Poledne, XXII. století

O POUTNÍCÍCH A CESTOVATELÍCH

Voda v hloubce nebyla příliš studená, přesto jsem slušně prostydl. Seděl jsem na dně rovnou pod strží, celou hodinu opatrně otáčel hlavou a upřeně se díval do nazelenalého kalného šera. Musel jsem sedět bez hnutí, protože septopodi jsou živočichové bázliví a nedůvěřiví, dají se zastrašit sebeslabším zvukem, prudším pohybem, pak jsou najednou pryč a vrátí se až v noci, a to je lepší se s nimi vůbec nesetkávat.

Pod nohama mi rejdil úhoř, snad desetkrát přeplul kolem mne vážný pruhovaný okoun a pořád se vracel. Pokaždé se zastavil a poulil na mne své bezmyšlenkovité veliké oči. Jakmile odplul, nad hlavou se mi objevilo hejno stříbřitých drobných rybek, které si z prostoru nade mnou udělalo pastviště. Kolena i ramena jsem měl celá zdřevěnělá, obával jsem se jenom, aby Maška, když se mě ještě nedočkala, nešla také do vody a nechtěla mě hledat a zachraňovat. Nakonec jsem si tak jasně představil, jak čeká rovnou u vody, jak jí je strašně, jak se chce potopit a najít mě, že jsem se rozhodl sám vylézt ven, ale z rostlinstva asi dvacet kroků ode mne konečně vyplaval septopod.

Byl to poměrně velký exemplář. Objevil se bezhlučně a hned se jako přízrak hrnul kulatým šedivým trupem dopředu. Bělavý plášť měkce, jakoby uvolněně a bezvládně pulsoval, naplňoval se vodou a hned zase vyprazdňoval, zlehka se kolébal ze strany na stranu. Konce pokrčených rukou se podobaly velikým kusům starých hadrů, táhly se za tělem a v soumraku se matně leskla škvíra stářím uzavřeného oka. Plaval si pomalu v podivně výhružné strnulosti, jak to mají v tuto denní dobu ve zvyku, neznámo kam a neznámo proč. Příčinou jeho pohybu byly zřejmě ty nejprimitivnější a nejnepochopitelnější pudy, tytéž, které možná řídí pohyb améby.

Pomalu a plynule jsem zvedl značkovač, pohnul hlavní a zamířil na vydutá záda. Stříbřitý drobný předmět se najednou mihl a pak zmizel a mně připadalo, že se víčko nad obrovitým skelnatým okem zachvělo. Uvolnil jsem kohoutek a okamžitě jsem se odrazil ode dna, abych se chránil před jedovatou sépií. Když jsem znovu pohlédl dolů, septopoda jsem neviděl, jenom celistvý modročerný oblak se šířil vodou a potahoval dno. Vynořil jsem se na hladinu a plaval ke břehu.

Byl horký den bez mráčku, nad vodou se vznášel chvějivý opar, obloha byla prázdná a bílá, jenom za lesy se tyčily jako věže nehybné šedomodré mračné hrady.

V trávě před naším stanem seděl neznámý člověk v pestrých plavkách, kolem hlavy měl ovázaný šátek. Byl opálený a vypadal, jako kdyby byl samý sval, ve skutečnosti byl však neuvěřitelně šlachovitý, jako kdyby měl pod kůží spletena lana. Na první pohled bylo možno poznat, že je to člověk nadmíru silný. Před ním stála moje Máša v modrých plavkách — dlouhé nohy, černá, s drdolem vyrudlých vlasů nad vystouplými obratly. Kdepak, neseděla nad vodou v očekávání svého otce, vášnivě něco povídala tomu šlachovitému strejdovi a mávala přitom rukama. Bylo mi až trapné, že mě sama neuviděla. Ale ten strejda si mě všiml. Rychle otočil hlavu, chvíli se díval, pak se usmál a zamával otevřenou dlaní. Maška se obrátila a radostně vykřikla:

„Tak tady ho máte!“

Vyškrábal jsem se na trávu, stáhl si masku a otřel si obličej. Strejc mě s úsměvem pozoroval.

„Kolik jsi jich označkoval?“ zeptala se Maška věcně.

„Jednoho.“ Čelisti jsem měl celé ztuhlé.

„Prosím tě,“ řekla Máša. Pomohla mi stáhnout akvastat a já jsem se roztáhl na trávě. „Včera označil dva,“ vysvětlovala Máša. „Předevčírem čtyři. Jestli to půjde takhle dál, budeme muset odjet k jinému jezeru.“ Vzala ručník a začala mi třít záda. „Jsi jako čerstvě mražený houser,“ oznámila mi. „Tohle je Leonid Andrejevič Gorbovskij. Je to astroarcheolog. A tohle je, Leonide Andrejeviči, můj otec. Jmenuje se Stanislav Ivanovič.“

Šlachovitý Leonid Andrejevič zakýval hlavou a usmíval se.

„Pěkně jste tam prostydl,“ řekl. „A tady je tak nádherně — slunce, travička…“

„Za chvilku to přejde,“ řekla Máša a třela mi záda, seč mohla. „Je to v podstatě veselý člověk, jenom strašně prostydl…“

Bylo mi jasné, že tu o mně napovídala kdovíco a teď usiluje o to, aby mi nepokazila reputaci. Ať se snaží. Neměl jsem na nic podobného čas — cvakaly mi zuby.

„My jsme tu s Mášou o vás měli strach,“ řekl Gorbovskij. „Dokonce jsme se chtěli potopit za vámi, jenže já to neumím. To vy si asi nedovedete představit člověka, který se při práci nemusel ještě ani jednou potápět…“ Svalil se na záda, otočil se na bok a podepřel se o ruku. „Zítra odlétám,“ sdělil důvěrně. „A nemám potuchy, kdy si zase budu moci poležet na travičce u jezera a kdy se budu moci potápět s akvastatem…“

„Tak do toho,“ navrhl jsem mu.

Pozorně prohlédl na akvastat a sáhl si na něj.

„To jistě,“ řekl a lehl si na záda.

Založil si ruce za hlavu, díval se na mě a pomalu mrkal řídkými řasami. Bylo v něm něco neuvěřitelně přitažlivého. Nedokážu ale říct, co to bylo. Snad to byly oči — důvěřivé, trochu posmutnělé. Nebo to, že mu odstávalo ucho od šátku a působilo tak legračně. Když se na mě vynadíval, sklouzl pohledem na modrou vážku houpající se na trávě. Rty se mu něžně protáhly, jako kdyby chtěl zapískat.

„Vážka…“ řekl. „Malinká vážka. Modrá… Od jezera… Kráska… Pozorně si sedí, kouká, kde by co slupla…“ Vztáhl k ní ruku, ale vážka sklouzla z trávy a obloukem odletěla k rákosí. Sledoval ji pohledem a pak znovu ulehl. „Je to všechno moc složité, přátelé,“ řekl a Maška se do něho hned vpila kulatýma očima. „Je přece dokonalá, nádherná a vším spokojená. Snědla mouchu, rozmnožila se a zbývá jí čas i na umření. Jednoduché, nádherné, racionální. Žádná duševní nejistota, žádné trápení pro lásku, ani uvědomělost, ani smysl pro existenci…“

„Stroj!“ řekla najednou Maška. „Nudné kybernetické zařízení.“

Tak tohle je moje Maška! Málem jsem se rozchechtal, ale udržel jsem se, jenom jsem zafuněl, připadlo mi, že se na mě nespokojeně podívala.

„Nudný,“ souhlasil Gorbovskij. „Právě. A teď si, soudruzi, představte jedovatou žlutozelenou vážku s červenými příčnými pruhy, s rozpětím křídel sedm metrů, odporný černý sliz na čelistích… Představujete si to?“ Zvedl obočí a pohlédl na nás. „Vidím, že jste si to nepředstavili. Utíkal jsem před nimi jako šílený, a to jsem držel v rukou zbraň… A tak se naskýtá otázka — co mají společného tahle dvě nudná kybernetická zařízení?“

„Ta zelená,“ řekl jsem, „ta je z jiné planety, že je to tak?“

„Jistě.“

„Z Pandory?“

„Právě z Pandory,“ řekl.

„Co mají společného?“

„Tak, co mají společného?“

„To je přece jasné,“ řekl jsem. „Stejná úroveň zpracovávání informací. Reakce na úrovni instinktu.“

Povzdechl si.

„To jsou slova,“ řekl. „Skutečně, nezlobte se, ale jsou to doopravdy jenom slova. Tohle mi nepomůže. Mám hledat stopy po rozumu ve vesmíru, jenže já nevím, co to je rozum. Říkají mi pořád něco o různé úrovni zpracovávání informací. Já přece ale vím, že mezi mnou a vážkou je ve zpracování informací rozdíl, ale to všechno je pouhá intuice. Vy mi řeknete — našel jsem termitiště — jsou to stopy po rozumu, nebo ne? Na Marsu a na Vladislavě našli budovy bez oken, bez dveří. Jsou to stopy po rozumu? Co mám hledat? Trosky? Nápisy? Rezavý hřebík? Sedmihrannou matku? Jak mohu vědět, jaké po sobě zanechávají stopy? Co když je jejich cílem likvidovat atmosféru všude, kamkoli se dostanou? Nebo budovat prstenec kolem planet. Nebo hybridizovat život. Nebo život vytvářet. Třeba je tahleta vážka kybernetické zařízení, které bylo uvedeno v činnost kdysi v dávných dobách. To už nemluvím jenom o vlastních nositelích rozumu. Můžeme klidně dvacetkrát projít kolem a jenom ohrnovat nos nad nějakým zvířetem, které si chrochtá v louži. To zvíře si tě prohlíží krásnýma žlutýma očima a uvažuje: ‚To je zajímavé. Bezpochyby jde o nový druh. Je nutno se sem vrátit s expedicí a ulovit aspoň jeden exemplář!‘

Zakryl si oči dlaní a začal si pískat písničku. Maška ho hltala očima a vyčkávala. Já jsem taky čekal a soucitně jsem si myslel: to je těžká práce, když není přesně vymezen úkol. To se to špatně pracuje. Člověk se pak potácí ve tmě, nemá z toho ani radost, ani uspokojení. Už jsem o těch astroarcheolozích slyšel. Nikdo je nemohl brát vážně. A taky nebral.

„Ale rozum ve vesmíru existuje,“ řekl najednou Gorbovskij. „O tom nelze pochybovat. Teď už vím, že existuje. Není jen takový, jak si představujeme. A nehledáme ho na správném místě. A taky nehledáme správným způsobem. Jednoduše nevíme, co hledáme…“

‚To je právě to,‘ pomyslel jsem si. ‚Není to ten pravý, není to na tom pravém místě, nehledáme ho vhodným způsobem… To není dobré, soudruzi… To je úplná klukovina…‘

„Tak třeba takové Volání prázdna,“ pokračoval. „Slyšel jste je? Určitě ne. Před půl stoletím se o tom psalo, ale teď už se o tom nikdo ani nezmíní. Protože, jestli to sledujete, není tu žádný posun, a když neexistují posuny, pak třeba ani neexistují ta Volání. Vždyť u nás je přece dost takových dobráků — sami se ve vědě moc nevyznají, protože jsou líní, nebo toho moc nepochytili, ale z doslechu vědí, že člověk je všemohoucí. Člověk je všemohoucí, jenže ve Volání prázdna se nevyzná. Člověk aby se styděl, nebudeme o tom raději mluvit… Takový levňoučký antropocentrismus…

„A co to je to Volání prázdna?“ zeptala se Maška tichounce a nejistě pohlédla na Gorbovského.

„To je takový zajímavý efekt. V některých směrech ve vesmíru. Když se zapojí palubní přijímač na automatické ladění, pak se dříve nebo později naladí na podivné vysílání. Ozve se hlas, klidný a vyrovnaný hlas, a opakuje stále jednu a tutéž větu v rybím jazyce. Po řadu let ho chytáme, po řadu let se opakuje jedno a totéž. Já jsem to slyšel, mnoho lidí to slyšelo, ale moc málo jich o tom mluví. Není nic příjemného na to vzpomínat. Vždyť vzdálenost od Země je nepředstavitelná. Éter je prázdný, dokonce ani poruchy nejsou slyšet, jenom slabý šum. A najednou se ozve ten hlas. Člověk je na hlídce sám. Všichni spí, je ticho, trochu jde na tebe strach — a do toho ten hlas. Vážně, není to příjemné, na mou duši. Existují záznamy toho hlasu. Mnozí se pokoušeli dešifrovat ho, pokoušejí se o to i nyní, ale podle mne to nemá smysl… Existují i jiné záhady. Hvězdoletci by mohli vyprávět o mnoha věcech, ale nevyprávějí rádi…“ odmlčel se a pak dodal s jakýmsi smutným naléháním: „To člověk musí pochopit. Není to jednoduché. Vždyť my sami také nevíme, na co máme čekat. Mohou se s námi setkat každým okamžikem. Tváří v tvář. A mohou být — chápejte to — mohou být nepředstavitelně nad námi. Vůbec nemusí vypadat tak jako my a navíc budou nepředstavitelně nad námi. Dohadujeme se o srážkách a konfliktech, o všelijakém chápání humánnosti a dobra, ale já se toho nebojím. Bojím se nepředstavitelného ponížení lidstva, gigantického psychologického šoku. Vždyť my jsme přece také hrdí. Vytvořili jsme pozoruhodný svět, tolik toho víme, prodrali jsme se do Velkého vesmíru. Tam objevujeme, učíme se, studujeme — co? Pro ně je tento Vesmír rodištěm. Žijí tam milióny let tak, jako my žijeme na Zemi a jenom se nám diví: kde se tu tohle všechno mezi hvězdami vzalo?“

Najednou se odmlčel a prudce vstal, naslouchal. Pak sebou trhl.

„To byl hrom,“ řekla potichu Maška. Pohlédla na něho s pootevřenými ústy. „Hrom… bude bouřka…“

Stále naslouchal a pátral očima po obloze.

„Bane, to není hrom,“ promluvil nakonec a znovu si sedl. „To je dálkový spoj. Támhle, vidíte?“

Na šedivých mracích se mihl a zase zmizel třpytivý proužek. A nebe znovu slabě zahřmělo.

„Tak a teď seď, čekej,“ řekl nesrozumitelně. Pohlédl na mne s úsměvem, ale v očích měl smutek a napjaté vyčkávání. Pak to všechno zmizelo a oči měl najednou jako dříve důvěřivé. „A čím se zabýváte vy, Stanislave Ivanoviči?“ zeptal se.

Bylo mi jasné, že chtěl změnit téma rozhovoru, a tak jsem začal vyprávět o septopodech. O tom, že patří k podskupině dvoužáberních ze skupiny hlavonožců měkkýšů a že tvoří samostatný, dříve neznámý kmen třídy chobotnic. Jsou charakterističtí redukcí třetí levé ruky, sudé ke třetí pravé hektokotilizované, třemi řadami přísavných bradavek na rukou, neobyčejně mohutně vyvinutými venózními srdci, pro hlavonožce maximálním soustředěním hlavní nervové soustavy a některými dalšími zvláštnostmi, které už nejsou tak důležité. Poprvé byli zjištěni nedávno, když se jednotlivé exempláře objevily u východních a jihovýchodních břehů Asie. Po roce se začaly objevovat v dolním toku velkých řek — Mekongu, Jang-tse, Chuang-che a Amuru, a dokonce v jezerech poměrně daleko od mořských břehů — například v tomto. Je to ohromující, protože hlavonožci se vyhýbají dokonce arktickým vodám, kde je nižší hustota soli. A téměř nikdy nevystupují na souš. Fakt ale zůstane faktem: septopodi se cítí výtečně ve sladké vodě a na souš vystupují. Vylézají na loďky a na mosty, nedávno dva septopody objevili v lese asi třicet kilometrů odtud… Maška mě neposlouchala. Tohle všechno jsem jí už vyprávěl. Vlezla do stanu, přinesla odtud malou přijímačku a zapojila automatické ladění. Podle všeho se nemohla dočkat, aby chytila volání prázdna.

Gorbovskij však naslouchal velmi pozorně.

„Ti dva byli živí?“ zeptal se.

„Ne, našli je mrtvé. Tenhle les, to je rezervace. Septopody tam ušlapala a napůl snědla divoká prasata. Ale třicet kilometrů od vody ještě žili! Plášťový prostor měli oba plný vlhkých vodních rostlin. Zřejmě tak si vytvářejí určitou zásobu vody pro přechody po souši. Ty vodní rostliny byly z jezera. Zcela jistě táhli od těchto jezer dál k jihu, do nitra souše. Je třeba ovšem říct, že všechny dosud chycené exempláře byli urostlí samci. Ani jediná samice, ani jediné mládě. Samice a mláďata zřejmě nemohou žít ve sladké vodě a vycházet na souš.

„Všechno to bylo nesmírně zajímavé,“ řekl jsem. „Bývá přece pravidlem, že živočichové v moři výrazně mění způsob života jenom v období rozmnožování. To je instinkt nutí odcházet na zcela výjimečná místa. Ale tady nemůže být o rozmnožování ani řeči. Tady jde o nějaký jiný instinkt, možná že je to instinkt ještě starší a silnější. Pro nás je teď důležité, abychom vysledovali jejich migrační cesty. A tak sedím v tomhle jezeře deset hodin denně pod vodou. Dneska jsem označkoval jednoho. Když budu mít štěstí, do večera označím dalšího nebo snad dva. V noci jsou neobyčejně aktivní a vrhají se na všechno, co se k nim přiblíží. Došlo dokonce k případům, kdy zaútočili na lidi. Ale jenom v noci.“

Maška pustila přijímač naplno a kochala se těmi silnými zvuky.

„Dej to slaběji, Mášo,“ požádal jsem ji.

Poslechla mě.

„Tak vy je tedy značkujete,“ řekl Gorbovskij. „To je legrační. A čím?“

„Ultrazvukovými generátory.“ Vytáhl jsem ze značkovače zásobník a ukázal mu ampulku. „Takovýmihle kuličkami. V kuličce je generátor, který je pod vodou slyšet přes dvacet kilometrů.“

Opatrně vzal ampulku do rukou a pozorně si ji prohlédl. Tvář mu zesmutněla a zestárla.

„To je chytré,“ zabručel. „Jednoduché a chytré…“

Neustále otáčel v prstech ampulkou, jako kdyby ji ohmatával, potom ji položil přede mne na trávu a vstal. Jeho pohyby byly najednou pomalé a nejisté. Poodešel stranou ke svým šatům, zpřeházel je, našel kalhoty a jak je držel před sebou, znehybněl.

Díval jsem se na něho a začal se mě zmocňovat tíživý neklid. Maška držela připravený značkovač, aby mu pověděla, jak se s ním zachází, také sledovala Gorbovského. Koutky úst jí smutně poklesly. Všiml jsem si toho, to se jí stává často: výraz tváře bývá stejný, jako má člověk, kterého pozoruje.

Leonid Andrejevič začal najednou mluvit velice tiše a v hlase mu zaznívala jakási ironie:

„Je to legrační, čestné slovo… Jak neuvěřitelně dokonalá analogie. Století seděli v hlubinách, teprve pak povstali a vstoupili do cizího, pro ně nepřátelského světa… Co je to žene? Říkáte nějaký starý instinkt? Nebo způsob zpracovávání informací, který stoupl na hladinu nesnesitelné zvědavosti? Ale vždyť by pro ně bylo lepší sedět doma, ve slané vodě, ale ono je něco táhne… Táhne je to na břeh…“ Vzpamatoval se a začal si natahovat kalhoty. Kalhoty měl staromódní, dlouhé. Při oblékání poskakoval po jedné noze. „Stanislave Ivanoviči, vždyť tohleto přece nejsou obyčejní hlavonožci, co tomu říkáte?“

„Svým způsobem máte pravdu,“ souhlasil jsem.

Neposlouchal mě. Otočil se k přijímači a upřeně se na něj díval. My s Maškou jsme na přístroj taky upřeli zraky. Linuly se z něj silné kakofonické signály podobající se poruchám z rentgenového zařízení. Maška odložila značkovač.

„Šest celých, osm setin metru,“ řekl rozpačitě. „Nějaká obslužná stanice, co má být?“

Naslouchal signálům se zavřenýma očima a s hlavou skloněnou na stranu.

„Ne, to není osblužná stanice,“ promluvil. „To jsem já.“

„Cože?“

„To jsem já. Já — Leonid Andrejevič Gorbovskij.“

„A proč?“

Zasmál se bez sebemenší radosti.

„Máte pravdu — proč? To bych chtěl moc vědět — proč.“ Natáhl si košili. „Proč tři piloti a jejich koráb, který se vrátil z linky EN 101-EN 2657, se stal zdrojem rádiových vln o délce šest celých, osmdesát tři tisíciny?“

My s Maškou jsme samozřejmě mlčeli. Také on se odmlčel, zapínal si sandály.

„Prohlíželi nás lékaři. Prohlíželi nás fyzici.“ Vstal a oklepal si z kalhot písek a stébla trávy. „Všichni došli k jedinému závěru: že něco takového je vyloučeno. To by člověk umřel smíchy, když se díval na jejich udivené tváře. Nám ale na mou duši do smíchu nebylo. Tolja Obozov odmítl dovolenou a odletěl na Pandoru. Oznámil, že bude raději vyzařovat dál od Země. Walkenstein odešel pracovat na podmořskou stanici. Jenom já sám se tu toulám a vyzařuji. A na něco celou tu dobu čekám. Čekám a bojím se. Bojím se, ale čekám. Chápete mě?“

„Nevím,“ řekl jsem a pohlédl úkosem na Mašku.

„Máte pravdu,“ řekl. Vzal přijímač a zamyšleně si ho položil k odstávajícímu uchu. „Nikdo to neví. Už celý měsíc. Neslábne to, nepřestane. Ua-ui…Ua-ui… Ve dne v noci. Máme radost nebo je nám smutno. Jsme nasycení nebo máme hlad. Pracujeme nebo lenošíme. Ua-ui… Ale záření Tarielu klesá. Tariel je můj koráb. Teď ho odstavili. Pro jistotu. Jeho vyzařování překáží při řízení nějakých agregátů na Venuši, odtud sem posílají dotazy, zlobí se… Zítra ho zavezu dál…“ Napřímil se, pleskl si dlouhýma rukama na boky. „No, už musím jít. Na shledanou. Hodně úspěchů. Na shledanou, Mášenko. Nelámej si s tím hlavu. Je to nesmírně těžká hádanka, na mou duši.“

Zvedl ruku s rozevřenou dlaní nahoru, kývl a šel, dlouhý, neohrabaný. Dívali jsme se za ním. U stanu se zastavil a řekl:

„Poslyšte… Na ty septopody se snažte přece jenom být hodní… Protože člověk značkuje, značkuje, a když je sám označkovaný, pak má samé nepříjemnosti.“

A byl pryč. Ještě chvíli jsem ležel na břiše, pak jsem pohlédl na Mašku. Maška se pořád dívala za ním. Hned bylo vidět, že Leonid Andrejevič na ni udělal veliký dojem. Ale na mě ne. Mě se nijak nedotkly ty jeho představy o tom, že nositelé Vesmírné inteligence mohou být nepředstavitelně nad námi. Tak ať jsou. Podle mého názoru, čím výše budou, tím méně budeme mít šancí ocitnout se na jejich cestě. To je jako plotice, pro kterou nic neznamená síť s velkými oky. A pokud jde o hrdost, ponížení, šok… Docela jistě to přežijeme. Já osobně bych to aspoň nějak přežil. A to, že objevujeme pro sebe a studujeme vesmír, který oni dávno zabydleli, co má být? Vždyť pro nás ten vesmír není zabydlený! A oni jsou pro nás pouhou částí přírody, kterou musíme objevit a prostudovat, i kdyby byli třikrát nad námi… Jsou pro nás cizí. I kdyby mě třeba označkovali, to je samozřejmé, tedy tak, jak já značkuji septopody…

Pohlédl jsem na hodinky a rychle jsem si sedl. Nastal čas pro návrat k práci. Poznamenal jsem si číslo poslední ampulky. Zkontroloval jsem akvastat. Vlezl jsem do stanu, našel ultrazvukový lokátor a vložil si ho do kapsy u plavek.

„Pomoz mi, Mášo,“ řekl jsem a začal si oblékat akvastat.

Maška seděla u přijímače a naslouchala neutichajícímu „ua-ui“. Pomohla mi navléknout akvastat a společně jsme vstoupili do vody. Pod vodou jsem zapojil lokátor. Ozvaly se signály, to ti, které jsem označkoval, se potulovali jezerem. Významně jsme na sebe pohlédli a vynořili se. Maška si shrnula mokré vlasy z čela a řekla:

„Přece existuje rozdíl mezi hvězdným korábem a mokrými řasami v žáberném vaku…“

Dal jsem jí pokyn, aby se vrátila na břeh a znovu jsem se potopil. Kdepak, já bych se na místě Gorbovského tak nevzrušoval. Nic na tom závažného není. To je jako se všemi astroarcheology. Stopy po myšlenkách. Psychologický šok… Žádný šok nenastane. Nanejvýš prostě jeden druhého nezpozorujeme. Sotva jsme pro ně natolik zajímaví…