Mesto zaslibenych

Kapitola 2

Andrej, umytý a převlečený, s obvazem přes pravé oko, napolo ležel a napolo seděl v křesle a zasmušile pozoroval Juru, který společně se Stasikem hladově pořádal z kastrolu cosi, z čeho se ještě kouřilo. Stasik Kowalski měl hlavu celou ofačovanou. Uplakaná Selma seděla vedle nich, zoufale vzlykala a pořád se pokoušela Andreje vzít za ruku. Byla rozcuchaná, líčidlo měla rozmazané po oteklém obličeji, na tvářích jí naskákaly červené skvrny. Poněkud zvláštní dojem vzbuzoval její provokující průsvitný župánek, vpředu celý mokrý od mydlinek.

„Chtěl tě zlikvidovat,“ řekl Stasik s plnou pusou. „A naschvál tě zpracovával tak, aby to dýl trvalo, aby sis užil. Já to znám, mě si takhle vzali do prádla modrý husaři. Jenže se mnou se, kamaráde, dostali dál: Už po mně začínali šlapat, když chválabohu zjistili, že se spletli, že já nejsem ten, koho si chtěli podat…“

„Máš zlámanej nos, ale to se srovná,“ přikyvoval Jura. „Nos není to nejdůležitější — a slouží i přeraženej… A žebro…,“ mávl rukou, ve které držel lžíci, „víš, kolik už já jich měl zlámanejch? Hlavně že jsou celý játra — a vůbec pajšl…“

Selma zoufale povzdechla a znovu se snažila vzít Andreje za ruku. Podíval se na ni a řekl: „Nech už toho breku! Jdi se převlíknout a vůbec.“

Poslušně vstala a zmizela ve vedlejším pokoji. Andrej jazykem nahmatal v ústech něco tvrdého a prstem to vyndal.

„Vyrazil mi plombu,“ zavrčel.

„Fakt?“ podivil se Jura.

Andrej mu plombu ukázal a Jura užasle zavrtěl hlavou. Stasik taky zakroutil hlavou a řekl: „To se teda stane málokdy. Já, když jsem se tenkrát z toho dostával — a trvalo mi to tři měsíce, rozumíš — tak jsem plival zuby. Moje stará mě obskakovala jak mimino. Potom umřela… no a já, jak vidíš, žiju. Nějak to furt ještě jde.“

„Tři měsíce?“ zeptal se opovržlivě Jura. „Když jsme bojovali u Jelni, urvalo mi to celej zadek. Půl roku jsem se plácal po nemocnicích. Kamaráde, to není jen tak, když přijdeš o zadnici. Tam jsou totiž propletený ty nejdůležitější žíly. A zrovna tam mi to kus železa urval. Já koukal jako blázen, dokonce jsem se i ptal kluků: Kde mám zadek? Kalhoty až po holínky byly v hajzlu — a to, co bylo nahoře vzadu v kalhotách, taky…“ Olízl lžíci a dodal: „Feďkovi Čeparevovi to tenkrát utrhlo hlavu. Ve stejnou chvíli.“ Stasik taky olízl lžíci a potom oba dva mlčky seděli a koukali do kastrolu.

Pak si Stasik způsobně odkašlal a začal znovu jíst. Jura se k němu přidal.

Vrátila se Selma. Andrej se na ni podíval a vzápětí raději odvrátil oči.

Vyparádila se, jen co je pravda… Do uší si navlíkla obrovské náušnice, šaty si vzala s hlubokým výstřihem, našmírovala se jak šlapka. A vždyť to taky je děvka, pomyslel si. Nemohl se na ni dívat, nejradši by ji poslal k čertu. Nejdřív udělala tyjátr v předsíni, potom v koupelně, když mu s hrozným brekem sundávala mokré trenýrky a on si prohlížel černofialové fleky na břiše a na bocích — a znovu mu přitom tekly slzy. Plakal sám nad sebou, nad svou bezmocí… Selma je jasně opilá, zase je nametená jako každý boží den, i teď, když se převlíkala, určitě si ještě lokla… „Ten doktor,“ prohodil zamyšleně Jura, „ten holohlavej, co tu teď byl… Kde já ho jen viděl?“

„Ale možná že to bylo u nás,“ pokoušela se o svůdný úsměv Selma. „On bydlí ve vedlejším domě. Andreji, co teď vlastně dělá?“

„Pokrývače,“ odpověděl zamračeně Andrej.

Spala s ním, s plešatcem jedním, bylo to veřejné tajemství. A on se tím ani nijak zvlášť netajil. Koneckonců, nikdo se tím — když šlo o Selmu — příliš netajil.

„Jak to — pokrývače?“ vyjekl Stasik a samým údivem ani nedonesl plnou lžíci do úst.

„Prostě je to tak,“ řekl Andrej. „Pokrejvá, co může. Střechy, ženský…“

S hekáním vstal a došel si do skříňky pro cigarety. Zase tam bylo o dvě krabičky méně… „Ženský — proč ne…,“ brumlal zaraženě Stasik a poklepával lžící nad kastrolem, „ale proč střechy? Co když spadne? Je to přece lékař!“

„Protože tady ve Městě mají takový nápady,“ řekl jedovatě Jura. Automaticky si chtěl lžíci zastrčit za holínku, ale včas se vzpamatoval a položil ji na stůl. „To je stejný, jako když k nám do Timofejevky hnedka po válce poslali do kolchozu jako předsedu jednoho Gruzína, co dřív dělal politruka.“

Zazvonil telefon. Selma zvedla sluchátko.

„Ano,“ řekla pak, „ano… Ne! K telefonu nemůže, je nemocný.“

„Dej to sem!“ ozval se Andrej.

„To je někdo z redakce,“ zašeptala Selma, když dlaní přikryla mluvítko.

Andrej natáhl ruku: „Dej mi to!“ vyjel už zvýšeným hlasem. „A odvykni si rozhodovat za druhý!“ Selma mu podala sluchátko a současně mu sebrala krabičku cigaret. Ruce i rty se jí chvěly.

„U telefonu Voronin,“ řekl Andrej.

„Andreji…,“ ozval se Kensi, „kam jsi se ztratil? Já tě všude hledám. Co máme dělat? Ve Městě je fašistický převrat.“

„Jak to — fašistický?“ zeptal se ohromeně Andrej.

„Přijdeš do redakce, nebo ti vážně něco je?“

„Přijdu, samozřejmě přijdu,“ pospíšil si Andrej. „Ale vysvětli mi…“

„Máme tu různý seznamy,“ vychrlil okamžitě Kensi, „zvláštních zpravodajů, informátorů a podobně… Archivy…“

„Rozumím,“ přerušil ho Andrej. „Jen mi řekni, proč si myslíš, že ten převrat je fašistickej?“

„Já si to nemyslím, já to vím,“ odsekl Kensi.

Andrej zaťal zuby a zasténal. Pak zlostně vyjel: „To ještě nemusí znamenat… Hlavně se neukvapuj!“ Horečně uvažoval a pak rázně řekl: „Tak dobrá — všechno připrav, já hned jdu.“

„Dej pozor na ulicích!“

Andrej položil sluchátko a obrátil se ke svým hostům: „Kamarádi, já tam musím… Odvezete mě do redakce?“

„Co by ne? Odvezem,“ řekl Jura, vstal a začal si balit cigaretu. „Stasiku, ty se taky hni, ať se tu moc nerozsedíš. My si tu dřepíme — a venku jde zatím o všecko.“

„Tak jo,“ souhlasil lítostivě Stasik a taky vstal. „Stejně je to nějak na draka… Všechny papaláše nakopali do zadku a pověsili je, ale slunce stejně nezačalo svítit. Krucinál, kampak jsem dal tu svou hračičku?“ A začal hledat po všech koutech svůj podivný malý samopal.

Jura párkrát zatáhl z ukroucené cigarety a pomalu si začal přes blůzu navlékat potrhanou vatovanou bundu. Andrej se taky chtěl jít obléknout, ale do cesty se mu postavila Selma. Nemínila mu zřejmě uhnout, vypadala velice rozhodně, ve tváři byla bledá: „Půjdu taky!“ zaječela a nasadila tón, jakým obvykle začínala každou hádku.

„Nech toho,“ odsekl Andrej a snažil se ji zdravou rukou od sebe odstrčit.

„Nikam tě nepustím,“ řekla. „Buď mě vemeš s sebou, nebo zůstaneš doma!“

„Uhni!“ utrhl se na ni Andrej. „Ty tam tak budeš chybět, huso pitomá!“

„Ne-pus-tím-tě!“ zasyčela nenávistně.

Andrej se ani nenapřáhl — přesto však do své ruky vložil velkou sílu, když dal Selmě facku. Všichni ztichli. Selma zůstala bez hnutí stát, bledý obličej se jí pokryl rudými skvrnami. Andrej se vzpamatoval: „Promiň,“

procedil mezi zuby.

„Nepustím tě,“ zašeptala Selma.

Jura si odkašlal a jakoby mimoděk prohodil: „Teda ono v takovýhle době není moc dobrý, když je ženská sama doma…“

„To je fakt,“ přidal se Stasik. „Sama doma, to je špatný — a s námi se jí nikdo ani nedotkne. Jsme přece farmáři…“

Andrej pořád ještě stál před Selmou a díval se na ni. Snažil se aspoň teď něco z téhle ženské pochopit, ale marně. Byla to děvka, od přírody i z milosti boží, nic jiného než děvka. To Andrej věděl — a pochopil to už dávno.

Měla ho ale ráda! Hned od prvního dne ho měla ráda, to taky věděl, ale bylo mu jasné, že jí to absolutně v ničem nepřekáží. Klidně by teď zůstala sama v tomhle bytě, bylo jí to určitě jedno — nikdy se ničeho nebála. To taky věděl. Když si to takhle rozebral, tohle všechno o ní věděl, ale stejně ji nechápal… „Dobrá,“ řekl nakonec, „tak se oblíkni.“

„Co ty žebra? Bolej?“ zeptal se Jura, aby odvedl řeč.

„Ujde to,“ zavrčel Andrej. „Dá se to vydržet.“

Snažil se nikomu nepohlédnout do očí. Zastrčil cigarety do kapsy, přidal zápalky a zastavil se před prádelníkem. Vzadu v rohu tam pod kupou ubrousků a ručníků ležela Donaldova pistole. Má si ji vzít, nebo ne? Představil si, za jakých okolností by se mu pistole nejspíš mohla hodit — a rozhodl se, že ji nechá doma. Ať si tu leží, řekl si, já přece netáhnu nikam do boje.

„Tak jdeme?“ ozval se Stasik.

Stál už u dveří a opatrně protahoval řemen samopalu přes zafačovanou hlavu. Selma byla taky připravená, stála vedle něj. Na šaty si natáhla tlustý svetr, přes ruku měla plášť.

„Jde se!“ zavelel Jura a bouchl o zem rukojetí kulometu.

„Sundej ty náušnice,“ zavrčel Andrej a zamířil ke schodišti.

Společně šli po schodech dolů. Na odpočívadlech v šeru postávali a něco si mezi sebou šeptali obyvatelé domu. Když viděli, že jde někdo ozbrojený, polekaně zmlkali a ustupovali stranou. Pak někdo řekl: „To je Voronin,“

a hned zavolal: „Pane šéfredaktore, nemůžete nám říct, co se to ve Městě děje?“

Andrej nestačil odpovědět, protože se ze všech stran ozval výstražný sykot a kdosi zašeptal: „Copak to nevidíš? Už ho vedou!“ Selma se hystericky zahihňala. Vyšli do dvora a nasedli do vozu. Selma přehodila Andrejovi přes ramena plášť a Jura najednou řekl: „Ticho!“

Napjatě naslouchali.

„Někde se střílí,“ prohodil šeptem Stasik.

„Pěkně dlouhý dávky…,“ kývl Jura. „Rozhodně nešetřej střelivem. Kdepak ho asi berou? Za desítku patron dá člověk půllitřík samohonky — a tady se střílí ostošest.“ A pak pobídl koně: „Hyjé! Hni se, potvoro!“

Vůz s rachotem vjel do průjezdu. Na schůdcích před domovnickým bytem stál Wang. V ruce držel lopatku a smeták.

„Hele, Váňa!“ zaradoval se Jura a zastavil. „Jak se máš, Váňo? A co tu děláš?“

„Zametám,“ odpověděl s úsměvem Wang. „Dobrého dne přeju,“ dodal uctivě.

„Vykašli se na zametání,“ řekl Jura, „proč bys to dělal? Pojeď s námi, uděláme z tebe ministra, budeš si chodit v hedvábí a jezdit v bouráku!“

Wang se zasmál, zřejmě aby neurazil.

„Juro,“ ozval se Andrej, „radši už pojedeme!“

Bolelo ho v boku, ve voze se mu špatně sedělo, už začal litovat, že se raději nevydal pěšky. Mimoděk se přitiskl k Selmě.

„Dobrá, Váňo, když nechceš, tak ne!“ rozhodl Jura. „Ale o tom ministrovi uvažuj! A připrav se! Umej si krk, učeš se…“ Trhl opratěmi a popohnal koně.

S rachotem vyjeli na Hlavní ulici.

„Čí je to vůz, nevíš?“ zeptal se najednou Stasik.

„Čertví,“ odpověděl Jura, ani se neotočil. „Ten kůň vypadá na toho ťunťu… No — co bydlí až skoro u Propasti! Takovej zrzek poďobanej od neštovic… myslím, že je to Kanaďan.“

„Jo? Tak ten asi teď pěkně kleje.“

„Ne. Nekleje. Zabili ho.“

„Jo?“ vydechl Stasik a víc už nepromluvil.

Hlavní ulice byla liduprázdná a celá zahalená temnotou, třebaže podle hodin teď bylo pět odpoledne. Vpředu tma červeně světélkovala a neklidně se chvěla. Chvílemi tam probleskovaly bílé skvrny — snad to byly reflektory, snad silné svítilny — a právě odtud sem doléhal zvuk palby, který přehlušoval rachot kol a klapot kopyt. Něco se tam dělo… V domech se za některými okny svítilo, ale většinou jen od prvního patra výš. Fronty před obchody už nestály, ale Andrej si všiml, že v mnoha průjezdech se tísní lidé, opatrně vyhlížejí ven a zase se schovávají. Jen pár odvážlivců občas vyjde na chodník a podívá se směrem, kde se to ve tmě blýská a třaskají výstřely. Na dlažbě se místy povalovaly jakési tmavé žo ky. Andrej hned nepochopil, oč jde, teprve za chvíli mu došlo, že to jsou mrtví paviáni. V parčíku vedle školy se popásal osamělý kůň.

Vůz rachotil a natřásal se, všichni mlčeli. Selma opatrně nahmatala Andrejovu ruku a on se teď už zcela poddal své bolesti i únavě, přitiskl se k Selminu teplému svetru a zavřel oči. Je mi hrozně špatně, říkal si, moc špatně… Co to ten Kensi mlel? Jakej fašistickej převrat? Prostě všichni zcvokatěli strachy — a taky ze vzteku a z beznaděje… Experiment je Experiment… Vůz najednou poskočil a rachot kol přehlušilo divoké, pronikavé zaječení, které Andreje rázem vzburcovalo. Leknutím se celý zpotil. Napřímil se a nechápavě zíral do tmy.

Jura klel a ze všech sil rval k sobě opratě, aby udržel koně, který začal uskakovat stranou. Po levém chodníku s nelidským, ale současně i velice lidským řevem, plným bolesti a hrůzy, běžel velký hořící chuchvalec. Oheň z něj sršel na všechny strany a Andrej se ani nestačil vzpamatovat, když Stasik seskočil z vozu a přímo od boku vypálil do oné živé pochodně dvě krátké dávky ze samopalu. Někde vzadu zazvonilo roztříštěné sklo výlohy, ohnivý chuchvalec žalostně zapištěl, odkoulel se o kousek dál a ztichl.

„Už se netrápí, chudák,“ zachraptěl Stasik a Andrejovi konečně došlo, že to byl pavián. Hořící pavián… Co to je za nesmysl: hořící pavián…?

Teď ležel na kraji chodníku a zvolna dohoříval. Až k vozu se od něj táhl hrozný zápach.

Jura pobídl koně a vůz se znovu rozjel. Stasik šel vedle něj a přidržoval se postranice. Andrej natahoval krk, snažil se rozeznat, co se děje vpředu, v chvějícím se — náhle světlém, růžovém oparu. Ano, něco se tam dělo… Zatím se nedalo odhadnout, oč jde, bylo to celé nějak podivné, Andrejovi nepochopitelné… Jako by tam někdo strašlivě vyl… Do toho třaskaly výstřely, burácely motory a chvílemi v mlze kratince vyšlehávaly červené jazýčky ohně.

„Hele, Stasiku,“ prohodil Jura přes rameno, „zaběhni dopředu a koukni se, co se to tam děje. Já pojedu pomalu za tebou.“

„Tak dobře,“ řekl na to Stasik, urovnal si samopal, přeběhl na chodník a podél zdi vyrazil dopředu. Brzy se ztratil v mlze. Jura stále víc přitahoval opratě, až se kůň úplně zastavil.

„Sedni si pohodlně,“ šeptla Selma.

Andrej škubl ramenem.

„Ale vždyť se nic nestalo,“ šeptala dál Selma. „Ten chlap, co jsi ho viděl, byl přece správce — a k nám přišel na kontrolu! Chodil po všech bytech a zjišťoval, jestli někdo doma nepřechovává zbraně.“

„Mlč!“ procedil Andrej mezi zuby. „Na mou duši,“ nepřestávala Selma. „Zrovna tam zašel a zrovna chtěl odejít.“

„To chtěl jít bez kalhot?“ zeptal se chladně Andrej a ze všech sil se v sobě snažil potlačit hroznou vzpomínku: Jura se Stasikem ho bezvládného vlečou domů a on — ve vlastním bytě! — vidí v předsíni nějakého neduživého skrčka, který si honem zavazuje župan, pod nímž vykukují flanelové spodky. A za jeho zády se usmívá odporně nevinný, opilý Selmin obličej.

A pak ta proměna! Nevinný úsměv vystřídalo leknutí — a potom se Selmy zmocnilo zoufalství… „Ale on tak chodil po baráku — v županu!“ šeptala Selma.

„Prosím tě, mlč už!“ řekl Andrej. „Mlč a dej mi pokoj. Já nejsem tvůj manžel, ty nejsi moje žena… Tak co je mi po tom?“

„Ale já tě přece mám ráda! Miluju tě,“ šeptala Selma zoufale. „Jenom tebe!“

Jura hlasitě zakašlal.

„Někdo jede,“ řekl.

V šeru se před vozem objevila temná silueta čehosi velkého. Blížilo se to a zářily na tom dva reflektory. Byl to náklaďák se sklápěčkou. Zůstal stát asi tak dvacet metrů od jejich vozu. Bylo slyšet povely, které přehlušovaly hluk motoru. Několik postav vyskákalo z korby na zem a rozběhlo se po ulici. Pak bouchla dvířka, ještě jedna temná postava se oddělila od náklaďáku, chvíli postála — a potom se pomalu vydala přímo k jejich vozu.

„Jde sem,“ oznámil Jura. „Poslouchej, Andreji, ty buď zticha. Mluvit budu já.“

Chlap přistoupil až k vozu. Byl to zjevně jeden z těch, co si říkali milicionáři.

Na rukávech krátkého kabátu měl bílé stužky, přes rameno mu visela puška.

„Aha — farmáři!“ prohodil. „Dobrej den přeju, chlapi!“

„Taky tak… Pokud to nemá bejt vtip,“ odpověděl vyčkávavě Jura.

Milicionář několikrát nerozhodně přešlápl a nakonec se rozpačitě zeptal: „Nemáte chleba na prodej?“

„Ty bys toho chtěl,“ řekl Jura.

„Nebo třeba maso, nebo aspoň brambory.“

„Povídám, že bys toho chtěl.“

Milicionář se zjevně neurazil. Popotáhl, povzdechl si, ohlédl se k náklaďáku a jakoby s úlevou vykřikl: „Tamhle něco leží! Ještě jeden se tam povaluje…! Jsou slepí nebo co?

Ohořelej… tam leží…“ Rozběhl se, pleskal nohama o dlažbu, pak začal na někoho mávat a potom se objevilo několik postav, které s nadávkami odvlekly k náklaďáku čadící temný žok, s námahou ho rozhoupaly a hodily na korbu.

„Ten by toho chtěl,“ mručel Jura. „Brambory… Maso!“

Náklaďák se pohnul z místa a projel kolem nich. Táhl z něj odpudivý puch spálené srsti a ohořelého masa. Sklápěčka byla vrchovatě zaplněná.

Na světlejším pozadí nedalekého domu Andrej viděl, že kolem nich projíždějí jakési temné hromady — a najednou mu přeběhl mráz po zádech: Z oné černající se masy trčela bílá lidská ruka s prsty doširoka roztaženými.

Ponuří průvodci tohoto nákladu se tísnili za kabinou auta a přidržovali se, aby neupadli. Mohlo jich být tak pět šest — a jak si Andrej stačil všimnout, byli dobře oblečení a na hlavách měli klobouky.

„Pohřební četa,“ řekl Jura. „To je správný. Odvezou paviány na skládku — a zametýno! Hele, támhle na nás mává Stasik.“ A popohnal koně.

V nejasném šeru a mlze se vynořila Stasikova neforemná postava. Když vůz dojel až k němu, Jura se vyklonil z předku vozu a nejistě se zeptal: „Není ti něco? Co se stalo?“

Stasik neodpověděl a pokusil se ze strany naskočit na vůz. Smekl se však, zaklel a oběma rukama se chytil za postranici. Přitom něco zlostně mručel.

„Co to říká?“ zeptala se šeptem Selma.

Vůz se pomalu blížil k místu, odkud bylo stále hlasitěji slyšet výstřely a burácení motorů. Stasik šel pořád podél vozu a oběma rukama se ho držel.

Vypadalo to, že nemá sílu dostat se nahoru. Jura se k němu vyklonil a vytáhl ho k sobě.

„Tak co je?“ zeptal se ho hlasitě. „Můžeme tam jet? A mluv pořádně, takhle vím houby, co říkáš!“

„Matko boží,“ pronesl Stasik, teď už zcela srozumitelně, „proč to dělají?

Kdo si tohle vymyslel?“

Jura jediným trhnutím opratí zastavil koně.

„Ale jen jeď, jeď,“ řekl okamžitě Stasik. „Jet se tudy dá… Akorát je lepší se na nic nekoukat. Paní…,“ obrátil se k Selmě, „vy se nedívejte!

Otočte se na druhou stranu… A nebo radši zavřete oči.“

V Andrejovi se zatajil dech. Podíval se na Selmu a viděl, jak třeští oči do tmy.

„Tak jedem, Juro, jedem!“ brebtal překotně Stasik, „popožeň ho, ať upaluje… No tak, jeď!“ zařval najednou. „Tryskem!“

Kůň vyrazil. Na levé straně ulice už končila řada domů, bylo tu i víc vidět, mlha, která je dřív provázela, se najednou rozptýlila a dalo se dohlédnout na bulvár Paviánů. Odtud zaznívaly všechny ty podivné zvuky. Řvou cí motory nehybné řady náklaďáků se sklápěčkami čněly jako zátaras z jedné strany bulváru. V korbách i mezi náklaďáky postávali chlapi s bílými stužkami na rukávech a po bulváru pobíhali mezi hořícími stromy a keři ječící lidé v pruhovaných pyžamech a vyděšení paviáni. Naráželi do sebe, klopýtali, pokoušeli se vylézt na stromy, padali z nich dolů, schovávali se za keře… A ti, co měli na rukávech bílé stužky, bez přestávky stříleli z pušek a kulometů. Spousta nehybných těl už pokrývala dlažbu, z některých se kouřilo, jiná dohořívala. Z jednoho náklaďáku vyletěl ohnivý jazyk provázený černým kouřem — a strom, olepený hrozny paviánů, vzplál jak obrovská pochodeň. A někdo zaječel nesnesitelnou fistulí: „Já jsem zdravý!

To je omyl! Já jsem normální! To je omyl!“

To všechno jako roztřesený, rozhoupaný obraz, provázený strašlivou bolestí mezi žebry, spalujícím žárem a odpudivým puchem, to vše nyní proletělo kolem Andreje a vzápětí se někde ztratilo. Světélkující mlha se znovu sevřela kolem vozu, ale Jura pořád ještě na koně křičel, aby jel, neustále ho pobízel a opratěmi zběsile poháněl.

„Čertví co se to děje, oni se snad zbláznili,“ opakoval tupě Andrej a bezmocně se tiskl k Selmě. „Čertví… Asi zešíleli. Posedl je amok… Městu teď vládnou blázni, krvelační blázni, teď už je všemu konec, oni se nezastaví, přijde řada i na nás…“

Vůz najednou zůstal stát.

„Tak to ne,“ řekl Jura. Otočil se a začal hledat v kupě pytlů a ranců za sebou. „I když se to někomu hodí…“ Konečně našel velkou láhev a zuby z ní vytáhl zátku. Pak si odplivl a pořádně si přihnul. Potom láhev podal Stasikovi a utřel si ústa. „Takže někoho likvidujou… To je ten Experiment?

Dobrá…“ Z náprsní kapsy vytáhl složené noviny, opatrně z nich kousek odtrhl a odněkud vylovil tabák. „Berou to zvostra. To teda jo. Moc zvostra…“

Stasik podal láhev Andrejovi a Andrej zavrtěl hlavou. Selma si láhev vzala, dvakrát polkla a láhev vrátila Stasikovi. Všichni mlčeli. Jura dýmal jako komín, pořád mnul cigaretu a polohlasně vrčel jako pes. Pak ale znovu popohnal koně… Už byli skoro v Sanitární ulici, když před sebou zase uviděli světlo a uslyšeli výkřiky. Přímo uprostřed křižovatky se v záři reflektorů hemžily záplavy lidí. Projet se tudy nedalo.

„Asi nějakej mítink,“ prohodil přes rameno Jura.

„To tak bejvá,“ souhlasil zvadle Stasik. „Když už se dali do střílení, tak k tomu taky dělají mítinky, to tak bejvá. Nemůžem to objet?“ „No počkej, kamaráde,“ řekl na to Jura, „Proč bysme to měli objíždět?

Poslechneme si, co se tu lidem slibuje! Třeba něco řeknou o slunci! Podívej — našich je tady spousta…“

V té chvíli všechno ztichlo a nad davem zazněl vibrující energický hlas, zesílený reproduktory: „Ještě jednou to opakuji! Nemilosrdně! Vyčistím Město! Od špíny, od kalu, od všech darmošlapů. Zloději patří na lucerny!“ Dav souhlasně zamručel.

„Úplatkáři — na lucerny!“

Dav nadšeně zavyl.

„Kdo jde proti lidu, bude viset!“

„Uááá!“ zařval dav.

Andrej konečně zahlédl řečníka. Uprostřed hloučku, který stál na jakémsi vojenském autě, opíral se oběma rukama o postranice v modravé záři reflektorů chlap, jehož dlouhé tělo v černém plášti se rytmicky pohupovalo a ústa se doširoka otvírala… Byl to někdejší poddůstojník wehrmachtu, současný šéf strany Radikálního obrození… Friedrich Geiger.

„A to bude jen začátek! Nastolíme ve Městě náš, skutečně lidový řád.

Co je nám po nějakých experimentech! Nejsme morčata nebo králíci, aby se na nás něco zkoušelo! Jsme lidi! Naší zbraní je rozum a svědomí. A nikomu nedovolíme, aby rozhodoval o našem osudu. Sami si ho budeme řídit! Osud lidu je v rukou lidu. Osud každého z nás je v rukou každého z nás. Lid mi dal svou důvěru. Svěřil do mých rukou svá práva. Svou budoucnost!

A já přísahám: Tuto důvěru nikdy nezklamu!“

„Uááá!“

„Budu nemilosrdný! Jménem národa. Budu krutý! Jménem národa. Nepřipustím žádný rozkol. Už jsme se dost nabojovali! Žádní komunisté, žádní socialisté, žádní kapitalisté, žádní fašisté! Nebudeme se bít mezi sebou!

Budeme se bít společně za sebe!“

„Uááá!“

„Žádné politické strany! Žádné národnosti, žádné třídy. A s každým štváčem — rovnou na lucernu!“

A znovu nadšený řev davu… „Jestli chudí budou dál bojovat proti bohatým! Jestli komunisti budou dál bojovat proti kapitalistům! Jestli černí budou dál bojovat proti bílým… Zajdeme všichni! Navzájem se pobijeme. Ale jestliže se my všichni postavíme jeden vedle druhého, jestliže se chopíme zbraní, jestliže se dáme do díla v továrnách i na polích — nenajde se taková síla, která by nás dokázala zničit! Naší zbraní je jednota! Naší zbraní je pravda! Třebaže draze zapla cená — ale pravda! Ano, dali jsme se vlákat do pasti. Jenže my si s tou pastí dokážeme poradit!“

Dav se nadýchl k nadšenému křiku, ale najednou všechno užasle ztichlo.

Vzplálo slunce.

Poprvé po dvanácti dnech zazářilo slunce, rozhořelo se jako zlatý disk na obloze, svým oslepujícím jasem se přelilo po šedivých, vybledlých tvářích, s nesnesitelnou ostrostí se zablýskalo v okenních tabulkách, probudilo a oživilo miliony barev — a odhalilo černý dým nad vzdálenými střechami, zašlou zeleň stromů a otřískané stěny domů… Dav teď divoce řval, i Andrej křičel, co měl síly. Rázem tu byl jiný svět.

Nad hlavami létaly čepice, lidé se objímali, plakali, kdosi střílel do vzduchu a někdo v nepříčetné radosti třískal cihlami do reflektorů. Fritz Geiger, který tomu všemu z výše přihlížel — podoben Bohu, vyřknuvšímu „budiž světlo“ — napřahoval svou dlouhou černou paži ke slunci, třeštil oči a hrdě se vypínal. A potom znovu nade všemi zaburácel: „Vidíte? Už mají strach! Třesou se před vámi. Před námi všemi…! Pozdě, pánové! Pozdě! Chcete znovu zaklapnout svou past? Pozdě — už jsme vám z ní unikli! Žádné slitování s nepřáteli lidstva! Se spekulanty! S darmošlapy!

S rozkradači! Slunce je na naší straně. Je naše, vyrvali jsme ho z vašich odporných pracek. Už nikdy si ho nenecháme vzít! Nikdy… nikomu ho nedáme!“

„Uááá!“

Andrej se rozhlédl. Stasik někam zmizel, Jura stál doširoka rozkročený vpředu na voze, držel v ruce kulomet — a podle toho, jak se mu krví naléval zátylek, taky křičel ze všech sil. Selma plakala a pěstmi bušila Andreje do zad.

Že mu to ale vyšlo, uvědomil si Andrej. Tím hůř pro nás… Co tu ještě sedím? Musím zmizet — a ne tu sedět… Překonal bolest v boku, nadzvedl se a seskočil z vozu mezi pobíhající a křičící lidi. Začal se prodírat vpřed.

V prvních chvílích se ještě snažil chránit se lokty, ale brzy toho nechal.

Poléval ho pot z hrozné bolesti a nevolnosti, která ho přepadla, potácel se, ale šel dál, strkal se mezi ostatními, šlapal lidem na nohy, dral se dopředu — až se přece jen nakonec dostal na Sanitární ulici. A celou tu dobu mu v patách duněl Geigerův hlas: „Nenávist! Povede nás nenávist! Pryč s falešnou láskou! Pryč s jidášskými polibky! Vyřídíme si účty se zrádci lidstva! Připomenu vám, co jsem pro to udělal já! Vyhodil jsem do povětří obrněný vůz s krvavými žandarmy!

Před vašima očima! Rozkázal jsem, aby pověsili zloděje a gangstery!

Před vašima očima! A teď železnou metlou vymetu všechnu špínu a všechny darebáky z našeho Města. Před vašima očima! Ani sobě nic neslevím — a to mi dává svaté právo nelitovat ani ostatní…!“

Andrej se opřel do dveří hlavního vchodu redakce. Bylo zamčeno.

Zlostně do nich kopl, tabulky skla zadrnčely. Bouchal dál ze všech sil a sprostě klel. Najednou se dveře otevřely. Stál v nich Kurátor.

„Pojďte dál,“ řekl a ustoupil stranou.

Andrej vstoupil. Kurátor za ním zavřel na závoru a když se obrátil, všiml si Andrej, že je ve tváři strašlivě bledý, pod očima má temné kruhy a každou chvíli si jazykem přejíždí po suchých rtech. Andrejovi se až sevřelo srdce — ještě nikdy neviděl Kurátora v takovémhle špatném stavu.

„Snad opravdu není všechno ztraceno…?“ vypáčil ze sebe.

„No…,“ Kurátor se chabě usmál. „Moc dobré to není.“

„A… co to bylo se sluncem? Proč jste ho vypnuli?“

Kurátor si sevřel dlaně a prošel se vstupní halou. A pak smutné řekl: „My jsme ho přece nevypnuli. Havárie… Něco mimořádného. Tohle nikdo nečekal.“

„Nikdo to nečekal…“ opakoval hořce Andrej. Sundal si plášť a odhodil ho na zaprášenou lavici. „Kdyby nedošlo k vypnutí slunce, nic podobného by se nestalo.“

„Experiment se vymkl kontrole,“ pronesl sotva slyšitelně Kurátor a odvrátil se.

„Vymkl se…,“ opakoval Andrej jako papoušek. „Nikdy mě nenapadlo, že se Experiment může vymknout kontrole.“

Kurátor se na něho podmračeně podíval: „No… V jistém ohledu máte pravdu. Dá se to tak říct… Jestliže se Experiment vymkne kontrole, je to ovšem taky Experiment. Možná že bude třeba se nad tím znovu zamyslet, udělat nějakou drobnější úpravu, korekturu… Když se to zhodnotí retrospektivně…, retrospektivně! — tak tahle tma tmoucí bude chápána jako neoddělitelná, zaprogramovaná část Experimentu…“

„Retrospektivně…,“ zopakoval zase Andrej. Popadl ho strašlivý vztek.

„Tak co nám teď přikážete? Co máme dělat? Zachraňovat sami sebe?“

„Ano. Zachraňovat sami sebe. I ostatní.“

„Koho?“

„Každého, koho můžete. Všechno, co ještě můžete. Přece problém nestojí tak, že není koho a není co zachraňovat!“

„My se budeme zachraňovat a Fritz Geiger bude postupovat v rámci Experimentu?“

„Experiment přece zůstal Experimentem,“ namítl Kurátor.

„Já vím. Paviány počínaje a Fritzem Geigerem konče.“ „Bez ohledu na Fritze Geigera a přes Fritze Geigera. Kvůli Geigerovi se Experiment nezastaví. Ten prostě musí pokračovat… Život taky pokračuje, ať si to nějaký Fritz Geiger přeje, nebo ne. Jestliže vás Experiment zklamal, myslete aspoň na boj o život.“

„Spíš na boj o existenci,“ ušklíbl se Andrej. „Jakýpak tohle bude život?“

„To bude záležet na vás.“

„Na vás ne?“

„Na nás toho záleží dost málo. Vás je hodně, rozhodujete tady vy, ne my.“

„Dřív jste říkal něco jiného,“ poznamenal Andrej.

„Dřív i vy jste byl jiný,“ namítl Kurátor. „A taky jste mluvil jinak.“

„Mám strach, že jsem naletěl,“ pronesl zvolna Andrej. „Mám strach, že jsem udělal hloupost.“

„Vy máte strach z víc věcí,“ usmál se vědoucně Kurátor.

V Andrejovi jako by se zastavilo srdce. Byl to stejný pocit, jaký míval ve snu, když se mu zdálo, že někam padá. Ostře vyjel: „Tak jo. Mám strach. Všeho se teď bojím. Zmáčkli mě — a tak se bojím.

Už vás někdy někdo kopal do rozkroku?“ A najednou ho něco napadlo: „Vždyť vy se taky bojíte…, že je to tak?“

„Samozřejmě! Vždyť vám říkám, že se Experiment vymkl kontrole.“

„Nechte toho! Experiment… Pořád jen Experiment! O to vůbec nejde!

Nejdřív to odnesli paviáni, pak přijdeme na řadu my… a potom třeba i vy… Co říkáte?“

Kurátor neodpověděl. Andrej čekal, ale Kurátor se pořád procházel halou, chvílemi postrkoval z místa na místo křesla a rukávem otíral prach ze stolků. Na Andreje se přitom ani nepodíval.

Na dveře někdo zabouchal. Nejdřív jen rukou, pak se ozvaly rázné kopance.

Andrej odsunul závoru — před ním stála Selma.

„Ty jsi mě tam nechal,“ spustila rozhořčeně. „Těžko jsem se sem dostávala!“

Andrej se rozpačitě ohlédl. Kurátor zmizel.

„Promiň,“ prohodil Andrej. „Neměl jsem na tebe čas.“

Mluvilo se mu teď těžko. Snažil se potlačit zděšení, které se ho zmocňovalo.

Hrůzu z osamocení a pocitu bezmoci… Prudce dveře zase přibouchl a zastrčil závoru.