Poledne, XXII. století

JACÍ BUDETE

Oceán připomínal zrcadlo. Voda u břehu byla tak klidná, že obvykle se kolébající tmavé výhonky rostlin na dně visely teď v hloubce bez jediného hnutí.

Kondratěv zavedl ponorku do zálivu, postavil ji těsně k břehu a řekl:

„Tak jsme tu.“

Cestující ožili.

„Kde mám kameru?“ zeptal se Slavin.

„Ležím na ní,“ ozval se Gorbovskij slabým hlasem. „Je to strašně nepohodlné. Nemohl bych už vylézt?“

Kondratěv otevřel vstupní otvor a všichni spatřili jasnou modrou oblohu. Gorbovskij vylezl první. Udělal na kamenech několik nejistých kroků; zastavil se a vyzkoušel špičkou boty suché naplavené dříví.

„Tady je nádherně!“ zvolal. „A jak je to tu měkké! Můžu si lehnout?“

„Jistě,“ řekl Slavin. Také se vysoukal ze vstupního otvoru a labužnicky se protahoval.

Gorbovskij okamžitě ulehl.

Kondratěv vyhodil kotvu.

„Co se mě týče,“ řekl, „tak polehávání na naplaveném dříví nedoporučuju. Je tam vždycky spousta písečných blech.“

Slavin bzučel kamerou v nejnepřirozenějších pózách.

„Tak se tvař,“ řekl přísně.

Kondratěv se zašklebil.

„To je skvělé!“ zvolal Slavin a klekal si.

„Já to tak úplně nepochopil s těmi blechami,“ ozval se Gorbovskij. „To dovedou skákat, Sergeji Ivanoviči? Nebo mohou taky kousat?“

„Mohou i kousat,“ odpověděl Kondratěv. „A nech mě být, Jevgeniji! Sbírej naplavené dříví a rozdělej oheň.“

Zalezl do vstupního otvoru a vytáhl kbelík. Slavin si sedl na bobek a začal dvěma prsty štítivě vybírat dříví, hledal kousky pokud možno větší. Gorbovskij ho se zájmem sledoval.

„Stejně mi to pořád není jasné s těmi blechami, Sergeji Ivanoviči.“

„To se ti prokoušou do kůže,“ vysvětloval Kondratěv, zatímco vyplachoval kbelík technickým lihem, „a tam se pak rozmnoží.“

„No jo,“ řekl Gorbovskij a obrátil se na záda. „To je hrůza.“

Kondratěv nabral sladkou vodu ze zásob na ponorce a seskočil na břeh. Beze slova obratně nasbíral dříví, zapálil oheň, zavěsil kotlík nad ohněm a vytáhl ze svých nekonečných kapes vlasec, háček a krabičku s návnadou. Slavin k němu přišel s hrstí větviček.

„Dej pozor na oheň,“ přikázal Kondratěv. „Já zatím nalovím pár okounů. Jsem tu hned.“

Přeskakoval po kamenech, až se dostal na omšelou skálu vystupující z vody snad dvacet metrů od břehu, chvíli tam něco kutil a pak znehybněl. Bylo tiché ráno, slunce se už vynořilo nad obzor, soustředilo paprsky přímo na malý záliv a oslepovalo oči. Slavin usedl se zkříženýma nohama k ohni a začal přikládat třísky.

„Člověk je obdivuhodná bytost,“ řekl z ničeho nic Gorbovskij. „Projděte dějiny za posledních sto století. Jakého obrovského rozvoje dosáhl řekněme takový výrobní sektor. Jak se rozšířilo pole výzkumné činnosti. Rok co rok se vyskytují stále nové oblasti, nová povolání. Já jsem se třeba nedávno seznámil s jedním známým. Učí děti chodit. Je to obrovský odborník. Vyprávěl mi, že existuje nesmírně složitá teorie v tomto oboru…“

„Jak se jmenuje?“ zeptal se líně Slavin.

„Říkají jí… Jelena Ivanovna. Příjmení ovšem neznám. Ale o tom jsem nechtěl mluvit. Chtěl jsem říct, že vědy a výrobní technologie se neustále vyvíjejí, zatímco zábava je stále stejná jako za starého Říma. Když mě přestane bavit dělat hvězdoletce, mohu se stát biologem, stavitelem, agronomem… a kdoví čím ještě. Co když mě ale nebude bavit ležet, co mi pak zbude? Chodit do kina, číst, poslouchat hudbu nebo se dívat, jak druzí běhají. Na stadiónech. A to je všechno. Tak tomu bylo i dříve — chléb a hry. Stručně řečeno, veškerá naše zábava vede nakonec k oblažování několika našich smyslových orgánů. Všimněte si, že dokonce ne všech. Podívejte se, nikdo například ještě nevymyslel, jak oblažovat hmatové a čichové orgány.“

„To by tak ještě scházelo,“ řekl Slavin. „Hromadná podívaná a hromadná hmatoviště. A hromadná voniště.“

Gorbovskij se tiše rozchechtal.

„To je ono,“ řekl. „Voniště. Ale to přece jednou bude, Jevgeniji Markoviči. Jednou to zcela jistě bude.“

„Vždyť je to zákonité, Leonide Andrejeviči. Zákony přírody jsou takové, že člověk nakonec netouží jenom po pouhém vnímání, jako po zpracování těchto vjemů, snaží se oblažit nejen smyslové orgány, ale svůj hlavní vjemový orgán — mozek.“

Slavin vybral z naplaveného dříví ještě několik kousků a přihodil je na oheň.

„Otec mi vyprávěl, jak za jeho časů někdo lidstvu prorokoval, že v době přebytku zdegeneruje. Všechno prý budou dělat stroje, nebude si vydělávat ani na chleba s máslem, z nás že se stanou příživníci. Lidé prý pak budou jako trubci. Jde ovšem o to, že práce je mnohem zajímavější než odpočinek. Být takovým trubcem je prostě nudné.“

„To já jsem znal jednoho trubce,“ řekl vážně Gorbovskij. „Strašně ho však měla ráda děvčata a on dočista vymřel následkem přirozené volby. Přesto si myslím, že dějiny zábavy nejsou ještě skončeny. Mám na mysli zábavu ve starém slova smyslu. A nějaká ta voniště určitě ještě budou. Docela jasně to před sebou vidím…“

„Sedí čtyřicet tisíc lidí pohromadě,“ řekl Slavin, „a všichni čichají. Symfonie ‚Růže v rajské omáčce‘. A kritici s velikými nosy budou psát: Ve třetí části s ohromující disonancí se prodírá do něžné vůně dvou růžových lístků durové znění čerstvé cibule…“

Když se Kondratěv vrátil s několika právě ulovenými rybami, hvězdoletec a spisovatel se už dost nařehtali u zhasínajícího ohně.

„Co vás to vzalo?“ zvědavě se zeptal Kondratěv.

„Máme radost ze života, Serjožko,“ odpověděl Slavin. „Zkrášli svůj život taky pěkným vtipem.“

„To můžu,“ řekl Kondratěv. „Hned očistím ryby, ty sebereš vnitřnosti a zakopeš je tamhle pod tím kamenem. Já je tam vždycky zakopávám.“

„Symfonie ‚Náhrobní kámen‘,“ řekl Gorbovskij. „Část první — allegro non troppo.“

Slavinova tvář se protáhla a mlčky pohlédl na osudný kámen. Kondratěv vzal kambalu, pleskl s ní o plochý kámen a vytáhl nůž. Gorbovskij s obdivem sledoval každý jeho pohyb. Kondratěv jediným šikmým říznutím oddělil hlavu kambaly, šikovně zajel rukou pod kůži a rázem svlékl kambalu z kůže, jako kdyby si stáhl rukavici. Kůži a vyjmuté vnitřnosti hodil Slavinovi.

„Leonide Andrejeviči,“ řekl. „Přineste sůl, prosím vás.“

Gorbovskij beze slova vstal a vlezl do ponorky. Kondratěv rychle očistil kambaly a pustil se do okounů. Hromádka rybích vnitřností před Slavinem rostla.

„A kde je sůl?“ ozval se Gorbovskij ze vstupního otvoru.

„Ve skříňce s potravinami,“ ozval se Kondratěv. „Vpravo.“

„Nerozjede se?“ s obavami v hlase se zeptal Gorbovskij.

„Kdo jako?“

„Ponorka. Tady vpravo je ovládací pult.“

„Napravo od pultu je skříňka,“ řekl Kondratěv.

Bylo slyšet, jak Gorbovskij hospodaří v kabině.

„Už ji mám,“ radostně oznámil. „Mám ji přinést všechnu? Je jí tu tak pět kilo…“

Kondratěv zvedl hlavu.

„Kolik — pět? Musí tam být malý balíček.“

Po krátké přestávce Gorbovskij ohlásil:

„Měls pravdu. Hned ji přinesu.“

Vysoukal se z otvoru a v natažené ruce držel balíček se solí. Ruce měl celé od mouky. Balíček položil u Kondratěva a chystal se znovu ulehnout, když však Kondratěv řekl:

„A teď, Leonide Andrejeviči, přineste prosím bobkový list.“

„A proč?“ s neuvěřitelným údivem se zeptal Gorbovskij. „Copak tři velcí, staří lidé, tři dědkové se nemohou obejít bez bobkového listu? S jejich obrovskou zkušeností, s jejich vytrvalostí…“

„Tak už dost,“ řekl Kondratěv. „Slíbil jsem vám, Leonide Andrejeviči, že si dneska pořádně odpočinete, a se mnou si odpočinete dobře. Šup pro bobkový list…“

Gorbovskij odešel pro bobkový list, pak šel pro pepř, pak pro další koření, potom zvlášť pro chléb. Na znamení protestu společně s chlebem přitáhl těžkou kyslíkovou láhev a jízlivě se zeptal:

„Vzal jsem to najednou. Pro jistotu, kdybychom ji náhodou potřebovali…“

„To potřebovat nebudeme,“ řekl Kondratěv. „Pěkně vám děkuji, odneste ji zpátky.“

Gorbovskij vlekl s nadávkami láhev do ponorky. Když se vrátil, už se nepokoušel ulehnout. Zůstal stát vedle Kondratěva a díval se, jak vaří rybí polévku. Zamračený dopisovatel Evropského informačního střediska pomocí klacíků odnášel rybí vnitřnosti k náhrobnímu kameni.

Polévka se vařila. Linula se z ní omamná vůně kořeněná lehkou vůní dýmu. Kondratěv vzal lžíci, ochutnal a zamyslel se. „Tak co?“ zeptal se Gorbovskij.

„Ještě trochu soli,“ odpověděl Kondratěv. „A snad trochu pepře. Co říkáš?“

„Snad jo,“ řekl Gorbovskij a polkl slinu.

„Ano,“ řekl rozhodně Kondratěv. „Sůl a pepř.“

Slavin skončil s přenášením rybích zbytků, navalil na ně kámen a šel si mýt ruce. Voda byla teplá a průzračná. Bylo vidět, jak se mezi vodními rostlinami proplétají drobné šedozelené rybky. Slavin usedl na kámen a zadíval se. Za zálivem se zvedal jako stěna třpytivý oceán. Nad obzorem visely modré vrcholky sousedního ostrova. Všechno bylo modré, třpytivé, nehybné, jenom nad kameny v zálivu se bez jediného zavolání vznášeli velcí černobílí ptáci. Od vody stoupala slaná vůně.

„To je výborná planeta ta Země,“ řekl najednou.

„Hotovo!“ oznámil Kondratěv. „Sedněte si k polévce. Leonide Andrejeviči, buďte tak laskav, přineste talíře.“

„Dobrá,“ řekl Gorbovskij, „to abych ale vzal najednou i lžíce.“ Rozesadili se kolem kouřícího kotlíku a Kondratěv rozléval polévku. Nějakou dobu jedli mlčky. Pak Gorbovskij řekl:

„Já rybí polévku moc rád. A tak málokdy mám možnost ji jíst.“

„Je jí tam půl kotle,“ oznámil Kondratěv.

„Ale Sergeji Andrejeviči,“ řekl Gorbovskij s povzdechnutím, „na půl roku se jí člověk nenají.“

„Tak na Tagoře prostě rybí polévka nebude,“ řekl Kondratěv. Gorbovskij si znovu povzdechl.

„Možná že bude, možná že nebude. Tagora ovšem není Pandora, takže na rybí polévku nějaká naděje je. Jenom jestli nám Komise dovolí lovit ryby.“

„A proč by nedovolila?“

„V komisi jsou žlučovití a přísní lidé. Třeba takový Komov. Určitě mi zakáže dokonce i ležet. Bude vyžadovat, aby veškerá má činnost byla v souladu se zájmy původních obyvatel této planety. A odkud já mám vědět, jaké mají zájmy?“

„Vy jste fantastický uskuhranec, Leonide Andrejeviči,“ řekl Slavin. „Vaše účast v Komisi pro kontakt je strašný omyl. Dovedeš si představit, Sergeji, jak Leonid Andrejevič, od hlavy k patě samé mateřské znaménko antropocentrismu, stojí před civilizací jiného světa?“

„A proč ne?“ soudně řekl Kondratěv. „Já si Leonida Andrejeviče vážím.“

„Já si ho taky vážím,“ řekl Slavin. „Nelíbí se mi ale ta první otázka, kterou má položit tagorjanům.“

„Co to je za otázku?“ podivil se Kondratěv.

„Přece ta první — můžu si lehnout?“

Kondratěv zafuněl do lžíce s polévkou a Gorbovskij pohlédl vyčítavě na Slavina.

„Ale Jevgeniji Markoviči!“ řekl. „Copak je možné dělat si takovou legraci? Vy se smějete, a mně je strašně při pomyšlení, že při prvním kontaktu s nově objevenou civilizací, při takové historické události, můžeme sebemenší chybou ublížit našim potomkům. A potomci, to vám musím říct, nám nesmírně věří.“

Kondratěv přestal jíst a pohlédl na něho.

„Ale ne,“ rychle řekl Gorbovskij. „Za všechny potomky dohromady samozřejmě neručím, ale Petr Petrovič se naprosto jednoznačně vyjádřil něco jako v tom smyslu, že v nás věří.“

„Čí že to je potomek, ten Petr Petrovič?“ zeptal se Kondratěv.

„Naprosto přesně vám to říct nemohu. Je jenom jasné, že je to potomek nějakého Petra. Aby vám to bylo jasné, o tom jsme s ním tak nějak nemluvili… Jestli chcete, povím vám, o čem jsme si s ním povídali.“

„Hm,“ řekl Kondratěv. „Bude se mýt nádobí?“

„Ne, s tím nesouhlasím. Teď, nebo nikdy. Po jídle se má chvilku ležet.“

„Správně!“ zvolal Slavin a svalil se na bok. „Povídejte, Leonide Andrejeviči.“

A Gorbovskij začal vyprávět.

„Letěli jsme na Tarielu k EN-6, byla to snadná cesta a zcela nezajímavá, vezli jsme Percy Dixona a sedmdesát tun chutného jídla pro místní astronomy, když vtom se roztrhl obohacovač. Takové věci se stávají dokonce i nyní. Zůstali jsme viset v prostoru dva parseky od nejbližší základny a pomalu jsme se chystali na cestu na onen svět, protože bez obohacovače plazmy jsme na nic jiného pomýšlet ani nemohli. V naší situaci jsme měli dvě řešení: otevřít vstupní otvor hned nebo nejdřív sníst sedmdesát tun potravin určených astronautům a pak stejně ten otvor otevřít. Sešli jsme se s Walkensteinem v kabině u Percy Dixona a začali jsme volit. Percy Dixon na tom z nás byl relativně nejlépe — měl rozbitou hlavu a ještě o ničem nevěděl. Velice brzy jsme s Walkensteinem došli k závěru, že nemáme kam pospíchat. Byl to největší úkol, jaký jsme si kdy vytkli: ve dvou lidech zlikvidovat sedmdesát tun jídla. S Dixonem jsme počítat nemohli. Třicet let jsme to mohli na každý pád táhnout a pak jsme stejně museli otevřít vstupní otvory. Systémy vodní a kyslíkové regenerace jsme měli v naprostém pořádku, letěli jsme rychlostí 250 tisíc kilometrů za sekundu a měli jsme příležitost uvidět ještě nám zcela neznámé světy, nepočítám-li ovšem onen svět.

Byl bych rád, kdybyste si jasně představili naši situaci: k nejbližšímu obydlenému místu to byly dva parseky, kolem bylo beznadějně prázdno, na palubě byli dva živí a jeden polomrtvý — tedy tři lidé, přesně tři, to vám říkám jako velitel. A v tom se otevřely dveře, do kabiny vstoupil čtvrtý. Nejdřív jsme se tomu nedivili. Walkenstein se jen nepřívětivě zeptal: ‚Co tu chcete?‘ A najednou nám to došlo, vyskočili jsme a upřeli jsme na něho oči. A on upřel oči na nás. Je třeba podotknout, že to byl úplně obyčejný člověk. Středně velký, pohublý, příjemné tváře, nijak moc vlasatý, jako byl třeba náš Dixon. Jenom oči měl zvláštní, takové, jako mívá dětský lékař. A ještě něco — byl oblečen jako hvězdoletec za letu, jenom bundu měl zapnutou zprava doleva. Tak se zapínají ženy, jo a ještě prý ďáblové. To mi na tom připadalo nejpodivnější. Zatímco jsme se prohlíželi, mrkl jsem, koukám — bundu už měl zapnutou správně.

‚Dobrý den,‘ povídá ten neznámý.,Jmenuji se Petr Petrovič. Jak se jmenujete vy, to už vím, proto nebudeme ztrácet čas, podíváme se, co je s doktorem Percy Dixonem.‘ Bez dlouhých ceremonií odstrčil Walkensteina a sedl si vedle Dixona. ‚Promiňte,‘ povídám mu, ‚vy jste lékař?‘ ‚Ano,‘ povídá on, ‚tak trochu.‘ A začne strhávat Dixonovi z hlavy obvaz. Dělá to, jako kdyby si hrál, jako kdyby dítě strhávalo obal z bonbónu. Až mi z toho přeběhl mráz po zádech. Dívám se na Walkensteina — Mark stojí celý bledý, jenom otvírá a hned zas zavírá ústa. Mezitím Petr Petrovič strhnul obvaz a obnažil ránu. Byla to tedy strašná rána, ale Petr Petrovič nepřišel do rozpaků. Roztáhl prsty a začal Dixonovi masírovat lebku. A představte si, rána se zacelila. Přímo před našima očima. Nezůstalo po ní ani stopy. Dixon se obrátil na pravý bok a začal chrápat, jako kdyby se mu nikdy nic nestalo.

‚Tak,‘ povídá Petr Petrovič. ‚Ať se teď vyspí. My se spolu zatím podíváme, co se to děje ve vaší strojovně.‘ Šli jsme za ním jako ovečky, jenom jsme na rozdíl od nich nebečeli. Prostě, snad si to dokážete představit, jsme nenalézali slov. Pro takové setkání jsme také žádná slova připravena neměli. Petr Petrovič otvírá vstupní otvor do reaktoru a leze rovnou do prostoru s obohacovačem. Walkenstein jen tak vydechl a zvolal: ‚Pozor! Je tam radiace!‘ Pohlédl na nás zamyšleně a pak řekl: ‚Jo, máte pravdu. Běžte, Leonide Andrejeviči a Marku Jefremoviči, rovnou do kabiny, já se hned vrátím.‘ A zavřel za sebou. Šli jsme spolu s Markem do kabiny a jeden druhého jsme štípali. Nepromluvili jsme a jen jsme se štípali, strašně moc. Ale neprobudili jsme se, ani on, ani já. Asi po dvou minutách začaly fungovat indikátory, pult pro ovládání obohacovače ukazuje pohotovost číslo jedna. Pak se Mark přestal štípat a povídá potichu: ‚Leonide Andrejeviči, pamatujete si, jak se má člověk chránit před nadpřirozenými silami?‘ Sotva to vyslovil, vstoupil Petr Petrovič. ‚Tedy,‘ povídá, ‚to ale máte hvězdolet, Leonide Andrejeviči. Úplný hrob. Skláním se před vaší odvahou, přátelé.‘ Pak nám navrhl, abychom si sedli a kladli mu otázky.

Začal jsem usilovně přemýšlet, jakou co nejchytřejší otázku bych mu položil, zatímco Mark, člověk beze zbytku praktický, se zeptal: ‚Kde teď jsme?‘ Petr Petrovič se smutně usmál, v tom okamžiku se stěny naší kabiny staly průhlednými. ‚Tak tedy,‘ říká Petr Petrovič a ukazuje prstem: ‚Tamhle je naše Země. Čtyři a půl parseku. A tamhle je EN-6, jak jste to pojmenovali. Změňte kurs o šest desetin sekundy a leťte rovnou na deritrinitaci. Neměl bych vás rovnou hodit k EN-6?‘ Ješitný Mark odpověděl: ‚Ale ne, nenamáhejte se, to my už sami…‘ A hned se do toho pustil a začal orientovat koráb. Já jsem stále ještě přemýšlel o otázce, ale pořád mi lezla do hlavy všelijaká ‚počasí v nadhvězdných prostorech‘. Petr Petrovič se zasmál a řekl: ‚Dobrá, jste teď příliš rozrušeni na to, abyste mohli klást otázky. Já už musím jít. Čekají mě v nadhvězdných prostorách. Nejlépe bude, když vám to všechno stručně vysvětlím sám.

Já jsem váš vzdálený potomek. My potomci rádi navštěvujeme vás, naše předky. Chodíme se dívat, jak vám jde práce od ruky, a chceme vám ukázat, jací budete. Předky vždycky zajímá, jací budou, a potomky zase, jak se stali takovými, jací jsou. Řeknu vám ale upřímně, takové výlety pro nás nejsou příliš povzbudivé. S vámi, předky, je nejlepší kontakt mezi čtyřma očima. Dalo by se toho tolik napáchat, že by celé dějiny byly vzhůru nohama. Udržet se a nezasáhnout do vašich záležitostí je někdy nesmírně těžké. Vměšování v míře, jak jsem to teď udělal například já, to je ještě možné. Ale co třeba jeden můj přítel. Dostal se do bitvy u Kurska a začal tam odrážet tankový útok. Sám zahynul, a co z toho pak bylo, na to teď raději ani nemyslet. Samozřejmě že ten útok neodrážel sám, takže to všechno proběhlo nenápadně. Nebo jiný můj přítel — ten zase chtěl zničit Čingischánova vojska. Sotva ho udrželi. No a to je v podstatě všechno. Už půjdu, jistě mají o mě už strach.‘

Vtom jsem vykřikl. ‚Počkejte, ještě jednu otázku! To tedy znamená, že vy teď můžete všechno?‘ Podíval se na mě s takovou přezíravou něhou a řekl: ‚Co vás to, Leonide Andrejeviči, napadá. Něco už samozřejmě dokážeme, ale práce máme dost ještě na milióny století. Tak třeba není to tak dlouho, onemocnělo u nás jedno dítě. Vychovávali jsme je, vychovávali, až jsme se museli vzdát. Mávli jsme nad ním rukou a poslali jsme je hasit galaxie, v sousední metasoustavě je jich asi deset zbytečných. Ale vy, povídá, vy jste, přátelé, na správné cestě. Vy se nám líbíte. Věříme ve vás. Jenom si pamatujte: jestli budete takoví, jací chcete být, pak my budeme takoví, jací teď jsme. A jací tedy budete.‘ Mávl rukou a odešel. No a to je celá ta pohádka.“

Gorbovskij se zvedl na loktech a rozhlédl se po posluchačích. Kondratěv podřimoval, vyhříval se na sluníčku. Slavin ležel na zádech a zamyšleně upíral oči do nebe.

„Pro budoucno vstáváme ze sna,“ pomalu recitoval. „Pro budoucno odhalujeme roušky tajemství. Pro budoucno tříbíme myšlenky. Pro budoucno shromažďujeme síly… Uslyšíme kroky ohnivého živlu, ale my budeme už připraveni řídit ohnivé vlny.“

„To je podstata. Ale jakou to bude mít formu?“ řekl Gorbovskij.

„Dobrý začátek,“ profesionálně řekl Slavin. „Ale ke konci jste to pokazil. Copak bylo tak těžké vymyslet si něco jiného místo toho vašeho nevychovaného dítěte?“

„Bylo,“ přiznal Gorbovskij.

Slavin se otočil na břicho.

„Víte, Leonide Andrejeviči,“ řekl, „mé představy vždycky ohromovala leninská myšlenka o vývoji člověka ve spirále. Od prvotního komunismu zbídačených přes hlad, krev, války, přes šílenou nespravedlnost, ke komunismu nevyčíslitelných duševních a materiálních hodnot. Mám velké podezření, že pro vás je to jenom teorie, ale já jsem přece zastihl čas, kdy se rameno spirály ještě neuzavřelo. I když to bylo v biografu, přesto jsem ještě viděl, jak se raketami zapalují vesnice, jak lidé hoří v napalmu… Víte, co to je napalm? A co to je úplatkář, to taky víte? Musíte to pochopit, komunismem člověk začal a ke komunismu se vrátil, a právě tímto návratem začíná nové rameno spirály, rameno už zcela fantastické…“

Kondratěv najednou otevřel oči, protáhl se a usedl.

„Filozofové,“ řekl. „Aristotelové. Pojďte, rychle umyjeme nádobí, vykoupeme se a já vám ukážu Zlatou jeskyni. Něco takového jste ještě neviděli, vy zkušení dědové.“