Průsmyk

17

Byla to podivná i nádherná hostina. Otvírali konzervy, Dick nožem, Oleg přišel na to, že se to dá udělat bez nože, když se stiskne okraj konzervy. Ochutnávali obsah konzerv a tub. Skoro pokaždé jim to chutnalo a bylo to něco neznámého. A konzervami nešetřili, protože jich tam byly celé místnosti, plné skříně, plné kontejnery, ležely tam milióny konzerv a všelijakých jiných druhů potravin. Pili kondenzované mléko, ale neměli vedle sebe Thomase, který by jim řekl, že pijí mléko, polykali šproty, ale nevěděli, že jsou to šproty, vytlačovali z tub zavařeniny, které jim připadaly příliš sladké, žvýkali mouku a netušili, že je to mouka. Mariana se zlobila, že tu tak nadělali a že byl na podlaze nepořádek, ovšem zlobit se začala, až když se najedla, a dál už otvírali ze zvědavosti jenom ty konzervy, které ještě neochutnali.

Pak na ně dolehl spánek, oči se jim zavíraly, jako kdyby na ně sedla veškerá únava posledních dní. Přesto se Olegovi nepodařilo přemluvit Dicka s Marianou, aby zůstali v korábu a vyspali se tam. Oba odešli a jakmile jejich kroky v korábu utichly, dostal Oleg najednou strach, mnoho nescházelo a rozběhl se za nimi. Snad by za nimi přece jenom utíkal, kdyby se mu nechtělo tak strašně spát. Ulehl na podlahu, odhrnul jenom prázdné konzervy a spal spoustu hodin, ale čas tady v korábu neplynul, nebylo možno jeho chod žádným způsobem sledovat. Olegovi se nic nezdálo, na nic nemyslel, spal hlubokým a klidným spánkem, mnohem klidnějším než Mariana s Dickem, protože Dick se i při takové únavě několikrát za noc probudil a naslouchal, jestli se neblíží nějaké nebezpečí. A to se vždycky okamžitě probouzela i Mariana, která spala s hlavou na jeho rameni. Přikryli se všemi přikrývkami i stanem, takže jim nebyla zima. Navíc začalo večer hustě sněžit a sníh zasypal stan, proměnil ho v závěj a Dick ze spaní slyšel, jak šumí sněhové vločky, jak vítr bubnuje do stěn korábu tyčícího se nad nimi a uvažoval: to je dobře, že padá sníh, protože ta zvířata, která by tu mohla žít, je neuvidí.

Oleg se probudil dříve než ti venku, protože strašně promrznul. Dlouho poskakoval, aby se zahřál, pak něco snědl a byl z toho ohromen — nemusel myslet na to, jestli mají dost jídla. Trochu ho bolelo břicho. Mělo ho bolet mnohem víc, pomyslel si Oleg. Styděl se při pohledu na zbytky hostiny a všechny prázdné i poloprázdné konzervy nahrnul do kouta místnosti. Musím jít dál, pomyslel si. Mám zavolat Dicka s Marianou? Ne, jistě ještě spí, Oleg měl totiž dojem, že spal jenom krátce.

Trochu se tu porozhlédne než vyjde ven a probudí ostatní. V korábu nikdo není, už dávno tu nikdo není, nemusí se ničeho bát. Brzy budou muset jít zpátky, za dva tři dny sníh zasype celý průsmyk. A my si tu vyspáváme. Přece tu nebudou jenom spát!

Oleg se jako opravdový obyvatel lesa dokonale orientoval. Dokonce i v korábu. Neměl obavy, že zabloudí, proto klidně vystoupil po mírném svahu, který vedl k obytným pokojům. Chtěl najít kajutu číslo čtyřicet čtyři. Tu jeho kajutu. Věděl, že dokud ji neuvidí, nebude se tu cítit jako doma.

Kajutu s číslem 44 na kulaté tabulce nalezl po hodině. Nebylo to proto, že by bylo obtížné ji najít, ale že se cestou pořád něčím rozptyloval, protože se nejdříve dostal do společenské místnosti, kde uviděl dlouhý stůl a kde se mu nesmírně zalíbily křišťálové slánky a kořenky uprostřed stolu, dokonce si od každé jeden kousek uložil do batohu, napadlo ho, že matka bude ráda, když jí přinese takové věci. Pak si dlouho prohlížel šachy, při nárazu krabice zřejmě spadla na podlahu a figurky se rozsypaly po koberci, ovšem jemu nikdo nic o této hře neříkal, a tak považoval figurky za jemu neznámá pozemská zvířata. Obdivoval samozřejmě koberec, nebyl nikde sešívaný, to znamená, že byl udělán z kůže jednoho zvířete. Co to mohlo být na Zemi za podivné obrovské zvíře s takovými zvláštními vzory na kůži? Určitě pocházelo z moře, Egle vyprávěla, že největší zvířata obývají moře a jmenují se velryby. Jenomže doposud si Oleg myslel, že velryby mají hladkou kůži. Oleg viděl ještě další spoustu kouzelných a nepochopitelných věcí, a když uplynula asi tak hodina, kterou potřeboval na cestu do kajuty číslo čtyřicet čtyři, byl plný dojmů, ale jejich hromadění v něm vyvolávalo rozčarování z vlastní hlouposti, z toho, že se nedokázal vlastními silami v těch věcech vyznat a z toho, že Thomas nedošel ke korábu a nemůže mu říct, proč a co k čemu slouží, a to vedlo téměř až k nespravedlivému podráždění proti Thomasovi, jako kdyby tím, že zemřel, Olega podvedl.

Přede dveřmi s číslem čtyřicet čtyři dlouho postával, nemohl se odhodlat je otevřít, i když dobře věděl, že tam nic zvláštního neuvidí. Dokonce chápal, proč. Matka i všichni ostatní sice říkali, že jeho otec zahynul při havárii korábu, že byl v motorovém úseku, kde se roztrhl reaktor, přesto měl neustále pocit, že jeho otec může být uvnitř, že poté, kdy už všichni odešli s myšlenkou, že zahynul, mohl se vzpamatovat a dostat se do kajuty a tam zmrznout. Oleg kdoví proč stále v otcovu smrt nevěřil, otec pro něho zůstal živ na korábu, kde stále nešťastný čekal. Možná že to pramenilo z vnitřního matčina přesvědčení, že je otec naživu. Bylo to blouznění, její nemoc, kterou pečlivě přede všemi skrývala, dokonce i před synem, i když syn o její nemoci dobře věděl.

Konečně se Oleg přinutil otevřít dveře. Uvnitř byla tma. Zdi byly natřeny obyčejnou barvou. Chvíli se zdržel, když musel zapálit pochodeň, ani tak oči nedokázaly okamžitě přivyknout pološeru. Kajuta se skládala ze dvou místností. V první byl stůl, pohovka, tady přespával otec, v druhé místnosti žila matka se synem, s Olegem, s nemluvnětem.

Kajuta byla prázdná. Otec se sem nevrátil. Matka se mýlila.

Olega však čekalo jiné překvapení, jiné ohromení.

V malé místnůstce stála dětská postýlka. Hned mu bylo jasné, že tohle zařízení s rozepnutými visícími řemeny, celé měkoučké, jako kdyby viselo ve vzduchu, je určeno pro malé dítě. A docela nedávno, před malou chvílí, kdoví proč to udělali, dítě odtud odnesli, tolik při tom spěchali, že tu zapomněli jednu malou růžovou punčošku a chrastítko, pestrobarevné chrastítko. Oleg si ještě plně neuvědomil, že se v této rezervaci, kde se zastavil čas, setkal sám se sebou, zvedl chrastítko a zatřepal s ním, a právě v tom okamžiku, kdy zaslechl jeho zvuk, ať to zní sebepodivněji, chrastítko poznal, vzpomněl si na koráb, na skutečnost tohoto světa, hlubší a skutečnější než je skutečnost osady a lesa. V běžném životě se nemůže člověk setkat sám se sebou. Věci někam zmizí a jestli něco z nich zůstane, pak se to stane památkou, suvenýrem. Ale tady visela u postele připevněná nedopitá láhev s mlékem, mléko bylo zmrzlé, ale bylo ho možno rozehřát a vypít. Po šestnácti letech se mohl vrátit a vypít je.

Když uviděl sám sebe, když se sám se sebou setkal, když si to setkání uvědomil a prožil je, začal hledat stopy po dvou dalších lidech, kteří byli tady, v prostoru zastaveného času, stopy po otci a matce.

Najít matku bylo jednodušší. Utíkala odtud s Olegem v náručí, proto se na její posteli uvnitř kajuty povaloval pomačkaný narychlo svlečený župan. Z pod postele vyčníval kousek boty. Na polštáři ležela kniha založená lístkem papíru. Oleg ji vzal opatrně do rukou, bál se, aby se nerozpadla jako ta rostlina v chodbě. Kniha však překonala mráz dokonale. Kniha se jmenovala „Běsi“ a napsal ji Dostojevkij. Byla to tlustá kniha, na záložce byly spěšně nahozeny vzorce, jeho matka pracovala v oblasti teoretické chemie. Oleg nikdy ještě knihu neviděl, protože tehdy si je nikdo z korábu nevzal, jméno Dostojevského slýchal často při hodinách tety Luisy, ale nenapadlo ho, že spisovatel může napsat tak rozsáhlou knihu. Vzal si knihu s sebou. Věděl, že ať bude cesta zpátky sebetěžší, že ji donese. A také ten lístek se vzorci. Pak chvíli uvažoval a položil do batohu i matčiny střevíce. Připadaly mu příliš úzké na její rozbité nohy, ale nevadí, jen ať je má.

Stopy po otci, i když byly prokazatelné a zcela zřejmé, na Olega tak nezapůsobily, jako setkání se sebou. Bylo to proto, že otec tu ve chvíli kdy koráb havaroval nebyl. Odešel dřív. A když odcházel do služby, uklidil po sobě, matka s Olegem tehdy ještě spali. Jeho otec byl pečlivý člověk, nesnášel nepořádek. Jeho knihy stály vyrovnané na polici za sklem, věci visely ve skříni ve zdi… Vzal odtud otcovu uniformu. Určitě ji na korábu nenosil, byla úplně nová, modrá, dvě hvězdičky na prsou a tenký zlatý proužek na úzkých kalhotách. Vytáhl ji ze skříně a přiložil si ji na sebe, uniforma mu byla poněkud velká. Oleg si ji tedy navlékl na svou bundu a tak mu teď byla trochu těsná, musel ještě trochu ohrnout rukávy. Dole si zahnul kalhoty. Nebylo na tom nic špatného. Kdyby otec žil v osadě a chodil v téhle uniformě, určitě by občas Olegovi dovolil, aby si ji oblékl.

Teď koráb patřil se vším všudy Olegovi. Dokonce i když se vrátí do lesa, bude se mu po korábu stále stýskat a potáhne ho to sem zpátky, tak, jak to sem vždycky táhlo Stařešinu a Thomase. Ani na tom nebylo nic špatného, znamenalo to Stařešinovo vítězství, který nechtěl, aby se ti, kdo vyrůstali v osadě, stali součástí lesa. Teprve tady Oleg s konečnou platností pochopil, co měl Stařešina na mysli, a jeho slova získala svůj smysl, teprve tady je bylo možno pochopit.

Napadlo ho odklopit desku stolu, pod ní bylo na vnitřní straně zrcadlo. Dosud mohl Oleg spatřit svou podobu jenom v klidné hladině vody nebo v maličkém zrcátku, které Kristýna chránila jako nejcennější památku. Ve velkém zrcadle se však ještě nikdy neviděl. Když se na sebe díval, uvědomoval si rozdvojení své osoby, nebylo to nic nepřirozeného, vždyť tam, za otevřenými dveřmi byl před malou chvílí on, jednoroční Oleg, který dokonce ještě ani nedopil mléko. Teď stojí před zrcadlem v otcově uniformě. Třebaže se v této chvíli otci ani v nejmenším nepodobal, protože měl tvář sežehnutou mrazem, ošlehanou větrem, byla na ní tmavá kůže s předčasnými vráskami od častého strádání a drsného podnebí. Přesto všechno vyrostl, vrátil se, oblékl si uniformu a stal se členem posádky korábu Pól.

V psacím stole nalezl otcův zápisník, polovina listů v něm byla prázdná, bylo to nejméně sto bílých listů, hotový poklad pro Stařešinu, bude moci děti učit, bude malovat na papír všelijaké věci, aby to všechno viděly a pochopily, protože až dorostou, určitě se budou muset ke korábu vrátit. Ještě tam nalezl několik velkých barevných obrázků, fotografií pozemských měst, rovněž ty vzal s sebou. Některé předměty nechápal, proto se jich nedotýkal, bylo mu jasné, že návrat do vesnice bude těžký. Jednu věc si ale vzal, protože mu bylo okamžitě jasné, k čemu slouží a věděl, jak bude Sergejev šťastný, jak bude šťastný Vajtkus, který mu tu věc maloval do mokré hlíny a častokrát mu opakoval: „Nikdy si neodpustím, že nikdo z nás nevzal paprskomet. Ani jediný člověk.“ „Zbytečně si to vyčítáš,“ říkal mu Stařešina, „k tomu by se člověk musel vrátit na můstek a tam byla smrtelná radiace.“ Jak se ukázalo, paprskomet ležel i na otcově stole.

Pažba Olegovi spolehlivě dosedla do dlaně, byla studená a těžká.

Aby zkontroloval, jestli je zbraň nabita, namířil ji na zeď a stiskl spoušť — z paprskometu vyletěl blesk a zeď opálil. Oleg přimhouřil oči, přesto se mu ještě chvíli před očima míhala světélka. Vyšel do chodby s paprskometem v rukou. Teď už nebyl vládcem pouze korábu, teď už nemusel mluvit s lesem jako prosebník se slovy — nechte nás žít…

V chodbě se Oleg na chvíli zastavil a uvažoval. Chtěl by jít do navigačního oddělení nebo do spojovacího úseku, ale rozumnější bude vrátit se do skladu, protože jestli se sem Dick s Marianou vrátili, budou mít o něho obavy.

Rychle vykročil zpátky, ale sklad byl prázdný. Bylo patrné, že tu nikdo nepřišel. Co se dá dělat, půjdu je vzbudit. Navíc, co by si namlouval, chtěl se jim ukázat v uniformě kosmonauta, chtěl jim říct: „Vy všechno prospíte. Je nejvyšší čas letět ke hvězdám…“

Neuhasil pochodeň ani v osvětleném úseku chodby, tentokrát přešel hangárem napříč, cesta mu připadala kratší než včera, už si na koráb zvykl. Před ním bylo jasné světlo, vstupní otvor byl pootevřen. Zapomněli ho zavřít. I když tady to ani nevadilo, v takové výšce a ve sněhu jen sotva žijí nějaká zvířata, co by tu také dělala?

Oleg přimhouřil oči a chvíli tak stál, než přivykl slunečnímu světlu. Slunce stálo vysoko, noc už dávno minula. Otevřel oči a strnul hrůzou.

Po Dickovi a Marianě nebylo ani stopy, sníh a vítr stačily v noci zahladit jejich včerejší stopy, ležela tu netknutá plocha bez jediné skvrny.

„Hej!“ zavolal Oleg. Ne moc hlasitě. Leželo tu takové ticho, že bylo hrozné je narušit.

Vtom si Oleg všiml, že se něco, asi dvacet metrů od něj, v zakulaceném stínu korábu pohnulo.

Byl tam nízký nepříliš vysoký, povlovný sněhový kopeček. Bílé zvíře, které téměř splývalo se sněhem, zvíře podobající se ještěrce, jakou doposud nikdy neviděl, bylo huňaté a snad čtyři metry dlouhé. Opatrně, jako kdyby se bálo, že vyplaší svou kořist, tento malý kopeček rozhrabovalo. Oleg jako očarovaný sledoval zvíře a čekal, co se bude dít dál, nespojoval malou závěj s místem, kde přenocoval Dick s Marianou a dokonce i když tlapy zvířete rozhrabaly sníh a objevila se tmavá skvrna stanu, stál bez jediného hnutí.

V tom okamžiku se probudil Dick, ve spaní zaslechl, jak nad ním hrabe nějaké zvíře, jeho šestý smysl postřehl nebezpečí. Dick vytáhl nůž, vymrštil se ze stanu, avšak zapletl se do pokrývek.

Olegovi připadlo, že závěj najednou ožila, vzhůru se vymrštil sněhový sloup, který ožil v hromadě kůží, zvíře se ho ani trochu nepolekalo, naopak, když se přesvědčilo, že je na správné stopě, zmocnilo se tlapou s drápy hromádky kůží a pokoušelo se přitlačit ji k zemi, udusit ji, a při tom řvalo radostí ze své kořisti.

Dick, obyvatel lesa, nyní už připravený s nožem v ruce, odhadoval vzdálenost ke skoku, očima hledal zranitelné místo zvířete, kam by je mohl nožem zasáhnout, avšak Oleg, obyvatel korábu a syn mechanika měl v ruce paprskomet. Odtud shora, zdálky, nechtěl střílet, seskočil do sněhu a vrhl se ke zvířeti, zbraň tiskl v ruce. Když ho zvíře spatřilo, zvedlo tlamu a zařvalo, považovalo ho zřejmě za konkurenta a snažilo se ho zahnat a pak se v klidu vrhnout na Dicka, vtom se ale Oleg zastavil a pustil do vyceněné zvířecí tlamy dávku z paprskometu.