Poledne, XXII. století

VÝSADKÁŘI

Sputnik měl obrovské rozměry. Byl to prstenec o průměru dvou kilometrů, uvnitř byl rozdělen tlustými přepážkami na spoustu místností. V prstencovitých chodbách bylo pusto, svítilo světlo, trojúhelníkovité otvory vedoucí do prázdných světlých místností byly otevřeny dokořán. Sputnik byl opuštěn před neuvěřitelně dávnými časy, snad před miliónem let, ale drsná žlutá podlaha byla čistá a August Bader řekl, že tu nenasel ani smítko.

Bader šel první, jak to přísluší objeviteli a pánu, Gorbovskij s Walkensteinem viděli jeho velké odstávající uši a světlou štětku vlasů na temeni.

„Čekal jsem, že tu uvidím spoušť,“ pomalu vyprávěl Bader. Mluvil rusky a pečlivě se snažil vyslovovat každou hlásku. „Tenhle sputnik nás zaujal na prvním místě. Bylo to před deseti lety. Viděl jsem jeho otevřené vstupní otvory. Tak jsem si řekl: ‚Auguste, vidíš obraz strašné bídy a spouště.‘ Dokonce jsem ženě dal příkaz, aby zůstala na korábu. Obával jsem se, že tu najdu ještě mrtvá těla, to mě musíte chápat.“

Zastavil se před nějakým otvorem, Gorbovskij do něho málem narazil. Walkenstein, který zůstal trochu pozadu, je dohnal a celý zamračený se zastavil vedle nich.

„Aber tady bylo prázdno,“ řekl Bader. „Tady bylo světlo, velice čisto a úplně prázdno. Prosím, podívejte se.“ Udělal pohyb rukou. „Předpokládám, že tady bylo dispečerské středisko sputniku.“

Protlačili se do místnosti s půlkulatým pultem uprostřed. Stěny byly světle žluté, matové a zevnitř svítily. Gorbovskij na ni sáhl. Byla hladká a chladila.

„Vypadá to na jantar,“ řekl. „Sáhni si, Marku.“

Walkenstein to zkusil a přikývl.

„Všechno tu je demontované,“ řekl Bader. „Avšak ve stěnách a přepážkách stejně jako v prstencovitém krytu sputniku zůstaly zatím před námi skryté světelné zdroje. Předpokládám…“

„My víme,“ rychle řekl Walkenstein.

„Jak to?“ pohlédl Bader na Gorbovského. „Ale co jste četl? Vy, Marku, a vy, Leonide.“

„Četli jsme řadu vašich článků, Auguste,“ řekl Gorbovskij. „Umělé sputniky Vladislavy.“

Bader naklonil hlavu.

„Umělé sputniky mimozemského původu planety Vladislavy hvězdy EN-17,“ opravil je. „Pak se samo sebou rozumí, že vám nemusím vykládat své představy o možném světelném zdroji.“

Walkenstein šel podél stěny a ohlížel se.

„To je divný materiál,“ řekl z dálky. „Zřejmě kovoplast. Takový kovoplast jsem ale nikdy neviděl.“

„To není kovoplast,“ řekl Bader. „Nezapomínejte, kde jste. Vy, Marku, a vy taky, Leonide.“

„My nezapomínáme,“ řekl Gorbovskij. „Byli jsme na Phobosu, ale tam byl docela jiný materiál.“

Gorbovskij s Walkensteinem byli na Phobosu, na sputniku Marsu, který byl dlouhou dobu považován za sputnik přírodního původu. Ukázalo se však, že jde o čtyřkilometrový prstenec krytý kovovou sítí proti meteorům. Hustá síť byla poničena meteorickou korozí a na některých místech byla protržena. Sputnik sám ale vydržel. Jeho vnější otvory byly otevřeny a obrovský preclík byl stejně prázdný, jako je tenhle. Podle opotřebování meteorické sítě bylo spočítáno, že byl uveden na dráhu kolem Marsu nejméně před deseti milióny let.

„Jo Phobos!“ Bader pokýval hlavou. „Phobos, to je jedna věc, Leonide. Ale Vladislava je něco docela jiného.“

„Proč?“ přeptal se Walkenstein, který právě přicházel.

„Tak třeba proto, že od Slunce a od Phobosu je k Vladislavě, kde právě jsme, tři sta tisíc astronomických jednotek.“

„My jsme tu vzdálenost překonali za půl roku,“ řekl rozezleně Walkenstein. „Mohli udělat totéž. A pak, oběžnice Vladislavy i Phobosu mají spoustu společného.“

„To je ale třeba dokázat,“ řekl Bader.

Gorbovskij promluvil s líným úsměvem:

„O to se taky pokusíme.“

Bader nějakou dobu uvažoval a pak se vyslovil:

„Phobos a satelity Země mají taky mnoho společného.“

Byla to odpověď v jeho stylu — přesvědčivá a současně nic neříkající.

„No dobrá,“ řekl Gorbovskij. „A co tu ještě je kromě toho dispečerského střediska?“

„Na tomhle satelitu,“ řekl vážně Bader, „je sto šedesát místností velkých od patnácti do pěti set čtverečných metrů. Můžeme si je všechny prohlédnout. Jsou ale prázdné.“

„Když jsou prázdné,“ řekl Walkenstein, „tak se raději vrátíme na Tariel.“

Bader na něho pohlédl a znovu se obrátil na Gorbovského.

„Říkáme tomu satelit Vláďa. Jak jistě víte, Vladislava má ještě jeden satelit, je také umělý a také je mimozemského původu. Má menší rozměry. Říkáme mu Sláva. Chápete to? Planeta se jmenuje Vladislava. Je docela přirozené pojmenovat její satelity Vláďa a Sláva. Nebo snad ne?“

„Přirozeně,“ řekl Gorbovskij. Tuhle elegantní úvahu znal. Slyšel ji už potřetí. „To je vymyšleno opravdu vtipně, Auguste. Vláďa a Sláva rovná se Vladislava. Nádhera.“

„U vás na Zemi,“ pokračoval Bader beze spěchu, „se dva satelity jmenují X-l a X-2, což odpovídá jménům Vláďa a Sláva. Zatímco my, my jsme je pojmenovali jinak. My jim říkáme Vláďa a Sláva.“

Přísně pohlédl na Walkensteina, kterému pracovaly svaly ve tvářích. Pokud Walkenstein věděl, ‚my‘, to byl sám Bader, jenom Bader a nikdo jiný.

„A složení tohoto žlutého materiálu, který se ani v nejmenším nepodobá kovoplastu a který jsme pojmenovali jantarin…“

„To je vtipné,“ skočil do řeči Walkenstein.

„Ano, není to tak špatné… Jeho složení však dosud neznáme. Zůstává pro nás tajemstvím.“

Rozhostilo se mlčení. Gorbovskij rozpačitě prohlížel místnost. Pokoušel se představit si ty, kdo tento satelit stavěli a pak tu před dávnými časy pracovali. Byli to jiní lidé. Přišli do sluneční soustavy a odešli, nechali u Marsu opuštěné kosmické laboratoře a velké město poblíž severního polárního vrcholu. Satelity byly opuštěné, město bylo opuštěné, zůstaly jenom podivné stavby vedoucí mnoho pater pod povrch. Pak, nebo možná před tím, přišli do soustavy hvězdy EN-17, postavili u Vladislavy dva umělé satelity a rovněž odešli. Proč a odkud sem přišli? Proč a kam odešli? Vlastně odpověď na to ‚proč‘ je jasná. Přirozeně to byli velcí badatelé. Výsadkáři z jiného světa.

„A teď,“ řekl Bader, „půjdeme a prohlédneme si místnost, v níž jsem našel předmět, který jsem pracovně nazval knoflíkem.“

„Je tam dosud?“ zeptal se Walkenstein oživeně.

„Kdo?“

„Ten předmět.“

„Knoflík,“ řekl stroze Bader, „je v této chvíli na Zemi v rukou Komise pro zkoumání stop po činnosti jiných civilizací ve vesmíru.“

„Hm,“ řekl Walkenstein. „U Stopařů. A já jsem sbíral materiál na Vladislavě, jenže mně ten váš knoflík neukázali.“

Bader vysunul bradu.

„Odeslal jsem ho po kapitánovi Antonu Bykovovi před půldruhým lokálním rokem.“

S Bykovem se cestou minuli. Měl přistát na Zemi sedm měsíců po startu Tarielu ke hvězdě EN-17.

„Tak jo,“ řekl Gorbovskij. „Prohlídka knoflíku se tedy odkládá.“

„Prohlédneme si ale místnost, kde jsem ho našel,“ řekl Bader. „Není vyloučeno, Leonide, že v předpokládaném městě na povrchu Vladislavy objevíte obdobné předměty.“

Vlezl do otvoru. Walkenstein řekl skrze zuby:

„Už ho mám dost, Leonide Andrejeviči…“

„Musíte to vydržet,“ řekl Gorbovskij.

K místnosti, kde Bader objevil knoflík, to bylo půl kilometru. Bader ukázal na místo, kde knoflík našel. (Stoupl na něj a rozšlápl ho.) Podle Baderova názoru to byl akumulátor, který byl zpočátku kulatý. Byl vyroben z částečně průhledného stříbřitého měkkého materiálu. Průměr třicet osm a šestnáct setin milimetru… pevnost… váha… vzdálenost od bližší zdi…

V místnosti na protější straně chodby seděli mezi přístroji rozestavěnými na podlaze dva mladí chlapíci v modrých pracovních blůzách. Pracovali a dívali se na Gorbovského a Walkensteina a polohlasně si spolu povídali.

„Výsadkáři. Přiletěli včera.“

„Nojo. Tamhleten dlouhán je Gorbovskij.“

„Já vím.“

„A ten druhý s bílými vlasy?“

„To je Mark Jefremovič Walkenstein. Navigátor.“

„Jo, o něm jsem slyšel.“

„Zítra začnou.“

Bader konečně přestal s vysvětlováním a zeptal se, jestli jim je všechno jasné. „Všechno,“ řekl Gorbovskij a zaslechl, jak se v místnosti naproti někdo zachechtal.

„Teď se vrátíme domů,“ řekl Bader.

Vstoupili do chodby a Gorbovskij kývl na chlapce v modrém.

Oba vstali a s úsměvem se uklonili.

„Hodně úspěchů!“ řekl jeden z nich.

Druhý se mlčky usmíval a kroutil v ruce svitek pestrobarevného drátu.

„Děkuju,“ řekl Gorbovskij.

Walkenstein také řekl:

„Děkuju.“

Když poodešli asi o sto kroků, Gorbovskij se ohlédl. Ti dva v modrých blůzách stáli na chodbě a dívali se za nimi.

Čas se v „Baderově císařství“ (tak šprýmaři pojmenovali celou soustavu umělých i přirozených satelitů Vladislavy — observatoře, dílny, palivové základny, černé cisterny — plantáže s chlorelou, skleníky, školky, skleněné zahrady pro odpočinek a prázdné prstence mimozemského původu) počítal ve třicetihodinových cyklech. Ke konci třetího cyklu, když se D-hvězdolet Tariel, šestikilometrový obr zdálky podobný třpytícímu se květu, dostal na rovníkovou oběžnou dráhu kolem Vladislavy, rozhodl se Gorbovskij pro první pátrání. D-hvězdolety nejsou uzpůsobeny pro přistání na planetách, zvláště na planetách s atmosférou, tím spíše ne na planetách s bouřlivou atmosférou. Na to jsou příliš křehké. Výsadky se uskutečňují na pomocných výsadkových člunech s atomovým impulsním nebo fotonovým pohonem, což jsou stabilní planetolety odlehčeného druhu s proměnným těžištěm. Linkový hvězdolet s sebou nese jeden takový člun, výsadkový dva až čtyři. Tariel měl na palubě dva fotonové čluny, v jednom z nich se Gorbovskij rozhodl uskutečnit první pokus a ohmatat atmosféru ovzduší Vladislavy. „Podíváme se, jestli to stojí za to,“ řekl Gorbovskij Baderovi.

Bader osobně přiletěl na Tarielu. Hodně přikyvoval a přitom stále říkal: „Ó, ano,“ a když se člun s Gorbovským odlepil od Tarielu, usedl na židličku vedle sledovacího pultu a trpělivě vyčkával.

Všichni Výsadkáři se tu shromáždili a sledovali matné záblesky na šedivé obrazovce oscilografu — byly to odrazy signálních impulsů, které předával automatický vysílač na člunu. Nepočítáme-li Badera, byli tam tři Výsadkáři. Mlčeli a každý po svém uvažoval o Gorbovském.

Walkenstein přemýšlel o tom, že se Gorbovskij vrátí za hodinu. Nesnášel nejistotu a chtěl, aby Gorbovskij byl už zpátky, třebaže věděl, že první takové pátrání dopadne dobře vždycky, když člun řídí Gorbovskij. Vzpomněl si na první setkání s ním. Walkenstein se právě vrátil z výsadku na Neptun. Bylo to na na Cifeje, na měsíčním satelitu, odkud obvykle startovaly všechny fotonové koráby. Gorbovskij přišel za ním do jídelny a řekl: ‚Promiňte, nejste snad náhodou sám Mark Jefremovič Walkenstein?‘ Walkenstein přikývl a zeptal se: ‚Co pro vás mohu…‘ Gorbovskij se tvářil strašně nešťastně. Sedl si vedle něho, zahýbal svým dlouhým nosem a požádal: ‚Poslyšte, Marku, nevíte náhodou, kde bych tady mohl sehnat harfu?‘ Tady, tři sta padesát tisíc kilometrů od Země, na základně pro hvězdolety. Walkenstein se zakuckal polévkou. Gorbovskij si ho se zájmem prohlížel, pak se mu představil a řekl: ‚Uklidněte se, Marku, ono to tolik nespěchá. Já jsem se vlastně chtěl zeptat, při jakém režimu jste vstupoval do exosféry Neptunu.‘ To byl Gorbovského způsob — přijít k někomu, zvláště když šlo o někoho neznámého, položit mu takovou otázku a dívat se, jak se z toho ten neznámý pokouší vykroutit.

Biolog Percy Dixon, černý mužský s kudrnatými vlasy, také přemýšlel o Gorbovském. Percy Dixon pracoval v oboru kosmofyziologie člověka. Byl už starý, skutečně hodně toho věděl, provedl sám se sebou i s druhými spoustu bláznivých pokusů. Došel k závěru, že člověk, který už byl ve vesmíru celkově víc než dvacet let, odvykne Zemi a přestane ji považovat za svůj domov. Zůstává sice pozemšťanem, ale přestane být člověkem ze Země. Percy Dixon se stal také takovým a nechápal, proč Gorbovskij, který nalétal pět a půl parseků, který byl na desítce měsíců a planet, čas od času zvedne oči a vzdychá: ‚Tak si zajít na palouček. Do travičky. Chvilku si tam poležet. A aby tam byla říčka.‘

Také Rju Vaseda, fyzik zabývající se atmosférou, přemýšlel o Gorbovském. Uvažoval o jeho slovech na rozloučenou: ‚Uvidíme, jestli to stojí za to.‘ Vaseda měl strašný strach, že se Gorbovskij vrátí a řekne, že to za to nestojí. To už se několikrát stalo. Vaseda se zabýval bouřlivými atmosférami a byl věčným dlužníkem Gorbovského, pokaždé mu totiž připadalo, že Gorbovského posílá na smrt. Jednou mu to Vaseda řekl. Gorbovskij mu vážně odpověděl: ‚Víte, Rju, ještě se nestalo, že bych se nevrátil.‘

Generální zplnomocněnec Rady kosmogace, ředitel transkosmické hvězdoletné základny a laboratoře Vladislava EN-17, profesor a Výsadkář August Johann Bader také přemýšlel o Gorbovském. Nevěděl proč, ale vzpomněl si, jak se před patnácti lety na Cifeje Gorbovskij loučil se svou matkou. Odlétali spolu k Transplutonu. To je nesmírně smutná chvíle — loučení s příbuznými před kosmickým letem. Baderovi připadalo, že se Gorbovskij s matkou loučil příliš lhostejně. Jako kapitán korábu, tehdy byl kapitánem on, považoval za svou povinnost to Gorbovskému vytknout. ‚V takovém smutném okamžiku,‘ řekl přísně, ale jemně, ‚musí vaše srdce bít ve stejném rytmu jako srdce vaší matky. Nejvyšší šlechetností každého člověka…‘ Gorbovskij mlčky naslouchal, a když Bader domluvil, řekl podivným hlasem: ‚Auguste, a vy máte maminku?‘ Ano, tak to řekl, maminku. Ne matku, Mutter, ale maminku.

„…Dostal se na druhou stranu,“ řekl Vaseda.

Walkenstein pohlédl na obrazovku. Záblesky mlhovinných skvrn zmizely. Pohlédl na Badera. Ten seděl a svíral opěradlo židle, až vypadal, jako kdyby mu bylo špatně od žaludku. Pozvedl na Walkensteina oči a usmál se.

„Jedno je, když jde o mne,“ řekl a pečlivě vyslovoval hlásky. „Aber když jde o někoho druhého, pak je to docela jiná věc.“

Walkenstein se odvrátil. Podle jeho názoru bylo zcela lhostejné, o koho právě jde. Vstal a vyšel na chodbu. U vstupu do kesonu spatřil neznámého člověka s oholenou opálenou tváří a vyholenou lesknoucí se hlavou. Walkenstein se zastavil a od hlavy k patě si ho prohlédl.

„Kdo jste?“ zeptal se ho nevlídně. Nejméně ze všeho by čekal, že na Tarielu potká neznámého člověka.

Mladík se křivě usmál.

„Jmenuji se Sidorov,“ řekl. „Jsem biolog a potřeboval bych vidět soudruha Gorbovského.“

„Gorbovskij je na průzkumu,“ řekl Walkenstein. „Jak jste se dostal na koráb?“

„Přivezl mě sem ředitel Bader…“

„Ale…“ stačil říci Walkenstein. (Bader přiletěl na hvězdolet přede dvěma hodinami.)

„…a zřejmě na mě zapomněl.“

„Přirozeně,“ řekl Walkenstein. „To je pro ředitele Badera docela typické. Je nesmírně rozrušen.“

„To chápu.“ Sidorov si pohlédl na špičky bot a řekl: „Chtěl jsem si promluvit se soudruhem Gorbovským.“

„Budete muset trochu počkat,“ řekl Walkenstein. „Brzy se vrátí. Pojďte, zavedu vás do společenské místnosti.“

Doprovodil Sidorova, položil před něho hromádku posledních časopisů ze Země a vrátil se do kabiny. Výsadkáři se usmívali, Bader si utíral pot z čela a také se usmíval. Na obrazovce se zase zmítaly mlhovinné záblesky.

„Vrací se,“ řekl Dixon. „Říkal, že jeden okruh je napoprvé až dost.“

„Samozřejmě, že to stačí,“ řekl Walkenstein.

„Úplně,“ řekl Vaseda.

Po čtvrt hodině se Gorbovskij vyškrábal z kesonu, cestou si rozepínal kombinézu. Byl roztržitý a jeho pohled mířil někam nad jejich hlavy.

„Tak co?“ netrpělivě se zeptal Vaseda.

„Všechno je v pořádku,“ řekl Gorbovskij. Zastavil se uprostřed chodby a začal se soukat z kombinézy. Uvolnil si jednu nohu, stoupl na rukáv a málem upadl. „No, jak říkám — všechno je v pořádku. Nic se nehodí k ničemu.“

„Jak to myslíš?“ přeptal se Walkenstein.

„Chci jíst,“ oznámil Gorbovskij. Konečně se dostal z kombinézy a zamířil do společenské místnosti, kombinézu za sebou táhl za rukáv. „Pitomá planeta,“ řekl.

Walkenstein mu vzal kombinézu a šel vedle něho.

„Pitomá planeta,“ opakoval Gorbovskij a díval se někam nad jejich hlavy.

„Je to planeta, se kterou jsou nesmírné potíže, pokud jde o výsadek,“ potvrdil jeho slova Bader a pečlivě vyslovoval všechny hlásky.

„Dejte mi něco k jídlu,“ řekl Gorbovskij.

Ve společenské místnosti se se spokojeným vzdycháním svalil na pohovku. Jakmile vstoupil, Sidorov vyskočil.

„Seďte, seďte,“ blahosklonně mu pokynul Gorbovskij.

„Tak co se stalo?“ zeptal se Walkenstein.

„Nic zvláštního,“ řekl Gorbovskij. „Naše čluny jsou pro výsadek nevhodné.“

„Proč?“

„To nevím. Fotonové koráby se pro výsadek nehodí. Nepřetržitě je rušeno ladění magnetických pastí v reaktoru.“

„Atmosférická magnetická pole,“ řekl atmosférický fyzik Vaseda a mnul si ruce, až to praštělo.

„Snad,“ řekl Gorbovskij.

„Co se dá dělat,“ řekl beze spěchu Bader. „Dám vám impulsní raketu. Nebo iontolet.“

„To dejte, Auguste,“ řekl Gorbovskij. „Dejte nám, laskavě, iontolet nebo impulsní raketu. A dejte mi něco k jídlu.“

„Panebože,“ řekl Walkenstein. „Já už si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy řídil impulsní raketu.“

„Nevadí,“ řekl Gorbovskij. „To si vzpomenete. Poslouchejte…,“ řekl mile, „dostanu dneska něco k jídlu?“

„Hned to bude,“ řekl Walkenstein.

Omluvil se Sidorovovi, uklidil ze stolu časopisy a prostřel stůl chlorvinilovým ubrusem. Pak položil na stůl chléb, máslo, mléko a misku s pohankovou kaší.

„Je prostřeno, Leonide Andrejeviči,“ řekl.

Gorbovskij se neochotně zvedl z pohovky.

„Když má člověk něco dělat, vždycky k tomu musí vstát,“ řekl.

Usedl ke stolu, vzal do obou rukou sklenici s mlékem a naráz ji vypil. Pak k sobě oběma rukama přitáhl talíř s kaší a vzal vidličku. Teprve když držel vidličku, všichni pochopili, proč držel sklenici oběma rukama. Třásly se mu. Tak silně se mu třásly ruce, že se mu dvakrát nepodařilo nabrat na špičku nože kousek másla. Bader natáhl krk a díval se na ruce Gorbovského.

„Zasadím se o to, abyste dostal tu nejlepší impulsní raketu, Leonide,“ řekl potichu. „Tu nejlepší.“

„Dejte mi ji, Auguste,“ řekl Gorbovskij. „Tu nejlepší. A copak je tohle za mladíka?“

„To je Sidorov,“ vysvětlil mu Walkenstein. „Chtěl s vámi mluvit.“

Sidorov znovu vstal. Gorbovskij na něho pohlédl a řekl:

„Posaďte se, prosím.“

„Ale…“ řekl Sidorov se strnulým úsměvem, protože na něj všichni hleděli. „Michail Albertovič. Biolog.“

„Welkome, Michail Albertovič,“ řekl vlasatý Dixon.

„Tak dobře,“ řekl Gorbovskij. „Teď se najím a pak půjdeme do mé kabiny. Tam je pohovka. Tady je pohovka taky…“ a začal mluvit tak potichu, že se to začalo podobat spikleneckému šeptání, „ale na té se usadil Bader, a on je to Ředitel.“

„Ne aby vás napadlo, brát ho s sebou,“ řekl Walkenstein japonsky. „Nelíbí se mi…“

„Proč?“ zeptal se Gorbovskij.

Gorbovskij si dělal pohodlí na pohovce, Walkenstein se Sidorovem seděli za stolem. Na desce stolu se povalovaly blyštivé svitky pásků videofonografu.

„Neradím vám to,“ řekl Walkenstein.

Gorbovskij si založil ruku za hlavu.

„Nemám žádné příbuzné,“ řekl Sidorov. (Gorbovskij na něho soucitně pohlédl.) „Nikdo pro mne plakat nebude.“

„Proč by měl zrovna plakat?“ zeptal se Gorbovskij.

Sidorov se zamračil.

„Chtěl jsem tím říct, že nevím, do čeho jdu. Potřebuju nutně informaci. Na Zemi mě čekají. Sedím tu nad Vladislavou už rok. Rok jsem ztratil téměř zbytečně…“

„Hm, to je trapné,“ řekl Gorbovskij.

Sidorov sepjal ruce.

„To je nesmírně trapné, Leonide Andrejeviči. Já jsem si myslel, že na Vladislavě přistanete brzy. Já netoužím po tom, abych byl jejím objevitelem. Jednoduše potřebuju jenom informaci, chápete mě?“

„Chápu,“ řekl Gorbovskij. „Aby ne. Vy jste, myslím, biolog…“

„Ano. Kromě toho jsem absolvoval kursy kosmogačních pilotů a dostal jsem diplom s vyznamenáním. Ty zkoušky jsem dělal u vás, Leonide Andrejeviči. Vy si mě přirozeně nepamatujete. Jsem nakonec přece na prvním místě biolog, a déle už čekat nechci. Kvippa slíbil, že mě vezme s sebou. Pokusil se dvakrát o výsadek a odmítl to. Pak přiletěl String. To byl opravdový odvážlivec. Jenže ten mě taky nevzal s sebou. Nezvládl to. Šel na přistání při druhém pokusu a nevrátil se.“

„To je blázen,“ řekl Gorbovskij a díval se do stropu. „Na takové planetě člověk musí udělat nejméně deset pokusů. Jak říkáte, že se jmenoval? String?“

„Ano, String,“ odpověděl Sidorov.

„Blázen,“ řekl Gorbovskij. „Hloupý blázen.“

Walkenstein pohlédl Sidorovovi do tváře a zavrčel:

„Už se to stalo. Je to hrdina.“

„Mluv rusky,“ řekl přísně Gorbovskij.

„A proč? On umí japonsky.“

Sidorov zčervenal.

„Ano,“ řekl. „Umím. Jenom nejsem žádný hrdina. String, to je hrdina. Já jsem biolog a já potřebuji informaci.“

„Jaké informace jste dostal od Stringa?“ zeptal se ho Walkenstein.

„Od Stringa? Žádné,“ řekl Sidorov. „On přece zahynul.“

„Tak proč jím jste tak nadšený?“

Sidorov pokrčil rameny. Nechápal tyhle zvláštní lidi. Jsou to neuvěřitelní podivíni — Gorbovskij, Walkenstein a jejich přátelé, určitě. Říci o pozoruhodném odvážlivci Stringovi, že je to hloupý blázen… Vzpomněl si na Stringa, na vysokého muže se širokými rameny, s hlasitým bezstarostným smíchem a jistými pohyby. A jak String řekl Baderovi: ‚Ti opatrní sedí na Zemi, Auguste Johanne. To je specifika práce, Auguste Johanne!‘ a luskl pevnými prsty. ‚Hloupý blázen…‘

‚No dobře,‘ pomyslel si Sidorov, ‚to je jejich věc. Co mám ale dělat já? Zase sedět se založenýma rukama a hlásit na Zemi, že další zásobník kybernetických rozvědčíků shořel v ovzduší; že další pokus o výsadek se nezdařil; že další oddíl meziplanetárních vědců mě odmítá vzít s sebou; že jsem se znovu příšerně posekal s Baderem a Bader ještě jednou potvrdil, že mi planetolet nesvěří, ale za systematickou drzost mě pošle pryč z prostoru, který mu byl ve vesmíru svěřen. A znovu dobrý starý Rudolf Kreizer v Leningradě bude za potřásání své čepičky uvádět své nepodložené domněnky o existenci života v soustavě modrých hvězd, a vzteklý Gadžibekov ho bude potírat svými osvědčenými argumenty hovořícími proti existenci života v soustavě modrých hvězd; Rudolf Kreizer bude hovořit o stále stejných osmnácti baktériích získaných Kvippovou expedicí v ovzduší planety Vladislavy, ovšem Gadžibekov bude znovu popírat jakoukoli souvislost mezi těmito osmácti baktériemi a atmosférou planeta Vladislavy tím, že se bude odvolávat plným právem na složitost identifikace v konkrétních podmínkách daného pokusu. A opět Akademie kosmobiologie nechá otevřenou otázku existence života v soustavě modrých hvězd. Ale ten život existuje, existuje, existuje, je třeba se k němu jenom dostat. Dostat se na Vladislavu, planetu modré hvězdy EN-17.‘

Gorbovskij pohlédl na Sidorova a přívětivě řekl:

„Koneckonců, proč musíte s námi letět? My máme vlastního biologa. Skvělý biolog Percy Dixon. Je to tak trochu blázen, ale ten vám přiveze vzorky, jaké si budete přát a kolik si jich budete přát.“

„Ále,“ řekl Sidorov a mávl rukou.

„Čestné slovo,“ řekl Gorbovskij. „Vám by se u nás ani moc nelíbilo. A takhle to bude všechno v pořádku. Přistaneme, přivezeme vám všechno, co budete chtít. Dejte nám jenom své přesné pokyny.“

„A vy to všechno uděláte naopak,“ řekl Sidorov. „Kvippa na mně taky chtěl, abych mu dal pokyny, a pak mi přivezl dva kontejnery s penicellou. Obyčejná pozemská plíseň. Neznáte podmínky pro práci na Vladislavě. Tam si na mé pokusy ani nevzpomenete.“

„Co je pravda, to je pravda,“ povzdechl si Gorbovskij. „Tamější podmínky neznáme. Budete tedy muset ještě nějakou dobu počkat, Michaile Albertoviči.“

Walkenstein spokojeně přikývl.

„Dobře,“ řekl Sidorov. Úplně při tom zavřel oči. „Tak ode mne převezměte aspoň pokyny.“

„Určitě,“ řekl Gorbovskij. „Zcela jistě.“

Během dalších čtyřiceti cyklů udělal Gorbovskij šestnáct pokusů. Pracoval s prvotřídním impulsním planetoletem Skyt Alex, který mu nabídl Bader. Prvních pět pokusů dělal sám, zkoušel exosféru Vladislavy na pólech, na rovníku, na různých šířkách. Nakonec se mu začala líbit oblast u severního pólu a začal s sebou brát Walkensteina. Znovu a znovu se nořili do atmosféry černooranžové planety, znovu a znovu z ní byli vymršťováni jako zátky z vody. Pokaždé se jim však dařilo ponořit se o něco hlouběji.

Bader zapojil do práce Výsadkářů tři observatoře, a ty neustále informovaly Gorbovského o pohybech meteorologických front v ovzduší Vladislavy. Na Baderův příkaz byla znovu obnovena výroba atomárního kyslíku — paliva pro Skyta Alexe (spotřeba paliva byla nepředvídaně veliká). Výzkumy chemického složení atmosféry bombovými sondami s mezonovými vyzařovači byly přerušeny.

Walkenstein i Gorbovskij se vraceli po výsadkových pokusech unavení a vysílení, dychtivě se vrhali na jídlo, pak se Gorbovskij odebral k nejbližší pohovce, dlouhou dobu ležel a bavil své přátele nejrůznějšími úvahami.

Na pozvání Gorbovského zůstal Sidorov na Tarielu. Dovolili mu, aby umístil do zdířek zkoušečů ‚Skyta Alexe‘ kontejnerové pasti pro biologické vzorky a biologickou expresní laboratoř. Tím ale často omezoval fyzika pro atmosféru. Ostatně užitku z toho bylo pramálo: kontejnery se vracely prázdné, záznamy z expresní laboratoře nebylo možno rozšifrovat. Působení magnetických polí bouřlivé atmosféry na přístroje se chaoticky měnilo a expresní laboratoř potřebovala lidskou ruku. Když Gorbovskij vylézal z kesonu, nejdřív vídal lesknoucí se Sidorovovu lebku a mlčky si pleskal dlaní do čela. Jednou Sidorovovi řekl:,Jde totiž o to, Michaile Albertoviči, že veškerá biologie se mi vykouří z hlavy na sto dvacátém kilometru. Prostě ji něco vytlačí. Je to tam příšerné.‘

Někdy s sebou Gorbovskij bral Dixona. Každý takový pokus vlasatý biolog odležel. Na nesmělou Sidorovovu prosbu, zda by dohlédl na přístroje, Dixon jednoznačně odpověděl, že se ničím vedlejším zabývat nebude. (,Prostě na to není čas, kamaráde…’)

‚Nikdo z nich se nechce zabývat ničím vedlejším,‘ trpce uvažoval Sidorov. ‚Gorbovskij a Walkenstein hledají město, Rju je zaneprázdněn atmosférou, Dixon studuje jejich nesmrtelný tep. A oni to přistání oddalují a oddalují… Proč si nepospíší? Copak jim to je všechno jedno?‘

Sidorovovi připadalo, že nikdy těmhle zvláštním lidem, kteří si říkají Výsadkáři, neporozumí. V celém tom obrovském světě Výsadkáře znali a byli na ně hrdi. Být osobním přítelem některého z nich byla veliká čest. Ale tady se ukazuje, že nikdo vlastně nemá potuchy, kdo to Výsadkář je. Na jedné straně je to někdo nesmírně odvážný. Na straně druhé někdo ostudně opatrný: vraceli se. Vždycky umírali přirozenou smrtí. Říkali: ‚Výsadkářem je ten, kdo si dokáže přesně vypočítat okamžik, kdy není nutno počítat.‘ Říkali: ‚Výsadkář přestává být Výsadkářem, když zahyne.‘ Říkali: ‚Výsadkář jde tam, odkud se nevracejí stroje.‘ A taky ještě říkali: ‚Můžeme říci — žil a zemřel jako biolog. Musíme však říci: žil jako Výsadkář, ale zahynul jako biolog.‘ Všechny tyto citáty byly značně emocionální, ale vůbec nic neobjasňovaly. Četní vynikající vědci a výzkumníci byli Výsadkáři. Bylo jedno období, kdy jimi byl Sidorov nadšen. Jedna věc je ale být jimi nadšen, když člověk sedí v lavici, a docela jiné je — dívat se, jak se Gorbovskij jako želva plazí kilometr po kilometru, které by bylo možno překonat jediným riskantním, ale bleskovým skokem.

Když se Gorbovskij vrátil ze šestnáctého pokusu, oznámil, že se chystá k průzkumu poslední, té nejsložitější části povrchu Vladislavy.

„K povrchu zbývá ještě pětadvacet kilometrů naprosto neznámé vrstvy,“ řekl, pomrkával ospalýma očima a díval se jim někam nad hlavy. „Jsou to kilometry nesmírně nebezpečné, tady budu postupovat zvláště opatrně. Uděláme s Walkensteinem maximálně ještě deset patnáct pokusů. Jestli nám ředitel Bader samozřejmě zajistí palivo.“

„Ředitel Bader palivo zajistí,“ řekl Bader vznešeně. „O tom ani v nejmenším nepochybujte, Leonide.“

„Tak to je skvělé!“ řekl Gorbovskij. „Jde totiž o to, že budu maximálně opatrný, a proto si právem myslím, že s sebou mohu vzít Sidorova.“

Sidorov vyskočil. Všichni na něho pohlédli.

„Tak se tedy ten chlapec dočkal,“ řekl Dixon.

„Ano. Nováček musí dostat šanci,“ řekl Bader.

Vaseda se jenom usmál a pokyvoval přitom svou nádhernou hlavou. Dokonce i Walkenstein se odmlčel, i když tím právě nadšen nebyl. Neměl totiž rád hrdiny.

„Bude to tak spravedlivé,“ řekl Gorbovskij. Začal couvat, a aniž se ohlédl, s naprostou přesností dosedl na pohovku. „Ať si nováček jde.“ Usmál se a ulehl. „Připravte si ty vaše kontejnery, Michaile Albertoviči, vezmeme vás s sebou.“

Sidorov vyletěl z místa a vyběhl ze společenské místnosti.

„Tos neměl,“ řekl Walkenstein.

„Nebuď egoista, Marku,“ řekl Gorbovskij líně. „Ten kluk tu sedí už rok. A potřebuje jenom jediné, získat baktérii z atmosféry.“

Walkenstein zavrtěl hlavou a řekl:

„Tos neměl. Je to hrdina.“

„To nevadí,“ řekl Gorbovskij. „Teď si vzpomínám, že spolužáci mu říkali Athos. Je to dobrý biolog a nebude zlobit. Já jsem kdysi dávno byl taky hrdina. A ty taky. Rju rovněž. Že je to pravda, Rju?“

„Je, veliteli,“ řekl Vaseda.

Gorbovskij se zamračil a přejel si rukou po čele.

„Bolí to,“ řekl smutným hlasem. „Taková strašná zatáčka. A ke všemu proti proudu. Co tvé koleno, Marku?“

Walkenstein zvedl nohu, několikrát ji skrčil a zase narovnal. Všichni pozorně sledovali jeho pohyby.

„Oouvej, ouvej, to to bolí,“ řekl jako v písničce.

„Hned vám to namasíruju,“ řekl Dixon a ztěžka vstal.

Tariel postupoval po poledníkové oběžné dráze a nad severním pólem Vladislavy se objevil každé tři a půl hodiny. Ke konci cyklu se planetolet s Gorbovským, Walkensteinem a Sidorovem oddělil od hvězdoletu a vrhl se dolů do samého středu černého spirálovitého trychtýře, který se pomalu svíjel v oranžové mlze ukrývající severní pól Vladislavy.

Nejdřív všichni mlčeli, až promluvil Gorbovskij:

„Vysadili se na severním pólu.“

„Kdo?“ zeptal se Sidorov.

„Oni,“ vysvětlil Gorbovskij. „A jestli někde postavili nějaké své město, pak to bylo právě na severním pólu.“

„Na místě, kde tehdy byl severní pól,“ řekl Walkenstein.

„Ano, právě tam. Jako na Marsu.“

Sidorov se soustředěně díval, jak se na obrazovce prudce rozlétají z nějakého středu oranžová zrna a černé skvrny. Pak se tento pohyb zpomalil. Skyt Alex brzdil. Nyní klesal po kolmici.

„Mohli ale přistát také na jižním pólu,“ řekl Walkenstein.

„To mohli,“ souhlasil Gorbovskij.

Sidorova napadlo, že jestliže Gorbovskij nenalezne sídliště cizích bytostí u severního pólu, bude stejně metodicky hledat u pólu jižního, a když pak nenalezne ani tam nic, bude prolézat celou planetu, dokud něco nenajde. Bylo mu dokonce líto Gorbovského a jeho přátel. Zvláště jeho přátel.

„Michaile Albertoviči,“ ozval se najednou Gorbovskij.

„Ano?“ nechal se slyšet Sidorov.

„Michaile Albertoviči, už jste někdy viděl tančit skřítky?“

„Skřítky?“ podivil se Sidorov.

Ohlédl se. Gorbovskij byl zpola odvrácen a pozoroval ho lišáckým pohledem. Walkenstein seděl zády k Sidorovovi.

„Skřítkové?“ zeptal se Sidorov. „Jací skřítkové?“

„Takoví s křidélky. Přece víte, takovíhle…“ Gorbovskij zvedl ruku od ovládací klávesnice a neurčitě pohnul prsty. „Neviděl jste je? To je škoda. Já jsem je taky neviděl. Ani Mark je neviděl, nikdo je neviděl. Ale bylo by zajímavé podívat se na ně, co říkáte?“

„To jistě,“ řekl suše Sidorov.

„Leonide Andrejeviči,“ řekl Walkenstein. „Proč nedemontovali potah stanic?“

„Nepotřebovali to,“ řekl Gorbovskij.

„To není úsporné,“ řekl Walkenstein.

„Tak tedy nedovedou šetřit.“

„Pěkní rozhazovači, tihle rozvědčíci,“ řekl Walkenstein a odmlčel se.

Planetoletem to otřáslo.

„Jsme v tom,“ řekl Gorbovskij cizím hlasem.

Planetolet se začal strašně otřásat. Člověk si ani nedokázal představit, že by takové otřesy mohl vydržet. Skyt Alex se dostal do atmosféry, kde zuřila šílená horizontální proudění, vlekla za sebou černé pruhy krystalického prachu, které okamžitě oslepily lokátory, kde v bezprostřední oranžové mlze létaly blesky nevídané síly. Mohutné, naprosto nevysvětlitelné záblesky magnetického pole mátly přístroje a štěpily plazmový řetězec v reaktoru fotonových raket. Fotonové rakety tu nebyly k ničemu, ale ani pro prvotřídní atomový planetolet Skyt Alex to nebylo nic příjemného.

V kabině se rozhostilo ticho. Před pultem se krčil Gorbovskij, připoutaný řemeny ke křeslu. Černé vlasy mu padaly do očí a při každém nárazu cenil zuby. Nárazy za sebou následovaly nepřetržitě, vypadalo to, jako když se směje. Smích to však nebyl. Sidorov nikdy nepředpokládal, že Gorbovskij může být také takový — ne, divný, to není to pravé slovo, spíš nějak cizí. Podobal se ďáblovi. Walkenstein se taky podobal ďáblovi. Visel rozkročený nad pultem atmosférických fixátorů a škubal přitom nataženým krkem. Bylo podivné ticho. Ale ručičky přístrojů, zelené klikatiny a oranžové skvrny na obrazovce periskopu — všechno kroužilo v rozverném tanci, podlaha se zmítala ze strany na stranu jako zkrácené kyvadlo, strop sebou trhal, padal a znovu vzlétal.

„Kybernetického navigátora,“ řekl chraptivě Walkenstein.

„Moc brzo,“ řekl Gorbovskij a znovu vycenil zuby.

„Zanáší nás to… Spousta prachu.“

„Moc brzo, sakra,“ řekl Gorbovskij. „Jdu k pólu.“

Walkensteinovu odpověď Sidorov nezaslechl, protože začala pracovat expresní laboratoř. Rozsvítilo se signální světélko a pod průhledným víčkem z plastické hmoty se začala sunout páska se záznamem. „Aha!“ zvolal Sidorov. Venku byly bílkoviny. Živá protoplazma. Bylo jí hodně a každou sekundu jí přibývalo. ‚Co tohle znamená?‘ uvažoval Sidorov. Registračnímu přístroji nestačila šířka pásky a přístroj se automaticky zapojil na nulovou hodnotu. Pak signalizační světlo zhaslo a páska se zastavila. Sidorov zařval, odtrhl výrobní plombu a obě ruce mu zmizely v mechanismu tohoto přístroje. Dobře ten přístroj znal, sám se zúčastnil jeho konstruování a nedokázal pochopit, co v něm mohlo přestat fungovat. Dalo mu spoustu práce udržet rovnováhu, když ohmatával bloky tištěných schémat. Mohly je poškodit nárazy. Na to docela zapomněl. Dvacetkrát se mohly poškodit při minulých pokusech.,Jenom aby nebyly poškozeny,‘ uvažoval.,Jenom aby byly celé.‘

Koráb se nepředstavitelně otřásl, Sidorov se několikrát uhodil o panel z plastické hmoty do čela. Jednou se uhodil do kořene nosu a pro slzy chvíli vůbec neviděl. Bloky byly zřejmě celé. Vtom se Skyt Alex prudce položil na bok.

Sidorova to vymrštilo z křesla. Přeletěl přes celou kabinu, v obou rukách svíral kusy vyrvaného panelu. Nemohl se hned orientovat, co se stalo. Pak to pochopil, ale nechtěl tomu věřit.

„Měl jste se připoutat,“ řekl Walkenstein. „Pilote.“

Sidorov se po čtyřech doplazil po tančící podlaze ke svému křeslu, připoutal se a tupě se díval na rozervané vnitřnosti přístroje.

Planetoletem to trhlo tak, jako kdyby narazil na skálu. Sidorov rozevřel vyschlá ústa a lapal po vzduchu. V kabině bylo naprosté ticho, jen Walkenstein sípal, jak se mu krk zaléval krví.

„Kybernetického navigátora,“ řekl.

Vtom se zachvěly stěny znovu. Gorbovskij mlčel.

„Jsme bez přívodu paliva,“ řekl Walkenstein nečekaně klidně.

„To vidím,“ řekl Gorbovskij.

„Nemáme ani kapku. Padáme. Uzavřelo se to…“

„Zapojuji nouzovou, poslední. Výška čtyřicet pět… Sidorove!“

„Ano,“ řekl Sidorov a začal pokašlávat.

„Vaše kontejnery se plní.“ Gorbovskij k němu otočil svou protáhlou tvář se suchýma lesknoucíma se očima. Sidorov u něho takový výraz ještě neviděl. „Kompresory pracují. Máte štěstí, Athosi!“

„To mám teda pěkné štěstí,“ řekl Sidorov.

Další náraz přišel zdola. V Sidorovovi něco chrouplo, ústa měl plná trpkých slin.

„Přívod paliva!“ zvolal Walkenstein.

„Výtečně… To je nádhera. Sidorove, proboha, tak dělejte si svou práci! Haló, Míšo…“

„Ano,“ zasípal Sidorov přes stisknuté zuby.

„Nemáte náhradní soupravu?“

„Hm,“ řekl Sidorov. Špatně se teď orientoval.

„Jaké hm?“ vykřikl Gorbovskij. „Tak máte, nebo ne?“

„Nemám,“ řekl Sidorov.

„Pilot,“ řekl Walkenstein. „Hrdina!“

Sidorov zaskřípal zuby a začal sledovat obrazovku periskopu. Na ní se zprava doleva proháněly matné oranžové pruhy. Dívat se na to bylo něco až na zvracení, Sidorov raději zavřel oči.

„Vysadili se tady!“ zvolal Gorbovskij. „Musí tam být město, vím to!“

V kabině se něco slabounce rozezvonilo v hrozivém zmítajícím se tichu a najednou Walkenstein vykřikl těžkým přerývaným basem:

,Já bych šel,‘ myslel si Sidorov. ‚Jsem trouba, osel. Měl jsem počkat, až se Gorbovskij rozhodne k přistání. Nebyl jsem dost trpělivý. Kdyby přistál dnes, vykašlal bych se na expresní laboratoř.‘

A Walkenstein řval dál:

„Výška jednadvacet!“ zvolal Gorbovskij. „Přecházím na horizontál!“

‚Teď nekonečné minuty horizontálního letu,‘ uvažoval Sidorov. ‚Příšerné minuty horizontálního letu. Nekonečné minuty nárazů a křečí v žaludku, dokud se nenasytí těch svých pozorování. Já tu budu sedět jako slepec s tím svým pitomým rozbitým zařízením.‘

Do planetoletu něco narazilo. Náraz to byl tak silný, že se jim zatmívalo před očima. Zadýchaný Sidorov viděl, jak se Gorbovskij silně uhodil o pult do obličeje, jak se Walkenstein s rozhozenýma rukama vznesl nad křeslo a pomalu, jak to vídáme jen ve snu, se s rozhozenýma rukama snášel na podlahu, až zůstal ležet tváří dolů. Kus řemenu, který se na dvou místech přetrhl, sjel plavně jako podzimní list po jeho zádech. Několik sekund se koráb pohyboval setrvačností a Sidorov vtlačený do pásů stačil vnímat, jak klesá. Vzápětí však všechno znovu získalo svou váhu.

Uvolnil zámek a postavil se na chvějící se nohy. Pohlédl na přístroje. Ručička výškoměru se plazila nahoru, v modrých okénkách kontrolního zařízení se míhaly zelené klikatiny a zanechávaly za sebou pohasínající rozostřené stopy. Kybernetický navigátor vedl koráb od Vladislavy. Sidorov překročil Walkensteina a přistoupil k pultu. Gorbovskij ležel hlavou na klávesách. Sidorov se ohlédl na Walkensteina. Seděl už a rukama se opíral o podlahu. Měl zavřené oči. Pak Sidorov opatrně zvedl Gorbovského a opřel ho o opěradlo křesla. ‚Chtěl jsem se vykašlat na expresní laboratoř,‘ pomyslel si. Zapojil kybernetického navigátora a položil prsty na lepkavou klávesnici. Skyt Alex se začal natáčet a najednou poklesl o sto metrů. Sidorov se usmál. Zaslechl, jak za ním Walkenstein vztekle zasyčel:

„To si nesmíte dovolit…“

Sidorov se však ani neohlédl.

„Jste dobrý pilot, koráb jste posadil solidně. Podle mne jste výtečný biolog,“ řekl Gorbovskij. Měl zavázanou tvář. „Skutečně jste výtečný biolog. Opravdový fanda. Že je to tak, Marku?“

Walkenstein přikývl, odtrhl od sebe slepené rty a řekl:

„To jistě. Koráb posadil dobře. Ale on to nezvedl.“

„Víte,“ říkal Gorbovskij přesvědčivě, „četl jsem vaši monografii o prvocích, je výborná. Naše cesty se ale rozcházejí.“

Sidorov namáhavě polkl a řekl:

„Proč?“

Gorbovskij pohlédl na Walkensteina, pak na Badera.

„On to nechápe.“

Walkenstein přikývl. Nedíval se na Sidorova. Bader rovněž přikývl a pohlédl na Sidorova jakýmsi nedefinovatelným pohledem.

„No tak proč?“ zeptal se vyzývavě Sidorov.

„Máte v krvi příliš šturmování,“ řekl Gorbovskij měkce. „Víte, to je takové Sturm und Drang, jak by řekl ředitel Bader.“

„To je přesné,“ řekl Walkenstein. „Až moc. Něco takového nepotřebujeme. Je to móóc špatná vlastnost. Praští při ní kosti. A vy to dokonce nechápete.“

„Má laboratoř byla zničena,“ řekl Sidorov. „Nemohl jsem jednat jinak.“

Gorbovskij si povzdychl a pohlédl na Walkensteina, který pohrdavě řekl:

„Jdeme, Leonide Andrejeviči.“

„Nemohl jsem jednat jinak,“ paličatě opakoval Sidorov.

„Vaší povinností bylo udělat něco jiného,“ řekl Gorbovskij. Otočil se a vykročil chodbou.

Sidorov zůstal stát uprostřed chodby a díval se, jak všichni tři odcházejí, jak Bader s Walkensteinem podpírají Gorbovského. Pak se podíval na ruku a uviděl rudé krůpěje na prstech. Šel tedy do lékařského úseku, přidržoval se stěn, protože se motal ze strany na stranu. ‚Chtěl jsem to udělat, jak nejlépe jsem dovedl,‘ uvažoval. ‚Nejdůležitější přece bylo přistát. Přivezl jsem kontejnery s mikrofaunou. Má to obrovskou cenu. I pro Gorbovského: dřív nebo později bude muset sám přistát a projet Vladislavou. A baktérie ho zabijí, když je nezneškodním. Udělal jsem to, co je nutné. Na planetě modré hvězdy Vladislavě je život. Samozřejmě, udělal jsem to, co jsem musel.‘ Několikrát si zašeptal: ‚Udělal jsem to, co jsem musel.‘ Cítil však, že to tak docela není. Prvně si to uvědomil tam dole, když stáli u planetoletu až po pás v klokotající naftě a na obzoru se zvedaly sloupy gejzírů a když se ho Gorbovskij zeptal: ‚Tak co navrhujete teď, abychom udělali, Michaile Albertoviči?‘, a když Walkenstein řekl něco neznámým jazykem, vstoupil zpátky do planetoletu. Pak si to také uvědomil, když se Skyt Alex potřetí odpoutal od povrchu té strašné planety a znovu sebou plácl do naftového marastu, protože ho srazila bouře. A teď si to uvědomil znovu.

„Chtěl jsem přece to nejlepší,“ nesrozumitelně řekl Dixonovi, který mu pomáhal ulehnout na stůl.

„Cože?“ řekl Dixon.

„Já jsem tam musel přistát,“ řekl Sidorov.

„Ležte,“ řekl Dixon. Pak zavrčel: „Pudové nadšení…“

Sidorov viděl, jak od stropu sjíždí velká bílá hruška. Zůstala viset docela blízko, až u samé jeho tváře; před očima mu začaly plout tmavé skvrny, uši mu zalehly a najednou Walkenstein začal zpívat svým hrubým basem:

Kdyby ses nevrátil, život dal svůj,

kdo by šel za tebe vpřed?

„Kdokoli…“ umíněně řekl Sidorov se zavřenýma očima. „Každý půjde vpřed…“

Dixon stál vedle něho a sledoval, jak tenká třpytivá jehla kybernetického chirurgického zařízení proniká do zmrzačené ruky. ‚Taková spousta krve,‘ pomyslel si Dixon. ‚Strašná spousta. Gorbovskij je z toho dostal včas. Přijít o půl hodiny později, už by toho mladíčka nikdo nedal dohromady. Jenže Gorbovskij se vždycky vrací včas. Tak to má být. Výsadkáři se musejí vracet, jinak by to nebyli Výsadkáři. A každý Výsadkář byl kdysi takovým Athosem…‘