Mesto zaslibenych

Kapitola 1

Ve Městě odedávna vycházely čtyři deníky, ale Andreje teď nejvíc zajímal ten pátý. Ten, který se začal vydávat docela nedávno, asi tak čtrnáct dní před tím, než nastoupila „tma tmoucí“. Nebyl to velký list… spíš by se dalo říci, že to byl „právě jen list“ — jeden jediný. A vydávala ho strana Radikálního obrození, která vznikla odtržením levého křídla strany radikálů.

List nesl název „Pod praporem Radikálního obrození“ a v podstatě to byl agresivní a jedovatý plátek, ale ti, kteří ho vydávali, byli vždycky o všem perfektně informováni a naprosto přesně věděli, co se děje ve Městě — a samozřejmě především v jeho správě.

Andrej si prohlídl titulky: „Friedrich Geiger varuje: Uvrhli jste Město do temnoty, my však bdíme!“

„Radikální obrození — jediná efektivní záruka proti korupci.“

„Pane primátore, kampak se podělo obilí z městských sýpek?“

„Bok po boku — vpřed! Setkání Friedricha Geigera s představiteli rolnické strany.“

„Názor dělníků ze slévárny: Šmelinářům s obilím patří provaz!“

„Drž se, Fritzi! Jsme s tebou! Mítink členek strany.“

„Znovu paviáni?“

Karikatura znázorňovala macatého primátora na kupě obilí — pravděpodobně toho, které se ztratilo z městských sýpek — jak rozdává jakýmsi zločineckým typům zbraně. A pod tím stálo: „Tak jim, chlapci, vysvětlete, kam se to obilí podělo!“

Andrej noviny odložil a zamyšleně si přejel dlaní po bradě. Kde ten Fritz bere tolik peněz na pokuty? Bože, jak už to všechno člověku pomalu leze krkem! Vstal, přistoupil k oknu a podíval se ven. V husté sychravé tmě, chabě prosvětlované pouličními lucernami, rachotily povozy a ozývalo se klení, provázené těžkým, sípavým kašlem, občas zaržáli koně… Už druhý den se do Města, spoutaného tmou, sjížděli farmáři.

Někdo zaťukal na dveře. Vešla sekretářka s korekturami. Andrej se na ni rozmrzele podíval: „Dejte to Ubukatovi!“

„Pan Ubukata je u cenzora,“ namítla nesměle sekretářka.

„Snad tam nebude věčně,“ odsekl Andrej. „Až se vrátí, dáte mu to.“

„Ale sazeč říkal…“

„Ještě něco?“ vyjel Andrej. „Můžete jít.“

Sekretářka odcouvala. Andrej zívl a zátylkem mu projela ostrá bolest.

Vrátil se ke stolu a znovu sáhl po cigaretě. Hlava mu třeštila, cítil se mizer ně. A vůbec… ze všeho mu bylo nanic. Nějak se nedokázal zorientovat, bylo to k zešílení: tma tmoucí! V jednom kuse… Odněkud z dálky zazněly výstřely, taková tichá lupnutí, jako by někdo lámal suché větvičky. Andrej svraštil čelo a sáhl po novinách na stole. Tentokrát si vybral list „Experiment“

— rozsáhlý deník městské správy.

„Primátor upozorňuje radikály: Vedení Města nespí, vedení Města všechno vidí!“

„Experiment je skutečně experiment. Názor našeho vědeckého spolupracovníka na problémy slunečních jevů.“

„Temné ulice a temné osobnosti. Komentář politického poradce městského zastupitelstva k poslednímu vystoupení Friedricha Geigera.“

„Spravedlivý rozsudek. Alois Tender byl odsouzen k trestu smrti zastřelením za nošení zbraně.“

„Něco se zkrátka pokazilo. Však oni to spraví, — říká zkušený elektrikář Theodor W. Peters.“

„Chraňte paviány, jsou to vaši dobří přátelé! Rezoluce z posledního shromáždění Společnosti ochránců zvířat.“

„Farmáři — spolehlivá opora naší společnosti. Setkání primátora Města s představiteli rolnické strany.“

„Pokusná laboratoř nad Propastí. Informace o posledních pracích v oboru pěstitelství bez slunečního záření.“

„Znovu ‚Padající Hvězdy‘?“

„Máme k dispozici obrněná vozidla. Interview s policejním prezidentem.“

„Řasy nejsou řešení.“

„Aron Webster se směje. Aron Webster zpívá! Patnáctý dobročinný koncert našeho vynikajícího komika.“

Andrej noviny zmačkal a hodil do koše. Všechno to byly hlouposti.

Hloupost ale nebylo to, že už dvanáctý den Město ovládala tma… Jako hloupost se taky nejevily fronty před pekárnami, ani zlověstný rachot kol za okny, temnotou prosvítající ohníčky cigaret a poskřípávání venkovských povozů. To všechno byla realita… I ta vzdálená střelba byla realita, třebaže nikdo vlastně nevěděl, kdo a na koho střílí… A nejodpornější skutečností byl fakt, že ubohou Andrejovou hlavou cloumala tupá bolest kocoviny a oteklý jazyk se nějak nechtěl vměstnat za zuby. Snad by bylo nejlepší ho vyplivnout.

To jsme tomu zase dali, pomyslel si Andrej. Nejspíš nám přeskočilo!

Selmě je hej! Dospává — a já tady v tom lítám… Kdyby už to všechno vzalo nějaký konec! Člověku je z toho blbnutí nanic, ať jdou všichni do hajzlu i se všemi těmi svými Experimenty, Kurátory, radikály, primátory, farmáři…, i s tím pitomým obilím! Vždyť mi ti velcí experimentátoři nemůžou zajistit ani drobet slunečního světla! A to ještě ke všemu dneska musím s balíčkem do vězení. Za Icikem… Kolik si toho ještě má odsedět?

Čtyři měsíce? Ne! Ještě šest… Prevít Fritz…! Kdyby se tak jeho energie dala využít k mírovým účelům… Ten snad ani nemusí odpočívat! Ze všeho se vždycky vylíže. Vyrazili ho z prokuratury — a tak si založil vlastní stranu a hned vyhlásil program: Boj s korupcí… A ať žije obroda…! Okamžitě se dostal do křížku s primátorem. Nebylo by samozřejmě špatné — podat si třeba hned teď primátora, chňapnout ho za tu jeho šedivou střapatou hlavu a praštit s ní o stůl: „Kde je obilí, ty hajzle? A proč nesvítí slunce?“ A pořádně ho nakopat do zadku.

Dveře se rozletěly, až bouchly o zeď. Dovnitř se vřítila drobná postavička.

Kensi… Hned bylo jasné, že je vzteky bez sebe. Blýskal očima, cenil drobné zoubky a jeho bohatá černá kštice se ježila na všechny strany. Andrej si v duchu smutně povzdechl: Určitě mě zase potáhne někam s někým bojovat!

Kensi přistoupil ke stolu a práskl před Andrejem štosem červeně počmáraných korektur.

„Tohle neotisknu,“ prohlásil. „To je sabotáž!“

„Co zase?“ zeptal se zvadle Andrej. „Poštěkal ses s cenzorem, že jo?“

Přitáhl si korektury a podíval se do nich. Kromě červených škrtanců a klikyháků však nic nemohl rozeznat.

„Z dopisů našich čtenářů zůstaly jen kousky z jediného dopisu,“ rozčiloval se Kensi. „Úvodník je nevhodný, protože prý si příliš dovoluje. Komentář k projevu, který přednesl primátor, je taky nevhodný, protože je vysloveně provokativní. Interview s farmáři — to taky nejde, protože je to bolavá záležitost a teď se nehodí do ní rýpat… Takhle se nedá pracovat!

Andreji, ty jsi tu šéf! Musíš s tím něco udělat! Takhle nám ty naše noviny zabijou, dobytkové!“

„Ale no tak — počkej!“ vymáčkl ze sebe Andrej. „Počkej, musím se na to podívat!“ Připadalo mu, že se mu obrovský rezatý šroub zaryl vzadu pod lebku a pomalu se začal otáčet. Zavřel oči a povzdechl si.

„Vzdychání ti nepomůže,“ řekl Kensi a svalil se do křesla, které tu Andrej měl speciálně pro návštěvy. Nervózně si zapálil. „Ty vzdycháš, já běduju, ale naříkat by měli ti prevíti — a ne my dva.“

Dveře se znovu rozletěly. Tlustý, zpocený a vzteky zrudlý cenzor se zadýchaně vevalil přes práh a okamžitě začal ječet: „V takovýchhle podmínkách odmítám pracovat. Vážený pane šéfredaktore, já nejsem žádnej kluk! Já jsem státní zaměstnanec! A nejsem tady kvůli svýmu potěšení! Nemíním poslouchat sprostý urážky, kterejma mě častujou vaši podřízení! Nenechám si nadávat.“

„To je pravda, je lepší vám rovnou šlápnout na krk — a nebavit se,“ zasyčel z křesla Kensi. Oči mu jen plály. „Vy jste sabotér — žádný státní zaměstnanec!“

Cenzor ztuhl. Podlitýma očkama přeskakoval z Andreje na Kensiho a zase zpátky. A potom najednou docela klidně, dokonce s jistou vznešeností, pronesl: „Pane šéfredaktore, oficiálně vám sděluji, že podávám protest.“

A tu se Andrej ke svému vlastnímu úžasu vzchopil k činu: Praštil do stolu a vyštěkl: „Ticho tu bude…! A vy, pane Paprikaki, si laskavě sedněte!“

Paprikaki si sedl přímo proti Kensimu a dál už nikomu nevěnoval ani pohled. Z kapsy vytáhl velký kostkovaný kapesník a začal si otírat zpocený zátylek, tváře i krk.

„Tak si to probereme,“ řekl Andrej a zalistoval v korekturách. „Připravili jsme do tisku úryvky z deseti dopisů…“

„To byl tendenční výběr,“ ozval se okamžitě Paprikaki.

Kensi vyletěl: „Včera nám přišlo devět stovek dopisů o obilí. A ve všech je totéž… Některé jsou ještě daleko ostřejší.“

„Moment!“ zaburácel Andrej a znovu bouchl do stolu, „teď budu mluvit já! A jestli se vám to nelíbí, můžete jít ven a na chodbě se třeba fackovat… Takže — pane Paprikaki! Vybírali jsme úryvky velice pečlivě a po analýze všech došlých dopisů. Pan Ubukata má pravdu, když říká, že jsme měli k dispozici i daleko ostřejší názory čtenářů. Jenže my jsme vybrali právě ty umírněné a rozvážné. Tyhle dopisy nevyjadřují jen strach a nejsou jen svědectvím o hladu… Pisatelé chápou složitost situace. A co víc: zařadili jsme dokonce i dopis, který vyjadřuje podporu vedení Města, třebaže to byl jediný list z celkového počtu sedmi tisíc, které jsme…“

„Proti tomuhle dopisu nic nemám,“ skočil mu do řeči cenzor.

„Bodejť,“ podotkl Kensi, „vždyť jste ho napsal vy.“

„To je lež,“ zaječel cenzor tak, že rezatý šroub v Andrejově zátylku se znovu pootočil.

„A když jste to nebyl zrovna vy, tak to byl někdo z té vaší ničemné bandy,“

řekl Kensi.

„Jestli je tu někdo ničema, tak jste to vy!“ zařval cenzor a v obličeji mu znovu naskákaly rudé skvrny. Po tomhle jeho hysterickém výkřiku najednou nastalo ticho.

Andrej prolistoval korektury. „Až do dnešního dne se nám s vámi dobře spolupracovalo, pane Paprikaki,“

pronesl smířlivě. „Myslím, že bychom teď měli najít nějaký kompromis…“

Cenzor zalapal po dechu: „Pane Voronine,“ řekl důrazně, „tady nejde o mě! Pan Ubukata je poněkud nevyrovnaný člověk a potřebuje si jen vylít zlost. Na kom…, to je mu jedno. Vy ovšem jistě chápete, že já postupuju přesně podle instrukcí, které jsem dostal. V Městě se schyluje ke vzpouře. Farmáři jsou schopni dát se do jakékoliv pranice třeba okamžitě. Policie to nezvládá. Tak co chcete?

Aby tekla krev? Aby hořelo Město? Já mám děti a nic podobného si nepřeju.

Domnívám se, že vy taky ne. V takovéhle době je tisk povinen situaci nevyhrocovat, ale naopak přispívat ke zklidnění. Takové jsou pokyny — a já se přiznám, že je považuju za správné. A i kdybych je za správné nepovažoval, mou povinností je…, chápete — je to má povinnost! Včera zavřeli cenzora ‚Expresu‘ za škodlivou shovívavost, rovnající se ve svých důsledcích napomáhání podvratným živlům…“

„Já vám velmi dobře rozumím,“ řekl Andrej a snažil se přitom o přátelský tón. „Ale vždyť přece vidíte, že ten náš výběr z dopisů je naprosto neagresivní.

Pochopte ale, že právě v těchhle těžkých časech nemůžeme vedení Města přikyvovat. A právě proto, že hrozí útoky deklasovaných živlů a vzpoura farmářů, musíme udělat všechno, aby vedení Města pochopilo vážnost situace. Děláme, co je naší povinností, pane Paprikaki!“

„Váš výběr z dopisů čtenářů nepodepíšu,“ ozval se tiše cenzor.

Kensi tlumeně zaklel.

„Co se dá dělat, otiskneme to tak jako tak,“ podotkl Andrej.

„Výborně,“ kývl smutně hlavou cenzor. „To bude krásné… Dokonce vynikající. Vaše noviny dostanou pokutu, celý náklad se zkonfiskuje a já půjdu za mříže. Všichni tam skončíme. Vy taky.“

Andrej sáhl po výtisku novin „Pod praporem Radikálního obrození“ a zamával jím cenzorovi před nosem.

„A pročpak není za mřížemi Fritz Geiger? Kolikpak cenzorů tohohle plátku už sedí?“

„Já nevím,“ namítl v tichém zoufalství Paprikaki. „A co je mi do toho?

Však oni toho Geigera jednou zašijou, nebude si věčně vyskakovat!“

„Kensi,“ řekl Andrej, „kolik máme v pokladně? Stačí to na pokutu?“

„Vybereme něco mezi sebou,“ zareagoval okamžitě Kensi a vstal.

„Řeknu v tiskárně, aby začali s výrobou… Nějak už se z toho pak dostaneme.“

Zamířil ke dveřím, cenzor se za ním smutně díval, vzdychal a popotahoval. „Vy snad nemáte srdce,“ mručel si potichu. „A rozum taky ne. Cucáci…“

Kensi se zastavil: „Andreji, já na tvém místě bych ale stejně přece jen zašel na radnici a pokusil se jim tam vysvětlit, jaká je situace… Za zkoušku by to možná stálo.“

„Na radnici…?“ zavrčel Andrej.

Kensi se rychle vrátil až ke stolu: „Zajdi k zástupci poradce pro politiku. Koneckonců — je to tvůj krajan.

Popíjeli jste spolu.“

„Dal jsem mu přes držku,“ řekl vztekle Andrej.

„To nic, on není urážlivý,“ pospíšil si Kensi. „A pak… Bere! To vím docela určitě.“

„A kdo na radnici nebere?“ zeptal se Andrej. „A copak o to teď jde?“

Pak si povzdechl: „Tak dobrá, zajdu tam. Možná že se dovím něco zajímavýho.

Co ale uděláme s naším cenzorem? Hned jak odtud vytáhne paty, poběží k telefonu… Že je to tak, viďte?“ obrátil se k Paprikakimu.

„Jo, poběžím k telefonu,“ souhlasil bez většího nadšení cenzor.

„Tak já ho svážu a strčím za almaru,“ navrhl Kensi a spokojeně vycenil zuby.

„Ale proč…?“ namítl Andrej. „Proč hned: svázat, někam strkat… Zamkni ho v archivu, tam není telefon!“

„To by bylo násilí,“ poznamenal důstojným hlasem cenzor.

„A když vás zavřou… — to by nebylo násilí?“

„Ale já přece nic nenamítám,“ řekl Paprikaki. „Jen tak jsem si dovolil poznamenat…“

„Tak jdi, Andreji,“ řekl netrpělivě Kensi. „Já tě tu zatím zastoupím, neměj strach.“

Andrej se s hekáním zvedl, nohy ho sotva poslouchaly, když si šel k věšáku pro plášť. Baret ne a ne najít. Podíval se dokonce i na zem, kde se povalovaly jakési staré galoše, nic však nenašel, sprostě zaklel — a zamířil do přijímací kanceláře. Hubeňoučká sekretářka na něm spočinula polekanýma šedýma očima. Děvka jedna, jak se vůbec jmenuje? pomyslel si a jenom zabručel: „Jdu na radnici.“

Zdálo se, že v redakci všechno běží jako obvykle. Někdo hulákal do telefonu, někdo ťukal do psacího stroje, vedle něj si někdo prohlížel ještě mokré fotografie a kdosi popíjel kávu. Kolem proběhlo pár poslíčků s aktovkami a deskami s papíry, všude bylo nakouřeno, všude byl typický redakční nepořádek a šéf literárního oddělení, absolutní pitomec se zlatým cvikrem, bývalý kreslič, který sem přišel z nějakého quasistátu podobného Andoře, namyšleně poučoval ustrašeného autora: „Tadyhle jste to přehnal, tady jste ztratil cit pro míru, materiál vás přerostl, nezvládl jste to…“ Jen ho nakopej do zadku, říkal si Andrej, když je míjel. A najednou si vzpomněl, jak se mu ještě nedávno tahle atmosféra líbila, jak mu tu všechno připadalo nové a zajímavé! Říkal si přece, že tohle je velice perspektivní místo — a taky důležité, společnosti potřebné… „Šéfe, na moment!“ zavolal náhle Danny Lee, který měl na starosti listárnu, zamířil k Andrejovi, ale ten se na něj ani nepodíval, jen gestem naznačil, že nemá čas.

Když vyšel z průjezdu, zastavil se a ohrnul si límec pláště. Ulicí stejně jako dřív rachotily selské vozy a všechny směřovaly do centra Města. K radnici… Andrej si vrazil ruce hluboko do kapes, celý se schoulil a vykročil stejným směrem. Po chvíli si uvědomil, že jde vedle podivného povozu, který má kola vysoká jako dospělý člověk. Vůz vlekli dva obrovití tažní koně, na kterých bylo znát, že za sebou mají už pořádný kus cesty. Náklad se skrýval za vysokými bočnicemi vozu, Andrej však dobře viděl na vozku, který seděl na kozlíku. Spíš než samotného chlapa viděl ale jeho širokánský celtový plášť s velikou kapuci. Zpod téhle kapuce vyčuhoval jen plnovous, který bojovně trčel vpřed. Ve skřípotu kol a dusotu kopyt Andrej slyšel jakési podivné zvuky, které vozka vydával. Nebylo jasné, zda to pobízí své koně, nebo zda prostě jen ulevuje svým vnitřnostem.

„A taky jede do Města,“ říkal si Andrej. „Proč asi? Co tu vůbec teď všichni chtějí? Chleba tu neseženou, obilí taky ne. Ale to oni jistě nepotřebují, to mají… Koneckonců — oni mají všechno. Nejsou na tom jako my.

Mají dokonce i zbraně, copak opravdu chtějí dělat rebelii? Chtějí masakr?

Možná. Ale co z toho budou mít? Chtějí rabovat? Kdo se v tom má vyznat… Připomněl si interview s farmáři. Kensi byl z toho rozladěný — i když ten materiál připravoval právě on. Mluvil snad s padesátkou farmářů na náměstí před radnicí a ptal se, proč sem přijeli, A co se dověděl? „Co chtěj ostatní, to chcem i my.“ „Je to otrava pořád trčet někde v bažinách! A tak jsem si řek: Zajedeš si do Města!“ „Ale co to chcete vědět, dobrej pane?

Cože to lidi chtějí? A proč? Taky se divím!“ „Tak jsem koukal, že všichni jedou do Města. A co bych nejel taky? Jsem snad prašivěj, abych nejel?“

„Jo… a nač mám tenhle samopal? Bez samopalu to u nás nejde. U nás musíte prostě samopal mít!“ „Šel jsem ráno podojit — vidím, že sousedi jedou… Sjomka Kostylin, Francouz Jean… a taky ten… hergot, nikdy si nemůžu vzpomenout, jak se jmenuje… bydlí za Všivým kopcem… tak ten taky jel… Tak se jich ptám: Chlapi, kam jedete? A oni: Už tejden nesvítí slunce, zajedem si do Města, ať víme, co se děje.“ „Víte co? Zeptejte se u šéfů. Ti musí vědět všechno, ne?“ „Já jsem slyšel, že se budou přidělovat automatický traktory. To by si člověk jen seděl doma, drbal se na zádech a traktor by venku jezdil sám… Už třetí rok se o tom u nás mluví.“

Nic konkrétního, samé žvásty, vyhýbavé odpovědi. To je divné. Buď prostě záměrně nechtějí kápnout božskou, nebo je žene nějaký instinkt… Anebo je v tom nějaká tajná organizace? Dobře zakonspirovaná… Chystá se snad rolnické povstání? Něco jako nová jacquerie? Dalo by se to i pochopit — už dvanáct dnů nesvítí slunce, úroda je ohrožená, bůhví jak to všechno dopadne. To je nutně muselo vyhnat do Města… Andrej prošel kolem nevelké tiché fronty před řeznictvím a vzápětí minul hlouček lidí u pekárny. Před obchody postávaly většinou ženy, hodně jich mělo bůhvíproč na rukávech bílé stužky. Andrejovi se najednou vybavila Bartolomějská noc, ale současně si uvědomil, že teď ve skutečnosti není noc, je den, třináct nula nula — ale obchody ještě neotevřely.

Na rohu, pod neonovou reklamou nočního klubu, postávali tři policisté a tvářili se dost rozpačitě. Andrej zpomalil, aby slyšel, o čem to spolu mluví: „Vy chcete, abysme se s nima pustili do křížku? Vždyť je jich jak mraků!“

„No tak co? Dáme hlášení, že se tam nedá projít.“

„Jo — a on nám řekne: Jak to, že se tam nedá projít? Jste snad policie, ne?“

„Policie… No a co? My jsme policie — a oni mají milici.“

Jakou milici? pomyslel si Andrej. Tady nikdy žádná milice nebyla!

Prošel kolem další fronty před obchodem a zahnul na Hlavní ulici. Před sebou už viděl zářící rtuťové výbojky Centrálního náměstí. Obrovská plocha byla zaplněná čímsi neurčitým… šedivým a jakoby pulzujícím — a nad tím se vznášel oblak z páry a kouře. A v té chvíli Andrejovi někdo vstoupil do cesty.

Urostlý mladík — skoro ještě kluk — s kšiltovkou naraženou až na oči potichu řekl: „Kampak jdete, pane?“

Ruce držel jako pistolník připravený pálit od boku. Na obou rukávech měl uvázané bílé stužky.

O zeď za ním se opíralo ještě několik chlápků. Jedno měli společné: bílé stužky na rukávech.

Koutkem oka Andrej zahlédl, že vozka s podivným monstrem projel bez povšimnutí kolem.

„Jdu na radnici,“ odpověděl Andrej a zastavil se. Mladík mu neustupoval z cesty. „Děje se něco?“ „Na radnici?“ zopakoval hlasitě mladík a ohlédl se po kumpánech. Dva z nich se odlepili od zdi a vykročili k Andrejovi.

„Můžu se vás zeptat, co chcete na radnici?“ ozval se zarostlý, podsaditý pořízek v zamaštěné bundě a čepičce s písmeny JM. Měl energickou, ostře řezanou tvář a jeho těkající oči nevěstily nic dobrého.

„S kým mám tu čest?“ zeptal se Andrej a nahmatal v kapse kovový boxer, který už čtvrtý den s sebou pro jistotu nosil.

„Jsme dobrovolná milice,“ odpověděl pořízek. „Copak vás přivádí na radnici? A kdo vlastně jste?“

„Šéfredaktor Městských novin,“ odpověděl zlostně Andrej a sevřel v kapse boxer. Vůbec se mu nezamlouvalo, že se na něho během rozhovoru chlápek zleva těsně přilepil a že třetí milicionář — taky ještě kluk, jenže taky pěkně urostlý — mu funí zprava za uchem. „Jdu na radnici protestovat proti zásahům cenzury.“

„Rozumím,“ prohodil neurčitě pořízek. „To je jasný. Akorát nechápu, proč s tím jdete na radnici. Dejte cenzora do báně a vesele si vydávejte, co chcete!“

Andrej se rozhodl, že se bude taky chovat suverénně.

„Nechte si svý rady,“ odsekl. „Cenzora jsme i bez vás zašili. A laskavě mě nechte jít!“

„Zástupce tisku,“ zavrčel ten, co funěl Andrejovi za uchem.

„No a co?“ uchechtl se mladík zleva. „Ať jde! Ať nám ale potom nenadává.

Máte zbraň?“

„Ne,“ odpověděl Andrej.

„Chyba,“ poznamenal pořízek a ustoupil stranou. „Tak jděte.“

Andrej vykročil. Pořízek za ním ještě posměšně zavolal: „Kdo chce kam…“ Ostatní se rozesmáli a Andrej v sobě potlačil chuť ohlídnout se po nich. Raději zrychlil krok.

Hlavní ulice byla plná lidí. Nejvíc se jich tlačilo kolem domů, především u vchodů do budov. Všichni měli na rukávech bílé stužky. Někteří postávali přímo uprostřed ulice a cosi říkali projíždějícím farmářům.

Všechny obchody tady byly zavřené a žádné fronty před nimi nestály. U pekárny jakýsi postarší milicionář se sukovicí v ruce hučel do nějaké stařenky: „Madam, říkám vám čistou pravdu. Obchody dneska nebudou otvírat.

Já sám mám koloniál, takže vím, co říkám, madam!“ Stařenka mu vysokým třaslavým hláskem odpovídala, že tu třeba umře, ale čekat že bude dál.

Andrej se v sobě snažil potlačit narůstající znepokojení a pocit, že všechno, co se kolem děje, není vůbec skutečnost. Jako by byl v kině… Došel až k náměstí. Hlavní ulice, která tam ústila, byla zatarasená povozy.

Tísnily se tu valníky, žebřiňáky, kryté vozy i všelijaké bryčky a kočáry a vzduchem se nesl pach koní a hnoje. Tahouni všech barev pohazovali hlavami, farmáři na sebe pokřikovali, v davu prokmitávaly ohníčky cigaret.

Z vrat vedle Andreje vyšel obtloustlý fousáč se sombrerem na hlavě. V chůzi si ještě zapínal kalhoty… Málem do Andreje vrazil. Dobromyslně zaklel a začal se prodírat mezi vozy a krákoravým hlasem vykřikoval: „Sidore!

Běž do toho dvora! Jako já! Akorát si dávej pozor, kam šlapeš!“

Andrej stiskl rty a šel dál. Na samém konci ulice stály vozy už i na chodnících. Farmáři některé tahouny odpřáhli, spoutali jim nohy a koně se teď maličkými přískoky snažili prozkoumat své nejbližší okolí. Daleko se nedostali a nakonec jen bez zájmu očichávali asfalt. Farmáři ve vozech spali, kouřili, jedli a popíjeli. Andrej slyšel dokonce i jejich spokojené pomlaskávání.

Vylezl si na schody před jedním z domů a rozhlídl se.

K radnici to bylo nějakých pět set kroků, ale muselo se projít nepřehledným prostorem, v němž popraskávaly a čadily ohníčky. K tomu se přidával čoud luceren na povozech — a to všechno se slévalo do mračna, které bylo jako do obrovského komínu vtahováno do Hlavní ulice. Něco odporně zabzučelo Andrejovi před nosem a vzápětí ucítil ostrou bolest ve tváři. Jako by mu tam někdo vrazil špendlík. Pleskl se a s odporem rozmáčkl cosi velkého a hnusného. Přitáhli to sem z bažin, pomyslel si dopáleně. Z pootevřených vrat u schodů na něj dýchl pach čpavku… Andrej znovu sestoupil na chodník a odhodlaně se vrhl do labyrintu před sebou. A hned šlápl do něčeho měkkého a mazlavého… Bytelná kruhová budova radnice se tyčila nad náměstím jako čtyřpatrový hrad. Skoro ve všech oknech byla tma, jen sem tam se svítilo a do tmy matně probleskovaly i šachty výtahů, zvenčí přilepené ke stěně budovy.

Ležení farmářů vytvářelo kolem radnice obrovské kolo s mezikružím prázdného prostranství v těsné blízkosti budovy. Tady bylo dobře vidět, protože tu svítily obrovské lampy na zdobených litinových sloupech. U těchhle sloupů končila linie, kterou uzavírali ozbrojení farmáři. Za prázdným prostranstvím, přímo u vchodu do radnice, stála řada policistů, většinou — alespoň podle distinkcí — seržantů a důstojníků.

Andrej už se protlačil ozbrojeným hloučkem, když uslyšel své jméno.

Zastavil se a začal se rozhlížet.

„Tady jsem, tady…,“ křičel známý hlas a Andrej konečně uviděl Juru, který se k němu prodíral a už z dálky napřahoval ruku ke stisku. Měl stejnou vojenskou blůzu, v jaké ho Andrej viděl poprvé, stejně frajersky naraženou lodičku na hlavě a přes rameno mu visel široký řemen se známým kulometem. „To jsem rád, Andreji, že tě vidím, duše jedna velkoměstská!“ zahulákal a hlasitě pleskl svou obrovskou tlapou do Andrejovy dlaně. „Pořád tě tu hledám, říkám si, to není možný, že by tu Andrej chyběl, když se to tu určitě bude mlít. Jistě se tu někde ochomejtá!“

Jura byl viditelně v náladě. Shodil z ramene kulomet, hlaveň si zapasoval do podpaží jako berlu a vesele mlel dál: „A tak to tu prolejzám — a ty nikde! Tak si říkám: do prdele, co je s ním? Ten vyšusovanej fricek — ten tu je! Řeční mezi našima chlapama, je ho všude plno. Ale tebe jsem najít nemoh!“

„Počkej, Juro,“ přerušil ho Andrej. „Co tu vlastně děláš?“

„Jdu si pro svý práva,“ zasmál se Jura, až se mu vousy rozježily. „Extra kvůli tomu jsem přijel, ale asi to stejně k ničemu nebude.“ Odplivl si a plivanec rozetřel obrovitou botou. „Lidi jsou pitomí. Ani nevědí, proč jsou tady. Jestli chtějí o něco škemrat…, nebo žádat…, nebo možná nejde ani o jedno, ani o druhý. Prostě se jim zastesklo po Městě… Tak si tu nějakej ten den pobudou, všechno tu zaserou a zase potáhnou zpátky. A to je prej lid!

Hovno… Hele,“ otočil se a na někoho zamával, „hele, například se koukni na takovýho Stasika Kowalskýho, na mýho kamaráda. Stasiku, krucinál, pojď sem!“

Stasik opravdu přišel. Byl to hubený, šlachovitý chlápek se zplihlými dlouhými kníry a řídkými vlasy. Táhla z něj kořalka. Na nohách se držel vysloveně silou vůle, každou chvíli se šponoval do pozoru, zvedal hlavu a chňapal po podivném malém samopalu, který se mu klimbal na krku. S obrovskou námahou otvíral doširoka oči a výhružně se rozhlížel.

„Tak tadyhle Stasik,“ pokračoval Jura, „bojoval. No řekni, Stasiku, že jsi bojoval, viď? No tak to řekni: Bojoval jsi?“ dorážel Jura na svého kamaráda.

Pak ho vroucně objal kolem ramen a oba dva se svorně zapotáceli.

„Hmm… Mno…,“ vyrážel ze sebe Stasik, který zřejmě celou svou vizáží chtěl v tu chvíli dát najevo, že bojoval a že se to slovy ani nedá vyjádřit.

„On je teďka opilej,“ vysvětlil Jura Andrejovi. „Když nesvítí slunce, je z toho nemožnej. Jo… Co jsem to… Aha! Zeptej se ho, trouby, proč se tady jen tak plácá? Zbraň má. Kamarády ve zbrani taky… Tak o čem ještě může bejt řeč?“

„Počkej,“ řekl Andrej. „Proč jste tady?“

„No — vždyť ti to povídám,“ odpověděl důrazně Jura, pustil Stasika — a ten se obloukem kamsi odpotácel. „Pořád ti to opakuju! Teď si to s těma hajzlama vyřídíme! Oni kulomety nemají…! Zadupeme je do země, čepicema utlučeme…“ Najednou se odmlčel a znovu si přes rameno přitáhl řemen s kulometem. „Tak jdem.“

„Kam?“ „Jdem se napít. Až to tu všechno vychlastáme, odtáhneme domů. Proč bysme tu taky měli ztrácet čas? Doma mi hnijou brambory… Jdem!“

„To nepůjde,“ řekl omluvně Andrej, „já teď nemůžu. Já musím na radnici.“

„Na radnici? Tak jdem! Stasiku?! Hergot, Stasiku…!“

„Počkej, Juro! Ty asi… oni tě tam nepustí.“

„Mě?“ zařval Jura a z očí mu lítaly blesky. „Jen pojď! To se na to podíváme — že mě tam nepustěj! Stasiku!“

Chytil Andreje kolem ramen a vlekl ho přes pusté ozářené prostranství přímo k řadě policistů.

„Pochop to,“ hučel mu do ucha, „Je to hrozný! Rozumíš? Ještě jsem to nikomu neřek, ale tobě to povím: Je to děsný! Co když už nikdy slunce svítit nebude? Zatáhli nás sem a nechali… Tak to teda ne! Ať nám to hezky vysvětlej, ať kápnou božskou, darebáci, takhle se přece nedá žít. Já už ani nespím, chápeš to? To se mi nestalo ani na frontě… Ty si myslíš, že jsem namazanej? To se teda mejlíš, nejsem opilej, ale mám strach! Strach až do morku všech kostí.“

Andrejovi z toho vzrušeného šepotu začal běhat mráz po zádech. Zastavil se pár kroků před řadou policistů a měl dojem, že celé náměstí teď ztichlo a dívá se na něj. I policisté, i farmáři… Pokusil se Juru přemluvit: „Víš co? Já tam teď zajdu, něco si tam vyjasním ohledně svejch novin — a ty tu na mě počkáš. Pak půjdeme ke mně domů a všechno to rozebereme.“

Jura důrazně zavrtěl hlavou, až se mu vousy zatřepetaly.

„Kdepak, já jdu s tebou. Já si taky musím něco vyjasnit.“

„Ale vždyť tě tam nepustí! A mě tam kvůli tobě taky možná nepustí.“

„Jdem, jdem,“ nedal se odradit Jura. „Co to je: nepustí? Proč by nás nepustili?

Chováme se přece slušně…“

To už byli přímo u policistů. Urostlý kapitán ve švihácké uniformě a s rozepjatým pouzdrem na pistoli jim vykročil vstříc a chladně pronesl: „Kam jdete, pánové?“

„Já jsem šéfredaktor Městských novin,“ řekl Andrej a nenápadně se přitom snažil od sebe odstrčit Juru Davydova, který se ho pořád pokoušel objímat. „Potřebuju mluvit s panem politickým poradcem.“

„Vaše doklady, prosím!“ Ruka v rukavičce se mu natáhla vstříc.

Andrej našel potřebný papír, podal ho kapitánovi a sekl očima po Jurovi.

Ke svému úžasu zjistil, že Jura teď stojí jako beránek, bezstarostně popotahuje a každou chvíli si naprosto zbytečně posouvá na rameni řemen kulometu. Z jeho tváře jako by zmizela opilost… Pozornýma očima přejíždí po policistech. „Můžete jít dál,“ pronesl uctivě kapitán, když Andrejovi vracel doklady.

„Ačkoliv… měl bych vás upozornit…“ Nedořekl. Všiml si Jury Davydova: „A co vy?“

„Jde se mnou,“ řekl rychle Andrej. „Je to… zástupce jedné ze skupin farmářů.“

„Doklady!“

„Jaký doklady může asi tak našinec mít?“ zeptal se dotčeně Jura.

„Bez dokladů vás tam nemůžu pustit.“

„A pročpak ne?“ rozčilil se Jura. „Když nemám nějaký pitomý papíry, tak nejsem člověk?“

Andrej ucítil za svými zády čísi horký dech. Stasik… Snažil se držet zpříma a zřejmě chtěl kamarádům krýt záda. Osvětleným prostranstvím se zvolna blížil hlouček dalších chlapů.

„Pánové! Pánové, rozejděte se!“ zakřičel nervózně kapitán. „A vy, pane, jděte,“ obrátil se vztekle k Andrejovi. „Pánové, zpátky! Srocování je zakázáno!“

„Takže jestli nemám nějakej podělanej papír,“ vrtěl pohoršeně Jura hlavou, „tak se nesmím nikam ani hnout?!“

„Dej mu do držky!“ pronesl nečekaně jasným hlasem Stasik.

Kapitán chytil Andreje za rukáv a trhl jím k sobě. Andrej se rázem octl za zády policistů. Jejich řada se opět sevřela a Andrej už přes ni nic neviděl.

Ani farmáře, kteří v hloučku dorazili až ke kapitánovi. Dál nečekal — vydal se k poloosvětlenému portálu. Za zády slyšel hlasy: „Obilí po nás chtěj, maso po nás chtěj, ale když člověk něco potřebuje…“

„Prosím, abyste se rozešli! Mám rozkaz zatknout každého, kdo…“

„Pročpak jsi tam nepustil našeho zástupce, co?“

„Slunce! Vy hajzlové, kdy nám zase zapnete slunce?

„Pánové! Pánové — co s tím mám já společného?“

Po bělostném mramorovém schodišti běželi dolů další policisté. Cvakali podkůvkami podpatků a blýskali špicemi bodáků na puškách. Kdosi tlumeně zavelel: „Připravit granáty!“ Andrej vystoupil po schodišti až nahoru a ohlédl se. Osvětlené prostranství už bylo plné lidí. Farmáři se posunuli ze svých pozic a obrovitá černá masa se semkla kolem budovy.

Andrej ze všech sil zabral a přitáhl k sobě vysoké těžké dveře, pobité měděnými pláty. Octl se ve vestibulu. Vládlo tady šero a vším prostupoval jakýsi kasárenský pach. V parádních křeslech, na pohovkách i přímo na podlaze spali policisté, přikrytí svými plášti. Na galerii, která byla nepříliš dobře osvětlená a táhla se přímo pod stropem podél tří stěn vestibulu, bylo vidět nějaké postavy. Andrej nedokázal rozeznat, zda jsou ozbrojené. Po měkkém koberci vyběhl do prvního patra, kde bylo oddělení pro tisk, a vykročil širokou chodbou. Najednou si s nepříjemným pocitem uvědomil, že je tu nějak příliš velké ticho. V téhle obrovské budově se obvykle tísnily davy, odevšad bylo slyšet vyzvánění telefonů, ťukot psacích strojů, lidi se mezi sebou ustavičně o něčem dohadovali, šéfové hlasitě udělovali příkazy… A teď nic! Dveře některých kanceláří byly dokořán a za nimi byla jen tma. Ani chodba nebyla příliš jasně osvětlená — svítila jen každá čtvrtá lampa.

Ukázalo se, že nepříjemný pocit byl namístě: kancelář poradce pro politiku byla zamčená a v místnosti jeho zástupce seděli nějací tři neznámí chlapi. Všichni měli stejné šedivé pláště zapjaté až ke krku a stejné tvrďáky naražené do čela.

„Promiňte,“ řekl dopáleně Andrej, „kde bych našel pana poradce nebo jeho náměstka?“

Otvrďákované hlavy se k němu beze spěchu pootočily.

„Na co je potřebujete?“ zeptal se ten nejmenší chlápek.

V tu chvíli si Andrej uvědomil, že tenhle obličej mu není tak docela neznámý.

I ten hlas byl povědomý… Nepříjemný pocit ještě vzrostl: Ten chlap tu určitě nemá co dělat! Proč tu je? Andrej byl rázem ve střehu a jak nejdůrazněji a nejstručněji uměl, vysvětlil kdo je a co potřebuje.

„Tak pojďte dál,“ řekl ten povědomý chlápek. „Pročpak stojíte ve dveřích?“

Andrej vstoupil, rozhlédl se, ale nemohl nic rozeznat. Před očima mu pořád plul jen ten vyholený obličej připomínající eunucha. Kde ho Andrej viděl? Jde určitě o nějakého mizeru… Od toho radši dál. Neměl jsem sem vůbec chodit, pomyslel si, zbytečně ztrácím čas.

Malý chlápek v tvrďáku si ho taky pozorně prohlížel. Bylo naprosté ticho.

Vysoká okna byla zatažená těžkými závěsy, hluk zvenčí sem takřka nedoléhal. Chlápek najednou rychle vyskočil ze svého místa a přistoupil až k Andrejovi. Bezřasá víčka nad šedými očky rychle pomrkávala. Od horního knoflíku pláště vyletěl vzhůru — a znovu se spouštěl — obrovský, hranatý ohryzek… „Šéfredaktor?“ prohodil muž a Andrej si konečně v bezmocném zděšení uvědomil, kdo to je. A co víc: pochopil, že ten druhý ho taky poznal.

V eunuchově obličeji se zacenily řídké zuby, drobný chlápek se přikrčil a Andrej ucítil prudkou bolest v břiše, jako by mu právě popraskaly vnitřnosti.

V očích se mu zatmělo a z té tmy se nořila jen navoskovaná podlaha… Musí utéci! Musí… V mozku mu vybuchl celý ohňostroj. Vysoký, potemnělý a popraskaný strop se rozhoupal a naklonil. Na Andreje se valila dusivá černota, ze které probleskovala doběla rozpálená ostří a zabodávala se do žeber. Zabije… zabije… zabije mě…, pomyslel si Andrej a ucítil, že mu otéká hlava, někdo mu ji rve do úzké, páchnoucí škvíry, odírá mu uši a dunivý hlas zvolna pronáší: „Pomalu, Pinďo, pomalu, žádnej kvalt…“ Andrej zařval ze všech sil a teplá hustá kašovitá látka mu zaplnila ústa. Zalkl se a začal zvracet.

Pak byl v místnosti sám. Ohromný závěs na okně byl shrnutý stranou, otevřeným oknem pronikal dovnitř chladný vlhký vzduch a z dálky sem doléhal nějaký křik. Andrej se s námahou zvedl na všechny čtyři a posunul se podél zdi. Snažil se dostat ke dveřím. Pryč odsud… Na chodbě začal znovu zvracet. Vyčerpalo ho to tak, že chvíli znovu bezmocně ležel na podlaze. Pak se pokusil vstát. Je mi hrozně špatně, opakoval si, hrozně špatně… Sedl si a ohmatal si obličej. Byl vlhký a lepkavý. A tu si Andrej uvědomil, že vidí jen jedním okem. Bolela ho žebra, špatně se mu dýchalo. Bolely ho čelisti — a ze všeho nejvíc ho teď bolelo v podbřišku. Rozplakal se: Hajzl Pinďa! Zmrzačil mě!

Seděl na podlaze prázdné chodby, zády se tiskl ke zlaceným ozdobám na stěně a plakal. Připadal si naprosto bezmocný. S námahou zasunul ruku pod plášť a nahmatal řemen od kalhot. Strašně ho to bolelo. Ne přímo v pase, ale teď o něco výš… Trenýrky měl mokré.

Ozval se dusot těžkých bot, někdo přiběhl z hloubi chodby a zastavil se nad Andrejem. Byl to policista. Udýchaný, celý zrudlý během, vyděšený, bez brigadýrky… Pár okamžiků tak postál, jako by se nemohl rozhodnout co dělat, ale pak se prudce rozběhl dál. To už se z hloubi chodby blížil druhý muž a v běhu ze sebe strhával blůzu uniformy.

Andrej si uvědomil, že tam, odkud ti dva běželi, burácí řev davu. Sebral všechny své síly, vstal a potácivě podél zdi za oním řevem vykročil… Z úst se mu chvílemi vydralo vzlyknutí, s hrůzou si stále ohmatával obličej a po několika krocích se vždycky musel zastavit a celý zkroucený překonávat bolest v břiše.

Dostal se až ke schodišti a chytil se kluzkého mramorového zábradlí.

Dole se v obrovském vestibulu převalovala hustá směsice z lidských těl.

Nedalo se vůbec rozeznat, co se tam děje. Reflektory podél galerie vrhaly své chladné, oslepující světlo na změť, v níž se míhaly vousy všech barev, brigadýrky uniforem, náramenní šňůrky policistů, do výšky trčely bodáky a lidské dlaně, blýskaly se holé lebky a nad tím vším se táhl k vysokému stropu teplý, jakoby provlhlý puch.

Andrej zavřel oči, nechtěl to vidět. Řídil se jen hmatem, když krůček po krůčku — chvíli bokem, chvíli dokonce pozpátku — škobrtal podél zábradlí dolů. Sám nechápal, proč to dělá. Několikrát se musel zastavit, aby nabral sil, se sténáním pohlédl dolů, ale vždycky se mu z toho, co uviděl, udělalo ještě víc zle, a tak zavíral znovu oči a sunul se podél zábradlí o kousek níž.

A pak už měl ruce tak zesláblé, že se jimi neudržel. Upadl a skoulel se po několika schodech dolů kolem obrovských bronzových plivátek, která tu čněla nad bílým mramorem. Rámusem a jekotem k němu najednou dolehl burácivý dunivý hlas vibrující v nepříčetném řevu: „Dyť to je Andrej! Chlapi! Zabíjej tam naše lidi!“

Andrej otevřel oko a uviděl vedle sebe Juru. Byl rozcuchaný, blůza na něm byla potrhaná, vypoulené oči mu divoce blýskaly a vousy se ježily na všechny strany. Jura v napjatých pažích pozvedl kulomet a s řevem začal dlouhou dávkou kropit galerii, prosklené stěny sálu i reflektory… Pak Andrej upadl do zvláštního mrákotného stavu. Přílivy vědomí se zvedaly současně s přílivem bolesti a zoufalství a společně zase odplouvaly.

Uvědomil si, že je někde uprostřed vestibulu a úporně se snažil po čtyřech dolézt ke vzdáleným otevřeným dveřím. Musel přitom zdolávat nehybná ležící těla, ruce mu klouzaly v čemsi studeném a mokrém… Slyšel, že vedle něj někdo monotónně naříká: „Ach bože, ach bože…“ Na koberci byla spousta skleněných střepů, nábojnic a kousků omítky. Do otevřených dveří náhle vtrhli nějací hrozivě vyhlížející lidé s hořícími pochodněmi v rukou, strašlivě řvali a běželi přímo na Andreje… Pak byl najednou venku, před vchodem. Seděl, nohy měl doširoka roztažené, dlaněmi se opíral o chladný kámen a na klíně měl něčí pušku bez závěru. Odněkud sem táhl kouř a Andrej si matně uvědomoval, že tu někde štěká kulomet, divoce rzají koně a že on sám pro sebe si nahlas opakuje: „Tady mě rozdupou, tady mě určitě rozdupou…“

Nerozdupali. Najednou byl dole na dláždění, už stranou od vstupního schodiště. Tváří se tiskl k drsné žule, nad ním zářila rtuťová výbojka a puška někam zmizela. Zdálo se ovšem, že zmizelo i Andrejovo tělo. Neměl je.

Měl jen tvář, ta se vznášela v prázdnotě a tiskla se k žulovému kvádru. A na náměstí se rozehrávala jakási zběsilá tragédie.

Andrej uviděl, jak se podél luceren lemujících náměstí, kolem tísnících se vozů a bryček s rachotem a burácením řítí obrněné auto. Jeho kulometná věž se otáčela na všechny strany a plivala oheň, smrtonosné ohnivé proudy od ní lítaly celým náměstím — a před autem pádil kůň, hlavu měl divoce zakloněnou, vlekl za sebou utržené postraňky… A najednou z řady povozů vjel obrněnému automobilu do cesty vojenský náklaďák s korbou pokrytou plachtou, kůň se zběsile vrhl stranou a vší silou vrazil do sloupu lucerny.

Obrněný vůz prudce zabrzdil, dostal smyk — a v té chvíli vyběhl na otevřené prostranství nějaký dlouhán celý v černém, rozmáchl se a okamžitě sebou práskl na zem. Pod obrněným vozem to zahořelo, ozvala se strašlivá rána a vůz se překotil zpět. Ten chlap v černém se hned zvedl a utíkal. Protáhl se kolem nehybného obrněnce, cosi rychle zastrčil do průzoru řidiče a odskočil. Andrej si ještě stačil uvědomit, že to je Fritz Geiger, ale to už se v průzoru rozzářilo světlo, uvnitř to zadunělo a úzkou škvírou vyšlehl ven protáhlý, čadivý jazyk plamene. Fritz se sklonil, přikrčil, dlouhé ruce spustil až k zemi a bokem jako krab se sunul kolem své oběti. Otevřela se dvířka a s pronikavým řevem se z nich vyvalil hořící balík, z kterého na všechny strany létaly jiskry.

Dál už Andrej zase nevěděl nic. Jako by před ním někdo spustil oponu a on jen slyšel nějaké vzteklé hlasy, nelidské výkřiky a dupot spousty nohou.

Od hořícího vozu se nesl pach rozžhaveného železa a benzinu… A potom Andrej uviděl Fritze, jak stojí uprostřed davu, v němž všichni mají na rukávech bílé stužky. Fritz je všechny o hlavu převyšuje a udílí jakési příkazy, ostře gestikuluje, máchá těma svýma dlouhýma rukama na všechny strany, světlé rozcuchané vlasy má celé od sazí… Další chlapi s bílými stužkami na rukávech začali najednou bůhvíproč lézt po lucernách před vchodem do radnice a rozvěšovali po nich provazy, které povlávaly ve větru. Pak někoho vlekli po schodišti. Ten člověk se bránil, kopal kolem sebe, vřeštěl, až zaléhaly uši — a najednou bylo schodiště plné lidí, všude bylo vidět zarostlé tváře a kovově cvakaly závěry pušek… Vřeštění utichlo, nějaké lidské tělo se posunulo vzhůru podél kandelábru, zaškubalo sebou a zatočilo se kolem své osy. Pak se ozvalo několik výstřelů, trhavé pohyby rázem ustaly a tělo se začalo na provaze zvolna pohupovat.

A potom Andreje probralo zběsilé natřásání. Hlava mu poskakovala na nějaké tvrdém, ale příjemně vonícím balíku, někam jel, někam ho někdo vezl a známý navztekaný hlas vykřikoval: „No tak, ty bestie! Jen zaber, potvoro!“ A Andrej na pozadí černého nebe uviděl hořící radnici. Ohnivé jazyky vyskakovaly z oken a sypaly do temnoty jiskry. Na lucernách se zvolna pohupovala protáhlá lidská těla.