Poledne, XXII. století

ZÁHADA ZADNÍ NOHY

„Vaše první kniha se mi nelíbila,“ řekl Parnkala. „Není v ní nic, co by mohlo překvapit představivost seriózního člověka.“

Biotechnik Gibsonské rezervace Jean Parnkala a dopisovatel Evropského informačního střediska spisovatel Jevgenij Slavin si hověli v lehátkách ve vyrudlém žhnoucím stínu na verandě Gold Creeku. Na nízkém stolku mezi lehátky stála upocená pětilitrová sifonová láhev. Stanoviště Gold Creek bylo umístěno na vrcholu pahorku a z verandy byl nádherný rozhled na žhavou modrozelenou savanu Západní Austrálie.

„Knížka musí přirozeně povzbuzovat představivost,“ pokračoval Parnkala, „jinak to není knížka, ale špatná učebnice. V podstatě se to dá říci takhle: účelem knihy je budit ve čtenáři představivost. Ovšem vaše první knížka měla i druhý, neméně důležitý úkol: měla k nám přenést názory a hlediska člověka vaší hrdinské doby. Mnoho jsem od té knížky očekával, ale bohužel, zřejmě jste při práci to nejdůležitější hledisko někde zapomněl. Jste příliš citlivý, příteli Žeňo!“

„Všechno je to jednodušší, Jeane,“ řekl Žeňa líně. „Mnohem jednodušší, kamaráde. Neměl jsem ani nejmenší chuť postavit se před lidstvo jako nějaký utopický socialista naruby. Ale v podstatě to je naprosto správné, knížka je to šedivá…“

Naklonil se z lehátka a natočil ze sifonu do úzkého poháru pěnivé kokosové mléko. Číše se okamžitě orosila.

„Ano,“ řekl Parnkala, „neměl jste chuť stát se utopickým socialistou naruby. Příliš jste uspěchal tu psychologickou přeměnu, Žeňo. Moc jste toužil po tom, abyste tu přestal být cizím. A to bylo zbytečné. Vy jste měl zůstat cizí co nejdéle: mohl jste vidět takové věci, kterých si my ani nevšimneme. A copak není nejdůležitější úlohou každého spisovatele všímat si toho, co nevidí druzí? Vyvolává to představivost a nutí k přemýšlení.“

„Snad,“ řekl Žeňa.

Odmlčeli se. Široko daleko panovalo hluboké ticho, ospalé ticho polední savany. O překot zurčely cikády. Přeletěl slabý vítr, rozšuměla se tráva. Zdálky sem dolehlo pronikavé volání — byly to hlasy emu. Žeňa se najednou prudce posadil a natáhl krk.

„Co to je?“ zeptal se.

Kolem stanoviště napůl ponořen do vysoké trávy uháněl podivný stroj — dlouhá kolmá tyč, zřejmě byla na kolečkách, s třpytícím se a otáčejícím kotoučem na konci. Stroj měl nesmírně hloupý vzhled. Poskakoval, pohupoval se a mířil na jih.

Parnkala zvedl hlavu a pohlédl tím směrem.

„Jo,“ řekl, „o tom jsem vám zapomněl říct. To jsou zmetky.“

„Jaké zmetky?“

„To nikdo nemá ani potuchy,“ řekl Parnkala klidně.

Žeňa vyskočil a rozběhl se k zábradlí. Přitroublá dlouhá tyč se rychle vzdalovala, kymácela se a po chvíli zmizela z očí. Žeňa se obrátil na Parnkalu.

„Jak to, že o tom nikdo nemá ani potuchy?“ zeptal se.

Parnkala upíjel kokosové mléko.

„Prostě nemá,“ opakoval a utíral si rty. „Je to nesmírně legrační příběh, ten se vám bude líbit. Poprvé se objevily před půldruhou dekádou — takové tyče na jednom kole a otáčející se talířky. Často je člověk může vídat v savaně mezi Gold Creekem a Poaldem, předevčírem jedna taková tyč přeběhla po hlavní ulici Gibsonu. Jeden talíř rozšlapali emu. Viděl jsem to, veliká hromada střepů z plastické hmoty špatné kvality a pozůstatky radioaparatury na zcela odporné keramice. Vypadá to na školní práce. Spojili jsme se s Gibsonem, ale tam nikdo nic nevěděl. A jak se ukázalo, vůbec nikdo nic neví.“

Parnkala znovu pozvedl pohár k ústům.

„Příliš lhostejně o tom hovoříte, příteli Jeane!“ nedokázal se ovládnout Žeňa. V jeho představách se rodil jeden obrázek za druhým.

Parnkala se usmál:

„Jen seďte, Žeňo. Nemá smysl se vzrušovat. Tyhle zmetky nikomu žádnou škodu nedělají, emu ani klokani se jich nebojí, a vy jste mě navíc nenechal domluvit — už se o ně zajímají v Jackoyi. Jsou… Kam jdete, Žeňo?“

Žeňa se spěšně chystal k odchodu. Cpal si do kapes diktafonové cívky, pouzdra s mikroknihami a své vlastní otrhané knížky.

„Jackoy, mám takový pocit, že je to středisko australské kybernetiky,“ řekl. „Tam sestrojili nějaký zajímavý stroj, že je to pravda?“

„Ano, stroj SRI,“ řekl Parnkala uraženě.

Byl nesmírně roztrpčen, že redaktor Slavin odjíždí tak brzy. S Žeňou se příjemně povídalo, a on nesmírně rád poslouchal.

„Proč právě SRI?“

„Sběrač rozptýlených informací. Stroj jako archeolog, tak nějak jsem to slyšel.“

Žeňa se zastavil.

„Třeba ty zmetky pocházejí odtamtud?“

„Vždyť vám říkám, že nikdo nic neví,“ roztrpčeně řekl Parnkala. „Nikdo nemá o ničem ani potuchy. Ani v Jackoyi, ani v Gibsonu, nikde na světě… Aspoň ještě povečeřte, Žeňo…“

„Ne, ne, děkuji, spěchám. Tak, drahý Jeane, děkuji vám za pohostinnost. Ještě se uvidíme.“ Žeňa naráz dopil svou číši, vesele kývl na Jeana, přeskočil zábradlí a rozběhl se po svahu ke svému pterokaru.

Vědecké městečko Jackoy leželo ve stínu zrůdných černých akátů, jejichž koruny měly v průměru čtyřicet padesát metrů. O kus dál na břehu hlubokého jezera s modrou průhlednou vodou se bělaly rozvaliny farmy nějakého starého přistěhovalce. Mezi městečkem a rozvalinami jasně vystupoval obdélník přistávací plochy. Nebyl na ní žádný stroj. Ani lidé.

Ostatně pterokar žádnou přistávací plochu nepotřeboval, a tak Žeňa obletěl akáty a pokoušel se najít místo co nejblíže k městečku. Asi půl kilometru od městečka náhle spatřil nebývalý rozruch. Nejdřív ho napadlo, že tam hrají ragby. V trávě se míhala a převracela hromada propletených černých a bílých lidských těl. Z ní se ozývaly zuřivé výkřiky. ‚Výborně,‘ pomyslel si Žeňa. Jsou perfektně sehraní!‘ Vtom se hromada rozletěla a objevilo se něco kulatého, černého, lesknoucího se, jeden z hráčů v kotrmelcích odletěl stranou, upadl a skrčený zůstal ležet, držel se za břicho. ‚Kdepak,‘ došlo Žeňovi, ‚to není hra.‘ Zpod akátů se vynořili ještě další tři a za chůze si svlékali bundy. Žeňa pospíchal s přistáním.

Když vyskočil z kabiny, zkroucený člověk už seděl, jako před tím se ale držel za břicho a hlasitě volal:

„Dejte pozor na zadní nohu! Haló! Dejte pozor na zadní nohu!“

Žeňa kolem něho překlusal. Z hromady hemžících se těl se rozléhaly výkřiky. Bylo to volání v ruštině i angličtině:

„Nohy k zemi! Tiskněte ho k zemi!“

„Antény! Nepoškoďte antény!“

„Pomozte nám, hoši! Zahrabává se!“

„Tak ho držte přece, ksakru!“

„Jauvejs, Percy, pusť mi hlavu!“

„Zahrabává se!“

‚Chytili nějakého ještěra,‘ napadlo Žeňu, který v tom okamžiku uviděl zadní nohu. Byla černá, blýskala se, měla ostré zoubky, podobala se noze obrovitého brouka, úžasnou silou hrabala po zemi a zanechávala za sebou hluboké brázdy. Byla tam ještě spousta dalších nohou, černých, hnědých, bílých, které se vrtěly, škubaly, vzpíraly, ale to všechno byly obyčejné lidské nohy. Žeňa chvíli ohromeně pozoroval zadní nohu. Neustále se krčila, hluboko se zarývala do země, namáhavě se narovnávala a řvoucí hromada se pokaždé ocitla o dobrého půldruhého metru dál.

„Do toho!“ zvolal strašným hlasem Žeňa, oběma rukama se chopil zadní nohy u kloubu a přitáhl ji k sobě.

Ozvalo se výmluvné zapraskání. Zadní noha se nečekaně snadno odtrhla a Žeňa padl na záda.

„Nic netrhat! Nepoškodit!“ zahromoval zuřivý hlas. „Odveďte toho troubu!“

Žeňa chvíli ležel, zadní nohu držel v náručí a teprve pak pomalu vstal.

„Ještě trochu! Potřebuju už jen málo, Joe!“ hřměl stejný hlas. „Pusť mi tu ruku… Aha… aha! Tak kdepak jsi, chlapečku!“

Něco žalostně zazvonilo a nastalo ticho. Hromada těl znehybněla, bylo slyšet jenom těžké přerývané oddechování. Pak začali mluvit všichni najednou, smáli se, vstávali a otírali si upocené tváře. V pošlapané trávě zůstal nehybný velký černý kopec. Někdo rozčarovaně řekl:

„Zase totéž!“

„Želva! Sedminožka!“

„Přece jen se trochu zahrabala, potvora!“

„Nescházelo moc a byla by pryč…“

„Tedy jo, dala nám zabrat…“

„A kde je ta zadní noha?“

Všechny oči se obrátily na Žeňu, který odvážně řekl:

„Tady je zadní noha. Nečekal jsem, že se utrhne tak snadno.“

Obestoupili ho a zvědavě si ho prohlíželi. Napůl svlečený obrovský mladík s čupřinou rozcuchaných světlých vlasů a slaměnou bradkou natáhl mohutnou poškrábanou ruku:

„Dejte ji sem.“

V druhé ruce mladík držel kus třpytivého kabelu. Žeňa mu s radostí nohu předal.

„Jsem Jevgenij Slavin,“ řekl. „Novinář z Evropského informačního centra. Přiletěl jsem, protože mi řekli, že to tu je zajímavé.“

Mladík několikrát se zájmem ohnul a znovu narovnal černou hřídelovitou páku. Noha pískala.

„Jsem zástupce ředitele SRI Paul Rudak,“ řekl mladík. „A tohle,“ ukázal pákou na ostatní, „to jsou sluhové velikého SRI. S nimi se seznámíte později, až odnesou želvu.“

„Má smysl ji odnášet?“ zeptal se drobný kudrnatý Australan. „Vždyť už máme takové dvě. Ať se to tu válí…“

„Takovou ještě nemáme, Tappi,“ řekl Rudak. „Tahle noha má jen jeden kloub.“

„Skutečně?“ Tappi vytrhl Rudakovi zadní nohu a také ji několikrát ohnul a narovnal. „Ano, máš pravdu. Škoda, že je vytržená.“

„Já jsem to nevěděl,“ řekl Žeňa.

Nikdo ho už neposlouchal. Všichni obestoupili Tappiho, pak se houf vydal k černému kopečku v trávě a sklonil se nad ním. Rudak se Žeňou osaměli.

„Co to je za sedminoha?“ zeptal se Žeňa.

„Jeden ze zmetků velikého SRI,“ odpověděl Rudak.

„Aha,“ řekl rozčarovaně Žeňa. „To tedy znamená, že to jsou vaše zmetky?“

„To není tak docela pravda, soudruhu Slavine, to není tak docela pravda. Přece jsem neřekl, že to jsou naše zmetky, řekl jsem, že to jsou zmetky velikého SRI…“ Sklonil se, zašátral rukou v trávě a zvedl několik kamínků. „A my je lovíme. V poslední dekádě neděláme nic jiného. Ostatně vám musím říci, soudruhu dopisovateli, že jste přijel právě včas…“

Začal neuvěřitelně přesně házet kamínky na nešťastnou želvu, kterou vlekli do městečka. Kamínky zvonily o pevný krunýř.

„Pavle Rudaku!“ zavolal někdo z houfu. „Ten náš poklad je moc těžký! Kdepak jsou tvé silné ruce?“

„Vy lenoši!“ zvolal Rudak. „Mé silné ruce ponesou zadní nohu. Tappi, kam jsi ji dal?“

„Do trávy. Hledej v trávě, Pavle!“

„Ukažte, já tu zadní nohu vezmu,“ řekl Žeňa. „Když jsem ji utrhl, tak ji ponesu.“

„Tak dělejte,“ vesele svolil Rudak. „Já pomohu chlapcům.“

Několika skoky dohnal „lenochy“, odstrčil je, vlezl pod želvu, zahekal a pustil si ji na záda.

„Teď mě dohoňte!“ tlumeně zahřměl jeho hlas a želva se poklusem rozeběhla k městečku.

„Lenoši“ se s výskotem vrhli za ním. Žeňa chytil zadní nohu, hodil si ji přes rameno jako váhy na vodu a dal se do drobného klusu za nimi. Noha ho bodala a byla dost těžká.

„Vsadím se o zadní nohu,“ prohlásil Paul Rudak, když se objevil ve dveřích laboratoře. „Jsem ochoten se vsadit třeba o vlastní zadní nohu, že náš dopisovatel úpí žízní.“

Žeňa seděl u zdi laboratoře, tiše vzdychl a ovíval se cizím slaměným kloboukem. Jenom hořel.

„To jste tedy vyhrál,“ zasténal.

„A kde jsou ti líní sluhové? Jak si mohli dovolit opustit takového vzácného hosta? To je ostuda pro celé Evropské informační centrum!“

„Vaši líní sluhové se teď obdivují zadní noze v budově naproti,“ odpověděl Žeňa a vstal. „Řekli mi, abych počkal tady, že prý se za chvíli vrátíte. To bylo tak před půl hodinou.“

„To je pěkný pořádek!“ řekl Rudak trochu smutně. „Pojďte, soudruhu Slavine, pokusím se napravit jejich vinu. Ukojím vaši žízeň a otevřu před vámi dvířka všech ledniček.“

Rudak ho chytil za ruku a vlekl šikmo přes ulici k úhlednému bílému domku. Bylo tam čisto a chladno. Posadil Žeňu ke stolu, postavil před něj sklenici, karafu a misku s ledem, sám se pustil do kuchtění.

„Zakázkovou linku tu nemáme,“ bručel, „vaříme si sami. V kybernetických kuchyních.“

„ÚKM-207?“ zeptal se Žeňa.

„Ne, já mám americkou značku.“

Žeňa nejedl. Pil a díval se, jak jí Rudak. Vyprazdňoval talíře a misky a zaníceně říkal:

„Nedívejte se tak na mě. Tohleto je pro mne včerejší večeře, dnešní snídaně a oběd.“

Žeňa nenápadně spočítal misky a pomyslel si: ‚A taky dnešní večeře.‘

„Máte štěstí, dopisovateli,“ pokračoval Rudak. „Teď je to u nás velice zajímavé. Nejzajímavější to ale bude dnes večer, až se vrátí profesor Lomba, ředitel SRI.“

„Profesora Lombu jsem viděl,“ řekl Žeňa.

Rudak přerušil jídlo a rychle se zeptal:

„Kdy?“

„Dnes ráno v Gibsonu. Konzultoval tam něco s jedním mým známým. Nevěděl jsem ale, že je to ředitel SRI.“

Rudak sklopil oči a znovu se pustil do jídla.

„A co jste mu říkal?“ informoval se po chvíli odmlky. „Veselý děda, co?“

„Jak bych vám to jenom řekl…“ váhal Slavin. „Spíš mi připadal nějaký zamračený…“

„Nojo,“ řekl táhle Rudak a odstrčil talíř. „Dnes večer to bude moc zajímavé.“ Povzdechl si. „Tak prosím, soudruhu Slavine, můžete se ptát.“

Žeňa spěšně zapojil diktafon.

„Tak za prvé,“ řekl, „co to je velký SRI?“

„Tak moment.“ Rudak se zvrátil do opěradla křesla a založil si ruce za hlavu. „První otázku přece jenom položím já. Jaké máte vzdělání?“

„Lékařskou fakultu, fakultu žurnalistiky a speciální kurs lékaře pro meziplanetární lety.“

„Ale tohle všechno jste absolvoval před půldruhým stoletím,“ upřesnil Rudak. „Je to všechno?“

„Sjezdil jsem celou planetu, jsem novinář, mám už něco za sebou… Oblast vědeckých zájmů — srovnávací jazykozpyt.“

„Dobře,“ řekl Rudak. „Slyšel jste něco o sedmi zákonech Komatsuvari.“

„Neslyšel.“

„A o algebře informačních polí?“

„Ne.“

„A o základní větě o disipaci informace?“ Žeňa už neříkal nic. Rudak chvíli přemyslel, až řekl: „Dobře. Radě je to jasné. Pokusíme se udělat všechno, co svedeme. Poslouchejte ale nesmírně pozorně. Jestli začnu být příliš odborný, chyťte mě za zadní nohu.“

Tak tedy všemu Žeňa porozuměl. Sběrač rozptýlených informací, což bylo ostatně jasné z názvu samého. Pod pojmem rozptýlené informace se rozuměly stopy jakýchkoli událostí a jevů rozptýlených v prostoru a času. První zákon Komatsuvari (jediný, který byl Žeňovi dostupný) hlásal, že nic v přírodě a tím více ve společnosti se neděje tak, aniž to zanechá nějaké stopy. Převážná většina těchto stop je v podobě příliš rozptýlených informací. V definitivním stavu je to energie v té či jiné formě, problém shromažďování této energie je komplikován tím, že za milióny let původní formy prodělávají četné změny. Jinými slovy stopy se kupí jedna na druhou, mísí se, často se skrývají za stopy následných událostí a jevů. Teoreticky je možno jakoukoli stopu najít a obnovit — třeba stopu setkání množství světla s molekulou v kůži brontosaura a stopy zubů brontosaura na stromovitých kapradinách. Pro vyhledávání, třídění a porovnávání těchto stop, pro jejich přeměnu v běžné informační tvary, například obrazové — byl postaven veliký SRI.

O tom, jak pracuje veliký SRI, měl Žeňa jenom nesmírně matnou představu. Nejprve si vybavil miliardy miliónů kybernetických mikroinformátorů, které ve skupinách chodí po celém světě, dostanou se až k hvězdám samým, shromažďují rozptýlené stopy dávné minulosti a kupí je do nepředstavitelných skladišť mechanické paměti. Pak mu představivost nabídla pavučinu vodičů omotaných kolem Planety, zavedených do gigantických věží, které jsou po stovkách rozptýleny po ostrovech a pevninách od pólu k pólu. Stručně řečeno stejně nic nepochopil, ale nevyptával se: několikrát vyslechne záznam z diktafonu a z dalších potřebných knížek všechno pochopí. A když Rudak začal vyprávět o výsledcích práce, Žeňa dokonce zapomněl na zmetky.

„Podařilo se nám získat velice zajímavé obrazy a dokonce celé epizody,“ říkal Rudak. „Je samozřejmé, že převážná většina materiálů je zmetkovitá — stovky a tisíce obrazů nakupených jeden na druhý způsobují, že informační filtr se při pokusu o roztřídění toho všeho prostě poškodí. Přesto jsme něco viděli. Stali jsme se svědky výbuchu supernovy poblíž Slunce před sto milióny lety. Pozorovali jsme bitvy dinosaurů a epizody z bitvy u Poitiers, hvězdolety cizích bytostí a ještě něco zvláštního a nepostihnutelného, co nemá u nás obdoby ani analogie.“

„Je možné něco takového vidět?“ nedočkavě se zeptal Žeňa.

„Samozřejmě že ano… Ale vraťme se nyní k našemu tématu.“

Veliký SRI nebyl pouhým sběračem rozptýlených informací. Byl to nebývale složitý a zcela samostatný počítací logický stroj. V jeho patrech byly kromě miliard paměťových buněk a logických prvků, kromě nejrůznějších měničů a informačních filtrů vlastní dílny, které sám řídil. Když bylo třeba, sám se dostavoval, vytvářel nové prvky, sestavoval modely a vypracovával vlastní informaci. To umožňovalo využívat ho nejenom k tomu, k čemu byl původně určen. Nyní například vedl kompletní výpočty australské ekonomické sféry, využíval pro svá řešení mnoha úloh obecné kybernetiky, plnil funkci nejdokonalejšího diagnostika, přitom měl oddělení ve všech velkých městech Planety i na některých mimozemských základních. Kromě toho se veliký SRI chopil „předpovídání budoucnosti“.

Nynější ředitel SRI, Komatsuvarův žák Konžan Augostos Lomba, mu naprogramoval několik úloh spojených s prognózou, jak se bude chovat živý organismus. S úlohami o determinismu chování bezobratlých se SRI vyrovnal poměrně snadno, přede dvěma lety Lomba připravil program a uložil stroji úkol nesmírně složitý.

„Ta práce se jmenuje ‚Buridanův beran‘. Mladé merinové ovci byl sejmut biologický kód podle metody Kasparo-Karpov ve chvíli, kdy tato ovce byla mezi dvěma krmítky s kombinovaným krmivem. Tento kód ve spojení s některými doplňkovými údaji o beranech vůbec byl vložen do SRI. Od stroje se vyžadovalo: a) předpovědět, které krmítko si merinová ovce vybere; b) dát psychofyziologické zdůvodnění této volby.

„A co svoboda vůle?“ informoval se Žeňa.

„Otázky spojené s touto svobodou vůle právě chceme vysvětlit,“ odpověděl Rudak. „Třeba vůbec neexistuje.“

Odmlčel se.

„Při kontrolním pokusu si beran zvolil pravé krmítko. A nyní vlastně z úkolu vyplývala otázka: proč? Dva roky stroj přemýšlel. Potom začal stavět modely. Efektorové stroje často řeší úlohy podle modelů. Tak když SRI řešil úkol o žížale, postavil tak dokonalý model, že jsme od něho ukradli myšlenku a začali stavět zařízení pronikající pod povrch země. Skvělé zařízení.“

Rudak se zamyslel. Žeňa se netrpělivě zavrtěl na židli.

„Nesedí se vám dobře?“ zeptal se Rudak.

„Ale ne, prostě mě to nesmírně zajímá.“

„Tak vás to také zajímá? Jak bych vám to řekl, abych nelhal?“

‚Vykrucuje se z něčeho,‘ pomyslel si Žeňa a řekl:

„Zcela jistě jsem viděl jeden z těch modelů, o kterém vyprávíte. Taková tyč se zrcadlem. Jenom pochybuji, že je to model berana. Nebo dokonce Buridanova berana.“

„O to právě jde,“ povzdechl si Rudak. „Nikdo nevěří, že je to model berana. Otec Lomba tomu třeba také neuvěřil. Shromáždil všechny materiály o programování a rozjel se do Střediska zkontrolovat je.“ Rudak si znovu povzdechl. „Dnes večer přijede.“

„A o co tedy vlastně jde?“ zeptal se Žeňa.

„Jde o to, že SRI dělá tyče na kolečkách a sedminohé brouky. Někdy také dělá ploché talíře bez nohou, bez rukou, ale s gyroskopem. Nikdo nemá potuchy, jakou to má souvislost s beranem.“

„To je pravda,“ zamyšleně řekl Žeňa. „Na co by beranovi bylo tolik nohou?“

Rudak na něho podezíravě pohlédl.

„Na co, že ano?“ řekl s nepřirozeným nadšením.

Chvíli se na sebe mlčky dívali. ‚Vykrucuje se, vykrucuje, dobrák jeden!‘ myslel si Žeňa.

Obratně, bez pomoci rukou vstal Rudak na jedné noze.

„A teď pojďme, soudruhu Slavine, představím vás vedoucímu filmotéky.“

„Ještě jedna otázka,“ řekl Žeňa a znovu si dobíjel diktafon. „Kde je ten vás veliký SRI?“

„Sedíte na něm. Teď vstanete a půjdete. Je pod zemí, osmadvacet pater, šest hektarů. Mozek, dílny, energetické generátory — všechno. Jdeme.“

…Filmotéka SRI byla na druhém konci městečka v nízkém pavilónu, na jehož střeše se blyštily mřížové štíty stereopanoramatického demonstrátoru. Hned za pavilónem začínala savana.

V pavilónu to vonělo ozónem a kokosovým mlékem. Vedoucí filmotéky seděla u stolu a studovala pomocí biokulárního mikroskopu jedinečný snímek kloubu zadní nohy. V této funkci tu pracovala hezká, asi pětadvacetiletá Tahiťanka.

„Buď zdráva, holčičko,“ něžně zavrkal Rudak.

Vedoucí se odtrhla od mikroskopu a tvář jí rozkvetla úsměvem.

„Buď zdráv, Paule,“ řekla.

„Tohle je dopisovatel Evropského střediska soudruh Slavin,“ řekl Rudak. „Buď na něj hodná. Ukaž mu záběry dvě stě šedesát sedm, tři sta patnáct a sedm tisíc pět set dvanáct…“

„Jestli vám to nebude činit potíže, samozřejmě,“ galantně dodal Žeňa.

Vedoucí mu velice připomínala Šejlu.

„Ráda,“ řekla. „Je soudruh Slavin připraven morálně?“

„Úplně,“ s jistotou odpověděl Žeňa.

„Tak já vás tu nechám,“ řekl Rudak. „Čekají mě zmetky.“

Stiskl kliku a vyšel ven. Bylo slyšet, jak se rozkřičel na celé městečko: „Akitado! Přivezli to zařízení?“ odpověď nebylo slyšet. Vedoucí si povzdechla a řekla:

„Vemte si skládací židli, soudruhu Slavine, a pojďte.“

Žeňa vyšel ven a usadil se u zdi pavilónu. Vedoucí věcně odhadla výšku Slunce, něco propočítala a pohybovala přitom rty. Pak se vrátila do pavilónu.

„Záběr dvě stě šedesát sedm,“ oznámila otevřeným oknem.

Sluneční světlo pohaslo. Žeňa uviděl tmavofialové noční nebe s výraznými neznámými hvězdami. Nízká plochá oblaka se táhla nad obzorem, pomalu se vytvářely černé siluety podivných stromů podobajících se trochu palmám, trochu gigantickým výhonkům květáku. Hvězdné záblesky se chvěly v černé vodě. Pak se nad oblaky vytvořila bílá záře. Byla stále výraznější, zrůdné stíny klouzaly po černém olejovitém povrchu, až najednou se za obzorem s výbuchem vzneslo oslepivě bílé pulsující těleso, trhavými pohyby se vznášelo na obloze a zhasínalo hvězdy. Mezi kmeny podivných stromů se chvěla šedivá mlha, míhaly se duhové záblesky, pak všechno zmizelo. Před Žeňou znovu vyvstala sluncem zalitá savana.

„Dál už jsou samé poruchy,“ řekla vedoucí.

„A co to bylo?“ zeptal se Žeňa. Čekal něco víc.

„To je zrození supernovy. Před více než sto milióny let. Dala život dinosaurům. Nyní záběr tři sta patnáct. To je naše pýcha. Je to po padesáti miliónech let.“

Savana znovu zmizela. Žeňa uviděl šedivou, vodou pokrytou rovinu. Všude z ní trčely tlusté stonky nějakých rostlin. Rovinou se brodilo po kolena ve vodě dlouhé šedivé zvíře. Žeňa se hned nedokázal orientovat, kde má zvíře hlavu. Mokrý sudovitý trup polepený zelenou trávou se rovnoměrně zužoval k oběma koncům a přecházel do dlouhého pružného ocasu a krku. Potom Žeňa uviděl titěrnou plochou hlavu s bezzubou tlamou. V chování této zrůdy bylo něco, co připomínalo kuře — při každém kroku nořilo hlavu do vody a hned ji prudce zvedalo, nesmírně rychle drtilo v tlamě něco zeleného.

„Diplodok,“ řekla vedoucí. „Délka čtyřiadvacet metrů.“

Pak Žeňa uviděl druhou příšeru. Jako had se plazila vedle prvního zvířete a zanechávala za sebou pruh zčeřené vody. Jednou se taktak uhnula před sloupovitou nohou diplodoka a Žeňa na okamžik spatřil obrovskou bledou ozubenou tlamu. ‚Tady se něco stane,‘ pomyslel si. Tohle bylo mnohem zajímavější než výbuch supernovy. Diplodok zřejmě neměl ani potuchy o svém zubatém souputníku, nebo si ho jednoduše nevšímal. A ten obratně manévroval kolem jeho nohou, přiblížil se více k přední části, prudkým pohybem se vysunul z vody, v mžiku odkousl diplodokovi hlavu a ponořil se.

Žeňa zavřel ústa, až cvakl zuby. Obraz to byl nebývale jasný a výrazný. Diplodok se na okamžik zastavil, vysoko zdvihl bezhlavý krk a… šel dál, stejně pravidelně nořil krvácející pahýl do kalné vody. Teprve po několika krocích se mu podlomily přední nohy. Zadní však pokračovaly v chůzi a obrovský ocas se klidně kymácel ze strany na stranu. Krk se naposledy vztyčil k obloze a bezmocně šplouchl do vody. Přední část trupu začala klesat na bok, zadní však stále pokračovala v pohybu kupředu. Náhle se však podlomily i zadní nohy a v té chvíli se z kalné zčeřené vody vynořily a vyřítily desítky vyceněných zubatých tlam…

„Fuj!“ řekl Žeňa a otřel si pot. „Strašná podívaná…“

„To je typická scéna z lovu dravých dinosaurů na obrovitého diplodoka,“ věcně vysvětlila vedoucí. „Neustále požírali jeden druhého. Téměř všechny informace, které dostáváme z této doby, je nepřetržité požírání. Jak se vám líbila kvalita obrazu, soudruhu Slavine?“

„Kvalita byla vynikající,“ řekl Žeňa. „Jenom se to z neznámých důvodů pořád chvěje…“

Nad korunami akátů rachotivě proletěl břichatý šestimotorový stroj. Vedoucí vyběhla z pavilónu.

„Přístroje!“ zvolala. „Pojďme, soudruhu Slavine, to přivezli přístroje!“

„No počkejte!“ zapištěl Žeňa. „A co dál? Slíbili jste mi přece ukázat ještě něco!“

„To skutečně nestojí za to, opravdu,“ přesvědčivě řekla vedoucí. Spěšně skládala židli. „Nevím, co to Paula vůbec napadlo. Sedm tisíc pět set dvanáct — to je krveprolití v Konstantinopoli… Patnácté století… Kvalita obrazu je dokonalá, ale… je to tak nepříjemná podívaná… skutečně to nestojí za to, soudruhu Slavine… Pojďte se radši podívat, jak bude Paul lovit zmetky.“

Obrovitý šestivrtulový letoun dosedl poblíž místa, kde Žeňa zanechal svůj pterokar, vykládání bylo v plném proudu. Z rozevřených nákladových prostorů vyjížděly plošinové vozy na vysokých kolech, naložené žlutými bednami. Bedny se shromažďovaly u paty jednoho z akátů, kde mezi rozdvojenými mohutnými kořeny neúnavný Rudak řídil montáž. Jeho pronikavý hlas se nesl široko daleko večerní savanou.

Vedoucí filmotéky se omluvila a někam odběhla. Žeňa začal opisovat kolem Rudaka nejisté kruhy. Zvědavost byla silnější. Plošinové vozy na vysokých kolech přijížděly, byly vyloženy a znovu odjížděly, ‚sluhové SRI‘, chlapci a děvčata, sestavovali žluté bedny a pod akátem se brzo začalo rýsovat hromotlucké mohutné zařízení. Někde uvnitř tohoto zařízení se hrabal Rudak, dělal rámus, pískal a hlasitě pokřikoval. Bylo tu plno hluku a veselí.

„Strongu a Joei, pusťte se do intravizoru!“

„Trá-ra-rá! Hoďte sem uzávěr, kdo je to tam?“

„Napáječe! Kam se ztratily napáječe?“

„Ó-la-lá… Trochu doprava! Tak…“

„Froste, vykládat!“

Žeňu bez zlého úmyslu odstrkovali a žádali ho, aby šel někam stranou. Mohutný vrtulník byl konečně vyložen, motory zařvaly, zvedly vítr a chuchvalce trávy, a stroj odletěl od akátu na přistávací plochu. Zpod zařízení vylezl po čtyřech Rudak, vstal, očistil si dlaně a řekl:

„Tak můžeme začít. Všichni na svá místa.“

Vyskočil na plošinový vůz, kde byl připraven malý ovládací pult. Vůz zasténal.

„Teď se modli, veliký SRI!“ vykřikl Rudak.

„Stanislav se ještě nevrátil!“ zvolal někdo.

„To je škoda!“ řekl Rudak a slezl z plošinového vozíku.

„Profesor Lomba o tom ví?“ bázlivě se zeptala hubená dívka ostříhaná na kluka.

„Profesor se to dozví,“ naléhavě řekl Rudak. „Kde je ten Stanislav?“

Na mýtině před akátem se vzdula a praskla zem. Žeňa uskočil o celý metr. Připadalo mu, že se z trávy vysunula bezbarvá zubatá tlama dinosaura.

„No konečně!“ řekl Rudak. „Už jsem začínal mít strach: kyslík mu musel dojít už před minutou… nebo dokonce přede dvěma…“

Ze země se pomalu a neobratně sunulo kovové prstencovité těleso o průměru půl metru, podobající se obrovské žížale. Stále se plazilo a plazilo a kdo ví, kde mu byl konec, kdo ví, kolik prstenců se ještě skrývalo pod zemí, když se najednou jeho přední část rychle zatočila, odšroubovala a spadla do trávy. Z černého otvoru se vysunula rudá mokrá tvář s otevřenými ústy.

„Ahoj!“ vykřikl Rudak. „Vítám tě, Stanislave!“

Člověk se vyložil přes okraj, odplivl si a chraptivým hlasem prohlásil:

„Má toho tam celý arzenál. Úplné armády pohyblivých talířů. Vytáhněte mě odtud…“

Prstencovitý červ se stále soukal ze země, rudé zapadající slunce se mu odráželo na kovových bocích.

„Jedeme,“ prohlásil Rudak a znovu se vyšplhal na plošinový vůz.

Pročesal si nalevo i napravo vousy, příšerně se zašklebil na děvčata stojící dole a pohybem pianisty položil ruce na ovládací pult. Ten se rozhořel světélky indikátorů.

Nyní všechno utichlo. Žeňa natahoval filmovací přístroj, nervózně zaregistroval, že několik lidí se rychle vyškrábalo na akát a rozesadilo ve větvích, že se děvčata více přitiskla k plošinovému vozíku. Pro jistotu také přistoupil blíž.

„Strongu a Joei, připravte se!“ řekl hromovým hlasem Rudak.

„Jsme připraveni!“ ozvaly se dva hlasy.

„Zpívám na nejvyšší frekvenci. Přidejte se na křídlech. A co nejsilněji!“

Žeňa teď čekal, že všichni začnou zpívat a bubnovat, ale ticho bylo ještě větší. Uplynula minuta.

„Zvýšit napětí,“ potichu řekl Rudak.

Uplynula další minuta. Slunce zapadlo, na obloze se vyrojily obrovské hvězdy. Někde líně vykřikl emu. Děvče, které stálo vedle Ženi, si rozechvěle povzdechlo. Najednou se ti nahoře ve větvích akátu pohnuli a něčí vzrušený hlas zvolal:

„Ale to jsou přece oni! Tamhle, na louce! Díváte se na druhou stranu!“

Žeňa neměl potuchy, kam se má dívat a ani nevěděl, kdo to jsou ti oni a co je možno od nich očekávat. Zvedl filmovací přístroj, ještě trochu couvl, až tísnil dívky u plošinového vozíku, a najednou je spatřil. Nejdřív si myslel, že se mu to jen zdálo. Že se mu prostě míhají stíny před unavenýma očima. Černá savana pod hvězdami byla najednou v pohybu. Objevily se na ní šedivé mlčící a nic dobrého nevěštící stíny, zašuměla tráva, někde něco zaskřípalo, ozvalo se lehké klepání, zvonění, praskání. V jediném okamžiku se ticho naplnilo hustým nesrozumitelným šramotem.

„Světlo!“ vyjel Rudak. „Jdou vojáčkové!“

Ti na akáte se dali do radostného ječení. Začalo se sypat suché listí a větve. V tom okamžiku nad planinou vytrysklo oslepující světlo.

Savanou vykračovala armáda velikého SRI. Šla, aby se vzdala. Takovou přehlídku mechanických zmetků Žeňa ještě nikdy v životě neviděl. Zřejmě ale i sluhové velikého SRI něco podobného viděli rovněž poprvé. Hurónský smích otřásal akátem. Konstruktéři, zkušení bojovníci za mechanickou dokonalost, šíleli. Jako pecky padali z větví a váleli se po planině.

„No ne, podívej se! Jenom se podívej!“

„Sedmnácté století!“

„Kde je Robinson? Robinsone, to ty sis myslel, že SRI je chytřejší než ty?“

„Hurá Robinsonovi, dáme mu hobla!“

„Hoši, tak podepřete jim přece někdo kola! Vždyť to k nám nedojede!“

„Kluci! Kluci! Podívejte se! Parní stroj!“

„Autora! Autora!“

Hrozní strašáci přijížděli na planinu. Zkosené velocipedy o třech kolech poháněné párou. Řinčící plech na zařízeních podobajících se talířům, od nichž odletovaly jiskry, to všechno páchlo pohonnými hmotami. Už známé želvy, neskutečně vyhazující proslulou zadní nohou. Pavoukovité mechanismy na neuvěřitelně dlouhých tenkých nohách, které se každou chvíli zaplétaly. Vzadu se s ledabylým pohupováním přibližovaly tyče na kolečkách s matnými zrcadly na koncích. To všechno se táhlo, pokulhávalo, strkalo, klepalo, pochroumávalo za jízdy a překypovalo párou a jiskrami. Žeňa zaníceně pracoval s filmovacím přístrojem.

„Od téhle chvíle nejsem sluha!“ křičel někdo na akáte.

„Já také ne!“

„A těch zadních noh co tu je!“

Když první řady mechanických zrůd dosáhly planiny, zastavily se. Ty zezadu se na ně škrábaly a posléze také znehybněly na hromadě, když se zapletly a roztáhly zrůdné končetiny. Až nahoru dopadly s dřevěným zvukem lámající se tyče na kolečkách. Jedno kolo se se zvoněním dokutálelo k plošinovému vozu, zatočilo se a znehybnělo u Žeňových nohou. Žeňa pohlédl na Rudaka. Ten stál nahoře s rukama v bok. Vousy se mu pohybovaly.

„Tak vidíte, hoši,“ řekl, „tohleto vám dávám k dispozici. Teď se určitě dozvíme, jak, kam a proč tak uhánějí.“

Vítězové se vrhli na poraženou armádu.

„Copak skutečně veliký SRI postavil tohle všechno, aby prostudoval chování Buridanova berana?“ užasle se zeptal Žeňa.

„A proč ne?“ řekl Rudak. „Dokonce klidně. Třeba i jistě.“ A mrkl na něho vychytrale. „Nakonec je samozřejmě jasné, že tu není něco v pořádku.“

Dva urostlí konstruktéři kolem nich vlekli za zadní nohu malého kovového brouka. Právě proti plošině se jim noha utrhla a konstruktéři se svalili do trávy.

„Zmetky,“ zabručel Rudak.

„Vždyť jsem říkal, že moc nedrží,“ řekl Žeňa.

Veselý hluk proťal ostrý stařecký hlas:

„Co se to tu děje?“

Okamžitě nastalo ticho.

„No nazdar,“ zašeptal Rudak a slezl dolů.

Žeňovi připadlo, že se Rudak najednou zmenšil.

K plošině se s pokulháváním blížil starý šedivý černoch v bílém plášti. Žeňa ho poznal — byl to profesor Lomba.

„Kdepak mám svého Pavla?“ vyptával se nic dobrého nevěstícím hlasem:

„Tak, děti, kdo mi poví, kde je můj zástupce?“

Rudak mlčel. Lomba šel přímo k němu. Pavel začal couvat, a když narazil zády na plošinu, zastavil se.

„Tak copak se to tu děje, synáčku?“ zeptal se Lomba a přistupoval těsně k němu.

Rudak smutně odpověděl:

„Převzali jsme řízení od SRI… sehnali jsme všechny zmetky na jednu hromadu…“

„Tak zmetky?“ úlisně řekl Lomba. „To je důležitý problém! Kdepak se tu vzala sedmá noha? Moc důležitý problém, děti moje!“

Znenadání chytil Rudaka za vousy a táhl ho doprostřed planiny rozestoupivším se davem.

„Jen se na něho podívejte, děti!“ volal slavnostně. „My žasneme! Lámeme si hlavy! Jsme okouzleni! Představujeme si, že nás SRI přelstil!“

S každou tou větou zatahal Rudaka za vousy, jako kdyby tahal za zvon. Rudakova hlava se pokorně kymácela.

„A co se stalo, učiteli?“ nesměle se zeptalo jedno děvče.

„Co se stalo, holčičko?“ Lomba konečně Rudaka pustil. „Starý Lomba jede do Střediska. Vytrhuje nejlepší odborníky z práce. A co se dozví? Hanba! Co se dozví, ty zrzavý lotře?“ Znovu chytil Rudaka za vousy a Žeňa rychle zacvakal přístrojem. „Starému Lombovi se vysmívají! Starý Lomba se stal středem výsměchu všech kybernetiků! O starém Lombovi se už vyprávějí anekdoty.“ Pustil vousy a zabušil kostnatou pěstí do širokých Rudakových prsou. „Tak co, ty hlavo! Kolik nohou má obyčejná australská merinová ovce? Nebo jsi to snad zapomněl?“

Žeňa si najednou všiml, že několik mladých lidí začalo při těch slovech couvat s jasným úmyslem ztratit se v davu.

„Programátory nikam nepouštět,“ přikázal Lomba, aniž se otočil.

V davu to zahučelo a mladíci byli vystrčeni doprostřed kruhu.

„Co dělají tihle intelektuálští piráti?“ zeptal se Lomba a prudce se k nim obrátil. „Uvádějí v programu, že má beran sedm nohou…“

V davu to zašumělo.

„Podle nich nemá beran malý mozek…“

Lidé v davu se začali smát, Žeňovi připadalo, že je to smích souhlasný.

„Ubohý, skvělý dobrák SRI!“ Lomba sepjal ruce k obloze. „Hromadí hloupost na hloupost! Copak mohl předpokládat, že ten zrzavý chuligán, který ho má na starosti, mu uloží úkol s trojúhelníkem o pěti úhlech?“

Rudak provinile zadrmolil:

„Už to víckrát neudělám. Čestné slovo, že už to neudělám.“

Žeňa přespal u Rudaka. Měl ustláno v pracovně, Rudak si pečlivě pročesal vousy a šel zpátky k akátům. Otevřeným oknem sem nahlížel veliký oranžový měsíc pomalovaný šedivými čtverci D-kosmodromů. Žeňa se na něj díval a vesele se chechtal, když si v paměti probíral předcházející události.

Měl velice rád dny, které neuplynuly zbytečně, protože se mu podařilo seznámit s novými, dobrými, veselými nebo jednoduše příjemnými lidmi. S takovými, jako byl uvážlivý Parnkala nebo skvělý Rudak nebo bouřící Lomba…

‚O tom určitě napíšu,‘ pomyslel si. ‚Určitě! O tom, jak veselí, chytří mladí lidé vložili o své vůli nesmyslný program do neobyčejně složitého a moudrého stroje, aby si ověřili, jak si ten stroj povede. A jak si stroj vedl, když se pečlivě ze všech sil snažil vytvořit neodporující si model berana se sedmi nohama a bez malého mozku a jak šla černou vyhřátou savanou armáda těchto zrůdných modelů, jak se šla vzdát intelektuálskému pirátovi se zrzavými vousy a jak toho piráta tahali za vousy — určitě to nebylo poprvé ani naposledy… Protože jeho přespříliš zajímají úlohy o trojúhelnících s pěti úhly a o čtyřhranných koulích… které dokáží zranit důstojnost dobromyslného stroje… To může dopadnout docela dobře — povídka o intelektuálském chuligánství…“

Žeňa usnul a probudil se za svítání. V jídelně slabě cinkalo nádobí a probíhaly polohlasné úvahy:

„…Teď půjde všechno jako po másle. Tatík Lomba se uklidnil a získal zájem!“

„Aby ne, takový materiálek o teorii strojových chyb!“

„Kluci, ale SRI se předvedl stejně jako dost primitivní. Čekal jsem od něho víc nápaditosti.“

Někdo se najednou rozchechtal a řekl:

„Sedminohý beran bez sebemenšího prvku pro orgán udržující rovnováhu. Chudák SRI!“

„Tiše, vzbudíš toho redaktora!“

Po dlouhé přestávce, když už Žeňa začal podřimovat, jednou řekl někdo lítostivě:

„Škoda, že už je tohle všechno za námi. Bylo to docela zajímavé. Sedminohý beran! Je mi líto, že ta tvá záhada už neexistuje!“