Poledne, XXII. století

SVÍČKY PŘED PULTEM

O půlnoci začalo pršet. Silnice byla kluzká, Zvancev zpomalil. Byla černočerná tma, zář městských světel se ukryla za temnými pahorky a Zvancevovi připadalo, že auto jede pouští. Na drsném mokrém betonu před ním poskakovalo bílé světlo reflektorů. Žádná vozidla nepotkávali, naposledy Zvancev viděl auto krátce před tím, než zabočil na silnici k Institutu. Asi kilometr za zatáčkou byla vesnička, bylo mu divné, že nehledě na pozdní dobu se téměř ve všech oknech svítilo a na verandě velké kavárny u silnice postávalo plno lidí. Připadalo mu, že mlčí a že na něco čekají.

Akiko se ohlédla.

„Dívají se za námi,“ řekla.

Zvancev neodpověděl.

„Určitě si myslí, že jsme lékaři,“ řekla.

„Určitě,“ řekl Zvancev.

Bylo to poslední osvětlené místo, které viděli. Za zatáčkou začala mokrá tma.

„Tady někde by měla být továrna,“ řekl Zvancev. „Nevšimla sis?“

„Ne.“

„Ty si nikdy ničeho nevšimneš.“

„Vy sedíte za volantem. Pusťte mě tam a uvidím všechno.“

„To raději ne,“ řekl Zvancev.

Prudce zabrzdil, až auto dostalo smyk a svezlo se stranou po pištícím betonu. Reflektory osvětlily sloup s ukazatelem. Signální světla tu nebyla, nápis na ukazateli byl vybledlý: Novosibirský Institut pro biologické kódování — 21 km. Pod ukazatelem byla šikmo přibitá deska z překližky s kostrbatým nápisem: Pozor! Zapojit všechny neutralizátory! Zpomalit! Před vámi je hlídka! Totéž tam stálo ve francouzštině a angličtině. Z velikých písmen stékala v drobných praméncích barva.

„No prosím,“ zabručel Zvancev, sklonil se pod volant a zapojil neutralizátory.

„Jaká hlídka?“ zeptala se Akiko.

„To nevím,“ řekl Zvancev, „je ale vidět, že jsi měla zůstat ve městě.“

„Ne,“ řekla Akiko.

Když se auto rozjelo, opatrně se zeptala:

„Co myslíte, pustí nás dál?“

„Myslím si, že tebe nepustí.“

„Pak tedy počkám,“ řekla klidně Akiko.

Auto pomalu a tiše ujíždělo po silnici. Zvancev se díval před sebe a řekl:

„Já bych byl ale přesto rád, kdyby tě pustili.“

„Já taky,“ řekla Akiko. „Moc bych se s ním chtěla rozloučit…“

Zvancev mlčky sledoval cestu.

„V poslední době jsme se vídali jen málo,“ pokračovala Akiko. „Mám ho moc ráda. Jiného takového člověka neznám. Ani otce jsem neměla tak ráda jako mám ráda jeho. Dokonce jsem plakala…“

‚Ano, plakala,‘ pomyslel si Zvancev. ‚Oceán byl tmavomodrý, obloha blankytná, on měl tvář opuchlou, když jsme ho s Kondratěvem opatrně vedli ke konvertoplánu. Pod nohama nám skřípal rozpálený korálový písek, šlo se mu ztěžka, každou chvíli nám zůstal viset na rukách, ale ani za nic nechtěl, abychom ho nesli a provinile brumlal: Gokuro-sama, gokuro-sama… Měl zavřené oči. Za námi i vedle nás šli mlčky oceánologové, Akiko šla vedle Sergeje, v obou rukou nesla jako podnos po celém Oceánu známý otřepaný bílý klobouk a hořce plakala. To byl první, nejstrašnější záchvat nemoci před šesti lety na bezejmenném ostrůvku 15 mil západně od Atolu Oktopus…‘

„…Znám ho už dvacet let. Od dětství. Moc bych se s ním chtěla rozloučit.“

Z mokré tmy se vynořila mřížová brána zařízení pro mikropočasí. Na synoptické stanici se nesvítilo. ‚Zařízení nefunguje,‘ pomyslel si Zvancev. ‚Proto to svinské počasí.‘ Koutkem oka pohlédl na Akiko. Seděla na sedadle s nohama pod bradou a dívala se upřeně před sebe. Na její tváři se odrážely záblesky ciferníků z palubní desky.

„Co se to tu děje?“ řekl Zvancev. „Nějaká mrtvá zóna.“

„To nevím,“ řekla Akiko. Pohnula se, aby se usadila pohodlněji, narazila kolenem Zvancevovi do boku a najednou znehybněla, dívala se na něho v tom soumraku svítícíma očima.

„Co je?“ zeptal se.

„Třeba už…“

„Nesmysl,“ řekl Zvancev.

„Všichni odešli k Institutu…“

„Nesmysl,“ rozhodně řekl Zvancev, „nesmysl.“

Daleko před nimi se rozsvítilo mihotavé červené světélko. Blikalo jako hvězda na neklidném nebi. Zvancev pro jistotu ještě více zpomalil. Jeli velice pomalu a bylo slyšet šumění deště. Ve světle reflektorů se objevily rovnou uprostřed silnice tři postavy v lesknoucích se modrých pláštích. Přes cestu ležela silná kláda. Ten vpravo držel nad hlavou velkou čadící pochodeň. Pomalu jí mával ze strany na stranu. Zvancev zajel autem blíž a zastavil. ‚Tak to je ta hlídka,‘ pomyslel si. Člověk s pochodní volal něco nesrozumitelného do šumění deště, všichni tři rychle přistoupili k autu, v ohromných mokrých pláštích se pohybovali neobratně. Ten s pochodní znovu něco volal a zlostně přitom křivil ústa. Zvancev vypnul dálková světla a otevřel dvířka.

„Motor!“ vykřikl člověk s pochodní. Přistoupil až k autu. „Vypněte už ten motor!“

Zvancev poslechl a vystoupil na silnici do drobného hustého deště.

„Jsem oceánolog Zvancev,“ řekl. „Jedu k akademikovi Okadovi.“

„Vypněte v autě světla!“ řekl člověk s pochodní. „Ale rychle, prosím vás!“

Zvancev se otočil, ale světlo v autě už nesvítilo.

„Kdo to s vámi jede?“ zeptal se člověk s pochodní.

„Oceánoložka Kondratěvová,“ odpověděl vztekle Zvancev. „Moje spolupracovnice.“

Ti tři v pláštích mlčeli.

„Můžeme jet dál?“

„Jsem operátor Michajlov,“ řekl člověk s pochodní. „Poslali mě vám naproti. Mám vyřídit, že k akademikovi Okadovi se nesmí.“

„O tom si promluvím až s profesorem Kasparem,“ řekl Zvancev. „Doprovoďte mě k němu.“

„Profesor Kasparo je velice zaneprázdněn. Neradi bychom, abyste ho rušil.“

‚Kdo to je — my?‘ chtěl se zeptat Zvancev, ale ovládl se, protože Michajlov měl lhostejný monotónní hlas na smrt unaveného člověka.

„Musím předat akademikovi nesmírně důležitou zprávu,“ řekl Zvancev. „Doprovoďte mě ke Kasparovi.“

Tři muži mlčeli, zarudlé světlo se jim odráželo ve tvářích.

„No tak?“ řekl netrpělivě Zvancev.

Najednou si všiml, že Michajlov spí. Ruka s pochodní mu pomalu klesala stále níže. Oči měl zavřené.

„Toljo,“ řekl tiše jeden z jeho přátel a strčil mu do ramene.

Michajlov se vzpamatoval, trhl pochodní a upřel opuchlé oči na Zvanceva.

„Co je?“ řekl chraptivě. „Aha, vy chcete k akademikovi… K akademikovi Okadovi nikdo nesmí. Na celé území Institutu se nesmí. Odjeďte, prosím.“

„Musím vyřídit akademikovi Okadovi důležitou zprávu,“ trpělivě opakoval Zvancev. „Jsem oceánolog Zvancev a v autě je oceánoložka Kondratěvová. Vezeme důležitou zprávu.“

„Jsem operátor Michajlov,“ řekl ten s pochodní. „K Okadovi se teď nesmí. Zemře během příštích šesti hodin a my bychom to nemuseli stihnout.“ Sotva pohyboval rty. „Profesor Kasparo je nesmírně zaneprázdněn a žádal, aby nebyl vyrušován. Odjeďte, prosím…“

Najednou se obrátil ke svým přátelům.

„Hoši,“ řekl zoufale, „dejte mi ještě dvě tabletky.“

Zvancev stál na dešti a přemýšlel, co by ještě mohl říci tomuto člověku, který usíná za chůze. Michajlov stál stranou s hlavou zvrácenou k nebi a něco polykal. Potom řekl:

„Díky, hoši, nemůžu ani stát. Pořád vám tu prší, máte tu zimu, jeden za druhým tu padáme únavou, vstaneme a zase upadneme…“ Pořád ještě mluvil trochu z cesty.

„Nic se neděje, je to poslední noc…“

„Devátá,“ řekl Michajlov.

„Desátá.“

„Skutečně desátá? Mám hlavu jako z olova.“ Michajlov se obrátil na Zvanceva. „Nezlobte se, soudruhu…“

„Oceánolog Zvancev,“ řekl Zvancev potřetí. „Soudruhu Michajlove, musíte nás tam pustit. Právě jsme přiletěli z Filipín. Vezeme akademikovi informaci, nesmírně důležitou informaci. Čekal na ni celý svůj život. Pochopte mě, znám ho třicet let. Musím vědět lépe než vy, jestli bez toho může umřít, nebo ne. Je to nesmírně důležitá informace.“

Akiko vystoupila z auta a postavila se vedle Zvanceva. Operátor mlčel a zimomřivě se krčil v plášti.

„Tak dobře,“ řekl konečně. „Jenomže je vás moc.“ Ano, skutečně řekl, je vás moc. „Ať jde jenom jeden.“

„Dobře,“ řekl Zvancev.

„Jenom si ale myslím, že to nemá smysl,“ řekl Michajlov. „Kasparo vás k akademikovi nepustí. Akademik je v izolaci. Můžete zničit celý pokus, jestliže porušíte izolaci, a pak…“

„Budu mluvit s Kasparem sám,“ přerušil ho Zvancev. „Doprovoďte mě.“

„Dobře,“ řekl operátor. „Jdeme.“

Zvancev se ohlédl na Akiko. Měla na tváři spoustu velkých i malých kapek. Řekla:

„Jděte, Nikolaji Jevgenjeviči.“

Pak se obrátila k lidem v pláštích:

„Půjčte mu někdo plášť a vlezte si do auta. Můžeme je postavit napříč silnice.“

Zvancev dostal plášť. Akiko se chtěla vrátit do auta a popojet s ním, ale Michajlov řekl, že se motor nesmí spouštět. Stál a svítil svou čadící pochodní tak dlouho, dokud auto neodtlačili napříč cesty. Pak se celá hlídka usadila uvnitř. Zvancev nahlédl do auta. Akiko seděla schoulená na předním sedadle. Michajlovovi přátelé spali s hlavami opřenými jeden o druhého.

„Vyřiďte mu…“ řekla Akiko.

„Ano, určitě.“

„Povězte mu, že počkáme.“

„Řeknu mu to,“ řekl Zvancev.

„Tak jděte.“

„Sajonara, Aki-ťan.“

„Běžte…“

Zvancev opatrně zabouchl dveře a přistoupil k operátorovi:

„Jdeme.“

„Jdeme,“ ozval se operátor docela novým, zcela čerstvým hlasem. „Pojďme rychle, musíme urazit sedm kilometrů.“

Šli a zeširoka vykračovali po mokrém drsném betonu.

„Co se tam u vás děje?“ zeptal se operátor.

„Kde u nás?“

„No přece u vás… Ve velkém světe. Půl měsíce už nic nevíme. Co Rada? Co je s projektem Velká šachta?“

„Spousta dobrovolníků,“ řekl Zvancev. „Není dost anihilátorů. Nestačí ani ochlazovače. Rada je schopna převést na projekt třicet procent energie. Z Venuše byli odvoláni všichni odborníci.“

„To je správné,“ řekl operátor. „Na Venuši nemají co dělat. Koho určili za vedoucího projektu?“

„Nemám ponětí,“ rozzlobeně řekl Zvancev.

„Snad ne Stirnera?“

„Nevím.“

Odmlčeli se.

„To je hnus, co?“ řekl operátor.

„A co?“

„Ty pochodně, no není to odporné? Takové svinstvo. Cítíte, jak to páchne?“

Zvancev si přičichl a poodstoupil o dva kroky.

„Máte pravdu,“ řekl. Pochodeň páchla naftou. „A proč to všechno je?“ zeptal se.

„To je Kasparův příkaz. Žádné elektrické přístroje, žádná světla. Snažíme se neutralizovat všechny nekontrolované poruchy na minimum… Poslyšte, kouříte?“

„Ano.“

Operátor se zastavil.

„Dejte mi zapalovač,“ řekl. „A taky váš radiofon. Máte?“

„Samozřejmě.“

„To všechno mi odevzdejte.“ Michajlov si vzal zapalovač a radiofon, vyňal z nich akumulátory a vyhodil je do příkopu. „Nezlobte se, ale je to nutné. Tady v okruhu dvaceti kilometrů nepracuje ani jediný elektrický zdroj.“

„Tak takhle to je,“ řekl Zvancev.

„Ano, děláme si tu teď voskové svíčky. V okolí Novosibirska jsme doslova vyloupili všechny úly. Už jste o tom slyšel?“

„Neslyšel.“

Znovu rychle vykročili za nepřetržitého deště. „Svíčky jsou také pěkné svinstvo, je to ale lepší než pochodeň. Nebo třeba louč. Slyšel jste už takový výraz — louč?“

„To jsem neslyšel,“ řekl Zvancev. „Znám takovou písničku: ‚Přestaň svítit, moje louči‘. Já jsem si pořád myslel, že louč je nějaký generátor. Taky už je mi jasné, kde se tu bere ten déšť. Nebo spíš chápu, proč je vypojeno zařízení na regulaci mikropočasí.“

„To ne,“ řekl operátor, „zařízení na regulaci mikropočasí — to je samozřejmé, ale déšť nám sem nahánějí od Větrné hůrky. Je tam kontinentální zařízení.“

„A proč?“ zeptal se Zvancev.

„Chráníme se tím před přímými slunečními paprsky.“

„A co výboje v oblacích?“

„Mraky k nám připlouvají už prázdné. Vybíjejí je cestou. V podstatě se nám podařil pokus mnohem větších rozměrů, než jsme původně zamýšleli. Shromáždili se u nás všichni odborníci na biologické kódování. Z celého světa. Na pět set lidí. Stejně to ale nestačí. Celý severní Ural na nás pracuje.“

„A zatím to probíhá všechno dobře?“ zeptal se Zvancev.

Operátor mlčel.

„Posloucháte mě?“ zeptal se Zvancev.

„Nemohu vám odpovědět,“ řekl Michajlov neochotně. „Doufáme, že všechno probíhá tak, jak si přejeme. Princip je prověřen, je to ale první pokus s člověkem. Sto dvacet trilionů megabitů informací, stačí chyba v jediném bitu, a spousta toho může být pokažena.“

Michajlov se odmlčel, dlouhou dobu šli bez jediného slova. Zvancev si hned nevšiml, že jdou přes vesnici. Nebylo tu živáčka. Jen slabě prosvítaly matné zdi domků, v oknech byla tma. Za řídkými pletenými ploty v mokrých křovích se místy černala rozevřená vrata garáží.

Operátor zapomněl na Zvanceva.,Ještě šest hodin, a všechno to skončí,‘ myslel si. ‚Vrátím se domů a svalím se do postele. Velký pokus skončí. Veliký Okada zemře a stane se nesmrtelným. To je skvělé. Dokud ale neuplyne nějaký čas, nikdo nedokáže říci, jestli se pokus podařil. Ani sám Kasparo. Velký Kasparo, Velký Okada, Velký pokus! Velké kódování.‘ Michajlov zatřásl hlavou, známá tíha mu znovu tlačila na oči a zastírala mozek. ‚Ne, musí přemýšlet. Valerio Kasparo řekl, že přemýšlet se musí už teď. Všichni musí myslit, dokonce i operátoři, i když toho víme příliš málo. Kasparo řekl, že přemýšlet musejí všichni. Valerio Kasparo, v hovorovém jazyce Valerij Konstantinovič. Legrační je, když pracuje, pracuje a najednou řekne: ‚Tak dost. Chvilku si sednem a zavřeme oči!‘ Tuhle větu někde vyčetl. Když se ho v té chvíli někdo na něco zeptá, řekne: ‚Mladíku, copak nevidíte? Nechte mě sedět a koukat se zavřenýma očima…‘ Zase myslím na něco jiného. A tak tedy na prvním místě si zadáme úlohu. Ta je dána: komplex fyziologických neuronových stavů (jednoduše řečeno — živý mozek) se pevně kóduje podle třetí soustavy Kasparo-Karpov do krystalické kvazibiohmoty. Při potřebné izolaci se pevný kód v krystalické kvazibiohmotě uchovává při běžné hladině šumů poměrně dlouho, doba relaxace kódu tvoří orientačně dvanáct tisíc let. To je dost dlouhá doba. Je nutno objevit: způsob převodu kódu biohmoty do živého mozku, pak na soustavu fyziologicky funkčních neuronů v nulovém stavu. K tomu je ovšem zapotřebí lidský mozek v nulovém stavu, ale pro takové úlohy se lidé vždycky našli a najdou, třeba takoví, jako já… Ale co, něco takového stejně nedovolí. O živém mozku Kasparo nechce ani slyšet. Divný člověk! Teď tedy seď a čekej, až Leningraďané vynaleznou umělý. Tak… Jednoduše řečeno — zakódovali jsme Okadův mozek do krystalické biohmoty. Máme šifru Okadova mozku, šifru jeho myšlenek, šifru jeho „ego“. Teď je třeba najít způsob, jak přenést tuto šifru do jiného mozku. Třeba umělého. Pak se Okada znovu narodí. Zašifrované Okadovo „ego“. Okada znovu začne jednat, znovu se stane opravdovým „ego“. Je jenom otázka — jak to udělat? Jak? Bylo by dobré přijít na to teď a udělat starci radost. Kasparo o tom přemýšlí čtvrt století. Přiběhnout tak k němu a jako Archimedes zvolat — heuréka! Michajlov klopýtl a málem mu vypadla louč z ruky.

„Co se to s vámi děje?“ řekl Zvancev. „Zase už spíte?“

Michajlov na něho pohlédl. Zvancev vykračoval se zvednutou kapucí, ruce měl schované pod pláštěm. Jeho tvář v červeném mihotavém světle vypadala nesmírně protáhlá a velice přísná.

„Nespím,“ řekl Michajlov. „Přemýšlím, ale nespím.“

Vpředu se v dálce začalo rýsovat něco velikého. Šli rychle a brzy dohnali nákladní auto, které se ploužilo po silnici. Zvancev hned nepochopil, že auto jede s vypnutým motorem a že ho táhnou dva velicí mokří velbloudi.

„Saňko, slyšíš mě?“ zavolal operátor.

Klapla dvířka kabiny, vysunula se ven hlava, zablýskly se oči a hlava znovu zmizela.

„Co chceš?“ zeptal se někdo z kabiny.

„Dej mi čokoládu,“ řekl Michajlov.

„Vezmi si, nemám chuť lézt ven. Je tam mokro.“

„To si tedy vezmu,“ řekl bodře Michajlov a zmizel někde i s loučí.

Najednou zase byla úplná tma. Zvancev kráčel vedle nákladního auta a přizpůsobil se rychlosti velbloudů, kteří sotva pletli nohama.

„To nemohou jít rychleji?“ zavrčel.

„Jsou to potvory, nechce se jim,“ řekl někdo v kabině. „Pokoušel jsem se domluvit jim holí, ale sotva se plouží.“ Hlas se odmlčel a dodal: „čtyři kilometry za hodinu. A k tomu mi ještě poplivali kabát.“

Řidič ztěžka vydechl a najednou se rozkřičel:

„Vy prevíti loudaví, tak sebou hněte, sakra!“

Velbloudi lhostejně zafuněli.

„Měli byste jít kousek stranou,“ poradil jim řidič. „Ale počkejte, teď to vypadá, že nic neprovedou.“

Najednou bylo znovu cítit naftu, vedle Zvanceva se objevil Michajlov. Jeho louč čadila a praskala.

„Tak jdeme,“ řekl, „je to už kousek.“

Snadno předhonili spřežení a brzy se po stranách silnice začaly objevovat nízké tmavé stavby. Když se Zvancev zadíval pozorněji, spatřil ve tmě obrovskou budovu. V některých oknech slabě blikala nažloutlá světélka.

„Podívejte se,“ řekl septem Michajlov. „To podél cesty jsou bloky.“

„Ano?“ řekl septem Zvancev.

„Je v nich kvaziobiohmota. Tady bude uložen.“

„Kdo?“

„Mozek,“ zašeptal Michajlov. „Jeho mozek.“

Najednou zabočili a přišli přímo k podjezdu ústavní budovy. Michajlov odstrčil těžká vrata.

„Pojďte dál,“ řekl. „Jenom ale nedělejte hluk.“

Ve vestibulu byla tma, zima a něco tu zvláštním způsobem vonělo. Na velkém stole uprostřed blikalo několik tlustých uplakaných svící, stály tu talířky a velká nádoba na polévku. Talíře byly špinavé. V košíku ležely oschlé kousky chleba. Ve světle svíček bylo špatně vidět. Zvancev udělal několik kroků, zachytil pláštěm za židli a povalil ji.

„No!“ zvolal někdo zezadu. „Toljo, jsi to ty?“

„Jsem,“ řekl Michajlov.

Zvancev se ohlédl. V koutě vestibulu panovalo načervenalé příšeří, a když sem vstoupil Michajlov s loučí, Zvancev si všiml děvčete s bledou tváří. Leželo na pohovce zahalené do něčeho černého.

„Máš něco dobrého?“ zeptalo se děvče.

„Saňka něco veze,“ odpověděl Michajlov. „Chceš čokoládu?“

„Chci.“

Michajlov se hrabal po kapsách a mával loučí.

„Běž vystřídat Zinu,“ řeklo děvče. „Ať si jde lehnout. Od dvanácti teď spí chlapci. Prší tam?“

„Prší.“

„To je dobře. Už toho moc nezbývá.“

„Tady máš tu čokoládu,“ řekl Michajlov. „A já jdu. Tenhle soudruh jde za akademikem…“

„Za kým?“

„Za akademikem.“

Děvče si tiše hvízdlo.

Zvancev přešel přes vestibul a netrpělivě se ohlédl. Michajlov šel hned za ním, děvče sedělo na pohovce a rozbalovalo čokoládu. Za svitu svíček bylo možno rozpoznat jenom drobnou bledou tvář a podivný stříbřitý plášť s kapucí. Michajlov shodil svůj kabát a Zvancev si všiml, že i on byl v dlouhém stříbřitém plášti. Vypadal ve svitu louče až neskutečně.

„Soudruhu Zvanceve,“ řekl, „počkejte tu chvíli. Hned vám přinesu plášť. Zatím si ale nesvlékejte kabát.“

„Dobře,“ řekl Zvancev a usedl na židli.

…V Kasparově pracovně byla tma a zima. Šum deště uspával. Michajlov odešel a řekl, že zavolá Kaspara. Louč si odnesl a svíčky v pracovně nebyly. Zvancev nejprve seděl v křesle pro návštěvy u velikého prázdného stolu. Pak vstal, přistoupil k oknu a zadíval se do noci, opřel se přitom čelem o studené sklo. Kasparo stále nepřicházel. ‚Bez Okady to bude těžké,‘ uvažoval Zvancev. ‚Mohl žít ještě tak dvacet let, ale měli si ho víc chránit. Už před dlouhou dobou mu měli zakázat hloubkové pátrání v moři. Když má člověk za sebou stovku a z toho šedesát let prožije v hloubce přes tisíc metrů… Takhle se nejlépe přijde k modré mrtvici, čert aby to vzal…!‘ Odstoupil od okna, zamířil ke dveřím a nahlédl do chodby. V dlouhé chodbě svítily podél zdí daleko od sebe rozestavené svíčky. Odněkud sem doléhal hlas a neustále opakoval v rytmu metronomu jedno a totéž. Zvancev se zaposlouchal, ale neporozuměl ani slovu. Potom se z načervenalého soumraku na konci chodby vynořily dvě dlouhé bílé postavy a prošly kolem tiše, jako kdyby pluly vzduchem. Zvancev uviděl vyhublé tmavé tváře ve stínu stříbřitých kapuci.

„Budeš něco jíst?“ řekl jeden.

„Ne. Budu spát.“

„Já si něco sním…“

„Ne, spát, nejdřív spát.“

Mluvili polohlasně, ale chodba nesla hlasy daleko.

„Gina málem zničila svůj sektor. Kasparo ji v poslední chvíli zarazil.“

„Strašná ženská! Který sektor?“

„Dvanáct tisíc šest set tři. Orientačně to jsou sluchové asociace.“

„No nazdar…!“

„Kasparo ji poslal, aby šla spát. Sedí teď na šestnáctce a brečí.“

Dva v bílém zmizeli. Bylo slyšet, jak spolu rozmlouvají ještě cestou po schodišti. Zvancev zavřel dveře a vrátil se do křesla.

Tak tedy nějaká Gina málem zničila sektor sluchových asociací. Co by se stalo, kdyby ji Kasparo včas nezadržel. Zvancev sevřel pěsti a zavřel oči. Nevěděl téměř nic o Velkém pokusu. Věděl jenom, že Velký pokus je něco tak složitého, s čím se věda ještě nesetkala. Zakódovat rozdělení impulsů v každé z miliard mozkových buněk, zakódovat spojení mezi impulsy, spojení mezi spojeními… Sebemenší chyba znamená nenapravitelné následky… Děvče málem zničilo celý sektor… Zvancev si zapamatoval, že to byl sektor číslo dvanáct tisíc šest set tři, a bylo mu z toho hrozně. I když dokonce pravděpodobnost chyby nebo pokažení byla při přenášení kódu velmi malá… Dvanáct tisíc sektorů, triliony informačních jednotek. Kasparo stále nepřicházel.

Zvancev znovu vyšel do chodby. Šel od svíčky ke svíčce směrem, odkud se ozýval jednotvárný hlas. Potom uviděl dokořán otevřené dveře a hlas najednou nabyl na síle. Za dveřmi byl obrovský sál se stovkami mihotavých světélek. Panely s ukazateli se táhly podél zdí. Před nimi sedělo několik set lidí. Všichni byli v bílém. V sále byl těžký a horký vzduch, čpěl tu rozpálený vosk. Zvancev si uvědomil, že větrání a klimatizace jsou odpojeny. Vstoupil do sálu a rozhlížel se. Hledal Kaspara, ale jestli tu vůbec byl, pak ho stejně nemohl poznat mezi stovkami lidí ve stejných stříbřitých pláštích s kapucemi staženými hluboko do očí.

„Sektor 18 722 naplněn,“ řekl hlas.

„Sektor 18 723 naplněn.“

V jednom z křesel seděl proti Zvancevovi spící muž.

V sále bylo nepředstavitelné ticho, bylo slyšet jenom ten hlas a šum četných pohybů. Uprostřed sálu Zvancev uviděl stůl a několik křesel. Přistoupil tam.

„Sektor 18 724 naplněn.“

Zvancev pohlédl na hodinky. Byly přesně tři hodiny. Do sálu vstoupil člověk v bílém a zmizel někde v šeru, kde bylo vidět jen mihotavá světélka.

„Sektor 18 725 naplněn…“

Ke stolu přistoupil člověk se svíčkou, postavil ji do voskové kaluže a usedl. Položil na stůl svazek papírů, obrátil stránku a hned usnul. Zvancev viděl, jak mu hlava klesala stále níž, až narazila na papíry.

„Sektor 18 726 naplněn…“

Zvancev znovu pohlédl na hodinky. Mezi naplněním dvou sektorů uplynulo něco přes dvě minuty. Už deset dní a nocí probíhá Velké kódování, bylo naplněno necelých dvacet tisíc sektorů…

„Sektor 18 727 naplněn…“

A tak to šlo deset dní a nocí. Něčí pevná ruka dopadla na Zvancevovo rameno.

„Proč nespíte?“

Zvancev zvedl hlavu a uviděl unavenou tvář pod kapuci. Poznal ji.

„Spát. Okamžitě…“

„Profesor Kasparo…“ řekl a vstal.

„Spát, spát…“ Kasparo se mu díval do očí. „Jestli nemusíte spát, někoho vyměňte.“

Rychle odešel stranou, zastavil se a znovu ho začal upřeně pozorovat.

„To nechápu,“ řekl. „Ale přesto — spát!“

Otočil se k němu zády a rychle vykročil podél řady lidí sedících před pulty. Zvancev uslyšel jeho vzdalující se úsečný hlas:

„Půl dílku… buďte pozornější, Leonide, půldruhého dílku… dobře… výborně… také dobře… jeden dílek, Johnsone, dávejte víc pozor… dobře…“

Zvancev vstal a šel za ním, snažil se neztratit ho z dohledu. Kasparo najednou zvolal:

„Přátelé! Pokračujeme výtečně! Buďte pozornější! Všechno probíhá dobře…! Jenom dávejte pozor na stabilizátory a všechno bude v pořádku.“

Zvancev narazil na dlouhý stůl, u kterého spalo několik lidí, nikdo však na něho nepohlédl, nikdo ze spících nezvedl hlavu. Kasparo zmizel. Zvancev potom šel poslepu podél žluté šňůry světel před pulty.

„Sektor 18 790 naplněn,“ řekl nový hlas plný síly.

Zvancevovi bylo jasné, že zabloudil a že neví, kde je východ ani kam se poděl Kasparo. Usedl na židli, kterou objevil, opřel se lokty o kolena, bradu položil do dlaní a upřeně hleděl na mihotavou svíčku před sebou. Pomalu po ní stékal vosk.

„Sektor 18 798… 799… 800 naplněn… naplněn.“

Někdo táhle a hrůzostrašně vykřikl. Zvancev vyskočil. Viděl, že se nikdo neohlédl, ale přesto všichni znehybněli, všichni byli napjati jako struny. Asi o dvacet kroků dále stál u jednoho operátorského křesla vysoký člověk a křičel, držel se přitom za hlavu:

„Zpátky! Zpátky! Aááá!“

Odněkud se rychlými kroky objevil Kasparo, vrhl se k pultu. V sále bylo ticho, jenom vosk syčel.

„Promiňte mi to,“ řekl vysoký člověk. „Promiňte mi to… promiňte…“ opakoval.

Kasparo se napřímil a zvolal:

„Poslouchejte mě! Sektory 18 796 až 800 přepsat! Znovu!“

Zvancev uviděl, jak stovky lidí v bílém současně zvedly pravé ruce a něco dělaly na pultech. Světla svíček se zachvěla.

„Promiňte mi to, promiňte mi to,“ opakoval ten člověk.

Kasparo ho mírně šťouchl do zad.

„Henry, spát,“ řekl. „Spát, a rychle. Uklidněte se, nic strašného se nestalo…“

Člověk šel podél pultů a stále opakoval stejná slova. ‚Promiňte, promiňte…‘ Nikdo se neotočil. Na jeho místo si sedl už někdo jiný.

„Sektor 18 796 naplněn,“ řekl hlas plný síly.

Kasparo zůstal chvíli stát, pak pomalu prošel kolem Zvanceva. Zvancev mu vykročil naproti a najednou uviděl jeho tvář. Zastavil se a nechal ho projít. Kasparo přistoupil k malému pultu stojícímu opodál, malátně klesl do křesla a zůstal tak chvíli sedět. Pak sebou trhl, celý se naklonil kupředu a tvář přiložil k průhledu velkého periskopu vedoucího do podlahy.

Zvancev stál stranou u dlouhého stolu a nemohl se odtrhnout od unavených nahrbených zad. Stále ještě viděl Kašparovu tvář ve chvějícím se světle svíček. Uvědomil si, že Kasparo už není mladý, nejvýše tak o pět sedm let mladší než Okada. Pomyslel si: ‚Kolik let mu přidalo těchto deset dní a nocí. To všechno se brzy a rychle ukáže.‘

Náhle Kaspara uviděl znovu. Přistoupily k němu dvě postavy. Jedna z nich měla místo pláště s kapuci matně se lesknoucí kulatou, průhlednou přilbu.

„Nestihneme to,“ řekl tiše člověk v přilbě.

Mluvil za Kašparovými zády.

„Kolik ještě,“ zeptal se Kasparo, aniž se ohlédl.

„Klinická smrt přijde za dvě hodiny. Je to s přesností plus minus dvacet minut.“

Kasparo se otočil.

„Vypadá to dobře… podívejte se.“ Zapíchl prst do průhledu periskopu.

Člověk v přilbě zavrtěl hlavou.

„Paralýza nervů,“ řekl ten druhý potichu. Ohlédl se, přejel vypoulenýma očima po Zvancevovi, pak se sklonil ke Kašparovi a něco mu řekl do ucha.

Pak Zvancev toho člověka poznal. Byl to profesor Ivan Krasnov.

„Dobře,“ řekl Kasparo. „Uděláme to tak.“

Poté se ti dva otočili a rychle odešli do tmy.

Zvancev nahmatal židli, usedl a zavřel oči. ‚To je konec,‘ pomyslel si, ‚nestihnou to a on zemře.‘

„Sektor 19 002 naplněn,“ opakoval hlas. „Sektor 19 003 naplněn… sektor 19 004…“

Zvancev nevěděl nic o kódování nervových spojů a představoval si, že Okada leží na podivném stole pod bílým studeným světlem, tenká jehla mu pomalu přejíždí po závitech jeho obnaženého mozku a na dlouhou pásku se ukládají signály impulsů. Zvancev velmi dobře věděl, že ve skutečnosti se to děje docela jinak, avšak představivost mu malovala právě takový obraz: třpytící se jehla přejíždí po mozku a na nekonečný pás se v podobě tajuplných znaků zaznamenává paměť, zvyky, asociace, zkušenosti… a odněkud sem přichází smrt, rozrušuje jednu buňku za druhou, jeden spoj za druhým. Je třeba ji předehnat.

Zvancev nevěděl skoro nic o kódování nervových spojů. Věděl však, že dosud nejsou známy hranice mozkových úseků ovládajících jednotlivé procesy. Věděl, že Velké kódování je možné jenom za podmínek naprosté izolace a při dokonalém zaznamenávání všech nepravidelných polí. Proto ty svíčky a pochodně, proto velbloudi na silnici, opuštěné vesnice a tmavá okna zařízení pro mikropočasí, proto se nepohybují plynoucí cesty… Zvancev věděl, že dosud nebyl nalezen způsob pro kontrolu kódování, který by nenarušoval kód. Že Kasparo pracuje zpola naslepo a kóduje jako první možná i to, co není třeba kódovat. Věděl, že Velké kódování znamená cestu k nesmrtelnosti lidské osobnosti, protože člověk, to nejsou ruce a nohy. Člověk, to je jeho paměť, zvyklosti, asociace, mozek. MOZEK.

„Sektor 19 216 naplněn…“

Zvancev otevřel oči, vstal, přistoupil ke Kašparovi. Ten seděl a hleděl před sebe.

„Profesore Kasparo,“ řekl Zvancev, „jsem oceánolog Zvancev. Musím si promluvit s akademikem Okadou.“

Kasparo zvedl hlavu a dlouho se díval na Zvanceva. Měl kalné, napůl zavřené oči.

„Vyloučeno,“ řekl.

Chvíli se na sebe mlčky dívali.

„Akademik Okada čekal na tuto informaci celý svůj život,“ řekl Zvancev tiše.

Kasparo mu neodpověděl, uhnul očima a znovu soustředěně hleděl před sebe. Zvancev se ohlédl. Byla tma. Světla svíček. Bílé stříbřité pláště s kapucemi.

„Sektor 19 292 naplněn,“ řekl hlas.

Kasparo vstal a řekl:

„Konec.“

A Zvancev uviděl malé červené světélko, blikající na pultě hned vedle periskopu. ‚Svítí,‘ pomyslel si. ‚To znamená konec.‘

„Sektor 19 294 naplněn…“

Ze tmy vyběhla drobná dívka s vlajícím pláštěm. Vrhla se přímo ke Kasparovi, Zvanceva prudce odstrčila.

„Valeriji Konstantinoviči,“ řekla zoufale, „zbývá už jenom jediný volný sektor…“

„Už ho nebudeme potřebovat,“ řekl Kasparo. Vstal a obrátil se na Zvanceva. „Kdo jste?“ zeptal se unaveně.

„Jsem Zvancev, oceánolog,“ řekl Zvancev tiše. „Chtěl bych mluvit s akademikem Okadou.“

„To nepůjde,“ promluvil Kasparo. „Akademik Okada zemřel.“

Naklonil se přes pult a postupně zapojil čtyři nožové spínače. Pod stropem ohromného sálu se rozzářilo oslepující světlo.

Když Zvancev sestoupil do vestibulu, bylo už docela jasno. Do ohromných oken se vlévalo našedlé mlhavé ráno, on ale cítil, že každou chvíli prorazí slunce a bude jasný den. Ve vestibulu nikdo nebyl. Na pohovce se povalovala pomačkaná pokrývka. Na stole mezi hrnci a talíři s jídlem dohořívalo několik svíček. Zvancev se ohlédl na schodiště. Nahoře hučely hlasy. Tam někde byl Michajlov, který slíbil, že Zvanceva doprovodí.

Zvancev přistoupil k pohovce a usedl. Po schodišti sestupovali tři mladí lidé. Jeden z nich přistoupil ke stolu a začal hladově hltat jídlo rovnou rukama. Zvedal talíře, upustil láhev s limonádou, zvedl ji a začal pít rovnou z ní. Ten druhý spal za chůze, oči měl jen mírně pootevřené. Třetí ho přidržoval za rameno a vzrušeně říkal:

„Kasparo to říkal Krasnovovi: Jenom tohle ale řekl. A pak se děda svalil rovnou na pult. Vzali jsme ho a odnesli společně do pracovny, kde spí Serjožka Kruglov. Tak jsme je tam položili vedle sebe.“

„Ani se mi tomu nechce věřit,“ nechápavě řekl ten první mezi přežvykováním. „Skutečně jsme toho stihli udělat tolik?“

„Kolikrát ti to mám sakra opakovat?! Osmadevadesát procent. A nějaké desetitisíciny k tomu, to už jsem si nezapamatoval.“

„Skutečně osmadevadesát?“

„Tobě to, člověče, vůbec nezapaluje a nejsi schopen vnímat, co ti povídám.“

„Já tě vnímám, ale nevěřím tomu.“ Ten, co jedl, se najednou posadil, přitáhl k sobě konzervy. „Vážně tomu nechci věřit. Připadalo mi, že to jde úplně špatně…“

„Hoš-š-š-i,“ zabrumlal ze spaní ospalec, „tak jdem, ne? Už nemůžu…“

Všichni tři začali najednou pobíhat sem tam, až odešli. Po schodišti sestupovali stále noví a noví lidé. Byli ospalí, sotva hýbali nohama. Vzrušení, s opuchlýma očima, s hlasy, které ochraptěly od dlouhého mlčení.

‚Pohřbu se to nepodobá,‘ pomyslel si Zvancev. Věděl, že Okada zemřel, ale nevěřil tomu. Připadalo mu, že akademik prostě usnul a že jenom nikdo zatím neví, jak ho probudit. To nevadí, přijdou na to. ‚Osmadevadesát procent,‘ uvažoval. ‚To není špatné.‘ Připadalo mu zvláštní, že necítil smutek nad tou ztrátou. To nebyl smutek. Všechno, co prožíval, se podobalo něčemu na způsob nespokojenosti, přemýšlel o tom, že bude muset asi ještě dlouho čekat, než se Okada vrátí. Jako to bylo dřív, když Okada na dlouhou dobu odjížděl na kontinent.

Michajlov se dotkl jeho ramene. Neměl už na sobě kabát ani plášť.

„Půjdeme, oceánologu Zvanceve.“

Zvancev vstal a šel za ním ke dveřím. Těžká křídla se rozjela sama od sebe naprosto nehlučně, zlehka.

Slunce ještě nevyšlo, ale bylo už světlo a šedivě modrou oblohou už rychle plula oblaka. Zvancev uviděl ploché béžové stavby a ulice mezi nimi celé zasypané červeným spadaným listím. Lidé vycházeli z ústavu a ve skupinách po dvou třech se rozplývali v ulicích.

Někdo zavolal:

„Kolegové z Kostromi odpočívají v budově číslo šest, první a druhé patro.“

Po délce ulice se v řídkém řetězci objevily kybernetické uklízeči stroje. Za nimi zůstával suchý pruh šedivého betonu.

„Chcete čokoládu?“ zeptal se Michajlov.

Zvancev zavrtěl hlavou. Šli k silnici mezi řadami nízkých nažloutlých budov bez dveří i oken.

Budov bylo mnoho, celá ulice. Byly to bloky s kvazibiohmotou, kde byl uchováván Okadův mozek — dvacet tisíc úseků biohmoty, dvacet nízkých budov s třicetimetrovým průčelím, které však pokračují šesti patry v podzemí.

„Pro začátek to není špatné,“ řekl Michajlov. „Dál už to takhle nepůjde. Dvacet budov pro jednoho člověka, to je moc. Kdyby každý z nás dostal tolik místností…“ Zasmál se a odhodil obal z čokolády na beton.

‚Kdo ví,‘ uvažoval Zvancev, ‚tobě by stačil třeba jediný kufr. A mně možná taky.‘ K odhozenému papíru se pomalu kolébal kybernetický metař a cvakal po betonu neohrabanýma nohama.

„Haló, Saňko!“ vykřikl najednou Michajlov.

Nákladní auto, které je předjelo, se zastavilo a z kabiny se vyklonil známý řidič s lesknoucíma se očima. Nastoupili.

„Kdes nechal ty tvé velbloudy?“ zeptal se Michajlov.

„Někde se pasou,“ řekl řidič. „Už jich mám plné zuby. Ještě když jsem je vypřahal, stačili mě poplivat.“

Michajlov už spal s hlavou položenou na Zvancevovo rameno.

Drobný černovlasý řidič rychle uháněl se svým těžkým autem a potichu si prozpěvoval, a téměř nepohyboval rty. Byla to nějaká zpola zapomenutá písnička. Zvancev nejdřív naslouchal a potom najednou uviděl vrtulníky letící nízko nad cestou. Bylo jich šest. Pak pomyslel na to, že se v této mrtvé zóně znovu rozproudí život. Daly se do pohybu plynoucí cesty. Lidé pospíchali ke svým domovům. Začala pracovat zařízení pro mikropočasí a signální světelné sloupy na silnici. Někdo odtrhával kus překližky s rozklepanými písmeny. Rozhlas oznamoval, že Velké kódování skončilo a že dopadlo uspokojivě. Na vrtulnících zřejmě přiletěla tisková skupina, budou do celého světa vysílat obraz přízemních žlutých budov a rozteklých svíček před vypnutými pulty. Někdo přirozeně bude chtít budit Kašpara, ale nepustí ho k němu, možná že to bude muset dostat na srozuměnou názorněji. A celý svět se brzy dozví, že se člověk velice brzy stane věčným. Nikoli lidstvo, ale člověk, každý jednotlivec, každá osobnost. Dejme tomu, že ze začátku to budou ti nejlepší… Zvancev pohlédl na řidiče. „Soudruhu,“ řekl mu s úsměvem, „chcete žít věčně?“

„Chci,“ odpověděl řidič a také se usmíval. „Ale já budu žít věčně.“

„To já chci taky,“ řekl Zvancev.