Poledne, XXII. století

DVA Z TAJMYRU

Po obědě si Sergej Ivanovič Kondratěv trochu pospal, a když se probudil, přišel Žeňa Slavin. Žeňova rezavá kštice rozsvítila stěny, až zrudly, jako když zapadá slunce. Žeňa příjemně a omamně voněl neznámou kolínskou vodou.

„Buď zdráv, Serjožko, kamaráde!“ zakřičel od prahu.

Vtom někdo přísně řekl:

„Mluvte laskavě potichu.“

Žeňa pohotově zakýval do chodby, po špičkách se přiblížil k lůžku a usedl tak, aby ho Kondratěv mohl vidět, aniž pohnul hlavou. Ve tváři měl radost a vzrušení. Kondratěv si už ani nevzpomínal, kdy ho naposledy takhle viděl. A dlouhou načervenalou jizvu na Žeňově tváři viděl vůbec poprvé.

„Buď zdráv, Žeňo,“ řekl Kondratěv.

Ohnivá kštice Žeňova se najednou rozplynula. Kondratěv přimhouřil oči a vzlykl.

„To je ale, co,“ zabručel rozzlobeně. „Nezlob se, prosím tě, na mě. Celý jsem se tu rozklížil. No a jak se ti tam vede?“

„Ale dobře, docela dobře,“ vzrušeným hlasem řekl Žeňa. „Všechno tu je prostě báječné! Hlavně že tě z toho dostali. Jak já jsem se o tebe strachoval, Sergeji Ivanoviči… Zvlášť ze začátku. Byl jsem sám, a takový stesk, takový strašný stesk… Chci k tobě, ale nechtějí mě pustit. Nadávám, ale na nikoho to nedělá zvláštní dojem. Přemlouvám je, přesvědčuji, pokouším se jim dokázat, že jsem nakonec taky lékař… ostatně jaký já jsem vlastně teď lékař…“

„No dobře, věřím ti, věřím,“ řekl mírně Kondratěv.

„A najednou mi dnes zavolal sám Protos. Dostáváš se z toho pěkně, Serjožo. Za půldruhého týdne tě naučím řídit pterokar. Už jsem ho pro tebe objednal.“

„Ano?“ řekl Kondratěv.

Na čtyřech místech měl zlomenou páteř, potrhanou bránici a porušené spoje na lebce. Při blouznění si pořád představoval, že je loutka udělaná z látky, kterou rozdrtilo pásové nákladní auto. Ostatně na lékaře Protose bylo spolehnutí. Byl to silný růžolící člověk tak k padesátce (nebo ke stovce, kdopak by se v tom teďka vyznal), nesmírně mlčenlivý a velice hodný. Přicházel vždycky ráno a večer, usedl k němu a funěl tak sympaticky, že Kondratěvovi bylo hned lépe. Samozřejmě, že to byl vynikající lékař, protože dosud nedal umřít loutce z látky, kterou rozdrtily pásy nákladního auta.

„Nojo,“ řekl Kondratěv. „Snad…“

„Ó!“ zvolal nadšeně Žeňa. „Za půldruhého týdne budeš řídit pterokar. Protos je kouzelník, to ti říkám jako bývalý lékař.“

„Ano,“ řekl Kondratěv, „Protos je nesmírně hodný člověk…“

„Skvělý lékař. Když jsem se dozvěděl, čím se zabývá, bylo mi jasné, že musím změnit povolání. Měním povolání, Sergeji Ivanoviči. Začnu psát!“

„Hm,“ řekl Kondratěv. „To tedy znamená, že tu spisovatele o moc lepší nemají.“

„To je totiž tak,“ řekl Žeňa, „jedno je jasné: všichni jsou modernisté, zatímco já sám budu jediný klasik. Jako Tretiakovskij: ‚Kateřina Veliká — a! — přijela do Carského Sela‘.“

Kondratěv pohlédl na Žeňu napůl zavřenýma očima. Ano, Žeňka neztrácí čas. Oblečen je podle poslední módy, to je jasné, — krátké kalhoty a měkká volná blůza s krátkými rukávy a rozhalenkou. Ani jediný šev, všechno v jemných světlých barvách. Učesán je s lehkou nedbalostí, hladce vyholen a navoněný. Dokonce i některá slova se snaží vyslovovat tak, jak je vyslovují pravnuci — úsečně a hlasitě, nyní už negestikuluje. Pterokar… A to uplynulo teprve několik týdnů…

„Jevgeniji, zase jsem zapomněl, jaký tu teď mají rok,“ řekl Kondratěv.

„Dva tisíce sto devatenáct,“ odpověděl slavnostně Žeňa. „Říkají tu jednoduše, že je rok sto devatenáctý.“

„A jak je to, Jevgeniji,“ řekl Kondratěv nesmírně vážně, „se zrzavými — co je s nimi? Existují ještě ve dvaadvacátém století, nebo už úplně vymizeli?“

Žeňa odpověděl stejně slavnostně:

„Včera jsem měl tu čest besedovat s tajemníkem Ekonomické rady severozápadní Asie. Nejchytřejší člověk a úplně infrarudý.“

Zasmáli se a prohlíželi si přitom jeden druhého. Pak se Kondratěv zeptal:

„Poslyš, Žeňo, jak jsi přišel k té pěšině na obličeji?“

„Tuhle?“ Žeňa nahmatal prsty jizvu. „Copak je ji ještě vidět?“ rozhořčil se.

„Aby ne,“ řekl Kondratěv. „Červená na bílém.“

„To mám z té doby, co ty. Slíbili mi ale, že to všechno brzy zmizí. Beze stopy. A já tomu věřím, protože oni mohou všechno.“

„Kdo — oni?“ ztěžka se zeptal Kondratěv.

„Jak to myslíš — kdo? Lidé… pozemšťané.“

„To jako my?“

Žeňa zamrkal.

„Samozřejmě,“ řekl nejistě. „V jistém smyslu… my.“

Přestal se usmívat a pozorně pohlédl na Kondratěva.

„Serjožo,“ řekl tiše. „Moc tě to bolí, Serjožo?“

Kondratěv se zlehka usmál a očima dal najevo, že ne, že ho to moc nebolí. ‚Brzy ale začne,‘ pomyslel si. Stejně hezky Žeňa řekl: „Serjožo. Moc tě to bolí, Serjožo?“ Jsou to milá slova a on je mile řekl. Řekl je úplně stejně jako toho nešťastného dne, kdy se Tajmyr zaryl do sypkého prachu bezejmenné planety a Kondratěv si při výstupu zranil nohu. Bylo to velmi bolestivé, i když samozřejmě ne tolik jako nyní. Žeňa odhodil kamery a plazil se po sypkém svahu písečného přesypu, táhl za sebou Kondratěva, vztekle nadával, a když se jim konečně podařilo vyškrábat se na vrcholek písečného přesypu, ohmatal Kondratěvovu nohu přes skafandr a zničehonic se docela tiše zeptal: „Serjožo. Moc tě to bolí, Serjožo?“ Nad modrou pouští pomalu stoupal na nafialovělé obloze rozpálený bílý kotouč, ve sluchátkách podrážděně rachotily poruchy a oni dlouho seděli a čekali, až se vrátí výzvědný robot. Robot se však nevrátil, musel se utopit v tom prachu, a tak se dlouho plazili zpátky k Tajmyru…

„O čem chceš psát?“ zeptal se Kondratěv. „O naší cestě?“

Žeňa se zaujetím začal vyprávět o jednotlivých částech i kapitolách, ale Kondratěv ho už nevnímal. Díval se na strop a myslel na jediné: „Bolí to, bolí to, bolí to…“ A jako vždycky, když už bolest byla nesnesitelná, ve stropě se rozevřel oválný otvor, nehlučně se vysunula drsná šedivá roura se zelenými blikajícími okénky. Plynule sjela, až se téměř dotýkala Kondratěvovy hrudi a pak znehybněla. Posléze se ozvalo tiché vibrační hučení.

„Co to… je?“ vyptával se Žeňa a vstal.

Kondratěv mlčel, oči měl zavřené a s ulehčením vnímal, jak ustupuje, utichá, mizí šílená bolest.

„Neměl bych raději odejít?“ řekl Žeňa a rozhlížel se.

Bolest byla pryč. Roura nehlučně vyjela nahoru, otvor ve stropě se uzavřel.

„Kdepak,“ řekl Kondratěv. „To je jen léčebná procedura. Sedni si, Žeňo.“

Pokoušel se rozpomenout, o čem Žeňa mluvil. Ano, novela, črta „Za světelnou bariérou“. O cestě Tajmyru. O pokusu překonat světelnou bariéru. O katastrofě, která přenesla Tajmyr stoletím…

„Poslyš, Jevgeniji,“ řekl Kondratěv. „Vyznají se vůbec v tom, co se s námi stalo?“

„Ano, jistě,“ řekl Žeňa.

„Tak co?“

„No,“ řekl Žeňa. „Samozřejmě, že se v tom vyznají. To nám ale nepomůže. Já například nedokážu pochopit, čemu rozumějí.“

„Ale přesto…“

„Řekl jsem jim všechno a oni prohlásili: To je jasná sigmaderitrinitace.“

„Cože?“ řekl Kondratěv.

„De-ri-tri-ni-ta-ce. A sigma ještě k tomu.“

„Nějaká tramtarace,“ zabručel Kondratěv. „Snad k tomu řekli ještě něco?“

„Rovnou mi řekli: Váš Tajmyr se dostal těsně ke světelné bariéře s legenovým zrychlením a sigmaderitrinitoval. Časoprostorové kontinuum. Říkali, že jsme neměli použít legenového zrychlení.“

„Tak,“ řekl Kondratěv. „Neměli jsme ho tedy použít, ale my jsme ho použili. Deri…teri… Jak se to jmenuje?“

„Deritrinitace. Zapamatoval jsem si to napotřetí. Prostě pokud jsem tomu porozuměl, každé těleso u světelné bariéry při určitých podmínkách nepředstavitelně mění tvary, jako kdyby protínalo prostor. No… Je to přibližně něco podobného, co předpovídal za našich časů Bykov — mladší. (Aha, řekl Kondratěv.) Tomu protínání říkají deritrinitace. Všechny jejich dálkové koráby jsou založeny na tomto principu. Mají D-kosmolety. (Aha, řekl znovu Kondratěv.) Při deritrinitaci jsou zvláště nebezpečná ta legenová zrychlení. Kde se berou a v čem je jejich podstata, to jsem naprosto nepochopil. Nějaká lokální vibrační pole, hyperpřechody, plazma a tak dále. Faktem je, že při legenových poruchách dochází nutně k silnému zkreslení časových měřítek. Právě to se stalo s naším Tajmyrem.“

„Deritrinitace,“ řekl smutně Kondratěv a zavřel oči. Odmlčeli se. Je to špatné,‘ pomyslel si Kondratěv. ‚D-kosmolety. Deritrinitace. To nikdy nezvládnu. A polámaná záda.‘

Žeňa ho pohladil po tváři a řekl:

„To nic, Serjožo. Já si myslím, že časem se ve všem vyznám. Budeme se muset, samozřejmě, hodně učit…“

„Učit se od základů,“ zašeptal Kondratěv, aniž otevřel oči. „Nebuď naivní, Žeňo. Učit se od základů. Všechno a od samého začátku.“

„No co, já nejsem proti,“ řekl bodře Žeňa. „Hlavní je chtít.“

„Chtít znamená moci?“ jedovatě se zeptal Kondratěv.

„No právě.“

„Tohle přísloví si vymysleli lidé, kteří mohli, i když dokonce nechtěli. Lidé ze železa.“

„No tak,“ řekl Žeňa. „Ty taky nejsi papírový. Tak poslouchej. V minulé dekádě jsem se seznámil s jednou dívkou…“

„Neříkej?“ pronesl Kondratěv. (Žeňa se nesmírně rád seznamoval s dívkami.)

„Je to filoložka. Chytrá, kouzelná, nádherná.“

„No samozřejmě,“ řekl Kondratěv.

„Nech mě domluvit, Sergeji Ivanoviči. Já to všechno chápu. Ty se bojíš. Tady ale člověk nemůže být sám. Tady osamělí lidé nejsou. Dej se co nejrychleji dohromady, navigátore. Začínáš být zatrpklý.“

Kondratěv chvíli mlčel a pak ho požádal:

„Jevgeniji, buď tak laskav a jdi k oknu.“

Žeňa vstal, neslyšně našlapoval a přistoupil k obrovskému modrému oknu přes celou zeď. Kondratěv v okně viděl jenom oblohu. V noci se okno podobalo tmavomodré propasti s napíchanými prudce zářícími hvězdami, jednou nebo dvakrát navigátor viděl, jak se tam zapaluje rudá záře, jak se rozsvítí a rychle pohasne.

„Jsem tu,“ řekl Žeňa.

„Co je tam?“

„Balkón.“

„A co dál?“

„Pod balkónem je náměstí,“ řekl Žeňa a ohlédl se na Kondratěva.

Kondratěv se zachmuřil. Už ani Žeňa mu nerozumí. Byl zoufale sám. Doposud neví nic. Vůbec nic. Dokonce ani neví, co to je v jeho pokoji, proč tu všichni tak neslyšně chodí. Včera večer se navigátor pokusil pozvednout a prohlédnout si pokoj, ale okamžitě upadl do bezvědomí. Víckrát se o to nepokoušel, protože bezvědomí nesnášel.

„Tak tahle budova, ve které ležíš,“ řekl Žeňa, „to je sanatorium pro těžce nemocné. Budova má patnáct pater a tvůj pokoj…“

„Nemocniční pokoj,“ zavrčel Kondratěv.

„…A tvůj pokoj je v osmém patře. Balkón. Kolem dokola jsou hory — Ural — a borový les. Odtud vidím ještě další podobné sanatorium. To je asi dvacet kilometrů odtud. Tam dál je Sverdlovsk, ale to je takových sto kilometrů. Dál vidím startovní plochu pro pterokary. Vážně, jsou to kouzelné stroje. Teď tam jsou čtyři. Tak. A co dál? Tam dál je pak květinový záhon s fontánou. U fontány stojí nějaké dítě a podle všeho uvažuje, jak by mohlo utéci do lesa…“

„To je také těžce nemocné?“ zeptal se se zájmem navigátor.

„Je to možné. I když na to nevypadá. Tak. Utéci se mu nepodaří, protože ho právě chytila jedna bosá teta. S tou tetou se už znám, pracuje tady. Je docela milá. Může jí být tak dvacet let. Onehdy se mě ptala, jestli jsem se náhodou neznal s Norbertem Wienerem a s Antonem Makarenkem. Teďka někam vleče těžce nemocné dítě a mám takový pocit, že mu při chůzi dává výchovnou lekci. Právě přistává ještě jeden pterokar. Ale ne, to není pterokar… Poslyš, Serjožo, měl bys požádat lékaře o stereovizor.“

„Už jsem o něj žádal,“ řekl navigátor zamračeně. „Nedovolí mi to.“

„Proč?“

„Copak já vím?“

Žeňa se vrátil k posteli.

„To je marnost nad marnost,“ řekl. „Všechno to uvidíš, poznáš a přestaneš vnímat. Nesmíš být takový vnímavý. Pamatuješ na Königa?“

„Proč?“

„Pamatuješ si, jak jsem mu vyprávěl o tvé zlomené noze a jak on hlasitě křičel se skvělým přízvukem: Ach, jaký já jsem vnímavý! Ach!“

Kondratěv se usmál.

„Ráno jsem přišel k tobě,“ pokračoval Žeňa, „a zeptal jsem se tě, jak se ti daří. Ty jsi mi odpověděl, že jsi strávil těžkou noc.“

„To si pamatuju,“ řekl Kondratěv. „Tady jsem taky strávil spoustu pestrých nocí. A kolik mě jich ještě čeká.“

„Ach, jaký já jsem vnímavý!“ okamžitě zvolal Žeňa.

Kondratěv znovu zavřel oči a nějakou dobu ležel mlčky. „Poslouchej, Jevgeniji,“ řekl se zavřenýma očima. „A co říkali tomu, jak umíš řídit hvězdolet?“

Žeňa se vesele zasmál.

„Strašně, strašně zdvořile mě hubovali. Jak jsem zjistil, rozbil jsem nějaký obrovský teleskop, na mou duši, ani jsem si nevšiml kdy. Náčelník observatoře mi málem jednu vrazil, ale vychování mu to nedovolilo.“

Kondratěv otevřel oči.

„No a?“ řekl.

„No, když se dozvěděli, že nejsem pilot, tak toho nechali. Málem mě chválili. Náčelník observatoře mi v zápalu dokonce navrhl, abych se zúčastnil prací při obnovování teleskopu.“

„No a?“ řekl Kondratěv.

Žeňa si povzdychl.

„Nic z toho nebylo. Lékaři mi to zakázali.“

Dveře se pootevřely a do pokoje nahlédla opálená dívka v bílém plášti v pase pevně převázaném. Děvče přísně pohlédlo na nemocného, pak na hosta a řeklo:

„Končíme, soudruhu Slavine.“

„Už jdu,“ řekl Žeňa.

Děvče přikývlo a zavřelo dveře. Kondratěv smutně řekl:

„Tak vidíš, jdeš pryč.“

„To je jen na chvíli!“ zvolal Žeňa. „A nezatrpkni, prosím tě. Ještě si zalétáš, budeš prvotřídním D-hvězdoletcem.“

„D-hvězdoletec…“ Navigátor se křivě usmál. „Tak dobře, jdi už. Tvého D-hvězdoletce budou teď krmit kaší. Malou lžičkou.“

Žeňa vstal.

„Na shledanou, Serjožo,“ řekl, opatrně poklepal Kondratěva po ruce, která ležela na pokrývce. „Uzdrav se. A měj na paměti, že nový svět je nesmírně dobrý svět.“

„Na shledanou, klasiku,“ řekl Kondratěv. „Ještě přijď. A přiveď tu svou chytrou dívku… Jak se jmenuje?“

„Šejla,“ řekl Žeňa. „Šejla Kadarová.“

Odešel. Odešel do neznámého a v podstatě cizího života, pod nekonečné nebe, do zeleně sadů bez hranic. Do světa, kde samozřejmě míří za obzor skleněné autostrády, kde urostlé stavby vrhají na náměstí krajkové stíny. Kde se ženou stroje bez lidí i s lidmi oblečenými do podivných šatů, s lidmi klidnými, chytrými, laskavými, vždy nesmírně zaměstnanými, a právě proto spokojenými. Vstoupil do něho a půjde se dál toulat po planetě podobající i nepodobající se Zemi, kterou opustili tak dávno a přece před tak krátkou dobou. Bude se toulat se svou Šejlou Kadarovou a brzy napíše svou knihu, bude to kniha samozřejmě velmi dobrá, protože Žeňa je schopen napsat dobrou, moudrou knihu…

Kondratěv otevřel oči. Vedle něho seděl na posteli silný růžolící lékař Protos a mlčky ho pozoroval. Lékař Protos se usmál, pokýval hlavou a polohlasně řekl:

„Všechno bude v pořádku, Sergeji Ivanoviči.“