Mesto zaslibenych

Kapitola 3

Otto Friese nezklamal: gobelín byl skutečně překrásný. Černá s rudou na něm vytvářely působivé odstíny… Zabral celou levou stenu Andrejovy pracovny, visel přímo proti oknům a díky němu teď místnost měla úplně jiný ráz. Andrej došel k názoru, že to je přímo ďábelsky nádherné, elegantní a velkolepé… Samým nadšením políbil Selmu na tvář, pak ji nechal odejít do kuchyně, aby sdělila své pokyny posluze, kterou dostala k ruce, a sám začal rázovat ode zdi ke zdi, pokukoval po gobelínu a nakonec otevřel sekretář a vytáhl odtud obrovský mauser. Byla to desetiranná obluda ze speciálního oddělení Mauserových závodů. Tyhle zbraně bývaly oblíbenými společnicemi komisařů za občanské války. Komisařů v zaprášených přílbicích, ale taky japonských důstojníků v pláštích s límci ze psí kožešiny… Mauser byl čisťounký, blýskal se svou černí, na první pohled se mohlo zdát, že se z něj dá okamžitě vystřelit, jenže měl obroušený úderník… Andrej ho podržel v dlaních, jako by ho vážil, pak uchopil jeho zaoblenou rýhovanou pažbu, v pravačce ho spustil podél boku a vzápětí zvedl do úrovně očí a zamířil na větev jabloně za oknem. Připadal si jako Geiger na střelnici.

Potom se zahleděl na gobelín a odhadoval, kde se mauser bude nejlíp vyjímat. Když si vybral vhodné místo, zul se, vylezl na pohovku a zkusil zbraň ke gobelínu přiložit. Jednou rukou mauser posouval — a zakláněl se přitom, jak nejvíc mohl, aby dobře viděl. Vypadalo to nádherně… Seskočil na zem a v ponožkách se rozběhl do předsíně, kde měl ve skříni kufřík s nářadím. Hned byl zase zpátky.

Pověsil nejdřív mauser, potom pušku s dálkovým zaměřovačem (touhle zbraní v poslední den Převratu zastřelil Pinďa dva milicionáře) — a zrovna chtěl najít místo pro maličký browning, typ z roku devět set šest, když známý hlas za jeho zády pronesl: „Trošku víc doprava, Andreji! A o centimetr níž.“

„Takhle?“ zeptal se Andrej, a ani se neotočil.

„Ano, tak.“

Andrej skončil, seskočil na zem, odcouval až ke stolu a prohlížel si své dílo… „Vypadá to krásně,“ řekl Kurátor.

„Krásně… Ale je toho málo,“ povzdechl si Andrej.

Kurátor neslyšně přistoupil k sekretáři, přisedl si k němu do podřepu, zalovil v něm a vytáhl armádní nagan.

„A co tohle?“ „Chybí mu obložení na pažbě,“ odpověděl smutně Andrej. „Už dlouho si to chci dát udělat na zakázku — a vždycky na to zapomenu.“ Obul se a sedl si na parapet vedle stolu. „Nahoře budu mít soubojové zbraně. První polovina devatenáctého století… Některé exempláře jsou nádherné, se stříbrným vykládáním… A ty úžasné tvary! Některé jsou úplně maličkaté, ale některé jsou obrovské kusy s dlouhými hlavněmi…“

„Soubojové pistole značky Le Page…,“ napověděl Kurátor.

„To ne, ty jsou zrovna dost malé… A dole, těsně nad pohovkou, budou kousky ze sedmnáctého a osmnáctého století…“

Odmlčel se. Představoval si, jak to všechno bude krásně vypadat. Kurátor se pořád ještě přehraboval v sekretáři a někde za oknem bylo slyšet pobrukování sekačky na trávu. Ptáci vyzpěvovali a štěbetali.

„Že to byl dobrý nápad… s tím gobelínem, že?“ ozval se Andrej.

„Moc dobrý,“ kývl Kurátor, vstal a kapesníkem si otřel ruce. „Tuhle stojací lampu bych ale postavil do rohu hned vedle telefonu. A ten by měl být bílý.“

„Na to domů nemám nárok,“ povzdechl si Andrej.

„Tím si nelamte hlavu. Až se vrátíte z expedice, budete mít doma bílý telefon.“

„Takže jsem udělal správně, když jsem se rozhodl, že půjdu?“

„Pochyboval jste o tom?“

„Ano,“ přiznal Andrej a zamáčkl nedopalek v popelníku. „Za prvé se mi nechtělo. Docela obyčejně se mi nechtělo… Nic mi doma nechybí, žiju si dobře…. a mám i dost práce. Za druhé — popravdě řečeno — je to přece jen hrozná představa.“

„Ale ale…!“

„Je! Můžete mi říct, co mě tam čeká? Tak vidíte! Je to velká neznámá… Desítky děsivých Icikových legend plus jedna velká neznámá! A k tomu veškerá blaha života za pochodu…. Já přece takové expedice znám! Je to hrůza… A to vím, co říkám — vždyť jsem se jich zúčastňoval. Například s archeology, ale byl jsem taky s…“

A v té chvíli ho Kurátor přerušil: „Proč hrůza? Co je na těch expedicích tak strašného? Řekněme… co je na nich ze všeho nejhorší?“

Andrej čekal, že se ho Kurátor zeptá. Tuhle otázku měl vždycky rád, dokázal ji skoro pokaždé u posluchačů vyprovokovat — a měl na ni pečlivě připravenou odpověď. Kdysi dávno si ji poznamenal do notýsku, aby ji nezapomněl — a obzvlášť při debatách s děvčaty ji pak používal: „To nejhorší?“ zopakoval teď dramaticky. „To nejhorší je tohle: Představte si, že jste ve stanu. Je noc, kolem vás je pusto prázdno…, nikde ani živáčka, vyjí vlci, řádí bouře, padají kroupy…“ Odmlčel se a pohlédl na Kurátora. Ten napjatě poslouchal. „A ty kroupy… no — jako holubí vejce!

A vám se chce na záchod.“

Napjatý Kurátorův výraz se změnil v nejistý úsměv… a pak se Kurátor rozesmál: „To je dobré! To jste si vymyslel vy sám?“

„Sám,“ pronesl hrdě Andrej.

„To se vám povedlo, fakt je to dobré…“ Kurátor zavrtěl hlavou a znovu se zasmál. Potom se usadil do křesla a zadíval se oknem na stromy. „Máte to tu v Bílém dvoře pěkné.“

Andrej sklouzl očima z okna ven. Prosluněný park, motýli nad květinami, rozložité jabloně — a o kus dál, asi tak ve vzdálenosti dvou set metrů, za keři šeříků — bílé zdi a červená střecha sousední vily… Wang v bílé haleně zvolna kráčí po trávníku za sekačkou a jeho nejmenší capart ho věrně provází a drží se ho přitom za nohavici.

„Wang žije naprosto spokojeně,“ poznamenal Kurátor. „Možná že je to teď ten nejšťastnější člověk ve Městě.“

„Možná že ano,“ souhlasil Andrej. „O některých svých dalších známých bych ale něco podobného říct nemohl.“

„Jenže jaké vy teď máte známé?!“ podotkl Kurátor. „Wang je mezi nimi výjimka. Dokonce by se dalo říci, že Wang je z úplně jiného okruhu lidí… Ne z toho vašeho.“

„A-a-a-no,“ protáhl v zamyšlení Andrej. „Vždyť jsme ale spolu kdysi uklízeli odpadky, sedávali u jednoho stolu, spolu i popíjeli.“

Kurátor pokrčil rameny: „Každému podle jeho zásluh.“

„A podle toho, oč sám usiluje…,“ zabrumlal nejistě Andrej.

„Dá se to tak říct. Možná vlastně, že je to totéž… Wang přece vždycky chtěl být něčím nevýznamným. Východ je zkrátka Východ… Jejich mentalita je pro nás těžko pochopitelná. Vaše cesty se zkrátka rozešly.“

„Nejlepší na tom je,“ řekl Andrej, „že mně je s ním pořád tak dobře, jako bývalo. Pořád máme o čem mluvit, na co vzpomínat… Když se spolu sejdeme, nikdy nemám nepříjemný pocit.“

„A on?“

Andrej se zamyslel: „Já nevím… Nejsem si jist. Někdy se mi zdá, že se ode mě radši drží dál…“

„Jenže o to asi nejde,“ namítl Kurátor. „Když s Wangem popíjíte vodku a vzpomínáte na to, co bylo, Wang v tu chvíli odpočívá… Že je to tak? Když ale sedíte s plukovníkem u skotské… Dá se říci, že někdo z vás dvou odpočívá?“

„Proč — odpočívá?“ zabrumlal Andrej. „Co s tím má… Já prostě plukovníka potřebuju! A on mě taky!“

„A když obědváte s Geigerem? A když si dáváte pivo s Dollfussem? A když vám Čačua vykládá do telefonu nové vtipy…?“

„Já vím,“ hlesl Andrej, „Je to tak.“

„Vy snad jenom s Icikem jste na tom pořád stejně jako dřív. I když…“

„To je právě ono, i když…“

„No tak si to představte!“ řekl stroze Kurátor. „Představte si, že tadyhle bude sedět plukovník, zástupce náčelníka štábu vaší armády, starý anglický aristokrat proslaveného rodu. A hned vedle — Dollfuss, poradce v oblasti výstavby, kdysi jeden z nejlepších vídeňských inženýrů — a jeho žena, baronka, pruská velkostatkářka… A proti nim bude sedět Wang. Domovník.“

„A-a-ano,“ vymáčkl ze sebe zase Andrej, podrbal se na hlavě a zasmál se. „To k sobě moc společensky nepasuje, co?“

„O to zase ani tak moc nejde — jestli to společensky pasuje. Jde o to, jak se především bude asi cítit Wang. Jak mu bude?“

„Rozumím, rozumím,“ zadrmolil Andrej, „rozumím… Vždyť je to nesmysl!

Pozvu ho na zítra, posedím s ním sám, popovídáme si… a Mei Ling se Selmou nám něco ukuchtí, jejich klukovi dám pistolku, mám jednu bez kohoutku…“

„Popijete si,“ přidal se Kurátor, „řeknete si pár novinek — on toho má na srdci spoustu a vy jste zase dobrý vypravěč… Myslím, že jste mu ještě nevykládal o Pendžikentu, ani o Charbazu… A bude vám dobře… Dokonce vám to až trošku závidím.“

„Tak přijďte taky,“ zasmál se Andrej.

I Kurátor se zasmál: „V myšlenkách tu budu s vámi.“

Někdo zazvonil. Andrej se podíval na hodinky, bylo přesně osm.

„To je určitě plukovník,“ řekl a seskočil z parapetu na zem. „Budu muset…“

„Pochopitelně. Jenom…“ Kurátor se na Andreje upřeně zahleděl: „Nikdy prosím vás nezapomínejte na to, že Wangů jsou ve Městě statisíce.

Poradců je jenom dvacet…“

Skutečně to byl plukovník. Vždycky na domluvenou schůzku přicházel přesně — a vždycky tedy byl první. Andrej ho uvítal hned v předsíni a pozval do pracovny. Plukovník byl v civilu. Světle šedý oblek mu padl jako manekýnovi, řídké šedivé vlasy měl pečlivě učesané, boty se jen blýskaly — a hladce vyholené tváře taky. Jeho nevysoká štíhlá postava se držela vojensky zpříma, ale v plukovníkových pohybech nebylo ani stopy po dřevěné strnulosti, jíž se obvykle vyznačovali němečtí oficíři, kterých ve Městě bylo jako máku.

Když plukovník vstoupil do pracovny, zůstal stát před gobelínem, založil si za záda štíhlé bílé ruce a nějakou chvíli si mlčky prohlížel nejen tu černorudou kobercovou nádheru, ale především rozvěšené zbraně. Pak uznale protáhl: „Óóó!“ a upřel na Andreje pochvalný pohled.

„Posaďte se, plukovníku! Cigaretu? Whisky?“

„Díky. Kapka životabudiče neuškodí,“ řekl plukovník a pohodlně se usadil. Z kapsy vytáhl dýmku. „Dneska byl šílený den,“ prohlásil. „Co se to tam u vás na náměstí stalo? Musel jsem dát vyhlásit poplach.“

„Nějaký trouba,“ prohodil Andrej u otevřených dvířek baru, „táhnul ze skladu dynamit a neuměl si najít lepší místo na zakopnutí než zrovna pod mými okny.“

„Aha… Takže nešlo o atentát?“

„Ale probůh, plukovníku,“ odpověděl Andrej a nalil whisky, „přece jen tu není Palestina!“

Plukovník se usmál a vzal si od Andreje sklínku.

„Máte pravdu. V Palestině se podobným věcem nikdo nedivil.“

„Takže byl poplach?“ Andrej se usadil se skleničkou v ruce proti plukovníkovi.

„Představte si to… Poplach!“ kývl plukovník, upil ze sklínky, pak v zamyšlení udiveně pozvedl obočí, skleničku postavil vedle sebe na telefonní stolek a začal si nacpávat dýmku. Pohyby jeho rukou byly jisté, klidné… „A jakpak se armáda předvedla?“ zeptal se Andrej a smočil rty ve whisky.

„Jak je na tom s bojovou připraveností?“

Plukovník se zase usmál a Andrej mu v té chvíli dokonce záviděl — taky by se rád naučil takhle pěkně se usmívat.

„To je vojenské tajemství,“ řekl plukovník. „Ale já vám to povím: Bylo to děsné! Tohle jsem nezažil dokonce ani v Jemenu. A co v Jemenu…! To jsem neviděl, ani když jsem drezíroval černé v Ugandě. Polovina vojáků vůbec nebyla v kasárnách. Polovina té druhé poloviny se po vyhlášení poplachu dostavila beze zbraně. Ti, co zbraň měli, neměli pro změnu náboje, protože velitel muničního skladu si zrovna šel odpracovat svou povinnou hodinu na Velkou stavbu.“

„Doufám, že si děláte legraci,“ podotkl Andrej.

Plukovník zadýmal, rukou rozehnal kouř a bezbarvé stařecké oči znovu upřel na Andreje. Kolem očí se mu zavlnily vějířky drobných vrásek, zdálo se, že se směje. „Možná že jsem to trochu přehnal,“ řekl, „ale posuďte to sám, pane poradce!

Naše armáda nemá žádný konkrétní úkol, žádné poslání — jde jen o to, že si jedna osoba, kterou oba dva velmi dobře známe, neumí najednou představit žádné státní zřízení bez armády. Je jasné, že žádná armáda nemůže normálně fungovat, jestliže ke své existenci žádný reálný důvod nemá… Například jí chybí protivník. Nepřítel… Třeba jen potenciální. Náčelníkem generálního štábu počínaje a posledním kuchařem konče je celá armáda přesvědčena o tom, že všichni si v ní jen hrají na cínové vojáčky.“

„A co kdyby se zjistilo, že potenciální nepřítel existuje?“

Plukovník znovu důkladně zabafal z dýmky.

„Tak nám ho označte, páni politici!“

Andrej zase usrkl a po chvilce se zeptal: „Řekněte mi, plukovníku, má generální štáb nějaký operační plán pro případ vpádu nepřátelské armády?“

„No… že by to byl zrovna operační plán… Představte si třeba váš ruský generální štáb… tam… na Zemi. Co myslíte, má operační plán pro případ vpádu Marťanů?“

„Víte co? Možná že dokonce i něco má…“

„Takže ‚možná‘ něco takového existuje i tady,“ řekl plukovník. „Neočekáváme úder ani shora, ani zdola, nepřipouštíme možnost útoku z jihu — tam by snad mohlo jít jen o nějakou rebelii trestanců, kteří jsou tam ve vyhnanství, ale to by nebyl žádný problém, s tím bychom si poradili. Zůstává tedy sever. Víme o tom, že tam po Převratu uteklo poměrně velké množství přívrženců starého režimu. Připouštíme tedy možnost — i když jen teoreticky — že se mohou organizovat a budou schopni provádět diverzi, nebo se dokonce pokusí o návrat někdejších pořádků.“ Plukovník teď zadýmal ze všech sil… „Jenže to se netýká armády. Je přece jasné, že na likvidaci takové hrozby postačí speciální policie pana poradce Rumera, a z taktického hlediska je tu ten nejjednodušší postup…“

„Mám tomu rozumět tak, že generální štáb přece jen není na nějaký vpád nepřítele ze severu připraven?“

„A o kom to mluvíte? Kdo sem vtrhne? Marťani?“ zeptal se nevzrušeně plukovník. „Ne, na to tedy není generální štáb připraven! Já vím, co chcete říct. Nemáme rozvědku. O možnosti nějakého vpádu do Města nikdo u nás nikdy seriózně neuvažoval. Nemáme žádný důvod. Nevíme ani, co se děje padesát kilometrů na sever od Skleněného domu. Nemáme mapy severních oblastí…“ Zasmál se a odhalil řadu dlouhých žlutých zubů. „Městský archivář pan Kacman ovšem dal generálnímu štábu k dispozici něco jako mapu severních oblastí. Jestli tomu dobře rozumím, nakreslil ji on sám.

Uchovávám tenhle úžasný dokument ve svém sejfu. Jediné, co mě nad ním napadá, je to, že pan Kacman musel při tom kreslení neustále jíst a občas mu něco z jídla upadlo na papír. Taky tam rozlil kávu.“

„Ale přece jen, pane plukovníku,“ namítl vyčítavě Andrej, „moje kancelář vám poskytla docela slušné materiály…“

„To jistě, jistě… Jenže to jsou především mapy obydlených částí Města a jeho jižních okrajů. Podle základních direktiv má být armáda v bojové pohotovosti právě v těchto rajónech — a jejím úkolem je likvidace eventuálních nepokojů. Takže práce vašeho oddělení má pro nás velkou cenu a my jsme vám za to vděčni. Díky vám můžeme být na všelicos opravdu připraveni. Co se ale týká vpádu nepřítele…,“ plukovník zavrtěl hlavou.

„Pokud si vzpomínám,“ pronesl Andrej důrazně, „moje kancelář nikdy nebyla generálním štábem požádána o kartografii severních oblastí.“

Plukovník se na něj pátravě zahleděl, dýmka mu vyhasla.

„Musím říct, že s takovými požadavky jsme se obraceli přímo k prezidentovi.

Odpovědi od něho přicházely…, to je fakt…, poněkud neurčité.“

Plukovník dlouho mlčel, než konečně řekl: „Takže vy si, pane poradce, myslíte, že s těmito věcmi jsme se měli obracet na vás?“

Andrej kývl: „Dneska jsem obědval u prezidenta. Hodně jsme na to téma diskutovali.

Co se týká mapování severních oblastí — je v podstatě rozhodnuto… Potřebujeme ale spoluúčast vojenských specialistů. Potřebujeme zkušeného, operativního odborníka… Myslím, že mi rozumíte.“

„Rozumím,“ kývl plukovník. „Jen tak mimochodem — kde jste přišel k takovému mauseru, pane poradce? Jestli se nepletu, tak naposledy jsem takovéhle exempláře viděl v Batumi v osmnáctém roce…“

Andrej už chtěl začít vyprávět celou historku o tom, jak zbraň získal, ale zvonek u vchodu mu to překazil. Bylo třeba jít a uvítat nového hosta.

Doufal, že to bude Kacman, ale na prahu se mu proti veškerému očekávání zjevil Otto Friese, kterého Andrej vůbec nepozval. Prostě na něj zapomněl… Tohle se Andrejovi stávalo často: zapomínal Ottu k sobě zvát, třebaže Friese — jakožto šéf hospodářské správy Skleněného domu — byl člověk velice důležitý a známost s ním byla každému prospěšná. Selma si toho byla vědoma, ta na Ottu nezapomínala. Teď si od něj brala košík decentně zakrytý jemným batistovým ubrouskem a kytici květů… Pak mu milostivě podala ruku. Otto cvakl podpatky a uši mu samým štěstím zrudly.

„Ahoj, kamaráde,“ řekl Andrej, „fajn, že jsi přišel.“

Otto byl pořád stejný. Andrej měl pocit, že ze všech dávných známých se Otto mění nejméně. Vlastně — jako by se neměnil vůbec. Pořád stejně hubeňoučký krk, obrovské odstávající uši, v pihovatém obličeji nejistý výraz… A cvakající podpatky. Teď měl na sobě modrou uniformu speciální policie, na hrudi se mu skvěla hranatá medaile „Za zásluhy“.

„Móóóc ti děkuju za ten koberec.“ Andrej vzal Ottu kolem ramen a vedl ho do pracovny. „Teď ti předvedu, jak se u mě vyjímá. To teda budeš zírat — a závist bude tebou lomcovat…“

Když ale vstoupili, Ottu ani nenapadlo, aby zíral na gobelín — a závist jím rozhodně nelomcovala. Uviděl totiž plukovníka.

Svobodník volkssturmu Otto Friese choval k plukovníku Saint-Jamesovi úctu takřka posvátnou. V plukovníkově přítomnosti úplně ztrácel řeč, obličej mu kameněl v uctivém úsměvu, a pokud šlo o cvakání podpatků, Otto byl v neustálé pohotovosti. Cvakal skoro pořád a s neutuchající silou.

Stál teď zády ke gobelínu v pozoru, vypínal hruď, lokty držel od těla, ale dlaně tiskl ke stehnům — a pohybem hlavy vysekl pozdrav tak ostře, až se pracovnou rozlehlo zakřupání jeho krčních obratlů.

Plukovník se pousmál, povstal a podal Ottovi ruku.

„Jsem rád, že vás vidím,“ prohodil, „vítám vás, pane…“ Odmlčel se a Otto si pospíšil: „Svobodník Otto Friese, pane plukovníku!“ vysypal ze sebe nadšeně, uklonil se a opatrně se dotkl plukovníkovy ruky. „Mám tu čest…“

„Otto!“ napomenul ho Andrej. „Tady se to nebere podle hodností a funkcí!“

Otto se nejistě zahihňal, vytáhl kapesník a chystal se otřít zpocené čelo.

Okamžitě se však zarazil, kapesník chtěl nacpat zpátky do kapsy, ale zaboha se tam nemohl strefit.

„Vzpomínám si,“ řekl vlídně plukovník, „že u al-Alamejnu mi naši chlapci přivedli jednoho německého šikovatele…“

U vchodu se znovu ozval zvonek a Andrejovi nezbývalo, než se omluvit a jít vítat. Nešťastného Ottu nechal napospas britskému lvu.

Tentokrát to opravdu byl Icik Kacman. Políbil Selmu na obě tváře, poslušně si na její příkaz očistil boty a nechal si okartáčovat oblek… Zatímco procházel touto procedurou, přihnali se Dollfussovi společně s Čačuou.

Čačua byl do Dollfussky zavěšený a krmil ji novými anekdotami. Dollfuss se zvadlým úsměvem se ploužil za nimi… Ve srovnání s temperamentním šéfem právního oddělení působil dojmem naprosté nevýraznosti, matnosti a bezvýznamnosti. Přes obě paže měl přehozené teplé kabáty. Jeden pro manželku, druhý pro sebe — kdyby se v noci ochladilo.

„Ke stolu! Ke stolu!“ něžně svým hláskem zazvonila Selma a zatleskala.

„Drahoušku,“ zaprotestovala drsným basem Dollfusska, „já se nejdřív musím upravit!“ „Ale proč?“ užasl Čačua a vytřeštil zarudlé oči. „Proč krásu upravovat?

V souladu s paragrafem dvě stě osmnáct trestního řádu může se dle zákona…“

A to už se rozproudila obvyklá zábava… Andrej nasadil hostitelský úsměv. Zleva mu za uchem prskal a žbrblal Icik, který se jako o překot snažil vyložit, co to bylo dneska v kasárnách za binec, když se vyhlásil poplach — a zprava hulákal Dollfuss něco o městské kanalizaci, která to zatížení nemůže unést — a podělá se. Pak se všichni vhrnuli do jídelny. Andrej jakožto hostitel usazoval ke stolu, na všechny strany rozdával komplimenty a sršel vtipem. Koutkem oka zahlédl, že se otevřely dveře pracovny a vyšel z nich plukovník. Dýmku schovával do kapsy — a šel sám! Andrej se lekl: Co se tam stalo…? Tu se však objevil i svobodník Otto Friese. Zřejmě jen dodržoval předepsanou pětimetrovou vzdálenost za vyšší šarží. A hned se ozvalo cvakání podpatků.

„Budeme tu hodovat, budeme se radovat,“ zahulákal z plných plic Čačua.

Zacinkaly nože a vidličky. Andrej s jistým obtížemi vecpal Ottu mezi Selmu a Dollfussku, pak si konečně taky sedl a všechny přejel očima. Byl spokojen.

„A představte si, drahoušku, že v tom koberci byla takováhle díra…!

Pane Friese, poslouchejte to taky, to se vás týká, vy jeden ošklivý…!“

„Plukovníku, prý jste někoho dali zastřelit před nastoupenou jednotkou…“

„Zapamatujte si, co vám říkám! Kanalizace… Speciálně kanalizace jednou přivede tohle Město k zániku.“

„Tak krásná — a má tak malou skleničku?“

„Otto, chlapče drahý, nech tu kost a vem si pořádnej kousek masa!“

„Ne, Kacmane! To je vojenské tajemství. Mně už stačí ty nepříjemnosti, které jsem si prožil kvůli Židům v Palestině.“

„Vodku, pane poradce?“

„Děkuji, pane poradce.“

A k tomu pod stolem cvakání podpatků… Andrej si dal dvakrát za sebou vodku, aby se líp rozjel, a zajedl ji. Pak mu nezbylo nic jiného, než aby spolu s ostatními poslouchal nekonečný a strašlivě hloupý Čačuův přípitek. V závěru dlouhého žvanění Čačua zdůraznil, že vůbec nechce přítomné agitovat pro sexuální zvrácenosti, o kterých právě teď hovořil, že si jenom přeje tímhle maličkatým pohárečkem připít na nekonečné city, které v sobě chová „vůči strašnému a nelítostnému nepříteli“, s nímž celý život bojuje — a veškeré bitvy s ním prohrává… „A tím nepřítelem jsou krásné ženy!“ Andrej se s ostatními s úlevou zasmál a hodil do sebe třetí vodku. Dollfussku ten přípitek úplně zmohl — rozhihňala se, až z toho začala hýkat a ubrouskem si zakrývala obličej.

Všichni měli nějak rychle v hlavě.

„Tak je to! No jo! Tak je to!“ znělo známé Ottovo přitakávání z druhého konce stolu a chřípí Čačuova nosu se vzrušeně chvělo nad Dollfussčiným hlubokým výstřihem. Čačua žvanil a žvanil — a Dollfusska ho koketně odstrkovala, smála se, až se zalykala, a svými širokými zády válcovala Ottu, který už dvakrát na vedlejší židli poposedl a upustil vidličku. Andrejův soused Dollfuss konečně přestal mluvit o kanalizaci a zcela nenadále a naprosto nevhod začal zvláštním způsobem projevovat služební horlivost — prozrazoval jedno státní tajemství za druhým. „Autonomie!“ rozkřikl se přísně, „klíčem k autu… k autěno… Abysme se uživili!.. jsou vodní řasy!

Velká stavba!.. Ne-dej-te se vysmát! Jakýpak vzu… vdu… vzducholodě?“

„Pane poradce,“ pokoušel se ho zadržet Andrej, „tohle nemusí každý vědět. Radši mi povězte, jak to vypadá s vaším laboratorním komplexem…“

Obsluha odnášela špinavé nádobí a znovu prostírala. Předkrm už zlikvidovali, na řadě bylo maso po burgundsku.

„Připíjím tímhle maličkatým pohárečkem…!“

„Vy rošťáku! Vás si člověk musí zamilovat!“

„Tak je to! No jo! Tak je to!“

„Iciku, dej už plukovníkovi pokoj! Plukovníku, chcete, já si sednu vedle vás!“

„Čtrnáct kubíků vodních řas… Co to je? Nic!“

„Dáte si whisky, pane poradce?“

„Díky, pane poradce!“

Když byla zábava v nejlepším, objevil se v jídelně urostlý mladý muž Parker. „Pan prezident prosí, abyste ho omluvili,“ řekl. „Má důležitou poradu.

Srdečně zdraví paní domu i pana Voronina a samozřejmě i jejich hosty…“

Nalili mu vodku a donutili ho, aby ji vypil — v přemlouvání se jako vždy osvědčil Čačua. Přiťukli si na prezidentovo zdraví a na úspěch v jeho veškerém počínání. Pak se přece jen trochu ztišili a začala se podávat káva se zmrzlinou. Na řadu přišly i různé likéry… Otto Friese si se slzami v očích postěžoval na milostné neúspěchy a Dollfusska vyložila Čačuovi, co je krásné na Königsbergu. Čačua přikyvoval a nadšeně ji doplňoval: „Ó ano, moc dobře si pamatuji! Generál Čerňachovskij… Pět dní a pět nocí hřměly kanóny…“ Parker se vytratil a za okny už byla tma. Dollfuss do sebe lil kávu a přesvědčoval Andreje o reálnosti jakýchsi fantasmagorických plánů rekonstrukce severních kvartálů Města. Plukovník držel řeč k Icikovi: „Dali mu deset dní za výtržnost a deset let nucených prací za prozrazení státního a vojenského tajemství.“ Icik vyprskl smíchy a zalykavě ze sebe vypravil: „Ale to už je starej vtip! To se u nás vykládalo ještě za Chruščova!“ „Zase ta politika!“ vypískla nespokojeně Selma a nakonec se přece jen vmáčkla mezi plukovníka a Icika Kacmana. Starý pan důstojník ji otcovsky pohladil po kolínku… Na Andreje najednou padl smutek. Prohodil neadresně „pardon“ a odebral se do své pracovny. Nohy měl jako zdřevěnělé. V pracovně si sedl na okenní parapet, zapálil si a zahleděl se do tmy parku.

Mezi stromy nebylo nic vidět, jen vzadu, za černou stěnou šeříkových keřů probleskovala záře oken sousední vily. Byla teplá noc, v trávě se míhaly světlušky. A co bude dál? řekl si Andrej. No tak dobře, půjdu s tou expedicí, splníme úkol…, přitáhnu si domů hromadu zbraní, všechno to naglancuju, rozvěsím… A co dál?

Z jídelny sem doléhal hlahol. „A tohle znáte, plukovníku?“ hulákal Icik.

„Na Čapajevovu hlavu byla vypsaná odměna dvacet tisíc…“ Andrejovi se okamžitě vybavilo pokračování téhle anekdoty, ale to už slyšel plukovníkův hlas: „Čapajev? Aha… to byl váš kavalerista, ne? Toho ale zastřelili, ne?“ A do toho tklivě vyla Selma: „Vstááávej, moje milááá, ať dlouho nečekááá bááárka sněěěhobííílááá…,“ přehlušoval ji však Čačuův řev: „Přines jsem ti květiny, krásu nesmírnou… A ty sis je nevzala, k čemu mi teď jsou…?“

Andrej zavřel oči a najednou si bůhvíproč vzpomněl na Juru Davydova.

Není tady — zrovna tak, jako tu není Wang… A co tu má co dělat třeba Dollfuss, napadlo ho. Hlava se mu točila… Na pohovce seděl Donald ve svém otřepaném sombreru. Přehodil si nohu přes nohu a pevně zaklíněnými prsty obou rukou sevřel kostnaté koleno.

Kdo odcházíš — nezel, kdo přicházíš — neraduj se… Ke stolu si sedl Kensi ve staré policejní uniformě, opřel si loket o stůl a bradu podepřel pěstí. Díval se na Andreje — a v jeho pohledu nebylo nic vyčítavého, ale taky ne vlídného. Farmář Jura poplácával po zádech Wanga a mluvil do něj: „Jen počkej, uděláme z tebe ministra, budeš se vozit v bouráku…“

Andrej se skoro zalkl známým svíravým pachem machorky, potu a samohonky, přejel si dlaní po zkamenělém obličeji a znovu se zahleděl do parku.

V parku stál Červený dům!

Tyčil se přímo uprostřed stromů, jako by tam byl odedávna a jako by právě tady měl zůstat na věky věků. Třípatrový dům z červených cihel… A zrovna tak jako tenkrát zakrývaly okna přízemí okenice, střecha byla stejně jako tenkrát z pozinkovaného plechu, ke dveřím vedly čtyři kamenné schody — a nahoře, vedle jediného komínu, trčela jakási podivná anténa s příčkami.

Tentokrát ale byla všechna okna temná, schody otlučené, okna špinavá, šmouhatá a rozbitá, někde dokonce nahrazená překližkou nebo po krouceným kartonem, někde křížem přelepená lepenkou… A taky tu nezaznívala ani slavnostní, ani truchlivá hudba — Červený dům byl obklopen těžkým mračnem skoro hmatatelného ticha.

Andrej se ani okamžik nerozmýšlel. Otevřeným oknem seskočil do vysoké měkké trávy a vykročil k Domu. Světlušky se před ním rozlétaly a on se nořil do mrtvého ticha. Oči přitom nespouštěl ze známé mosazné kliky na dubových dveřích. Neleskla se jako dřív, byla poseta temnými skvrnami.

Vystoupil po schodech a ohlédl se. V zářících oknech jídelny poskakovaly a podivně se lámaly lidské stíny — a Andrej najednou kupodivu až sem zaslechl taneční hudbu a cinkání příborů. Obrátil se zpět k Domu a položil ruku na ovlhlou ozdobnou kliku.

Ve vstupní hale bylo tentokrát šero, nepříjemně chladno a páchlo tu zatuchlinou.

Na velikém stojanu, který připomínal rozložitou palmu, nevisel ani jediný kabát a opuštěný věšák v koutě trčel jako uschlý strom. Z mramorového schodiště zmizel krásný červený běhoun i kovové lišty, zůstaly tu jen zelenavé kroužky po jejich někdejších příchytkách, rozházené zažloutlé nedopalky a špína. Andrej pomalu vystoupil do prvního poschodí.

Bylo ticho, slyšel jen svůj vlastní dech a zvuk svých kroků.

Z dávno vyhaslého krbu začpělo popelem, zdálo se, že tam cosi takřka neznatelně ševelí a zlehka se přesýpá. I v obrovském sále bylo chladno a odněkud sem táhlo… Zčernalé, zaprášené hadry splývaly od neviditelného stropu, mramorové stěny byly zhyzděné špinavými, nechutně vyhlížejícími skvrnami, na kterých se leskla vlhkost. Zlato a purpur z nich oprýskaly a z výklenků závojem pavučin slepě vyhlížely mramorové, sádrové, bronzové i zlaté busty.

Parkety pod nohama popraskávaly a viklaly se, podlaha byla plná odpadků a zbytků někdejší dekorace. Na konci sálu se rozevírala jakási dlouhá chodba, která tu kdysi zcela určitě nebyla. A najednou Andrejovi přímo pod nohama vyběhlo celé hejno krys a s pištěním a dupotem se vřítilo do chodby a zmizelo ve tmě.

Kam se všichni poděli? pomyslel si zmateně Andrej a rozhodl se chodbou projít. Co se s nimi stalo? Dostal se k nějakému železnému schodišti, které se pod jeho kroky rozdunělo. Sestoupil k řadě místností, vstupoval do nich, botama drtil opadanou omítku a rozbité sklo a rozmazával chuchvalce špíny obrostlé plísní. Vším pronikal nasládlý pach hniloby a odněkud sem doléhal jednotvárný pleskot padajících kapek. Na otlučených stěnách se v obrovitých rámech černaly stopy po někdejších obrazech.

A takhle už to zůstane, napadlo Andreje. Něčeho jsem se dopustil… Něčeho jsme se všichni dopustili, a proto už to takhle zůstane. Dům tu bude pořád stát, bude práchnivět a rozpadat se jako každý jiný obyčejný dům, nakonec sem přijedou buldozery, co půjde, to se spálí, a ostatní se odveze na smetiště…. Nikde ani hlásku! Nic — jen ty krysy vztekle piští v koutech místností… Najednou uviděl velkou skříň s roletovým zavíráním a okamžitě si vzpomněl, že zrovna takovou měl kdysi ve svém pokojíku. Šest čtverečních metrů za kuchyní — a okno do dvora, sevřeného zdmi okolních domů… Na skříni byla halda starých novin, vedle nich do roliček stočené plakáty, které ještě před válkou sbíral Andrejův otec, a k tomu spousta dávno nepotřebných papírů… Jednou se k pastičce na myši připletla statná krysa a pastička jí rozdrtila čenich. Krysa si za tuhle skříň zalezla a pořád bylo slyšet její hrabání a šustot. Andrej se pokaždé v noci bál, že se vydrápe nahoru a spadne mu na hlavu. Jednou si vzal dalekohled a z bezpečné vzdálenosti od okna si prohlížel haldu papíru na skříni. Nebyl si zcela jist, ale zdálo se mu, že tam zahlídl špičaté uši, šedivou hlavu a hnusný blýskavý puchýř místo čenichu. Bylo to tak odporné, že vyletěl ze svého pokojíku a zastavil se až na chodbě, kde si sedl na obrovskou truhlu a snažil se překonat nevolnost. Byl tenkrát doma sám, nemusel nikomu nic vysvětlovat, ale sám před sebou se za ten strach styděl. Nakonec přece jenom vstal, šel do obýváku a na gramofonu si pustil nějaký šlágr… Po několika dnech se v jeho pokojíku objevil stejně nasládlý, nepříjemný pach, jaký je cítit i tady… V klenuté temné místnosti, která připomínala rozlehlou studnu, před ním teď překvapivě probleskovaly kovové píšťaly dávno zmrtvělých varhan.

Jako by Andrej vstoupil na hřbitov hudby… Před varhanami se na zemi krčila vedle židle drobná postavička, zpoloviny ukrytá odrbaným koberečkem. Z hlavy jako by tomu neznámému vyrůstala prázdná láhev od vodky… Andrej pochopil, že tady už všechno skončilo, a zamířil k východu.

Když sestoupil ze schodů do parku, uviděl Icika. Byl neobvykle opilý a uvalenější i rozcuchanější, než po pitkách býval. Povážlivě se pohupoval na nejistých nohou a jednou rukou se přidržoval kmenu jabloně. Díval se na Červený dům.

„Všechno skončilo,“ řekl Andrej. „Konec…“

„Zjitřená fantazie svědomí,“ stěží pronesl Icik.

„Jsou tam jenom krysy. Všechno práchniví.“

„Zjitřená fantazie svědomí,“ zopakoval Icik a zahihňal se.