Mesto zaslibenych

Kapitola 1

Slunce stálo v zenitu. Zaprášený oranžový disk visel uprostřed špinavě světlé oblohy, ubohoučké stíny se krčily přímo pod podešvemi. Chvílemi byly šedivé a jakoby rozpité, chvílemi nabývaly ostrých tvarů a měnily se v děsivou Čerň. Tehdy působily nejzrůdněji… Po nějaké cestě tu nebylo ani památky. Všude kolem byla jen žlutošedá vyschlá hlína, rozpukaná, hrbolatá, ztvrdlá na kámen a tak vyhlazená, že bylo zcela nepochopitelné, kde se tu bere tolik prachu.

Ještě že vítr vanul do zad… Kdesi vzadu, ve velké dálce, zřejmě nasával tuny odporných mikroskopických částeček rozdrcené horké hmoty a s tupou urputností je hnal rozpálenou pustinou mezi Žlutou stěnou a Propastí.

Čas od času prach vířivě vzlétal do závratné výšky a divoce tam kroužil a pak se opět rozpadal na drobné hádky, kteří se svíjeli nízko nad zemí, podobni labutím šíjím. Kotouče špíny se valily vzduchem, pichlavé jehličky se zuřivě vpíjely do zad i do vlasů, přisávaly se ke zpocenému krku, dorážely na uši i na ruce, dobývaly se za límec a lezly do kapes… Nic jiného tu nebylo. Vůbec nic… A možná že to tak bývalo odjakživa: jen slunce, hlína a vítr. Ale přece jen… Občas kolem proletěl v divokém tanci větru suchý keř, vyrvaný i s kořeny v bůhvíjakých končinách. Pitvorně se zatočil, bláznivě poposkočil… Jinak nic… Ani kapka vody. Žádný příznak života. Jenom prach, prach, prach… Pak se na některých místech hlína pod nohama začala propadat a objevovala se kamenná drť. Ta byla rozpálená takřka nesnesitelně. A potom se v kotoučích prachu napravo i nalevo vynořily první skály. Šedivé obrovité balvany, jakoby posypané moukou. Vypadaly jako přízraky nejfantastičtějších tvarů a ve vířícím prachu se nenadále zjevovaly i mizely. Ta jejich hra na schovávanou byla děsivá, zdálo se, že se opravdu pohybují… Potom se štěrk pod nohama začal měnit ve větší kameny a nakonec se zase objevila ztvrdlá hlína. Chůze po kamenech byla obtížná, kameny se zákeřně při každém kroku obracely a zarývaly se do podrážek, jako by je chtěly promáčknout a dostat se až k chodidlům. Hlína byla o něco lepší, ale i ona se chovala nepřátelsky. Nenadále se vzdouvala a vzápětí se bortila, rozvírala se do škodolibých pastí, vytvářela hluboké strouhy, ve kterých se žárem skoro nedalo ani dýchat. Všechno jako by tu hrálo svou hru. I kameny, i hlína. A všechno hrálo proti lidem.

„Andreji!“ vykřikl chraplavě Icik. „Andreji-i-i!“

„Co je?“ zeptal se přes rameno Andrej a zastavil se.

Vozík na viklajících se kolečkách ho setrvačností dojel a uhodil pod kolena. „Koukej!“ Icik stál asi tak deset metrů za Andrejem a cosi svíral v natažené ruce.

„Co to je?“ zeptal se Andrej bez většího zájmu.

Icik zabral za postraňky a pořád ještě s nataženou rukou dovlekl svůj vozík až k Andrejovi. Vypadal hrozně. Plnovous měl až po prsa, rozčepýřené vlasy byly celé šedivé od prachu. Jeho blůza byla neuvěřitelně rozedraná, děrami prosvítala zpocená kůže… Roztřepené kalhoty končily někde pod koleny a pravá bota odhalovala ve své žraloci tlamě špinavé prsty s černými zulámanými nehty. Andrej se na Icika díval a hořce si říkal: Koryfej ducha…! Služebník a apoštol věčného chrámu kultury… „Hřebínek,“ pronesl vítězoslavně Icik, když došel až k Andrejovi.

Hřebínek byl zjevně nekvalitní, asi patřil k nejlacinějším. Byl z umělé hmoty, zuby už měl skoro všechny vylámané. Vlastně se ani nemohlo říct, že je to hřebínek, byl to jen jeho kousek. Dalo se na něm ještě rozeznat pár písmen, ale ta celkem nic neříkala. Desetiletí slunečního žáru a odírání v písečné lázni vykonala své… „Tak vidíš,“ podotkl Andrej. „A ty pořád meleš, že před námi ještě nikdo…, ještě nikdo tudy neprošel!“

„Takhle to netvrdím,“ namítl mírumilovně Icik. „Pojď si odpočinout!“

„Tak jo,“ přikývl lhostejně Andrej a Icik sebou okamžitě práskl na zem.

Ani si z ramen nesundal kšíry od vozíku. Nalezený kousek hřebínku si schoval do náprsní kapsy.

Andrej postavil svůj vozík bokem k větru, shodil popruhy a sedl si. Zády se opíral o rozpálené kanystry. Trochu ho to ochránilo před větrem, ale do stehen teď rozedranými kalhotami nemilosrdně žhla rozpálená zem.

„Kdepak je ta voda, co jsme ji měli najít?“ zeptal se pohrdavě. „Hlavně že žvaníš…“

„No no no,“ mávl rukou Icik. „Když chceš, tak můžeš!“

„Cože?!“ užasl Andrej.

„Ale to je taková anekdota, ty to neznáš?“ spustil ochotně Icik. „To jednou přišel jeden do bordelu…“

„Tak to radši jdeme,“ řekl okamžitě Andrej. „Ty taky nemyslíš na nic jinýho. To si nemůžeš dát pohov? Prokristapána…!“

„Já si pohov nemůžu dovolit,“ namítl Icik. „Já musím bejt pořád připravenej.“

„Vždyť tu chcípnem!“

„Ani náhodou. Na to vůbec nemysli.“

„Taky že nemyslím…“

To byla pravda. Myšlenky na smrt, která samozřejmě jednou přijít musí, míval teď Andrej zřídkakdy. Bůhvíproč to tak bylo… Možná že strašlivý pocit bezmoci už se otupil, možná že tělo už natolik vyschlo a zlhostejnělo, že zoufalství umlklo a krčilo se někde v koutečku vědomí. A možná taky, že se docela prostě kvantita změnila v kvalitu a k tomu začala působit i nepřetržitá přítomnost Icika a jeho skoro nepřirozená lhostejnost k smrti, která tu kolem nich kroužila, občas nemilosrdně dotírala, občas se vzdalovala, aby jen zpovzdáli dohlížela na své budoucí oběti. Ať už byl důvod jakýkoliv, faktem zůstávalo, že Andrej, pokud vůbec o svém skonu uvažoval, pak jenom proto, aby sám sebe znovu ujistil o narůstající lhostejnosti… Teď si však uvědomil, že mu Icik něco opakuje a rychle se ze svých úvah probral: „Cože?“

„Povídám, že se hlavně nesmíš bát, že tu chcípnem.“

„To už jsi mi řekl stokrát. Já se přece dávno nebojím. Tak už o tom přestaň žvanit.“

„Dobrá,“ kývl dobrodušně Icik a natáhl nohy. „Něčím si potřebuju tu podrážku přivázat,“ usoudil. „Nebo se mi co nejdřív urve.“

„Odřízni si kousek od těch kšír! Chceš půjčit nůž?“

Icik si zasmušile prohlížel své vlastní prsty, které se mu botou draly ven: „Víš co? Já počkám, až se to urve. Zatím je to zbytečná práce. Nelokneme si?“

„Zima je jak v márnici…?“ zanotoval ironicky Andrej a hned si vzpomněl na Juru. Tohle zpívali, když byl Jura u něho poprvé na návštěvě. Teď už se ale Andrejovi na Juru vzpomínalo jen těžko… Jura byl z jiného života.

„Šlapem si to silnicí,“ navázal okamžitě ochotně Icik, „kopneme to do sebe, ať nás to tak nezebe!“ A vyčkávavě se na Andreje zahleděl.

„Tůdle,“ řekl na to nevzrušeně Andrej. „Víš, co do sebe teď můžeš kopnout?

Tu vodu, kterou sis vymyslel. Ty sis pro mě navymejšlel pohádky o vodě, která tu někde je…“

Icik se podle čekávání okamžitě rozčilil: „Nechceš jít do hajzlu? Jsem snad tvoje chůva, abych ti vyprávěl pohádky?“

„No tak se lže v těch tvejch papírech!“

„Jsi hloupej! Tam se nelže. Ty prostě v takovejch knihách neumíš správně číst.“

„To jsi četl ty. Takže ten, kdo neumí číst, jsi ty.“

Icik po něm sekl očima a najednou měl naspěch.

„Tady bude věcí, až budeme čumět…,“ bručel si pro sebe. „Tak vstávej!

Chceš najít vodu? Tak se tu nerozvaluj a vstaň! Slyšíš?“ Vítr znovu zakvílel, uhodil hrstmi prachu do uší a potom roztočil vír, který se jak veselý pejsek zamotal Andrejovi přímo pod nohama. Zem se před nimi na chvíli dobromyslně rozprostřela jako placka, ale brzy se zhroutila do první průrvy… Přece jen bych chtěl přijít na to, kam mě to čerti nesou, říkal si Andrej.

Po celý můj život mě někam nesou, nikde jako bych neměl stání, idiot jeden… Vždyť už to přece nemá žádný smysl! Dřív přece jenom… nějaký smysl v tom všem byl. Třeba i ničemný, možná hloupý, ale byl. Když jsem někdy dostával po hlavě, mohl jsem si říkat: To nic, to se srovná, dělám to přece ve jménu toho a toho… Život je boj… Všechno na světě je na hovno, řekl Icik — a řekl to právě v době, kdy byli v Křišťálovém paláci… To byl nádherný čas! Zrovna se tenkrát nacpali pečeným kuřetem a povalovali se na barevných lehátkách z umělé hmoty na okraji bazénu, ve kterém se třpytila průzračná voda. Všechno na světě je na hovno, prohlásil tehdy Icik a šťáral se přitom v zubech vymydleným prstem. I ty všelijaký vynálezy, na který se přišlo a na který se ještě přijde, všechny ty několikaklasý pšenice a lasery a bůhví co ještě… To pomine…!

Něco beze stopy, něco poslouží jako základ k něčemu dalšímu. Důležitost věcí tkví vždycky v tom, že je lidi za důležitý považují. A většina lidi něco považuje za důležitý proto, že si snadněji nacpe břicho a obstará si slasti pro svou potěchu s menším vynaložením sil. To je ovšem otázka, proč se zrovna řídit názorem většiny. Já osobně proti většině nic nemám, když se to tak veme, sám pro sebe jsem si většina… Jenže většina je pro mě nezajímavá.

Historie většin mají svý začátky a svý konce. Začíná to tím, že většina hezky baští to, co se jí dá. A končí to tím, že vznikne problém: Nebylo by k snědku něco lepšího? Něco, co jsme ještě neochutnali… A tady ho Andrej přerušil: K tomu ale ještě nedošlo, nemyslíš? Ale brzo dojde, řekl s přesvědčením Icik. Rozhodně dřív, než si myslíš. A i kdyby to bylo ještě daleko… To přece není důležitý! Důležitý je to, že tenhle problém má svůj začátek a svůj konec… A Andrej zase namítl: Všechno, co má začátek, má taky konec! Icik už byl drobet podrážděný: No ano, ano, ale já přece mluvím o historii, a ne o Vesmíru!.. Na historii většiny čeká konec, ale historie menšiny skončí teprve společně s existencí Vesmíru… A na to mu Andrej už jen líně odpověděl: Ty jsi prostě prašivěj elitář! Pak vstal z lehátka a skočil do bazénu. Dlouho potom plaval, potápěl se do chladivé hloubky až ke dnu, lokal vodu jako ryba a pak nadšeně odfrkoval… Ale ne, uvědomil si teď Andrej, samozřejmě že jsem tu vodu u dna nelokal.

To teď bych si s chutí loknul… Bože — a s jakou chutí! Celý bazén by vypil a Icikovi by nenechal ani hlt. Ať si najde tu slibovanou nádrž plnou vody! Vpravo se z žlutošedých kotoučů prachu vynořily jakési ruiny. Byly to polorozpadlé zdi, ubohý pozůstatek nějakého opevnění. Mezi kamením se ježily zaprášené, zřejmě uschlé rostliny.

„Tak prosím,“ řekl Andrej a zůstal stát. „A ty pořád: Před námi tudy ještě nikdo neprošel!“

„Tohle jsem nikdy neřek!“ zasípal Icik. „Já jsem říkal…“

„Poslouchej, tady by přece mohla být voda!“

„Mohla.“

„Tak se půjdeme podívat.“

Shodili popruhy a vykročili k rozvalinám.

„Hele,“ rozzářil se Icik, „to je normanská pevnost! Devátý století.“

„Hledej vodu!“

„Jdi teď do hajzlu s vodou,“ odsekl rozhořčeně Icik. Třeštil oči a dávno zapomenutým pohybem ruky začal v plnovousu hledat bradavičku. „Normani,“

brumlal, „no, to je teda… To by mě zajímalo, jak je sem vylákali?!“

Zachytávali se za pichlavé keříčky rostlin a pomalu zdolávali nejnižší část zdi. Pak se octli v jakémsi zátiší. Na čtvercovém, hladce vydlážděném prostranství stála nízká budova s propadlou střechou.

„Svaz meče a hněvu,“ brumlal si dál Icik. Rozběhl se ke vchodu do budovy.

„Nikdy jsem nepochopil, co byli zač… Neuměl jsem si to představit…“

Uvnitř byly jen rozvaliny. Všechno už se tu před věky zhroutilo, stropní trámy se promíchaly s práchnivějícími prkny. Zřejmě tu kdysi stál dlouhý stůl. Přes celou místnost, přes celý dům. Všechno už ovšem bylo zetlelé, pokryté prachem… i zborcené zbytky stolu, i pozůstatky lavic, které se kolem něj táhly. Icik se s brumláním začal vším prohrabovat, Andrej ale vyšel ven a pokusil se dům obejít.

Velice rychle našel to, co kdysi mohlo být nádrží na vodu. Před ním se otvírala veliká okrouhlá jáma, obložená kamennými deskami. Teď byly kameny suché jako všechno kolem, ale voda tu někdy dřív určitě bývala: hlína na pokraji jámy, teď tvrdá jako kámen, v sobě zachovala otisky střevíců a psích tlap. Je to špatné, pomyslel si Andrej a strach ze žízně mu ledově sevřel srdce. Vzápětí však Andrej vydechl. Na druhém konci jámy se jako hvězdice rozkládaly široké chlupaté listy zdejšího „ženšenu“. Andrej se k němu kolem jámy rozběhl a cestou lovil v kapse nůž.

Několik minut potom přímo zuřivě, s obrovskou námahou obrýval kolem rostliny nožem i prsty zkamenělou hlínu, celý zpocený odhrnoval její drť, znovu rýpal nožem — a potom oběma rukama uchopil chladný, mohutný kořen, zabral za něj, ale opatrně…, aby snad nedejbože kořen někde v půli nepraskl… Úlovek byl úžasný: dobrých sedmdesát centimetrů délky a tloušťka — jako chlapská pěst! Čistě bílý, lesknoucí se kořen… Andrej si ho přitiskl ke tváři, držel ho oběma rukama — a vykročil za Icikem. Cestou se už ale nepřemohl, zahryzl se do té šťavnaté, křupavé hmoty a s rozkoší žvýkal, ze všech sil se snažil nespěchat, rozmělnit co nejvíc tu pochoutku, aby se plně využila každá její krůpěj, a cítil, jak neobvykle příjemná kořeněná chuť proniká z úst do celého těla, jak je mu okamžitě líp, dokonce i okolní žár jako by se zmenšil, je tu jako v ranním lese a hlava se Andrejovi projasňuje, všechno je méně strašlivé, protože Andrej teď může hory přenášet… Pak spolu s Icikem seděli na prahu zborceného domu a s chutí hryzali, žvýkali a mlaskali, spokojeně na sebe pomrkávali — oba s plnými ústy… A vítr nad nimi dopáleně kroužil, nemohl k nim sestoupit. Utekli mu, bídáci, nenechali ho, aby si pohrál s jejich kostmi na zatvrdlé hlíně! Teď už zase měli sílu k tomu, aby se s ním dali do boje.

Dopřáli si každý dva hlty zteplalé vody z kanystru, zapřáhli se do svých vozíků a vydali se na další cestu. Teď se jim šlo dobře. Icik už nezůstával pozadu, držel se vedle Andreje. Žralok bagančete rovnoměrně popleskával… „Našel jsem tam ještě jeden…,“ přiznal Andrej. „Malej… Až půjdeme zpátky, bude se hodit.“

„To je zbytečný,“ prohodil Icik. „Měli jsme ho sníst.“

„Měl jsi málo?“

„Dobrý věci se mají využívat.“

„Vždyť to využijeme,“ namítl Andrej. „Až půjdeme zpátky, bude se to hodit.“

„Ale my přece zpátky nikdy nepůjdeme!“

„Kamaráde, to nevíš. Ty mi teď hlavně řekni: Najdeme vodu?“

Icik zvrátil hlavu a podíval se na slunce: „Je v zenitu. Nebo… skoro v zenitu. Nebo se pletu, pane astronome?“

„Nepleteš.“

„Takže brzo už přijde to nejzajímavější.“

„Co asi tak bude zajímavýho? Nejspíš překonáme nulový bod a půjdeme k Antiměstu.“

„Jak to víš?“ zeptal se Icik.

„To o Antiměstu?“

„Ne… To, že prostě něco překonáme a půjdeme dál.“

„Ale já nevím, nepřemýšlím o tom… Já teď myslím na vodu,“ zachraptěl Andrej.

„Bože můj! Nulový bod — to je přece začátek světa! Chápeš to? Asi ne, protože myslíš na vodu…!“ Andrej mlčel. Před nimi se tyčil pahorek, který museli zdolat. Nebylo to snadné, postraňky vozíků se zarývaly do ramen. Stejně je ten zdejší „ženšen“

vynikající věc, řekl si Andrej. Kdypak jsem se to o něm vlastně dověděl?

Od koho? Asi od Korejce Paka… Ale ne! To přece Drmola jednou přitáhla pár kořenů a žvýkala je… a vojáci jí je vzali a ochutnali je. Ano… Všichni měli potom spoustu elánu a Drmola si až do rána ani nezdřímla. A Korejec jim potom vysvětlil, že tenhle „ženšen“ je něco vzácného jako skutečny ženšen, který znali ještě na Zemi. Roste v místech, kde dřív bývala voda a je to vynikající prostředek na obnovu sil. Nedá se ale schovávat na pozdější dobu, musí se okamžitě sníst, protože velice rychle — ani ne za hodinu — kořen uvadne a začíná být dokonce jedovatý… Když jsme byli u Pavilonu, vzpomněl si Andrej, tam přece „ženšen“ rostl skoro na každém kroku! No ano… když byli u Pavilonu… Tam bylo nádherně! Nacpali se „ženšenem“ k prasknutí — a do rána si s Icikem vyléčili všechny neduhy i poranění. A Icik tam pořád žvanil o chrámu kultury… Všechno ostatní, vykládal tehdy, to je jenom lešení u stěn chrámu… Všechno to nejlepší, co lidstvo za sto tisíc let vymyslelo, všechno to důležité, co pochopilo a k čemu dospělo, to všechno se stává součástí toho chrámu.

Po všechna tisíciletí své historie, poznamenané válkami a hladomory, léty útlaku i revolucí, vleče s sebou lidstvo — aniž o tom ví — velký chrám. Někdy si toho ale povšimne — a to ho pak chce buď rozmlátit na kousíčky, nebo se mu zuřivě klaní…, anebo se taky rozhodne, že si postaví chrám jiný, podobný, ale v podstatě neví proč, nechápe oč jde — a když zbytečně vynaloží dost sil na to, aby chrám nějak pro sebe zužitkovalo, vykašle se na něj a vrátí se ke svým běžným, takříkajíc základním starostem a dělá to, co odjakživa dělalo, zkouší nanovo to, co už stokrát zkoušelo, někoho přitom přibije na kříž, někoho vynese do nebe… A chrám zatím dál mohutní, je od tisíciletí k tisíciletí větší — a zničit ho je nemožné… Vtip je v tom, vykládal Icik, že cihly toho chrámu jsou z nesmrtelných děl lidského génia — z knih, melodií, obrazů… Skvělá architektura chrámu v sobě skrývá jakousi slisovanou zkušenost celého lidstva, myšlenky o něm, jeho vlastní myšlenky, ideje o cílech a rozporech jeho existence… A každý — byť by se zdálo, že je zcela samostatnou částečkou v tom každodenním hemžení — je současně nedílnou součástí všeho a nikdy se ani oddělit nemůže… A nejlepší na tom je, pokračoval Icik, že tenhleten chrám nikdo vlastně vědomě nebuduje. Žádné plánování tady neplatí, žádný geniální mozek předem nic nevymyslí. Chrám mohutní sám podle svého, neomylně vstřebává všechno to nejlepší, co se v historii lidstva zrodí… Ty si myslíš, ptal se Icik Andreje jízlivě, že stavitelé takovýho chrámu jsou andělé? Ale to víš, že ne! A leckdy je to přímo naopak: zloděj a darebák Benvenuto Cellini, nenapravitelný ochlasta Hemingway, pederast Čajkovskij, schizofrenik Dostojevskij, šibeničník Villon… Bože, vždyť najít mezi nimi někoho spořádanýho je skoro zázrak! Jsou ale jako korali, z kterých vzniká atol. Ti taky nevědí, co tvoří. A stejný je to i s celým lidstvem. Pokolení za pokolením žere a rozmnožuje se, vyhledává slasti, holduje násilí, vraždí, hyne… a najednou koukáš — on je z toho atol! A dokonce krásnej! A pevnej!.. A Andrej mu tehdy na to řekl: No tak dobrá, chrám! Jediná konstantní hodnota… Dobrá. A co s ním máme společnýho my dva? Co s ním mám společnýho konkrétně já?

„Stůj!“ vykřikl najednou Icik a vytrhl Andreje ze vzpomínek. „Podívej se na ty kameny!“

Opravdu — před nimi ležela spousta kamenů. Vypadaly jako opracované.

Zaoblené placky tak trochu připomínaly zatvrdlé kravince… „Materiál ke stavbě?“ zašklebil se Andrej.

Odhodil postraňky, došel k prvnímu kameni a zvedl ho. Kámen byl tvarován tak, že se dobře dal použít jako stavební materiál. Jeho spodní strana byla hrubá, nerovná, shora byl od písku a větru vyhlazený. Andrej ho položil na relativně rovnou plochu drobnějších kamenů a zamáčkl… Pak zamířil pro další.

Stavěl teď základy důležité stavby a cítil i jisté uspokojení: přece jen to byla konkrétní činnost, práce… Ne jen mechanická chůze. Tohle byla činnost s určitým cílem. Samozřejmě že se ten cíl dal zpochybnit, samozřejmě, že by se mohlo prohlásit, že Icik je blázen a maniak… ostatně, to on stejně je, říkal si Andrej. Buď jak buď, člověk teď ale mohl z kamenů budovat solidní základ pro stavbu… Icik vedle Andreje funěl a hekal, snažil se sem dovléci obrovité balvany, klopýtal — a už si docela utrhl podešev… Když vytvořili základy, Icik doskákal na jedné noze k svému vozíku a vylovil tam jeden výtisk svého „Průvodce“.

Když tehdy v Křišťálovém paláci definitivně pochopili a snad i uvěřili tomu, že při další cestě na sever už žádného člověka nepotkají, Icik usedl k podivnému psacímu stroji, který tu objevili, a ve velice krátké době sepsal svého „Průvodce po blouznivém světě“. Pak tenhle svůj elaborát vlastnoručně rozmnožil na neméně podivné kopírce… V Křišťálovém paláci bylo takových zvláštních přístrojů víc… Icik si tak vyrobil padesát exemplářů, které zatavil do čehosi průsvitného a pevného…, mělo to na sobě nápis „polyetylén“… A to všechno pak naložil na svůj vozík, takže se mu tam potom skoro nevešel batoh se suchary… A teď už má těch svých exemplářů „Průvodce“ sotva deset. Spíš méně… „Kolik ti toho zůstalo?“ Icik, který právě ukládal „Průvodce“ doprostřed kamenné plochy základů, nepřítomně prohodil: „Čertví… Málo. Podávej mi kameny!“

A znovu tedy začali nosit svůj stavební materiál a nad „Průvodcem“ brzy vyrostla pyramida o výši půldruhého metru. V téhle pustině působila poněkud zvláštně — a aby byla ještě výraznější, Icik ji vylepšil jásavě červenou barvou, kterou na ni shora nalil. Tubu s touhle zvláštní barvou našel ještě ve Věži… Pak si Icik sedl k svému vozíku a dal se do přivazování podrážky. Omotával ji provázkem a pořád přitom pokukoval po té své pyramidě. Původní pocit nejistoty, který z jeho obličeje vyzařoval, se měnil ve spokojenost a narůstající hrdost.

„Co ty na to?“ zeptal se Andreje, teď už zjevně pyšně. „Ani absolutní blbec to nemůže přehlídnout. Pochopí, že ty kameny tu nejsou na jedny hromadě jen tak…“

„To je fakt,“ kývl Andrej a přisedl si vedle Icika. „To ti ale moc pomůže, když nějakej blbec tu pyramidu rozhrabe!“

„Nevadí, nevadí,“ zabrumlal Icik, „blbec je taky člověk a může mít i špetku rozumu. A i když sám nepochopí, oč jde, řekne o tom druhým…“

Najednou jako by ožil: „Jen si vzpomeň na mytologii! Je přece známo, že hloupých lidí je na světě víc než moudrých. A z toho vyplývá, že svědky všech zajímavých událostí byli hlavně hlupáci. Ergo: Mýtus je popis skutečné události z hlediska hlupáka, ale ve zpracování básníka… Co ty na to?“

Andrej neodpověděl. Díval se na pyramidu. Vítr jako by ji opatrně ohmatával, zatím jen nejistě kroužil kolem ní a slabounce pohvizdoval ve skulinách mezi kameny. A Andrej si najednou zcela jasně představil celé ty nekonečné kilometry, kterými prošli, a na té dlouhé cestě uviděl těch několik málo bodů, označujících právě takovéhle pyramidy… A ještě si představil, jak se k téhle pyramidě plouží vyschlý, hladem umírající poutník, jak zuřivě odhrnuje kamení, láme si o ně nehty a v zoufalých představách jeho skoro roztaveného mozku se míhají vysněné zásoby jídla a vody… Andrej se hystericky zasmál. To by bylo na sebevraždu! To by byla příliš hrozná rána pod pás.

„Čemu se směješ?“ zeptal se podezíravě Icik.

„Ale to nic,“ prohodil Andrej a vstal.

Icik se taky zvedl a kritickým zrakem se zahleděl na pyramidu: „Já na ní nic směšnýho nevidím,“ pronesl potom. Zadupal nohou omotanou rozcupovaným provázkem. „Nějakou dobu to vydrží. Půjdem?“

„Půjdem,“ kývl Andrej a zapřáhl se do vozíku. Icik přece jenom ještě jednou obešel pyramidu a zřejmě se mu teď taky všelicos honilo hlavou. Asi to ale bylo nějaké příjemné pomyšlení, protože se usmíval, mnul si ruce a funěl do rozježeného plnovousu.

„No… ty se tváříš!“ neudržel se Andrej. „Jako žába, co zrovna nakladla vajíčka a nemůže se na ně vynadívat. Nebo jako losos, kterej pustil jikry…“

„No no,“ prohodil káravě Icik a šel se taky zapřáhnout do postraňků.

„Takovej losos třeba po takovým výkonu zajde…“

„No právě.“

„No no!“ zahučel znovu, teď už výhružně Icik a vykročil. A najednou se znenadání zeptal: „Jed jsi někdy lososa?“

„Aby ne! Víš, jak je to dobrý k vodce? Anebo na chlebíčkách… Proč?“

„Jen tak… Představ si, že moje dcery lososa ani neochutnaly…“

„Dcery?“ užasl Andrej. „Ty máš dcery?“

„Jo, tři,“ odpověděl Icik. „A ani jedna z nich nejedla lososa. Vysvětlil jsem jim, že losos a jeseter jsou vyhynulý ryby. Něco jako ichtyosaurus… Jednou to samý budou vykládat svým dětem o sledích.“

Icik ještě něco říkal, ale překvapený Andrej ho neposlouchal. To je tedy věc! On má tři dcery! Icik Kacman! Znám ho takovou dobu a nikdy mě nic podobnýho ani nenapadlo. To je ta prokletá zásada, kterou mi kdysi vštěpoval Kurátor: Nikoho se raději na nic nevyptávat! Občas jsem to porušil, to je fakt… a ostatním se to taky stávalo, ale málokdy. Takže o sobě taky jen málo víme. O sobě — i o světě, který jsme opustili… Proč sem ten Icik vůbec chodil? Kdysi mi řekl, že ze zvědavosti. Jaký divný lidi to čert po světě nosí…! A koho přinese až sem, do těchhle končin? Bane, kamaráde, jedna věc je jistá: až do těchhle končin žádnej normální člověk nedojde.

Normální člověk — když se dostane až do Křišťálovýho paláce — nezaváhá a zůstane tam až do konce svýho života. Vždyť jich tam takových je!

Samí takzvaně normální lidi… Jestli ale někdo někdy dojde až sem, tak to bude jen někdo takovej jako je Icik. Druhej Icik Kacman… A ten, když rozhrabe pyramidu a začne číst, co tam Icik nechal, zapomene na všechno na světě — a třeba tu i umře. Ale je taky fakt, že jsem sem došel i já. I když nevím proč. Ve Věži nám bylo dobře. V Pavilonu ještě líp. A co teprve v Křišťálovém paláci! Tak jako tam už se nikdy nikde nebudu mít… Jenže ten Icik! Zadnice ho svrbí, když je chvíli na jednom místě. Ale kdyby se mnou na tuhle cestu nešel Icik — opustil bych Křišťálový palác, nebo bych tam zůstal? To je otázka!

Když před časem dorazili k Plantážím, vysvětloval Icik jakýmsi urostlým snědým dívkám, proč my dva musíme jít dál. Děvčata pozorně poslouchala.

Proč my dva musíme jít bez ohledu na všechno dál? řečnil Icik a jen tak mimochodem hladil tu vedle sebe po pěkně oblém koleně. Protože za námi je smrt, nebo prázdný život — což je taky vlastně smrt. Zdá se ti to málo? ptal se potom Andreje. Jdeme jako první, chápeš to? Nikdo ještě tenhle svět neprošel od blat až po nulový bod. A proč tedy jdeme my dva?

Možná jen proto, že to někdo projít musí. Ale proč? zaútočil na něj Andrej a Icik rozhořčeně odpověděl: To nevím. A proč bych to měl vědět? To je jako s tím chrámem. Proč ho lidstvo staví? Je jasné, že chrám je jediný cíl… Ale proč — to je nekorektní otázka! Člověk prostě musí mít svůj cíl, od toho má rozum. Když nemá cíl, tak si ho vymyslí… Aha, řekl na to Andrej, tak ty sis teda vymyslel svůj cíl: půjdeš od začátku až do konce. A kde jsi na to přišel? Nikde, já si to nevymyslel, namítl Icik. Tak je mi to prostě dáno, já nemám na výběr. Když se tomu vyhnu, budu se životem jen bezcílně potloukat. Tak je to s námi oběma, kamaráde! Andrej se ale bránil: Proč mi pleteš hlavu nějakým chrámem, jakou to má s námi souvislost? A Icik, jako by na tuhle námitku zrovna čekal, s nadšením spustil, že ano, že to tedy souvislost má, protože ten chrám, to není jen výčet nesmrtelných knih a nesmrtelné hudby, to bychom si rovnou mohli říct, že ten chrám se začal stavět až po Gutenbergovi, nebo — jak někoho možná učili ve škole — po Ivanu Fjodorovovi. Bane, chlapečku, stavební materiál toho chrámu, to jsou taky lidské činy. Ty totiž stmelují jednotlivé kameny a cihly, jsou jako beton, všechno drží pohromadě. Všechno začíná činem! Nejdřív je čin, pak teprve legenda a teprve až pak všechno to ostatní. Samozřejmě že jde o čin nějakým způsobem výjimečný, vymykající se obvyklosti… možná i nepochopitelný… Ano, tak se určitě chrám začal stavět: nějakým neobyčejným činem! Andrej se usmál a ochotně napověděl: Stručně řečeno — hrdinským skutkem! Icik ho za to sjel pohrdavým pohledem: To je přece jedno. Když chceš, tak třeba hrdinským! A Andrej se už rozesmál: Takže tím nám z toho vycházíš jako hrdina! Nebo se aspoň snažíš o to, aby ses mezi hrdiny zařadil — jako například Sindibád Námořník nebo velký Odysseus… Ty jsi prostě pitomeček, řekl na to vlídně Icik. Já tě, kamaráde, ujišťuju, že Odysseus se nesnažil zařadit mezi hrdiny, on zkrátka hrdina byl… Bylo to v jeho přirozenosti — a jinak prostě být nemohlo. Tobě se zvedá žaludek, když si představíš, že bys měl pít močůvku. A jemu se zvedal, když si představil, že pořád bude jenom dřepět v tý svý Ithace. Vždyť já to na tobě vidím, že mě vlastně lituješ, myslíš si, že jsem praštěnej maniak, vidím to na tobě, to víš že jo! Jenže ty bys mě neměl litovat, ty bys mi měl závidět. Protože já moc dobře vím, že ten chrám, o kterém mluvíme, ten se pořád staví — a že je to ta nejdůležitější věc v celé historii lidstva. A že já mám v životě jen jeden jediný úkol: střežit ten chrám a zmnožovat jeho bohatství. Já samozřejmě nejsem Homér ani Puškin, takže svůj kámen do stěny nevložím. Jsem ale Kacman! Nosím ten chrám v sobě a sám jsem jeho součástí. A to znamená, že tímhle mým vědomím se chrám stává bohatší o jednu duši… A to už je samo o sobě krásné, i kdybych ani jediný kamíneček do stěny nevložil… Ačkoliv — já se budu snažit ho tam zabudovat, nemysli si…! Možná to bude jen docela malinké zrnko… a možná se i časem vydrolí, ale já každopádně vím, že chrám do mě vstoupil a já jsem dopomáhal k jeho pevnosti… Andrej na něj užasle hleděl, nic z toho nechápal: Co mi to tu vykládáš? Chrám… duše… dobrá, to je nějaký tvoje náboženství. Tvoje vyznání… A Icik pokýval hlavou: To je zajímavý!

Jakmile nejde o flašku vodky nebo o postel, hned se to kdekomu jeví jako náboženství! Co tak na mě zíráš? Copak ty sám jsi v jednom kuse nebrečel, že ztrácíš půdu pod nohama, že ses octnul ve vzduchoprázdnu…? Jistěže!

Ve vzduchoprázdnu! Jinak to s tebou ani dopadnout nemohlo! To se musí stát každýmu, kdo aspoň trošku uvažuje. Tak já ti teď tu pevnou půdu pod nohama ukazuju. Jestli chceš, pořádně se na ni postav, když nechceš — běž do hajzlu. Ale aspoň už při tom nefňukej! Andrej se ohradil: Žádnou pevnou půdu pod nohama mi nedáváš, spíš nějaký chiméry. Já to přece chápu, celej ten tvůj chrám! Ale co s tím tvým chrámem mám dělat já? Jako stavitel bych asi neuspěl, taky nejsem žádnej Homér… Ty máš svůj chrám ve svý duši a nemíníš se ho vzdát. Proto asi tak lítáš po světě, všechno si zvědavě prohlížíš, jak malý štěně všechno očicháš, olízneš nebo ochutnáš. A pořád bys jen četl! Čtyřiadvacet hodin denně bys mohl číst… a na celej svět bys přitom klidně zapomněl. Jenže já tohle nemůžu. Čtu rád, ale přece jen s mírou. Můžu poslouchat hudbu… dokonce ji taky poslouchám rád.

Ale ne čtyřiadvacet hodin denně! A paměť mám průměrnou — nevejde se mi do ní všechno, co lidstvo za svou existenci shromáždilo! Dokonce i kdyby dějiny lidstva byly můj koníček — všechno bych si zapamatovat nemohl! Mně jdou tyhle věci jedním uchem tam a druhým ven. Tak k čemu mi ten tvůj chrám je? Icik se ale kupodivu nerozčilil: Jo, říkáš to správně.

Nechci se s tebou hádat. Chrám není záležitost každýho člověka. Je to věc menšiny a je to i záležitost lidský povahy. Ale přesto se ti pokusím vysvětlit, jak to vidím já: Chrám má za prvé stavitele, zadruhé…. sakra, ale vážně mě teď nenapadá jiný než religiózní termín…, za druhé jsou tam služebníci chrámu. To jsou ti, co duch chrámu uchovávají ve svým nitru. Ti, ve kterých chrám roste, protože přebývá v jejich duších. A pak ještě existují uživatelé.

Sklízejí totiž plody toho chrámu. Takže: Puškin je stavitel, já jsem služebník a ty — uživatel. A neškleb se, ty idiote! Vždyť to tak vychází docela dobře! Kdyby chrám neměl uživatele, neměl by správný lidský rozměr!

Takže si uvědom, že jsi na tom docela báječně! A aby tě někdo zpracoval tak, že bys zatoužil tenhle chrám bořit, na to by musel mít pěkně dlouhou dobu. Předělat uživatele na ničitele, to obnáší dlouhé roky syste matické práce — vymývání mozků a vytvoření promyšlených systémů lži.

A ty ses teď dostal do fáze, kdy už tě nezpracuje nikdo — i kdybys měl duši vypustit. Tak se nad tím zamysli, makovice jedna, vždyť ty a tobě podobní… vy jste taky taková maličkatá menšina… Na většinu stačí vždycky jen mrknout, kývnout — a hned začne s řevem všechno bořit a pochodněmi podpalovat… To už tu přece bylo — a nejednou! A určitě ještě párkrát bude… A ty naříkáš! Vždyť jestli vůbec je možné položit otázku: Pro koho tu ten chrám je? — existuje jen jediná odpověď: Pro tebe!

„Andreji-i-i,“ zaječel teď protivně Icik a vytrhl znovu Andreje ze vzpomínek.

„Oddáchneme si?“

Stanuli na vrcholku kopce. Vlevo, tam, kde se v dálce táhl okraj Propasti, vítr divoce hnal nad zemí temnou vrstvu prachu. Napravo se ale bůhvíproč vyjasnilo a bylo dobře vidět na Žlutou stěnu. Tady nebyla tak hladká a rovná jako ve Městě. Hluboké vrásnění připomínalo kůru gigantického stromu. Dole pod pahorkem se prostíralo rovné bílé kamenné pole. Jako obrovský stůl… Nebyla to dlažba, byl to jediný obrovitý kámen, monolit a táhl se až k nedohlednu… Asi v pěti stech metrech odtud se těsně nad jeho povrchem svíjely dva tenoučké víry prachu. Jeden žlutý, druhý černý.

„Nějaká novota,“ poznamenal Andrej a přimhouřil oči. „Jen se koukni… monolit!“

„No jo… Pojď, napijeme se. Už šlapeme čtyři hodiny.“

„Dobře,“ kývl Andrej. „Ale nejdřív sejdeme dolů.“

Sestoupili pod pahorek, vyvlékli se z popruhů a Andrej sáhl do svého vozíku pro rozpálený kanystr. Ten se nejdřív zachytil za řemen samopalu, pak za batoh se zbytky sucharů, ale nakonec ho Andrej přece jen vytáhl, sevřel mezi koleny a odšrouboval víčko. Icik přešlapoval vedle něj a v rukách svíral dva umělohmotné kalíšky.

„Najdi sůl,“ řekl Andrej.

Icik přestal přešlapovat, jako by zkameněl. Pak zaškemral: „Ale jdi! Proč? Lokneme si jen tak.“

„Když nepodáš sůl, nedám ti vodu,“ poznamenal unaveně Andrej.

„Tak to uděláme jinak,“ navrhl bleskově Icik. Postavil kalíšky na kámen a začal hledat ve své torně. „Já tu svou dávku soli nejdřív spolknu — a potom ji zapiju.“

„Prokristapána,“ povzdechl si Andrej, „no tak jo, udělej to tak.“

Zaplnil kalíšky do poloviny. Voda byla horká a stoupal z ní pach železa.

Andrej si vzal od Icika balíček soli a přikázal: „Vyplázni jazyk!“

Pak vysypal špetku soli na Icikův tlustý jazyk a díval se, jak se Icik šklebí, ztěžka polyká a honem sahá po kalíšku. Pak Andrej osolil svou dáv ku vody a maličkými doušky pil, jako kdyby to byl lék. Žádnou potěchu z toho neměl.

„Dobrý,“ řekl Icik a škytl. „Akorát — je toho málo.“

Andrej kývl. Voda, kterou právě vypil, okamžitě vyrazila všemi póry z těla. Ústa ale zůstala vyprahlá jako dřív, žádná úleva nepřicházela… Nadzvedl kanystr a pokoušel se odhadnout, na kolik dní tam zbývá vody. Nějaký krátký čas to ještě vydrží a potom… Potom se zase nějaká najde, řekl si navztekaně. Experiment je Experiment. Žít člověka nenechají, ale umřít taky ne. Podíval se na bílou kamennou plochu, která sálala žárem, zahryzl se do suchých rtů a položil kanystr zpátky do vozíku. Icik si sedl na zem a dal se do spravování podrážky.

„Víš co,“ řekl pak chraplavě, „tohle je fakt nějaký divný místo. O takovým jsem nikde nic nečet…“ Zaclonil si rukou oči a podíval se vzhůru.

„Slunce je v zenitu. Fakt v zenitu… Něco se stane. Koukni — zahoď ten svůj kanón! Co by ses s ním tahal?“

„Bez toho mýho kanónu, jak říkáš,“ prohodil Andrej a pečlivě si na vozíku urovnal řemen samopalu, „by to s námi u Pavilonu špatně dopadlo.“

„No jo — u Pavilonu! Ale od těch dob už jsme pátej tejden na cestě a neviděli jsme ani mouchu!“

„Ty se s ním netáhneš,“ poznamenal Andrej. „Jdeme!“

Kamenné plato bylo překvapivě hladké. Vozíky po něm jely lehce jako po asfaltu — jen to svištělo. Žár se však stupňoval. Bílý kámen odrážel sluneční paprsky a oči neměly kam nepříjemnému třpytu uniknout. Chodidla pálila, jako by boty ani neměly podrážky — a co bylo nejpodivnější: prachu bylo ve vzduchu pořád stejně jako prve. Jestli už tady nezdechneme, říkal si Andrej, tak je nám asi souzen život věčný… Šel s přimhouřenýma očima — a pak je úplně zavřel. Bylo to tak snesitelnější. Takhle teď půjdu pořád, uvažoval, oči otevřu jen při každém dvacátém kroku. Nebo při třicátém… Mrknu na cestu a zase půjdu dál… Velice podobným kamenem bylo vydlážděno sklepení pod Věží. Tam ale bylo šero a byl tam příjemný chládek. Podél stěn stála spousta kartónových krabic, bůhvíproč nabitých železářským zbožím. Byly tam hřebíky, šrouby, vruty různých rozměrů, ale i plechovky s barvami, laky a lepidly, truhlářské i soustružnické nástroje i přístroje, kuličková ložiska zabalená do promaštěných obalů… K jídlu tam nebylo nic, ale v rohu sklepení vytékal z uražené rezavé trubky pramínek neuvěřitelně dobré chladné vody a vzápětí mizel kdesi pod zemí… Všechno by to v tom tvým systému klapalo, řekl tenkrát Andrej Icikovi, když už asi podvacáté nastavoval svůj kalíšek pod tekoucí vodu. Nelíbí se mi ale, když se lidi dělí na důležitý a nedůležitý. To není správný. Je to hnusný. To teda někde stojí chrám — a kolem něho se nesmyslně hemží nicotný davy…? Člověk je prý duše obtížená tělem… I kdyby to tak bylo, není to správný… To se musí změnit! A Icik nic nenamítal: Jen ať se to změní! Neškodilo by trochu změnit pořádky… Jenže — jak? Zatím všechny takový pokusy o společnost, kdy si všichni měli být rovni, kdy všechno mělo být správný a spravedlivý…, všechny tyhle pokusy vždycky vedly jenom ke snaze zbořit chrám a usekat hlavy, které přečnívají úroveň normálu.

A to bylo všechno. A nad tou rovinou, která se po takovém seříznutí vytvořila, začínala vždycky úplně bleskově vyrůstat jako zhoubný nádor pyramida nové společenské elity, která byla ještě odpornější než ta předchozí.

A nic jiného se v historii zatím ještě nevymyslelo. Samozřejmě že všechny tyhle excesy chod dějin fakticky neměnily a chrám nikdy nemohl být zcela zničen. Ale i tak to stačilo k pokažení mnoha dobrého a odneslo to hodně hlav… Andrej souhlasil: Ano, je to tak, elita je vždycky odporná…, jenže Icik namítl: To ne! Kdybys řekl: Každá elita, která chce ovládat životy a osudy jiných, je odporná, to bych s tebou souhlasil. Ale ta skutečná elita, ta, která nikoho neznásilňuje… Samozřejmě že někoho může hrozně štvát! To je ale jiná věc… Konečně — někoho dráždit, to k ní patří… Ona totiž úplná rovnost, tedy rovnostářství, to je něco jako bláto, ve kterém se dá uvíznout. Matička příroda byla tak moudrá, že to zařídila: úplná rovnost v ní být nemůže. Pochop, já přece nenavrhuju nějaký nový systém světa! Já jen chci postihnout smysl naší existence. Náš cíl. A já jsem na to přišel.

Sám pro sebe… a pro mně podobný… Nikdy jsem o tom s nikým nemluvil.

Jen teď s tebou… Protože je mi tě líto. Vidím, že jsi překročil nějakou hranici, spálil jsi všechno, co jsi uctíval — a nevíš, co máš ctít teď. A ty něco ctít musíš — už s mateřským mlékem jsi tenhle vztah ke světu sál. Pořád ti tloukli do hlavy, že existuje taková idea, za kterou stojí zato položit život.

A když neexistuje, život nemá smysl. Takoví jako ty, jsou v okamžiku prozření schopni udělat cokoliv. Buď se zastřelí, nebo se stanou nepředstavitelnými hajzly… Hajzly z přesvědčení, z principiálnosti… chápeš to? A pak je tu ještě jedna horší možnost: začnou se mstít světu za to, že je takový, jaký je, že nefunguje podle jejich ideálů… A víš, v čem je ještě dobrá ta moje idea o chrámu? V tom, že by bylo nesmyslné kvůli ní umírat. Kvůli takovému chrámu se musí žít. Každý den a naplno… Andrej kývl. Pak ale řekl: Asi to tak bude. Jenže já jsem tu ideu ještě tak docela nepřijal… Teď Andrej poctivě odpočítal třicet kroků — a rázem byl zpátky v přítomnosti.

Otevřel oči, zastavil se a chytil Icika za rukáv. Icik se taky teprve až teď podíval před sebe a polekaně vyhrkl: „Co je?“

„Mlč,“ procedil Andrej mezi zuby. Něco se tam vpředu pohybovalo. Nebyl to vír prachu, ani se to nechvěly obrysy nějakého kamene. Něco se blížilo. Něco kráčelo jim dvěma vstříc.

„Lidi,“ vyhrkl nadšeně Icik. „Koukni, Andreji! Lidi!“

„Drž hubu,“ zašeptal Andrej, Bylo mu jasné, že jsou to lidé. Nebo možná jen jeden… Ne! Jsou dva… Teď se zastavili. Taky už si nás asi všimli. Kdyby tu jen nebylo tolik prachu, takhle není pořádně nic vidět!

Andrej opatrně shodil popruhy a posunul se k svému vozíku. Oči přitom nespouštěl z těch dvou nejasných stínů před sebou. Sakra… kolik jich tam doopravdy je? A jak jsou od nás asi daleko? Sto metrů? Nebo snad míň? Po hmatu našel ve vozíku samopal a Icikovi tiše přikázal: „Dej vozíky vedle sebe a lehni si za ně. Kdyby něco, budeš mě krýt.“

Strčil samopal Icikovi do ruky a bez ohlédnutí vykročil vpřed, ruku připravenou na pouzdru pistole. Neviděl skoro nic. On mě ten nešika Icik nejspíš zastřelí, napadlo ho. Neumí s tím zacházet, našije mi to přímo do zad… Teď už dokázal rozeznat, že jeden z těch dvou mu taky vykročil vstříc.

Dlouhán kráčející v mračnech prachu… Má zbraň, nebo ne? No vidíš, tady máš to Antiměsto! říkal si Andrej. Nevěřil jsi tomu. Nějak divně drží ruku…!

Andrej opatrně po paměti otevřel pouzdro a nahmatal rukojeť pistole.

Palec sám od sebe zbraň odjistil. Jen klid, všechno bude dobré… Musí to být dobré. Hlavně… žádné prudké pohyby!

Chtěl pistoli povytáhnout, ale ona se o něco zachytila…! Andreje zachvátila hrůza. Prudce zabral, potom ještě jednou a ještě prudčeji — a potom škubl ze všech sil. Jasně zaznamenal stejně prudký pohyb ruky toho, kdo mu kráčel vstříc a stačil si uvědomit, že to je statný chlap, celý rozedraný, zmučený dlouhou cestou, až po oči zarostlý špinavými vousy… To je ale hloupé, napadlo ho ještě, když stiskl spoušť. Pak zazněl výstřel — a vzápětí i druhý — Icik snad něco vykřikl… Andreje cosi udeřilo do hrudi a v tom okamžiku zhaslo slunce.

„No tak, Andreji,“ ozval se slavnostně Kurátorův hlas, „zdolali jsme první kruh!“

Žárovka pod zeleným skleněným stínítkem vesele svítila a na stole v kuželu světla ležely noviny. Byla to dnešní Leningradská pravda a nad úvodníkem se skvěl velký nadpis: „Obyvatelé Leningradu vyjadřují svou lásku soudruhu Stalinovi“. Na poličce za Andrejovou hlavou brebentilo rádio a matka v kuchyni rachotila nádobím. Dohadovala se přitom o něčem se sousedkou. Vůně smažené ryby pronikala bytem. Za oknem, ve dvoře obehnaném zdmi okolních domů, bylo slyšet pokřikování malých dětí, pod podle všeho hrály na schovávanou. Pootevřenou vyhlídkou sem proudil vlahý vzduch. Ještě před pár okamžiky svět vypadal úplně jinak. Neměl budoucnost. Či lépe řečeno: Byl od ni dokonale oddělen.

Andrej roztěkaně pohlédl na noviny a zeptal se: „První kruh? A proč první?“

„Protože jich ještě hodně čeká,“ zaslechl Kurátorův hlas.

Ano, v Dantově Pekle bylo těch kruhů mnohem víc… Andrej vstal a veškerou silou své vůle se donutil k tomu, aby nepohlédl tam, odkud hlas zazníval. Přitiskl se zády ke skříni a zadíval se do dvora.

Temný dvůr byl jen slabě osvětlen žlutými obdélníky oken a zdálo se, že se rozprostírá nejen dole, ale i nad Andrejem. Kdesi úplně nahoře na zčernalém nebi plála Vega. Andrej cítil, že odtud nedokáže znovu odejít, ale současně si uvědomoval — a to ještě ostřeji — že není možné, aby tu uprostřed toho všeho zůstal. Teď… Po tom, co prožil… „Iciku, Iciku,“ zakřičel ženský hlas na dvoře. „Iciku, k večeři! Děti, neviděly jste někde Icika?“ A vzápětí se rozkřičely i dětské hlasy: „Iciku! Kacmane! Kde jsi? Hledá tě máti!“ Andrej si stoupl na špičky a přitiskl se obličejem až k oknu. Díval se do tmy, ale viděl jen nejasné stíny, které přebíhaly dvorem mezi obrovitými hranicemi dříví.

1970–1972, 1975