Poledne, XXII. století

TÉMĚŘ TI SAMÍ

Každou chvíli je měli volat. Zatím ale seděli v chodbě na oknech přede dveřmi. Serjoža Kondratěv houpal nohama a Panin natahoval krátký krk, díval se do parku, kde na volejbalovém hřišti poskakovala děvčata z fakulty pro dálkové ovládání. Serjoža Kondratěv si seděl na rukách a díval se na dveře s lesknoucí se černou tabulkou nadepsanou „Velká centrifuga“. Na vysoké škole kosmogace jsou čtyři fakulty, tri z nich mají cvičné prostory, na jejichž dveřích je tabulka se stejným nápisem. Vždycky je to velké vzrušení, když člověk čeká, až ho zavolají na Velkou centrifugu. Tak Panin třeba zevluje na děvčata viditelně proto, aby nedal najevo, jak je nervózní. A Panin má při tom už dnes docela běžný trénink.

„Nehrají špatně,“ řekl Panin hlubokým hlasem.

„Nehrají,“ řekl Serjoža, aniž se otočil.

„Ta čtyřka má výborné podání.“

„Má,“ řekl Serjoža. Trhl rameny. On měl také dobré podání, ale neotočil se.

Panin pohlédl na Serjožu, pak na dveře a řekl:

„Dneska tě odtud odnesou.“

Serjoža mlčel.

„Nohama napřed,“ řekl Panin.

„Ale no tak,“ řekl Serjoža zdrženlivě. „Tebe vůbec nosit nebudou.“

„Jen klid, sportovče,“ řekl Panin. „Sportovec musí být klidný, vyrovnaný a vždy připravený.“

„Ale já jsem klidný,“ řekl Serjoža.

„Ty že jsi klidný?“ řekl Panin a píchal mu do prsou nataženým prstem. „Ty vibruješ. Jsi vyvalený jako pulec. Je odporné se dívat, jak se klepeš.“

„Tak se na mě nedívej,“ poradil mu Serjoža. „Koukej raději na děvčata. Dobrá podání a tak dále.“

„Nemáš žádné chování,“ řekl Panin a podíval se oknem. „Hezká děvčata! A jak primově hrají.“

„Tak se dívej,“ řekl Serjoža. „A snaž se, ať ti necvakají zuby.“

„To jako mně že cvakají zuby?“ podivil se Panin. „To tobě cvakají.“

Serjoža mlčel.

„Mně můžou,“ řekl Panin po chvíli přemýšlení. „Já nejsem sportovec.“ Povzdechl si, podíval se na dveře a řekl: „Kdyby aspoň už začali volat, nebo…“

Zleva se na konci chodby objevil vedoucí druhého ročníku Gríša Bystrov. Měl na sobě kombinézu, blížil se jen pomalu a cestou prstem maloval po zdi. Byl zamyšlený. Zastavil se před Kondratěvem a Paninem a řekl:

„Zdravím vás.“ Hlas měl smutný.

Serjoža kývl. Panin přezíravě řekl:

„Buď zdráv, Grigoriji. Dostals taky vibraci před Centrifugou?“

„Dostal!“ odpověděl Gríša Bystrov. „Trochu.“

„Tadyhle,“ řekl Panin Serjožovi, „Grigorij se mírně klepe. Ostatně je to všeho všudy pouhý pulec.“

Pulci byli ve škole všichni studenti z nižších ročníků.

Gríša povzdechl a také si sedl na okno.

„Serjožo,“ řekl, „je to pravda, že dnes máš první pokus na osminásobném?“

„Ano,“ řekl Serjoža. Neměl nejmenší chuť do mluvení, ale bál se, že Bystrova urazí. „Ovšem když mě pustí,“ dodal.

„Určitě tě pustí,“ řekl Gríša.

„Uvědom si to, pokus na osminásobném!“ řekl Panin jakoby nic.

„Ty už jsi to zkoušel na osminásobném?“ se zájmem se zeptal Gríša.

„Nezkoušel,“ řekl Panin. „Nejsem přece sportovec.“

„Třeba to ale zkusíš, ne?“ řekl Serjoža. „Teď hned, se mnou. Co ty na to?“

„Já jsem člověk jednoduchý, prostoduchý,“ odpověděl Panin. „Existuje přece norma. Tou normou je pětinásobné přetížení. Můj jednoduchý nezáludný organismus nesnáší nic, co je přes normu. Jednou to zkusil na šestinásobném, a vynesli ho v sedmé minutě. A mě s ním.“

„Koho že vynesli?“ nechápal Gríša.

„Můj organismus,“ vysvětlil mu Panin.

„Aha,“ řekl Gríša s mírným úsměvem. „A já jsem se ještě nedostal k pětinásobnému.“

„Ve druhém ročníku ani nemusíš,“ řekl Serjoža. Seskočil z okna a začal střídavě dosedat na levou a pravou nohu. „Tak já jdu,“ řekl Gríša a také seskočil.

„Co se stalo, náčelníku?“ zeptal se Panin. „Proč tolik smutku?“

„Někdo si udělal legraci z Kopylova,“ smutně řekl Gríša.

„Už zas?“ řekl Panin. „Jakou legraci?“

Valja Kopylov z druhého ročníku byl znám na fakultě svým vřelým vztahem k výpočtové technice. Nedávno byl na fakultě ustaven nový velmi výkonný vlnový počítač LIANTO, Valja u něho trávil všechen svůj volný čas. Trčel u něho i v noci, ale v noční době se na LIANTU prováděly výpočty pro diplomaty a Valentina nemilosrdně vyháněli.

„Někdo od nás pro něho zaprogramoval zamilovaný vzkaz,“ řekl Gríša. „LIANTO teď v poslední fázi předává: Bez Kopylova není život životem, miluji, pozdrav od LIANTA. To všechno v jednoduchém abecedním kódu.“

„Pozdrav od LIANTA…“ řekl Serjoža a masíroval si ramena. „Básníci. Zabít vás je málo.“

„Dovedeš si představit,“ řekl Panin, „jakou radost z toho chlapec má?“

„A jaký je vtipný,“ řekl Serjoža.

„Co mi to říkáte,“ řekl Gríša Bystrov. „To řekněte těm chytrákům. Fakt to tak bylo, pozdrav od Lianta. Dnes v noci Kan počítal a místo odpovědi najednou — pozdrav od Lianta. Teď si mě pozval.“

Todor Kan, železný Kan, byl vedoucím navigátorské fakulty.

„No,“ řekl Panin, „čeká tě zajímavá půlhodinka, náčelníku. Železný Kan je velice pohotový spolubesedník.“

„Železný Kan je velký estét,“ řekl Serjoža Kondratěv. „Nestrpí náčelníka, jehož studenti nedovedou dát dohromady dvě řádky.“

„Já jsem člověk prostý, jednoduchý,“ řekl Panin ale vtom se pootevřely dveře a v nich hlava služby.

„Připraví se Kondratěv, Panin,“ řekla služba.

Panin sebou trhl a upravil si blůzu.

„Jdeme,“ řekl.

Kondratěv kývl na Gríšu a šel za Paninem do výcvikového sálu. Byl to obrovský sál, uprostřed blikalo čtyřmetrové vahadlo na silném krychlovém loži — Velká centrifuga. Vahadlo se otáčelo. Kabiny na jeho koncích byly odtlačeny odstředivou silou a ležely téměř v horizontální poloze. Okénka v kabinách nebyla, studenti byli pozorováni zevnitř lože pomocí soustavy zrcadel. Několik studentů odpočívalo u zdi na švédské lavičce. Se zvrácenými hlavami sledovali létající kabinu.

„Čtyřnásobné,“ řekl Panin při pohledu na kabinu.

„Pětinásobné,“ řekl Kondratěv. „Kdo tam teď je?“

„Nguen a Gurgenidze,“ řekl chlapík od služby.

Přinesl dva obleky proti přetížení, pomohl Kondratěvovi a Paninovi při oblékání a zašněroval je. V takovém obleku se člověk podobá zámotku bource morušového.

„Čekejte,“ řekla služba a šla k loži.

Jednou za týden studenti vždycky trénovali na odstředivém zařízení a zvykali si tak na přetížení. Týden co týden jednu hodinu po celých pět let. Člověk musel sedět, trpět, poslouchat, jak mu praskají kosti, a vnímat, jak se mu široké řemeny vpíjejí přes silnou látku obleku do otylého těla, jak mu visí obličej a nemůže mrkat, protože víčka jsou tak těžká. Přitom museli řešit jakési nezajímavé úlohy nebo sestavovat standardní programy pro počítač, to všechno nebylo nijak lehké, i když takové úlohy i podprogramy pro ně nebyly od prvního ročníku ničím novým. Někteří studenti snášeli sedminásobné přetížení, jiní nevydrželi ani trojnásobné — nedokázali se vyrovnat s dočasnou ztrátou zraku, a tak je převáděli na fakultu pro dálkové ovládání.

Vahadlo se začalo otáčet pomaleji, kabinky se začaly vracet do vertikální polohy. Z jedné vystoupil štíhlý opálený Nguen Fu Dat a zastavil se, přidržoval se otevřených dvířek. Trochu to s ním houpalo. Z druhé kabiny vypadl jako pytel brambor Gurgenidze. Studenti vyskočili ze švédské lavice, ale služba mu už pomohla vstát. Sedl si a opíral se přitom rukama o podlahu.

„Trochu života do toho, Levo!“ řekl hlasitě jeden ze studentů.

Všichni se zasmáli, jenom Panin se nesmál.

„To nevadí, hoši,“ řekl sípavě Gurgenidze a vstal. „Nic to není!“ Hrozivě zahýbal tváří, jak si rozcvičoval oteklé svaly na obličeji. „Nic to není!“ opakoval.

„Dneska tě odtud ponesou, sportovče!“ řekl Panin tiše, ale značně energicky.

Kondratěv dělal, že ho neslyší. ‚Jestli mě odtud dneska odnesou,‘ uvažoval, ‚je konec. Dneska mě nesmějí odnést. Nesmějí.‘

„Jsi moc tlustý, Levo,“ řekl. „A tlustí snášejí přetížení moc špatně.“

„Zhubne,“ řekl Panin. „Když bude chtít, zhubne.“ Panin shodil šest kilo, ještě než se naučil snášet pětinásobné přetížení, jak mu předepisovala norma. Vytrpěl si s tím své, ale nechtěl k dálkařům. Chtěl být navigátorem.

V loži se otevřel otvor, odtud vystoupil instruktor v bílém plášti a vyzvedl u Nguena a Gurgenidzeho lístečky se záznamy. „Kondratěv s Paninem jsou připraveni?“ řekl. „Ano,“ řekla služba. Instruktor zběžně prohlédl lístky,

„Tak,“ řekl. „Nguen a Gurgenidze mohou jít. Mají zápočet.“

„Výborně!“ řekl Gurgenidze. Hned vypadal líp. „Já mám taky zápočet?“

„Vy taky,“ řekl instruktor.

Gurgenidze najednou hlasitě škytl. Všichni se znovu rozesmáli, dokonce i Panin, Gurgenidze však nesmírně zrozpačitěl. Smál se i Nguen Fu Dat, když si uvolňoval šněrování obleku na opasku. Bylo vidět, že se cítí výborně. Instruktor řekl: „Panin, Kondratěv do kabin.“

„Vitaliji Jefremoviči…“ řekl Kondratěv.

„Ach ano, — “ řekl instruktor a v jeho tváři se objevil starostlivý výraz. „Je mi to velice líto, Sergeji, ale lékař vám zakázal přetížení přes normu. Dočasně.“

„Jak to?“ polekaně se zeptal Kondratěv.

„Dokonce přísně zakázal.“

„Ale vždyť já už jsem snášel sedminásobné,“ řekl Kondratěv.

„Je mi to velice líto, Sergeji,“ opakoval instruktor.

„To je nějaký omyl,“ řekl Kondratěv. „To se nesmí stát.“

Instruktor pokrčil rameny.

„To přece nejde,“ řekl Kondratěv rozladěně. „Dostanu se z formy.“ Ohlédl se na Panina. (Panin hleděl do země.) Kondratěv znovu pohlédl na instruktora. „Všechno bude pryč.“

„Je to jenom na čas,“ řekl instruktor.

„Ale na jak dlouhý?“

„Až do rozhodnutí. Tak na dva měsíce, víc ne. To se někdy stane. Zatím budete trénovat na pětinásobných. Pak to budete stupňovat.“

„Ale to nic, Serjožo,“ řekl hlubokým hlasem Panin. „Trochu si odpočiň od těch svých supervýkonů.“

„Přesto bych vás chtěl poprosit…“ začal Kondratěv mluvit nepříjemně pisklavým hlasem, což se mu ještě nikdy v životě nestalo.

Instruktor se zamračil.

„Ztrácíme čas, Kondratěve,“ řekl. „Nastupte si do kabiny.“

„Provedu,“ řekl tiše Serjoža a vstoupil do kabiny.

Usedl do křesla, připoutal se širokými řemeny a vyčkával. Pod křeslem bylo zrcadlo a Kondratěv v něm uviděl svou zamračenou, zlou tvář. ‚Raději by mě odtud měli vynést,‘ pomyslel si. ‚Teď se mi uvolní svaly a můžu začít od začátku. Kdy se teď dostanu na desetinásobné? Nebo aspoň k osminásobným. Všichni mě považují za sportovce,‘ zlostně uvažoval. ‚Doktor taky. Co kdybych mu to ukázal?‘ Představil si sám sebe, jak vypravuje lékaři, proč tohle všechno potřebuje, zatímco lékař se na něho dívá veselýma vybledlýma očima a říká: ‚Jen pomalu, Sergeji, pomalu…‘

„Alibista,“ řekl Kondratěv nahlas.

Měl na mysli lékaře, ale hned si pomyslel, že Vitalij Jefremovič by ho mohl v mikrofonu slyšet a připsat to sobě.

„Tak tedy dobře,“ řekl nahlas.

Kabina se plynule dala do pohybu.

Výcvik začal.

…Když vyšli z výcvikového sálu, Panin si začal třít otoky pod očima. Po Velké centrifuze měl takové problémy vždycky, jako všichni studenti, kteří měli sklon k obezitě. Panin na svůj zevnějšek nesmírné dbal. Byl hezký a zvykl si, že se líbí. Proto hned po tréninku na Velké centrifuze si dával práci se svými otoky.

„Tobě se takové svinstvo nedělá,“ řekl Kondratěvovi.

Kondratěv mlčel.

„Ty máš konstituci jak se patří, sportovče. Jsi jako rybička.“

„Tvoje starosti bych chtěl mít,“ řekl Kondratěv.

„Přece ti řekli, že to je jenom na čas, ty blázne.“

„Galcevovi také říkali, že je to na čas, a pak ho přeložili k dálkařům.“

„Co se dá dělat,“ řekl Panin uvážlivě, „osud mu nepřeje.“

Kondratěv stiskl zuby.

„Uvědom si,“ řekl Panin, „zakázali mu osminásobné. Já jsem například člověk jednoduchý, prostý…“

Kondratěv se zastavil.

„Poslouchej, chytráku,“ řekl. „Bykov odvedl Tachmasib od Jupitera jenom při dvanáctinásobném přetížení. Třeba tohle nevíš, co?“

„Ale vím,“ řekl Panin.

„A Jusupov zahynul jenom proto, že nevydržel osminásobné přetížení. To víš taky?“

„Jusupov je navigátor-průzkumník,“ řekl Panin, „to není náš případ. A Bykov nikdy v živote, jen tak mimochodem, žádná přetížení netrénoval.“

„To víš jistě?“ jedovatě se zeptal Kondratěv.

„No tak možná trénoval, ale ne tak na doraz jako ty, sportovče.“

„Hele, Borko, ty mě skutečně považuješ za sportovce?“ řekl Kondratěv.

Panin na něho rozpačitě pohlédl.

„No víš,“ řekl, „já netvrdím, že je to tak špatné… ve vesmíru to může být samozřejmě užitečná věc…“

„Tak dobře,“ řekl Kondratěv. „Půjdeme do parku. Rozcvičíme se.“

Šli spolu chodbou. Panin si neustále třel otoky pod očima a nahlížel do každého okna.

„Děvčata pořád ještě hrají,“ řekl. Zastavil se u jednoho z oken a natáhl krk. „Hele, je tam!“

„Kdo?“ zeptal se Kondratěv.

„To nevím,“ řekl Panin.

„To je vyloučeno,“ řekl Kondratěv.

„Ale jo, je to pravda, předevčírem jsem s ní tančil. Ale jak se jmenuje, nevím.“

Serjoža Kondratěv také pohlédl do okna.

„Vidíš, tamhle,“ řekl Panin, „ta s ovázaným kolenem.“

„Vidím,“ řekl Serjoža. „Jdeme.“

„Je to pěkné děvče,“ řekl Panin. „Moc pěkné. A chytré.“

„Tak jdeme, jdeme,“ řekl Kondratěv. Vzal Panina pod paží a táhl ho za sebou.

„Kam tak pospícháš?“ podivil se Panin.

Prošli kolem prázdných poslucháren a nahlédli do cvičebny. Cvičebna byla zařízena jako navigátorská paluba opravdového fotonového planetoletu, jenom nad ovládacím pultem byla místo videoobrazovky zapuštěná velká bílá krychle stochastického stroje. Byl to vysílač kosmogačních úloh. Při zapojení předával náhodné údaje do registračních přístrojů pultu. Student musel sestavit soustavu povelů pro ovládání, které by optimálně vyhovovalo podmínkám úlohy.

Teď se před pultem tlačila hromada na první pohled ještě nedozrálých kluků. Překřikovali se, mávali rukama a jeden druhého odstrkovali. Pak najednou nastalo ticho a bylo slyšet, jak suše cvakají klávesy na pultě: někdo volil povel. V úmorném tichu zahučel počítač, nad pultem se rozsvítilo červené světlo — znamení, že řešení bylo špatné. Kluci se rozeřvali. Někoho stáhli z křesla a vystrčili ho pryč. Byl pěkně nabroušený a hlasitě křičel: „Já jsem to přece říkal!“

„Co jsi takový zpocený?“ lhostejně se ho zeptal Panin.

„To je vzteky,“ řekl kluk.

Počítač znovu zahučel a znovu se nad pultem rozsvítilo červené světlo.

„Já jsem to přece říkal!“ zapištěl kluk.

„No tak,“ řekl Panin a ramenem si klestil cestu hloučkem.

Kluci utichli. Kondratěv uviděl, jak se Panin sklonil nad pultem, pak rychle a s jistotou zacvakaly klávesy, počítač zahučel a nad pultem se rozsvítilo zelené světlo. Kluci se rozkřičeli.

„Tak tohle je Panin,“ řekl někdo.

„Vždyť to je přece Panin,“ řekl vyčítavě Kondratěvovi upocený kluk.

„Jen klid,“ řekl Panin a prodíral se srocením ven. „Jeďte dál. Jdeme, Sergeji Ivanyči.“

Pak nahlédli do učebny výpočetní techniky. Tam probíhala cvičení; u nádherného šedivého tělesa LIANTO seděli na bobku tři operátoři a piplali se se schématem. Mezi nimi i smutný vedoucí druhého ročníku Gríša Bystrov.

„Pozdrav od Lianta,“ řekl Panin. „Jak je vidět, Bystrov ještě žije. Je to divné.“

Pohlédl na Kondratěva a poplácal ho po zádech. Chodbou se nesla halasná ozvěna.

„Tak už něco řekni,“ usmál se Panin.

„Nech toho, Borko,“ řekl Kondratěv.

Sestoupili po schodech, prošli vestibulem s velkou bronzovou bystou Ciolkovského a vstoupili do parku. U vchodu nějaký student z druhého ročníku zaléval květiny na záhonech. Když šli kolem něho, Panin s přehnanými gesty začal recitovat: „Bez Kopylova to není ten život, miluji, pozdrav od Lianta.“ Student druhého ročníku se smutně usmál a pohlédl do okna ve druhém patře.

Šli dál úzkou alejí osázenou střemchovými keři. Panin začal najednou zpívat, když vtom od zatáčky jim šla naproti skupina děvčat v plavkách a tričkách. Vracela se z volejbalového hřiště. Jako první šla s míčem pod paží Káťa. ‚To mi tak ještě scházelo,‘ pomyslel si Kondratěv. ‚Teď na mě upře ty své kulaté oči. A začne mluvit pohledem.‘ Dokonce se na okamžik zastavil. Měl neuvěřitelnou chuť přeskočit střemchové keře a schovat se co nejdál. Pohlédl úkosem na Panina. Ten se přívětivě usmíval, narovnal v ramenou a řekl medovým hlasem:

„Buďte zdráva, děvčata!“

Fakulta pro dálkové ovládání ho poctila bělozubým úsměvem. Káťa pohlédla jenom na Kondratěva. ‚Panebože,‘ pomyslel si a nahlas řekl:

„Ahoj, Káťo.“

„Ahoj, Serjožo,“ řekla Káťa, sklopila hlavu a přešla.

Panin se zastavil.

„Tak co je?“ řekl Kondratěv.

„To je ona,“ řekl Panin.

Kondratěv se ohlédl. Káťa stála, upravovala si pocuchané vlasy a dívala se na něho. Pravé koleno měla převázané zaprášeným obinadlem. Chvíli se na sebe dívali; Káťa měla oči úplně kulaté. Kondratěv si skousl rty, otočil se a šel, aniž čekal na Panina. Ten ho dohnal.

„To jsou nádherné oči,“ řekl.

„Kulaté,“ řekl Kondratěv.

„Ty jsi kulatý,“ řekl Panin vztekle. „To je strašně moc hezká holka. Počkej,“ řekl, „odkud tě zná?“

Kondratěv neodpověděl a Panin mlčel.

Uprostřed parku byl rozlehlý palouk porostlý hustou měkkou trávou. Tady se obvykle dřeli před teoretickými zkouškami, odpočívali po tréninku na centrifuze a o letních večerech se sem někdy přicházeli líbat. Teď se tu usadil pátý ročník navigační fakulty. Nejvíc lidí bylo pod bílou plachtou, kde hráli čtyřrozměrné šachy. Tuto vysoce intelektuální hru, při níž šachovnice a figurky měly čtyři prostorové rozměry a existovaly jenom v představě hráčů, přinesl před několika lety do školy Žilin, ten, který nyní pracoval jako palubní inženýr na transmarťanské lince „Tachmasib“. Studenti z vyšších ročníků měli tuto hru rádi, zdaleka ne každý ji však mohl hrát. Zato však fandou se mohl stát kdokoli, kdo nebyl právě líný. Takoví fanoušci křičeli na celý park.

„Měl táhnout pěšcem na é jedna — delta — há…“

„To by přišel o čtvrtého koně.“

„Tak ať! Pěšci se dostanou do prostoru střelců…“

„Do jakého prostoru střelců? Kde jsi vzal jaký prostor střelců? Špatně sis zapsal devátý tah!“

„Poslouchejte, hoši, odveďte Šašku a přivažte ho ke stromu! Ať si tam chvilku postojí.“

Někdo, zřejmě to byl jeden z hráčů, rozzlobeně vykřikl na celé kolo:

„Tak ticho! Copak nevidíte, že rušíte?“

„Pojď se podívat,“ řekl Panin. Čtyřrozměrné šachy se mu líbily.

„Nemám chuť,“ řekl Kondratěv.

Překročil přes Gurgenidzeho, který ležel na Malyševovi a kroutil mu ruku až ke krku. Malyšev se ještě snažil, ale všechno bylo jasné. Kondratěv od nich odstoupil o několik kroků a svalil se do trávy. Namáhat teď svaly po přetížení bylo bolestivé, zato však velmi užitečné. Udělal most, pak stojku, pak znovu most, nakonec si lehl na záda a zadíval se do nebe. Panin si sedl vedle něho a začal poslouchat volání fandů a ukusoval přitom trávu.

‚Neměl bych jít ke Kanovi?‘ pomyslel si Serjoža. ‚Přijít a říct: Soudruhu Kane, co si myslíte o mezihvězdných přeletech? Ne, takhle ne. Soudruhu Kane, chci dobýt vesmír. No tohle, nesmysl!“ Serjoža se otočil na břicho a opřel si bradu do dlaní.

Gurgenidze s Malyševem už přestali zápasit, sedli si k Paninovi. Malyšev se vydýchal a zeptal se:

„Co bylo včera na stereovizoru?“

„Modrá pole,“ řekl Panin. „Přenos z Argentiny.“

„To tedy ani nemuseli dávat,“ řekl Panin.

„Jo,“ řekl Malyšev, „to je jak tam pořád ztrácí ledničku?“

„Vysavač,“ opravil ho Panin.

„Tak to jsem viděl,“ řekl Malyšev. „Ba ne, film to není špatný. Hudba je taky dobrá. A gama vůně je taky solidní. Pamatuješ si, jak byli u moře?“

„To je možné,“ řekl Panin. „Jenomže já mám rozbitý dávkovač. Pořád je jenom cítit uzená ryba. Zvlášť zajímavé bylo, když vešel do květinářství a přivoněl si k růži.“

„Prosím tě,“ řekl Gurgenidze, „proč si to, Borko, nespravíš?“ Malyšev zamyšleně řekl:

„To by bylo něco, kdyby se pro film zpracovala metoda pro přenášení hmatových vjemů. Dovedeš si, představit, Borko, na plátně někdo někoho líbá a ty najednou dostaneš pořádnou přes hubu…“

„No to si dovedu představit,“ řekl Panin. „To se mi už jednou stalo. A nemusel jsem ani chodit do kina.“

‚A pak bych dal dohromady mládence,‘ uvažoval Serjoža. ‚K tomu účelu se už dneska dají vybrat vhodní lidé. Mamedov, Valja Petrov, Serjožka Zavjalov z inženýrského, Víťka Brjuškov z třetího ročníku snáší dvanáctinásobné přetížení. Ten ani trénovat nemusí: má nějaké zvláštní střední ucho. Je to ale ještě kluk a v ničem takovém se nevyzná.‘ Serjoža si pamatuje, jak Brjuškov na Paninovu otázku, na co mu to je, se důležité nafoukl a řekl: ‚Tak to zkus jako já.‘ ‚Je to ještě mrňous. V podstatě to ale jsou všichni sportovci — ti mrňousové, i ti, co vycházejí. Copak třeba takový Valja Petrov…‘

Serjoža se znovu převrátil na záda. ‚Valja Petrov. Práce Akademie pro neklasické mechaniky, díl sedmý. Valja s tou knihou spí i jí. Čtou ji přece ale i druzí. A čtou ji pořád. V knihovně jsou tři výtisky, jsou pěkně ohmatané a ne vždycky je člověk dostane. To tedy znamená, že nejsem jediný? Podle toho zajímá ještě i další „Chování pí-kvantů v urychlovačích“ a i oni si z toho dělají závěry? Chytit tak při tom Valju, pomyslel si Serjoža, ‚a popovídat si s ním…‘

„Co na mě prosím tě tak koukáš?“ řekl Panin. „Kluci, proč se na mě pořád tak kouká? Jde z toho pohledu hrůza!“

Serjoža si uvědomil, že klečí a opírá se o ruce a dívá se rovnou Paninovi do očí.

„To je zkrat!“ řekl Gurgenidze. „Já podle tebe uplácám ‚Zamyšlení‘.“

Serjoža vstal a rozhlédl se po loučce. Petrov tu nebyl. Znovu si lehl a přitiskl tvář do trávy.

„Sergeji,“ řekl Malyšev. „Co ty na to?“

„A na co?“ zeptal se Serjoža do trávy.

„Znárodnění ‚United Rocket Construction‘.“

„Uvedenou akci mistra Hopkinse schvaluji. Čekám na další ve stejném duchu. Kondratěv,“ řekl Serjoža. „Telegram poslat na dobírku ve valutách přes Sovětskou státní banku.“

„V United Rocket jsou dobří inženýři. U nás máme také dobré inženýry. Je nejvyšší čas, aby se všichni spojili a postavili průtokovače. Všechno už zaleží jen na inženýrech, my už si svou práci uděláme. My jsme připraveni.“ Serjoža si představil jednotky obřích hvězdných korábů na startu, pak v Prostoru, na hranici světelné bariéry, při desetinásobném dvacetinásobném přetížení, jak pohlcují rozptýlenou hmotu, tuny mezihvězdného prachu a plynu… Obrovská zrychlení, mohutná pole umělé gravitace… Speciální teorie relativity se sem už nehodí, je postavena na hlavu. Ve hvězdoletu uplynou desítky let, na Zemi jenom měsíce. A i když není známa teorie, zato jsou pí-kvanta, v superurychlovačích, pí-kvanta urychlená téměř na rychlost světla, pí-kvanta, která stárnou desetkrát stokrát rychleji, než je jim dáno klasickou teorií. Obletět celý viditelný vesmír za deset patnáct místních let a vrátit se na Zemi rok po startu… Překonat Prostor, roztrhnout řetěz Času, darovat svému pokolení cizí světy, ten dobrák doktor mu klidně zakáže na nějakou dobu přetížení, čert aby ho vzal…

„Tady leží,“ řekl Panin. „Dolehla na něj ale deprese.“

„Je strašně smutný,“ řekl Gurgenidze.

„Zakázali mu trénovat,“ vysvětlil Panin.

Serjoža zvedl hlavu a uviděl, že k nim přišla Táňa Gorbunovová z druhého ročníku fakulty pro dálkové ovládání.

„Ty jsi vážně v depresi, Serjožo?“ zeptala se.

„Ano,“ řekl Kondratěv. Vzpomněl si, že Táňa je Kátina kamarádka a nebylo mu z toho právě nejlépe.

„Sedni si k nám, Táničko,“ řekl Malyšev.

„To ne,“ řekla Táňa. „Já si musím popovídat se Serjožou.“

Gurgenidze vykřikl:

„Hoši, jdeme hecovat fandy!“

Vstali a odešli, Táňa si sedla vedle Kondratěva. Byla štíhlounká, měla veselé oči a bylo nepředstavitelně příjemné dívat se na ni, i když to byla Kátina kamarádka.

„Proč se zlobíš na Káťu?“ zeptala se.

„Já se nezlobím,“ řekl zamračeně Kondratěv.

„Nelži,“ řekla Táňa. „Zlobíš.“

Kondratěv zavrtěl hlavou a díval se mimo ni.

„Tak ji tedy nemáš rád,“ řekla Táňa.

„Poslouchej, Táňuško,“ řekl Kondratěv. „Ty máš svého Malyševa ráda?“

„Mám.“

„Tak vidíš. Vy se pohádáte a já vás začnu usmiřovat.“

„Tak vy jste se pohádali?“ řekla Táňa. Kondratěv se odmlčel.

„Víš, Sergeji, když my se s Miškou pohádáme, určitě se smíříme. A sami. Ale ty…“

„Ale my se nesmíříme,“ řekl Kondratěv.

„Tak jste se přece jenom pohádali.“

„My se nesmíříme,“ úsečně řekl Kondratěv a pohlédl rovnou do Tániných veselých očí.

„Ale Káťa ani neví, že byste se nějak nepohodli. Nerozumí tomu a mně je jí prostě líto.“

„A co mám tedy dělat, Táňo?“ řekl Kondratěv. „Aspoň ty mě pochop. Vždyť tobě se něco takového jistě taky stalo.“

„Stalo,“ souhlasila Táňa. „Jenomže jsem mu to rovnou řekla.“

„No tak vidíš!“ řekl radostně Serjoža. „A co on?“

Táňa pokrčila rameny.

„Nevím,“ řekla. „Vím jenom, že z toho neumřel.“ Vstala, očistila si sukni a zeptala se: „Tobě vážně zakázali přetížení?“

„Vážně,“ řekl Kondratěv a vstal. „Jsi na tom líp jako děvče, ale jak to mám říct já?“

„Lepší je to říct.“

Otočila se a zamířila k hráčům čtyřrozměrných šachů, kde Miška Malyšev vykřikoval něco o kreténech bez mozku. Kondratěv za ní křikl:

„Táňuško…“ Zastavila se a ohlédla. „Nevím, třeba to všechno přejde… Mám teď v hlavě něco docela jiného.“

Věděl, že to nepřejde. Věděl taky, že to je Táně jasné. Usmála se a přikývla.

Po tom všem, co se stalo, neměl Kondratěv chuť k jídlu. Bezděčně namáčel suchary do silného sladkého čaje a poslouchal, jak Panin, Malyšev a Gurgenidze projednávají svůj jídelníček. Pak se pustili do jídla a u stolu chvíli panovalo mlčení. Bylo slyšet, jak u sousedního stolu někdo tvrdí:

„Psát, jako psal Hemingway, to dneska už nejde. Psát se musí krátce a podávat přitom maximum informací. Hemingwayovi chybí přesnost…“

„To je dobře, že mu chybí! Přesnost v polytechnické encyklopedii…“

„V encyklopedii? Vezmi takovou Strogovovu Cestu cest. Četls to?“

„Přesnost, přesnost!“ řekl nějaký bas. „Mluvíš a nevíš co…“

Panin odložil vidličku, pohlédl na Malyševa a řekl:

„A teď nám něco pověz o vnitřnostech velryby.“

Před tím, než přišel na fakultu, pracoval Malyšev ve velrybářském kombinátě.

„Počkej, počkej,“ řekl Gurgenidze.

„Já vám raději budu vyprávět, jak se loví sépie na Maoledao,“ navrhl Malyšev.

„Nechte toho!“ řekl podrážděně Kondratěv.

Všichni na něho pohlédli a odmlčeli se. Potom řekl Panin:

„Takhle to nejde, Sergeji, vzpamatuj se.“

Gurgenidze vstal a řekl:

„Tak! Nadešla vhodná chvíle k přípitku.“

Odešel do bufetu, vrátil se se sklenicí rajské šťávy a nadšeně oznámil:

„Hoši, Fu Dat říká, že Ljachov sedmnáctého odlétá na první mezihvězdný let!“

Kondratěv okamžitě zvedl hlavu:

„Vážně?“

„Sedmnáctého,“ opakoval Gurgenidze. „Na Molniji.“

Fotonový koráb Chius-Molnija byl prvním pilotovaným průtokovým korábem na světě. Stavěli ho dva roky a tři roky už ho zkoušeli nejlepší meziplanetární pracovníci.

‚Tak už to začalo,‘ pomyslel si Kondratěv a zeptal se:

„Ví se, jak daleko?“

„Fu Dat říká, že půldruhého světelného měsíce.“

„Soudruzi meziplanetární pracovníci!“ řekl Malyšev. „To je důvod k napití.“ Slavnostně rozlil rajskou šťávu do sklenic.

„Pozvedněte číše!“

„Nezapomeň to osolit,“ řekl Panin.

Všichni čtyři si přiťukli a napili se. ‚Začalo to, už to začalo,‘ uvažoval Kondratěv.

„Já jsem Chius-Molniji viděl,“ řekl Malyšev. „Loni, když jsem měl praxi na Hvězdičce. Je to taková hora.“

„Průměr zrcadla sedm set metrů,“ řekl Gurgenidze. „To není tak moc. Zato úhel shromažďovače, hoši, činí šest kilometrů. A délka od jednoho konce ke druhému téměř osm kilometrů.“

‚Hmotnost — tisíc šestnáct tun,‘ mechanicky si vzpomněl Serjoža. ‚Průměrný tah osmnáct megazengerů, cestovní rychlost — osmdesát megametrů za sekundu, vypočtené maximální přetížení — šest G… to je málo… Maximální vypočtený záběr — patnáct var… to je málo, málo…‘

„Navigátoři,“ řekl zasněně Malyšev. „Tohle je přece náš koráb. S takovými budeme létat.“

„Oversanom — Země — Pluton!“ řekl Gurgenidze.

Na druhém konci sálu zavolal někdo zvonivým tenorem:

„Soudruzi! Slyšeli jste to? Molnija sedmnáctého odlétá na první mezihvězdnou výpravu!“

V sále to zašumělo. Od sousedního stolku vstali tři z velitelské fakulty a pospíchali za hlasem.

„Esa šla za signálem,“ řekl Malyšev a sledoval je očima.

„Já jsem člověk prostý, jednoduchý,“ řekl najednou Panin při nalévání rajské šťávy do sklenice. „To je to, co přes veškerou snahu nedokážu pochopit. Na co nám vlastně ty hvězdy jsou?“

„Jak to myslíš — na co?“ podivil se Gurgenidze.

„Tak Měsíc — to je startovací plocha a observatoř. Venuše — to jsou aktinidy. Mars — to je fialové zelí, generace atmosféry — kolonizace. Skvělé. Ale na co hvězdy?“

„Jestli tomu dobře rozumím,“ řekl Malyšev, „tak tobě není jasné, proč Ljachov odlétá na mezihvězdnou expedici?“

„To je obluda,“ řekl Gurgenidze. „Oběť mutací.“

„Tak poslouchejte,“ řekl Panin. ‚Já už o tom přemýšlím dlouho. Tedy my jsme hvězdoletci, odlétáme k Velrybě. Dva a půl parseku.“

„Dva celé, čtyři desetiny,“ řekl Kondratěv při pohledu do sklenice.

„Letíme,“ pokračoval Panin. „Letíme dlouho. Dejme tomu, že tam třeba jsou planety. Přistaneme na nich, prozkoumáme je, šup sem šup tam, jak říká můj děda.“

„Ten tvůj děda je estét,“ přerušil ho Gurgenidze.

„Pak dlouho letíme zpátky. Jsme staří a vymrzlí, všichni jsme se spolu mockrát pohádali. Serjožka aspoň docela jistě s nikým nemluví. Je nám už k šedesátce. A díky Einsteinovi na Zemi za tu dobu uplynulo sto padesát let. Vítají nás nějací mladí občané. Nejdřív je to všechno pěkné: hudba, květiny a šašlik. Pak ale dostanu chuť zajet si do mé Vologdy. A teď se ukáže, že tam nikdo už nebydlí. Udělali tam totiž muzeum.“

„Muzejní město Borise Panina,“ řekl Malyšev. „Samé pamětní desky.“

„Ano,“ pokračoval Panin. „Samé desky. Prostě ve Vologdě se bydlet nedá, ale — líbí se vám to ale? — byl tam vybudován památník. Můj památník. Dívám se sám na sebe a pokouším se zjistit, proč mám rohy. Odpovědi nerozumím. Jasné je jenom to, že to nejsou rohy. Vysvětlují mi, že před půldruhým stoletím jsem nosil takovou přilbu. Ne, říkám jim, takovou přilbu jsem neměl. No to je zajímavé! — říká dozorce muzejního města a začíná si to zapisovat. A pak povídá — to musím okamžitě sdělit do Ústředního úřadu věčné paměti. Při slovech „věčná paměť“ se mi začínají vytvářet ne právě nejlepší asociace. Nejsem však schopen vysvětlit to dozorci.“

„Řečičky,“ řekl Malyšev. „K věci.“

„V podstatě začínám chápat, že jsem se znovu dostal do cizího světa. Předáváme výsledky z našeho letu, ale oni je přijímají nějak podivně. Tyto výsledky, jak račte vidět, mají příliš úzký historický význam. To všechno už tu znají padesát let, protože na Velrybě — tam jsme, myslím, letěli? — lidi byli po nás už dvacetkrát. A dokonce tam postavili tři umělé planety velké jako naše Země. Uskutečňují podobné přelety za dva měsíce, protože, račte si všimnout, objevili nějakou vlastnost prostoru a času, které my nerozumíme a které oni říkají třeba tramtadijadárije. Nakonec nám pouštějí film, týdeník, který byl natočen, když zařazovali náš koráb do Archeologického muzea. My se na to koukáme, posloucháme…“

„Kde se to v tobě bere,“ řekl Malyšev.

„Já jsem člověk jednoduchý,“ řekl výhružně Panin. „Popustil jsem jenom uzdu fantazii…“

„Nemá pravdu,“ řekl potichu Kondratěv.

Panin okamžitě zvážněl.

„Dobře,“ řekl také potichu. „Pak mi řekni, v čem nemám pravdu. Pak mi ale taky řekni, na co nám jsou hvězdy.“

„Počkejte,“ řekl Malyšev. „Tady jsou dvě otázky. Za prvé: jaký užitek máme z hvězd?“

„Tak jaký?“ zeptal se Panin.

„Za druhé: kdyby z toho nějaký užitek byl, jestli ho bude mít taky současné pokolení? Je to tak, Borko?“

„Je,“ řekl Panin. Už se neusmíval a hleděl upřeně na Kondratěva. Kondratěv mlčel.

„Odpovídám na první otázku,“ řekl Malyšev. „Ty chceš vědět, co se děje v souhvězdí Velryby?“

„No chci,“ řekl Panin. „To je ale málo jenom chtít.“

„Ale já chci. A jestli to budu chtít celý život a jestli se budu snažit, abych to poznal, pak před koncem mého — doufám že nekonečného — života, budu moci děkovat bohu, který neexistuje, že vytvořil hvězdy a naplnil můj život.“

„Ach!“ zvolal Gurgenidze. „Jak nádherně to zní!“

„Chápeš to, Borisi,“ řekl Malyšev. „Člověk!“

„No a co?“ zeptal se rudnoucí Panin.

„To je všechno,“ řekl Malyšev. „Člověk nejdřív řekne: chci jíst. Pak to ještě není člověk. Ale pak řekne: chci vědět. Pak už to je Člověk. Chápeš, který z nich se má psát s velkým písmenem?“

„Ten váš Člověk,“ vztekle řekl Panin, „ještě pořádně neví, po čem šlape, a už chce sahat na hvězdy.“

„Proto je to také Člověk,“ odpověděl Malyšev. „On už je takový. Podívej se, Borisi, nestav se proti přírodním zákonům. To na nás nezáleží. Je takový zákon: touha poznávat, aby bylo možno žít, se nenávratně mění v touhu žít, aby bylo možno poznávat. Z novin. Ty se přece bojíš přetížení.“

„Tak dobře,“ řekl Panin. „Půjdu dělat učitele. Budu poznávat dětské duše pro všechny. Ale pro koho ty budeš poznávat hvězdy?“

„To je jiná otázka,“ začal Malyšev. Gurgenidze jim skočil do řeči a vykřikl, až mu při tom svítilo bělmo v očích:

„Ty chceš čekat, až vynaleznou tu tvoji tramtadijadáriji? Tak čekej! Já čekat nechci! Já poletím ke hvězdám!“

„Řečičky,“ řekl Panin. „Buď zticha, Levo.“

„Jen se neboj, Borjo,“ řekl Kondratěv, aniž zvedl oči. „Tebe ke hvězdám nepošlou.“

„A proč?“ vzpamatoval se Panin.

„Kdo tě potřebuje?“ vykřikl Gurgenidze. „Seď si na měsíční trase!“

„Bude jim líto tvého mládí,“ řekl Kondratěv. „A pro koho my budeme poznávat hvězdy… Pro nás, pro všechny. Taky pro tebe. Ale ty je poznávat nebudeš. Ty se o nich budeš dozvídat. Z novin. Ty se přece bojíš přetížení.“

„No tak, kluci,“ poplašeně řekl Malyšev. „Jde o čistě teoretický spor.“

Serjoža ale cítil, že nezbývá mnoho, aby začal být hrubý a aby začal dokazovat, že není sportovec. Rychle vyšel z kavárny.

„Máš dost?“ řekl Gurgenidze Paninovi.

„No,“ řekl Panin, „aby v takové situaci zůstal člověk člověkem, musí pěkně zdivočet.“

Chytil Gurgenidzeho za krk a ohnul ho až dolů. V kavárně už nikdo nebyl, u pultu si přiťukávali rajskou šťávou tři esa z fakulty pro velení. Pili na Ljachova, na první mezihvězdnou expedici.

…Serjoža Kondratěv šel rovnou k videofonu. ‚Nejprve musím dát všechno do pořádku,‘ uvažoval. ‚Nejdřív Káťu. Jak hloupě se to všechno zamotalo. Chudák Káťa. Jenže já jsem taky chudák.‘

Zvedl sluchátko a zarazil se, když se snažil vzpomenout na číslo Kátina pokoje. Najednou vytočil číslo pokoje Valji Petrova. Do poslední chvíle myslel na to, že musí okamžitě mluvit s Káťou, ale pak chvíli mlčel, díval se na vyhublou Petrovovu tvář, která se objevila na obrazovce. Petrov také mlčel a udiveně zvedl řídké obočí. Serjoža řekl:

„Neruším tě?“

„Teď ani ne,“ řekl Valja.

„Potřebuji s tebou mluvit. Přijdu teď za tebou.“

„Potřebuješ sedmý díl?“ řekl Valja s přimhouřenýma očima. „Tak přijď. Já ještě někoho pozvu. Neměl bych pozvat Kana?“

„Ne,“ řekl Kondratěv. „Na to je ještě brzy. Nejdřív musíme sami.“