Mesto zaslibenych

Kapitola 1

Voda tekla ošklivě žlutá a chuť měla odpornou. Sprcha byla přimontovaná tak vysoko, že se na ni ani nedalo dosáhnout a proudy vody z ní stříkaly na všechny strany, jen ne tam, kam měly. Nahoře bylo parno a dole člověk nohama čvachtal v tom, co nestačilo kanálkem odtékat. A už jen ten fakt, že se muselo čekat, než na každého dojde řada, byl sám o sobě protivný.

Andrej se zaposlouchal: v šatně bylo pořád ještě živo. Měl dokonce dojem, že tam zaslechl své jméno… Nahrbil se, aby mu voda mohla stékat po zádech — a ujely mu nohy. Jen tak tak se přichytil drsné betonové zdi.

Zaklel. Čert aby je vzal, to je nemohlo napadnout, že by vysocí vládní úředníci měli mít zvláštní sprchy? Člověk aby tu čekal jako idiot!

Na dveřích byl přímo před Andrejovýma očima načmáraný nápis: „Podívej se vpravo!“ Andrej to mechanicky udělal a přečetl si: „Podívej se dozadu!“ Připomnělo mu to někdejší obvyklé školní legrácky, na kterých se kdysi taky s chutí podílel… Otočil kohoutkem a zavřel vodu. V šatně bylo ticho. Opatrně pootevřel dveře a nahlédl tam. Chválabohu — nikoho už tam neviděl… Vyšel ven, nohy se mu smekaly po špinavých dlaždicích, šel skoro po patách, aby se té špíny dotýkal chodidly co nejméně. Zamířil ke svým šatům.

Koutkem oka zaznamenal nějaký pohyb v rohu místnosti. Otočil se — a uviděl čísi hubený, chlupy porostlý zadek. Takovýhle obrázek tu býval dost obvyklý: nahatý chlap klečí na lavičce a čučí dírkou do ženské šatny. Samým soustředěním nic kolem nevnímá.

Andrej si vzal ručník a začal se utírat. Byl to erární laciný ručník, páchl karbolkou a vodu vůbec nesál, jen ji rozmazával po těle.

Nahatý chlap se pořád ještě díval. Setrvával bez hnutí v neuvěřitelné poloze — dírku do stěny udělal zřejmě nějaký malý kluk, byla hodně nízko a dospělý se k ní musel pořádně skrčit. Pak asi divadlo skončilo, chlápek si zhluboka povzdechl, sedl si — a v tu chvíli uviděl Andreje.

„Už se oblíkla,“ oznámil. „Krásná ženská.“

Andrej na to nic neřekl. Natáhl si kalhoty a začal se obouvat.

„Zase jsem si strhnul mozol,“ pronesl naháč a zadíval se na svou dlaň.

„Už pokolikátý…“ Pak si rozložil svůj ručník a podezíravě si ho z obou stran prohlídl. Potom si začal vytírat vlasy. „Já tomu teda nerozumím — copak se na tu práci nemůže vzít rypadlo? Jediný rypadlo by to všechno udělalo místo nás! A my se tam pachtíme s lopatama jako nějaký…“

Andrej pokrčil rameny a zabrumlal něco, čemu sám nerozuměl.

„Cože?“ zeptal se naháč a odtáhl si ručník od uší. „Povídám, že ve Městě jsou všehovšudy jen dvě rypadla,“ řekl Andrej dopáleně. Chtěl vstát a co nejrychleji odejít, když se mu povedlo přetrhnout tkaničku pravé polobotky.

„No právě — jsou dvě! Jedno by sem mohli dát,“ namítl naháč a energicky si začal třít chlupatou hubeňoučkou hruď. „Ale to oni ne…! Jenom lopatama! S lopatou to ale člověk musí umět. A to mi teda řekněte, jak my — z plánovacího — to máme umět?“

„Rypadla jsou zapotřebí jinde,“ zavrčel Andrej. Ne a ne tu prokletou tkaničku navázat.

„Kde — jinde?“ ozval se okamžitě ten z plánovacího. „Tohleto je přece, jestli to dobře chápu, naše Velká stavba. A kde jsou rypadla? Na nějaký Větší stavbě nebo co? Že jsem o ní neslyšel?“

To mi čert napískal dát se s ním do debaty, pomyslel si vztekle Andrej.

A proč se s ním vůbec hádám? Lepší je se nehádat… Takovýmu člověku stačí párkrát přikývnout — a on dá pokoj. Jenže tenhleten by možná pokoj nedal. Začal by se bavit o čemkoliv — třeba o ženských, jaký má u nich úspěchy… Chtělo by to nějak ho usadit!

„A co tak brečíte, člověče?“ řekl tedy Andrej a vstal. „Co tak hroznýho se po vás chce? Abyste všehovšudy jednu hodinu denně makal — a vy jste z toho celej pryč, jako by se vám bůhvíco dělo. Chudinka! Koukněte se, strhnul si mozol! To je přímo strašnej pracovní úraz!“

Nahatý úředník z plánovacího na něj s otevřenou pusou užasle zíral. Stál tu bez hnutí. Hubeňoučký, celý chlupatý, s kolínky jako podagrista, s propadlým bříškem… „Vždyť to děláte pro sebe!“ pokračoval Andrej a zlostně si utahoval uzel kravaty. „Ne pro někoho dalšího, ale pro sebe! Jenže pánovi se to nelíbí, pánovi se prostě nechce! Před Převratem možná vybíral žumpy, teď si sedí v plánovacím, ale přesto fňuká!“

Andrej si oblékl sako a začal skládat pracovní kombinézu. Jeho protějšek se konečně vzmohl na nějakou reakci: „Dovolte, pane,“ vykřikl dotčeně, „já jsem to takhle vůbec nemyslel! Já jsem mluvil o racionálnosti a efektivnosti… Je to všechno dost divný! Podívejte se…, jestli to chcete vědět…, já byl mezi těmi, co brali radnici útokem.

A já vám teď říkám, že nejlepší mechanizace má být tady, když jsme se pro tuhle Velkou stavbu rozhodli! A vy na mě nemáte co křičet!“

„Nemá cenu se s vámi bavit…,“ zabručel Andrej a v chůzi narychlo zabalil kombinézu do novin. Vyšel ven.

Selma už tam čekala, seděla o kousek dál na lavičce. Svěží, ještě celá růžová po sprchování… Pokuřovala a dívala se na nedaleký stavební výkop.

Andrej si s nepříjemným pocitem uvědomil, že to mohla být ona, na koho ten chlupatý chlápek civěl dírkou ve stěně šatny a málem z toho slintal… Přistoupil k Selmě a položil jí dlaň na chladivou šíji: „Půjdeme?“

Zvedla k němu oči, usmála se a tváří se otřela o hřbet jeho ruky.

„Já to dokouřím, ano?“

„Jistě,“ souhlasil Andrej, sedl si vedle Selmy a taky si zapálil.

V obrovském výkopu se hemžily stovky lidí. Míhaly se lopaty, slunce na nich jiskřilo, hlína létala vzduchem. Vozy naložené zeminou se v dlouhé řadě táhly až k protějšímu svahu, u haldy betonových panelů se připravovala nastupující směna. Vítr zvedal oblaka červenavého prachu, zanášel až sem útržky pochodové písně, která burácela z amplionů, rozmístěných po staveništi na betonových sloupech, a pohupoval obrovskými dýhovými deskami s vybledlými plakáty a hesly: „Geiger řekl: Musíme to dokázat! Město odpovědělo: Nezklameme!“ „Velká stavba — úder slabochům!“

„Experiment s experimentátory!“

„Otto mi slíbil…,“ prohodila Selma, „dneska budou koberce…“

„To je prima,“ zaradoval se Andrej. „Vyber ten největší, co tam bude.

Dáme ho do přijímacího pokoje.“

„Chtěla jsem něco koupit tobě do pracovny. Gobelín… Na zeď… Vzpomínáš si, že mě to napadlo hned, jak jsme se loni přestěhovali?“

„Do pracovny?“ zamyslel se Andrej. Představil si svou pracovnu, gobelín — a na něm sbírku zbraní… Nebylo to špatné. „To je prima nápad!

Fajn…! Do pracovny!“

„Musíš ale určitě zavolat Rumerovi,“ řekla Selma, „ať mi na to někoho pošle.“

„Zavolej mu sama, já nebudu mít čas… A nebo ne! Já mu zavolám.

Kam má někoho poslat? K nám domů?“

„Ne, přímo do skladu. Přijdeš na oběd?“

„Asi jo. Jen tak mimochodem — Icik už několikrát naznačil, že by k nám rád zašel.“

„Výborně! Pozvi ho na dnešní večer. Už jsme se věčnost neviděli. A taky musíme pozvat Wanga a Mei Ling.“

„Hm…,“ Andrej na Wanga úplně zapomněl. Opatrně se zeptal: „A kromě Icika… chceš z našich známých pozvat ještě někoho dalšího?“

„Z našich známých? Možná plukovníka…,“ prohodila nejistě Selma. „Je to fajn chlap… Ale jestli chceme pozvat ještě někoho dalšího, nemůžeme vynechat Dollfussovy! Už jsme u nich dvakrát byli…, musíme jim to oplatit.“

„Ještě tak jeho…,“ prohodil Andrej. „Jenom jeho — to nejde.“

„Víš co? Zatím jim nevolej — a večer uvidíme.“ Bylo mu jasné, že Wang s Dollfussovými nejde dohromady. „Nebylo by lepší pozvat Čačuu?“

„To je geniální!“ zaradovala se Selma. „Nasadíme ho na Dollfussovou — a všechno bude v pohodě.“ Odhodila nedopalek. „Půjdeme?“

Z výkopu vycházela ke sprchám skupina Velkých budovatelů. Tak se říkalo dělníkům ze slévárny… Měli zjevně dobrou náladu, vesele na sebe pokřikovali, předbíhali se a zřejmě jim vůbec nevadilo, že kolem sebe víří spousty prachu.

„Půjdeme,“ souhlasil Andrej.

Po neudržované písčité cestě mezi dvěma řadami řiďounkých, nedávno zasazených lipek došli k autobusové zastávce. Stály tam už dva přeplněné oprýskané autobusy. Andrej se podíval na hodinky. Do odjezdu chybělo sedm minut. Z prvního autobusu se snažily nějaké rozkurážené ženské vyhodit opilce, který chraptivě hulákal. Ženské taky hystericky křičely… „Pojedeme s tímhle blázincem, nebo půjdeme pěšky?“ zeptal se Andrej.

„Máš čas?“

„Mám. Tak pojď, projdeme se kolem Propasti. Tam není takový horko.“

Selma se do něj zavěsila. Zamířili doleva, do stínu čtyřpatrového domu, který se celý ztrácel v lešení, a dlážděnou uličkou se pustili k Propasti.

Tahle část města byla zanedbaná a málo obydlená. Dávno opuštěné domky se měnily v ruiny, dlažbou prorůstala tráva. Nebývalo to tu bezpečné ani za bílého dne, natož v noci. Tady nacházeli své útočiště ti, kteří byli na štíru se zákonem. Měli tu své brlohy, žili tu, pálili samohonku, kšeftovali kradeným zbožím, byl tu ráj kuplířek a prostitutek a vůbec veškeré spodiny.

Před časem tu proběhla razie. Pár jich sebrali a odvezli na blata jako pomocné síly k farmářům, někteří se prostě rozutekli a někteří v tom zmatku dokonce přišli o krk… Všechno cenné, co se tu našlo, bylo zabaveno ve prospěch Města. Ještě víc tu pak všechno zpustlo… Nějakou dobu sem chodívaly policejní hlídky, pak už se to považovalo ze bezpředmětné — a docela nedávno vyšla vyhláška, že tyhle městské brlohy se strhnou a místo se zplanýruje. V budoucnu tu bude — stejně jako na celém pásu podél Propasti — parková zóna s centry kultury a oddechu.

Andrej se Selmou minul poslední ruinu a pak se dali podél Propasti loukou, zarostlou až po kolena svěží trávou. Tady nebylo takové vedro. Z Propasti sem dýchal vlhký, chladivý vzduch. Selma kýchla a Andrej ji objal kolem ramen. Žulová zídka, kterou Město kolem Propasti stavělo, ještě do těchto míst nedosáhla, a tak se Andrej instinktivně držel od prudkého srázu na dobrých pět šest kroků… Tady — nad Propastí — měl snad každý obyvatel Města velice podivný pocit. Pohled odtud byl totiž dost zvláštní. Člověk měl dojem, že se mu svět přímo před očima štěpí na dvě poloviny. Směrem na západ zářila nad Propastí modrozelená prázdnota. Nevypadala jako moře, ani jako obloha… Prostě tam bylo prázdno, a to mělo modrozelenou barvu. Modrozelené Nic… A na východě čněla kolmo vzhůru obrovitá stěna, k níž přiléhalo Město. Hladká, pevná Žlutá stěna… Žlutá, nezdolatelná stěna… Nekonečné prázdno na západě, nekonečná hradba na východě. Pochopit tahle dvě nekonečna bylo fakticky nemožné. Vymykalo se to lidskému chápání. Tomu se dalo jen přivyknout. Ti, kteří si zvyknout nedokázali nebo nechtěli, ti se těmhle místům vyhýbali. Moc lidí tu nikdy nebývalo… Chodívaly sem většinou jen zamilované dvojice — a to ještě spíš v noci.

Propast totiž slabounce zeleně světélkovala, jako by někde tam dole cosi po věky věků práchnivělo. Zelenavý svit dost zřetelně vyznačoval černě lemovanou hranici Propasti. A tráva tu byla překvapivě měkká a vysoká… „Až se postaví ty vzducholodě,“ řekla najednou Selma, „bude se nad Propastí lítat — a taky se do ní spouštět?“

„Jaký vzducholodě?“ zeptal se překvapeně Andrej.

„Jak to — jaký?“ změřila si ho užasle Selma a Andrej se plácl do čela: „Aha! Aerostaty! No jo…, to se budeme samozřejmě spouštět dolů. Do Propasti.“

Mezi obyvateli Města, kteří měli za povinnost každý den odpracovat jednu hodinu na Velké stavbě, se rozšířila zvěst, že se tu buduje gigantický závod na výrobu vzducholodí. Geiger byl toho názoru, že tuhle informaci je dobré nevyvracet, ale taky ji ničím konkrétním nepodporovat.

„Proč dolů?“ zeptala se Selma.

„Podívej se… Zkoušeli jsme vypouštět vzhůru balony. Samozřejmě zatím bez lidí. Jenže nahoře… bůhvíproč… vybuchují. Výš než kilometr se ještě žádný nedostal.“

„A co je dole? Co si myslíš, že tam je?“

Andrej pokrčil rameny: „Nemám tušení.“

„To jste teda vědátor, pane poradce!“

Selma zvedla z trávy úlomek staré desky s ohnutým rezatým hřebíkem a hodila ho do Propasti.

„Někdo tím tam dole možná dostane do makovice.“

„Nedělej hlouposti,“ napomenul ji beze zloby Andrej.

„Už jsem zkrátka taková,“ zasmála se. „Copak to nevíš?“

Andrej ji sjel očima od hlavy až k patě.

„Ale vím… Chceš, abysme si to trošku připomněli?“ „Chci…“

Rozhlédl se. Na střeše nedaleké chatrče, která už se taky chystala spadnout, seděli dva chlapi v podivných čepicích, klimbali nohama a kouřili.

Vedle trčela vzhůru z haldy odpadků napolo pokácená obrovitá troj nožka s beranidlem na rezatém řetězu.

„Čuměj na nás,“ poznamenal. „Škoda. Jinak bych ti předvedl, jakej jsem pan poradce!“

„Hele, mladej!“ zakřičel jeden z těch, co seděli na střeše, „neztrácej čas!

Rozdej si to s ní!“

Andrej dělal, že to neslyší: „Půjdeš teď rovnou domů?“

Podívala se na hodinky.

„Musím k holiči.“

Andreje najednou ovládl jakýsi zvláštní pocit. Jako by teprve v téhle chvíli naplno pochopil svou vlastní důležitost. Ano, je vážená osoba, poradce, který pracuje v kanceláři prezidenta, je ženatý, jeho manželka je krásná a jeho byt pěkně zařízený… A manželka teď půjde ke kadeřníkovi, protože večer budou mít doma hosty… ne nějaké kumpány, s kterými by se opíjeli, ale vážené hosty, přední občany Města… Jako by si právě teď Andrej plně uvědomil, že je vyzrálou osobností, že je v celé společnosti uznávaný, důležitý, významný… Roztěkané mládí bylo pryč, oženil se, stal se z něj úspěšný muž, který pevně stojí na vlastních nohou. Jediné, co zatím neměl, byly děti… Všechno ostatní, co patří k úspěšným mužům, však už získal… „Dobrý den přeju, pane poradce,“ pronesl někdo uctivě.

Andrej si uvědomil, že už jdou obydlenou čtvrtí. Zleva se zvedala žulová zídka, pod nohama se míhaly betonové kostky chodníku, před nimi se tyčil bělostný komplex Skleněného domu. Mladý, urostlý strážník v modré uniformě se vypjal jako strunka a svižně zasalutoval. Byl celý jako ze škatulky, jeho černá pleť se jen leskla… Andrej mu roztržitým pokývnutím odpověděl na pozdrav a obrátil se k Selmě: „Promiň… Zamyslel jsem se… Co jsi to říkala?“

„Abys nezapomněl zavolat Rumerovi. Potřebuju někoho na výpomoc — a nejen kvůli tomu koberci. Musí se nakoupit víno, vodka… Plukovník má rád whisky, Dollfuss pivo. Toho piva vemem rovnou celou basu…“

„Jasně! Ať můžou nasávat!“ souhlasil Andrej. „Udělej maso po burgundsku.

Mám ti poslat na pomoc Amálii?“

Rozloučili se u cestičky, která vedla ke Skleněnému domu. Selma šla dál a Andrej se za ní chvíli s potěšením díval. Pak se vydal k západnímu vchodu. Rozsáhlé vybetonované prostranství před Skleněným domem bylo liduprázdné, jen na několika místech se modraly uniformy strážníků. Pod hustými korunami stromů, lemujícími prostranství, postávali jako vždycky zvědavci. Většinou to byli noví obyvatelé Města, kteří přímo hltali očima sídlo mocných a naslouchali penzistům, ochotně podávajícím informace.

U vchodu stál známý Dollfussův vehikl. Kapotu měl jako vždycky zdviženou a šofér se jako vždycky rýpal v motoru, celou půlkou těla se nořil mezi blyštivý chrom. Vedle něj se dost podivně vyjímal ohavně páchnoucí špinavý náklaďák, s kterým přijel nějaký farmář patrně rovnou z blat. Nad postranicemi trčely zkrvavělé nohy poraženého dobytka a nad tím vším se vznášelo mračno much. Řidič náklaďáku se hádal se stráží, která ho nechtěla pustit dovnitř. Hádka už zřejmě trvala delší dobu. Velitel stráže si vzal na pomoc ještě další tři muže — a širokým schodištěm sem mířili ještě dva.

Farmář připadal Andrejovi povědomý. Byl to hubený dlouhán se zplihlými kníry a táhl z něj pot, benzin a kořalka. Andrej ho minul, ukázal stráži svůj průkaz a vešel do vestibulu. Zaslechl, že farmář se dožaduje přímo prezidenta Geigera a stráž že mu neustále opakuje, že tohle je služební vchoď a že se musí objet celá budova, tam že je recepce. Hlasy hádajících se mužů nabíraly pořád na síle… Andrej vyjel výtahem do čtvrtého patra a vstoupil do dveří, na kterých se skvěl černozlatý nápis: „Prezidentská kancelář. Oddělení vědy a techniky“.

Kurýři, kteří posedávali hněď u vchodu, při Andrejově příchodu vstali a všichni bleskově schovali za záda kouřící cigarety. V širokém bílém předsálí kromě nich nikdo nebyl, ale za dveřmi jednotlivých kanceláří bylo živo. Stejně jako kdysi v redakci i tady Andrej slyšel vyzvánění telefonů, naléhavé hlasy, které cosi komusi sdělovaly, rachot psacích strojů. Pracovalo se tu na plné obrátky… Andrej otevřel dveře s tabulkou: „Poradce A.

Voronov“ a vešel do přijímací kanceláře.

I tady všichni při jeho příchodu vstali. Otylý, věčně zpocený šéf oddělení geodézie Quejada, apatický, vždy unyle hledící šéf personálního oddělení Varejkis, postarší rtuťovitá ženská z vedení finančního oddělení a nějaký neznámý mladíček sportovního typu. A od stolku s psacím strojem se u okna hbitě vymrštila usmívající se Amálie, Andrejova osobní sekretářka.

„Dobrý den, dobrý den, vážení!“ zahlaholil Andrej a vykouzlil na tváři co nejpříjemnější úsměv. „Omluvte prosím zdržení, ty prokleté autobusy jsou pořád přeplněné, musel jsem od staveniště klusat po svých…“

Všem po řadě stiskl ruku: Quejadovu zpocenou tlapu, Varejkisovu zvadlou ploutev, hrst vyschlých kostí ženské z finančního — co tu vůbec chce?

napadlo přitom Andreje — a železnou lopatu podmračeného mladíka. „Myslím, že dáma bude mít přednost,“ prohodil Andrej. „Prosím, madam,“

pokynul návštěvnici a vzápětí se tiše zeptal Amálie: „Něco důležitého?

Aha… díky,“ vzal si od ní záznam telefonátu a otevřel dveře do své kanceláře: „Prosím, madam, jen běžte dál.“

V chůzi rozkládal list papíru se vzkazem, a když došel ke stolu, pokynul ženě, aby se posadila. Papír položil před sebe.

„Tak prosím — co si přejete?“

Ženská spustila. Andrej se sotva znatelně usmíval, pozorně se na ni díval a tužkou poťukával po papíru. Od prvních slov mu všechno bylo jasné.

Vydržel poslouchat asi tak minutu a půl. Pak ženu přerušil: „Promiňte, ale už jsem to pochopil. Popravdě řečeno, u nás není zvykem někoho přijímat jen na osobní přímluvu. Ve vašem případě se ale pravděpodobně jedná o cosi výjimečného. Jestliže se vaše dcera skutečně tak intenzivně zajímá o kosmografii — a zajímala se o ni už ve škole…, pak se můžete obrátit na šéfa mého personálního oddělení. Já si s ním o tom promluvím.“

Vstal… „Takový zájem spojený se zdravou ctižádostí je správné u mladých lidí podporovat.“ Doprovodil ženu ke dveřím. „To je plně v souladu s duchem naší nové doby. Ne, neděkujte mi, madam, tohle je má povinnost. Přeju vám všechno dobré, madam…“

Vrátil se ke stolu a přečetl si vzkaz: „Prezident zve poradce A. Voronina ve 14.00 do své kanceláře.“ Nic víc… Proč ho zve? Co se děje? Co si má Andrej s sebou vzít? Je to divné… Nejspíš to vypadá, že se Fritz nudí a chce si jen tak popovídat. Čtrnáct nula nula… to je doba oběda. Takže by to mohl být oběd u prezidenta?

Zvedl telefon k Amálii: „Pošlete sem Quejadu!“

Dveře se otevřely, vešel Quejada a za rukáv za sebou vedl sportovně vyhlížejícího mladíčka.

„Pane poradce, dovolte, abych vám představil…,“ spustil Quejada hned na prahu, „tohoto mladého muže. Douglas Catcher… Přihlásil se u mě na oddělení…, že prý nevydrží posedět na jednom místě…“

Andrej se zasmál: „To jsme na tom skoro všichni stejně! Jsem rád, že vás poznávám, Catchere.

Odkud jste přišel? A z kterého roku?“

„Dallas. Stát Texas,“ promluvil nečekaně hlubokým basem mladík a nejistě se usmál: „Třiašedesátý rok.“

„Jaké máte vzdělání?“

„Maturitu. Pak jsem dlouho byl u geologů, hledali jsme ropu.“

„Výborně,“ řekl Andrej. „To se nám hodí.“ Chvíli si zamyšleně pohrával s tužkou. „Možná že to nevíte, ale tady u nás je zvykem se zeptat: Proč jste sem šel? Utíkal jste před něčím? Hledal jste dobrodružství? Nebo vás prostě zaujala myšlenka Experimentu…?“

Douglas Catcher se zamračil, palec levé ruky sevřel v pravé pěsti a zahleděl se do okna: „Dalo by se říct, že jsem před něčím utíkal,“ zadrmolil.

„U nich tam zastřelili prezidenta,“ vysvětlil Quejada a otřel si zpocený obličej kapesníkem. „Zrovna v tom městě, kde Catcher bydlel.“

„Aha,“ přikývl Andrej. „A vy jste se dostal mezi podezřelé…“

Mladík jen zavrtěl hlavou a Quejada řekl: „To ne, o to nešlo. Je to trochu dlouhá historie. Oni si od toho prezidenta moc slibovali, byl to takový… idol… Prostě tohle všechno je psychologická otázka.“

„Je to divná země,“ vyhrkl mladík. „Samej problém.“

Andrej soucitně přikyvoval.

„Ale… víte o tom, že my už tady Experiment neuznáváme?“

Mladík pokrčil rameny: „Mně je to jedno. Mně se tu líbí. Akorát nemám rád, když pořád musím sedět na jednom místě. Já se tady ve Městě nudím. A pan Quejada mi nabídl, že bych se mohl zúčastnit expedice…“

„Nejdřív bych ho dal do skupiny k Sonovi,“ prohodil Quejada. „Fyzicky je na tom Catcher dobře, zkušenosti už taky má — a sám víte, jak je obtížné najít lidi pro práci v divočině.“

„Dobře,“ kývl Andrej. „Dejte se do toho, Catchere! Líbíte se mi — a doufám, že to tak zůstane.“

Catcher neobratně přikývl a měl se k odchodu. Quejada s ním.

„Ještě něco,“ poznamenal Andrej a zvedl ukazováček. „Chci vás, Catchere, upozornit, že Město i Skleněný dům mají zájem na tom, abyste si zvyšoval kvalifikaci. Nepotřebujeme pouhé plniče úkolů, těch máme dost.

Potřebujeme vzdělané kádry. Jsem přesvědčen, že se z vás může stát výborný naftařský specialista… Quejado, jak je na tom podle našeho inteligenčního indexu?“

„Velmi dobře! Osmdesát sedm,“ řekl s úsměvem Quejada.

„Tak to vidíte,“ kývl pochvalně Andrej, „mám všechny důvody k tomu, abych ve vás věřil.“

„Budu se snažit,“ zamručel Douglas Catcher a podíval se po Quejadovi.

„To je z naší strany všechno,“ řekl Quejada a Andrej jim tedy popřál vše dobré jako před chvílí první návštěvnici.

„A… pošlete ke mně Varejkise!“

Varejkis, jak měl ve zvyku, do kanceláře nevstoupil, on se do ní po částech vsákl, přičemž se neustále díval za sebe do nedovřených dveří. Nako nec je přece jenom za sebou zavřel, tiše se přisunul ke stolu a sedl si. Vypadal teď úplně sklesle, koutky úst se truchlivě stahovaly dolů.

„Abych nezapomněl,“ řekl hned Andrej, „byla tady ta ženská z finančního oddělení.

„Já vím… Dcera.“

„Správně. Nic proti tomu nemám.“

„Mám ji dát ke Quejadovi?“

„Ne, myslím, že to bude lepší do výpočetního…“

„Dobrá,“ souhlasil Varejkis a vytáhl z náprsní kapsy saka zápisník. „Instrukce nula sedmnáct,“ špitl takřka neslyšně.

„Tak spusťte!“

„Dokončili jsme testování podle našeho nově zavedeného inteligenčního indexu,“ pokračoval pořád stejně tiše Varejkis. „Bylo klasifikováno osm pracovníků, ani jeden z nich nedosáhl stanovené hranice pětasedmdesáti…“

„Jak to — pětasedmdesáti? Instrukce jasně uvádí číslo šedesát sedm!“

„Podle rozhodnutí personálního oddělení prezidentské kanceláře…,“

Varejkisovy rty se při tiché řeči skoro ani nepohnuly, „je inteligenční index pracovníků prezidentské kanceláře, oddělení vědy a techniky, stanoven nejméně na pětasedmdesát.“

„Aha…“ Andrej si prohrábl vlasy. „Hm… No — je to logické!“

„Kromě toho,“ pokračoval Varejkis, „z těch osmi testovaných jich pět nedosahuje ani té hranice šedesáti sedmi. Tady je seznam.“

Andrej si ho vzal a pročetl ho. Dva muži, šest žen, jména mu moc neříkala… „Moment,“ řekl najednou zachmuřeně, „Amálie Tornová… To je přece moje Amálie! Co to má znamenat?“

„Padesát osm,“ hlesl Varejkis.

„A dřív?“

„Dřív jsem tu nebyl, tak nevím.“

„Ale to je přece moje sekretářka! Moje! Moje osobní sekretářka!“

Varejkis zvadle mlčel. Andrej si ještě jednou prohlédl seznam. Rašidov… Ten je zřejmě z geodézie. Někdo o něm pochvalně mluvil… Nebo snad na něj nadával? Tatjana Postniková, operátorka. Aha, to je taková milé, kudrnaté stvoření… Něco měla s Quejadou… Ne! To byla jiná… „Tak dobře,“ prohodil Andrej, „já už si s tím nějak poradím a pak si o tom promluvíme. Měl byste ale po své linii zjistit, jak postupovat u takových pracovních zařazení, jako je sekretářka, operátorka…, prostě pokud se jedná o pomocný personál. Na ten nemůžeme klást takové požadavky jako na vědecké pracovníky. Koneckonců — máme tu taky kurýry, poslíčky.“

„Jak si přejete,“ řekl na to Varejkis. „Máte ještě něco??“

„Ano. Jde o instrukci nula nula tři.“

Andrej se zamračil: „Nevzpomínám si.“

„Propagace Experimentu.“

„Aha… Co je s tím?“

„Soustavně se objevují signály týkající se těchto osob.“

Varejkis položil před Andreje seznam, kde byla všehovšudy tři jména.

Jednalo se o tři muže a všichni tři byli vedoucími oddělení. Důležitých oddělení… kosmografie, sociální psychologie a geodézie. Sullivan, Butz a Quejada… Andrej zabubnoval prsty po seznamu. To je hrozné, napadlo ho, zase ta stará písnička…! To chce ale klid. Nerýpat do toho. Pořád proti nim něco mají, ale já s nimi potřebuju spolupracovat… „To je nepříjemné,“ řekl nahlas. „Moc nepříjemné. Předpokládám, že jsou to prověřené informace. Nemůže jít o omyl, že?“

„To je několikrát potvrzená a z několika míst dodaná informace,“ pronesl bezbarvým hlasem Varejkis. „Sullivan je přesvědčen, že Experiment ve Městě normálně pokračuje. Tvrdí, že právě Skleněný dům — i když to mnozí ani netuší — je přímým pokračovatelem ideje Experimentu. Tvrdí, že Převrat nebyl nic jiného než jedna z etap Experimentu.“

Svatá slova, pomyslel si Andrej. Icik říká totéž, ale Fritzovi se to strašlivě nelíbí. Icikovi to vždycky projde, ale chudákovi Sullivanovi asi ne.

„Quejada…,“ pokračoval Varejkis, „i před podřízenými vyjadřuje svůj obdiv k vědecko-technické úrovni hypotetických experimentátorů. Znevažuje aktivity našeho prezidenta a jeho prezidentské rady. Už dvakrát jejich činnost přirovnal k myšímu rejdění v krabici na boty…“

Andrej naslouchal se sklopenýma očima. Snažil se nepohnout ani svalem ve tváři.

„A konečně Butz… Nevhodně se vyjadřuje o panu prezidentovi. V podnapilém stavu označil současný režim za diktaturu průměrnosti nad kretény.“

Andrej zprudka vydechl. Čert aby je vzal i s těmi jejich řečmi, pomyslel si a odstrčil od sebe papír s napsanými jmény. Tohle má být elita…! A sami sobě kálejí na hlavu!

„A vy o tom všem víte,“ řekl a zahleděl se na Varejkise, „vám je to všechno známo…“ Zarazil se. Tohle neměl… Je to hloupé. Varejkis se mu bez mrknutí zasmušile díval do očí. „Odvedl jste dobrou práci,“ pokračoval tedy Andrej. „Je na vás spolehnutí… Předpokládám, že tuhle informaci už jste pustil obvyklými kanály dál…,“ a zaťukal nehtem na list papíru. „Udělám to dneska. Mou povinností bylo seznámit vás s tím jako prvního.“

„Výborně,“ kývl spokojeně Andrej. „Zařiďte to!“ Svorkou pak spojil oba papíry popsané informacemi, které dnes od Varejkise dostal a vložil je do modrých desek s nadpisem: „K prezidentovým rukám“. A pak prohodil: „Copak nám asi k tomu poví Rumer?“

„Jelikož to není poprvé, co se takové věci proslýchají, předpokládám, že pan Rumer doporučí, aby ti, kterých se tato informace týká, byli ze svých funkcí odvoláni.“

Andrej na něho mimovolně pohlédl, sklouzl očima někam do dálky a rychle řekl: „Včera jsem byl na předpromítačce nového filmu… Jmenuje se to ‚Nazí a bossi…‘ Vtipné, že? Schválili jsme to, brzo to bude v kinech. Moc a moc vám to doporučuji. Víte, tam je všechno…“ A zvolna, podrobně začal Varejkisovi vykládat obsah onoho podivuhodného nesmyslu, který včera viděl a který se kupodivu tolik líbil Fritzovi! A nejen jemu! Varejkis mlčky poslouchal, občas — jako by se vzpamatoval — rychle přikývl, ale na takových místech, kde by to Andrej nečekal. V jeho obličeji se nezračilo nic, jen laxní smutek…, bylo jasné, že už dávno ztratil nit a vůbec nic nechápe.

V tom nejdramatičtějším okamžiku, kdy si Varejkis zřejmě uvědomil, že bude muset děj vyslechnout až do konce, Andrej najednou zmlkl, zívl a v poklidu zakončil: „Atakdál, stále v tomhle duchu… Určitě se na to jděte podívat! Jen tak mimochodem, jaký dojem na vás udělal mladý Catcher?“

Varejkis sebou trhl: „Catcher? Zatím se mi zdá, že je s ním všechno v pořádku.“

„Mně taky,“ kývl Andrej. Sáhl po telefonu. „Máte ještě něco?“

Varejkis vstal.

„Ne, to je všechno. Můžu odejít?“

Andrej blahosklonně kývl a do telefonu řekl: „Amálie, kdo tam ještě je?“

„Ellizauer, pane poradce.“

„Jaký Ellizauer?“ užasl Andrej a očima sledoval Varejkise, jak se opatrně, kousek po kousku přelévá dveřmi ven.

„Zástupce šéfa oddělení dopravy. Přišel sem ve věci případu ‚Akvamarín‘.“

„Ať počká! Přineste mi poštu!“

Amálie se za minutku objevila ve dveřích. Celou tu dobu si Andrej procvičoval a masíroval bicepsy a protahoval se, dělalo mu to dobře po té hodině šichty, kterou si odkroutil s lopatou v rukách. A jako vždycky si říkal, že je to výborná rozcvička pro člověka, který vede především sedavý způsob života.

Amálie za sebou zavřela, pak zaťukala svými vysokými podpatky po parketách a zastavila se vedle Andreje. Na stůl položila desky s korespondencí.

Andrej ji podle svého zvyku objal kolem pevných boků obemknutých chladivým hedvábím, pak ji jednou rukou popleskal po stehnech a druhou otevřel desky.

„Tak copak tu máme?“ pronesl dobrosrdečně.

Amálie jako by pod jeho dlaní tála… Snad dokonce přestala i dýchat. Je směšně oddaná… jako pes, napadlo ho. Ale v práci se vyzná… Pohlédl na ni zdola nahoru. Jako vždycky, když ji zaplavila něha, zbledla a tvářila se vylekaně. Pak se jejich oči setkaly a Amálie nejistě zvedla svou úzkou horkou dlaň a položila ji Andrejovi na šíji. Prsty se jí chvěly.

„Tak co, holčičko?“ řekl laskavě. „Je v tyhle hromadě něco důležitýho?

A nebo teď zamkneme a změníme polohu?“

Tahle věta pro ně dva měla jednoznačný význam. Bylo to jakési kódové označení milostné hry na koberci a na křesle. Andrej by nikdy o Amálii nemohl říci, jaká je v posteli. Nikdy s ní v posteli nebyl… „Je tady návrh finančního rozpočtu,“ pronesla tiše Amálie. „Potom ještě různý přípisy a taky osobní korespondence. To jsem neotvírala.“

„Tak to je v pořádku,“ pochválil ji. „Třeba tam bude něco od nějaký krásný slečny…“

Pustil Amálii a ona si tiše povzdechla.

„Počkej tady,“ řekl. „Neodcházej! Jen to rychle prolítnu.“

Sáhl po prvním dopisu, který mu přišel pod ruku, a roztrhl obálku. Očima přeletěl řádky a zamračil se. Operátor Jevsejenko podával oznámení na svého šéfa Quejadu, že se „nepěkně vyjadřuje o celém vedení a konkrétně o panu poradci…“ Andrej toho Jevsejenka dobře znal. Byl to takový podivín — a v životě měl smůlu. Ve všem vždycky pohořel. Jednou vzal Andrejovi úplně dech, když si pochvaloval poměry, jaké byly za války v dvaačtyřicátém roce u Leningradu. „Tenkrát to bylo dobrý,“ pronášel zasněně, „člověk nemusel o ničem přemejšlet. Když jsem něco potřeboval, řekl jsem vojákům — a oni mi to sehnali…“ Dotáhl to na kapitána a během války zabil jen jednoho, jediného člověka — svého politruka. Dostávali se tenkrát z obklíčení a Jevsejenko viděl, že jeho politruk padl do rukou Němcům… Vystřelil z úkrytu, politruka zabil — a sám utekl. Velice se za tenhle čin chválil: Němci by jistě politruka umučili… Takže Jevsejenko se ukázal jako muž činu… Co s ním, pitomcem, má teď Andrej dělat? Tohle už je šesté udání, které poslal. Jenže Rumerovi nebo Varejkisovi to nepošle, jenom mně! říkal si trpce Andrej. Je to prevít! Moc dobře ví, že kdyby to poslal Rumerovi nebo Varejkisovi, je s Quejadou amen. A já mu nic neudělám… Já si ho vážím a leccos mu prominu, to o mně každý ví. A tak to Jevsejenko vyřešil geniálně: Svou občanskou povinnost plní — a přitom Quejadovi neuškodí… Stejně je to neřád, celý Jevsejenko!

Andrej dopis zmuchlal a hodil do koše. Otevřel další. Rukopis na obálce mu připadal známý… Zpáteční adresa tam nebyla. Uvnitř byl lístek s textem napsaným na psacím stroji. Podle všeho šlo už o kolikátou kopii… Dole bylo něco připsáno rukou. Andrej si to přečetl, ale nic nemohl pochopit.

Přečetl to tedy ještě jednou — a přeběhl po něm mráz. Podíval se na hodinky… Pak hmátl po sluchátku bílého telefonu, strhl je z vidlice a vytočil číslo.

„Poradce Rumera! Rychle“! zavelel přeskakujícím hlasem.

„Poradce Rumer je zaneprázdněn.“

„Tady je poradce Voronin! Řekl jsem — rychle!“

„Promine, pane poradce, ale poradce Rumer je u prezidenta.“

Andrej praštil s telefonem, odstrčil od sebe vyděšenou Amálii a vrhl se ke dveřím. Už držel v ruce kliku, když si uvědomil, že je pozdě, že už nic nemůže udělat. Jestli to je všechno pravda…! Jestli nejde o hloupý žert…!

Pomalu přistoupil k oknu a zahleděl se dolů. Prostranství před Skleněným domem bylo liduprázdné jako vždycky. Občas se tam mihla jen modrá uniforma strážníků, ve stínu pod stromy okouněli zvědavci… Pak prázdnou plochu překulhala jakási stařenka s dětským kočárkem. Potom tudy projelo auto. Andrej čekal, stále se díval dolů… Amálie k němu zezadu tiše přistoupila a dotkla se jeho ramene.

„Co se stalo?“ zeptala se šeptem.

„Jdi pryč,“ řekl, aniž se obrátil. „Jdi si sednout!“

Okamžitě ho poslechla.

Andrej se znovu podíval na hodinky. Ukazovaly už minutu navíc… Samozřejmě, nic se nestane, říkal si. Proč taky… Je to hloupej vtip. Nebo možná i vydírání… V tom okamžiku se však od stínu stromů odlepil nějaký člověk a zvolna si to zamířil ke Skleněnému domu. Odtud, z výšky, se zdálo, že to je člověk poměrně malý a obtloustlý — a Andrej ho nepoznával. Velice dobře věděl, že ten, kdo mu psal, byl vytáhlý a spíš hubený. Tenhle byl ovšem nějak zvláštně bachratý a šel dost nemotorně. Teprve na poslední chvíli Andrejovi došlo, proč… Zamhouřil oči a mimovolně od okna odstoupil… Ozvala se rána. Byl to silný, prudký výbuch. V oknech zadrnčelo, rámy se zachvěly a někde dole se začalo s rachotem sypat sklo. Amálie přidušeně vykřikla a zdola se ozvaly desítky vyděšených hlasů… Andrej odstrčil Amálii, která se rozběhla k oknu, donutil se otevřít oči a podívat se dolů. Tam, kde předtím byl onen člověk, stál špinavě žlutý sloup dýmu. Za ním nebylo nic vidět. Ze všech stran sem přibíhaly modré uniformy a opodál — pod stromy — narůstal dav zvědavců. Bylo po všem.

Pod Andrejem se podlamovaly nohy. Vrátil se ke stolu, usedl a znovu si vzal do ruky dopis.

„Všem mocným tohoto obludného světa!

Nenávidím lež, ale vaše pravda je ještě horší nežli lež. Změnili jste Město ve spořádaný chlév a obyvatele Města v syté vepře. Já ale nechci být sytý vepř, nechci být ale ani pasák vepřů — a žádnou další možnost váš mlaskající svět neskýtá. Máte své právo, a to vás uspokojuje. Jste ubozí, třebaže někteří z vás byli skutečnými lidmi. Jsou mezi vámi i mí bývalí přátelé — a k nim se obracím především. Slova však na vás nepůsobí, a tak jim dodávám váhu svou smrtí. Snad se zastydíte, snad vás zamrazí, snad se alespoň budete v tom svém chlévě cítit nepříjemně. Ve víc doufat nemůžu.

Přijde boží odplata za váš prázdný život! To nejsou má slova, ale já se pod ně s nadšením podepisuji — Danny Lee.“

To všechno byla napsáno na stroji přes kopírák. Podle čitelnosti textu to mohla být tak třetí čtvrtá kopie… A dole bylo rukou připsáno: „Milý Voronine, sbohem! Vyhodím se do vzduchu dnes ve třináct nula nula na náměstí před Skleněným domem. Jestli ti dopis dojde včas, můžeš se na to podívat. Nepokoušej se mi ale v mém úmyslu zabránit — jen by bylo víc obětí. Tvůj někdejší přítel a vedoucí redaktor listárny v tvých někdejších novinách — Danny.“

Andrej zvedl oči a uviděl Amálii.

„Pamatuješ se na Dannyho?“ zeptal se jí. „Danny Lee z listárny.“

Amálie mlčky kývla a pak se jí obličej zkrabatil hrůzou: „To ne!“ zachraptěla. „To není pravda!“

„Vyhodil se do vzduchu,“ stěží ze sebe vypáčil Andrej. „Zřejmě se obalil dynamitem. Přivázal si ho pod sako…“

„Proč?“ Amálie stiskla rty, z očí jí vytryskly slzy a proudem stékaly po bílých tvářích.

„Já tomu nerozumím,“ řekl bezmocně Andrej. „Vůbec tomu nerozumím.“

Nešťastně ulpěl očima na dopise. „Nedávno jsem se s ním viděl. O něco jsme se jako vždycky hádali…“ Znovu se tázavě podíval na Amálii: „Nepokoušel se třeba ke mně dostat? Co když tu někdy byl a já ho nepřijal?“

Amálie si schovávala tváře do dlaní a vrtěla přitom hlavou.

A najednou Andrej dostal vztek. Dokonce to ani nebyl normální vztek, spíš se ho zmocnila jakási zuřivá podrážděnost, něco podobného tomu, co už dneska jednou pocítil při hádce po sprchování. Co to do těch lidí někdy vjede? Co ještě chtějí? Idiot Danny! Co tím dokázal? Vepřem nechce být, pasákem vepřů taky ne… Prý: prázdný život! Ať jde do háje s tou svou prázdnotou!

„Neřvi!“ okřikl Amálii. „Utři si nos a jdi ke svýmu stolu!“

Odstrčil od sebe dopis, vyskočil a rozběhl se k oknu.

Dole byla spousta lidí. Uprostřed davu zůstávalo volné šedivé místo, kolem nějž vytvářely kruh modré uniformy. Bělaly se tam lékařské pláště.

Sanitka zběsile vyla a pokoušela se prorazit si cestu… No… tak co jsi dokázal? Že s námi nechceš žít? A proč jsi to musel dokazovat?

A komu? Že nás nenávidíš? Zbytečně. Děláme všechno, co je třeba dělat. Nemůžeme za to, že někteří chtějí být jak sytí vepři. Byli takoví už dřív, budou takoví pořád. My je můžeme jen nakrmit, oblíknout a nenechat je fyzicky strádat. O nějakém psychickém strádání nemají ani ponětí.

Copak jsme pro ně udělali málo? Podívej se, jak se Město změnilo! Je čisté, je v něm pořádek, všeho bývalého neřádstva se zbavujeme… Žrádla je dost, hadrů na sebe taky… Já vím, chléb a hry…, ale i těch her bude dostatek, chce to jen svůj čas… a co ještě budou lidi chtít? Tak co jsi teď dokázal?

Doktoři tě seškrábou z dlažby… a to je všechno, čeho jsi docílil. A na nás zbude práce a zas jen práce, táhnout musíme všechno dál, protože všechno, čeho jsme zatím dosáhli, to všechno je jen začátek, teď to taky musíme umět zachovat a ještě zmnožit… protože tam, kde jsme byli dřív, na Zemi, tam možná můžou lidi nevěřit ani v Boha, ani v ďábla, ale tady to je něco jiného! A ty? Hlavně že sis říkal demokrat! Byla v tobě ubohost a zmar, bratře mých bratrů!

Jenže ať si Andrej říkal, co chtěl, pořád měl před očima Dannyho, jak ho viděl při posledním setkání. Bylo to asi před měsícem, to už si dávno tykali… Danny byl celý jakoby vyschlý, ztrápený, vypadal nemocně a v jeho posmutnělých očích se míhal potlačovaný strach. Naprosto zbytečně a naprosto zmateně se spolu hádali a Danny nakonec vstal od kavárenského stolku a hodil na stříbrný tácek zmuchlané bankovky: „Co to tu, Andreji, žvaníš, čím se to chvástáš? Svůj život jsi položil na oltář… čeho — prosím tě? Že dokážete nakrmit lidi až k prasknutí? Copak to je to nejdůležitější? Copak tohle ještě nikde nikdo nedokázal? Dobrá, nemám asi právo mluvit za ostatní, jak říkáš, ale například my dva moc dobře víme, že tohle není ten skutečně správný ideál lidského života. Takhle se nový svět vybudovat nedá!“

„A jak tedy?“ křičel na něho Andrej, ale Danny jen mávl rukou a víc se nebavil. Zazvonil bílý telefon. Andrej se na něj nevraživě podíval a zvedl ho.

„Andreji, jsi to ty? Tady je Fritz.“

„Nazdar, Fritzi…“

„Víš, o koho šlo?“

„Jo.“

„A co si o tom myslíš?“

„Hysterik,“ procedil Andrej mezi zuby. „Labilní člověk…“

Geiger chvíli mlčel, ale pak se zeptal: „Dostal jsi od něj dopis?“

„Jo.“

„Asi podivín, co? Tak nezapomeň! Ve dvě u mě!“

Andrej položil sluchátko a telefon se znovu rozdrnčel. Tentokrát to byla Selma. Měla strach. Zvěsti o výbuchu už se dostaly až do Bílého dvora, cestou se ale pochopitelně změnily k nepoznání a teď v Bílém dvoře vládla panika.

„Ne, nic to tu nepobořilo. Dům stojí, já jsem celý, Geiger taky… Zavolala jsi Rumerovi?“

„Copak mám teď myšlenky na Rumera?“ rozčilila se Selma. „Přiletěla jsem jako blázen od kadeřníka… Dollfusska z toho byla celá zelená, přihnala se sem a ječela, až padala omítka, že na Geigera někdo spáchal atentát a půl baráku vyletělo do vzduchu.“

„Tak teď už víš, že to není pravda,“ přerušil ji netrpělivě Andrej, „a já mám naspěch.“

„A můžeš mi říct, co se stalo?“

„Nějaký maniak…“ Andrej se zarazil a pak se opravil: „Nějaký nešika nesl výbušninu a pravděpodobně ji upustil.“

„Tak to vážně nebyl atentát?“ nedala se odbýt Selma.

„Copak já vím? Má to na starosti Rumer, já nic nevím.“

Selma nabrala dech: „Lžeš! Pořád v jednom kuse lžeš, ty… pane poradce!“ A zavěsila.

Andrej obešel stůl a vrátil se k oknu. Dav už se skoro rozešel. Sanitka zmizela, bílé doktorské pláště taky. Několik policistů kropilo z hadice kruh kolem mělké prohlubně v betonu. Ze své procházky se belhala stařenka s dětským kočárkem… A to bylo všechno.

Přistoupil ke dveřím a vyhlédl do přijímací kanceláře. Amálie seděla na svém místě. Tvářila se nepřístupně, rty měla pevně sevřené, prsty se jí zběsile rychle míhaly nad klávesnicí psacího stroje. Ve tváři nezůstala ani stopa po slzách, ani po žádných emocích. Andrej se na ni díval s určitou něhou: Zvládla to, ženská jedna! A ty jí počítáš nějaký pitomý body, vzpomněl si na Varejkise z personálního. To spíš tebe odtud vyrazím, než… Náhle mu někdo zaclonil výhled. Andrej pozvedl oči. Neuvěřitelně vysoko se nad ním pohupoval rozpláclý obličej Ellizauera z oddělení dopravy.

„Aha,“ vzpamatoval se Andrej, „pan Ellizauer! Promiňte, ale dneska už vás přijmout nemůžu. Zítra ráno…“

Ellizauer neřekl ani slovo, při úkloně se zlomil v pase — a zmizel.

Amálie už tu stála připravená s blokem a tužkou.

„Budete mě potřebovat, pane poradce?“

„Pojďte na okamžik dál.“

Vrátili se ke stolu a právě v té chvíli znovu zazvonil bílý telefon.

„Voronin?“ informoval se nepříjemný prokouřený hlas. „Tady je Rumer.

Tak jak jsi na tom?“

„Výborně,“ odpověděl Andrej a rukou Amálii naznačil, aby neodcházela.

„A tvoje žena?“

„V pořádku. Mám tě pozdravovat. Abych nezapomněl: pošli jí dva lidi z oddělení služeb, potřebuje s něčím pomoct.“

„Dva? Dobrá… A kam?“

„Ať jí zavolají, ona jim to řekne… Ať jí ale co nejdřív zavolají!“

„Dobrá,“ řekl Rumer, „já to zař__________ídím. Možná že ne hned teď, ale zařídím to. Já tu mám teď drobet práce kvůli tomu rachotu… Znáš oficiální verzi?“

„Kde bych k ní přišel?“ odsekl Andrej.

„No tak poslouchej! Nešťastná náhoda. Stalo se to nějakýmu chlápkovi, když přenášel munici. Podrobnosti se vyšetřují.“

„Jasný.“

„Prostě: Nějakej chlap měl za úkol přenýst bedničku munice…, možná že byl i opilej…“

„Ale já tomu rozumím,“ ujistil ho Andrej. „Takhle je to dobrý.“

„Že jo?“ zaradoval se Rumer. „Asi zakopnul… Podrobnosti se prostě vyšetřují. Viníci budou potrestáni. Tahle zpráva se teď namnoží a někdo ti ji přinese. Ale ještě něco: Určitě jsi dostal ten dopis… Kdo ho tam u tebe ještě četl?“

„Nikdo.“

„A co sekretářka?“

„Povídám ti, že nikdo. Osobní dopisy vždycky otevírám sám.“

„Správně,“ řekl pochvalně Rumer. „To sis zavedl fakt správně. To víš, někde v tom mají pěknej binec, každej čte, co ho napadne. Takže u tebe ne… Výborně. Tak ten dopis dobře schovej! Jako přísně tajnej spis… Anebo… Hned tam k tobě dorazí jeden můj zdatnej hoch a veme si ho. Dáš mu ho, viď?“

„A proč?“ „Jak bych ti to,“ brumlal Rumer, „prostě se to možná ještě bude hodit… Ty jsi ho znal?“

„Koho?“

„No, toho…,“ zahihňal se Rumer, „toho, co nesl tu výbušninu.“

„Znal.“

„Telefonicky to řešit nebudeme, ale až tam k tobě dorazí ten můj hoch, tak ti položí pár otázeček…“

„Nemám na něj čas,“ odsekl Andrej. „Pozval mě k sobě Fritz.“

„Ale to bude chvilička,“ zachraptěl Rumer. „Co to pro tebe je, prosím tě? Snad mu můžeš odpovědět na dvě otázečky…“

„Dobře, dobře,“ přerušil ho netrpělivě Andrej. „To je všechno?“

„Já už jsem ho k tobě poslal, je na cestě, každou chvilku dorazí… Jmenuje se Zwierig a je to starší adjutor.“

„Dobře, jsme domluveni…“

„Dvě otázečky! Víc tě nezdrží!“

„Všechno?“ zeptal se znovu Andrej.

„Všechno. Ještě musím obvolat ostatní poradce.“

„A nezapomeň někoho poslat k Selmě!“

„To víš, že nezapomenu. Zapsal jsem si to. Tak se měj!“

Andrej zavěsil a řekl Amálii: „Nic jsi neviděla a nic jsi neslyšela.“

Amálie se na něho vylekaně podívala a mlčky ukázala prstem k oknu.

„Správně,“ řekl Andrej. „Žádná jména neznáš a vůbec nevíš, co se stalo.“

Dveře se pootevřely a dovnitř se vsunula povědomá figura. Odulý obličej, zanícená očka… „Počkejte venku,“ řekl stroze Andrej. „Dám vás zavolat.“

Figura zmizela.

„Je to jasný?“ zeptal se Andrej. „Něco tam venku bouchlo — a víc nevíš.

Oficiální verze je následující: Opilý zaměstnanec nesl výbušninu ze skladu, věc je ve vyšetřování…“ Pak se odmlčel: „Kde jsem jen toho chlapa viděl? I to jméno je mi povědomý… Zwierig…“

„Proč to udělal?“ zeptala se tiše Amálie. Oči se jí znovu začaly zalévat slzami.

Andrej se zamračil: „Víš co, teď o tom nebudeme mluvit. Až jindy. Teď jdi a zavolej sem toho chlapa…“