Poledne, XXII. století

PŘÍRODOVĚDA VE SVĚTĚ DUCHŮ

Laborant Kočin po špičkách přistoupil ke dveřím a nahlédl do ložnice. Reader*) spal. Byl to poměrně starý člověk, který měl nesmírně nešťastný výraz ve tváři. Ležel na boku s dlaní podloženou pod tváří. Když Kočin pootevřel dveře, reader zamlaskal a řekl hlasitě:

„Ještě jsem se nevyspal. Chce se mi spát.“ Kočin přistoupil k posteli a zatřásl mu ramenem: „Už je čas, soudruhu Petersi. Vstaňte, prosím…“ Peters otevřel kalné oči. „Ještě půl hodinky!“ řekl žadonivě. Kočin zkroušeně zavrtěl hlavou:

„To nejde, soudruhu Petersi. Kdybyste se přespal…“

„Ano,“ povzdechl si Peters. „Otupím.“ Usedl a protáhl se. „Víš, co se mi teď zdálo, Georgi? Zdálo se mi, že jsem u sebe na farmě v Yukonu. Že se mi vrátil syn z Venuše a já že mu ukazuji chov bobrů. Víš, Georgi, jaké já mám bobry? Jsou úplně jako lidi.“

Reader vylezl z postele a začal se rozcvičovat. Kočin věděl, že Petersův syn přede dvěma lety zahynul na Venuši, že se Petersovi nesmírně stýská po jeho ženě, že nedůvěřuje svým mladším pomocníkům na farmě a má velký strach o bobry, že to tu pro něho je velice smutné, že se tu nudí a že se mu nelíbí, co tu dělá.

„No nic!“ řekl Peters a energicky přitom otáčel chlupatým trupem. „Nemusíš mě litovat, chlapče Georgi! Mně je to přece jasné: když je to potřeba, tak je to potřeba a nedá se nic dělat…“

Kočin se provinile začervenal. Má takový pocit, že se nikdy nebude umět chovat v přítomnosti readra. Neustále dochází k trapným situacím…

„Jsi hodný kluk, Georgi,“ řekl laskavě Peters. „Lidé většinou nemají rádi, když jim někdo čte myšlenky. Proto my readři dáváme přednost samotě, a když se přece jenom objevíme mezi lidmi, snažíme se co nejvíce mluvit — vždyť lidé velmi často berou naše mlčení za nějaký výrobní postup. Máte tady jednoho mladíčka, který si v mé přítomnosti neustále opakuje nějaké matematické vzorce. Co to má za smysl? Nerozumím ani jedinému, zato mi je ale úplně jasné, že se až chorobně bojí, abych neodhalil jeho něžný vztah k jedné mladé dívce…“

Peters vzal ručník a zamířil do koupelny. Kočin si rychle utřel z čela studený pot.,Ještě štěstí, že já nejsem do nikoho zamilovaný!‘ neupřímně si pomyslel. ‚Kátěnka by se mohla urazit. Jsou to skvělí lidé tihle readři! To by mě zajímalo, jestli taky něco slyší za dveřmi té koupelny. My ho samozřejmě pěkně dopalujeme těmi svými pokusy, ale on nám nezůstane nic dlužen… Ten mladíček je přirozeně Peťka Bystrov. Jednom by mě zajímalo, ke komu ty sympatie chová?‘

„Tak tohle vám neřeknu,“ prohlásil Peters, když se objevil ve dveřích koupelny. Navlékl si svetr. „Tak, Georgi, jsem připraven. Kam jdeme dnes? Zase do výzkumné komory?“

„Zase tam,“ řekl Kočin. „Jako vždycky. Snad se ale nasnídáte? Máte ještě čtvrt hodinky.“

„Ne,“ řekl Peters. „Když se najím, tak mi to tak nemyslí. Dejte mi jenom glukózu.“

Vykasal si rukáv. Kočin vytáhl z kapsy plochou krabičku s ampulkami a aktivizovanou glukózou, jednu vzal a přitiskl ji přísavným zařízením k vystouplé Petersově tepně na ruce. Když se glukóza vstřebala, Peters cvrnknutím odstranil prázdnou ampulku a stáhl si rukáv.

„Tak si to jdeme odtrpět,“ řekl s povzdechem.

Ústav vesmírné fyziky byl vybudován asi před dvaceti lety na ostrově Kotlin ve Finském zálivu. Starý Kronštadt byl definitivně odstraněn, zůstaly jenom šedivé omšelé zdi staré pevnosti a zlatý pomník účastníkům Velké revoluce v parku vědeckého městečka. Na západ od Kotlinu bylo postaveno umělé souostroví, na němž byly rozmístěny raketodromy, letiště, shromažďovače energie a elektrárny ústavu. Nejzápadnější ostrovy tohoto souostroví patřily takzvaným „hlučným laboratořím — občas odtud bylo slyšet výbuchy a bylo vidět požáry. Teoretické práce a „tiché“ výzkumy se dělaly v dlouhých nízkých budovách vlastního ústavu na Kotlinu.

Ústav pracoval v čele vědecké fronty. Rozsah prací byl nesmírně široký. Problém přitažlivosti. Deritrinitace. Otázky nové fyzikální axiomatiky. Teorie diskrétního prostoru. A mnoho a mnoho dalších odbornějších, specifičtějších otázek. Nejednou se ústav pustil do řešení otázek, které, jak se nakonec ukázalo, byly beznadějně složité a nedostupné. Experimentální přístup k těmto problémům vyžadoval nesmírné množství energie. Vedení ústavu každou chvíli zneklidňovalo Světovou radu svými jednotvárnými žádostmi o získání hodinového, dvouhodinového a někdy i celodenního množství energie celé Planety. Za jasného počasí mohli Leningraďané vidět nad obzorem blýskavé koule obrovitých energetických shromažďovačů rozmístěných na okrajových ostrovech Kotlinského souostroví. Nějaký vtipálek (z Rady rezerv) pojmenoval tyto shromažďovače energie „Danajskými soudky“ a chtěl tím říci tolik, že energie Planety se tam propadá jako do bezedných soudků bez jakýchkoli viditelných výsledků; také v Radě byli mnozí lidé poměrně jedovatí, když hovořili o činnosti ústavu, avšak energii dodávali spolehlivě, protože byli přesvědčeni, že lidstvo je bohaté a že si může dovolit výdaje na problémy, které je čekají pozítří. Dokonce i při nejintenzívnějších pracích na Velké šachtě prodírající se do středu Planety.

Před čtyřmi lety udělala skupina vědců z ústavu pokus, jehož cílem bylo zaměřit rozptýlenou energii při sigma-deritrinitaci. Na hranici sluneční soustavy daleko za oběžnou dráhou Transplutonu byla dvěma párovým automatickým kosmoletům udělena relativistická rychlost a byla pozorována jejich srážka při relativní rychlosti 295 tisíc kilometrů za sekundu. Došlo k hroznému výbuchu; hmota obou hvězdoletů se téměř celá proměnila v záření, hvězdolety zmizely v oslepujícím záblesku, zanechaly po sobě jenom řídký obláček kovových výparů. Když bylo dokončeno měření, vědci zjistili, že se část energie ztratila: šlo o velice malou část, ale zcela jasně změřitelné množství energie ‚zmizelo‘. Z pohledu kvalitativního na tom nebylo nic zvláštního. V souladu s teorií sigma-deritrinitace určitá část energie musela zmizet v daném prostorovém bodu, aby se objevila v té či jiné podobě v nějakých třeba nesmírně vzdálených oblastech od místa pokusu. V tom právě spočívala podstata D-deritrinitace a k něčemu podobnému došlo svého času se známým Tajmyrem. Avšak z kvantitativního hlediska úbytek energie převýšil vypočtenou mez. Část energie ‚zmizela‘ neznámo kam. Pro vysvětlení vzniklého rozporu se zákony uchování energie byly uvedeny dvě varianty. Jednou z nich byla hypotéza o tom, že energie se vytvořila v dosud neznámé formě, například v podobě pole, které věda doposud nezná a pro jehož zachycení a propočtení zatím neexistovaly přístroje. Jako druhá varianta posloužila Teorie vzájemného pronikání prostorů.

Tato teorie byla vypracována dlouho před tímto pokusem. Představovala svět v podobě nekonečného souhrnu vzájemně se pronikajících prostorů s naprosto rozdílnými fyzikálními vlastnostmi. Právě tyto rozdílné vlastnosti umožňovaly prostorům fyzicky existovat, aniž měl jeden na druhý nějakým viditelným způsobem vliv. Stručně řečeno byla to abstraktní teorie a stejně nevedla ke konkrétním vzorcům, jež by bylo možno prověřit experimentem. Avšak z teorie vyplývalo, že různé formy hmoty mají rozdílnou schopnost pronikat z jednoho prostoru do druhého. Bylo rovněž dokázáno, že pronikání nastává tím snáze, čím větší je koncentrace energie. Koncentrace energie elektromagnetického pole při pokusu s kosmolety byla obrovská. Právě to umožňovalo předpokládat, že únik energie se vysvětluje přechodem energie z našeho prostoru do nějakého prostoru sousedního. Faktů bylo málo, avšak myšlenka to byla natolik lákavá, že v ústavu nalezla okamžitě své zastánce.

Experimentálně potvrdit teorii vzájemného pronikání prostorů si dali za úkol spolupracovníci oddělení fyziky neznámých prostorů. Okamžitě odmítli příliš složité, nebezpečné a ne právě přesné pokusy spojené s pohlcováním a vylučováním velkých energií. Navíc při takových pokusech zůstávala otevřená otázka o neznámých polích. Výzkumy prostorového pronikání se měly vést právě s těmi nejrůznorodějšími poli: gravitačním, elektromagnetickým, jaderným. Avšak hlavní předností a největší nadějí byla skvělá myšlenka jednoho z vědců, který postřehl zajímavou podobu mezi psychodynamickým polem lidského mozku a hypotetickým „spojovým polem“; jeho matematický popis byl určen teorií vzájemně se pronikajících prostorů už v dobách, kdy vědci v oboru psychodynamiky neměli ještě k dispozici matematický přístroj. Hypotetické „spojové pole“ bylo polem, které mělo v souladu s teorií maximální schopnost pronikat z určeného prostoru do prostoru sousedního. Dostatečně přesné umělé přístroje přijímače psychodynamického pole (a tím tedy i „spojové pole“) neexistovaly, a tak se využívalo readrů.

Na Planetě bylo deset miliard lidí a jenom sto dvacet dva registrovaní readři. Readři „četli“ myšlenky. Záhada této výjimečné vlastnosti neměla zřejmě šance na vysvětlení. Bylo jenom jasné, že readři jsou obdivuhodně citliví na psychodynamické vyzařování lidského mozku a že tato citlivost je vrozená. Někteří readři byli velice silní: vnímali a dokázali rozšifrovat myšlenku člověka vzdáleného tisíce kilometrů. Někteří vnímali psychodynamické signály jenom na několik kroků. Parapsychologové vedli spory, jestli jsou readři první vlaštovkou věštící evolučně nového člověka nebo jestli je to prostě atavismus, zbytek tajuplného šestého smyslu, který kdysi našim předkům pomáhal orientovat se v původních pralesích. Nejvýkonnější readři pracovali na stanicích pro dálkové spojení, zdvojovali běžné rádiové spojení se vzdálenými expedicemi. Mnoho readrů pracovalo jako lékaři. A mnoho z nich pracovalo v oblastech, které nebyly nijak spojeny se čtením myšlenek.

Jednoduše řečeno pracovníci ústavu pro vesmírnou fyziku se spoléhali na to, že readři dokáží aspoň jednoduše „zaslechnout spojové pole“. Bylo by to skvělým potvrzením teorie vzájemného pronikání prostorů. Na pozvání výzkumného ústavu se sjeli do Kotlinu nejlepší readři Planety. Hlavní myšlenka pokusu byla jednoduchá. Jestliže „spojové pole“ mezi sousedními prostory existuje, pak musí být podle teorie velice podobné psychodynamickému poli lidského mozku, a musí ho tedy vnímat readři. Když je reader izolován ve speciální komoře chráněné před vnějším světem (tedy i před lidskými myšlenkami) silnou vrstvou mezohmoty, pak v této komoře zůstane jen gravitační pole Země, které je lhostejné k psychodynamickému poli a předpokládanému „spojovému poli“, přicházejícímu ze sousedních prostorů. Je samozřejmé, že taková situace pokusu měla daleko k ideálním podmínkám. Rozhodující mohl být pouze kladný výsledek. Záporný výsledek neříkal nic — ani neodmítal, ani nepotvrzoval teorii. Zatím to však byla jediná možnost. Readři byli aktivizováni neutronovými paprsky, které zvyšovaly citlivost mozku, pak je zavřeli do komor a nechali naslouchat.

Peters s Kočinem šli pomalu hlavní ulicí akademického městečka. Bylo mlhavé ráno, trochu sychravo, slunce ještě nevyšlo, ale před nimi někde nesmírně daleko v obrovské výšce růžově svítily mřížovité věže energetických přijímačů. Peters vykračoval s rukama založenýma za zády a pod nos si broukal písničku o tom, jak „Johny comming down to Chailon poor old men“. Kočin šel sebejistě vedle něho a snažil se na nic nemyslet. U jednoho z domků si Peters najednou přestal zpívat a zastavil se.

„Musíme počkat,“ řekl.

„Proč?“ informoval se Kočin.

„Severson mi říkal, abych na něj počkal.“ Peters kývl směrem k domku. „Už si obléká kabát.“

‚Dvakrát patnáct devatenáct,‘ řekl si pro sebe Kočin. ‚Dva readři — to je jako dvakrát víc… pět na kdoví kolikátou, nebo něco takového.‘

„Skutečně je Severson sám? Nikdo ho nedoprovází?“

„Dvakrát patnáct je třicet,“ zavrčel Peters. „To tedy nechápu, proč jste Seversonovi nedali průvodce.“

Ve dveřích domku se objevil Severson.

„Nenadávejte, mladíku,“ řekl přísně Kočinovi. „My jsme ve vašich letech bývali zdvořilejší…“

„No tak, Seversone, dědo,“ řekl Peters. „Sám dobře víš, že si nic takového nemyslíš… Díky, spal jsem dobře. Víš, že se mi zdálo o bobrech? Jako kdyby se vrátil můj Harry z Venuše…“

Severson sestoupil na chodník a vzal Peterse pod paží.

„Tak jdeme,“ řekl. „Bobři… Já si sám připadám v poslední době taky jako bobr. Tobě se nejvýš zdají sny, ale mně… už jsem ti vyprávěl, že se mi narodila vnučka, Petersi? Vyprávěl… a já ji nedokážu uvidět ani ve snu, protože jsem ji ještě ani jednou neviděl ve skutečnosti… Strašně se stydím, Petersi. Na stará kolena se zabývat takovými nesmysly! Ty víš, že je to nesmysl, nic mi neříkej…“

Kočin se vlekl za dvojicí důstojných readrů a opakoval si pro sebe: ‚Integrál nuly je nekonečno, „e“ ve stupni minus X2, odmocnina z pí půl… kružnicí nazýváme geometrické místo bodů stejně vzdálených…‘

Starý Severson bručel:

„Já jsem lékař, v mé vesničce znám všechny od sedmého kolena dopředu i dozadu, všichni znají mne. Celý život naslouchám lidským myšlenkám… Celý život jsem den co den přicházel někomu na pomoc, protože jsem slyšel jeho myšlenky… Teď se stydím a nemohu dýchat, stydím se a nemohu dýchat, když jsem naprosto sám v těch hloupých kasematech a poslouchám — co to poslouchám? — šeptání přízraků! Šeptání vymyšlených duchů, kterým daly život něčí blouznivé představy. Neodporuj mi, Petersi, jsem dvakrát starší než ty!“

Nepsaný kodex readrů mu zakazoval mluvit pouze v myšlenkách, když byl přítomen někdo třetí. Tím třetím nereadrem byl Kočin, který si v duchu neustále opakoval: ‚Matematická naděje celkového výsledku náhodných veličin se rovná součtu jejich matematických nadějí… Kdybych tak mohl tomu člověku něco povědět… Tak tedy součtu jejich matematických nadějí…‘

„Vytrhli nás od běžné práce…“ pokračoval ve stížnostech Severson. „Zahnali nás do takové šedivé mlhy… Nesnaž se odporovat, Petersi, povídám, že zahnali! Mě taky zahnali! Nemohl jsem odmítnout, když mě o to žádali, ale nic mi nebrání v tom, abych takovou prosbu nebral jako násilí spáchané na osobnosti… Ticho, Petersi, jsem starší než ty! Ještě nikdy v životě jsem neměl důvod litovat, že jsem reader… Tys toho někdy litoval? No, to je tvoje věc. Samozřejmě, bobři readra nepotřebují… Ale lidé, nemocní a strádající lidé, ti ho potřebují…“

„Počkej, dědo,“ řekl Peters. „Jak vidíš, i zdraví potřebují readry… Zdraví, ale strádající…“

„Kde tu vidíš nějakého zdravého?“ vykřikl Severson. „To myslíš tyhle fyziky — alchymisty? Co myslíš, proč jsem ještě odtud neodjel? Nemůžu je přece otrávit, sakra! Kdepak, mladíku,“ zastavil se najednou a obrátil se na Kočina, „takových, jako jsem já, je jenom pár! Takových starých a zkušených readrů. Nemusíte si pořád breptat to své blábolení, já moc dobře slyším, kam mě posíláte! Petersi, nezastávej se ho, mlíčňáka, moc dobře vím, co říkám. Jsem starší než vy, i když se ten váš věk znásobí!“

‚Šedesát dva krát dvacet jedna,‘ usilovně přemýšlel Kočin, celý červený a zpocený vzteky. ‚To máme… To máme… Šestkrát dva… To tedy lžeš, dědečku, tolik ti být nemůže… A vůbec… Na půlnočním nebi anděl se vznáší… Kdo to napsal? Lermontov…‘

Nad městem se rozlehl ochraptělý hlas z reproduktoru: „Soudruzi, pozor! Vysíláme upozornění místní mikrobiologické stanice. Od devíti třiceti do deseti pěti bude nad východním cípem ostrova Kotlin středně silně pršet. Západní hranice deště — kraj parku.“

„Jsi předvídavý, Seversone,“ řekl Peters, „vzal sis kabát.“

„Vůbec nejsem předvídavý,“ zavrčel Severson. „Jednoduše jsem si přečetl hlášení meteorologů už v šest ráno, když se o počasí ještě dohadovali…“

‚Tak takhle je to!‘ nadšeně si pomyslel Kočin.

„Ty jsi výborný reader,“ s úctou v hlase řekl Peters.

„Nesmysl!“ stroze odpověděl Severson. „Třiadvacet kilometrů. Ty bys taky tu myšlenku dokázal zachytit, ale tys spal. Já trpím nespavostí na tomhle ostrově věčné mlhy.“

Když došli na okraj městečka, dohnal je třetí reader. Byl to mladý člověk, na první pohled imponující, s pěstěnou sebejistou tváří. Malebně se zahalil do módní zlaté tógy. Doprovázel ho Péťa Bystrov.

Zatímco si readři mlčky vyměňovali pozdravy, Péťa Bystrov na ně kradmo pohlédl, přejel si rukou po krku a jenom rty řekl:

„Je to se mnou špatné!“

Kočin rozhodil rukama.

Kočin s Bystrovem zpomalili a následovali je několik kroků pozadu. Najednou Severson vykřikl nakřáplou fistulí:

„Račte laskavě mluvit nahlas, McConti! Račte mluvit slovy v přítomnosti mladých lidí — nereadrů!“

„Seversone, dědo!“ řekl Peters a káravě na něho pohlédl.

McConti elegantním pohybem mávl cípem tógy a pohrdavě řekl:

„Klidně to mohu opakovat i slovy. Nemám co skrývat. Nemohu nic zachytit v těch nesmyslných komorách. Tam ani není co zachytit. Ujišťuji vás, že tam ani není co zachytit.“

„To se vás netýká, mladíku!“ pronikavě vykřikl Severson. „Jsem z vás nejstarší, přesto tady sedím a budu sedět tak dlouho, dokud to vědci budou potřebovat. Jestli od nás vědci jednou chtějí, abychom tu seděli, pak k tomu mají důvod. (,Seversone, dědo!‘ řekl Peters.) Ano, je to samozřejmě nudnější než sedět na křižovatkách zahalený do nepřístojného zlatého hábitu a poslouchat cizí myšlenky! A pak ohromovat děvčata! Nehádejte se se mnou, McConti, vy to děláte!“

McConti povadl a chvíli šli všichni mlčky. Pak Peters řekl:

„McConti má bohužel pravdu. Nemyslím v tom, že naslouchá cizím myšlenkám, samozřejmě… Já v té komoře taky nedokážu nic zachytit. A ty taky ne, dědo Seversone. Mám obavy, že pokus nedopadne dobře.“

Severson něco nesrozumitelného zabručel.

…Těžká deska z titanu pokrytá z obou stran vrstvou mezohmoty pomalu sjížděla dolů a Peters zůstal sám. Usedl do křesla před prázdným stolkem a připravoval se na deset hodin nepřetržité nudy. Podle podmínek celého experimentu se nedoporučovalo ani číst, ani psát. Bylo zapotřebí jenom sedět a „poslouchat“ ticho. Ticho to bylo naprosté. Mezohmota nepropustila zvenku ani jedinou myšlenku a tady v té komoře Peters prvně v životě pociťoval zvláštní nepříjemný pocit hluchoty. Zřejmě ani konstruktér těchto komor neměl potuchy, jak vhodné bylo pro tento pokus takové ticho. „Ohluchlý“ reader chtě nechtě naslouchal a snažil se zachytit aspoň náznak signálu. Navíc konstruktéři nevěděli, jaké utrpení znamená pro readry, kteří byli zvyklí neustálému hluku lidských myšlenek, odsedět v hluché komoře deset hodin. Peters pojmenoval tuto komoru mučírnou, mnozí readři se toho chytli a pojmenování převzali.

‚Odseděl jsem si tu už sto deset hodin,‘ uvažoval Peters. ‚S dnešním dnem to bude už sto dvacet. A nic. Ani stopa po neblaze proslulém „spojovém poli“, na které tak myslí chudáci naši fyzici. Přesto ale — víc než sto hodin, to je už jaksepatří hodně. Na co jenom spoléhají? Sto readrů, každý si tu odseděl přibližně sto hodin, to je deset tisíc hodin. Deset tisíc hodin bez jakéhokoli užitku. Chudáci, chudáci fyzici! A chudáci, chudáci readři! A chudáci moji bobři! Pet Belentin je smrkáč, chlapeček, zoolog úplně na nic… V kostech cítím, že přijde s krmením pozdě. S dekádou se zcela jistě opozdí. Musím mu dnes večer poslat ještě jeden radiogram. Je ale paličatý jako osel, nechce ani slyšet o yukonské specifice… Winter je taky smrkáč, mamlas!‘ Peters začal mít vztek. ‚A Yudgin je paličatý, hloupý zelenáč… Bobry musí mít člověk rád. Mít je rád něžně. Celým svým srdcem. Aby sami vylézali k člověku na břeh a strkali mu tlamičky do dlaní. Mají takové krásné legrační tlamičky… Ale tihleti… chovatelé kožišinové zvěře nosí v hlavě jenom jediné… Chov kožišinové zvěře! Jak z jednoho bobra stáhnout dvě kůže. A ještě mu nechat narůst třetí! Ach, Harry! nejsi tu se mnou… Harry, můj chlapče, jak je mi bez tebe těžko, kdybys to jen tušil!

Jako dnes si to pamatuji, přišel ke mně… Kdy to jen bylo? V lednu… bylo to v únoru… ve sto devatenáctém. Přišel a oznámil mi, že odchází jako dobrovolník na Venuši. Řekl k tomu: — Nezlob se, táto, ale naše místo je teď tam. — Pak dvakrát přiletěl — ve sto jednadvacátém a ve sto pětadvacátém. Staří bobři si ho pamatovali, on si zase pamatoval do jednoho je. Všechno mi řekl, že přijel, protože se mu stýská, ale já jsem věděl, že se přijíždí léčit. Ach, Harry, Harry, mohli bychom teď vzít všechny naše dobré bobry a vybudovat skvělou farmu na Venuši! Teď už je to možné. Teď už se tam převáží spousta různých zvířat… Ty ses toho nedožil, chlapče.‘

Peters vytáhl kapesník, promnul si oči, vstal a začal chodit po komoře. ‚Zatracená hloupá klec…! Jestlipak nás tu budou ještě držet dlouho?‘ Uvědomil si, že se teď takhle zmítá ve své komoře celá stovka readrů. Starý křikloun Severson, který chce být současně jedovatý jako žluč, ale současně i hodný. A ješitný McConti. Kde se berou takoví lidé, jako je McConti? Zřejmě se mohou vyskytnout jenom mezi readry. Protože tahleta vlastnost, ať si tomu říká kdo chce jak chce, je zrůdnost. Naštěstí takoví, jako je McConti, jsou výjimkou i mezi readry. Mezi profesionálními readry takoví vůbec nejsou. Třeba takový Jura Rusakov, reader pro Dálkové spojení. Ve stanicích Dálkového spojení je mnoho profesionálních readrů, ale říká se, že Jura Rusakov je z nich nejlepší. Říká se, dokonce, že je to nejlepší reader na světě. Dokáže zachytit i směr. To dokáže jen málokdo a málokdy. Je readrem od nejútlejšího dětství a od nejútlejšího dětství o tom ví. Přesto je to veselý a hodný chlapec. Dobře ho vychovali, nedělali z něho už od dětství génia a výjimečného člověka. Největším neštěstím pro dítě jsou nadmíru zamilovaní rodiče. Jeho však vychovávala škola, je to nesmírně hodný chlapec. Říká se o něm, že plakal, když přijímal poslední signály z Lovce. Na Lovci zůstal po katastrofě jenom jediný živý člověk — mladý praktikant Valter Saroňan. Velice nadaný mladík, bylo to jasné. Měl železnou vůli. Byl zraněn, umíral a rozhodl se hledat příčinu katastrofy… a našel ji!

Peters zpozorněl. Připadalo mu, že slyší nějaký vedlejší zvuk, jako kdyby nějaký neslyšitelný stín mu přejel vědomím. Ne. Byla to jenom ozvěna od zdí. Zajímavé je, jak by asi přece jenom očekávané TO vypadalo, kdyby existovalo? Georgi tvrdí, že teoreticky by se mělo vnímat jako šum. Nedokáže ale přirozeně vysvětlit, co to ten šum je, a když se o to pokusí, okamžitě sklouzne do matematiky nebo uvádí nepřesvědčivé analogie s rádiem. Fyzici teoreticky vědí, co to je šum, ale nemají o něm žádnou smyslovou představu, readři nemají průpravu teoretickou, slyší ten šum třeba dvacetkrát denně a ani je to nenapadne. Jaká škoda, že neexistuje ani jediný reader, který by byl fyzikem! Snad tím prvním bude Jura Rusakov. On a nebo snad někdo ještě z mladých na stanicích Dálkových spojů… Je dobře, že instinktivně odlišujeme své myšlenky od cizích a jenom náhodou můžeme brát ozvěnu za vedlejší signál…‘

Peters si sedl a natáhl nohy. To si tedy fyzici vymysleli zábavu: lovit duchy z jiného světa. Pohlédl na hodinky. Uplynulo teprve třicet minut. Co se dá dělat, když musíme lovit duchy, tak budeme lovit duchy. Budeme poslouchat.

Přesně v sedmnáct nula nula Peters přistoupil ke dveřím. Těžká deska z titanové oceli se zvedla a do Petersova vědomí se prodral vichr bouřlivých cizích myšlenek. Jako vždycky uviděl napjaté, vyčkávavé tváře fyziků, jako vždycky zavrtěl záporně hlavou. Bylo mu nevýslovně líto těchto mladých šikovných lidí, jak to bude zajímavé, když se rovnou na prahu usměje a řekne: ‚Spojové pole existuje, zachytil jsem je.‘ Co se dá ale dělat, jestli ‚spojové pole‘ buď neexistuje, nebo jestli je nad lidské síly readrů zachytit je.

„Nic,“ řekl nahlas a vykročil na chodbu.

„To mě mrzí,“ řekl jeden z fyziků rozladěně. Vždycky říkal totéž — to mě mrzí.

Peters k němu přistoupil a položil mu ruku na rameno.

„Poslyš,“ řekl mu, „není toho už dost? Třeba jste udělali nějakou chybu.“

Fyzik se strojeně usmál.

„Ale co vás vede, soudruhu Petersi!“ řekl. „Pokusy teprve začínají. Na začátku jsme ani nic jiného nečekali… Zesílíme aktivizaci… ano, aktivizaci… Jenom kdybyste souhlasili a počkali…“

„Musíme shromáždit rozsáhlý statistický materiál,“ řekl jiný fyzik. „Jenom pak můžeme udělat nějaké závěry… Moc na vás spoléháme, soudruhu Petersi, na vás osobně a na vaše přátele…“

„Ano,“ řekl Peters, „samozřejmě.“

Dobře věděl, že na nic jiného nespoléhají. Jenom na zázrak. Ale co když… Všechno se může stát.