Opice už stačily dorazit do Města. Lezly po římsách, v celých hroznech se houpaly na pouličních lucernách, jejich tlupy poskakovaly na křižovatkách, šplhaly se k oknům, házely dlažebními kostkami a proháněly vyděšené obyvatele Města, z nichž mnozí vyběhli ven jen tak — ve spodním prádle.
Donald několikrát cestou zastavil, aby vzal vylekané uprchlíky. Popelnice z korby vyházeli… V jednu chvíli se před nimi objevil splašený kůň.
Vlekl za sebou selský vůz, na kterém se usadil mohutný stříbřitý pavián a zuřivě mával chlupatými prackami. Pak se vůz napasoval do sloupu lucerny, kůň se utrhl a utíkal dál — a pavián hbitě přeskočil na nejbližší okap.
Vyšplhal se po něm a zmizel na střeše.
Na náměstí před radnicí byl zmatek. Přijížděly a zase odjížděly náklaďáky, pobíhali tu policisté, motali se tu i civilové — mnozí jen ve spodním prádle, několik se jich kupilo kolem nějakého zřejmě kompetentního muže, cosi po něm vyžadovali, tlačili ho ke zdi u vchodu do budovy a on jen kolem sebe mával aktovkou a jakousi hůlkou.
„Pěknej bordel,“ zavrčel Donald a vyskočil z auta.
Vběhli do budovy a okamžitě se jeden druhému ztratili. Všechno se tu pomíchalo: civilisté i muži v uniformách — i zoufalci ve spodním prádle.
Všichni sborem hulákali a všude bylo nakouřeno.
„Pochopte to! Nemůžu přece takhle… jenom ve spodkách…!“
„Okamžitě otevřte zbrojnici a rozdejte zbraně! Krucinál, aspoň policajtům ty zbraně dejte!“
„Kde je velitel policie? Před chvilkou tu byl…“
„Zůstala mi tam žena… chápete to? A taky tchyně… Stará ženská!“
„Podívejte se, vždyť o nic nejde. Jsou to jenom opice!“ „A kde je velitel policie? To někde chrápe nebo co?“ „V naší ulici byla jediná lucerna. Teď ji povalili.“ „Kovalevskij! Okamžitě běžte do dvanáctky! Fofrem!“ „Ale uznáváte, že jenom takhle v podvlíkačkách…“ „Kdo tu umí řídit auto?
Řidiči, pozor! Všichni ven — tam, co jsou reklamy!“
„Tak hergot, kde je ten velitel? To se šel někam schovat nebo co? Mizera.“
„Tak podívej: seber chlapy a jeď do slévárny. Vemte si svorníky a vůbec všechno, co se hodí. Prostě všechno… A rozdejte to lidem!“
„Teda já jsem ho majznul po tý chlupatý tlamě, až mě z toho bolí ruka!“
„Vzduchovky by se nehodily?“
„Do dvaasedmdesátýho kvartálu… tři vozy! Do třiasedmdesátky — pět…!“ „Dejte rozkaz… Ať jim vydávají výstroj druhé kategorie… Ale jen proti podpisu, abysme se s tím potom zase shledali!“
„Mají ocasy nebo ne? Nebo se mi to jen zdálo?“ S Andrejem tu všichni postrkovali, tlačili ho ke zdi, šlapali mu na nohy, ale i on strkal do druhých a tlačil je od sebe na všechny strany.
Nejdřív se snažil najít Donalda. Chtěl být při tom, až se bude řešit ta záležitost s pistolí, mohl být Donaldovi užitečný jako svědek, ale pak pochopil, že záležitost s paviány asi bude důležitější. A hned zalitoval, že neumí řídit auto a dokonce ani neví, kde je tu slévárna. Taky není v jeho silách někomu vydat výstroj druhé kategorie — a tak to vypadá, že je tu vlastně k ničemu. Chtěl tedy aspoň podat informaci o tom, co viděl na vlastní oči, mohlo by se to přece hodit, ale nenašel nikoho, kdo by ho mínil vyslechnout.
Nikdo o to neměl zájem, nikdo ho ani nenechal domluvit, každý mu spíš sám začal vykládat, co viděl. Andrej si roztrpčeně uvědomil, že v téhle tlačenici uniforem a podvlíkaček nikoho nezná. V jednu chvíli se mu před očima mihla Silvova hlava s krvavým obvazem na čele, ale vzápětí mu zmizela z očí.
A zatím tu kdosi cosi organizoval, někoho někam posílal, řev narůstal, chlapi ve spodkách se nějak vytráceli a naopak narůstal počet těch v uniformách — až se dokonce Andrejovi zazdálo, že slyší rovnoměrný dusot vojenských bot a dokonce i zpěv nějaké pochodové písně. Pak ale uviděl, že se to dolů po schodech řítí přenosný trezor, který někomu upadl a teď se zarazil o dveře zásobovacího oddělení.
A najednou Andrej uviděl známou tvář. Byl to jeho bývalý kolega z účtárny Cejchovního úřadu. Vrhl se vpřed a dohonil ho. Přitiskl ho ke zdi a vychrlil na něho, že se přece znají. „Jmenuju se Andrej Voronin, pamatujete se? Pracovali jsme spolu. Teď dělám asanátora a nemůžu najít nikoho, u koho bych se mohl hlásit, tak mě někam pošlete, každýho je tu přece zapotřebí…“ Bývalý kolega ho chvíli poslouchal, zmateně pomrkával a opatrně se pokoušel Andreje odstrčit. Pak se mu to podařilo a vzápětí se rozkřikl: „Kampak vás asi tak můžu poslat? Copak to nevidíte, že nesu papíry k podpisu?“ A utekl.
Andrej se ještě několikrát pokusil o to, aby ho někdo někam zařadil, ale nikdo o něj neměl zájem. Všichni někam spěchali a nenašel se tu nikdo, kdo by aspoň chvíli postál na jednom místě a dal dohromady dobrovolníky, kteří chtěli pomáhat. Dopálilo ho to a začal prostě otvírat jedny dveře za druhými. Musí tu přece být nějaká odpovědná osoba, která nepobíhá sem a tam, nehuláká a bezradně nerozhazuje rukama! Podle některých příznaků se dalo usuzovat, že tu někde je štáb, který určité pokyny vydává… První kancelář byla prázdná. Ve druhé stál nějaký chlap v podvlíkačkách u telefonu a křičel do sluchátka. Vedle něj se někdo s klením pokoušel na sebe natáhnout pracovní plášť, ale ten mu byl zjevně malý. Zpod pláště vykukovaly policejní rajtky a blýskaly se úžasně naleštěné boty, kterým chyběly tkaničky. Andrej vběhl do další kanceláře, kde po něm někdo hodil něco růžového s knoflíčky. Uskočil a v rychlosti si jen uvědomil, že tam byly nějaké ženské. Ve čtvrté kanceláři konečně objevil, co potřeboval. Byl tam Kurátor.
Seděl bokem na parapetu u okna. Rukama svíral pokrčená kolena a díval se ven do tmy, kde se míhala světla reflektorů. Když Andrej vstoupil, obrátil k němu svou laskavou ruměnou tvář, jako vždycky maličko pozvedl obočí a usmál se. Ten jeho úsměv Andreje uklidnil. Vztek a rozčilení zmizely.
Bylo mu náhle jasné, že se všechno zase srovná a bude v pořádku.
Andrej se tedy taky usmál a rozpačitě pokrčil rameny: „Asi mě tu nikdo nepotřebuje… Neumím řídit, nevím, kde je slévárna… Nějak se v tom zmatku nedokážu zorientovat.“
„Ano,“ pronesl jaksi soucitně Kurátor, „je v tom zmatek. Dokonce obrovský.“
Pak se obrátil zády k oknu, nohy svěsil z parapetu, zakomíhal jimi a podsunul pod sebe dlaně. Připomínal teď malé dítě. „Až to není hezké, nemyslíte? Vlastně je to hanba — dospělí, rozumní lidé… a takhle se chovají.
To znamená, že je někde chyba, viďte, Andreji? Popustila se uzda živelnosti. Lidi na takovou situaci nejsou připraveni. Chybí jim disciplína, podléhají panice… No — a taky úřední šiml má na tom svůj podíl.“
„Je to tak,“ řekl Andrej. „Opravdu, je to tak… A víte, co já teď udělám?
Už nikoho nebudu hledat, nebudu nikomu nic vykládat, prostě si vemu někde nějakou hůl a půjdu. Připojím se k nějaké skupině. A když mě nebudou chtít, půjdu sám. Vždyť tady jde i o ženy a děti…!“
Kurátor přikyvoval. Už se neusmíval, tvářil se vážně a bylo vidět, že s Andrejem souhlasí.
„Ale ještě tohle…,“ zachmuřil se Andrej. „Co je s Donaldem?“
„S Donaldem?“ Kurátor znovu zvedl obočí. „Aha… s Donaldem Cooperem…“
Pak se zasmál: „Myslíte si, že už sedí za mřížemi a dělá pokání?
Kdepak! Donald Cooper zrovna v téhle chvíli organizuje oddíl dobrovolníků na odražení toho hnusného útoku… Není to žádný gangster, žádný zločin nespáchal. Pistoli získal na černém trhu výměnou za staré bicí hodiny.
Co se dá dělat — celý svůj život byl zvyklý nosit u sebe pistoli…“
„To je fakt,“ řekl s úlevou Andrej. „Jasná věc… Já jsem opravdu nevěřil, že by zrovna Donald…, jen jsem si myslel… Tak je to v pořádku.“ A už se obrátil, že tedy půjde, když si ještě vzpomněl: „Řekněte mi…, jestli to tedy není tajemství… Řekněte mi, proč to všechno je? Opice! Kde se tu vzaly? Co se tím vlastně sleduje?“
Kurátor si povzdechl a seskočil z parapetu.
„Andreji, už mi zase dáváte otázky, na které…“
„Dobrá! Já to přece chápu,“ přerušil ho prudce Andrej a dlaně přitiskl na prsa, „jenom jsem chtěl…“
„Počkejte! Zase mi dáváte otázky, na které vám nedokážu odpovědět.
Chápete to? Nedokážu… Třeba — proč došlo k destrukci některých staveb — vzpomínáte si? To ale vlastně bylo, ještě než jste sem přišel… A teď zase paviáni. Vzpomínáte si, jak jste se mě vyptával: Jak je to možné? Jsou tu lidé různých národností a všichni mluví stejným jazykem. A dokonce si to ani neuvědomují! Vzpomínáte si, jak vás to překvapilo, jak jste to nemohl pochopit a dokonce vás to děsilo, protože jste se pokoušel Kensimu vysvětlit, že mluví rusky, a on zase přesvědčoval vás, že mluvíte japonsky?
Pamatujete se na to? Teď už jste si zvykl, teď už se na takovéhle věci nevyptáváte.
Je to prostě jedna z podmínek Experimentu. A Experiment je Experiment, co vám k tomu ještě můžu říct?“ Kurátor se usmál: „Tak jděte, Andreji, jděte! Vaše místo je tam venku… Je třeba něco dělat. Každý na svém místě — a každý podle svých sil!“
A Andrej spíš vyběhl než vyšel na chodbu. Teď už tu bylo prázdno. Seběhl tedy po hlavním schodišti na náměstí a okamžitě, bez váhání se přidal ke skupině, která tu vedle nákladního auta pod lucernou v klidu vyčkávala.
Protlačil se dopředu, tam mu někdo podal těžkou železnou tyč a on se od toho okamžiku cítil být silný a připravený k boji. Měl přece zbraň.
Někde docela blízko jakýsi známý hlas ryčně velel v trojstup nastoupit.
Andrej si hodil tyč na rameno a rozběhl se tam. Zařadil se mezi nějakého Latinoameričana, který měl přes kabátek od pyžama natažené šle, a mezi blonďatého obrýleného sušinku. Ten byl hrozné nervózní. V jednom kuse si brýle sundával, čistil je kapesníkem, znovu nasazoval a dvěma prsty urovnával.
Utvořený oddíl nebyl velký. Celkem tu bylo asi tak třicet chlapů a velel jim Fritz Geiger. Na jednu stranu to pro Andreje bylo skoro urážející, ale na druhou stranu… Nebylo pochyb, že v dané situaci se Fritz Geiger pro tuhle roli dobře hodí, i když to je bývalý nacistický voják, takový pozůstatek z druhé světové… Jak se dalo předpokládat u bývalého poddůstojníka wehrmachtu, velet mu nedělalo potíže a poslouchat jeho hulákání nebylo nic příjemného.
„Vyrrrovnat!“ řval na celé náměstí, jako by měl před sebou pluk na cvičáku.
„Vy tam… V těch bačkorách…! No — vy! Zastrčte břicho! A co vy…? Rozťápnutej jak kráva před bejkem! Vás se to netýká? Pooozor! Za mnou — pochodem v chod! Pohov…“
Dali se do pohybu. Andrejovi hned někdo zezadu šlápl na nohu. Zakopl a vrazil do blonďatého sušinky vedle sebe, který si zrovna otíral brýle a upustil je na zem. „Blbče,“ sykl Andrej dozadu a jeho soused zoufale zapištěl: „Dávejte přece pozor!“ Andrej se sehnul, aby mu brýle podal — a v tu chvíli už tu byl Fritz a vztekle je napomínal. Andrej ho s chutí poslal do hajzlu… Obrýlený blonďák, který vypadal na nějakého vědátora, mu dojatě děkoval.
Museli pak dohánět oddíl, který zatím pochodoval dál, a asi po dvaceti metrech dostali rozkaz „nástup do vozů“, přičemž „vůz“ tu byl jenom jeden — obrovský speciální náklaďák na rozvoz cementové kaše. Když tam nalezli, pod nohama jim to čvachtalo. Ten, co měl na nohou bačkory, s námahou přelezl zpátky přes postranici a zvučným hlasem všem oznámil, že „on tímhle vozem nikam nepojede“. Fritz mu rozkázal, aby se vrátil k ostatním. Chlápek zvýšil hlas a prohlásil, že má bačkory, a ty už se mu promočily. Fritz na to řekl něco o dobytku, ale chlap v bačkorách se Fritze vůbec nelekl. Poznamenal, že on se jako nějaký dobytek necítí, protože dobytek by asi klidně v takovém sajrajtu jel… to ať mu tedy všichni ostatní, kterým ta čvachtanice nevadí, prominou… A v té chvíli vylezl z náklaďáku i Latinoameričan, odplivl si Fritzovi rovnou pod nohy, palce si zastrčil pod šle a pomalu šel pryč.
Andrej to všechno pozoroval s jistou škodolibostí. Ne snad, že by souhlasil s tím chlapem v bačkorách a už vůbec mu nebyl sympatický odchod toho druhého… Nebylo to od nich kolegiální, chovali se hloupě, ale bylo docela zajímavé pozorovat Fritze. Jakpak si asi zupák Fritz s touhle situací poradí?
Vzápětí si Andrej musel přiznat, že zupák si poradil dobře. Udělal bez dalších řečí čelem vzad, vyskočil na stupátko vedle šoféra a vykřikl: „Odjezd!“
Auto se pohnulo — a přesně v tom okamžiku zapnuli slunce… Andrej se sotva držel na nohou, házelo to s ním, musel se přidržovat chlapů kolem sebe, ale přesto se díval. Na obvyklém místě se pomaličku rozsvěcoval červenavý kotouč. Nejdřív se trochu chvěl, jako by pulzoval, byl stále jasnější a jasnější, měnil se do oranžova, pak přecházel ze žluté barvy do bílé, potom na okamžik zhasl a vzápětí se rozzářil tak, že už se na něj dívat nedalo.
Začal nový den. Neproniknutelně černá bezhvězdná obloha se změnila na šedomodrou, začalo z ní sálat horko a vítr vzápětí přinesl žár, jako by vanul z pouště. Z ničeho nic se kolem nich najednou ze tmy vyhouplo velké Město plné veselých barev a přívětivých modrých stínů. Poschodí se zveda la nad poschodími, objevoval se dům za domem… Zprava teď bylo vidět rozžhavenou Žlutou stěnu, která dosahovala až k obloze — a vlevo za střechami domů temněla modrá pláň, jako by tam bylo moře. Až z toho člověk dostal žízeň… Několik mužů se mechanicky podívalo na hodinky. Bylo přesně osm.
Nejeli příliš dlouho. Opičí tlupy sem ještě asi nedorazily. Ulice byly tiché a prázdné — jako vždycky touhle dobou. Tu a tam se otevřelo nějaké okno, ve kterém se někdo protahoval a díval se ven. Náklaďák plný lidí však zřejmě nikoho nezajímal. Někde větrali matrace a přikrývky, na jednom balkoně urputně cvičil fousatý dědeček v pruhovaných trenýrkách. Po nějaké panice nebylo ani stopy.
Jak se však blížili k Šestnáctému kvartálu, už sem tam přece jen viděli lidi, jak utíkají po ulici — rozcuchaní, rozčilení… Někteří s sebou dokonce vlekli i rance. Když spatřili náklaďák plný chlapů, zastavovali se, něco křičeli a ukazovali někam dozadu. Vůz s rachotem zahnul do Čtvrté Levé a málem přitom porazil stařičkou dvojici, která před sebou strkala dvoukolák s kufry. Pak šofér zastavil — a všichni uviděli paviány.
Opice se tu chovaly jako doma… Jako v pralese nebo odkud to sem vlastně přišly. S ocasy výbojně vzhůru zakroucenými potloukali se paviáni z chodníku na chodník, vesele hopsali po římsách, houpali se na lucernách, lezli po reklamách, hlasitě na sebe pokřikovali, šklebili se, hašteřili se mezi sebou, někteří se prali a jiní se bezostyšně milovali. Tlupa stříbřitých lupičů právě likvidovala stánek s potravinami a dva ocasatí chuligáni doráželi na mladou ženu, která — celá zsinalá hrůzou — doslova zkameněla u vchodu do domu. Nějaká chlupatá kráska si zalezla do budky dopravní policie a koketně na Andreje plazila jazyk. Teplý vítr nesl ulicí kotouče prachu, peří, kousky papíru, chuchvalce srsti a pach zvěřince.
Andrej se váhavě podíval po Fritzovi. Geiger mhouřil oči a pohledem zkušeného válečníka měřil budoucí bitevní pole. Řidič vypnul motor a tichem zaznívaly jen divoké, vůbec ne obvyklé městské zvuky: řev, kňučení, vrčivé pobrukování a mlaskání. Do toho najednou ze všech sil zaječela žena, kterou paviáni už opravdu ohrožovali — a Fritz začal jednat.
„Vysedat!“ zavelel. „Padáme, padáme! Rozvinout v rojnici! Povídám v rojnici — a ne na jednu hromadu! Vpřeeed! Dejte se do nich! Prožeňte je!
Vyžeňte! Ať tu ani jedna z těch tlam nezůstane. Bijte je po hlavě a po hřbetě!
Nebodejte, ale bijte! Do nich! Žádný čekání… Do nich!“
Andrej seskočil na zem mezi prvními. Do žádné rojnice se nerozvíjel, pevně stiskl v ruce železnou tyč a utíkal rovnou na pomoc zoufalé ženě.
Ocasatí neřádi se po něm podívali, ďábelsky se rozchechtali a několika skoky byli pryč, jen posměšně zavrtěli hnusnými zadky… Žena ječela dál. Stála tam se zavřenýma očima a zaťatými pěstmi, ale nic už jí nehrozilo, a tak se o ni Andrej přestal starat. Rozběhl se ke stánku s potravinami.
Tlupa velkých paviánů tam vesele rabovala. Ten největší z nich, obrovitý exemplář s ocasem jako uhel, seděl na sudu, nořil do něj svou dlouhou chlupatou pracku a vytahoval nakládané okurky. S chutí a mlaskáním je pořádal a občas si odplivl ke svým kamarádům, kteří se snažili urvat dýhovou stěnu stánku. Obrovský pavián si všiml, že se k němu Andrej blíží, přestal žvýkat a nepříjemně se zašklebil. Andrejovi se to vůbec nelíbilo, ale už nemohl couvnout. Zvedl železnou tyč, zařval: „Na něěě!“ a rozběhl se.
Obrovský pavián teď vycenil své strašlivé tesáky a pak beze spěchu seskočil ze sudu, udělal pár kroků stranou a začal si hledat blechy. „Já ti dám, ty hajzle!“ vykřikl Andrej a ze všech sil praštil železnou tyčí do sudu. Černoocasatý pavián sebou mrskl a rázem byl na římse v prvním patře. Tahle jeho zbabělost dodala Andrejovi odvahy. Přiskočil ke stěně stánku a třískl do ní. Povedlo se mu ji prorazit. Ostatní paviáni se rozlítli na všechny strany.
Bitevní pole bylo najednou prázdné.
Andrej se rozhlédl.
Fritzův bojový plán nějak nefungoval. Jeho vojsko bloumalo prázdnou ulicí, chlapi nahlíželi do průjezdů a s hlavami zvrácenými nahoru pozorovali opice, které okupovaly římsy. Andrej v dálce rozeznal obrýleného vědátora, jak v oblacích prachu máchá nad hlavou holí a žene před sebou kulhající opici. Ta se ho ale asi moc nebála, protože se držela tak na dva kroky před ním. Nebylo s kým bojovat, i Fritz tím byl nějak vyveden z míry. Postával vedle náklaďáku, mračil se a okusoval si nehty.
Paviáni, kteří přece jen trochu ztichli, teď pochopili, že jsou v bezpečí, a znovu na sebe začali pokřikovat, drbat se a milovat. Ti nejdrzejší se spouštěli dolů a vyzývavě se šklebili. Andrej znovu uviděl paviána s černým ocasem. Byl už na druhé straně ulice, houpal se na lucerně a chechtal se.
Nějaký drobný černovlasý človíček k opici vyrazil. Podle typu to mohl být Řek… Byl pořádně rozkurážený a navztekaný. Rozmáchl se a vší silou paviána vzal po hřbetě. Ten to nečekal a málem sletěl dolů, jen tak tak se přichytil ocasem. Pak se znovu zavěsil jako dřív, přikrčil se a vypálil na útočníka proud výkalů. Andrejovi se z toho až zvedl žaludek. Raději odvrátil oči. Bylo to neuvěřitelné — a hnusné… A tak se Andrej Fritze tiše zeptal: „Co teď budeme dělat?“
„Čert ví… Chtělo by to plamenomet,“ odpověděl zlostně Fritz.
Přistoupil k nim uhrovitý mladík v pracovní kombinéze. „Nemám přivézt cihly? Dělám v cihelně. Auto máme, za půl hodinky jsem zpátky.“ „Ne,“ rezolutně odsekl Fritz. „Cihly se nehodí. Roztřískáme okna a nakonec to dopadne tak, že cihlama po nás budou házet ty opice. To by chtělo nějakou pyrotechniku. Rakety, petardy… nebo pár bomb s fosgenem.“
„Kde by se u nás vzaly petardy?“ ozval se ironicky nějaký bas. „A pokud jde o fosgen… tak to si teda myslím, že lepší už jsou i ti paviáni.“
Všichni se pomalu začali shlukovat kolem Fritze. Jenom ten černovlasý Řek se se strašným klením pokoušel umýt u hydrantu.
Andrej úkosem pozoroval černoocasého paviána. Ten se nenápadně s ostatními znovu blížil ke stánku s potravinami.
Teď už se v oknech domů objevovaly vyděšené tváře obyvatel, většinou žen. Některé byly strachy pobledlé, některé naopak celé zrudly vzrušením.
„Tak co tam dole čumíte?“ zavřeštěl ženský hlas. „Vyžeňte je, jste přece chlapi, ne? Koukněte se, rabují stánek! No tak… chlapi! Hněte sebou! Prokrista, mně tady brečí děti — udělejte něco, ať se dá vyjít z baráku! To jste chlapi? Bojíte se opic!“
Rozpačitý hlouček kolem Fritze jen zahanbeně brumlal… Všichni se cítili dost mizerně.
„Zavoláme hasiče,“ ozval se znovu ironicky bas. „Mají žebříky a hadice.
„Ale dejte pokoj! Kde bysme nabrali tolik hasičů?“
„Hasiči mají zbrojnici na Hlavní ulici…“
„A co když zapálíme nějaký louče? Třeba je ten oheň zažene.“
„Krucinál! Co to bylo za pitomost sebrat policajtům zbraně? Ať jim je zas dají!“
„A co když to tady prostě zabalíme a půjdeme? Když si vzpomenu, že jsem doma nechal ženu samotnou…“
„Tak na to zapomeňte! Nejste sám, kdo někde nechal svou ženu… A tady ty ženy jsou většinou taky něčí manželky.“
„No jo, jenže…“
„A co když vylezeme na střechy? A tam už je nějak…“
„Čím je nějak…? Snad ne touhle holí, troubo?“
„Neřádi!“ zaburácel najednou nenávistně bas a chlap se rozběhl k nešťastnému stánku s potravinami. V běhu se rozmáchl — a hodil. Tyč proletěla dýhovou stěnou a paviáni se jen překvapeně podívali, co se to děje, a pak se dál nerušeně věnovali okurkám a chroustání brambor. Ženy v oknech se posměšně rozhihňaly.
„Ale co,“ pronesl najednou někdo rozšafně, „v každým případě už jen svou přítomností jim bráníme v řádění. Nemůžou si tolik dovolit — a i to je dobrý… Pokud jsme tady, nepohrnou se dál.“ Jako by tím píchl do vos. Stačilo se totiž rozhlédnout — a bylo snadné vyvést toho mudrce z omylu.
Za prvé: paviánům byl nějaký bojový oddíl v ulici absolutně lhostejný — hrnuli se, kam je zrovna napadlo. A za druhé: kdyby to i nakrásně byla pravda, že přítomnost mužů na ulici paviánům opravdu brání v pohybu — jakpak si to pan řečník představuje dál? Bude se tu nocovat? Zůstanou tady napořád? Budou tu spát a vykonávat svou potřebu?
Najednou zaslechli cvakání kopyt. Z dálky sem pomalu se skřípotem přijížděl selský povoz. Všichni zmlkli. Ulicí se blížil vůz tažený párem koní. Nahoře bokem seděl nějaký dost velký mužský — a zjevně podřimoval.
Nohy v pracovních botách visely volně dolů, pohupovaly se ve vybledlých rajtkách, které kdysi určitě patřily k uniformě stejně jako sepraná ruská vojenská blůza. Skloněná hlava se ztrácela pod rozcuchanými rusými vlasy, na kterých jako zázrakem seděla vojenská lodička. V obrovských snědých pěstech muž svíral opratě. Hnědý i grošovaný kůň šli co noha nohu mine, vypadalo to, že za chůze taky podřimují.
„Jede na trh,“ řekl někdo uctivě. „Farmář.
„Jo, farmářům už chybí ke štěstí jen tyhle opice.“
„Jen si představte, jak by paviáni zřídili pole!“
Andrej se se zájmem díval. Za celou tu dobu tady viděl farmáře poprvé.
Slyšel o nich ale dost… Nebyli to žádní andělé, žili v drsných podmínkách až někde v divočině na blatech. Do města přijížděli, jen když chtěli prodat, co vypěstovali. A na rozdíl od těch, co bydleli ve Městě, nikdy neměnili svou profesi.
Vůz se pomalu blížil. Vozkovi se pohupovala skloněná hlava, ruce tu a tam mechanicky popotáhly za opratě. Do opic, které se až dosud chovaly vlastně dost mírumilovně, najednou vjel nějaký běs. Možná je rozčilili koně, možná už jen měly dost všech těch lidí dole na ulici, ale teď začaly vzrušeně poskakovat, zlostně pořvávat a cenit zuby. Pár se jich vyškrabalo po okapu až nahoru na střechu, začaly tam vytrhávat tašky a házet je dolů.
Jeden ze střepů zasáhl vozku do zad přímo mezi lopatky. Farmář sebou škubl, narovnal se a vytřeštil oči. První, koho uviděl, byl obrýlený vědátor, který se — celý zchvácený — vracel z bezúspěšného pronásledování osamělé opice. Teď si to smutně šlapal za farmářovým povozem. Farmář mlčky odložil opratě a koně se okamžitě zastavili. Chlap slezl na zem, ale ani nestačil vykročit od vozu, když se před jeho očima brýlatý mužík s výkřikem chytil za hlavu a sedl si na bobek. Jeho železná tyč mu vypadla z rukou.
Farmář se užasle rozhlédl. Kolem něj se na vozovku sypaly úlomky tašek vytrhaných ze střechy a drobily se na oranžovou drť. „Kryjte se!“ hbitě zavelel Fritz a sám vběhl do nejbližších vrat. Rázem se všichni rozprchli a někam se schovali. Andrej se přitiskl ke zdi. Tady byl v jakémsi palebném stínu, v relativním bezpečí. Se zájmem sledoval farmáře, který se pořád ještě rozespale a absolutně nechápavě rozhlížel. Kalnýma očima klouzal po římsách a okapech olepených navztekanými paviány, pak zavřel oči a zatřásl hlavou, potom oči zase doširoka otevřel a hlasitě řekl: „Co to je za hovadinu?“
„Kryj se!“ křičeli na něj. „Hele… Ty fousatej! Pojď sem! Dostaneš do palice, burane!“
„Co to má znamenat?“ zaburácel farmář na mužíčka před sebou. Ten pořád ještě seděl na bobku a šátral rukama po zemi. Už zase ztratil brýle.
„Co to tu je za potvory…? Můžete mi to vysvětlit?“
„To jsou, jak vidíte, opice,“ odpovídal dopáleně muž hledající brýle.
„Copak, pane, nevíte, jak vypadají opice?“
„No… vy to tu teda vedete,“ řekl užasle farmář, který se zřejmě teprve v téhle chvíli probral. „Co si jen toho tady navymějšlíte!“
Tenhle člověk, který sem dorazil odněkud z míst, kde lišky dávají dobrou noc, se prostě rozhodl být nad věcí. Už došel k názoru, že příkoří, které musel snést, není zas tak velké, a tak ohromeně zíral na chlupaté tlupy poskakující po římsách a lucernách. Vyčítavě ale přitom kroutil hlavou a drbal se v bradce. V té chvíli sušinka vědátor šťastně objevil své brýle, sebral hůl a upaloval do úkrytu. Farmář zůstal uprostřed ulice sám samotinký… Jako výborný cíl pro chlupaté snajpery. Tuhle lákavou příležitost si opice ovšem nenechaly ujít. Kolem farmářových nohou to začalo práskat a vzápětí dostal po střapaté hlavě.
„Už toho mám dost!“ zařval a v té chvíli ho jeden z paviánů trefil přímo do čela. Farmář se vrhl ke svému vozu.
Koně stáli jen pár metrů od Andreje — a ten předpokládal, že farmář skočí do vozu, lehne si do něj, práskne do koní a požene to zpátky někam na ta svá blata, pryč z tohohle nebezpečného místa. Jenže fousáč vůbec nemínil práskat do koní. „Poootvory,“ vrčel a vypadalo to, že velice rychle a velice šikovně začíná ten svůj povoz rozebírat. Byl přitom k Andrejovi zády — a tak se nedalo odhadnout, oč jde. Ženy z protějších oken však měly dobrý výhled — a tak najednou všechny sborem zaječely, zabouchly okna a zmizely. Andrej se ani nestačil divit: Fousáč si k něčemu přisedl — a to už se mu nad hlavou zvedala bytelná namaštěná hlaveň s děrovaným kovovým pláštěm.
„Zpěěět!“ strašlivě zařval Fritz a obrovskými skoky se hnal zprava k povozu. „Potvory jedny, neřádi mizerný,“ brumlal si dál fousáč a Andrej jen viděl, že uvnitř vozu dělá nějaké rychlé, zřejmě naučené pohyby, doprovázené kovovým cvakáním. Teď už jen zbývalo čekat, až se ozve pořádný rachot.
I paviáni na střeše začali cosi tušit. Přestali poskakovat, usadili se a ve své opičí mluvě si cosi navzájem sdělovali. Jejich psí tlamy se přitom znepokojeně obracely ze strany na stranu.
To už byl ale Fritz u povozu. Chytil fousáče za rameno a znovu zavelel: „Zpět!“
„Dej mi pokoj!“ zavrčel vztekle fousáč a vytrhl se Fritzovi z ruky.
„Nech mě, já je všecky sundám dolů, prevíty ocasatý!“
„Řekl jsem snad jasně…,“ spustil Fritz, ale v tom okamžiku k němu fousáč obrátil obličej a pak se v celé své mohutnosti zvedl a pomalu ironicky pronesl: „Cože?“ Oba byli asi tak stejně vysocí, ale proti udělanému fousáči Fritz přece jen působil jako střízlík.
„Jak jste k té zbrani přišel? Ukažte doklady!“
Fritzův ostrý tón fousáče viditelně pobavil: „Hele ho, cucáka,“ pronesl užasle. „On by chtěl nějaký doklady! A tohle bys nechtěl, všiváku vyplajchovanej?“ A jednoznačným gestem naznačil, jak by s Fritzem skoncoval.
Fritz však ani nemrkl a dál se upřeně díval fousáči přímo do očí.
„Rumer, Voronin, Friese! Ke mně!“ vyštěkl na celou ulici.
Andreje překvapilo, že ho Fritz jmenoval, ale přece jen se odlepil ode zdi a beze spěchu se vydal k vozu. Z druhé strany se pomalým poklusem blížil nevelký Rumer. Připomínal tak trochu otesánka, kdysi prý si vydělával jako profesionální boxer. Fritzův kamarád Otto Friese, vychrtlý mladíček s odstávajícíma ušima, letěl naopak ulicí jako o závod.
„Tak jen pojďte, pojďte,“ vybízel je farmář a s úsměvem, který nevěstil nic dobrého, si je prohlížel.
„Ještě jednou vás žádám, abyste mi předložil své doklady,“ pronesl přehnaně uctivě Fritz.
„Jdi do hajzlu,“ odpověděl nevzrušeně fousáč. Pozorně teď sledoval především Rumera a jakoby mimochodem sáhl po rukojeti úctyhodného karabáče umně spleteného z kožených řemínků.
„Ale no tak,“ prohodil mírumilovně Andrej k fousáči, jehož oděv kdysi mohl být uniformou. „Koukej, vojáku, nehádej se! My nejsme úřední osoby.“
„Já se vám na vaše úřady můžu…,“ zavrčel fousáč a koutkem oka si dál hlídal Rumera.
„Tak o co tu jde?“ ozval se chraplavě Rumer. „Vy moc dobře víte,“ řekl Fritz farmáři, „že na území Města jsou všechny zbraně zakázané. Tím spíš kulomet… Jestli na něj máte povolení, tak mi ho ukažte!“
„Kdo teda jste, že po mně chcete nějaký povolení? Policajti? Nebo snad nějaký gestapo?“
„Jsme dobrovolníci. Oddíl domobrany.“
Fousáč se uchechtl: „Tak to tu braňte, když jste z domobrany! Copak vám to někdo zakazuje?“
Vypadalo to, že konflikt jen tak neskončí. Ostatní chlapi se pomalu vraceli ze svých úkrytů a skupinku s farmářem obstoupili. Teď už se k nim přidávali i místní obyvatelé. Někdo si přinesl pohrabáč, někdo aspoň nějakou tyč nebo nohu od židle. Všichni si zvědavě prohlíželi fousatého farmáře i zlověstně se blýskající kulomet, který se tyčil nad plachtovinou. Od farmáře to táhlo zvláštní směsicí pachů, v níž se dal rozeznat pot, česnek a kořalka… Andreje až překvapilo dojetí, které se ho zmocnilo při pohledu na propocenou vojenskou blůzu s jediným — a samozřejmě nezapnutým! — kovovým knoflíčkem u krku a na typicky naraženou lodičku až někam k obočí… Ještě na ní byla znát stopa po hvězdičce. I hrubé boty do marastu byly povědomé… Jen ty fousy tu jaksi byly navíc. A tu si najednou uvědomil, že Fritze musely při tom všem napadat velice zvláštní myšlenky. Musel to pro něho být dost divný pocit… Podíval se po něm. Fritz stál vzpřímeně, rty měl pevně sevřené, nos pohrdavě nakrčený. Jako by se snažil fousáče zmrazit ocelově chladným, vskutku árijským pohledem.
„My žádný povolení mít nemusíme,“ pronášel pomalu, jakoby líně fousáč a pohrával si přitom s karabáčem. „My vlastně nemusíme vůbec nic — akorát vás musíme krmit, darmožrouty.
„No dobře,“ ozval se odněkud zezadu známý bas, „ale odkud je ten kulomet?“
„Jo… kulomet? No — to je výsledek spolupráce Města s venkovem. Já ti dám kořalku — a ty mně kulomet. A jsme si kvit.“
„To není tak jednoduchý,“ nepřestával bas, „kulomet není žádná hračka… nebo mlátička, kterou tam potřebujete.“
„Ale já si myslím,“ vmísil se do debaty ten, který prve rozšafně uvažoval o kladech už pouhé přítomnosti oddílu na ulici, „že farmáři můžou mít zbraně.“
„Nikdo nesmí mít zbraně,“ zapištěl Otto a zrudl.
„Což je ale hloupost,“ řekl ten rozšafný. „No to je jasný, že to je hloupost,“ přidal se k němu fousáč. „Já bych vás chtěl vidět tam u nás… V noci, mezi močálama… a ještě k tomu, když je říje.“
„Čí říje?“ ožil blonďatý muž s brýlemi. Okamžitě se protáhl dopředu až k farmáři.
„No — něčí určitě,“ odsekl mu fousáč výsměšně.
„Ne… Ne, počkejte! Já jsem biolog a já jsem až do téhle chvíle…“
„Mlčte!“ okřikl ho Fritz. „A vás,“ obrátil se znovu k farmáři, „vás žádám, abyste mě následoval. Aby se předešlo zbytečnému krveprolití.“
Změřili se očima. Bylo jasné, že fousatý farmář nějakým šestým smyslem pochopil, s kým má tu čest. Jedovatě se zašklebil a odporně vysokým hláskem zapištěl: „Hitler kaput!“ A bylo vidět, že z nějakého krveprolití nemá nahnáno.
Ani ze zbytečného, ani z jiného… Do Fritze jako když uhodí blesk… Škubl sebou, jeho bledý obličej úplně zrudl, na lícních svalech mu prudkým sevřením až naskočily boule. Andrejovi se zdálo, že teď se na farmáře vrhne. Už už se chystal mezi ně vstoupit…. Fritz se ale ovládl, krev z obličeje pomalu začala mizet a on jen suše řekl: „To s tím nemá nic společného. Prosím — pojďte se mnou!“
„Dejte už mu pokoj, Geigere,“ zavolal na něj bas. „Vždyť je to jasně farmář. A jakej to má smysl — otravovat farmáře?“
Všichni kolem se k němu přidali. Jasně, je to farmář, odjede a kulomet si odveze s sebou. Tady nejde o žádného gangstera — tak co?
„Máme vyhnat opice a zatím si tu hrajeme na policajty,“ ozval se zase ten rozšafný.
Napětí najednou povolilo. Všichni si zase vzpomněli na opice — a ty se zatím pochopitelně všude rozlezly a dělaly si, co chtěly. Bylo už taky jasné, že místní obyvatelé přestali očekávat od Fritzova oddílu záchranu — a rozhodli se, že se s tím vším nějak vypořádají sami. Ženy vyšly na nákup a se zarputilým výrazem si s sebou nesly košťata a násady od smetáků, aby od sebe mohly odehnat ty nejdrzejší opice. Z výloh obchodů mizely rolety a majitel stánku s potravinami jen nešťastně obcházel kolem, bědoval a neustále něco přepočítával. Na stanici autobusu se udělala fronta, a pak dokonce ten autobus i přijel. Hlasitě troubil, čímž sice porušoval dopravní předpisy Města, ale zato úspěšně hnal z cesty drzé paviány.
„Vidíte, pánové?“ prohodil někdo v davu. „Budeme si na to asi muset zvyknout. Tak co, veliteli? Dáte rozchod?“
Fritz se ještě chvíli nevrle rozhlížel a potom náhle — docela normálním, nezupáckým hlasem řekl: „No co… Dáme si rozchod. Tak — rozchod…“
Otočil se, dal si ruce do kapes a zamířil k náklaďáku. Ostatní ho následovali.
Skoro všichni jako na povel sáhli po cigaretách a krabičkách zápalek, zacvakaly zapalovače. Kdosi se ustaraně optal, jak to asi bude dneska s docházkou do práce, možná že by bylo dobré mít nějaké potvrzení. Rozšafný hlas však namítl, že dneska přijdou do práce pozdě pravděpodobně všichni, tak jaképak copak… Nakonec se většina nacpala zase do korby náklaďáku.
Zůstal tu jenom Andrej a obrýlený biolog, který se tvrdošíjně dožadoval odpovědi na otázku, zda opravdu někde na blatech bývá něčí říje.
Fousáč rozebíral a znovu skládal do vozu kulomet a přitom pohrdavě brumlal, že „říje — jo, ta na blatech bejvá a není to, kamaráde, žádná legrace, protože jde, kamaráde, o říji šarlatce — a takovej šarlatec, to je něco jako krokodýl. Viděl jsi někdy krokodýla? No — tak to je podobný, akorát že chlupatý. Tyhle potvory mají tvrdý červený chlupy. A když přijde jejich říje, tak to je lepší, kamaráde, držet se od nich dál. Za prvý mají strašnou sílu — jako bejci — a za druhý, když jsou v říji, je jim všecko fuk. Rozmlátí všecko, co jim přijde do cesty.“
Vědátorovi hořely oči, dychtivě naslouchal a každou chvíli si urovnával brýle dvěma roztaženými prsty.
„Tak co vy dva,“ zavolal Fritz z náklaďáku, „jedete, nebo ne? Andreji!“
Biolog se ohlédl, pak se podíval na hodinky, smutně si povzdechl a rychle se začal omlouvat a děkovat současně. Potom stiskl fousáči ruku, ze všech sil s ní zatřásl — a utíkal. Andrej zůstal… Ani vlastně sám nevěděl, proč zůstal. Najednou jako by se ho zmocnila nějaká nostalgie. Ne snad, že by se mu zastesklo po rodném jazyce — vždyť všichni tady mluvili tak, že mu to jako rodný jazyk připadalo… A taky nešlo o to, že by mu tenhle fousatý farmář připadal jako zosobnění vlasti. Jenže něco zvláštního v něm bylo! Něco, po čem se Andrejovi prudce zastesklo — a co nenacházel ani u ironického Donalda, ani u veselého, přívětivého, ale přece jen cizího Kensiho, ani u Wanga, vždycky tak dobrotivého, hodného, ale věčně zakřiknutého… A už vůbec ne u Fritze, třebaže to byl svým způsobem zajímavý člověk, ale co se dalo dělat, Andrej se ještě nedokázal zbavit vědomí, že on a Fritz byli docela nedávno nepřáteli na život a na smrt… A teď najednou je tu úplně nový, zvláštní pocit: „něco“!
Fousáč po něm sekl očima: „Krajan, že jo?“
„Z Leningradu,“ řekl Andrej trochu nejistě. Aby své rozpaky překryl, rychle vylovil z kapsy cigarety a fousáči nabídl. „Vida,“ prohodil farmář a vytáhl si cigaretu z krabičky, „tak holt krajani… Já jsem od Vologdy. Čerepovec… říká ti to něco?“
„Bodejť!“ zaradoval se Andrej. „Tam je teďka obrovskej metalurgickej kombinát!“
„Podívejme,“ řekl na to farmář lhostejně. „Tak se teda vytáhli. No jo… A co tu vlastně děláš? A jak ti říkají?“
„Teď jsem asanátor,“ odpověděl Andrej. „A jmenuju se Andrej Voronin.“
„A já sedlačím. Tady nám říkají farmáři… Jurij Konstantinovič Davydov,“
představil se fousáč a hned dodal: „Napijeme se?“
Andrej se ošil: „Ještě je brzo, ne?“
„Možná máš pravdu,“ kývl Davydov. „A já musím ještě na trh… Rozumíš — přijel jsem už včera večer, ale šel jsem nejdřív do dílen, měl jsem tam už dávno slíbenej kulomet. Když jsme ho vyprubovali, dali jsme si kořalku se šunkou — a já najednou koukám, že vypnuli slunce.“ Jeho povoz už byl zase pěkně urovnaný, připravený k jízdě. Davydov si vylezl nahoru, posadil se bokem jako prve a popohnal koně. Andrej vykročil vedle něj.
„A jak to slunce vypnuli,“ pokračoval farmář, „tak tam někdo povídá: Pojďte, já vím, kde můžeme pokračovat. Tak jsme šli a pěkně jsme si vypili a dobře pojedli… Víš přece, jak to tady u vás ve Městě vypadá s vodkou… No — a já si doma pálím samohonku. Takže já jsem dodal pitivo — a ostatní se postarali o zábavu. Hrála muzika, byly tam ženský…“ Davydov si povzdechl. „Kamaráde, u nás na blatech je to s ženskejma mizérie. Je tam teda k mání jedna vdova, to jo, takže se za ní táhneme… Muž se jí předloni utopil… Jenže to máš tak: Člověk si k ní zajde, ale potom? Jednou chce spravit mlátičku, podruhy něco jinýho, potřetí abys jí pomáhal se sklizní… Poootvoro!“ zařval najednou a přetáhl karabáčem paviána, který si vzadu chtěl vyskočit na vůz. „Žijeme tam vlastně jako na frontě, kamaráde.
A kdopak je to — ten, co tady hulákal. Němec, že jo?“
„Němec… Bejvalej poddůstojník. U Königsbergu se dostal do zajetí a odtamtud přišel sem.“
„Hned mě podle toho jeho ksichtu napadlo, že to tak nějak bude. Vypadají všichni jak škrkavky… A víš, že mě hnali až k Moskvě? Až do špitálu mě dostali a připravili mě o půl zadku, jenže já je potom taky prohnal. Byl jsem tankista, rozumíš? Ještě pak u Prahy jsem málem zhebnul…“ Užasle zavrtěl hlavou: „To jsou věci, kamaráde! Zrovna tady se s někým takovým sejít!“ „Ale on je to docela dobrej chlap,“ namítl Andrej. „A fakt je, že se nebojí.
Rád se vytahuje, to jo, ale jinak je to pracant, člověk plnej energie. Pro Experiment se podle mě moc dobře hodí. Je dobrej organizátor.“
Davydov zamlaskal na koně a teprve za chvíli řekl: „Minulej tejden k nám přijel jeden takovej… Blízko mě — tak asi deset kilometrů — bydlí Kowalski… taky farmář. Polák. No tak u něho jsme se sešli… Kowalski má pěknej barák. Velikej… Tak jsme se teda sešli — a ten neznámej chlap se začal vyptávat, jestli správně chápeme, jakej je smysl Experimentu. On byl totiž tady od vás. Z radnice, ze zemědělskýho oddělení.
Hned nám to došlo. Když řekneme, že všechno správně chápeme, tak nám určitě budou chtít zvýšit dodávky… No a co ty?“ řekl najednou. „Jsi ženatej?“
„Ne.“
„Já se ptám proto, že dneska budu muset někde přespat. Ráno totiž potřebuju ještě něco zařídit.“
„Ale samozřejmě,“ řekl Andrej, „přijeďte ke mně, to není problém. Já mám v kvartýru místa! Budu jen rád!“
„No — tak já taky rád přijdu,“ usmál se Davydov. „Přece jenom… jsme krajani.“
„Napište si mou adresu! Máte kus papíru?“
„Stačí, když mi to řekneš. Mám dobrou paměť.“
„Je to jednoduchý: Hlavní ulice, číslo domu sto pět, číslo bytu šestnáct.
Jde se tam přes dvůr. Kdybych náhodou nebyl doma, zajděte k domovníkovi, nechám u něj klíč. Jmenuje se Wang, je to Číňan.“ Andrejovi se Davydov líbil, i když bylo jasné, že každý jsou z jiného těsta.
„Kterej si ročník?“
„Osmadvacet.“
„A kdy jsi odešel z Ruska?“
„V jednapadesátým.“
„Aha… Já v sedmačtyřicátým. Jak to teď vypadá na venkově? Je to tam už trochu lepší?“
„To teda je,“ vyhrkl Andrej. „Všechno se tam dalo do pořádku, každej rok jdou ceny dolů… Já na venkově sice od války nebyl, ale podle toho, co se píše a co člověk vidí v kině — musí se tam žít moc dobře.“
„Hm… Tak říkáš — v kině,“ zabručel pochybovačně Davydov. „Vždyť víš, že v biografu ti můžou ukazovat, co chtějí.“
„Ale ne! Ve městech jsou plný obchody. Lístky na potraviny už jsou dávno zrušený. No — a odkud jsou potraviny? Přece z venkova, ne?“
„To jo… z venkova… Když jsem se po válce vrátil do vsi, nikoho z rodiny jsem nenašel. Žena umřela, syn beze stopy zmizel — vesnice byla ve strašným stavu. Tak jsem si řek, že to dáme všechno do pořádku. Kdo vyhrál válku? My! A teď budeme žít podle svýho… Udělali ze mě předsedu, souhlasil jsem. Ženit se nebylo třeba — vesnice byla plná ženských… Šestačtyřicátej rok jsme nějak překlepali a já si myslel, že teď už nastanou lepší časy…“ Najednou se zarazil a dlouho pak mlčel. Skoro to vypadalo, že na Andreje úplně zapomněl. A potom nečekaně řekl: „Celý lidstvo by mělo žít ve štěstí… Ty tomu věříš?“
„Samozřejmě.“
„Taky jsem tomu uvěřil. Ale tenkrát jsem si řek, že s tou vesnicí, rozumíš, je to všechno nějakej omyl. Před válkou — bída s nouzí, po válce — furt to samý, jenže v bleděmodrým. Člověk by tam pošel. Takovej bezútěšnej život… už jsem málem propad chlastu, ale náhodou jsem se dověděl o Experimentu.“ Povzdechl si a zeptal se: „Ty si teda myslíš, že se jim ten Experiment povede?“
„Proč jim? Snad nám, ne?“
„Tak řekněme: nám… Povede se?“
„Musí se povést,“ řekl Andrej přesvědčeně. „Všecko záleží jenom na nás.“
„No…, ale my přece makáme…! Tam jsme makali, tady taky. To je v pořádku, pracovat se musí. Život je tu tvrdej, ale přece jen se to nedá s tím dřívějším srovnávat. Důležitý je, že si tady o sobě rozhoduju sám. A když mi do toho někdo chce žvanit, prostě ho pošlu do hajzlu a šmytec… Byl jsi v partaji?“ zeptal se najednou.
„Ne, teprve v Komsomolu…,“ odpověděl Andrej a pak dodal: „Vy se na to díváte z tý horší stránky. Experiment je Experiment! Není to jednoduchá věc, dělají se chyby, ale jinak to asi nejde. Každý se musí snažit být na svém místě prospěšný a musí do toho dát všechny své síly.“
„A který že to je — to tvoje místo?“
„Teď jsem přece asanátor,“ připomněl mu hrdě Andrej.
„No, to je teda terno. A tam… měl jsi nějaký školy? Nějakou… specializaci?“
„Úplně speciální specializaci,“ zasmál se Andrej. „Já jsem astronom.“
Řekl to ostýchavě a úkosem se přitom na Davydova podíval. Čekal, že se tomu jeho nový známý bude smát.
Ten ale přímo ožil: „Fakt — astronom? Kamaráde, tak to bys moh vědět, kde teď vlastně jsme! Na jiný planetě, nebo dokonce na hvězdě? My se kvůli tomu tam u nás na blatech snad každej večír hádáme a někdy jsou z toho i rvačky, to bys koukal! Člověk si lokne samohonky a hned je ochotnej svůj názor ručně prosazovat. Víš, že některý tvrděj, že jsme tu v nějakým jako akváriu a že jsme pořád na zeměkouli? V obrovským akváriu, akorát že není pro ryby, ale pro lidi. To je — viď? Co si jako vědec o tom myslíš?“
Andrej se podrbal na hlavě a rozesmál se. U něj doma se kvůli tomu taky občas skoro prali — a ani k tomu nepotřebovali samohonku. A pokud šlo o to akvárium, tak přesně tohle tvrdil i Icik Kacman. Vždycky se přitom hihňal a prskal na všechny strany.
„Jak bych ti to…,“ přešel Andrej taky na tykání, „je to problém. Taková nepochopitelná věc… A jako astronom ti můžu říct jediný: Těžko to bude jiná planeta — a hvězda už vůbec ne. Podle mě je tu všechno umělý a s astronomií to nemá nic společnýho.“
Davydov přikývl: „Akvárium,“ pronesl přesvědčivě. „Slunce je tu místo lampičky a Stěna je až k obloze žlutá… Poslouchej — touhle uličkou se dostanu k tržnici, ne?“
„Dostaneš. Nezapomněl jsi mou adresu?“
„To víš, že ne. Večer mě tam máš…“
Davydov trhl opratěmi, hvízdl a povoz za chvíli s rachotem zmizel v příčné uličce. Andrej se vydal domů. To je teda chlap, říkal si nadšeně.
Voják jaksepatří. Je tedy fakt, že pro Experiment není ten nejsprávnější, protože se přihlásil, aby se vyhnul vlastním potížím, ale já ho nemám právo soudit. Raněnej byl, doma se mu všechno rozpadalo, měl se s tím rvát dál?
Vždyť ani tady, jak to tak vypadá, nemá zrovna na růžích ustláno. A není sám, kdo toho dřívějšího života měl prostě po krk. Takovejch tu je…!
I po Hlavní ulici se spokojeně proháněli paviáni. Snad to bylo tím, že už si na ně Andrej zvykl, snad tihle byli opravdu trošku jiní než ti předchozí, Andrejovi už prostě nepřipadali tak drzí a odporní jako před několika hodinami.
Docela mírumilovně se v celých tlupách vyhřívali na sluníčku, brebentili a hledali si blechy. Když kolem nich někdo šel, natahovali své chlupaté pracky s černými dlaněmi a prosebně pomrkávali slzícíma očima. Vypadalo to, jako by do Města dorazila záplava žebráků.
Před vraty seděl na patníku Wang. Byl na něj smutný pohled, jak se tam hrbí s rukama unaveně spuštěnýma mezi koleny.
„Popelnice jste ztratili, že?“ zeptal se, ani nezvedl hlavu. „Koukni, co se děje!“
Andrej se podíval do průjezdu a užasl. Odpadků bylo nastláno až skoro k lampě u stropu. Úzký průchod byl jenom k domovníkovu bytu.
„Panebože!“ Andrej se okamžitě vzpamatoval: „Počkej! Já to všechno oběhnu a najdu je.“ Horečně si snažil vzpomenout, kudy se s Donaldem vraceli náklaďákem do města a kde asi tak mohli ty popelnice vyhodit. „To už nemusíš,“ řekl rezignovaně Wang. „Přijela sem komise. Dal jsem jim čísla našich popelnic a oni slíbili, že nám je do večera někdo přiveze.
Samozřejmě že do večera to nebude, ale kdyby to aspoň stihli do rána…“
„Wangu, to ti byla taková hrůza, že se mi na to ani nechce vzpomínat.“
„Já vím. Už mi o tom vyprávěl Donald.“
„On už je doma?“
„Jo. Řekl mi ale, že nechce, aby za ním někdo chodil. Bolí ho prý zuby.
Tak jsem mu dal láhev vodky.“
„Hm,“ zabručel Andrej a znovu se podíval na tu odpornou horu odpadků.
A najednou pocítil strašlivou, překvapivě mučivou touhu umýt se, stáhnout ze sebe páchnoucí pracovní kombinézu, zapomenout na to, že zítra bude muset vzít lopatu — a ty poklady, které tu vidí, začít nakládat… Všechno kolem mu připadalo lepkavé, hnusně páchnoucí — a tak už raději nic neřekl a rozběhl se přes dvůr. Letěl pak po schodech nahoru, a když stanul před svými dveřmi, celý se třásl netrpělivostí. Vytáhl klíč, který měl schovaný pod rohožkou, vrazil dovnitř a konečně stanul v příjemném chládku provoněném kolínskou.