Poledne, XXII. století

SPIKLENCI

Čtyřka obyvatel z osmnáctky byla široko daleko známa v prostorách Aňudinské školy. Bylo to docela přirozené. Takové umění, jako dokonale napodobit vytí gigantického rakopavouka z planety Pandory, schopnost zcela přirozeně uvažovat o devíti možných způsobech šetření palivem při mezihvězdném přeletu a umění jedenáctkrát za sebou sednout si a vstát na jedné noze, nemohlo zůstat utajeno.

Historie osmnáctky začala už tehdy, kdy byli jenom tři a kdy neměli ještě samostatnou místnost ani svého učitele. Avšak už tehdy Genka Komov, známý spíš pod jménem Kapitán, měl u svých dvou přátel, Paula Gnědych a Alexandra Kostylina, neomezenou autoritu.

Paul Gnědych neboli Polly, nebo dokonce Lieber Polly, byl znám jako člověk neobyčejně lstivý, který byl schopen všeho. Alexandr Kostylin byl člověk bezpochyby dobrodušný a strhával na sebe všechnu slávu z bitev, v nichž nebylo třeba používat tolik rozumu jako spíše fyzické síly. Nemohl strpět, když mu říkali jenom Kostyl, to nijak neskrýval, zato ochotně slyšel na přezdívku Lin. Genka Kapitán, který perfektně prostudoval populární knihu „Trasa v prostoru“, znal spoustu různých užitečných věcí, byl schopen podle všeho bez velké námahy opravit fotonový odrážeč, aniž změnil směr letu kosmoletu, a neúnavně vedl Lina a Pollyho ke slávě. Tak například byly obecně známy zkoušky nového druhu paliva pro rakety, které byly pod jeho vedením uskutečněny ve školním parku. Fontána hustého kouře, který vytryskl do výše stromů. Rachot výbuchů mohli slyšet všichni, kdo v té době byli na území školy. Byl to nezapomenutelný hrdinský čin a Lin chodil všude svlečený do půli těla, aby šrám viděli všichni závistivci. Právě tato trojice obnovila staré hry afrických kmenů — skoky ze stromů na dlouhém laně, které bylo — jak však jednou ukázala zkušenost — ne zcela vhodně zaměněno za liány.

První začali prakticky využívat a používat svařování plastické hmoty, z níž se vyráběly obleky, a nejednou tohoto umění využili ke zkrocení nafoukanosti starších spolužáků, kterým bylo dovoleno plavat v maskách a dokonce s akvalangy. Avšak všechny tyto hrdinské činy, i když jim přinášely slávu, nedávaly dostatek uspokojení, a tak se Kapitán rozhodl pracovat v kroužku mladých kosmonautů, který skýtal skvělé perspektivy výcviku na centrifuze a možnost dostat se nakonec k tajuplnému vysílači kosmogačních úloh.

Bylo to veliké překvapení, když Kapitán objevil v kroužku svého vrstevníka Michaila Sidorova, kterému se z řady důvodů říkalo také Athos. Připadal mu jako člověk namyšlený a hloupý, ale první vážnější rozhovor s ním ukázal, že svými vlastnostmi stojí bez jakýchkoli pochyb nad jakýmsi Valterem Saroňanem, který byl tehdy napůl v přátelských vztazích s trojkou a který obýval čtvrté lůžko v právě přiděleném pokoji číslo osmnáct.

Historický rozhovor vypadal přibližně asi takhle: ‚Co si myslíš o jaderném pohonu?‘ vyptával se Genka. ‚Harampádí,‘ stručně odpověděl Athos. ‚Souhlasím,‘ řekl Kapitán a pohlédl se zájmem na Athose. ‚A co fotonoanihilační?‘ ‚Nic zvláštního,‘ řekl Athos a smutně zavrtěl hlavou. Pak mu Genka položil svou nejdůležitější otázku: jaké systémy jsou perspektivnější — gravigenní nebo graviochranné. ‚Já uznávám jenom D-princip,‘ přezíravě prohlásil Athos. ‚Hm,‘ řekl Genka. ‚Dobře, tak jdeme do osmnáctky, já tě seznámím s posádkou.‘ ‚To jako s těmi tvými osly?‘ zamračil se Athos-Sidorov, ale šel.

Po týdnu, když už nemohl Valter Saroňan snášet hrozby a násilí, utekl z osmnáctky a za souhlasu učitele se na jeho místě usadil Athos. Poté D-princip a myšlenka mezigalaktických přeletů opanovaly mysli i srdce osmnáctky pevně a zdálo se, že natrvalo. Tak vznikla posádka superkosmoletu Galaktion ve složení: Genka, kapitán; Athos-Sidorov, navigátor a kybernetik; Lieber Polly, operátor; Saška Lin, palubní inženýr a lovec. Posádka vycházela z perspektivních nadějí a nebývale konkrétních plánů. Byly vytvořeny základní projekty superkosmoletu Galaktion, byl vypracován statut a schválen zcela konkrétní pokyn, podle něhož se členové posádky navzájem poznávali — zvláštním způsobem složené prsty na pravé ruce. Hrozba blízkého a nevyhnutelného vpádu visela nad mlhovinami Andromedy, Messier 33 a dalšími. Tak uplynul rok.

První ránu způsobil Lin, palubní inženýr a lovec. S lehkomyslností jemu vlastní se zeptal otce, který přiletěl na dovolenou z mimozemského závodu na lití bez vlivu přitažlivosti, od kolika let se přijímá ke kosmoletcům. Odpověď byla tak strašná, že celá osmnáctka tomu odmítla uvěřit. Chytrý Polly navedl svého mladšího bratra, aby tuto otázku položil některému z učitelů. Odpověď zněla stejně. Pokoření galaktik se odkládalo prakticky na nekonečno — na dobrých deset let. Nastoupilo krátké období zmatků, protože tato novinka prakticky zničila pečlivě připravený projekt Kvetoucí šeřík, podle kterého se měla celá osmnáctka tajně nalodit na palubu meziplanetárního tankeru letícího na Pluton. Kapitán počítal s tím, že se jeho posádka dá poznat až za týden po startu a že automaticky splyne s posádkou tankeru.

Následující rána nebyla tak nečekaná, zato však byla podstatně horší. Právě v tomto období zmatků posádka Galaktionu najednou přišla na to — dozvěděli se o tom podstatně dříve — že ve světě nepožívají největší úcty, ať to zní sebepodivněji, ani kosmoletci, ani hloubkoví potápěči, ani dokonce tajuplní pokořitelé příšer — zoopsychologové, ale lékaři a učitelé. Mezi jiným se vysvětlilo, že členy Světové rady je šedesát procent učitelů a lékařů. Že učitelů se neustále nedostává, zatímco kosmoletců je ažaž. Že kdyby nebylo lékařů, špatně by se vedlo hloubkovým potápěčům, v žádném případě však naopak. Všechna tato rušivá fakta, a ještě i mnohá další, se dostala do vědomí posádky nejodpornějším, nejvšednějším způsobem: z docela obyčejné ekonomické přednášky v televizi, a nejstrašnější na tom všem bylo, že onen učitel je ani slovem neodmítl.

Třetí a poslední ránu přinesly pochybnosti. Palubního inženýra Lina Kapitán přistihl při čtení ‚Přednášky o nemocech vznikajících z nastuzení v raném věku‘ a místo odpovědi na nesmlouvavý útok drze odpověděl, že je odhodlán přinášet lidem nejprve konkrétní užitek a ne pochybné zprávy ze života v kosmickém prostoru. Kapitán i navigátor museli použít krajních přesvědčovacích metod a pod jejich tlakem odpadlík prohlásil, že dětský lékař z něho stejně nebude, zatímco v roli palubního inženýra nebo v nejhorším případě v roli lovce má ještě šanci získat si nesmrtelnou slávu. Během celé exekuce moudrý Lieber Polly seděl v koutě a mlčel, ale od té doby bylo pro něho běžné, že při sebemenším nátlaku vydíral posádku zmatenými, zato však jízlivými vyhrůžkami jako „dezertuji k laryngologům“ nebo „ať řekne učitel, kdo má pravdu“. Když tomu Saška Lin naslouchal, závistivě supěl. Pochybnosti rozleptávaly posádku Galaktionu. Pochybnosti hryzaly Kapitánovu duši.

Pomoc přišla z Velkého světa. Skupina vědců, kteří pracovali na Venuši, dokončila a Světové radě předložila k úvaze praktický projekt destilace atmosféry Venuše s tím, že by byla možná další kolonizace. Světová rada projekt zvážila a schválila. Přišla teď řada na pouště na Venuši, na velikou strašnou planetu, ze které bylo třeba udělat druhou Zemi. Svět dospělých se pustil do práce — stavěly se nové stroje, hromadila se energie, počet obyvatelstva Venuše rychle stoupal. A v pokoji číslo osmnáct Aňudinské školy před zvědavými zraky posádky kapitán Galaktionu horečnatě pracoval na projektu plánu Říjen, slibujícím nevídaný rozlet myšlenek a východisko z těžké krize.

Plán byl dokončen tři hodiny po zveřejnění výzvy Světové rady a předložen k posouzení posádce. Plán Říjen ohromoval svou stručností a zhuštěností informací:

1. za čtyři dekády prostudovat výrobně technická fakta standardních atmosférických agregátů;

2. po uplynutí uvedené lhůty opustit brzy ráno školu (aby neměla obavy služba), dostat se k Aňudinské raketové stanici, tam v nutně vzniklém zmatku při přistání vniknout do nákladového prostoru některého korábu mimozemských spojů a zůstat ve skrytu až do závěru;

3. pak se uvidí, co bude dál.

Plán byl přijat nadšeným voláním a schválen třemi hlasy proti jednomu, který se zdržel hlasování. Ten, kdo nehlasoval, byl Athos-Sidorov. Při pohledu na vzdálený obzor se nebývale přezíravě vyjádřil o „mizerných agregátech“ a o „bláznivém nápadu“ a řekl, že jenom cit pro přátelství a smysl pro vzájemnou pomoc mu nedovolují takový plán přísně kritizovat. Je ochoten nic nenamítat, a dokonce promyslet některé aspekty útěku, což ostatně ani v nejmenším neznamená tohle všechno brát jako jeho souhlas s odmítnutím D-principu v zájmu nějakých páchnoucích destilátorů. Kapitán se odmlčel a dal příkaz k zahájení akce. Posádka se pustila do práce.

…V osmnáctém pokoji Aňudinské školy probíhala hodina zeměpisu. Na stínítku školního stereovizoru v blescích šlehala k nebi žhnoucí hromada nad Parikutinem, míhaly se svištící lapilly, z kráteru se vysunoval rudý jazyk lávové řeky podobající se špici šípu. Hovořilo se o vulkanologii, o sopkách vůbec a o nepokořených sopkách zvlášť. Mezi šedivými hromadami neznámo kdy ztuhlého magmatu se bělaly přesné vrcholy vulkanologické stanice Chipo-Chipo.

Před stereovizorem seděl Saška Lin a nemohl spustit oči z obrazovky. Měl zpoždění. Celé ráno a půl dne strávil na hřišti, kde si ověřoval učitelovo tvrzení z předcházejícího dne, že maximální výška skoku se má k maximální délce skoku přibližně jako jedna ku čtyřem. Lin skákal do výšky i do dálky tak dlouho, dokud se mu nezatmělo před očima. Pak donutil několik menších kluků, aby se věnovali tomuto problému, až je doslova uhonil, ale získaný materiál ukázal, že předpoklad učitelův byl blízko pravdě. Teď Lin doháněl, co zmeškal, a sledoval ty lekce, které se posádka naučila už ráno.

Genka Kapitán soustředěně kopíroval u svého stolu u přední průhledné stěny výkres s dvoufázovým kyslíkovým zařízením o středním výkonu. Lieber Polly ležel na své posteli (což se ve dne nedoporučovalo) a dělal, že čte tlustou knížku v ohmatané obálce: Úvod do provozu atmosférických agregátů. Navigátor Athos-Sidorov stál u svého stolu a přemýšlel. To bylo jeho oblíbené zaměstnání. Současně se štítivým zájmem pozoroval instinktivní Linovy pohyby, který byl zahloubán do zeměpisu.

Za průhlednou stěnou pod laskavým sluncem žloutl písek a šuměly urostlé borovice. Nad jezerem se tyčila skokanská věž s dlouhým pružným prknem.

Učitelův hlas začal vysvětlovat, jak byl utlumen vulkán Stromboli, a Saška Lin tomu propadl úplně. Teď si okusoval nehty na obou rukách současně. Ctěné Athosovy nervy to nevydržely.

„Line,“ řekl, „přestaň si okusovat nehty.“

Lin se ani neotočil, jenom uraženě trhl rameny.

„On má hlad!“ oživeně prohlásil Paul.

Zvedl se z postele, aby dokončil svůj nápad, vtom však Kapitán pomalu zvedl hlavu s vysokým čelem a podíval se na něho.

„Co je, co je…“ řekl Paul. „Já si čtu. ‚Produktivita AGK-11 je šestnáct krychlových metrů ionizovaného kyslíku za hodinu. Metoda stra-ti-fi-kač-ní umožňuje‘…“

„Čti si pro sebe!“ poradil mu Athos.

„Podle mého názoru ti to nemůže vůbec vadit,“ řekl Kapitán železným hlasem.

„Podle tvého názoru ne, podle mého ano,“ řekl Athos-Sidorov.

Jejich pohledy se zkřížily. Paul potěšeně sledoval, jak se incident rozvíjí. Úvodu do… měl už plné zuby.

„Jak si přeješ,“ řekl Kapitán. „Jenomže já nemám chuť sám dělat za vás všechny. A ty, Athosi, neděláš nic. Jsi užitečný jako trubec.“

Navigátor se přezíravě usmál a neuznal za vhodné ani odpovídat. V tom okamžiku obrazovka zhasla, Lin se otočil a zarachotil židlí.

„Kluci!“ řekl. „Tak herdek, kluci! Pojeďme tam.“

„Jedem!“ zvolal Paul a vyskočil.

„Kam tam?“ zeptal se Kapitán zlověstným tónem.

„Na Parikutin! Na Mont Pelé! Na…“

„Dost!“ vykřikl Kapitán. „Všichni jste odporní zrádci! Už toho mám s vámi dost! Odcházím sám a vy se kliďte, kam chcete. Je to jasné?“

„Ale Kapitáne!“ řekl Athos uhlazeně.

„Jaképak ale, člověče? Schválili jste plán, křičeli jste nadšením, a co děláte teď? Už mě to s vámi nebaví. Radši se domluvím s Nataškou nebo s tím troubou Valterem, je vám to jasné? A vy odtud padejte! Kašlu na vás a dost!“

Kapitán se k nim otočil zády a začal zuřivě kopírovat výkres. Panovalo tíživé mlčení. Polly zlehýnka ulehl a začal soustředěně studovat Úvod do… Athos zkřivil rty, těžkotonážní Lin vstal, zastrčil ruce do kapes a přecházel po místnosti.

„Genko,“ řekl nerozhodně. „Kapitáne… hele… nech toho. Co to do tebe vjelo?“

„Běžte si na ten váš Mont Pelé,“ brumlal Kapitán. „Na ten váš Parikutin. Já se bez vás obejdu…“

„Kapitáne, tak co je to s tebou? Valterovi to přece nemůžeš říkat, Genko!“

„Dokonce budu muset… A taky mu to řeknu. Je to sice trouba, ale není to zrádce…“

Lin ani nevytáhl ruce z kapes a rozeběhl se po pokoji.

„Co vlastně chceš, Kapitáne? Podívej se, už šprtá!“

„Polly, Polly! Je to pěkný vejtaha ten tvůj Polly. A na Athose vůbec kašlu. To by byl navigátor Galaktionu! Huba plechová!“

Lin se obrátil na Athose:

„Na tom něco je, Athosi, fakt… To není správný… My se všichni snažíme…“

Athos studoval obzor porostlý lesy.

„Co to tu všichni blekotáte?“ zdvořile se informoval. „Když jsem řekl, že jdu, tak jdu. Podle mne jsem ještě nikdy a nikomu nelhal. A ještě jsem nikoho nezradil.“

„Nech toho,“ řekl výhružně Lin. „Kapitán má pravdu. Nic neděláš, a to je, jak jistě víš, svinstvo…“

Athos se otočil a přimhouřil oči.

„Hele, ty pracovníčku,“ řekl. „Proč je Zubr horší než AGK-7 v podmínkách s přebytkem dusíku?“

„Cože?“ rozpačitě řekl Lin a pohlédl na Kapitána.

Kapitán pozvedl hlavu.

„Jakých devět bodů známe pro provoz Iron-3?“ vyptával se Athos. „Kdo první vynalezl oxytan? Nevíš, ty pracante? V kterém roce? Taky nevíš?“

To byl Athos, veliký člověk — nehledě na bezpočet svých nedostatků. V pokoji se rozhostilo ticho, jenom Paul Gnědych zuřivě listoval v Úvodu.

„Málokdy někdo něco vynalezl jako první,“ nejistě breptal Lin a bezmocně se zadíval na Kapitána.

Kapitán vstal. Přistoupil k Athosovi a šťouchl ho pěstí do břicha.

„Prima, Athosi,“ prohlásil. „Já trouba myslel, že se flákáš.“

„Tak já se flákám…“ řekl Athos a šťouchl Kapitána do boku. Přijal tak jeho omluvu.

„Hurá, kluci!“ zvolal Kapitán. „Letíme směrem na Athose. Napáječe na plný výkon, hvězdoletci! Chraňte se velkých rychlostí! Chraňte odrážeč. Prach nás žene doleva. Hurá!“

„Hurá! Hurá! Hurá!“ zvolala posádka Galaktionu.

Kapitán se otočil na Lina.

„Palubní inženýre Line,“ řekl, „jsou nějaké otázky ze zeměpisu?“

„Nejsou,“ podal hlášení palubní inženýr.

„Co máme dneska?“

„Algebru a výchovu k práci,“ řekl Athos.

„Správně! Začneme tedy zápasem. První dvojici bude tvořit Athos s Linem. A ty, Polly, ty si sedni na bobeček, máš slabé nohy.“

Athos se připravil k zápasu.

„Nesmíme zapomenout schovat materiály,“ řekl. „Rozházeli jsme je tu všechny, ještě to uvidí učitel.“

„Dobře, ale stejně ráno už odcházíme.“

Paul usedl na postel a odložil knížku.

„Tady nestojí nic o tom, kdo vynalezl oxytan.“

„L. Jenkins,“ řekl Kapitán bez rozmýšlení. „Ve dvaasedmdesátém.“

Učitel Těnin přišel do osmnáctky jako vždycky ve čtyři hodiny odpoledne. V pokoji nikdo nebyl, ale v koupelně tekla voda naplno, bylo slyšet prskání, cákání a jásavé volání: „Hurá, hurá, hurá!“ Posádka Galaktionu se myla po hodinách výchovy k práci.

Učitel prošel místností. Hodně toho znal, na mnohé si zvykl. Lin měl jako vždycky šaty rozházené po celém pokoji. Jedna jeho bačkora stála na Athosově stole a představovala bezpochyby plachetnici. Za stožár posloužila tužka; plachta byla z ponožky. To je přirozeně Paulova práce. Kvůli tomu bude Lin vztekle vrčet: „Nemysli si, že to je něco tak vtipného, Polly…“ Systém na regulaci průhlednosti stěn a stropu byl rozladěn, to bylo Athosovo dílo. Tlačítko umístěné u hlavy postele mu vždycky před spaním posloužilo za hračku. Leží si, mačká je a v místnosti je hned tma, hned se objeví noční obloha a měsíc nad parkem. Obvykle se tlačítko poškodí, pokud Athose někdo včas nezarazí. Dnešní osud Athosovi předurčil, že bude toto zařízení opravovat.

Na Linově stole bylo vždycky boží dopuštění, s tím se nedalo nic dělat. To je právě případ, kdy učitelovy nápady a celý mohutný aparát dětské psychologie nic nesvedou.

Stalo se už pravidlem, že všechno nové v pokoji je spojeno s Kapitánem. Dnes má na stole výkresy, které tam dříve nebyly. Znamená to, že jde o něco nového, to se musí zvážit. Učitel Těnin měl rád novinky. Usedl ke Kapitánovu stolu a začal si výkresy prohlížet.

Ze sprch sem doléhalo:

„Přidej studenou, Polly!“

„Né! Je mi zima! Nastydnu!“

„Podrž ho, Line, ať se zoceluje!“

„Athosi, hoď mi osušku…“

„Kde je mýdlo, kluci?“

Někdo se hlasitě svalil na podlahu. Následoval nářek:

„Kterej trouba mi hodil mýdlo pod nohy?“

Chechtání, výkřiky.

„To je strašně vtipné! Jestli se do vás dám…!“

„No, no! Pěkně zacouvej, ty…“

Učitel si prohlédl výkresy a položil je zpátky na místo. ‚Zájem trvá,‘ pomyslel si. ‚Teď kyslíkový obohacovač. Chlapce začala vážně zajímat Venuše.‘ Vstal a podíval se pod Paulův polštář. Ležel tam známý Úvod do… Kniha byla jaksepatří ohmataná. Učitel v ní zamyšleně listoval, pak ji odložil na místo. ‚Dokonce i Paul,‘ pomyslel si. ‚To je zvláštní.‘

Teď viděl, že Lin nemá na stole boxerské rukavice, které se tam vždycky povalovaly den co den během dvou uplynulých let. Nad Kapitánovou postelí chyběla fotografie Gorbovského ve vakuovém skafandru, Paulův stůl byl prázdný.

Učitel Těnin pochopil všechno. Bylo mu jasné, že chtějí utéct, a věděl kam. Pochopil také, kdy se to má stát. Jestliže tam není fotografie, pak ji má Kapitán v batohu. Znamená to, že batoh už má složený. Znamená to tedy, že odcházejí zítra ráno co možno nejdříve. Protože Kapitán rád dělá všechno důkladně a nikdy neodkládá na zítra, co se může udělat dnes. Ostatně Paulův batoh není zcela jistě připravený: Paul dává přednost vždy tomu, co se dá udělat až pozítří. Znamená to, že odcházejí zítra, že odcházejí oknem, aby nevyrušovali službu. Oni vůbec neradi vyrušují službu. Ale kdo to vlastně dělá rád?

Učitel se podíval pod postel. Kapitánův batoh byl složený s obdivuhodnou důkladností. Pod Paulovou postelí se povaloval jeho batoh. Z batohu trčela jeho oblíbená košile bez límce, s červenými pruhy. V nástěnné skříni odpočívá — vědomo si své důležitosti — lano spletené z prostěradel. Bezpochyby Athosovo dílo.

Tak… teď je třeba uvažovat. Učitel Těnin se zamračil, ale současně se hned rozveselil.

Ze sprch se vykulil Paul jenom v plavkách, spatřil učitele a začal metat hvězdy.

„To není špatné, Paule!“ zvolal učitel. „Ale nesmíš ohýbat nohy, chlapče!“

„Hurá!“ vypískl Paul a začal metat hvězdy na druhou stranu. „Kosmoletci, učitel! Učitel je tu!“

Vždycky zapomněl na pozdrav.

Posádka Galaktionu se vyhrnula do pokoje a znehybněla mezi dveřmi. Učitel Těnin se na ně díval a myslel si… ne, nic si nemyslel. Měl je velice rád. Vždycky je měl rád. Všechny. Všechny, koho vychoval a propustil do Velkého světa. Bylo jich mnoho, nejlepší ze všech však byli tito. Protože tu byli teď. Stáli v pozoru a dívali se na něho tak, jak si to přál. Téměř tak.

„Ka te te u es té há dé,“ signalizoval učitel. Znamenalo to: posádce Galaktionu. Vidím vás dobře. Není na našem kursu prach?

„Tá té ku u zet cé,“ různými hlasy odpověděla posádka.

Také oni viděli dobře a žádný prach ve směru jejich letu téměř nebyl.

„Kupí se mraky!“ zavelel učitel a pohlédl na svůj chronometr.

Posádka se mlčky pustila do oblékání.

„Kde mám ponožku?!“ vykřikl Lin a uviděl plachetnici. „Nemysli si, že to je něco vtipného, Polly…“ vrčel.

Oblékání trvalo devětatřicet sekund a několik desetin, poslední byl hotov Lin.

„To je svinstvo, Polly,“ vrčel. „Jsi vtipný…!“

Potom si každý sedl, kam to šlo, a učitel řekl:

„Literatura, zeměpis, algebra, výchova k práci. Je to tak?“

„A ještě trochu tělocviku,“ dodal Athos.

„Bezpochyby,“ řekl učitel. „Je to vidět na tvém oteklém nose. Poslyšte, Paul pořád ještě krčí nohy. Sašo, musíš mu to ukázat.“

„Dobře,“ řekl Lin s uspokojením. „On je na to ale tvrdý, učiteli.“

Paul okamžitě odpověděl:

„Lepší je být tvrdý v kolenou, než být tupý jako poleno…!“

„Tři plus.“ Učitel pokýval hlavou. „Moc gramotné to sice nebylo, ale myšlenka byla jasná. Tak ve třiceti se možná naučíš dělat vtipy, Paule, ale ani pak toho nezneužívej.“

„Provedu,“ řekl skromně Paul.

Tři plus nebylo tak špatné, ale Lin sedí celý červený a nafouknutý. Navečer si vymyslí odpověď.

„Popovídáme si o literatuře,“ navrhl učitel Těnin. „Kapitáne Komove, jak se vede tvému dílu?“

„Já jsem psal o Gorbovském,“ řekl Kapitán a začal se hrabat ve svém stole.

„Výborné téma, chlapče!“ řekl učitel. „Bude to moc dobré, jestli se ti s tím podařilo vyrovnat.“

„Vůbec si s tím neví rady,“ prohlásil Athos. „Považuje u Gorbovského za nejdůležitější umění.“

„A co si myslíš ty?“

„Já si myslím, že u Gorbovského je nejdůležitější smělost, odvaha.“

„Myslím si, že nemáš pravdu, navigátore,“ řekl učitel. „Odvážných lidí je velice mnoho. Mezi kosmoletci nejsou vůbec žádní zbabělci. Zbabělci prostě vymírají. Ale Výsadkáři, zvláště takoví, jako je Gorbovskij, těch je jen pár. Prosím, abyste mi věřili, protože já to vím, a ty zatím ne. Ale i ty to budeš vědět, navigátore. A cos napsal ty?“

„Já jsem psal o doktoru Mbogovi,“ řekl Athos.

„Kde ses o něm dozvěděl?“

„Dal jsem mu knížku o létajících pijavicích,“ vysvětloval horlivě Paul.

„Výborně, chlapci! Přečetli jste si všichni tu knížku?“

„Všichni,“ řekl Lin.

„Komu z vás se nelíbila?“

„Všem se líbila,“ řekl Paul hrdě. „Vyhrabal jsem ji v knihovně.“

Samozřejmě zapomněl, že mu tu knížku doporučil učitel. Vždycky zapomínal na takové drobnosti, velice rád „objevoval“ knihy. A byl rád, když o tom všichni věděli. Líbila se mu taková popularita.

„Jsi chlapík, Pavle!“ řekl učitel. „Ty jsi samozřejmě taky psal o doktoru Mbogovi?“

„Já jsem napsal verše!“

„No ne, Paule! Nemáš z toho strach?“

„Čeho bych se bál?“ řekl Paul lhostejně. „Přednášel jsem je Athosovi. Vyhuboval mi jenom pro nějaké maličkosti. Tak… jenom nepatrně.“

Učitel pochybovačně pohlédl na Athose.

„Hm! Pokud já navigátora Sidorova znám, zřídkakdy se zabývá maličkostmi. Uvidíme, uvidíme… A co ty, Sašo?“

Lin mlčky přisunul k učiteli tlustý sešit. Na obálce byla rozplácnutá neuvěřitelná kaňka.

„Zvancev,“ vysvětlil. „Oceánolog.“

„Kdo to je?“ zeptal se Paul žárlivě.

Lin na něho pohlédl nesmírně přezíravě a mlčel. Paul byl usazen. To bylo neuvěřitelné. Spíše dokonce strašné. Neměl ani potuchy o oceánologovi Zvancevovi.

„Tak výborně,“ řekl učitel a složil všechny sešity dohromady. „Přečtu si je a pouvažuji o nich. Promluvíme si o tom zítra…“

Hned ho mrzelo, že to řekl. Kapitána jako kdyby při slově ‚zítra‘ někdo uhodil. Pro toho chlapce bylo lhaní a přetvářka něčím odporným. Je zbytečné týrat je, musí být opatrnější ve výrazech. Proč taky, nevymysleli si nic zlého. Dokonce jim nic nehrozí: dál než k Aňudinu se nedostanou. Budou se ale muset vrátit, a tohle je na tom všem nejnepříjemnější. Celá škola se jim bude smát. Děti někdy bývají zlé, zvláště tehdy, když si jejich kamarádi vymyslí něco, co by mohli dokonce dokázat, ale co nemohou svést všichni ostatní. Pomyslel na velké posměváčky z dvacítky a dvaasedmdesátky, jak s řinčením skáčí kolem uvězněné posádky Galaktionu a jak je k smrti nenávidí…

„Mimochodem, a co algebra?“ řekl. (Posádka se usmála. Moc dobře znala to učitelovo ‚mimochodem‘. Připadalo jim nádherně nelogické.) „Za mých dob přednášel dějiny matematiky jeden strašně legrační učitel. Postavil se u tabule,“ učitel ho začal napodobovat, „a spustil: Už staří Řekové věděli, že (a + b)2 se rovná a2 plus 2ab plus…“ učitel nahlédl jakoby do záznamů, „plus eee… eee… b2…“

Posádka se zalykala smíchy. Zarytí kosmoletci naprosto oddaně hleděli na učitele a byli jím nadšeni. Tenhle člověk jim připadal veliký a prostý jako svět.

„A teď se podívejte, jaké zajímavé věci se dají někdy provádět s (a + b)2,“ řekl učitel, sedl si a všichni se nahrnuli kolem něho.

Započalo to, bez čeho posádka už nemohla být, a učitel by ani nechtěl, aby bez toho byli, — dobrodružství Čísel v Prostoru a Času. Chyba v koeficientu svedla koráb ze správného směru a uvrhla ho do černé propasti, odkud není návratu pro takového člověka, který napsal plus místo minus před mocninu; neohrabaný mnohočlen hrozivé podoby se rozkládal na neuvěřitelně jednoduché součinitele a Lin roztrpčeně sténal: „Kde jsem to nechal oči? Jak ono to je jednoduché!“; zněly svérázně slavnostně legrační Kardanovy verše, v nichž je popsán vlastní způsob řešení rovnic třetího stupně…

Pak učitel řekl:

„Dobře, chlapci. Teď to vidím: když dovedete všechny své životní problémy k mnohočlenům, budou vyřešeny. Aspoň přibližně…“

„Já bych je chtěl dovést k mnohočlenům,“ vyrazil ze sebe Paul, který si najednou vzpomněl, že tu zítra nebude a s učitelem že se bude muset rozloučit možná navždycky.

„Já tě chápu, soudruhu operátore,“ řekl laskavě učitel. „Nejtěžší je správně si položit otázku. To ostatní za vás udělá šest století vývoje matematiky… A občas se můžeme obejít i bez matematiky.“ Odmlčel se. „Tak co, chlapci, nerozdáme si to čtyři jedna?“

„Hurá!“ zvolala posádka a vyřítila se ven z místnosti, protože pro zápas ‚čtyři jedna‘ bylo zapotřebí prostoru a pod nohama měkká půda.

„Čtyři jedna‘ je inteligentní hra vyžadující velkého soustředění a dokonalé znalosti starých chvatů sambo. Posádka se zapotila, učitel si roztrhl bundu a docela slušně se poškrábal. Pak všichni usedli pod borovicí na písek, aby si odpočinuli.

„Z takového škrábnutí,“ říkal učitel a prohlížel si dlaň, „by na Pandoře byl poplach. Izolovali by mě ve zdravotnickém oddělení a utopili ve virofobech.“

„A co kdyby vás chytil za ruku rakopavouk?“ s mírným mrazením se zeptal Paul.

Učitel na něho pohlédl.

„Rakopavouk takhle nekouše,“ řekl. „Nedávej mu ruku do chřtánu. Mimochodem, profesor Karpenko teď pracuje na zajímavé věci, virofoby ve srovnání s ní jsou pouhou dětskou hračkou. Slyšeli jste už něco o bioblokádě?“

„Povídejte!“ Posádka zbystřila pozornost.

Učitel začal hovořit o bioblokádě. Posádka poslouchala tak, že Těninovi bylo líto, že svět je příliš veliký a že jim nedokáže hned teď povědět o všem, co je známo i co známo není. Naslouchali bez hnutí a viseli mu na ústech. A všechno by bylo v naprostém pořádku, kdyby učitel nevěděl, že ve skříni je připraveno lano z prostěradel a že Kapitán — Kapitán už v každém případě! — o tom ví taky. Jak je zastavit?‘ přemýšlel Těnin. „Jak?‘ Je mnoho cest, ale žádná z nich není ta pravá, protože je jednoduše nezastaví, zatímco je bude třeba přivést k tomu, aby pochopili, že není možno se nezastavovat. Ale jedna dobrá cesta přece jenom existovala. Nejméně jedna. K tomu by však potřeboval celou noc a několik knih o regeneraci ovzduší, úplný plán ‚Venuše‘ a dvě tabletky sporaminu, aby tu noc vydržel. Je třeba, aby chlapci neodešli dnes v noci. Dokonce ne až v noci, ale už večer, protože Kapitán je chytrý a hodně toho vidí: vidí, že učitel na něco přišel, možná že přišel na všechno. ‚Nemusí to být celá noc,‘ uvažoval učitel. ‚Stačí čtyři pět hodin. Zdržet je a zaměstnat na tu dobu. Ale jak?‘

„Mimochodem, a co láska k bližnímu?“ řekl a posádka opět měla radost z onoho mimochodem. „Jak se říká člověku, který ubližuje slabšímu?“

„Prevít,“ řekl rychle Lin. Těžko mohl použít ostřejšího a výstižnějšího výrazu.

„Být zbabělý, lhát a napadat druhého,“ opakoval Athos. „Proč se ptáte, učiteli? U nás nic takového nebylo a nebude.“

„Ano, ale ve škole se to stává… občas.“

„Kdo je to?“ Paul vyskočil. „Řekněte nám, kdo to je!“

Učitel váhal. To, co chtěl udělat, bylo v podstatě hloupé. Zatahovat chlapce do takových záležitostí je dost značné riziko. Mají horké hlavy a mohli by všechno pokazit. A učitel Schein bude v právu, když se nebude právě přívětivě vyslovovat na adresu učitele Těnina. Ty čtyři je však nutno zastavit…

„Valter Saroňan,“ řekl učitel pomalu. „Jenom jsem o tom zaslechl, chlapci. Mělo by se to všechno pořádně ověřit.“

Díval se na ně. Chudák Valter. Kapitánovi se chvěly ve tvářích svaly. Lin vypadal hrozivě.

„My to ověříme,“ řekl Paul a ne právě přívětivě mhouřil oči. „Uděláme to velice pečlivě…“

Athos s Kapitánem na sebe pohlédli. Chudák Valter!

„Budeme mluvit o sopkách,“ navrhl učitel.

A pomyslel si: ‚Teď bude těžké mluvit o vulkánech. Myslím si ale, že to je jediná věc, která je může pozdržet až do tmy. Ubohý Valter! Jistě, všechno si to skutečně pečlivě prověří, protože Kapitán nemá rád omyly. Pak budou hledat Valtra. Na to všechno je třeba spousta času. Bude obtížné najít čtrnáctiletého chlapce po večeři v parku, který se rozprostírá na čtyřech stech hektarech. Do večera neutečou. Vyhrál jsem svých pět hodin a… ubohá moje hlava! Jak do ní dostat ty čtyři knihy a plán o šesti stech stránkách…‘

A učitel Těnin začal vyprávět, jak se ve dvaaosmdesátém mohl zúčastnit uklidňování sopky Stromboli.

Valtra Saroňana dostihli v parku u rybníka. Bylo to v jednom z nejvzdálenějších koutů parku, kam se každý chlapec neodváží, proto jich o rybníce mnoho nevědělo. Stála v něm temná hluboká voda, kde mezi dlouhými zelenými výhony leknínů vypínajících se ode dna postávaly velké žluté ryby a pohybovaly ploutvemi. Místní lovci jim říkali ‚bljamby‘ a stříleli je z vlastnoručně vyrobených zbraní pro lov pod vodou.

Valter Saroňan byl úplně nahý, nebudeme-li počítat potápěčskou masku. V rukou držel vzduchovou pistoli, která střílela tupou tyčí, na nohou měl červenomodré ploutve. Sebevědomě stál s maskou posunutou na čelo a čekal, až oschne.

„Nejdřív ho namočíme,“ zašeptal Paul.

Kapitán přikývl. Polly zašustil křovím a hluše zhluboka zakašlal. Valter udělal právě to, co by udělal každý na jeho místě. Nasadil si masku na obličej, neztrácel čas a skočil do vody, která ani nevyšplíchla. Po temné hladině přejely pomalé vlny, listy leknínů se několikrát zvedly a znovu klesly zpátky.

„To nebylo špatné,“ poznamenal Lin, všichni čtyři vyšli ze křoví a zůstali stát na břehu, aby mohli pozorovat temnou vodu.

„Potápí se líp než já,“ poznamenal objektivně Paul, „ale nechtěl bych si to teď s ním vyměnit.“

Posadili se. Vlny už zmizely a listí leknínů se uklidnilo. Nízké slunce probleskovalo mezi borovicemi. Bylo trochu dusno a ticho. „Kdo bude mluvit?“ informoval se Athos.

„Já,“ pohotově navrhl Lin.

„Věnujte ho mně,“ řekl Pavel. „A vy ho pak pěkně…“

Zamračený Kapitán přikývl. Vůbec se mu to nelíbilo. Blížila se noc a oni nebyli ještě hotovi. Dnes se jim už jistě nepodaří odejít. Pak si vzpomněl na učitelovy dobré oči a ztratil chuť někam odcházet. Jednou jim řekl: ‚To nejhorší v člověku začíná od lži.‘

„Hele ho!“ zabasoval Lin. „Plave si…“

Seděli v půlkruhu u vody a vyčkávali. Valter plaval nádherně a elegantně, pistoli už ale neměl.

„Ahoj, osmnáctko!“ řekl, když vylézal z vody. „Pěkně jste mě dostali…“ Zastavil se po kolena ve vodě a začal si dlaněmi stírat vodu z těla.

Pavel začal.

„Tak ti blahopřejeme k šestnáctinám,“ řekl mile.

Valter si stáhl masku a vytřeštil oči.

„Cože?“ řekl.

„Blahopřejeme ti k šestnáctinám, hochu,“ opakoval Pavel ještě mileji.

„Já ti nějak moc nerozumím, Polly,“ Valter se přinutil k úsměvu. „Ty vždycky mluvíš tak chytře…“

„To je fakt,“ souhlasil objektivní Pavel, „já jsem chytřejší než ty. Kromě toho víc čtu. No tak?“

„Jaképak no tak?“

„Ty jsi neřekl děkuji,“ vysvětlil Athos, který stál v pohotovosti. „A my jsme ti přišli blahopřát.“

„Co se děje, kluci?“ Valtrův pohled těkal z jednoho na druhého. Snažil se ze všech sil pochopit, oč běží. Neměl čisté svědomí, a tak začínal mít obavy. „Jaké blahopřání… Já jsem měl narozeniny před měsícem a to mi nebylo šestnáct, ale čtrnáct…“

„Jakpak to?“ velice se podivil Pavel. „Pak mi není jasné, co tu má co dělat ta maska.“

„A ploutve,“ řekl Athos.

„A pistole, kterou jsi schoval pod tímhle břehem,“ řekl Lin, který tak nejednal poprvé.

„Čtrnáctiletí nelezou do vody sami,“ řekl rozzlobeně Kapitán.

„No ne!“ řekl Valter co nejpřezíravěji. „Snad nepůjdete žalovat?“

„To je ale hloupý chlapec!“ zvolal Pavel a otočil se na Kapitána. (Kapitán nic nenamítal.) „On chce říct, že by to na mě řekl, kdyby mě chytil v takové situaci. Cože? On nejen že porušuje zákony, on…“

„Zákony, zákony,“ vrčel Valter. „Copak vy jste ještě nikdy nelovili… Hele, střelil jsem párek bljamb…“

„Ale jo, my lovíme,“ řekl Athos. „Ale vždycky čtyři najednou. A nikdy sami. A vždycky to řekneme učiteli. A on nám věří…“

„Ty svému učiteli lžeš,“ řekl Pavel. „To pak můžeš zalhat komukoli jinému, Valtře. Ale mně se líbí, že se hájíš.“

Kapitán se zamračil. Staré dobré pořekadlo ho teď doslova rozpoltilo: ‚Lžeš-li učiteli, můžeš zalhat komukoli.‘ Do té věci s Valtrem jsme se neměli pouštět. Nemáme na to právo…

Valter se necítil dobře. Zkusil to prošením:

„Tak mě nechte, kluci, obléknout… Je zima. A nakonec to přece ani není vaše věc. To je věc moje a mého učitele. Že je to pravda, Kapitáne?“

Kapitán s námahou odlepil rty od sebe:

„Má pravdu, Polly. Už má dost, už se omlouvá.“

Pavel vážně souhlasil:

„Ano, už má dost. Svědomí se mu tetelí. To byla psychologická etuda, Valtře. Já mám psychologické etudy strašně rád.“

„Vem tě čert i s nimi!“ zavrčel Valter a pokoušel se dostat k šatům.

„Jen klid!“ řekl Athos. „Nepospíchej tolik. Tohle byla preambule. A teď začne ambule.“

„Dovolte, teďka já,“ řekl mohutný Lin a vstával.

„Ne, to ne, Line,“ řekl Pavel, „to nesmíš. To je hrubá práce. Ten to nepochopí.“

Valter zběsile skočil do vody.

„Čtyři na jednoho!“ zvolal. „Vy jste ale! Co svědomí…“

Pavel vyletěl vzteky.

„Čtyři?!“ vyjel. „Mrňavý Valka byl čtyřikrát slabší než ty! Ne — pětkrát, šestkrát! A tys ho mlátil, ty zvíře jedno! Když tě svrběly ruce, mohl sis najít Lina nebo Kapitána, gorilo jedna!“

Valter byl bledý. Masku už si nasadil, ale ještě si ji nedal na obličej a nervózně se teď rozhlížel, když hledal, jak z toho. Byla mu zima. A bylo mu to jasné.

„Že se nestydíš, Valtře!“ řekl skvělý Athos. „Podle mne jsi zbabělec. Že se nestydíš. Pojď ven. Budeš zápasit postupně se všemi,“

Valter zaváhal, ale vyšel ven. Věděl, co to znamená zápasit s osmnáctkou, ale přesto vyšel ven a zaujal postavení. Cítil, že přišla chvíle účtování a že tohle je nejlepší způsob. Athos si pomalu přetáhl košili přes hlavu.

„Počkejte!“ vyjel Pavel. „Z toho budou modřiny! Máme ještě jinou práci!“

„To je pravda,“ řekl Athos a zamyslel se.

„Pusťte mě na něj,“ požádal mohutný Lin. „Vezmu to zkrátka.“

„Ne!“ Pavel se začal rychle svlékat. „Valtře! Pamatuješ si, co je největší svinstvo na světě? Já ti to připomenu: být zbabělý, lhát a přepadat druhé. Zbabělec naštěstí nejsi, ale na to ostatní jsi zapomněl. A já chci, aby sis to zapamatoval navždycky. Tak já jdu, Valtře! Opakuj si to!“

Sebral Valtrovo oblečení, které leželo ve křoví, a skočil do vody.

Valter ho sledoval bezmocným pohledem, zatímco Athos skákal na břehu nadšením.

„Polly!“ křičel. „Polly, ty jsi génius! génius! Co mlčíš, Valtře. Opakuj to, ty gorilo: být zbabělý, lhát a přepadat druhé!“

Kapitán zamračeně sledoval Pollyho, který plaval jako pes, dělal při tom spoustu hluku a nechával za sebou zpěněnou stopu. Ano, byl moudrý, jako vždycky. Ten břeh byl zarostlý příšernými kopřivami a nahý Valter tam bude muset hledat své kalhoty i všechno ostatní. Bude hledat za tmy, protože slunce zapadá. A to mu patří. Kdo ale potrestá nás? Ani v nejmenším nejsme andělé, lžeme. Je to jen o málo lepší než přepadat druhé.

Polly se vracel. Byl celý udýchaný, odplivoval si, vyškrábal se na břeh a hned spustil:

„Tak to bychom měli, Valtře! Běž se obléknout, ty gorilo. Plavu hůř než ty, hůř se potápím, ale nechtěl bych si to teď s tebou vyměnit!“

Valter se na něho díval. Mlčky si nasadil masku na tvář a vstoupil do teplé vody, z které se kouřilo. Měl před sebou břeh porostlý strašnými kopřivami.

„Zapamatuj si to!“ křikl za ním Pavel. „Být zbabělý, lhát a přepadat druhé! Přepadat, Valtře! Nic horšího není! Kopřivy jsou dobré na špatnou paměť…“

„To ano,“ řekl Athos. „Dříve je vysekávali. Obleč se, Polly, nastydneš…“

Bylo slyšet, jak na protějším břehu Valter syká bolestí a jak chodí v kopřivovém houští.

Když se vrátili na osmnáctku, byl už pozdní večer, protože po účtování s Valtrem Lin navrhl, aby si odpočinuli a trochu se rozptýlili, aby si tedy zahráli na Pandoru, a na Pandoru si hráli vždycky s velkou chutí. Athos, Lin a Kapitán byli lovci, Polly byl obrovitý rakopavouk, park jim posloužil za džungli na Pandoře, džungli neprostupnou, bažinatou a děsivou. Právě vystoupivší měsíc představoval EN 9 — jedno ze sluncí na Pandoře. Hráli si tak dlouho, dokud se obrovitý rakopavouk nevrhl ze stromu na lovce Lina a neroztrhl si po celé délce kalhoty ze superpevného tetrakanetylenu. Pak museli jít domů. Nechtěli rozčilovat službu, a tak Kapitán navrhl, aby se domů dostali odpadovou rourou — byla to skvělá myšlenka, která mezi jeho temnými úvahami zazářila jako blesk. Přesto se nakonec rozhodli použít vyzkoušeného okna v dílně.

Do osmnáctky vstoupili velmi hlučně a v běhu posuzovali skvělé perspektivy, které se před nimi otevřely v souvislosti s nápadem o odpadové rouře, až uviděli učitele, který seděl za Athosovým stolem s knihou v rukách.

„Já jsem si roztrhl kalhoty,“ řekl rozpačitě Pavel. Dobrý večer samozřejmě říct zapomněl.

„Opravdu?“ nadchl se učitel. „Tetrakanetylenové kalhoty?“

„Jo!“ řekl Pavel s pohotovou pýchou.

Lin mu to vztekle záviděl.

„Chlapci,“ řekl učitel, „já ale nevím, jak se spravují!“

Posádka s ulehčením vykřikla. Všichni věděli jak. Všichni toužili po tom, aby to mohli ukázat, aby mohli vyprávět a spravovat.

„Tak pojďte,“ souhlasil učitel. „Jenom navigátor Sidorov nebude spravovat kalhoty, ale bude opravovat průhledovou soupravu. Osud je k němu krutý.“

„Podívejme se!“ řekl Athos, který si na takovou činnost nemusel teprve zvykat.

Všichni se pustili do práce. I Kapitán. Kdoví proč mu začalo být veselo. ‚Zítra neodjedeme,‘ uvažoval. ‚Dokud se nedáme dohromady…“ Nápad s útěkem mu nepřipadal už tak lákavý, jenom aby nepřišly nazmar vědomosti, které se jim podařilo nashromáždit za čtyři dekády.

„…existují problémy zajímavé a závažné,“ vyprávěl učitel a obratně přitom zacházel s vysokofrekvenčním zařízením, „jsou problémy obrovské jako svět. Jsou ale také ještě problémy malé, ale výjimečně zajímavé. Nedávno jsem přečetl strašně starou knížku, byla velmi zajímavá. V podstatě se tam psalo, že doposud nebyla vyřešena záhada ‚bludiček‘. Znáte je — ty na bažinách? Je jasné, že to jsou nějaké chemiluminiscentní hmoty, ale jaké? Snad fosforečnan sírnatý? Spojil jsem se s Informátorem, a víte, že tahle záhada nebyla vysvětlena dodnes?“

„Proč?“

„Jde totiž o to, že chytit takovou bludičku je nesmírně těžké. Jako Pravda si bliká někde v dálce a do rukou ji člověk uchopit nemůže. Lepellé se dlouhou dobu pokoušel sestrojit kybernetické zařízení pro lov světel, ale ani v nejmenším se mu to nepodařilo…“

Učitele Těnina příšerně bolela hlava. Necítil se dobře. Za poslední čtyři hodiny přečetl a obsáhl čtyři knihy o regeneraci ovzduší, projekt Venuše se naučil nazpaměť. Proto musel využít hypnotického vyzařovače, po němž je třeba si nutně lehnout a dobře se vyspat. Ale pořádně se vyspat nemůže. Možná že si ani nemusel tak přetěžovat mozek, ale nechtěl riskovat. Musel vědět o Venuši a o projektu desetkrát víc než celá čtyřka dohromady, jinak by celé jeho podnikání ztratilo smysl.

Čekal na okamžik, kdy bude moci přejít k tomu hlavnímu, a vyprávěl jim o lovu bludiček, viděl, jak široce se otevírají klukovské oči, jak v nich pulsuje a klokotá plamen velké fantazie, a bylo mu jako vždycky v takovém případě obdivuhodně hezky a radostně, když viděl právě tohle, třebaže se mu hlava mohla rozskočit.

…Chlapci už zatím kráčeli čvachtajícím třasoviskem v opravdových kouzelných bažinných botách, kolem dokola noc, tma, mlha, tajuplné rostliny a z nitra bažin vystupovaly mraky odporných výparů, bylo to nesmírně nebezpečné a hrozné, ale strach musel jít stranou. Před nimi se nejasně míhaly namodralé jazyky bludiček, jejichž záhadu bylo nutno odhalit jako sůl, teď to bylo naprosto jasné, na prsou každého z lovců visel miniaturní ovládací pult přenášející pokyny věrným a obratným kybernetickým strojům klopýtajícím v třasovisku. Tyto kybernetické stroje bylo nutno vymyslet co nejdříve, protože co nejdříve začnou vysoušet poslední bažiny a jejich práce ztratí smysl…

Ve chvíli, kdy kalhoty i průhledová souprava byly opraveny, jedno ani druhé už víc nikoho nezajímalo. Pavel si vymyslel poému Bludičky a když si natahoval kalhoty, broukal si už první verše: ‚Pohleď, v dálce bažin bludičky jsou‘.

Kapitán s Athosem nezávisle na sobě vymýšleli plán kybernetického stroje do bažin, který by byl schopen rychle se přemisťovat nejistým terénem a který by reagoval na chemiluminiscenci… Lin jednoduše seděl s otevřenou pusou a myslil si: ‚Kde jsem to jen nechal oči? Zatraceně!‘ Pevně se rozhodl, že zbytek života stráví v bažinách.

Učitel si pomyslel: ‚Už je čas. Jenom je nenutit ke lhaní a přetvářce. Tak do toho, Těnine!‘ A spustil:

„Poslyš, Kapitáne Kornove, co je tohle za strašné schéma?“ zapíchl prst do výkresu s obohacovačem. „Děláš mi starosti, chlapče. Vymyslel sis to pěkně, ale realizace je nebývale špatná…“

Kapitán se rozohnil a pustil se do boje…

O půlnoci učitel Těnin vyšel do parku a zastavil se u svého pterokaru. Obrovitý plochý blok školy ležel před ním. Všechna okna v přízemí už byla tmavá, ale tam nahoře ještě hořela světla. Svítilo se ve dvacítce, kde pětice vynikajících šprýmařů besedovala zcela jistě se svým učitelem Sergejem Tokmakovem, dříve lékařem. Svítilo se v pokoji číslo sto sedm, tam se míhaly stíny a bylo jasné, že někdo někoho mlátí polštářem po hlavě a že ho bude mlátit tak dlouho, dokud proud neslyšných a neviditelných infrapaprsků nepřinutí ke spánku i ty nejneklidnější, což se stane za dvě minuty. Svítilo se v mnoha místnostech těch nejstarších — tam už řešili problémy poněkud důležitější než byly bludičky, nebo jak se spravují roztrhané tetrakanetylenové kalhoty. A svítilo se v osmnáctce…

Učitel vstoupil do kabiny pterokaru a začal se dívat na známé okno. Hlava se mu snad už rozskočila. Měl chuť si lehnout, zavřít oči a na čelo si dát něco studeného a těžkého. ‚Vy moji kluci,‘ uvažoval, ‚copak jsem vás opravdu nezastavil? Jak je to těžké, jak je to složité a jak si člověk není někdy jist, má-li úplnou pravdu, ale nakonec jak se vždycky ukáže, že jednal správně. A jak je to všechno pozoruhodné, radostné a jak bez toho nelze žít…‘

Světlo v osmnáctce zhaslo. Znamená to, že může jít spát. Spát se mu chce, ale je mu líto udělat to. ‚Určitě jsem jim neřekl všechno, co bych jim mohl říct a co by stálo za to… Ne, všechno. Už aby bylo ráno! Jak mi je bez nich smutno a jak se cítím sám! Zatracení kluci!‘ Učitel Těnin se usmál a zapojil motor. Už aby bylo ráno…

V osmnáctce statečně bojovali se spánkem. Kapitán měl řeč. Posádka mlčela.

„To je ostuda! Všichni dostanou výpověď! Lenoši líní! Parta ostudných lenochů a hlupáků! Co jste dělali těch čtyřicet dní? Co ty, Line? Hanba! Ani jediná pořádná odpověď…“

Athos si pohrával s klaviaturou průhledového zařízení a blábolil:

„Tak už nás, Kapitáne, nech! Sám jsi dopadl taky skvěle — z pěti odpovědí čtyři nanic. A ta pátá, když se to tak vezme…“

„Jak to — z pěti…“

„Nehádej se, Kapitáne, já jsem to počítal.“

A jestliže Athos řekne, že něco počítal, tak je to spočítáno dobře. To tedy ale byla ostuda! Kapitán zavřel oči, až mu před nimi pluly ohnivé skvrny. Projekt Říjen se rozplynul. Rozplynul se s ostudou. S takovouhle bandou hlupáků se Venuše nedá dobývat! Nikdo ničemu nerozuměl a nic se nenaučil. Jak moc je třeba se dřít jenom o atmosférických agregátech, aby je čert vzal! Nejsme k ničemu. Velcí kolonisté z osmnáctky! Fuj! Ale Valter dostal, co mu patří. Neměli by mu ještě přidat? Ne, to mu stačí. A vůbec, už se dost zabývali takovými hloupostmi. Teď musí myslet na bludičky.

…Kapitán šel, zapadal do bažin, spolu s ním Athos i Lin a Polly, který měl roztrhané kalhoty. V kouřících výparech se míhaly hbité kybernetické stroje, které teprve museli vymyslet.