Průsmyk

2

Sergejev měl pravdu. Balón se v osadě stal jablkem sváru. Myšlenka všem připadala bláznivá a nepředstavitelně těžkopádná. Vyžadovala totiž, aby všichni obyvatelé osady obětovali svůj volný čas hloupému klukovskému nápadu, ze kterého stejně nic nebude. Oleg však měl i spojence.

První byl Sergejev. Nepletl se do sporů, souhlasil s tím, aby se vymyslel a udělal hořák. Naštěstí stonky sépiového stromu, kterými doma topili, se nejméně z poloviny skládaly z pryskyřice. Moc nevoněly, když se však rozhořely žhnoucím fialovým plamenem, téměř nic z nich nezbylo a nikdo si toho zápachu už ani nevšímal. Nejdřív nebylo vůbec zapotřebí něco s tím dřívím dělat, prostě si je nalámali a přitáhli do osady, nejdůležitější bylo, aby ho bylo na zimu dost. Nyní Sergejev vymyslel lis, kterým se ze stonků mohla získávat pryskyřice, což byla velká úspora hmotnosti. A Stařešina, i když se to neobešlo bez lamentování, jim dal starý mikroskop. I když už měl nový, který Oleg přinesl z Pólu, ten starý, přestože neměl čočku, neznámo proč schovával. Z mikroskopu tak vznikla trubice pro hořák a kolečky se seřizoval plamen.

Druhým spojencem se stal Kazik.

Balón byl pro něho obrovským dobrodružstvím. Ovšem dobrodružstvím pozemským, vždyť jen na Zemi se létá v balónech. Na jaře si vymodlil, patřičně vlídně a slušně, aby mu všichni dospělí vyprávěli obsah románu Julese Verna ‚Pět neděl v balóně‘. Kazik totiž uvážil fakt, že všichni ten román četli kdysi dávno v dětství a zapomněli spoustu podrobností. Když si však popovídá s každým, když mu každý děj převypráví, vznikne tak víceméně úplný obraz. Dokonce na vypravěčích vydyndal jména hlavních hrdinů a Stařešinu donutil, aby mu balón namaloval. Stařešina totiž maloval pro žáky ve škole obrázky ze života na Zemi. První pokolení žáků, těmi byli Dick, Liz, Mariana a Oleg, se muselo spokojit s kostrbatými kresbami na zemi nebo uhlem na borové kůře. V posledních letech měly děti štěstí — měly k dispozici papír přinesený z Pólu a Stařešina v tom období připomínal chudáka, který rychle zbohatl, spoustu papíru spotřeboval na neumělé, avšak realistické obrázky: namaloval Eiffelovu věž, moskevský Kreml, slona, první lokomotivu, Kolumbovu karavelu, takových obrázků vzniklo dobře půl stovky a po každé hodině si je děti mohly prohlížet. Tak vznikl i obrázek na Kazikovu zakázku a musel dokonce doznat řadu nejrůznějších oprav. Kazik sice neuměl moc malovat, ale z vyprávění toho o balónu věděl už víc než Stařešina. Na tomto obrázku balón klesal na africkou savanu a za ním utíkali sloni s žirafami.

Tenhle obrázek přinesl Kazik Olegovi, když už byl pevně rozhodnut, že balón postaví.

„Tumáš,“ řekl mu a zdola Olega pozoroval. „Je tu všechno.“

Oleg vzal obrázek a pečlivě si ho prohlížel. Všiml si, že z koše visí lano s kotvou na konci, a pomyslel si, že si ji taky budou muset udělat.

Nebýt Kazika, kdo ví, jak by to s balónem dopadlo. Bylo jaro a mustangové neměli potuchy, jak moc Oleg potřebuje jejich měchýře, ještě je ani nenapadlo vrátit se ze svého zimoviště. Nebylo jednoduché najít místo, kde zimují, a tak Kazik s věrnou Fumiko byli aspoň dvacetkrát v lese, než se jim podařilo mustangy objevit. Zjistili, že se na zimu ukrývali do velikých nor v borovém lese. Měkké pohyblivé kořeny je chránily před sněhem a mrazem.

A pak řešili problém se sítí, do které se musel vejít balón a která musela udržet koš. Vodní rostliny na ni sbírala Mariana se zrzavou Ruth. Ruce jim úplně opuchly zimou, až nakonec Linda své dceři zakázala potulovat se po bažinách, takže Oleg musel všeho nechat a začít sbírat vodní rostliny také. Je tedy pravda, že mu pomáhaly děti, dvojčata, která žila u Stařešiny, a Vajtkusovy děti, ovšem tahle práce je brzy přestala bavit a někam se vždycky ztratily.

Se svítáním odcházela Mariana s Olegem za hřbitov dobře vyšlapanou pěšinou až k bažinám. Den co den museli chodit dál, procházeli poblíž bahnitého břehu až po kolena v ledové vodě, před kterou je nechránily ani nepromokavé kalhoty z rybí kůže. Rostliny držely ve vodě pevně, museli je řezat. Pevné, bělavé vodní vlasce se jim vysmekávaly z rukou. Odřezávat je museli až u samého kořene, potřebovali vlákno co nejdelší. Nohy jim klouzaly, dravé, naštěstí však ještě malátné pijavice se v panice vrhaly na útěk, když mezi ně člověk najednou šlápl, po chvíli se však vracely a za pomoci svých drápků se škrábaly po kalhotách nahoru.

Oleg se snažil udělat víc než Mariana, přesto však pořád zaostával, až si začal myslet, že na tu jejich zatracenou síť nikdy dost vodních rostlin nenasbírají. Navíc rostliny bylo ještě třeba dopravit ke kůlně, tam je rozložit, aby vyschly, a to trvalo hodně dlouho, byla pořád zima a vzduch byl vlhký.

Nejvíc se jejich počínání stavěla na odpor matka. Perspektiva Olegovy cesty vzduchem jí nedávala spát.

„To je sebevražda,“ opakovala Sergejevovi, „a vy se k tomu stavíte tak lhostejně. Kdyby šlo o vaše děti, nikdy byste nic takového nedovolil.“

Matčina slova Olega jen dráždila.

„Vždyť je mi už přes dvacet,“ unaveně jí odpovídal. Vydával tolik sil, jako ještě nikdy, protože Sergejev mu lekce z elektroniky neodpustil a také práce v dílně bylo dost.

Když ho však začal přemlouvat Vajtkus, Oleg se postavil rozhodně na odpor:

„Copak dělám méně? Nestavím snad mlýn? Přestal jsem vyrábět pluh? Já k tomu nikoho nepřemlouvám. I kdybych ten balón musel dělat sám, budu v tom pokračovat. Bratrům Montgolfierovým určitě taky všichni říkali, že zbytečně ztrácejí čas. Nebýt jich, nepřiletěli bychom sem na kosmickém korábu. Všechno musí jednou začít.“

Vajtkus se zasmál. Měl smysl pro humor. Ten jeho smích začal klokotat někde v obrovském zrzavém plnovousu.

„Kdyby raději těch Montgolfierů nebylo,“ odpověděl nakonec. „I my bychom seděli v klidu doma na Zemi.“

„Jenže já si nedělám legraci,“ řekl Oleg.

„Škoda. Člověk si musí umět dělat legraci nejprve sám ze sebe.“

„Řekni mi, prosím tě, jak si můžu dělat legraci? Matka na mě křičí, Luisa říká, že takové piplání nemá smysl, Stařešina prohlašuje, že je to příliš riskantní, a všem ostatním připadá, že si na něco nebo s něčím jenom hraju. Proč to nedokážou pochopit?“

„Ve skutečnosti si doopravdy hraješ,“ řekl Vajtkus. „Je to ale správná hra, jenom pro nás, obyčejné smrtelníky je příliš nová, nezvyklá.“

„Copak vy se odtud nechcete dostat?“

„Chceme, a moc. My starší dokonce víc než ty. My totiž víme, co jsme ztratili, ty si to všechno jenom představuješ. Dokonce i v takové zvláštní společnosti, jako je naše osada, vznikají stereotypy v chování a ve vztahu ke všemu novému. Jen velmi málo se liší od toho, co se děje v nesmírně velkém městě. Jít ke korábu, to chápe každý, s tím souhlasí všichni. Zabíjet zvířata, to je taky pochopitelné. Bez toho bys nepřežil. Ale letět do hor balónem, to je šílenství. Jako kdyby si hrálo dítě. Možná že máš třeba i pravdu. O tom se s tebou nebudu dohadovat. Už jsem toho viděl strašně moc. Toho, co není nikde k vidění. Ale ta cesta, to je Kazikův sen, to není dílo pro člověka, se kterým osada počítá pro něco docela jiného.“

„Copak jedno vylučuje druhé? Copak se neučím elektroniku, copak neprobírám se Sergejevem ta zatracená schémata? Copak nestuduju různé varianty? Zdá se mi o tom i v noci.“

„Ty ses rozhodl, že se trochu rozptýlíš?“

„To není žádné rozptýlení, to ne! Vymyslel jsem si způsob, jak se dostat ke korábu rychleji a snáz.“

„První závan větru tě zanese ke všem čertům! A kdo ví, koho ještě s tebou. Osada tím přijde o poslední naději na záchranu.“

„Pěšky to je ale taky nebezpečné.“

„Dobře víš, že pěšky máš desetkrát větší šanci, že dojdeš. Cestu už znáš. Vybaveni budete líp než před rokem. Zkušeností máte taky víc. Ne, já jsem pro tradiční cestu, i když jde o tradici starou jen rok. Jinak je to příliš velké riziko.“

Žádné námitky Olega nezastavily. Všichni si to přirozeně uvědomovali, doufali však, že se objeví překážky, které stavbu balónu znemožní. Ovšem s výjimkou Sergejeva, ten poté, co spočítal objem balónu a výkon hořáku, došel k závěru, že balón letět může a stavba je reálná. Do té doby ostatní pevně doufali, že s balónem nebude nic.

Dick ani teď Olegovi nezáviděl. Stačila mu převaha tam, kde byl neporazitelný. Měl vlastní bojiště — les. Jeho velikost spočívala ve vítězství nad lesem. To, co dělal Oleg, ho prostě nezajímalo. Sám by letěl balónem, nikoli však ke korábu, ale na opačnou stranu, k tajuplným lesům a řekám, které se skrývaly za pahorky. Tam na něj čekala nová vítězství. Dick by chtěl vidět svět shora jako pták, nepovažoval však za nutné o tom mluvit. Oleg to nechápal a proto se divil, když Dick přinesl plný pytel měchýřů z objeveného zimoviště.

Zcela proti všemu očekávání se proti letu postavila Liz.

Oleg se jí vyhýbal, jak se jen člověk může vyhýbat v malé osadě. A když Liz přišla k nim, vymýšlel si důvody, proč musí okamžitě odejít do dílny nebo za přepážku ke Stařešinovi, aby si tam něco nastudoval a nemusel poslouchat ženské řeči.

Udivila ho matka, která s Liz začala mluvit se značným zájmem o věcech, které nebyly vůbec důležité, šlo o hlouposti, na něž vůbec nemělo smysl zavádět řeč.

Jednou se Oleg po odchodu Liz vrátil od Stařešiny, chystal se ke spánku a matka se ho zeptala, jestli by už neměl pomýšlet na rodinu. Oleg zpočátku nepochopil, jak to matka myslí. Aby ses oženil, vysvětlila mu to. Jenom se zasmál a zeptal se:

„Snad nemyslíš, že bych si měl vzít Liz?“

„Život jde dál,“ pokračovala matka. „I v takovém divokém prostředí. Dej pozor, abys o to děvče nepřišel. Nebo půjde k Dickovi.“

„Tak si mysli, že měl štěstí,“ odpověděl jí Oleg.

„Nemáš jinou volbu.“

„Odletím na Zemi a tam si tyhle problémy vyřeším.“

„Troubo,“ vyjela na něho matka. „Skončíš tím, že se zamiluješ do toho ošklivého kačátka.“

„Mariana není žádné ošklivé kačátko,“ řekl Oleg a otočil se ke zdi.

Teplé jaro přišlo poněkud dřív. Sergejev, který se neřídil jen kalendářem, ale podle přírody, prohlásil, že by letošní léto mělo být teplé. Nejprve deště spláchly zbytky sněhu, který se pak ještě držel nějakou dobu v hlubokém lese, pak začaly deště ustávat a přes den se vzduch stačil ohřát tak, že se děti vysvlékly do půl těla a vyrazily ven.

Léto teprve začínalo, avšak Oleg v sobě cítil podivný neklid a dokonce obavy, že mu zbývá málo času. Že nic nestihne. Nejvíc se bál, že se nestačí naučit a porozumět všemu, co potřebuje znát před příchodem na koráb. Nyní ho často všichni uvolňovali ze společných prací, už nechodil na lov, nemusel pracovat na zahradě. Dokonce i z dílny ho Sergejev vyhnal a řekl mu, aby se tu nepletl, ale už večer ho přísně zkoušel, co se naučil, dozvěděl, co pochopil, a přitom Oleg viděl, že Sergejev je podrážděný, protože on sám se už nedokázal orientovat v tom, čím se zabýval Oleg. Současně však měl radost a sám si občas ze sebe dělal legraci.

Balón přesto pomalu překonával odpor okolí a začal se měnit ve skutečnost. Když přešly deště a plivník, kterého Kazik s Fumiko krmili červy více než dost, začal plivat tak rozzlobeně, že se kolem jeho klece rozlilo skelné jezero, začali Oleg s Marianou stříhat a slepovat z měchýřů mustangů balón. Nejdříve spolu se Sergejevem na zemi namalovali jakýsi střih, podobalo se to květu se špičatými lístky a bylo to tak veliké, že Fumiko málem nedohodila kamenem z jednoho konce na druhý. Sto dvacet kroků. Pak Mariana s Olegem začali slepovat jednotlivé díly balónu, ty okvětní lístky. Nejdřív se jim zdálo, že mají měchýřů příliš mnoho, ale nakonec jich bylo málo. Kazik s Dickem se znovu museli vydat na lov.

Bylo štěstí, že se vztah osady k balónu pomalu měnil, lidé si na něj podle všeho zvykli, smířili se s ním. Dokonce i matka přestala hubovat. I Liz několikrát přišla vystřihovat a slepovat měchýře. Společně s Kristýnou, která zjistila, že má nebývalé nadání na pletení sítí, stáčela provazy. Stařešina s Vajtkusem vyráběli koš, splétali ho z tenkých větví.

Přes to všechno však nikdo neměl o balón tak vážný zájem jako Oleg. Dokonce ani Mariana. Zbýval ještě Kazik, ale to bylo dítě, takový divoký človíček, který v koutku duše věřil, že se balónem nakonec rozletí do Indie. Nejednou se stalo, že v osadě všichni ještě spali, temná obloha teprve začala šednout, ale Olega poháněla stále větší netrpělivost, a tak tiše vyklouzl do zimy a vydal se k lesklým okvětním lístkům rozloženým po zemi. Kazik vedle něho pokaždé vyrostl jako stín. Rozběhl se hned k plivníkově kleci, aby ho probudil, a dál už mlčky pomáhal Olegovi.

Pak bylo třeba slepovat jednotlivé díly na okrajích, aby tak vznikla koule nebo spíš hruška protažená směrem dolů. Ať dělali co dělali, vždycky si lepidlem umazali ruce a dokonce ani ředidlem je nebylo možno jen tak umýt, takže prsty jim dřevěněly a byly jako ze skla. Takhle brzy po ránu si lidé museli dávat pozor na pichlavý šáter, který se vymršťoval do vzduchu, za letu hledal medvěda, do něhož by zabodl své jehličky a nechal v jeho kůži vyrůst novým výhonkům. Šátery mířily vždycky k jakémukoli teplému předmětu, takže Oleg s Kazikem museli několikrát padnout tváří k zemi a ochránit se tak před jehličkami.

Konečně byl balón slepen.

Pak dodělali i síť. Dokonce i lano s kotvou, aby se mohli na zemi něčeho zachytit. Hořák Sergejev dokončil včas a paliva měli připraveného celý sud. Koš byl také hotov, byl pěkně pružný i pevný. Bylo možno celý balón sestavit.

Stařešina chtěl nejdříve balón vypustit bez lidí. Ať tam nahoře nějakou dobu zůstane a pak sám klesne. Oleg byl proti tomu a podporoval ho v tom i Sergejev. Vždyť museli vyzkoušet nejen balón, ale i hořák, bylo třeba zjistit, jak to všechno bude člověka poslouchat.

Nejdřív zkusili balón naplnit na zemi. Tolik hlav bylo v osadě, ale nikoho nenapadlo v dolní části udělat pevný kruhový otvor, kudy budou vhánět horký vzduch, aby se balón nezavíral, protože když není balón plný, mohl by shořet.

Zatímco vyráběli široký dřevěný prstenec, došlo k dalším nepříjemnostem. Koze se zalíbilo přespání na měkkém obalu balónu, uložila se tam na jednu noc, protože ji zapomněli zavřít do chlívku. Chystala si pelech tak usilovně, že svými kopyty na několika místech balón protrhla. Na opravy pak potřebovali celý den. Poté po celé tři dny řádil takový liják, že se nedalo ani vyjít ven. Balón i s košem naštěstí včas odvlekli do kůlny.

Oleg dobře věděl, že jako první balónem poletí on, a nikdo o tom nepochyboval, vždyť to bylo Olegovo dítě, bez jeho vytrvalosti by se nenarodilo. V posledních dnech chodil Kazik za Olegem jako stín bez jediného slova, nedokázal se smířit s myšlenkou, že si na svou cestu bude muset ještě počkat, pořád spoléhal na zázrak, který mu dopomůže k prvnímu letu. Oleg ho chápal, ale byl neústupný. Nebyly to jen rozumové důvody, které vyslovoval nahlas, byl v tom i kousek škodolibosti. Nikdo v ten balón nevěřil, nikdo ho nechtěl, a teď tu stojí v celé své kráse. Samozřejmě, patřil všem, všichni se na něm podíleli, přesto však byl jeho. A první poletí jen on.

Stalo se to následujícího rána.

Do místnosti nahlédl Kazik. Zastínil světlo, které sem proudilo zvenku. Jeho štíhlá pružná postava byla jako struna. Nedokázal se smířit s tím, že dnes nepoletí. Nechápal, že nejdůležitější je, aby balón vůbec letěl, třeba i bez něho. Protože když balón poletí dnes, určitě ho vezmou s sebou příště.

„Tak já jdu,“ oznámil Oleg. Byl připraven.

Spolu s Kazikem vyšli z domku. Za nimi se o holi belhal Stařešina. Nedošel však až k louce. Dvojčata vyběhla za ním, předběhla ho a začala se rozhlížet.

„Utíkejte,“ vybídl je.

Oleg už byl na louce. Ohlédl se na belhajícího se starce. Najednou mu ho bylo líto. Stařešina brzy zemře. Začalo se mu hůř chodit. Stále více zapomíná a často se stane, že se opakuje. Ještě dobře, že všechny děti už vyrostly a že brzy odletí na Zemi. Stařešina udělal pro všechny moc. Nebýt jeho školy, nikdo by nedokázal to všechno děti naučit. Jenomže Stařešina se také chtěl vrátit na Zemi, nechtěl zemřít tady a často to Olegovi říkal.

Na poli za kůlnami ležel jako nevzhledná hromada splasklý balón. Hořák syčel asi ze čtvrtiny své síly a vháněl do balónu horký vzduch. Sergejev to všechno řídil, nechtěl riskovat.

Balón se teď podobal velkému horskému slonovi, něčemu, co nemělo žádný tvar a jenom se líně pohybovalo ze spaní. Ještě na úsvitu byl balón velkým kusem plachty, zvlášť byla síť, zvlášť koš. Teď bylo všechno jinak. Balón začal ožívat.

Koza s kůzlaty stála opodál a všechno pozorovala.

Když došel Oleg až sem, řekl Sergejev, který stál rovnou u koše:

„Zdá se, že to nikde neuniká. Zvýšíme výkon?“

Obracel se na Olega jako na sobě rovného, dokonce jako na staršího. Také uznával, že balón je Olegovo vlastnictví, podobně jako zrcátko Marianino. To však neznamenalo, že zrcátko nepatří všem, že by Mariana mohla odmítnout někomu je půjčit.

„My tím taky poletíme?“ zeptala se zrzavá Ruth.

Všechny tváře teď Olegovi připadaly nesmírně výrazné, jako kdyby je viděl pod zvětšovacím sklem. Mariana právě přiběhla s nádobou plnou lepidla, všimla si, že balón přece jenom někde uniká.

Nebo třeba velká Luisa, hromotlucky velká ženská s oteklou tváří, teď stojí u koše a opravuje na něm větvičku, která se rozpletla.

Balón se zachvěl, jako kdyby se nadechl, a rázem se zakulatil.

Oleg se sklonil, aby zkontroloval, jestli je balón spolehlivě připevněn. Ke kůlům hluboko zaraženým do země byly uvázány provazy. A poblíž koše byl zaražen zahnutý kus železného stromu, to byla kotva.

Balón se ještě jednou nadechl. Teď už byl skoro kulatý a dotýkal se země jenom na jednom místě.

„Co kdybych vlezl do koše?“ zeptal se Oleg Sergejeva a z ničeho nic mu selhal hlas. Uvědomil si to a odmlčel se, protože dostal strach, že si ostatní všimnou jeho rozrušení a budou se mu smát.

„Ještě je brzo, neuletí ti,“ uklidnil ho Sergejev, ale nezasmál se.

Najednou se balón vznesl, odlepil se od země, ale hned zase klesl zpátky. Pevná síť se mu zařízla do těla a slabá blána se prodírala do ok a vytvářela bubliny.

„Ten materiál by měl být pevnější,“ uvažoval Vajtkus. „Příště těchhle zkušeností využijeme pro vzducholodi.“

„Jakých zkušeností?“ Olegovi bylo najednou jasné, že pojem vzducholoď mu nic neříká. Snad je to něco, co létá.

„Kdybychom natřeli slabou vrstvou lepidla povrch balónu,“ pokračoval Vajtkus a škrábat se ve vousech, „byl by pevnější.“

„Tak proč jsi mi neřekl dřív?!“ zlobil se Oleg, protože mu došlo, že je to dobrý nápad.

„Napadlo mě to teprve teď,“ hájil se Vajtkus.

„Zvýšilo by to hmotnost,“ řekl Sergejev.

Vtom se balón definitivně odlepil od země a zatím ještě celý nakřivo mířil vzhůru.

Oleg už nečekal. Přehoupl se přes okraj koše, postavil se v něm a pevně se chytil. Koš byl poměrně malý, nejvýš půldruhého metru v průměru a vysoký byl tak do pasu. Na dně byla ještě zásoba paliva a několik pytlů s pískem, v každém balónu musí být přece zátěž.

Koule se váhavě kymácela nad jeho hlavou a na spodní okraj, pod nímž byl upevněn hořák, bylo možno dosáhnout rukou. Oleg zatahal za lana upevňující koš ke kruhu. Byla dostatečně pevná.

Koš seděl na zemi, nedalo žádnou námahu překročit okraj a postavit se na hebkou trávu, Oleg však cítil ke všem, kteří stáli kolem, takové zvláštní odcizení, jako kdyby ti lidé už byli někde hluboko pod ním.

Koš se zachvěl, balón napjal lana a dral se vzhůru.

„Poletí! On poletí! Odvažte ho!“ volala zrzavá Ruth.

„Buď zticha,“ přerušil ji Sergejev. „Ještě je brzo.“

Oleg zvrátil hlavu a pohlédl na balón. Byl tak veliký, že zakrýval půlku oblohy. Vůbec nebyl krásný, všelijak poslepovaný, samá bublina, spletené provazy ho nevzhledně a neobratně svíraly. V mírně průhledné bělavé bláně se zrcadlila tráva a pokřivené domečky osady. Současně však v tomhle přitroublém kolosu bylo možno vytušit obrovskou sílu, která o sobě dávala znát v pomalých, zato však paličatých pokusech vytrhnout se, odlepit se od země a také tím, jak se napínaly provazy přidržující koš, jak hučel hořák, jak jeho hučení sílilo a jak je pohlcovaly jeho vnitřnosti.

Teď už balón stál kolmo nad hlavou, lana byla napnuta k prasknutí. Oleg byl na balón soustředěn a nevšiml si Sergejevova pokynu pomocníkům u kůlů, k nímž byla přivázána lana.

„Tak se připrav, Olegu,“ řekl Sergejev. „Budeme povolovat. Pořádně se drž! Asi to pěkně trhne.“

„Držím se, jen se neboj!“ zvolal Oleg a sledoval, jak se Vajtkus sklonil a rozvazoval uzel.

Vtom však Oleg málem vypadl.

Ať se Sergejev snažil sebevíc, aby provazy všichni pustili najednou, síly pomocníků nebyly stejné. Vajtkus odvázal provaz a pevně ho držel, Luisa však měla ještě plno práce s uzly. Dick se napřímil, trochu se usmíval a dával najevo, že souhlasí se svou účastí v této nesmyslné zábavě. Své lano nedržel příliš pevně, balón byl sice velký, ale ani ho nenapadlo, že by mohl mít takovou sílu. Na protější straně se Luisa s Egli trochu opozdily při rozvazování uzlů. Jako kdyby balón na něco takového čekal, popotáhl za provazy, a když vycítil, že na jedné straně ještě pevně drží na zemi, zatímco na druhé straně už jsou provazy volné, počkal na slabý závan větru, který mu přispěchal na pomoc a jaksepatří se postavil na zadní.

Vajtkus cítil prudké trhnutí, byl však na ně připraven, celým tělem se vzepřel, Dick však najednou vnímal jen prudkou bolest, jak mu dlaně rozdíral provaz, který se mu vzápětí vyškubl. Okamžitě se jako zvíře překulil přes hlavu, vyskočil a vrhl se k provazu, bylo však už pozdě. Koš, který balón prudce naklonil, se rozletěl do strany, převrhl se na bok, až se Oleg svalil na podlahu. Uhodil se o nádobu s palivem a sesypaly se na něho pytle se zátěží. Koš odhodil velkou Luisu, přitiskl Egli, pak se balón ještě jednou vzepjal ke skoku na opačnou stranu, odhodil Vajtkuse, vyrval ze země zbývající provazy i s kůly, které se teď kolébaly ve vzduchu, a prudce zamířil vzhůru.

Koš se pod balónem zmítal jako brouk ve stavu beztíže.

Všechno to trvalo pár vteřin naplněných praskáním, voláním, syčením a hučením.

Pak nastalo ticho, krátká chvíle ticha, do něhož zazněl Fumičin pláč, protože Fumiko se rozplakala ještě před tím vším, měla totiž o Olega strach.

Ostatní mlčeli, dokonce i Egli, které koš rozedřel ruku, i Luisa, která stále ještě ležela na zemi, mlčel i Sergejev s Vajtkusem, dokonce i děti, všichni se však dívali vzhůru za Olegem.

Olegova matka jediná zavřela oči, protože s neomylnou jistotou už viděla padat svého syna z koše s roztaženýma rukama.

Olegovi se zdálo, že všechno proběhlo neuvěřitelně rychle: padl na dno koše a jako zvíře, které ho chce udusit, ho zavalil pytel s pískem, v následujícím okamžiku pochopil, že letí, že pod ním je prázdno, že zem je někde daleko pod ním, protože koš se volně kolébá ze strany na stranu a škvírami v proutí proudilo světlo. Nesmírně opatrně, ještě celý zmámený strachem z výšky se zvedl na všechny čtyři, současně cítil, že koš se kymácí stále méně a balón ho táhne vzhůru.

Zatímco se Oleg vztyčoval, pomalu se vzpamatovával, jako kdyby se mu jeden po druhém vracely smysly a začaly mu sdělovat, co se děje kolem něho. Hořák stále syčel a hnal do balónu horký vzduch, provazy vrzaly, sjížděly po rámu, pod nohama mu skřípaly spletené větvičky koše. A zdola sem doléhal slabý dětský pláč.

Konečně si mohl stoupnout. Pevně se chytil okraje koše, už se chtěl napřímit, ale naštěstí to nestačil udělat, protože to košem prudce trhlo, až ho to málem vymrštilo vzhůru. Hned si neuvědomil, že se napjalo celé lano s kotvou.

Balón přestal stoupat, i když se pokoušel vytrhnout, až se chvěl koš, a celý se znovu rozhoupal.

Těm dole připadalo, že to všechno trvalo velice krátce. Chvíli všichni hleděli mlčky vzhůru. Balón vystoupal asi do sta metrů, dál už ho lano nepustilo, pak se začal pomalu posunovat k lesu, snad tím chtěl právě to lano oklamat.

Stále však Olega nebylo vidět.

Všichni však aspoň věděli, že Oleg určitě zůstal v koši.

Nejdřív se vzpamatoval Sergejev, už chtěl zavolat na Vajtkuse a Dicka, aby mu pomohli balón stáhnout, pak si však uvědomil, že je třeba nejdřív zavřít hořák, protože síla táhnoucí balón vzhůru je příliš velká. Vtom se ozvala Irina.

„Synáčku!“ křičela a porušila tím mlčenlivou důstojnost letu. „Synáčku, nestalo se ti nic? Oležku!“

Oleg to volání zaslechl a začal se stydět, protože na něho matka volala jako na malého kluka, pak ho ale napadlo, že i Napoleon měl jistě maminku a tak se naklonil z koše, pevně se přitom držel provazů a zavolal dolů:

„Všechno je v pořádku!“

Tmavé obrysy Olegovy postavy viděli všichni na zemi, rozkřičeli se, děti začaly skákat a Irina se hlasitě rozvzlykala.

Balón se pomalu pohyboval nad hlavami. Byl to opravdový vzdušný koráb, který dokáže letět k obloze.

Stařešina pomohl na nohy Vajtkusovi, který celou tu dobu proseděl na zemi, a řekl mu:

„A vzduchoplavectví pro ně pak přestalo být tajemstvím.“

Vajtkus se usmál.

„Stáhni plamen v hořáku!“ vykřikl Sergejev. „Zmenšíš tím stoupavost. Slyšíš mě?“

„Slyším bezvadně!“ ozval se Oleg a hlava mu zmizela. Otočil se k hořáku a opatrně stáhl plamen. Ne ale moc. Když už bylo po všem, neměl chuť vracet se dolů.

Ještě jednou pohlédl k zemi a zamával.

„Všechno je v pořádku!“

Shora viděl celou osadu. Dočista celou a najednou. Ulici, vlastně špinavou říčku, podél níž se táhly shora tak ubohé chatrče, křivé střechy kůlen, z nichž jedna se svažovala k ohradě.

Skupina roztroušených lidiček, musel by jen odhadnout, kolik jich je, protože někteří stáli rovnou pod balónem. Někdo na něj mával, děti skákaly, jako kdyby předváděly bláznivý tanec.

Oleg si všiml, že na prahu své chatrče sedí Kristýna. Možná, že ani nechtěla jít k balónu, možná na ni v tom zmatku zapomněli.

A tamhle stojí koza se zvrácenou zelenou tlamou. Ještě nikdy neviděla létající slony.

Olegův pohled sjel za ohradu, kde byl úzký pruh louky a hned za ní začínal les. Doposud ho neviděl shora. Propletené bělavé větve, na některých místech hnědé a zelené skvrny lišejníků a lián, a tohle celé zmatené bludiště z větví se táhne dál k bažinám. Odtud bažina vypadala jako malá plocha, ve skutečnosti však byla velmi rozsáhlá, za ní začínala růst křoviska, pak pokračoval znovu nepřerušovaný les bez jediného světlého místa, až celý zmizel v mlženém oparu.

Oleg opatrně přešel na druhou stranu koše. Viděl teď na první část cesty, kterou prošli, když mířili k Pólu. Pak zase les, za ním pusto a prázdno a červené skály vyčnívající mezi stromy. Posléze znovu mírně stoupající pustina mizící v nízkých mracích.

Znovu dva kroky vpravo.

I tady byl les. Jenomže tady byla holá místa, kusy stepi, kam chodili na jeleny, pak tmavá stěna dalšího lesa, k němuž se lovci a sběrači dostali jen málokdy. Není tam zvěř a ve vlhkém šeru číhají dravé květy a liány.

Začal vát vítr a pokoušel se balón odnést. Koš se zachvěl.

Oleg věděl, že musí ještě víc stáhnout hořák. Lidé dole čekají, až sestoupí. Nedokázal se však odtrhnout od prostoru, který se mu otevřel. Přestal být mravencem plazícím se mezi větvemi, vznesl se nad tento svět jako pták a docela jiná měřítka tohoto světa ho naplnila pocitem volnosti a mámivé síly i jistoty v sebe i v ty malé lidičky čekající dole. Byl to téměř stejný pocit, jako když za průsmykem prvně uviděl v horském údolí na sněhu obrovskou čočku kosmického korábu. Koráb však byl pouhou vzpomínkou na sílu lidí. Tento let vykonal on sám. Pak si najednou uvědomil, že čím dál tím víc touží po tom, aby mohl uříznout lano a vystoupit vysoko, až k oblakům, aby viděl dál, aby letěl nad těmi lesy a nemusel se v nich skrývat a bát se.

Pak ho ještě napadlo, že bratři Montgolfierové se s ním nemohli rovnat, vždyť letěli nad svým rodným městem, kde je všichni měli rádi a nic jim nehrozilo smrtí. Museli zvítězit jenom nad vzduchem. Oleg musel zvítězit nad celou touhle planetou, která je chtěla zabít.

Nebyl příliš vysoko, ochlazení se tu nemohlo výrazně projevit, přesto mu byla najednou zima. Asi ze vzrušení. A když zavíral hořák, chvěly se mu prsty.

Balón pomalu ztrácel dech a nezměrnou touhu letět k oblakům.

Sergejev s Dickem dole začali přitahovat lano.

Svět pod ním byl stále menší, obzor se blížil. Cesta končila.

Začátkem léta se přípravy na cestu ke korábu trochu zpomalily. Její dva hlavní účastníci se často soustřeďovali na jiné záležitosti. Oleg pořád něco vylepšoval na balónu, vynalézal, kutil, téměř každý den vzlétal vzhůru nejčastěji ve dvojici s někým druhým. Sergejev měl jiné starosti. Přestěhovala se k němu přece jenom Linda Thomasová. Žádná svatba se nekonala, ani oslava, pokud ovšem za něco takového nepočítáme, že se u nich doma shromáždili všichni dospělí, i tak jich už moc nebylo, chvíli poseděli, zavzpomínali na Thomase a Sergejevovu zemřelou ženu, vypili trochu čaje a Lindě se Sergejevem popřáli, aby se spolu šťastně vrátili na Zemi. Pak se rozešli.

Na svůj druhý let Oleg s sebou vzal Kazika. Bylo to spravedlivé. Kazik dobrovolně vykonával práce, do kterých nikdo neměl moc chuti. Neustále přinášel dříví pro balón a lisem z něj získávali pryskyřici. Chodil na lov mustangů, protože potřebovali balón opravovat.

Oleg si všiml, jak se mění vztah lidí k balónu. Možná že si to ostatní neuvědomovali, vždyť jen jiný člověk může postřehnout jako první slabosti druhého. Ti, kdo chtěli letět balónem, rádi pomáhali při jeho vypouštění, drželi provazy, balili ho a ukrývali pod stříšku, když let skončil. Když se už ale ‚svezli‘, jejich zájem opadl. Většina z těch, kdo s Olegem letěli, byli zklamaní. Chvíli se všichni báli, když balón stoupal, pak se začali zajímat o les a osadu shora. A tím to končilo. Takový průběh měl let s Lindou, Liz, která se třikrát zřekla svého pořadí, protože měla strašný strach, nakonec přece jenom vlezla do koše, a když balón začal stoupat, pištěla strachy, že děti dole mohly puknout smíchy. Vajtkus vyletěl nahoru, pozorně se rozhlédl a řekl, že se budou muset vypravit za bažiny, protože tam viděl v houští jabloňové zákrsky. Stařešina nahoře mlčel. To trvalo asi dvacet minut, pak jen řekl ‚děkuju‘ a požádal, aby sestoupili. Třeba to bylo tím, že Stařešina v mládí plachtařil. Třeba se mu nelíbil les shora. Stejně jako Egli. Dívala se na osadu, pak si otřela oči, asi to bylo větrem nebo jí do nich něco spadlo. Řekla:

„To je k uzoufání, ta ubohost!“

Matka odmítla letět, a to bylo dobře. Pokaždé však, když měl Oleg letět, přišla na náměstíčko a pečlivě zkontrolovala, jestli poutací lano dobře drží.

Kazik s Fumiko lano ještě prodloužili o dobrých dvacet metrů. Víc to už nešlo. Bylo příliš těžké a stahovalo balón dolů, navíc se trhalo.

Dick letěl balónem jako jeden z posledních. Pár prvních dní se Olegovi vyhýbal, cítil se vinen za první let, který skončil bezmála nešťastně. Oleg se ho sám zeptal, jestli chce letět, a on souhlasil.

V ten den mrholilo, kapky stékaly po balónu, takže byla špatná viditelnost. Olegovi bylo jasné, že Dick má strach, protože se ocitl v neznámém prostředí, navíc si dobře pamatoval, jak se Dick choval v Pólu. Celý let prostál, držel se za lana na své straně koše a neměl ani trochu chuti přejít na druhou stranu. Vzal si s sebou samostříl, dokonce si zastrčil za opasek paprskomet, i když to bylo zbytečné, a Oleg dělal, že to nevidí. Najednou řekl:

„V létě budeme muset vyrazit do velké stepi. Mám dojem, že začíná někde tamhle.“ A ukázal prstem k jihu, kde les splýval s oblaky. „Musí tam být spousta jelenů,“ dodal.

A Olegovi bylo jasné, že Dick zůstane na zemi.

Neměl však pravdu. Dick si nebyl jistý v příliš křehkém a téměř průhledném koši. Hlavní tu však bylo něco jiného: prvně v životě Olegovi záviděl.

Oleg se zatím zabýval věcmi, které byly pro osadu potřebné, i když z Dickova hlediska to bylo zbytečné, navíc mu to bylo lhostejné. Měl svůj les a svá vítězství. A teprve teď, při pohledu na les shora, když viděl, jak se mezi větvemi kradou šakali, jak kmen obepíná nohatý had, jak se větve stříbrných boroviček nalévají jarními šťávami, když viděl to, co bylo nedostupné necvičenému Olegovu oku, uvědomil si moc, kterou mu balón nabízel. Probudila se v něm nezkrotná touha letět povětřím k novým lesům, pronásledovat stáda zvěře, sestupovat na noc u neznámých říček…

Oleg s údivem pozoroval, jak si Dick připravuje paprskomet.

„Co se děje?“ podivil se.

„Ticho!“ zašeptal Dick. Tenounký zelený paprsek směřoval až ke stromům u bažin, které mlčely a ani se nepohnuly. Vzápětí se však tam dole v houští zazmítalo obrovské zvíře a nepředstavitelná hora se doslova sesunula na louku.

„Tak tohle jsem tu ještě neviděl,“ řekl Dick a schovával zbraň. „Leť dolů. Chci se podívat, co jsem to zabil.“

S Marianou Oleg letěl za tichého, teplého počasí.

„Je tu nádherně,“ pronesla. „Ani se člověku nechce dolů, viď?“

Oleg ji pozoroval. Připadal si jako štědrý pán, který hostu předvádí své panství. A protože nádhery svého panství znal a byl si jimi jist, všechny poklony přijímal jako samozřejmost. I jemu bylo příjemné, že Mariana dokázala ocenit nádheru letu.

„A to ticho,“ dodala.

„Děkuju,“ pověděl ji Oleg.

„Za co?“ Mariana se k němu otočila a pozorně si ho prohlédla, jako kdyby ho viděla prvně. „Tak za co mi děkuješ?“

Oleg natáhl ruku a dotkl se jejích prstů ležících na okraji koše. Koš se trochu zakymácel, ale Mariana se nepolekala.

„Vždyť to víš,“ řekl Oleg.

Mariana odtrhla ruku od okraje koše a vložila prsty do Olegovy dlaně. Bylo to naprosto přirozené a jeho dlaň už na ten dotyk čekala. Koš se znovu zakymácel a Mariana udělal krok kupředu, aby ho vyrovnala. Byli teď najednou těsně vedle sebe. Oleg ji políbil na tvář. Chtěl ji políbit na ústa, ale nepodařilo se mu to, políbil ji do koutku úst. Mariana se k němu přitiskla a znehybněla jako mládě zvířete. Pak přestala existovat obloha, balón, prostě se vznášeli tam, kde kromě nich nikdo nebyl.

„Hej, vy tam!“ zavolal na ně Kazik zdola. „Kde jste?“

Mariana zvedla hlavu, právě o ni byla menší, a usmála se.

„Co se děje?“ zeptal se nechápavě Oleg.

„Pojď, budeme sem létat každý den,“ řekla a zasmála se.

„Já jsem pro,“ zasmál se i Oleg. „Ráno sem vyletíme a večer se vrátíme dolů.“

„Jenom Kazika je mi líto. Nevezmeme ho s sebou?“

„Ne,“ prohlásil Oleg tiše a najednou se lekl, že je na zemi mohou slyšet. „Nikoho s sebou nevezmeme.“

„Hej!“ znovu volal Kazik. „Honem dolů! Blíží se bouřka.“

Kazik měl neuvěřitelný cit na počasí, snad jako zvíře. Nikdy se nezmýlil. Když ten cítil, že se blíží bouřka, pak byl nejvyšší čas se schovat.

Oleg beze spěchu zavřel hořák.

Zatímco balón chladl a klesal dolů, Oleg stále držel Marianiny dlaně.

Sestoupili v poslední chvíli, protože vítr cloumal balónem tak, až lano praskalo. Kromě Kazika tu nebyl nikdo, po třetím letu totiž zjistili, že se balón za lano nemusí stahovat, že jim nikam neuletí.

Pokoušel se zachytit Marianin pohled. Považoval za velice důležité, aby se na něho podívala. Jednou nebo dvakrát se mu to podařilo. Okamžitě se ho však zmocnily pochybnosti, co když si z něho dělala legraci? Co když necítí, co on?

Když už však byli v kůlně a když byl balón v bezpečí, Mariana pohlédla na Dicka a Sergejeva, kteří stáli u otevřených vrat a čekali, až přestane pršet, a zašeptala:

„To je strašně dobře, že jsme spolu letěli, viď?“

I v její otázce byla nejistota, jestli může věřit tomu, co se stalo. A právě z té nejistoty měl Oleg radost. Pověděl jenom:

„Je to báječné, že jsme spolu letěli.“

V den, kdy se prvně rozhodli vzlétnout bez lana, vzal s sebou Oleg Sergejeva.

Kvůli tomu dlouho čekali na bezvětří.

Balón sebevědomě stoupal, Oleg s ním už uměl zacházet a znal všechny drobné záludnosti. Když se dostali do obvyklé výšky, Oleg se vyklonil a zamával rukou na ty, kdo zůstali dole. Znovu se tam shromáždila celá osada, jako v den prvního letu. Oleg očima vyhledal Marianu. Mával teď jen na ni, ale kromě ní to vůbec nikdo netušil.

Dál balón stoupal líně, zato však usilovně, postupně nabíral na rychlosti a Oleg už podvědomě čekal, až to košem trhne, až lano zastaví další postup.

Let však stále pokračoval, obzor se pomalu a téměř nepozorovaně rozšiřoval, halil se do oparu. Osada už byla docela titěrná a les se proměnil v nekonečné moře.

Najednou se setmělo.

To jeden z mraků vyplázl jazyk k zemi a zatáhl oponu. Stoupání se zpomalilo.

„Nesestoupíme?“ zeptal se Sergejev.

„Ne,“ odpověděl Oleg. Sergejevova otázka ho udivila, protože od samotného začátku se chtěli dostat nad mraky a uvidět čistou oblohu. Sergejev neodpověděl.

Bylo naprosté ticho. Ticho prostě nepředstavitelné. Oleg měl dojem, že se ještě nikdy v životě s takovým tichem nesetkal.

Chvílemi si nebyli jisti, jestli balón skutečně stoupá. Ten však neustále mířil vzhůru, stačilo si všimnout, jak chuchvalce hustých mraků pomalu klesají dolů.

„Měli bychom vyrobit výškoměr,“ prohodil Sergejev.

„A jak ho chceš udělat?“

„Těžko.“

Byla tu větší zima než na zemi. Okraj koše byl mokrý.

„Podle mého názoru už nestoupáme,“ řekl Sergejev.

Oleg přistoupil k hořáku a zvětšil plamen.

Setmělo se ještě víc. Olegovi se do srdce vkládal strach. Sledoval Sergejeva a myslel si, že je to šťastný člověk, který neví, co je to strach. Já zatím nevím, kam letíme nebo zda se vůbec někdy z té mokré vaty dostaneme. Oleg ovšem nemohl tušit, že Sergejevovi je ještě hůř, protože teprve podruhé v životě letěl balónem a spíš než Oleg tušil, jak je tento dopravní prostředek nespolehlivý. Stačil náhlý závan větru, který se mohl skrývat v mraku, aby je to odmrštilo stranou a rozbilo je to na zemi nebo zaneslo k horám.

„Můžu odhodit zátěž?“ zeptal se Oleg.

Byla to vlastně řečnická otázka. Velitelem balónu byl on a Sergejev mu tu převahu ve vzduchu přiznával. Pytlíky se zátěží s sebou přece vzali právě proto. Dokonce bylo domluveno, že po odletu balónu všichni obyvatelé osady odejdou z louky, aby je pytlík se zátěží nezranil.

Sergejev pomohl Olegovi pytlíky shazovat. Po každém odlehčení se koš zachvěl, balón poskočil vzhůru jako unavený plavec, který se dere k vodní hladině, kde by se mohl nadechnout čerstvého vzduchu.

Najednou jako kdyby někdo rozsvítil. Bylo to zvláštní světlo, takové jiné. Oleg pochopil, že zanedlouho proniknou skrze mraky. A ta tma nahoře zalitá světlem jenom znamenala, že obloha, kterou zanedlouho spatří, bude stejně tmavá jako ta, kterou viděl v horách.

Z mraků vypluli v místě, kde jejich vrstva byla nižší. Kolem dokola byla ještě oblačná vata, nad hlavou už ale bylo vidět hvězdy a Oleg si všiml, jak silně to zapůsobilo na Sergejeva, který už hvězdy neviděl spoustu let.

Sergejev se ani nepohnul, díval se vzhůru, kde se mezi bokem balónu a mraky táhla hluboká modř a nekonečné množství hvězd.

Přitom však bylo světlo a vpravo od nich jako rozžhavený kotel zářilo slunce. Rázem byla zima jako v horách, chlad tady čišel svěžestí nekonečného prostoru i sálajícím sluncem.

Balón dál nepozorovaně stoupal, nechával pod sebou oblaka, která odtud vypadala hebounká, ale současně natolik pevná, že měli chuť vykročit z koše a projít se po nich a jenom tak trošinku se do nich zabořit, jako do bílého mechu.

Sergejev se vzpamatoval první a řekl:

„Stáhni hořák, nebo nás to ještě někam zanese.“

Oleg poslechl.

Mlčky se dívali na oblohu, na oblaka. Nechtělo se jim dolů, i když byli celí promrzlí.

V té chvíli si Oleg všiml podivné věci.

Po obloze se rychle a vytrvale pohyboval černý bod.

Objevil ho doslova koutkem oka a nejdřív vlastně neviděl právě ten bod, ale okázalý chvost, bílý a rovný, mířící za obzor, jako kdyby se z tenounké trubičky prodíral a rozšiřoval rovnoměrný sloup páry.

„Sergejeve!“ zavolal Oleg. „Podívej, co je to za zvíře?“

Sergejev se otočil, pohlédl na bod, který se blížil k balónu zakrývajícímu půlku oblohy a který mohl každou chvíli zmizet.

Sergejev vydechl:

„To není možné!“

„Co?“ Oleg zachytil v jeho hlase úžas.

„To je… to je letadlo nebo raketa… nebo… Něco takového mohl udělat jenom člověk!“

Černý bod zmizel a Sergejev spěchal na opačnou stranu koše, který se pod jeho váhou naklonil.

Přestali vnímat zimu, čekali, až se černý bod vynoří na opačném konci balónu a popluje si s jistotou dál a bude za sebou zanechávat nejprve tenounký, posléze se rozšiřující chvost.

„Jaký člověk?“ zeptal se Oleg skoro se strachem. „Tady přece nikdo není! Třeba je to nějaký pták.“

„Uvaž, jak rychle letí,“ odpověděl mu Sergejev. „A vezmi taky v úvahu tu výšku. Mám pocit, že je to sonda.“

„Cože?“

„Průzkumný atmosférický člun. Pohybuje se rychlostí kolem dvou tisíc kilometrů za hodinu ve výšce deseti patnácti kilometrů. Něco takového mívají v geologických expedicích.“

„Takže tu někdo je?“

„Je,“ přikývl Sergejev.

Kdovíproč se pořád díval na oblohu.

„Podívej se, jestli se pohybuje některá z hvězd.“

Oleg se zadíval vzhůru, ale jediná hvězda se nepohnula.

„Proč?“

„Třeba vypouštějí družice.“

„Kdo?“

„Lidé. Expedice.“

Sergejev pohlédl na slunce, aby určil směr letu sondy. Ta začala klesat. Bylo to zřetelné, že klesá a zpomaluje. Stopa po páře se ztratila nedaleko oblačné vrstvy.

A to bylo všechno. Jenom rozplývající se bílá čára na tmavomodré obloze.

„Sestoupíme,“ řekl Sergejev.

„Ale rychle,“ souhlasil Oleg. „Nebo umřu zimou.“

Dosedli na bažinu a celá osada až do večera odtud balón vyprošťovala. Všichni byli umazaní a promoklí. To však nebylo tak důležité.

Na planetě byli lidé. Jiní lidé.