HLOUBKOVÝ PRŮZKUM


Kabina byla propočtena pro jednoho člověka, a tak v ní teď bylo hodně těsno. Akiko seděla vpravo od Kondratěva na krytu ultrazvukového lokátoru. Aby nepřekážela, tiskla se ke stěně a nohama se opírala o spodní část pultu. Nebylo to nic příjemného, takhle sedět, ale sedadlo před pultem bylo určeno pro řidiče. Bělov také neseděl příliš pohodlně. Seděl na bobku nad otvorem a každou chvíli si střídavě protahoval zdřevěnělé nohy. Když si natáhl pravou, strkal Akice do zad, vzdychal a hlubokým hlasem se anglicky omlouval: ‚Beg your pardon.‘ Akiko a Bělov tu byli jako stážisté. A oceánologové stážisté se musí smířit s malým pohodlím v jednomístných ponorkách Oceánské služby.

Nebudeme-li počítat Bělovovo vzdychání a běžné hučení přehřátého vzduchu v reaktoru, bylo v kabině ticho. Málo místa, ticho a tma. Občas na spektrograf iluminátoru naráželi garnáti a z leknutí vylučovali mračna svítící sliznaté látky. Podobalo se to drobným nehlučným růžovým výbuchům. Jako kdyby někdo vystřeloval titěrné náboje. Při těchto výbuších bylo vidět vážnou Akičinu tvář s lesknoucíma se očima.

Akiko sledovala obrazovku. Hned od začátku se tiskla ke stěně a dívala se, i když věděla, že hledat budou muset dlouho, možná že celou noc. Obrazovka byla pod iluminátorem uprostřed pultu a aby na ni viděla, musela natahovat krk. Dívala se upřeně a mlčela. Byl to její první hloubkový průzkum.

Byla přebornicí v plavání na volný způsob. Měla štíhlý pás a široká mužská ramena. Kondratěv se na ni rád díval a rád by pod nějakou záminkou rozsvítil. Třeba aby naposledy před ponořením zkontroloval zámek vstupního otvoru. Nerozsvítil však. I tak si ji dobře pamatoval: štíhlá a nemotorná jako výrostek, v plátěné bundě s vysoukanými rukávy a v širokých krátkých kalhotách.

Na obrazovce se vynořil výrazný světlý signál. Akičino rameno se přitisklo ke Kondratěvovu. Vnímal, jak natahuje krk, aby lépe viděla, co se děje na obrazovce. Vnímal ji podle vůně parfému a navíc cítil sotva znatelnou vůni oceánu. Akiko vždycky voněla mořskou vodou: strávila v ní za každých okolností nejméně dvě třetiny ze svého času.

Kondratěv řekl:

„Žraloci. Čtyři sta metrů.“

Signál se zachvěl, rozpadl se na drobné skvrny a zmizel. Akiko se odvrátila. Nedovedla ještě číst signály ultrazvukového lokátoru. Bělov to dokázal, protože už měl rok praxe na Kunaširu za sebou, ale seděl vzadu a neviděl na obrazovku. Řekl:

„Žraloci jsou prevíti.“

Pak se zase neopatrně pohnul a řekl basem:

„Beg your pardon, Akiko-san.“

Mluvit anglicky vůbec nemusel, protože Akiko pět let studovala v Chabarovsku a perfektně uměla rusky.

„Neměls tolik jíst,“ řekl rozzlobeně Kondratěv. „A neměls pít. Víš přece, co se stává.“

„Všehovšudy pečená kachna ve dvou lidech,“ řekl Bělov. „A každý dvě skleničky. Nemohl jsem mu to odmítnout. Sto let jsme se spolu neviděli, dnes v noci odlétá. Teď už jistě odletěl. Pouhé dvě skleničky… Copak je to opravdu cítit?“

„Je.“

‚To je hloupé,‘ pomyslel si Bělov. Vysunul dolní ret, vydechl a nasál vzduch.

„Já tedy cítím jen voňavku,“ řekl.

‚Vrták,‘ pomyslel si Kondratěv. Akiko provinile řekla:

„Já jsem nevěděla, že je to tak důležité. To bych se nenavoněla.“

„Voňavka nevadí,“ oznámil Bělov. „Je to dokonce příjemné.“

‚Byl jsem na něj moc přísný,‘ pomyslel si Kondratěv. Bělov se uhodil do hlavy o zámek vstupního otvoru a zasyčel bolestí.

„Co je?“ zeptal se Kondratěv.

Bělov povzdychl, zkřížil nohy a zvedl ruku, aby ohmatal zámek nad hlavou. Byl studený, měl ostré, hrubé hrany. Tiskl k otvoru těžký kryt. Nad krytem byla voda. Sto metrů vody k hladině.

„Kondratěve,“ řekl Bělov.

„Ano?“

„Poslyš, Kondratěve, proč plujeme pod vodou? Pojď, vyjedeme nahoru a otevřeme kryt. Čerstvý vzduch a tak dále…“

„Nahoře je pět balů,“ odpověděl Kondratěv.

‚No jo,‘ pomyslel si Bělov, ‚pět balů, to je pěkná houpačka, zalilo by to otevřený vstupní otvor. Ale sto metrů vody nad hlavou není taky nic příjemného. Za chvíli začneme sestupovat, pak budeme mít nad hlavou dvě stě, tři sta, pět set metrů. Možná že to bude kilometr nebo dokonce tři kilometry. Neměl jsem se sem cpát,‘ pomyslel si Bělov. ‚Měl jsem zůstat na Kunaširu a psát článek.‘

Ještě jeden garnát klepl do iluminátoru. Byl to úplný růžový minivýbuch. Bělov upřel zrak do tmy, kde se na okamžik objevila silueta ostříhané Kondratěvovy hlavy.

Kondratěva samozřejmě nic takového nenapadlo. Kondratěv je docela jiný, ne takový jako mnozí lidé. Jednak je z minulého století, jednak má železné nervy. Stejně železné, jako je ten zámek. Může se vykašlat na neprozkoumaná tajemství hlubin. Zabývá se zkoumáním metod přesného výpočtu celkového stavu a variacemi obsahu proteinu na hektar planktonového pole. Jeho zajímají dravci, kteří zahubili mladé velryby. Šestnáct mladých velryb za kvartál, jedna jako druhá výstavní kusy, ty nejlepší. Téměř pýcha tichooceánských chovatelů velryb.

„Kondratěve!“

„Ano?“

„Nezlob se.“

„Já se nezlobím,“ řekl vztekle Kondratěv. „Co tě to napadlo?“

„Tak mi připadlo, že se zlobíš. Kdy začneme sestupovat?“

„Už to bude.“

Ťuk… ťuk-ťuk-ťuk-ťuk… Celé hejno krevet. Jak novoroční ohňostroj. Bělov křečovitě zívl a spěšně zavřel ústa. Takhle to udělá — bude mít neustále zavřená ústa.

„Akiko-san,“ řekl. „How do you feel?“

„Děkuju, dobře,“ zdvořile odpověděla Akiko.

Podle hlasu bylo možno usoudit, že se neohlédla. ‚Taky se zlobí,‘ ujistil se Bělov. ‚To proto, že je zamilovaná do Kondratěva. Kondratěv se zlobí a ona taky. Dívá se na Kondratěva zdola nahoru a říká mu jenom — soudruhu ponorkový mistře —. Nesmírně si ho váží, doslova mu tak prokazuje hlubokou úctu. Ano, je do něho zamilovaná až po uši, to vědí všichni. Určitě to ví i Kondratěv. Jenom jí samé to ještě není jasné. Chudáček, moc štěstí neměla. Člověk se železnými nervy, ocelovými svaly a kovovou tváří. Ten Kondratěv je monument. Člověk buddha. Člověk sám sobě sochou. A socha svého století. Také veškerého hrdinství minulosti.‘

Ve dvě hodiny v noci Kondratěv zapojil světlo a vytáhl mapu. Ponorka visela nad středem prolákliny osm deset mil na jihozápad od plovoucího Kunaširu. Kondratěv roztržitě označil nehtem místo na mapě a prohlásil:

„Sestoupíme.“

„Konečně,“ zavrčel Bělov.

„Soudruhu ponorkový mistře,“ řekla Akiko, „budeme klesat po vertikále?“

„Nejsme v batyskafu,“ řekl suše Kondratěv. „Budeme klesat spirálovitě.“

Sám nevěděl, proč to řekl tak suše. Možná proto, že znovu uviděl Akiko. Myslel si, že si ji dobře pamatoval, ale ukázalo se, že za několik hodin té tmy si k ní přisnil rysy jiných žen, které se jí vůbec nepodobají. Žen, které se mu líbily dřív. Kolegyň z práce, hereček z různých filmů. Za světla tyhle rysy zmizely, připadala mu křehčí, hranatější, opálenější, než si ji představoval. Byla jako dospívající chlapec. Tiše seděla vedle něho se sklopenýma očima, s rukama položenýma na nahých kolenou. ‚To je zvláštní,‘ pomyslel si, ‚nikdy před tím jsem si nevšiml, že by voněla.‘

Zhasl a vedl ponorku do hloubky. Přední část se silně naklonila. Bělov se opřel koleny o opěradlo křesla. Viděl teď přes Kondratěvovo rameno na svítící ciferníky a obrazovku ultrazvukového lokátoru v horní části pultu. Na obrazovce se rozsvěcely a mizely třepotající se jiskry: zřejmě to byly ryby z velkých hloubek; byly však ještě natolik vzdáleny, že je nebylo možno určit. Bělov soustředil pohled na ukazatele a hledal hloubkoměr. Byl první zleva. Červená ručička se pomalu blížila ke značce „200“. Stejně pomalu pak mířila ke značce „300“, pak „400“… Pod ponorkou zela tříkilometrová propast a plavidlo bylo jako titěrný drobeček v nepředstavitelně velké spoustě vody. Bělov najednou pocítil, že mu něco brání v dýchání. Tma v kabině byla tak dokonalá a nemilosrdná, jako studená a slaná voda za palubou. ‚Už to začíná,‘ pomyslel si Bělov. Nadechl se a vzduch zadržel v plicích. Pak zamhouřil oči, chytil se oběma rukama opěradla křesla a začal v duchu počítat. Když mu před zavřenýma očima začaly plout barevné kruhy, hlasitě vydechl a přejel si dlaní po čele. Bylo mokré.

Červená ručička minula značku „200“. Vypadalo to krásně i zlověstně: červená ručička a zelené číslice ve tmě. Rubínová ručička a smaragdové číslice. 200, 300… 1000… 3000… 5… ‚Naprosto nechápu, proč jsem oceánologem? Proč nejsem třeba hutníkem nebo zahradníkem? Příšerný nesmysl. Ze sta lidí jenom jeden trpí nemocí z hloubky. A tenhle jeden se stane oceánologem, protože se mu líbí zabývat se hlavonožci. Je prostě z hlavonožců úplně bez sebe. Cephalopodes, i když jsou oškliví. Proč mě nezajímá něco jiného? Třeba takoví králíci. Nebo dešťovky. Tlusté dešťovky v mokré půdě pod pálícím sluníčkem. Žádná tma, žádný strach před slaným bahnem. Jenom země a slunce.‘ Nahlas pak řekl:

„Kondratěve!“

„Ano?“

„Poslyš, Kondratěve, chtěl by ses zabývat dešťovkami?“

Kondratěv se sklonil a zašátral rukou ve tmě. Něco hlasitě cvaklo a do Bělovova obličeje narazil proud ledového kyslíku. Dychtivě se nadechoval, zíval a zalykal se.

„To stačí,“ řekl. „Děkuju.“

Kondratěv odpojil kyslík. Mohl se samozřejmě vykašlat na desťovky. Červená ručička se přeplazila přes značku „300“. Bělov se znovu ozval:

„Kondratěve!“

„Ano?“

„Jsi si jist, že jde o krakatici?“

„Já ti nerozumím.“

„Že velryby roztrhaly krakatice.“

„Nejspíš to byly ony.“

„Třeba to byli žraloci.“

„Třeba.“

„Nebo třeba vorvani.“

„Snad i vorvani. I když vorvani napadají většinou matky. V hejnu byla spousta matek. A žraloci napadají jenom osamělé kusy.“

„Ne, to byla ika,“ řekla Akiko slabým hlasem. „Ó-ó-ika.“

Ó-ika je obrovitá hlubinná krakatice. Je zuřivá a rychlá jako blesk. Má mohutný pevný trup, deset pevných chapadel a nemilosrdné, chytré oči. Vrhá se na velrybu zdola a v mžiku jí prokousne vnitřnosti. Pak pomalu klesá s tělem ke dnu a žádný žralok, ani ten nejhladovější, se k ní nesmí přiblížit. Zaboří se do jílu a v bezpečí hoduje. Jestliže ji dopadne ponorka Oceánské služby, neustoupí. Přijme boj a žraloci se shromažďují, aby se zmocnili kusů masa. Maso gigantické krakatice je tuhé jako guma, ale žralokům je to jedno.

„Ano,“ řekl Bělov. „Určitě to byla krakatice.“

„Nejspíš,“ řekl Kondratěv.

,Je to jedno, ať je to krakatice nebo ne,‘ pomyslel si. V takových propadlinách mohou vládnout stvoření podstatně strašnější než je krakatice. Je nutné je najít a zničit, nebo od nich nebude klid, když už jednou ochutnaly velrybí maso. Pak ho napadlo, že jestliže narazí skutečně na něco neznámého, stážisté mu zůstanou určitě na krku a budou od něho chtít vědět, co to je. Stážisté si vždycky pletou pracovní ponorku s výzkumným batyskafem.

Čtyři sta metrů.

V kabině bylo velice dusno. Ionizátory se nedokázaly vyrovnat se svou úlohou. Kondratěv cítil, jak mu za zády ztěžka dýchá Bělov. Zato Akiko nebylo vůbec slyšet; člověk by si mohl myslet, že tu vůbec není. Kondratěv uvolnil do kabiny ještě trochu kyslíku. Pak pohlédl na kompas. Jejich ponorku natáčel příčně ke směru plavby silný proud.

„Bělove,“ řekl Kondratěv. „Poznamenej: teplá vrstva, hloubka čtyři sta čtyřicet, směr jiho-jiho-západ, rychlost dva metry za sekundu.“

Zaskřípala páčka diktafonu a Bělov do něho něco zabručel slabým hlasem.

„Úplný Golfský proud,“ řekl Kondratěv. „Menší Golfský proud.“

„Dvacet čtyři.“

Akiko bázlivě řekla:

„To je divná teplota. Zvláštní.“

„Jestli je pod námi sopka,“ zasténal Bělov, „tak to může být zajímavé. Have you ever tasted rybí polévku z krakatice, Akiko-san?“

„Pozor,“ řekl Kondratěv. „Teď uniknu z proudu. Podržte se něčeho.“

„To se snadno řekne,“ bručel Bělov.

„Dobře, soudruhu ponorkový mistře,“ řekla Akiko.

‚Můžete se přidržet mne,‘ chtěl jí navrhnout Kondratěv, ale styděl se. Prudce naklonil ponorku na levý bok a strhl ji příkře dolů. ‚Jééé,‘ zaječel Bělov a upustil diktafon Kondratěvovi za krk. Pak Kondratěv pocítil, že se mu do ramene zabořily Akičiny prsty, zabořily se a pak slouzly.

„Chyťte se mě kolem ramen,“ dal příkaz.

V tom okamžiku jí prsty znovu povolily a bezmála upadla na hranu pultu. V poslední chvíli tam stačil nastavit ruku, takže mu obličejem narazila do lokte.

„Promiňte,“ řekla.

„Áááá… ne tak prudce,“ zasténal Bělov. „Ne tak prudce, Kondratěve!“

První dojem byl, že se s nimi utrhl výtah. Kondratěv odtáhl ruku od pultu, zašátral napravo od sebe a nahmatal bohaté Akičiny vlasy.

„Uhodila jste se?“ zeptal se.

„Ne, děkuji.“

Naklonil se k ní a vzal ji pod paži.

„Děkuji,“ opakovala. „Děkuji… Já sama.“

Pustil ji a pohlédl na hloubkoměr. Šest set padesát… šest set padesát pět… šest set šedesát.“

„Tak přece pomaleji, Kondratěve,“ prosil Bělov tlumeným hlasem. „Už to stačí.“

Šest set osmdesát metrů. Kondratěv vyrovnal ponorku do horizontální polohy. Bělov hlasitě sykl a svalil se na opěradlo.

„A je to,“ oznámil Kondratěv a rozsvítil.

Akiko se držela rukou za nos, po tvářích jí tekly slzy. „Jiskry z očí,“ promluvila a namáhavě se usmívala.

„Promiňte, Akiko-san,“ řekl Kondratěv.

Cítil se vinen. Tak prudce vůbec sestupovat nemuseli. Prostě ho už přestalo bavit to nekonečné spirálovité klesání. Otřel si pot z čela a ohlédl se. Bělov za ním seděl celý pokroucený, byl svlečený do půli těla a u úst si držel pomačkanou kosili. Měl mokrou popelavou tvář a rudé oči.

„To je ta pečená kachna,“ řekl mu Kondratěv. „Zapamatuj si to, Bělove.“

„Zapamatuju. Dej mi ještě kyslík.“

„Nedám. Otrávil by ses.“

Kondratěv měl chuť zmínit se ještě o těch skleničkách, ale neřekl už nic a zhasl. Ponorka znovu sestupovala po spirále, všichni dlouho mlčeli, dokonce i Bělov. Sedm set metrů, sedm set padesát, osm set…

„Tady je,“ zašeptala Akiko.

Přes obrazovku pomalu přejížděla úzká mlhavá skvrna. Zvíře bylo ještě příliš daleko a nebylo možno ho identifikovat. Mohla to být krakatice, vorvaň, osamělá velryba nebo obrovský žralok a možná že i nějaké neznámé zvíře. V hlubinách je ještě mnoho živočichů, které člověk nezná vůbec nebo jenom povrchně. Oceánská služba dostala hlášení o obrovitých dlouhokrkých a dlouhoocasých želvách, o dracích, o hlubinných pavoucích hnízdících v propastech jižně od Boninských ostrovů, o oceánské havěti — malých dravých rybkách, mnohatisícová hejna plující ve hloubce půldruhého dvou kilometrů a ničící na své cestě doslova všechno. Ověřit si tyto zprávy nebylo dosud možné a ani nijak zvlášť nutné.

Kondratěv pomalu natáčel ponorku, aby mu zvíře neuniklo ze zorného pole.

„Zajeď k němu blíž,“ žádal Bělov. „Jeď blíž!“

Hlasitě dýchal Kondratěvovi do ucha. Ponorka se pomalu přibližovala.

Kondratěv zapojil průhled, na obrazovce se rozsvítily jasné protínající se nitky. Štíhlá skvrna plula vedle kříže.

„Počkej,“ řekl Bělov. „Nepospíchej, Kondratěve!“

Kondratěv se rozzlobil. Sehnul se, nahmatal pod nohama diktafon a strčil ho do tmy přes rameno.

„Co je?“ nespokojeně se zeptal Bělov.

„Diktafon,“ řekl Kondratěv. „Zaznamenej: hloubka osm set, objevili jsme cíl.“

„To stihnem.“

„Ukažte, já to udělám,“ řekla Akiko.

„Beg your pardon.“ Bělov zakašlal. „Kondratěve! Ne aby tě napadlo střílet, nejdřív si to musíme prohlédnout!“

„Tak se dívej,“ řekl Kondratěv.

Vzdálenost mezi ponorkou a zvířetem se krátila. Teď už bylo jasné, že to je obrovitá krakatice. Nebýt stážistů, Kondratěv by už nečekal. Pracovník Oceánské služby nesmí váhat. Žádné zvíře nenadělalo v chovu velryb tolik škody jako velké krakatice. Povinností každé ponorky bylo při setkání je okamžitě zničit. Jakmile se cíl dostal do kříže průhledu na obrazovce, ponorka vystřelila torpéda. Dvě torpéda. Někdy pro jistotu tři. Torpéda se hnala po ultrazvukovém paprsku a vybuchovala u cíle. Na zvuk výbuchů se ze všech stran shromažďovali žraloci.

Kondratěv s lítostí stáhl prst ze spouštěcí páky pro vystřelování torpéd.

„Dívej se,“ opakoval.

Ale nebylo na co se dívat. Hranice viditelnosti v té nejčistší oceánské vodě nepřesáhne pětadvacet třicet metrů, jenom ultrazvukový lokátor umožňoval sledovat cíl do vzdálenosti půl kilometru.

„Kdyby to tak šlo rychleji,“ netrpělivě řekl Bělov.

„Nespěchej.“

Ponorky Oceánské služby chrání planktonové plantáže před velrybami a velryby samy před mořskými dravci. Jejich cílem není vědecký výzkum. Jsou příliš hlučné. Pokud krakatice nezíská zájem o ponorku a nechce se s ní blíže seznámit, uprchne dřív, než je možno rozsvítit reflektory a než si ji kdo stačí prohlédnout. Pronásledování nemá smysl: obrovití hlavonožci jsou schopni vyvinout rychlost třikrát větší než dokáže vyvinout ta nejrychlejší ponorka. Kondratěv spoléhal jenom na neuvěřitelnou odvahu a krutost krakatice, které ji někdy ženou do bitvy se zuřivými vorvani a hejny kosatek.

„Opatrně, opatrně,“ opakoval jemně a prosebně Bělov.

„Chceš kyslík?“ zeptal se ho Kondratěv vztekle.

Akiko se mu zlehýnka dotkla ramene. Už chvíli stála skloněná nad obrazovkou a její vlasy ho šimraly do tváře a ucha.

„Ika nás vidí,“ řekla.

Bělov vykřikl:

„Nestřílej!“

Skvrna na obrazovce, teď byla veliká a téměř kulatá, se poměrně rychle vrhla dolů. Kondratěv se spokojeně usmál. Krakatice mířila pod ponorku, odkud měla ve zvyku útočit. Neměla v úmyslu utíkat. Sama se rozhodla pro boj.

„Neztrať ji,“ šeptal Bělov.

Akiko také řekla:

„Ika utíká.“

Stážisté stále ještě nechápali, o co jde. Kondratěv začal naklánět nos ponorky. Silueta krakatice se znovu objevila na protínajících se čarách. Stačilo jen stisknout spoušť a z netvora by létaly kusy.

„Nestřílej,“ opakoval Bělov. „Jenom nestřílej.“

‚To by mě zajímalo, kam se poděla ta jeho nemoc z hloubky?‘ pomyslel si Kondratěv. Řekl:

„Krakatice teď bude pod námi. Postavím ponorku na nos. Připravte se na to.“

„Dobře, soudruhu ponorkový mistře,“ řekla Akiko.

Bělov neřekl ani slovo a začal se všemožně vrtět a dělat si pohodlí. Ponorka se zvolna natáčela. Cíl na obrazovce se zvětšoval a dostával podobu mnohacípé hvězdy s mihotajícími se paprsky. Ponorka znehybněla nosem dolů.

Krakatice byla zřejmě zaskočena podivným chováním zvolené oběti. Váhala jenom několik sekund. Pak se vrhla do útoku. Prudce a jistě, jak to dělala určitě tisíckrát za svého nepředstavitelně dlouhého života.

Cíl na obrazovce se rozplynul a zaplnil celou její plochu.

Kondratěv zapojil okamžitě všechny reflektory: dva po stranách vstupního otvoru a jeden pode dnem. Vytrysklo oslnivé světlo. Průhledná voda dostala žlutozelenou barvu. Akiko krátce vydechla. Kondratěv se na ni úkosem podíval. Seděla na bobku nad iluminátorem a držela se rukou za okraj pultu. Pod rukou jí bylo vidět poškrábané koleno.

„Podívejte!“ řekl chraptivě Bělov. „Podívejte se, tamhle je! Tak se koukejte!“

Nejprve byla světélkující mlha za iluminátorem nehybná. Pak se v ní začaly zmítat nějaké stíny. Mihlo se v ní něco dlouhého a pružného, za okamžik spatřili krakatici. Spíše však viděli široké bezbarvé tělo, dvě upřené oči v dolní části a pod nimi jako zrůdné vousy dva svazky tlustých pohybujících se končetin. Všechno se to v jediném okamžiku vrhlo na iluminátor a zastínilo světlo reflektoru. Ponorka se prudce zachvěla, něco odporně zaskřípalo o kryt, jako když nůž přejíždí po skle.

„No tak,“ řekl Kondratěv, „už jste se pokochali?“

„Ta je obrovská!“ obdivně pronesl Bělov. „Akiko-san, všimla jste si, jak je obrovská?“

„Ó-ó-ika,“ řekla Akiko.

Bělov řekl:

„Nikdy jsem nenasel ani zmínku o takových obrovských exemplářích. Obdivuji tu vzdálenost mezi očima, je to nejméně dva metry. Co myslíš, Kondratěve?“

„Tak nějak.“

„A co vy, Akiko-san?“

„Půl druhého dva metry,“ odpověděla Akiko a odmlčela se.

„To v běžném měřítku obnáší… Bělov zašeptal a lámal si prsty. „To obnáší délku trupu nejméně třicet metrů a váhu…“

„Poslyšte,“ netrpělivě ho přerušil Kondratěv, „už jste se vynadívali?“

Bělov řekl:

„Ne, ne, počkej ještě. Musíme se od ní nějak odpoutat a celou ji vyfotografovat.“

Ponorka se znovu zakymácela a znovu bylo slyšet protivný skřípavý zvuk rohovitých čelistí o kov.

„To není velryba, prevíte,“ zlověstně bručel Kondratěv a řekl: „Dobrovolně nás teď nepustí a bude se plazit po ponorce tak dvě hodiny, nejméně dvě hodiny. Já ji ale setřesu, dostane se do proudu horké vody z trysek. Pak se prudce otočíme, vyfotografujeme ji a odstřelíme. Souhlasíte?“

Ponorka se otřásala stále silněji. Krakatice se zřejmě rozzuřila a pokoušela se ponorku rozpůlit. Na okamžik se v iluminátoru objevilo jedno z jejích chapadel, nafialovělá hadice silná jako sloup elektrického vedení posetý dravě se chvějícími přísavnými bradavkami.

„Fešanda,“ zacukroval Bělov. „Poslouchej, Kondratěve, nemohli bychom se s ní vynořit nahoru?“

Kondratěv zaklonil hlavu a s přimhouřenýma očima pohlédl na Bělová.

„Nahoru?“ promluvil. „Snad. Teď nás nepustí. Kolik podle tebe asi může vážit?“

„Tak sedmdesát tun,“ řekl Bělov nejistě.

Kondratěv si hvízdl a znovu se obrátil k pultu.

„To ale tam nahoře,“ rychle dodal Bělov. „Takže ve vodě…“

„Takže ve vodě to bude také nejméně deset tun,“ řekl Kondratěv. „To nevytáhneme. Připravte se, přijde obrátka.“

Akiko spěšně usedla na bobek a nespouštěla oči z iluminátoru. Měla strach, aby jí neušlo něco zajímavého. ‚Nebýt těch stážistů,‘ uvažoval Kondratěv, ‚už bych s tou zrůdou skoncoval a hledal bych její příbuzné.‘ Byl si jist, že na dně prolákliny se ukrývají děti, vnuci a pravnuci té příšery, potenciální a možná už aktivní piráti na migračních trasách velryb.

Ponorka se vrátila do horizontální polohy.

„To je dusno,“ zavrčel Bělov.

„Držte se pořádně,“ řekl Kondratěv. „Hotovo? Jedem!“

Na doraz posunul rychlostní páku. Plná rychlost, třicet uzlů. Trysky pronikavě zavyly. Vzadu něco buchlo, ozvalo se tlumené zasténání. ‚Chudák Bělov,‘ pomyslel si Kondratěv. Ubral rychlost a otočil směrovou řídicí pákou. Ponorka opsala půlkruh a vrátila se ke krakatici.

„Teď se dívejte,“ řekl Kondratěv.

Krakatice visela dvacet metrů před nosem ponorky, byla bezbarvá, podivně plochá, pokroucená chapadla i trup jí bezvládně visely dolů. Podobala se pavoukovi, kterého někdo spálil sirkou. Oči měla zamyšleně stočeny stranou dolů, jako kdyby o něčem uvažovala. Kondratěv dosud neviděl živou krakatici z takové blízkosti a prohlížel si ji se zájmem i s odporem. Byl to skutečně nebývale velký exemplář. Možná že největší na světě. V takové chvíli by nikoho ani nenapadlo, že jde o mohutného a strašného dravce. Kondratěvovi se v tu chvíli vybavily bezvládně visící vnitřnosti velryb v obrovských nádržích velrybího kombinátu v Petropavlovsku.

Uplynulo několik minut. Bělov se břichem opíral o Kondratěvovo rameno a cvakal kamerou. Akiko něco brumlala do diktafonu (snad japonsky) a nespouštěla z krakatice oči. Kondratěva už bolelo za krkem, navíc měl obavy, aby se krakatice nevzpamatovala a neuprchla nebo znovu nezaútočila na ponorku, pak by musel všechno opakovat ještě jednou.

„Už to bude?“ informoval se Kondratěv.

„Okamžik,“ zasípal zcela nesouvisle Bělov.

Krakatice začala přicházet k sobě. Chapadly jí projela lehká křeč. Obrovité oči jako fotbalové míče se protočily, jako by to byla kuličková ložiska, a upřela oči na reflektory. Chapadla se jí pak napjala jako struny, znovu se sevřela a mírně fialová pokožka se zbarvila do tmava. Krakatice byla opařena, ohlušena a připravovala se k novému skoku. Nehodlala ustoupit. Ani na to nepomýšlela.

„Tak co?“ zeptal se Kondratěv netrpělivě.

„Dobrá,“ nespokojeně řekl Bělov. „Můžeš.“

„Tak ze mě slez,“ řekl Kondratěv.

Bělov ustoupil a opřel se o Kondratěvovo rameno bradou. Zřejmě zapomněl na svou nemoc z hloubky. Kondratěv pohlédl na obrazovku a přiložil pak prst na spoušť.

„Je moc blízko,“ zabručel. „Ale nevadí. Střílím!“

Ponorka se zachvěla.

„Teď!“

Ponorka se znovu zachvěla. Krakatice pomalu rozhodila chapadla, když jí pod očima explodovala dvě pyroxylinová torpéda. Dva mlhavé výbuchy a dvě hromová zarachocení. Krakatice byla zahalena černým mrakem, posléze byla ponorka odmrštěna dozadu, naklonila se na levý bok a roztancovala se na místě.

Když pohyb ustal, reflektory ozářily tmavohnědou pohupující se hmotu, z níž se vyvalily pokroucené beztvaré kouřící chuchvalce. Některé se ještě svíjely a chvěly v paprscích světla, do žlutozeleného prostoru odlétaly matné stíny a mizely ve tmě. Na obrazovce lokátoru se objevilo postupně čtyři, pět, sedm netrpělivě vyčkávajících cílů.

„Žraloci,“ řekl Kondratěv. „Jsou všude.“

„Žraloci jsou pěkná havěť,“ řekl ochraptěle Bělov. „Té krakatice mi je… líto… Takový kus! Jsi barbar, Kondratěve… Co když je to rozumná bytost?“

Kondratěv se odmlčel a rozsvítil. Akiko seděla opřená o stěnu s hlavou skloněnou na rameno. Měla zavřené oči, ústa pootevřená. Čelo, tváře, krk i nahé ruce a nohy se jí leskly potem. Diktafon jí ležel pod nohama. Kondratěv ho zvedl. Akiko otevřela oči a smutně se usmála.

„Hned budeme zpátky,“ řekl Kondratěv.

Pomyslel si: ‚Zítra v noci se vrátím a odstřelím ty ostatní.‘

„Je tu strašně dusno, soudruhu ponorkový mistře,“ řekla Akiko.

„Aby ne,“ řekl vztekle Kondratěv. „K tomu ještě koňak, voňavka…“

Akiko svěsila hlavu.

„To nevadí,“ řekl Kondratěv. „Hned budeme zpátky, Bělove!“

Bělov neodpovídal. Kondratěv se otočil a viděl, že Bělov má zvednuté ruce a ohmatává zámek vstupního otvoru.

„Co to děláš, Bělové?“ zeptal se ho Kondratěv klidně.

Bělov na něho pohlédl svou popelavou tváří a řekl:

„Je tu dusno. Musím to otevřít.“

Kondratěv ho udeřil pěstí do prsou, Bělov padl naznak, až mu vystoupil jeho ostrý ohryzek. Kondratěv rychle otevřel kohout s kyslíkem, pak vstal, překročil Bělova a překontroloval zámek. Byl v pořádku. Pak šťouchl Bělova do žeber. Akiko ho sledovala lesknoucíma se očima.

„Soudruhu Bělove?“ řekla tázavě.

„Blouznil,“ řekl zlostně Kondratěv. „A k tomu nemoc z hloubky.“

Bělov si povzdechl a usedl. Měl ospalé oči, mžouravě hleděl na Kondratěva, na Akiko a řekl: „Co se to stalo, přátelé?“

„Málem jsi nás utopil, chytráku,“ řekl Kondratěv. Otočil ponorku přídí nahoru a zahájil výstup. Byly čtyři hodiny ráno. Kunašir je už zřejmě na místě setkání. V kabině se nedalo téměř dýchat. Nevadí, brzy to skončí. Když se v kabině svítí, ručička batymetru vypadá jako růžová a číslice jsou bílé. Šest set metrů, pět set osmdesát, pět set padesát…

„Soudruhu ponorkový mistře,“ řekla Akiko. „Mohu se na něco zeptat?“

„Můžete.“

„To je přece úspěch, že jsme tak brzy objevili iku?“

„Ona si našla nás. Táhla se za námi aspoň deset kilometrů, sledovala nás. Krakatice to vždycky tak dělají.“

„Kondratěve,“ zasténal Bělov, „nešlo by to rychleji?“

„Nešlo,“ řekl Kondratěv. „Nesmíš o nic přijít.“

,Jak je možné, že jemu nic není?‘ přemýšlel Bělov. ‚Snad je opravdu ze železa. Nebo to všechno je zvyk? Panebože, už abych viděl oblohu! Už abych viděl oblohu a víckrát na hloubkový průzkum nepůjdu. Jen aby se povedly snímky. Jsem unavený. A on ani trochu. Sedí málem hlavou dolů, a nic mu to nedělá. Stačí, abych se podíval, jak sedí, a dělá se mi zle od žaludku.‘

Tři sta metrů.

„Kondratěve,“ řekl Bělov znovu. „Co budeš dělat zítra?“

Kondratěv odpověděl:

„Ráno dorazí Chen Čol a Valcev se svými ponorkami, navečer pročešeme tu proláklinu a zničíme ty zbývající.“

Zítra večer znovu sestoupí do toho hrobu. Říká to klidně a spokojeně.

„Akiko-san.“

„Ano, soudruhu Bělove?“

„What are you going to do tomorrow?“

Kondratěv pohlédl na hloubkoměr. Dvě stě metrů. Akiko si povzdechla.

„Nevím,“ řekla.

Mlčeli. Mlčeli tak dlouho, dokud se ponorka nevynořila.

„Otevři,“ řekl Kondratěv.

Ponorka se houpala na klidném moři.

Bělov zvedl ruce, otočil pojistkami zámku a odklopil kryt.

Počasí se změnilo. Bylo téměř bezvětří, nebe prakticky bez mráčku. Hvězdy byly malé a výrazné, na obloze visel zbytek měsíce. Oceán líně honil drobné fosforeskující vlnky, které pleskaly a zvonily u věžičky se vstupním otvorem.

Bělov se vyškrábal ven první, za ním Akiko a Kondratěv. Bělov řekl:

„To je nádhera!“

Akiko taky řekla:

„Nádhera!“

Kondratěv potvrdil rovněž, že je to pěkné, a zamyšleně dodal:

„Prostě skvělé.“

„Jestli dovolíte, tak se vykoupu, soudruhu ponorkový mistře,“ řekla Akiko.

„Vykoupejte se,“ dal Kondratěv zdvořile souhlas a odvrátil se.

Akiko se svlékla, složila si oblek na okraj vstupního otvoru a vyzkoušela nohou vodu.

Červené plavky na ní vypadaly jako černé, nohy a ruce nepřirozeně bílé. Zvedla ruce a nehlučně sklouzla do vody.

„Já půjdu taky,“ řekl Bělov.

Svlékl se a vklouzl do vody. Voda byla teplá. Bělov odplaval k zádi a řekl:

„Je to nádhera. Máš pravdu, Kondratěve.“

Pak si vzpomněl na fialové chapadlo silné jako sloup elektrického vedení a rychle se vyšplhal na ponorku. Když se dostal ke vstupnímu otvoru, na kterém seděl Kondratěv, řekl:

„Voda je teplá jako čerstvě nadojené mléko. Měl by ses vykoupat.“

Mlčky seděli, zatímco Akiko se šplouchala ve vodě. Její hlava vypadala jako černá skvrna na podkladě třpytících se vln.

„Zítra je všechny pobijeme,“ řekl Kondratěv. „Všechny, co tam zůstaly. Musíme si pospíšit. Velryby potáhnou za týden.“

Bělov si jenom povzdechl a neřekl nic. Akiko připlula a zachytila se za okraj vstupního otvoru.

„Soudruhu ponorkový mistře, mohu jít zítra zase s vámi?“ zeptala se odhodlaně.

Kondratěv pomalu řekl:

„Samozřejmě že můžete.“

„Děkuji, soudruhu ponorkový mistře.“

Na jihu se nad obzorem zvedl paprsek reflektoru a zapíchl se do nebe. Bylo to znamení z Kunaširu.

„Jedem,“ řekl Kondratěv a vstal. „Polezte, Akiko-san.“

Vzal ji za ruku, zlehka jí pomohl z vody. Bělov zamračeně oznámil:

„Já se podívám, jak mi vyšel film. Jestli to bude špatné, pojedu s vámi také.“

„Ale bez koňaku,“ řekl Kondratěv.

„A bez voňavky,“ dodala Akiko.

„A vůbec, já si řeknu Chen Čolovi,“ řekl Bělov. „Ve třech je v téhle kabině moc těsno.“



Загрузка...