Mesto zaslibenych

Kapitola 4

Korejec v knihovně nebyl. Ani neměl v úmyslu sem jít…, pomyslel si hněvivě Andrej. Knížky ležely úplně na stejných hromadách jako ve chvíli, kdy všichni společně knihovnu opouštěli.

„To je divný,“ řekl Icik a rozpačitě zavrtěl hlavou. „Říkal, že si sebere všechno, co se týká sociologie.“

„Říkal, říkal…,“ cedil mezi zuby Andrej. Nakopl tlustou knihu, která se mu připletla pod nohy, otočil se a seběhl po schodišti dolů. Tak mě přece jenom nakonec podvedl! Prevít jeden šikmovokej! Mazanej východní židáček…!

Andrej sice sám nechápal, v čem zrovna dneska tkvěla Páková mazanost, ale celou svou bytostí cítil, že se nechal podvést… Potom už dál postupovali odděleně a podél zdí. Andrej šel po pravé straně ulice, Němý, který už taky pochopil, že začíná jít do tuhého, se držel podél domů vlevo. Icik nejdřív bezstarostně vykročil pěkně doprostřed ulice, ale Andrej na něho zařval tak, že vylekaný archivář okamžitě přiběhl a zařadil se za Andreje, třebaže přitom uraženě odfrkoval a vztekle funěl.

Viditelnost byla asi tak padesát metrů, dál to vypadalo jako v obrovském akváriu. Vzduch se horce chvěl jako rozčeřená voda, všechno bylo nejasné, třpytivé a dokonce se zdálo, že se v tom komíhání nad zemí pohupují jakési traviny.

Když se dostali až k budově kina, Němý zůstal stát. Andrej, který ho koutkem oka pozoroval, udělal totéž. Němý stál bez hnutí, zdálo se, že něčemu naslouchá. Tesák držel ve volně spuštěné ruce… „Něco někde hoří,“ zašeptal za Andrejovými zády Icik.

I Andrej to ucítil. Tak už je to tady, řekl si a sevřel rty.

Němý zvedl ruku s tesákem, ukázal směrem do ulice a znovu vykročil.

Prošli ještě asi dvě stě metrů, pohybovali se teď velice opatrně. Pach spáleniště byl stále silnější… Bylo cítit rozpálený kov, hořící hadry, olej a ještě cosi nasládlého, co se takřka blížilo vůni… Co se to tam stalo? Andrej stiskl zuby, až ho zabolelo ve spáncích. V táboře expedice hoří…, to už je zřejmé, ale co tam hoří? Kdo a co tam podpálil? A vtom uviděl Korejce Paka.

Po pravdě řečeno spíš jen odhadoval, že je to on, protože viděl povědomou vybledlou modrou halenu. Nikdo jiný z celé expedice takovou nenosil.

Korejec ležel na rohu ulice — nohy rozhozené, jeho hlava spočívala na pažbě malého samopalu. Hlaveň zbraně byla obrácena směrem k táboru.

Korejec byl ale nějak příliš tlustý — jakoby nafouklý — a jeho zčernalé ruce se divně leskly. Andrej ještě nestačil všechno pochopit, když ho Icik se zoufalým výkřikem odstrčil, klopýtl mu o nohu — a utíkal přes křižovatku. Tam vedle Paka padl na kolena… Andrej ztěžka polkl a podíval se po Němém. Ten na něj mával a tesákem energicky ukazoval někam před sebe. Tam, až na samé hranici viditelnosti, ležel ještě někdo. Taky tak tlustý a černý… Nad chvějícím se vzduchem v dálce bylo vidět, jak se nad střechami zvedá — lomem světelných paprsků zcela zdeformovaný — černý sloup kouře.

Ruka se samopalem Andrejovi klesla. Vydal se přes křižovatku.

Icik už vstal a poodstoupil od mrtvého Paka. Z těla v modré haleně se šířil nasládlý, hrozný puch.

„Proboha,“ vzlykl Icik. Jeho smrtelně zbledlý obličej byl zalitý potem.

„Oni ho zabili, hajzlové! Oni všichni dohromady se jemu jedinýmu nemůžou rovnat…“

Andrej sklouzl očima k zemi na strašlivě nafouklou figurínu se zející černou ranou v zátylku. Paprsky slunce klouzaly po kovových nábojnicích… Teď už se Andrej nekryl. Obešel Icika a zamířil přímo k druhé ležící postavě.

Šel vzpřímeně rovnou přes ulici.

U druhého mrtvého seděl v podřepu Němý.

Druhý mrtvý ležel na zádech, a třebaže jeho obličej byl zrůdně napuchlý a černý, Andrej ho poznal. Byl to jeden z geologů — Quejadův zástupce Ted Kaminski. Hrůzně působilo i to, že byl jen v trenýrkách, ale bůhvíproč měl na sobě prošívanou vatovanou bundu, jakou nosívali šoféři. Zastřelili ho zezadu. Dávka ze samopalu ho celého prošpikovala, tričko na jeho hrudi bylo proděravělé a z děr trčely zbytky šedivé vaty. Na pět kroků od něj se povaloval samopal bez zásobníku.

Němý vzal Andreje za rameno a ukázal dopředu. Na pravé straně tam u zdi domu ležela další zhroucená postava. Byl to Permjak. Smrtící střely ho pravděpodobně dostihly uprostřed ulice — ještě teď se tam černala vyschlá skvrna — a on zřejmě ve smrtelných mukách dolezl až ke stěně domu.

Svědčila o tom temná stopa jeho krve. Musel velice trpět — hlavu měl zvrácenou a rukama stále ještě svíral roztrhané břicho.

Zabíjeli tu jeden druhého, pochopil Andrej. V nějakém úděsném záchvatu zuřivosti — jako šelmy, které postihla vzteklina, jako tarantule ve smrtelném nebezpečí, jako krysy, které šílí hlady. Jako lidi… V malé uličce ležel uprostřed zaschlých výkalů Tevosjan. Podle stop se zdálo, že utíkal za traktorem, který sem zahnul a svými pásy v rychlosti rval kusy země. Tevosjan utíkal — a zřejmě střílel, jenže ti na pásáku taky stříleli a trefili ho, dostal to tady, přímo v místech, kde prvního dne postávala socha s žabím obličejem. Teď tu ležel a cenil žluté zuby, uniformu měl zmazanou, zaprášenou a zakrvavenou… Z posledních sil ale ještě taky zřejmě zabil, možná už o tom ani sám nevěděl. S prsty zarytými do země vyrvané pásem traktoru totiž zůstal opodál ležet seržant Vogel — chlap jako hora. Traktor pak jel dál… pořád dopředu, až se zřítil do Propasti.

V táboře zvolna dohoříval jeden z přívěsů. Po zdeformovaných prostřílených barelech, dočerna ohořelých, ještě poskakovaly jazýčky oranžových plamínků a vzhůru k zakalenému nebi se zvedaly kotouče mastného dýmu.

Z černé speklé hromady na přívěsu trčely čísi ohořelé nohy a Andreje udeřil do obličeje onen sladký závan, který mu ještě přeď pár minutami připadal skoro jako vůně. Teď se z něj dělalo zle… Z okna místnosti, kde se zabydleli kartografové, viselo nahé tělo. Byl to Roulier. Visel hlavou dolů, jeho dlouhé chlupaté ruce se skoro dotýkaly chodníku, na kterém ležel samopal. Kolem okna byla zeď jako poďobaná střelami. Na druhé straně ulice, přímo proti oknu, leželi jeden přes druhého Vasilenko a Palotti. Zbraň neměli žádnou a na Vasilenkově zohyzděném obličeji zůstal jakýsi výraz ohromení a leknutí. Další z geologů a druhý kartograf leželi u jedné stěny s Ellizauerem. Sem je asi postavili a zastřelili.

Dveře za nimi byly proděravělé od střel… Ellizauer měl na sobě kalhoty, ti dva byli neoblečení.

A přímo ve středu této obrovské páchnoucí hekatomby — uprostřed ulice — stál dlouhý stůl s kovovými nohami a na tom stole ležel, až k hrudi přikrytý britskou vlajkou, plukovník Saint-James. Ruce měl pokojně složené na prsou, na parádní uniformě byly připjaty všechny plukovníkovy řády. Vypadal stejně jako za svého života: jeho nevzrušený pohublý obličej jako by se dokonce mírně ironicky usmíval. U stolu — hned vedle kovové nohy — ležel Duggan. I on měl parádní uniformu a v ruce třímal plukovníkovu zlomenou hůlku. Šedivou hlavou spočinul přímo na dlažbě.

A to bylo všechno. Šestice vojáků — mezi nimi Hnujka — inženýr Quejada, děvka Drmola a druhý traktor s přívěsem… to zmizelo. Zůstala tu mrtvá těla. Zůstaly tu všechny přístroje, vyklopené z přívěsů na jednu hromadu, několik samopalů složených do pyramidy… a zápach. A ještě taky mastné saze. A dusivý kouř z dohořívajícího přívěsu, na kterém uhelnatěly zbytky lidských těl.

Andrej se dovlekl do své místnosti, padl do křesla a se zasténáním sevřel hlavu do dlaní. Všemu byl konec. Navždycky. Nebylo záchrany před bolestí, ani před hanbou. Nebylo záchrany před smrtí… Já jsem je sem přivedl! A tady jsem je nechal, já zbabělec a padouch!

Chtěl jsem si od nich odpočinout. Od těch jejich hnusnejch tlam jsem si já darebák chtěl odpočinout! Ach bože, plukovníku, vy jste neměl umírat!

Kdybych neodešel, zůstal byste naživu! A kdybyste zůstal naživu, nikdo by si tady nedovolil ani pípnout… Dobytek to je! Hyeny! Měl jsem je dát postřílet!

Měl!

Znovu dlouze zasténal a otřel si mokré tváře o rukáv.

To se mi to odpočívalo v chládku knihovny! To se mi to řečnilo k nějakým sochám! Všechno jsem zpackal, já idiot užvaněná! No — tak teď si tu můžu zdechnout! Nikdo po mně ani neštěkne. Copak mě někdo ještě potřebuje?

Je to hrozný, co se tu dělo…, je to prostě hrozný… Šli si tu jeden druhýmu po krku, vraždili se navzájem… Stříleli i do těch, co se nemohli bránit, i do těch, co už padli, i do mrtvol ještě stříleli… Jeden druhýho stavěli ke zdi… Kam jsme se to jen dostali, kamarádi? Kam jsem vás to já dostal? K čemu jsem vás dohnal — a proč? Proč?

Třískl oběma pěstmi do desky stolu, pak se napřímil a dlaněmi si otřel obličej. Za oknem slyšel Icikovy děsivé, pisklavé výkřiky a jakési neartikulované, uklidňující zvuky, jaké někdy vydával Němý. Připomínalo to holubí vrkání… Nechci už žít, řekl si Andrej. Nechci. Ať všechno táhne k čertu!

Vstal od stolu. Půjde za Icikem. Venku jsou přece ještě dva živí lidé… A najednou si uvědomil, že před ním leží otevřený deník expedice. S odporem ho od sebe odstrčil, ale současně mu zrak padl na poslední stránku, která nebyla psána jeho rukopisem. Znovu tedy usedl a začal číst.

Byl to Quejadův rukopis: „Den třicátý první. Včera ráno, tedy třicátého dne cesty, poradce Voronin, archivář Kacman a dodatečně přijatý Korejec Pak odešli na průzkum.

Měli se vrátit ještě téhož dne, ale nestalo se tak. Dnes ve 14 hod. 30 min.

náhle při srdečním záchvatu skonal plukovník Saint-James, který byl za Voroninovy nepřítomnosti dočasným velitelem expedice. Jelikož se poradce Voronin z průzkumu dosud nevrátil, ujímám se vedení expedice. Podpis: zástupce velitele expedice pro vědu D.Quejada. 31. den expedice, 15 hod.

45 min.“

Dále následovaly obvyklé záznamy o spotřebě potravin a vody, o teplotě, síle větru a také rozkaz o jmenování seržanta Vogela velitelem vojenské složky expedice, důtka veliteli technického oddílu Ellizauerovi za liknavost při opravě pásového traktoru a současně i rozkaz, týkající se co nejrychlejšího dokončení zadaného úkolu. Dále Quejada psal: „Zítřejší úkoly: plukovník Saint-James bude slavnostně pohřben a okamžitě po obřadu bude vyslána dobře vyzbrojená skupina vojáků po stopách poradce Voronina a jeho lidí. Jestliže pohřešovaní nebudou nalezeni, zamýšlím vydat rozkaz k návratu výpravy, protože jsem stále více přesvědčen o nesmyslnosti dalšího pochodu.“

Andrej užasle očima přeskočil na další záznam: „Den třicátý druhý. Do dnešního rána se Voroninova skupina nevrátila.

Za noční rvačku uděluji důtku jakožto poslední výstrahu kartografu Roulierovi a vojínům Hnujkovi a Tevosjanovi a odebírám jim na dnešní den příděl vody…“

Dál se za slovy táhla podivná klikatá čára a byly tam dokonce i kaňky.

Jako by se pisatel něčeho lekl… Možná se venku už začalo střílet. Quejada od stolu musel zřejmě urychleně odejít — a už se nevrátil.

Andrej si to všechno přečetl dvakrát. Tak dobře, Quejado, ty jsi nechtěl pokračovat v cestě. Takže se ti to povedlo… A já pořád podezíral toho chudáka Paka… Andrej stiskl zuby a zavřel oči, protože si znovu vzpomněl na nafouklou figurínu ve vybledlé modré haleně. A teprve teď mu to došlo: Den třicátý druhý…! Jak to? Třicátý! Včera jsem zapsal osmadvacátý. Za předvčerejšek… Rychle zalistoval v deníku. Správně, je to tak… Takže ta nafouklá těla venku leží už několik dní! Jak je to možné? Jeden, dva… Kolikátého dneska vůbec je? Vždyť jsme odešli dnes ráno!

Najednou se mu vybavilo rozpálené náměstí, pokryté prázdnými podstavci, ledový chlad panteonu, nekonečně dlouhý stůl, kolem kterého sedí sochy s nevidoucíma očima… A zdálo se mu, že už je to dávno, kdy to všechno zažil. Moc dávno… Tak je to tedy! Dostala mě do svých pařátů nějaká ta ďábelská síla, zblbla mě, podržela si mě… Kdybych se vrátil ve stejný den, zastihl bych plukovníka ještě živého a nikdy bych nedopustil, aby… Dveře se doširoka otevřely. Vstoupil Icik. Sám sobě se v té chvíli nepodobal… Jako by celý nějak seschl. Tváře se mu protáhly, v kostnatém, vyzáblém obličeji se usadil výraz nepříčetného hněvu. Vypadal tak zvláštně, jako by to ani nemohl být on, kdo tak pisklavě ženským hláskem před chvílí dole hořekoval. Práskl poloprázdnou tornou do rohu místnosti, posadil se do křesla proti Andrejovi a řekl: „Ti mrtví leží venku určitě víc než tři dny. Rozumíš tomu, co se tady děje?“

Andrej mu mlčky po stole přistrčil deník expedice. Icik po něm rychle chňapl, bleskově záznamy přeletěl očima a zvedl k Andrejovi zarudlé oči.

Andrej se ušklíbl a poznamenal: „Experiment je Experiment.“

„Jsme úplně v hajzlu,“ zasyčel nenávistně Icik. Znovu do deníku nahlédl a pak ho hodil na stůl: „Šmejdi prašiví…!“

„Já myslím, že jsme do tý časový pasti spadli na náměstí,“ řekl Andrej.

„Tam u těch podstavců.“

Icik přikývl, pak se zvrátil na opěradlo křesla a zavřel oči: „Co budeme dělat, pane poradce?“ Andrej mlčel.

„Jen aby tě prosím tě nenapadlo, že mě musíš zastřelit! Já tě přece znám, hošíka uvědomělýho!“

Andrej se zase jen ušklíbl a popotáhl si límeček. Pak ze sebe vypravil: „Víš co? Půjdeme odtud… z tyhle místnosti…“

Icik otevřel oči a upřel je na Andreje.

„Tady to strašně páchne, táhne to sem oknem a já nejsem schopen…,“

vypravil ze sebe Andrej.

„Půjdeme ke mně,“ navrhl tedy Icik.

V chodbě na ně čekal Němý. Jakmile je uviděl, vstal ze svého oblíbeného místa v koutě a vykročil jim vstříc. Andrej ho vzal za nahou, svalnatou paži a táhl ho za sebou. Všichni tři pak vešli do Icikova pokoje. Okna odtud směřovala do druhé ulice. Za nízkými střechami bylo vidět Žlutou stěnu.

Nic tu nezapáchalo a dokonce tu bylo chladněji než u Andreje. Jenom si člověk neměl kam sednout — všude po zemi i po židlích byly haldy knih a papírů.

„Sedni si na knížky na zem,“ řekl Icik a sám sebou práskl na rozházené a špinavé lůžko. „Promyslíme to. Mně se nechce tady chcípnout. Chtěl bych ještě spoustu věcí udělat.“

„Co chceš promýšlet?“ zeptal se nevrle Andrej. „Vždyť je to všechno jedno. Nemáme vodu — tu nám odvezli. Zásoby potravin shořely. Cesta zpátky je nemožná, přes tu pustinu nepřejdeme. A dokonce… i kdyby se nám povedlo ty hajzly dohonit… Vlastně ne, to je taky nemožný…“ mávl rukou, „mají několik dní náskok…“ Odmlčel se a potom řekl: „Jedině… kdyby byla voda! Jak daleko je to k tomu místu, kde si myslíš, že je?“

„Tak dvacet kilometrů. Možná že třicet…“

„Když půjdeme v noci… To není horko.“

„V noci nemůžeme. Je moc velká zima. A třeba jsou tu vlci.“

„Tady nejsou,“ namítl Andrej.

„Jak to víš?“

„No tak se teda rovnou můžeme zastřelit, krucinál…!“

Jenže to už Andrej věděl, že se zastřelit nechce. Že chce žít. Nikdy dřív nepoznal tak silnou touhu žít.

„To by stačilo,“ prohodil Icik. „Co když teď zkusíme mluvit vážně?“

„Když vážně… tak vážně… chci žít! A myslím, že to dokážu. Na všechno ostatní kašlu. Teď jsme spolu na jedný lodi, chápeš? Musíme se z toho srabu dostat, musíme to přežít. A to je všechno. Ti ostatní ať dělají co umí, je to jejich věc. My teď prostě najdeme vodu a zabydlíme se u ní.“

„Správně,“ řekl Icik a posadil se. Zajel si rukou pod košili a podrbal se.

„Budem spolu vodu pít, budem se spolu dobře mít…“ zanotoval. Andrej se na něj nechápavě podíval: „Máš snad jinej návrh?“

„Zatím ne,“ povzdechl si Icik. „Je to fakt, ze všeho nejdřív musíme najít vodu. Bez vody chcípnem. Až ji najdem, uvidíme, co dál. Myslím si, že odtud utekli hned po těch jatkách. Zřejmě to i na ně bylo moc… Naskákali na přívěs — a tradá! Myslím, že by neškodilo podívat se důkladně po celým domě, určitě tu ještě nějaká voda i jídlo bude…“ Chtěl ještě něco říci, ale místo toho s otevřenou pusou třeštil oči do okna. „Koukej! Koukej…!“

zasípal potom vylekaně.

Andrej se bleskově obrátil k oknu.

Nejdřív nic zvláštního neviděl. Slyšel však jakési vzdálené hřmění, jako by se odněkud shůry řítila lavina, sypalo se kamení… Pak zahlédl cosi na žlutém pozadí nad střechami.

Shora, z modravého oparu, který se ztrácel někde v nekonečnu, se cosi rychle blížilo. Vypadalo to nejdřív jako trojúhelníkové mračno postavené na špici. Padalo dolů z obrovské výšky a ještě mělo daleko k podnoží Žluté stěny, ale brzy se dalo rozeznat, že to není jen mračno, že to je nějaký veliký předmět, který se zběsile otáčí, zřejmě přitom naráží na neviditelné překážky, odskakuje od nich, otlouká se o ně a tříští se… Kolem povědomých obrysů onoho hřmotného předmětu se vějířovitě sypalo kamení. Při každém dalším nárazu se z té velké padající věci odlamovaly její části a spolu s bílým prachem se ve vířivém oblaku v gigantické šipce k onomu předmětu přisávaly, jako se na vodní hladině přisává bílá špice zbrázděných vln k zádi rychlého člunu. Vzdálené hřmění zesílilo, už ale nedunělo v jednotném mohutném chóru. V dešti padajícího kamení se drobilo na jednotlivé údery.

A do toho hrozivě hřmotila padající nestvůra.

„Traktor!“ Icikův hlas byl k nepoznání.

Andrej si to uvědomil v okamžiku, kdy rozbitý, doslova odraný stroj dopadl někde za střechami na zem. Podlaha v místnosti se zachvěla, venku se zvedl prach a na všechny strany se rozletěly kousky železa a cáry plechu.

Vzápětí se všechno zahalilo žlutým mračnem.

Dlouho mlčeli a naslouchali tomu neustávajícímu dunění, praskotu, rachotu — a podlaha se pořád ještě chvěla a oknem nebylo vidět vůbec nic, jen žluté mračno.

„To je teda…,“ řekl potom Icik. „Jak se tam dostali?“

„Kdo?“ zeptal se nechápavě Andrej.

„To byl přece náš traktor, ty chytráku!“

„Ale… kterej? Ten, co s ním ujeli? Nebo ten, co sjel do Propasti?“

Icik neodpověděl, jen si urputně mnul nos špinavými prsty. Nakonec pokrčil rameny: „Nevím. Nerozumím tomu. Ty jo?“ obrátil se k Němému.

Ten lhostejně kývl. Icik se naštvaně praštil do kolen, ale vtom jim Němý oběma doslova vzal dech. Napřáhl ruku, ukazovák zapíchl směrem dolů a sjel jím až k podlaze, pak ho prudce pozvedl až nad hlavu a nahoře jím opsal kruh.

„Cože?“ vyjekl Icik. „Co to znamená?“

Němý pokrčil rameny a všechno ještě jednou zopakoval. A Andrej si najednou na něco vzpomněl. Vzpomněl si a pochopil: „Padající Hvězdy! No tohle…!“ A hořce se rozesmál: „Takže teď jsem to konečně pochopil.“

„Co jsi pochopil?“ vykřikl Icik. „Jaký hvězdy?“

Andrej se pořád ještě hystericky smál: „Kašlu na to,“ zalykal se, „kašlu, kašlu, kašlu! Co je nám teď po tom? A dost žvanění, Kacmane! Musíme přežít, chápeš to! Přežít! V tomhle hnusným, nepravděpodobným světě! A potřebujeme vodu, Kacmane!“

„Počkej, počkej,“ snažil se ho zarazit Icik.

„Nic víc už nechci,“ zařval však Andrej a zvedl do výše zaťaté pěsti. „Já už nechci nic chápat! Já už nechci nic objevovat! Vždyť tam venku…, Kacmane, tam se povalují mrtví! A ti mrtví taky chtěli žít. Teď se jednoduše nafoukli a hnijí.“

Icik zvedl hlavu, vstal, popadl Andreje za bundu a zatřepal s ním.

„Mlč!“ zafuněl. „Mám ti dát přes držku? Stačí říct, babo jedna!“

Andrej zaskřípal zuby a zmlkl. Icik si vydechl a vrátil se na lůžko. Znovu se začal drbat pod košilí a vrčel přitom: „Ne, on ještě v životě neviděl mrtvýho… On snad ani neví, kde to žije! Baba jedna…“

Andrej sevřel hlavu do dlaní a vší silou se snažil potlačit zoufalé vytí, které se mu dralo z hrdla. Jakýsi zbytek zdravého rozumu, který jej dosud neopustil, mu však říkal, že to, co se s ním teď děje, musí přejít… Bylo to samozřejmě strašné pomyšlení: Je tady mezi mrtvými, sám ještě jakoby živý, ale fakticky už taky mrtvý… Věděl, že Icik něco říká, ale nerozuměl mu. Pak konečně začal přicházet k sobě.

Odtáhl dlaně od obličeje: „Co jsi to povídal?“

„Povídám ti, že to prohlídnu u vojáků. Ty to projdi u těch ostatních. I u Quejady. Někde by tam mohl mít železnou zásobu pro geology… Nejsme na širým moři, přežijeme!“

V tom okamžiku zhaslo slunce.

„Sakra, to teda v pravou chvíli,“ zavrčel Icik. „Takže teď nejdřív musíme najít lampy… Počkej, ta tvoje tady přece někde musí být!“ „Hodinky,“ pronesl Andrej s přemáháním. „Musíme si nařídit hodinky.“

Zvedl zápěstí až k očím a nařídil světélkující ručičky na dvanáct nula nula.

Icik polohlasně nadával, postrkoval lůžkem a harašil papíry. Pak škrtl sirkou a podržel její plamínek v napřažené ruce. To už seděl uprostřed místnosti na bobku a snažil se posvítit si hořící zápalkou na všechny strany.

„Co tam oba tak dřepíte?“ rozčiloval se. „Hledejte tu lampu! A pěkně švihem — mám jenom tři sirky!“

Andrej bez velkého nadšení vstal, ale Němý už v tu chvíli lampu našel a podal ji Icikovi. Okamžitě bylo v místnosti přívětivěji. Icik soustředěně reguloval hořák, ten ale nechtěl jeho nešikovnou a navíc i zmrzačenou ruku příliš poslouchat. Němý, který se celý leskl potem, poodstoupil do rohu místnosti, odkud vyčkávavě a současně důvěřivě hleděl na Andreje očima doširoka rozevřenýma jako malé dítě. To jsou tedy konce! pomyslel si Andrej.

Pozůstatky poražené armády… „Dej sem tu lampu!“ Vzal ji od Icika a zreguloval hořák. „Jdeme!“

Otevřel dveře do plukovníkova pokoje. Okna tu byla zavřená, skla v nich nerozbita — a tak sem puch zvenčí nepronikl. Vonělo to tu tabákem a kolínskou. Vonělo to tu plukovníkem… Bylo tu vzorně uklizeno. Na dvou zavřených kufrech se blyštěla kvalitní kůže, skládací lůžko bylo perfektně ustláno bez jediného záhybu a na zdi visel opasek s pouzdrem na pistoli a brigadýrka. Na nízké skříňce v rohu místnosti stála na plstěné podložce plynová lampa, vedle ní ležela krabička zápalek, několik srovnaných knih a pouzdro s dalekohledem.

Andrej postavil svou lampu na stůl a ještě jednou se rozhlédl. Na polici prázdného příborníku objevil stříbrný podnos s láhví a stopkami obrácenými dnem vzhůru.

„Podej to sem,“ řekl Němému.

Němý vzal podnos a položil ho na stůl vedle Andrejovy lampy. Andrej nalil koňak do obou stopek a do šroubovacího uzávěru láhve. Ten pak pozvedl a vyzval Icika a Němého: „Připijeme si. Na život.“

Icik se na něj pochvalně podíval, pak si vzal stopku a znalecky přičichl: „To je teda kvalita!“ poznamenal. „Takže… na život? Je tohle ale život?“

zasmál se a přiťukl si s Němým. Pak svou dávku vypil. Oči jako by se mu orosily… „Je to výborný,“ prohlásil chraplavě.

Němý také do sebe stopku obrátil, ale nezdálo se, že je nějak příliš nadšen.

Tvářil se lhostejně, jako by právě vypil hlt vody. Andrej pořád ještě stál a svíral v ruce plný kalíšek. Nespěchal… Chtěl něco říct, ale vlastně nevěděl co. Právě zdolal nějakou dlouhou životní etapu a vstupoval do nové. A třebaže od zítřejšího dne nemohl očekávat nic dobrého, přece je nom ten zítřek byl realita — a to velice důležitá, protože je docela dobře možné, že takových dnů už mnoho Andrejovi nezbývá. Tohle byl pocit, který Andrej v životě dosud nepoznal.

Raději přestal přemýšlet o tom, co by měl teď pronést, ještě jednou řekl: „Na život…“ a koňak vypil.

Pak zažehl plukovníkovu lampu a podal ji Icikovi: „Jestli rozbiješ i tuhle, tak si mě nežádej!“

Icik něco zabrumlal, sebral lampu a šel. Andrej pořád ještě postával a rozhlížel se. Měl by to tu prohlídnout, Duggan určitě měl pro plukovníka schovanou nějakou železnou zásobu. Andrejovi se ale do prohlídky nechtělo.

Bránil mu jakýsi stud, jemu samému nepochopitelný… „Neostýchejte se, Andreji, neostýchejte se…,“ zaslechl najednou známý hlas. „Mrtví už nic nepotřebují.“

Němý seděl na kraji stolu, kýval nohama…, ale už to nebyl Němý! Lépe řečeno — nebyl to tak docela onen předchozí Němý. Jako dřív měl sice na sobě jen dlouhé kalhoty a na širokém pásu se mu pohupoval tesák, ale jeho pokožka už se neleskla, obličej se zaoblil a tváře zrůžověly. Byl to Kurátor… Sám, osobně… A bylo to poprvé, kdy si Andrej při pohledu na něj uvědomil, že necítí ani radost, ani příliv sil nebo naděje. Měl zlost a Kurátorova přítomnost mu nebyla příjemná.

„Zase vy!“ zavrčel a obrátil se ke Kurátorovi zády. „Už jsme se nějak dlouho neviděli.“ Přistoupil k oknu, přitiskl čelo k teplému sklu a zahleděl se do tmy, v níž ještě slabounce prokmitávaly plamínky dohořívajícího přívěsu. „Jak vidíte, chystáme se tady na smrt.“

„Ale — proč umírat?“ řekl vlídně Kurátor. „Je třeba žít! Na umírání je vždycky času dost, proč si to přivolávat? Mám pravdu, ne?“

„A co když nenajdeme vodu?“

„Ale najdete! Vždycky jste ji našli, najdete ji i teď.“

„Tak dobře… Najdeme. A tam, kde ji najdeme, tam strávíme zbytek života?

Má potom takový život nějaký smysl?“

„Má život vůbec smysl?“

„O tom právě přemýšlím. Proč vlastně žít? Stejně jsem prožil hloupý život… K čemu byl? Pořád jsem běhal jako veverka v kole a kam jsem se dostal? Do hajzlu… Nejdřív jsem bojoval za nějaké ideje, potom jsem protekčně sháněl koberce a nakonec jsem zblbnul docela… Vedl jsem lidi na smrt.“

„Ale ale, takhle se to nedá říct,“ namítl Kurátor. „Lidi umírají tak jako tak… Vy s tím, Andreji, nemáte nic společného. Vy teď vstupujete do nové etapy — a já se domnívám, že to je etapa rozhodující. V jistém smyslu je dobře, že se situace vyvinula právě takhle. Stejně by se to nějak podobně muselo dřív nebo později stát. Expedice musela být obětována — a vy jste se jí zaslíbil… Ale mohlo to dopadnout i tak, že byste zahynul dřív, než byste překročil tuto důležitou hranici…“

„Co je to za hranici? To by mě zajímalo…,“ prohodil s úsměškem Andrej a obrátil se ke Kurátorovi. „Ideje už tady byly. Všelijaké to společenské blaho a další žvásty pro malé děti… Kariéru už jsem taky dělal a dál už se mi nechce, děkuju, šéfování jsem si užil dost… Tak o co ještě může jít?“

„O to, abyste dospěl k pochopení,“ řekl důrazně Kurátor.

„K jakému pochopení? Pochopení — čeho?“

„Pochopení,“ opakoval Kurátor. „To je přesně to, čeho se vám nikdy nedostávalo. Pochopení…“

„Já mám toho vašeho pochopení teď takhle…,“ odsekl Andrej a prsty si přejel přes ohryzek. „Teď už chápu všechno na světě! Celý svůj život jsem usiloval o to, abych spoustu věcí pochopil — a teď už chápu… Nikdo mě nepotřebuje. Nikdo nikoho nepotřebuje. Jestli jsem, nebo nejsem, jestli se o něco rvu, nebo jestli ležím na kanapi… to je úplně jedno… Nic na světě nezměním, nic nenapravím. Člověk se může na tom širém světě prostě jen nějak zařídit. Buď líp, nebo hůř. Všechno si totiž stejně běží po svém — a já s tím nemám nic společného. To je to vaše pochopení! A víc už není co chápat… Teď mi ale radši řekněte, co mám s tím svým pochopením dělat?

Mám si ho naložit do octa, nebo si ho dát k večeři…?“

Kurátor přikyvoval: „Ano, to je ono… To je ta poslední hranice: Co si počít s tím pochopením?

Pochopíte — a jak budete žít dál? A žít tak jako tak musíte.“

„Člověk si myslí, že musí žít, když nic nechápe,“ zašeptal hněvivě Andrej.

„Když ale pochopí, měl by umřít. Kdybych nebyl takový zbabělec, kdyby se ve mně tak nesnesitelně nebouřila sama příroda, věděl bych, co mám udělat. Našel bych si provaz, pokud možno dost pevný…“

Nedopověděl, jen mávl rukou.

Kurátor vzal do ruky láhev a naplnil obě stopky. Pak řekl: „Dobře, tak začneme od toho, že nejste zbabělec. A ten provaz nebudete hledat ne proto, že se bojíte umřít. Někde ve vašem podvědomí — a dovolte, abych vás ujistil, že ne příliš hluboko — ve vás dříme naděje… nebo spíš přesvědčení, že se dá žít, i když člověk pochopil. A že se tak dá žít docela dobře. A že život může být zajímavý.“ Jedním prstem popostrčil k Andrejovi stopku s koňakem. „Vzpomínáte si, jak vás otec nutil, abyste si přečetl Wellsovu Válku světů? Nechtěl jste, vztekal jste se, schovával jste tu prokletou knížku pod pohovku, abyste se mohl vrátit k obrázkovému Baronu Prášilovi… Wells vás nudil a taky děsil, nevěděl jste si s ním rady, život bez něj byl příjemnější… A později jste Válku světů přečetl dvanáct krát, některé pasáže jste se naučil nazpaměť a sám jste se text pokoušel ilustrovat. Pokoušel jste se i napsat pokračování…“

„No a co?“ zeptal se podmračeně Andrej.

„Tohle se vám v životě stalo víckrát,“ pokračoval Kurátor. „A párkrát se vám to ještě stane. Život vás dovedl k pochopení — a ono vás to děsí. Nevíte si s tím rady, bez něj by to bylo příjemnější…“ Pozvedl svou stopku s koňakem. „Tak na to pokračování!“

Andrej přistoupil až ke stolu, vzal si sklínku a přiložil ji ke rtům. Uvědomoval si, že se začíná cítit líp, protože všechny ty jeho chmurné pochybnosti se nějak vytrácejí a daleko vpředu, v zatím skoro neproniknutelné temnotě už cosi začíná prosvítat… Stačí se napít, rázně položit stopku zpátky na stůl, energicky říci něco povzbudivého — a znovu se dát do díla… Vtom však někdo další, někdo, kdo až do téhle chvíle po celý Andrejův život nepromluvil — možná že celé ty dlouhé roky spal, možná byl celou tu dobu opilý, možná jenom prostě na všechno kašlal — tak tenhle neznámý v Andrejovi se náhle kratince zasmál a prohodil nesmyslné: „Pam-pa-dam-ta.“

Andrej vylil koňak na podlahu, prázdnou stopku hodil na podnos a ruce vrazil do kapes.

„Ještě něco jsem pochopil, Kurátore…! Jen si pijte! Pijte na zdraví, já nemám chuť.“ Už se nemohl dívat na Kurátorův ruměný obličej… Otočil se k němu zády a odešel k oknu. „Vy se mnou nějak moc souhlasíte… Přitakáváte, jste na mé straně, až to je s podivem, vy můj druhý pane Andreji Voronine! Jste mé špatné svědomí, gumové a hnusně vytahané jak použitý prezervativ… Všechno je v pořádku, Andreji, tak to má být…! Hlavně že jsme živí a zdraví — a ostatní ať si třeba chcípnou. A když nebude dost jídla? Můžu přece zastřelit Icika, ne? To je tedy paráda!“

Dveře za ním zaskřípěly. Otočil se. V místnosti nikdo nebyl. Na stole stála prázdná láhev a dvě prázdné stopky. Andrej cítil, že i on sám v sobě pociťuje naprostou prázdnotu. Jako by mu někdo z hrudi cosi vzal a odnesl pryč. Cosi velkého, na co už si Andrej zvykl. Možná nádor, možná srdce… Ovládnut zcela už tímto novým pocitem, přistoupil Andrej k plukovníkovu lůžku, natáhl se pro zavěšený opasek s pouzdrem a pistolí, pevně se přepásal a pouzdro s pistolí posunul dopředu… „Na památku,“ řekl hlasitě běloskvoucí podušce.