Průsmyk

4

Pršelo a do toho padal sníh, zima se snad rozhodla pro návrat, a proto se všichni shromáždili u Stařešiny ve školní třídě. Sotva se sem vešli. Děti se usadily na podlaze, dospělí je chtěli vyhnat, ale neodešel vůbec nikdo, ani ti nejmenší. Oleg měl dojem, že sem dospělí přišli s jediným cílem — vyjádřit pochybnosti o tom, co viděl Sergejev, udělat z něho lháře a fantastu. Olega vůbec nebrali na zřetel. Tomu však bylo jasné, že to dělají z pověrčivosti, všichni si totiž nesmírně přáli, aby Sergejev viděl právě sondu, i když se proti tomu vyskytovaly i ty nejztřeštěnější námitky. Dokonce to byly námitky i hloupé, aspoň takový měl Oleg dojem.

Tak například matka řekla, že to musela být automatická družice, která tu zůstala po předchozím průzkumu.

„Družice v atmosféře?“ odpověděl jí Sergejev. „Ve značně hustých vrstvách atmosféry? Po prvním oběhu by shořela.“

„A ta výška? Jsi si jist tou výškou?“ zeptal se Vajtkus. Zrudl tak, že měl tváře červenější než rezavé vousy.

„Olegu, řekni to ještě jednou.“

Oleg opakoval snad už popáté, že to byl tmavý předmět, který se rychle pohyboval a zanechával za sebou stopu bílé barvy.

„Výška do deseti kilometrů,“ dodal Sergejev.

V místnosti bylo dusno, ale dveře neotevřeli, protože slepá Kristýna byla nastydlá a kašlala.

„Nedá se vyloučit,“ vzala si slovo Luisa, „že tu jsou nesmírně rychlí ptáci. Mohou létat rychle jako v pohádce.“

„Rychlostí tisíc kilometrů v hodině?“ trpělivě se zeptal Sergejev.

Oleg se divil jeho trpělivosti. Už dávno měl chuť vykřiknout, že to nebyl pták ani družice, ale že někde docela blízko jsou lidé a my tady kdoví proč sedíme a ztrácíme čas hloupými řečmi.

„Na planetární člun to podle tebe bylo malé?“ ptal se Vajtkus.

„Byla to typická sonda, skutečně, typická sonda,“ odpověděl Sergejev. „Vždyť jsem jich v životě viděl pěknou řádku. A sám jsem je vypouštěl.“

„Takže nás fotografovali?“ tázala se Mariana.

„Myslím že ne,“ odpověděl Stařešina. „Mapu planety mají už od poslední výpravy, kdy sem přiletěl Test. Tohle byla buď biologická, nebo geologická sonda…“

„Aspoň že ty tomu věříš,“ oddechl si Sergejev.

„Nesmírně rád bych tomu věřil,“ odpověděl Stařešina.

„Takže oni si nás vůbec nemusí ani všimnout?“ obávala se Mariana.

„To se může stát,“ přitakal Sergejev. „Mohou nás ale vidět.“

„Nechte toho optimismu,“ ozvala se Kristýna. „Nikdo si nás ani nevšimne. To by nás musel někdo hledat. Dovedete si vůbec představit, jak titěrný bod jsme na téhle planetě? Opakuju titěrný, i kovu je v naší osadě tak málo, že při jakémkoli rozboru to bude vypadat na přírodní úkaz. Nikdo nás nenajde.“

„Ani náhodou?“

„Sondy berou vzorky biosféry, vzduchu, půdy, ty nedělají mapy,“ řekl Stařešina. „Kristýna má pravdu, naděje, že nás sami objeví, je téměř nulová. Nesmíme zapomínat, že nad sebou máme téměř nepřetržitě mraky.“

„Mohou ale najít koráb,“ ozval se Oleg. „Nad ním často bývá čistá obloha.“

„Tady je šance o něco větší, ale ne zase o tolik,“ řekl Sergejev.

Tak, pomyslel si Oleg, všichni začínají být zajedno. Dali se přesvědčit. Jako kdyby mu tím udělali laskavost. Měl tisíc chutí říct nahlas, aby to slyšeli všichni, že nebýt jeho balónu, nikdy by tu sondu neviděli a možná že tahle výprava, která vypouští sondy, tu pracuje už půl roku a chystá se teď dokonce k odletu. Nesmírně živě si představil koráb podobný Pólu, ale přece jen trochu jiný, jak tam chodí lidé, čistí a oblečení v nádherných uniformách, jak tam zavírají kontejnery se vzorky a říkají si — tak, hotovo, na téhle planetě nic zajímavého není, nepočítáme-li ovšem ty ukřičené kozy a šakaly.

V místnosti bylo naprosté ticho.

Jako kdyby bylo o všem rozhodnuto. Jenomže nikdo nevěděl jak.

Vtom se ozval Kazik. Seděl na zemi spolu s ostatními dětmi, Fumiko mu ležela břichem přes kolena.

„Co když se už chystají k odletu?“

„Kdo?“ zeptala se vysokým hlasem Kristýna. „Jak jsi na tohle přišel? Nikam neodlétají!“

Silný závan větru se opřel o střechu dávkou sněhu, až se chatrč zachvěla.

Světlo, které sem pronikalo okny potaženými měchýři mustangů, bylo tak matné, že se tváře lidí rozplývaly v šeru a nikdo nemohl vyčíst, co je v nich napsáno. Jednotvárné šedé skvrny.

„Řekněme, že jsou teď uprostřed svého pobytu zde,“ řekl Stařešina.

„Proč?“ zeptala se Liz.

„Protože tady mluví v náš prospěch elementární matematika. Nejméně pravděpodobné je, že tu jsou první nebo poslední den. Čím blíže k prostředku, tím je to pravděpodobnější, tím větší máme naději…“

„A jak dlouho tu mají být?“ zeptal se Oleg.

Obrátil se na Sergejeva, protože ten kdysi býval v průzkumných výsadcích.

„To nevím,“ zněla odpověď. „Tři čtyři měsíce, půl roku…“

„Tak musíme jít za nimi,“ řekl Dick. „Když budeme sedět, nic se nestane. Musíme jít a říct jim, že jsme tady.“

„To je správné, Dicku,“ řekla Mariana a dala mu ruku na rameno.

Je to hloupé, pomyslel si trpce Oleg, tohle jsem měl říct já. Proč jsem čekal, až to řekne on?

„Kam chcete jít?“ zeptala se matka. „Co když ta sonda létá v kruzích? Kdo ví, jestli letěli vpravo nebo vlevo. Třeba přistáli na druhé polokouli…“

„Tak co navrhuješ?“ zeptal se Stařešina.

„Musíme jim dát nějaké znamení.“

„Jaké znamení jim můžeme dávat? A kdo je bude z druhé polokoule vidět?“

„Uvažoval jsem a tom,“ řekl Sergejev. „Myslím si, že naše situace není beznadějná. Známe přesný směr, kudy sonda letěla. Ze své zkušenosti mohu říct, že sondy jen málokdy létají v kruzích. Létají ve tvaru kytky.“

„Pokud to byla sonda,“ pořád pochybovala matka.

Olegovi bylo jasné, že matka klade odpor nikoli proto, že by Sergejevovi nevěřila a že by považovala jakýkoli pokus o výpravu za nesmyslný. Dostala jenom strach, že na tu výpravu pošlou Olega. A ona se o něho bojí. Neřekne to nahlas, proto hledá jiné důvody.

„Byla to nejspíš sonda,“ řekl Sergejev. „Biologické sondy létají ve vrstvách. Řekněme, že ta, kterou jsme viděli, brala vzorky ve výšce deseti tisíc metrů. A létá ve tvaru kytky.“

„Co to prosím tě znamená?“ zeptala se Kristýna.

„Let každé sondy připomíná okvětní lístek, třeba kopretiny. Dostane se do patřičné výšky, letí ve tvaru elipsy a vrátí se. Další sonda pak letí stejným způsobem, jenomže o sto metrů nad první a letí východněji. Takže po třiceti startech se získají vzorky z celého okruhu a z potřebných výšek. A co jsme viděli my?“ Sergejev se obrátil na Olega, který takovou otázku nečekal.

„No prostě tam letěla,“ řekl a udělal neurčitý pohyb rukou.

„Správně,“ kývl Sergejev. „Letěla v mírně klenutém oblouku, toho sis ty nemusel všimnout, protože jsi na něco takového nebyl připraven. Já sám jsem si dráhu letu v paměti představil až později. Ale to nejdůležitější — proč nám sonda zmizela z očí? Zmizela za obzorem?“

„To ne,“ odpověděl Oleg a hned před sebou viděl znovu ten obrázek — čistá obloha, šedivá bariéra mraků až k obzoru a tam daleko u kraje mraků černý bod s načechraným bílým ocasem, jak se noří do mraků. A vítr jen pomalu rozptyluje ten chvost.

„Správně.“ Oleg viděl, že Sergejev na jeho slova přikývl. „Sonda zmizela v mracích.“

„Proč jsi to neřekl dřív?!“ zvolal Stařešina.

„Vždyť jste mi nechtěli uvěřit ani slovo,“ odpověděl Sergejev. „A tohle je detail.“

„Žádný detail,“ rozesmál se Vajtkus hlasitě a matka musela skoro křičet, aby ji bylo slyšet:

„Jak je to daleko? Kde je to místo?“

„Můžu vám ukázat směr,“ řekl Sergejev, „směr, kde je základna té sondy.“ A zvedl ruku.

„Jihovýchod,“ konstatoval Stařešina.

„Mraky jsou všelijaké a můžu se plést,“ pokračoval Sergejev. Vajtkus se už nesmál. „Navíc nedokážu přesně říct, jak dlouho letěla sonda v mracích a pod nimi.“

„Tak všechno pěkně popořadě!“ vyzvala ho Luisa.

„Pár desítek kilometrů,“ řekl Sergejev. „Sotva to bude přes stovku.“

„To už je pouhá otázka štěstí,“ prohlásil Vajtkus.

Nikdy se nedostal do lesa, uvažoval Oleg. Nemá představu, co tady znamená sto kilometrů. Nikdo z nás nebyl ještě tak daleko. Ani Dick ne. Ne, my jsme byli tak daleko, ale směrem ke korábu, k horám. Jihovýchodním směrem je nesmírně obtížný, nebezpečný les. A jsou tam bažiny. Jednou Dick dorazil až k řece. Před ní jsou ale bažiny.

„Musíme při tom všem počítat se štěstím,“ kývl Sergejev. „Ovšem i za takového předpokladu můžeme být úspěšní.“

„Těžko,“ prohlásil Dick.

„Je to ale v našich silách, no tak řekněte, že je to v našich silách?!“ spíš prosil o kladnou odpověď Vajtkus. Jemu bylo jasné, že tam nedojde. Věděl, že bude muset jít Dick. A s ním Oleg.

„Stejně už odletěli,“ opakovala pořád své matka. „A jestli ne, tak než tam dorazíte určitě odletí.“

„Tuhle příležitost nesmíme propást,“ řekl Stařešina. „Bude-li to třeba, půjdu sám.“

„To je nápad!“ přerušil ho Dick. „Je to těžká cesta.“

„Ale dojít se tam dá,“ vyletěl Kazik. „Uděláme prám. A přes řeku se dostaneme!“

„A co bažiny?“ zeptal se Dick. „Už jsem se tam pokoušel dostat.“

„Bažiny obejdeme,“ radil Kazik. „Musí přece někde končit.“

„Prosím vás,“ promluvil Oleg, protože měl pocit, že by tam měli jít jiní a on ne. „Prosím vás, dostali jsme se přece k průsmyku. A to bylo těžší.“

„Pět, šest dní cesty,“ řekl Vajtkus. „Půjdu s vámi.“

„Tohle je nebezpečnější cesta, než k průsmyku,“ ozval se Sergejev.

Za okny padla tma. Stařešina zapálil světlo a plamínek si začal pohrávat s obličeji, udělal z nich zlé, nikomu se nepodobající tváře.

Za Olegem se někdo pohnul, přistoupil blíž, měkká ruka mu dosedla na krk. Vajtkus se Sergejevem se dohadovali o terénu, jako kdyby tou cestou na jihovýchod už prošli kdoví kolikrát. Oleg se ohlédl, protože si strašně přál, aby to byla Marianina ruka, aby si na něho vzpomněla, ale věděl, že to její ruka být nemůže, protože ta má ruku suchou a drsnou.

Byla to Liz.

Měla rty až u Olegova ucha a šeptala mu:

„Nechoď nikam, zůstaň tady, bojím se o tebe.“

Mluvila šeptem, ale lidé seděli blízko a Oleg měl dojem, že to všichni museli slyšet a že se mu budou smát. Odtáhl hlavu, aby se ho nemohla dotknout, a neodpověděl. V uších mu tak hučelo, že nezaslechl Stařešinova slova, a to mluvil právě k němu. Stařešina říkal něco o voru a o tom, jak mají překonat řeku.

„Na prám potřebujete kmeny,“ uvažoval, „kmeny se musí porazit. Sekyru máme jedinou, pila je spíš takový větší nůž. A to ani nevíme, jestli ty kmeny budou plavat. Měkké borovice bychom museli nejméně měsíc sušit, to víme všichni.“

„Nebýt řeky,“ řekl Dick, „dorazili bychom tam za pět dní.“

„Můžeme si udělat plovací balóny,“ navrhl Oleg, „a s nimi přeplavat. Děti na nich taky plavou. Něco jako můj balón, jenom trochu menší. A s nimi se přes řeku dostaneme.“

„To je dobrý nápad,“ řekl Stařešina.

„Počkejte, a ty počkej taky!“ zvolala najednou Mariana. Mluvila rychle, jako kdyby se bála, že ji někdo přeruší. Nebo že ten někdo přijde na myšlenku, kterou se chystala vyslovit, dříve než ona. „Oleg říkal, že by se daly použít měchýře k přeplutí řeky. My ale řeku vůbec přeplouvat nemusíme. A nemusíme ani přecházet bažiny: Vždyť máme balón!“

„Balón!“ zaslechl najednou sám sebe Oleg: „A my tu pořád jenom mluvíme a mluvíme…“

„A jak bychom pak letěli ke korábu?“ zeptal se Sergejev.

„Proč bychom měli letět ke korábu?“ podivil se Oleg. „Přece ho už teď nepotřebujeme.“

Nastal zmatek, jeden mluvil přes druhého, protože balón byl zajímavým východiskem z jejich situace a setkání s tou neznámou záchrannou výpravou, která vypouští sondy, byla docela reálné a prosté. Stačí sednout do balónu a doletět tam za jediný den, možná ještě méně. Někdo říkal, že tu vanou stálé větry, pokud ovšem stačí stoupnout teplota do půlnoci a pokud se objeví rosa. V takovém případě vítr vane vždycky na jih. Dokonce i matka se najednou uklidnila a začala Olegovi domlouvat, aby se pořádně oblékl. Vtom si začala stěžovat Kristýna, že je tu příliš dusno, že jí není dobře, a požádala, aby ji odvedli domů. Liz řekla, že ji Kristýnu pomůže domů odvést Oleg, protože by to sama nesvedla. Tlustá Luisa vstala, aby Oleg mohl snáze projít ke Kristýně. Oleg však vůbec neměl v úmyslu odcházet, protože teď se bude projednávat to nejdůležitější, co se navíc týká bezprostředně jeho. Nedovolil si ale nic namítat, nebylo to na místě.

Naštěstí současně s ním vstal i Sergejev.

„Uděláme přestávku,“ prohlásil. „Stejně se tu už nedá ani dýchat. Navrhuji, abychom povečeřeli a pak teprve pokračovali. Uložíme děti a o všem si promluvíme. Je to příliš vážná věc. Stačí na to jen pomyslet a člověk hned vidí všechno úplně jinak.“

Oleg těm slovům tak docela nerozuměl, byl však Sergejevovi vděčen, že sezení přerušil.

Vedli Kristýnu domů, Liz Olegovi vůbec nepomáhala, jednoduše šla vedle nich. Oleg ani žádnou pomoc nepotřeboval, Kristýna skoro nic nevážila, jako kdyby ani neměla tělo, mohl by ji klidně odnést.

„Víte, sním o tom,“ dala se do řeči Kristýna, „nebo se spíš cítím jako uprostřed nádherného snu. Copak doopravdy uvidím skutečné lidi? A mýdlo? Já si myslím, že mou slepotu vyléčí okamžitě, možná hned tady na základně. Není to přece žádná složitá operace, že ne?“

„Určitě vás vyléčí,“ přitakával Oleg. Stále na sobě cítil Lizin pohled.

„Přijď někdy za mnou,“ opakovala poněkolikáté Liz a Oleg si najednou uvědomil, že tohle opakuje trpělivě a jednotvárně po celou dobu. „Budu tě čekat. Až půjdou všichni spát, tak přijď.“

Došli až k chatrči. Oleg pustil Kristýnu a řekl:

„Liz, odveď ji domů, já už musím jít.“

„Budu na tebe čekat,“ řekla Liz. „Pořád na tebe budu čekat. Třeba celý život.“

„Dobrou noc,“ řekl Oleg. Moc ji neposlouchal.

Proběhl loužemi k sobě domů. Byla tam jenom matka, která si s ním chtěla povídat, ale Oleg si vzal jenom trochu studené kaše a utíkal znovu k Sergejevovi, kde už seděl Stařešina s Vajtkusem. Jakási osadní rada. Olega sem nikdo nepozval, určitě ho ale také nevyženou. V osadě se už totiž stalo takovým zákonem, že každý sám vážil a rozhodoval, jestli má na radu přijít nebo nemá. Byl tu i Kazik, jenomže ten nešel dovnitř, postával venku, klepal se zimou u zdi a poslouchal.

„Proč nejdeš dovnitř, když už jsi tady?“ zeptal se Oleg.

Kazik jenom mávl rukou. Věděl nejlépe, co má a co nemá.

„Můžu si na chvilku sednout?“ zeptal se Oleg, když vstoupil.

Nikdo mu neodpověděl, ale nikdo ani nic nenamítal. Sergejev pokračoval v tom, co před chvílí řekl:

„Proto svůj názor nebudu měnit. Pořadí musí v každém případě zůstat takové.“

Nikdo nepromluvil. Jaké pořadí, uvažoval Oleg. Někdo se k tomu musí vzápětí vrátit a všechno bude jasné.

„Sergejev má pravdu,“ přitakal Stařešina. Přisunul si svou jedinou rukou misku s čajem. Usrkl. Mariana postavila misku před Olega. Přál si, aby se Mariana dotkla jeho ramene, ale neudělala to. „To je věčný problém,“ pokračoval v úvahách Stařešina. „To s tím vrabcem a holubem. Lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše. Nemůžeme s naprostou jistotou říct, že tu skutečně nějaká výprava je, nebo jestli se Sergejev s Olegem nestali obětí nějakého optického klamu.“

„To tedy nestali,“ odporoval Oleg.

„Nepřerušuj mě. I kdyby, nevíme, jestli v tom místě sonda přistála, nebo jestli na povel jenom nesestoupila níž, aby vzala vzorky. Nevíme, jestli se výprava nechystá odletět. Není přece vyloučeno, že šlo o automatickou stanici. Nevíme vůbec nic. To je ten náš holub na střeše. Samozřejmě že by bylo nádherné, kdybychom tu potkali lidi. Je to jako nejhezčí sen. Mám však strach, že docela obyčejná aritmetika je proti nám. Máme ale vrabce v hrsti — Pól. Ten je dosažitelný. Věřím, že Oleg nestrávil zimu jen tak. Zkoušel jsem ho já, zkoušel ho Sergejev. Jeho vědomosti nejsou přirozeně úplné, jsou ale solidní. A existuje naděje, že spolu s ním se vám podaří něco udělat s vysílačem. No a to je všechno.“

Stařešina popíjel čaj a Oleg nechápal, k čemu se vlastně přikláněl. Copak nepoletí hledat expedicí?

„To nebyl optický klam,“ řekl Oleg. „Jsem si tím jist.“

„Jenže tu je ještě druhé přísloví,“ ozval se Vajtkus. „O koze a vlku. Aby se vlk nažral a koza zůstala celá…“

Tohle Oleg znal, pořád ale ještě nechápal, proč to Vajtkus připomíná. Ostatním to bylo nejspíš jasné, protože se Sergejev usmál a pohlédl na Olega.

„Tak mi to vysvětlete,“ žádal Oleg. „Mluvíte pořad jen v hádankách.“

„To není žádná hádanka, to je taková úloha,“ upřesnil Sergejev.

Mariana usedla vedle Olega a ten si ji prohlížel. Byl to krásný pohled, začal se raději dívat jinam, aby mu neušlo, co říká Sergejev.

„Je třeba letět k té expedici, nebo snad ne?“

„Jistěže ano. A to balónem,“ upřesnil Oleg.

„Až doposud říkáme všichni totéž. Teď dál — kdo poletí?“

„Poletím já. A Mariana, třeba ještě Dick,“ vysvětloval Oleg. „Máme už zkušenosti.“

„Jenomže my si myslíme, že ty nepoletíš.“

„A proč?“

„Z docela jednoduchého důvodu. Před chvílí jsi slyšel něco o holubovi a vrabci. Naše osada je příliš malá, lidí tu moc není. Abychom byli schopni to všechno přežít, nesmíme příliš riskovat.“

„To tedy nechápu.“

„Ty budeš muset k Pólu. To je nutné. A musíš jít už brzy. Začalo léto.“

„Zaletíme k té expedici, a když nikoho nenajdeme, vrátíme se a poletíme k Pólu. To je přece jednoduché.“

„Vůbec to není jednoduché!“ vyjel Stařešina a dokonce uhodil pěstí do stolu. Miska málem spadla, ale Mariana ji v poslední chvíli zachytila. „Nemůžeš se pořád chovat jako dítě. Nevíme, jak dlouho bude let k expedici trvat. Nevíme, kde je, nevíme v podstatě nic. V nejlepším případě se nám podaří přeletět bažiny a řeku. Nevěřím, že se v těch lesích dá balónem přistát a znovu vzletět. Nejspíš tam budeme muset balón nechat. A musíme být připraveni, že cesta za lidmi zabere spoustu času.“

Oleg zaslechl od dveří hluk. Vstoupil Kazik, který nedokázal přemoci zvědavost, anebo mu venku už byla strašná zima. Zůstal stát u dveří jako solný sloup.

„A čert ví, jak to všechno skončí,“ pokračoval Stařešina. „Ke korábu se dá dojít. Známe cestu, jsme lépe oblečeni, je to těžká cesta, není na ní však nic tak výjimečného. A k téhle cestě potřebujeme tebe. Můžeš tam se Sergejevem dojít. Už je ti to jasné?“

„A kdo poletí mým balónem?“ zeptal se Oleg a bezděčně zdůraznil slovo ‚mým‘.

„Ten balón patří nám všem,“ řekla Mariana a snad se i trochu na Olega rozzlobila.

„Balónem poletí Dick s Marianou,“ sdělil Stařešina. „Ti dva se dokáží nejlépe vyrovnat s nástrahami lesa.“

„A já,“ řekl tiše Kazik.

„Běž spát,“ řekl Vajtkus. „Už je pozdě.“

Kazik zůstal stát ve dveřích a v jeho postoji, v jeho nehybnosti bylo tolik paličatosti, že Vajtkus začal dělat, že ho prostě nevidí.

„Co vlastně chcete udělat?“ znovu promluvil rozčilený Oleg, „já jsem ten balón vyzkoušel, dovedu s ním nejlépe létat. Mám s ním letět ke korábu a najednou mi ho vezmete?!“

„Co bys dělal na našem místě ty?“ zeptal se Stařešina. „Kdybys ovšem nemyslel jenom na sebe, ale na celou osadu?“

„Vynechal bych ten let k sondě. Žádná sonda tam není.“

„Tak prosím,“ usmál se Sergejev, „a je to vyřešené.“

„Tak tedy poletím společně s Marianou. A ke korábu půjde Sergejev. Ten toho taky ví o spojení hodně.“

Oleg měl jediný cíl — nesměl připustit, aby Mariana letěla bez něho k bažinám, k řece a kdoví kam ještě, zatímco on si tady bude vysedávat a čekat na pořádné léto. Proto se vrhl ještě jednou do útoku.

„Proč myslíte, že se s balónem nedá přistávat? Zaletíme tam a vrátíme se. V nejhorším případě se vrátíme bez balónu. A uděláme si nový. Plivník nám pomůže a mustangy taky nalovíme.“

„Mustangové až do podzimu odtáhnou,“ promluvil tiše Kazik. „Ti už tady nebudou.“

„To přece není tak důležité,“ mávl podrážděně rukou Oleg. „Přesto stačíme dorazit ke korábu. Léto je dlouhé. Určitě to stihneme.“

Nikdo proti jeho slovům nic nenamítal. Všichni mlčeli a dívali se na něho. Stařešina popíjel čaj, Vajtkus si kroutil vousy, jako kdyby si chtěl uplést copy, Sergejev vylovil nožík a začal seřezávat suk na desce stolu.

Oleg se taky odmlčel, měl pocit, že s ním všichni souhlasí, takže je přesvědčil. Pak promluvila Mariana.

„To jejich rozhodnutí je správné,“ řekla. „Bojí se jenom říct nahlas to, co se říct musí.“

„A co?“ divil se Oleg. Všichni věděli o něčem zcela jasném, zřejmém, co on nevěděl. „No co?“

„To, že my, kteří půjdeme k sondě, se nemusíme vrátit. Nemusíme se vracet dlouho. Nebo se třeba vůbec nevrátíme. A pak je třeba, abys v osadě zůstal ty a došel ke korábu.“

„Mluvíš nesmysly!“ vykřikl Oleg. „Jak můžeš s něčím takovým počítat?“

Dospělí mlčeli, protože s Marianou souhlasili a od samého počátku si připouštěli obavy, že se Mariana s Dickem skutečně nemusí vrátit.

„Je to docela normální,“ pokračovala Mariana, „a jednoduché. Chceš trochu čaje?“

„Já se s vámi nebudu už vůbec o ničem bavit!“ řekl Oleg a vrhl se ke dveřím. Kazik taktak stačil uskočit.

Venku Oleg ještě kousek utíkal, šlápl do studené louže a vtom si uvědomil, že nemá kam jít. Šel blátivou cestou stále pomaleji až k ohradě, pod nohama mu křupal tenký led. Ani nevnímal, že mu je zima.

Zastavil se u ohrady, díval se na tmavý les, v němž se míhaly modré světlušky, zaslechl, jak zavrzal schod u Sergejevovy chatrče, odkud vyšel Vajtkus se Stařešinou. Zaslechl slabý Vajtkusův hlas:

„Co ho to popadlo? To mu je doopravdy tak líto balónu?“

„To taky,“ odpovědělStařešina. „Ještě má ale jeden důvod.“

Jaký důvod měl Stařešina na mysli, to se Oleg nedozvěděl, protože poslední větu zašeptal.

„To je zvláštní,“ řekl Vajtkus, „jistě máš pravdu, já jsem si ale ničeho nevšiml. Já vím, vyrostli, jsou už skoro dospělí. A věci, které jsou na Zemi tak samozřejmé, tady člověku unikají.“

„Je mi toho kluka líto,“ uvažoval Stařešina.

„Já ale nevidím jiné východisko,“ odpověděl Vajtkus.

„On to pochopí,“ řekl Stařešina trochu hlasitěji a Oleg si v tom svém vzteku uvědomil, že to Stařešina řekl schválně, protože věděl, že ho Oleg musí slyšet. Měl sto chutí vykřiknout, že ho nic takového ani nenapadne a že nemá ani trochu chuti to pochopit.

Vajtkus se Stařešinou se pak rozloučili a odešli.

Znovu vrzly dveře. Ze Sergejevovy chatrče někdo vyšel. Oleg si řekl, že to je určitě Sergejev, který ho jde přemlouvat, ale současně doufal, že je to někdo jiný.

„Olegu,“ ozval se Marianin hlas. Hledala ho. Chtěl se ozvat, byl rád, že ho Mariana hledá, ale ani nevěděl, proč to neudělal. Určitě by si to nedokázal vysvětlit. Vlastně ne, dokázal by to: bude ho teď přemlouvat stejně jako ostatní. Souhlasila s tím, že poletí balónem, i s tím, že tu Oleg musí zůstat. Vždyť ze všech lidí na světě právě ona musí vědět, že není možné naslouchat opatrnickým řečem staříků. Ti mají strach ze všeho. Bojí se riskovat, bojí se, že zemřou, klidně se vykašlou na to co Oleg cítí, co chce, jsou schopni ho posadit do nějaké díry, když uznají, že je to pro osadu prospěšné. A co je vlastně pro osadu prospěšné? Vždyť každý myslí na sebe, jen na sebe. Prospěch osady, to jsou prázdná slova. Určitě i ti lidé, kteří na Zemi rozpoutávali válku, aby pokořili jiné lidi, také mluvili o prospěchu své osady. Musí se na všechno vykašlat, ničeho si nevšímat. Brzy ráno za svítání nasedne do balónu a odletí. Směr zná. Sám poletí a sám najde expedici. Přijde k nim a řekne: Nezlobte se, že vás ruším, ale kousek odtud, asi sto kilometrů, je taková malá osada. Potřebují pomoc. Ale vážně, co mu brání v tom, aby skutečně za svítání neodletěl? Kde je balón? Je složen pod stříškou. Sám ho ale nevytáhne.

Rozhodl se zkusit to, dokud všichni spali. V té chvíli ho ani nenapadlo myslet na vítr, na to, že balón musí někdo odvázat, aby mohl vzletět v pravou chvíli.

Oleg se otočil a zamířil ke kůlně s balónem. Měl před sebou celou noc.

Mariana si byla jista, že tam někde bude, a pak ho spatřila. Nezavolala na něj, také šla ke kůlně.

„Co chceš dělat?“ zeptala se tiše.

Trhl sebou, jako kdyby ho napadl šakal.

„Co tu děláš?“ zeptal se jí šeptem.

Mariana se ani pořádně neoblékla, vyběhla ven a v mokrém sněhu měla vlasy slepené, visely jí v krátkých kudrnatých praméncích.

„Bála jsem se, kam jsi šel.“

„Běž spát,“ řekl jí, „já to zvládnu sám.“

„Já vím,“ odpověděla mu, „chceš sebrat balón a odletět sám. To je ale hloupé.“

„Jsem v osadě ten nejhloupější,“ oznámil jí Oleg. „Vy všichni jste chytří, jen já jsem trouba. Proto budu sedět tady a čekat.“

„Celou zimu ses učil. Osada tě strašně potřebuje.“

„Kdybych věděl, jak to dopadne, nikdy bych se neučil.“

„Mám tě ráda, protože jsi nejchytřejší.“

„Nikdo mě nemá rád! Všichni mě chtějí jen využívat. Jako nějaký stroj. A každému je fuk, co si myslím já.“

„O mě se neboj. Poletím s Dickem. Víš přece, že se nic nestane.“

„Když se nic nestane, tak poletíme spolu.“

„A kdyby se přece jenom něco stalo?“

„Tak tím spíš!“

„Olegu, nech toho. Bouříš se, protože mají pravdu. A ty to víš. Zatímco my tam poletíme, budeš se chystat na cestu.“

„Jestli tam je nějaká expedice, moje cesta nemá smysl.“

„Má, to je názor dospělých.“

„Myslí jenom na sebe.“

„Říkáš nesmysly. A od tebe to zní divně, Olegu. Oni myslí a uvažují stejně jako já. Myslí na dorůstající děti, které se musí vrátit domů, aby se mohly učit. Myslí na staré, kteří musí žít. A mysli i na tebe.“

„Tak se mnou půjdeš do hor.“

„A kdo poletí?“

„Dick s Kazikem. Dokážou to.“

„Tohle nesmíš nikdy nikomu říct. Jinak bych tě víc neznala. To by ses nestyděl uvázat si mě za nohu? Proč? Abych se na tebe dívala? Na to máš matku.“

„Obejdou se bez tebe.“

„Vyznám se ve všech rostlinách a lécích. Potřebují mě tam.“

„Já tě potřebuju.“

„Proč?“

„Vždyť to víš, protože tě mám rád.“

Jako kdyby zavrzaly dveře někde docela blízko.

„To je otec,“ řekla Mariana. „Pojď spát. A jestli mě máš opravdu rád, jak říkáš, musíš všechno pochopit.“

Tmavá Sergejevova postava se blížila a byla v řídkém padajícím sněhu stále výraznější.

Mariana odtáhla Olega k chatrčím. Nevzpouzel se. V hlavě měl takový zmatek, že se v sobě vůbec nevyznal.

„Už jsem měl o vás strach,“ ozval se Sergejev.

„My jsme si povídali, tati,“ řekla Mariana.

„Dobře,“ řekl Sergejev a položil těžkou ruku Olegovi na rameno. „Mně by to na tvém místě taky nebylo jedno. Chápu tě. Pochop ale taky ty nás, Olegu. Je to pro nás strašně těžké. Celá léta žijeme v sousedství se smrtí. Jsi příliš mladý, takže to nemůžeš cítit, jak to cítíme my. Ty si myslíš, že pro mě není hrozné pustit Marianu? A myslíš, že loni to pro mě nebylo hrozné? Uvažuj o tom, prosím tě.“

Hned následující den začali připravovat balón na dalekou cestu. Oleg třikrát vzletěl s Dickem a Marianou, jednou s ním letěl Kazik. Nikdo ho nechtěl na takovou cestu pustit, ale nakonec se všichni shodli, že Kazika stejně nic nezastaví. Kazik poletí. A Dick s Marianou nebyli proti. Kazik nebyl přítěží.

Oleg dělal, že se sám rozhodl zůstat v osadě. Že mu to nikdo neřekl. Trochu se bál, aby si Dick o něm nemyslel, že dostal strach. Vždyť Dick všechny ty řeči z předcházejícího večera neslyšel. Nejspíš o nich ale věděl, protože to věděla Mariana s Kazikem.

Druhý den letěl Oleg s Dickem a Dick se učil, jak stáhnout plamen hořáku a jak nejlépe odhodit zátěž. Mlčel a byl poslušný, ve vzduchu ztrácel svou jistotu. Skoro spolu nemluvili.

Pak se dostali nad oblaka. Tentokrát museli stoupat poněkud déle, měli pocit, že mraky nikdy neskončí, na balónu se dokonce vytvořil led. Oleg se chtěl okamžitě vrátit, nakonec však rozhodl, že ještě chvíli vydrží. Domluvili se totiž, že při každém výstupu se dostanou nad mraky, protože věřili, že znovu uvidí sondu.

Při prvních dvou výstupech neviděli nic.

Mraky neměly konce. Najednou okolí zešedlo. Bylo bezvětří a vítr tu nakonec ani nemohl být znát, protože balón se pohybuje spolu s větrem, zato zima byla strašná.

Musíme sestoupit, říkal si pro sebe Oleg a nespouštěl oči z Dickových prstů. Může nás to zanést daleko a jestli ta ledová vrstva zesílí, utrhne se s námi koš.

Dick zvedl hlavu v naději, že uvidí horní hranici, mraků. Najednou se zeptal:

„Co když vůbec nestoupáme?“

„Stoupáme,“ řekl Oleg, i když si tím vůbec nebyl jistý. Pro jistotu vyhodil poslední pytlík s pískem. Balón sebou trhl. Dick se znovu odmlčel.

Pak Oleg natáhl ruku, aby ubral plamen. Vtom si však uvědomil, že mraky končí, že skrze ně proniká slunce.

Nahoře nezůstali dlouho, protože jim byla pořád větší zima a protože uplynula příliš dlouhá doba od startu. Těžko říct, proč byl Oleg najednou tak šťastný, snad proto, že doletěli k obloze. Bylo ticho a oni byli pány tohoto světa. Odletí odtud hodně brzy, určitě. Budou se sem však muset ještě jednou vrátit a přijít do opuštěné osady. Oleg si to představil, viděl se, jak jde uličkou mezi polorozbořenými chatrčemi zarostlými křovisky.

„Ten balón jsi udělal dobře,“ prohlásil Dick.

Oleg mu byl za ta slova vděčný. Nebýt jich, nikdy by mu neřekl následující slova:

„Poslyš, Dicku, musím ti něco důležitého povědět.“

„Mně?“

„Nesmíš se mi ale smát. Mám rád Marianu.“

„Marianu? Ty máš rád Marianu?“ Dick hned nedokázal pochopit, co ta slova znamenají. „Jak to vlastně myslíš?“

„Tak, doopravdy, jak to bývá v románech. Chci si ji vzít.“

Dick se uchechtl. Nevědět, co by na to měl říct.

„Chci tě poprosit, aby ses o ni staral, ano? Je to přece jenom děvče, rozumíš mi?“

„Troubo,“ odpověděl mu Dick. „Co to na věci mění? Copak ji budu nosit na zádech? V lese je to pro každého stejné.“

„To já vím. Přesto tě o to prosím.“

„Tak ať tu zůstane,“ navrhl Dick. „Zaletíme tam s Kazikem.“

„To ne, ona poletí. Jí to nevymluvíš.“

Dick na to už neodpověděl. Jako kdyby mu to, co řekl Oleg, moc radosti neudělalo.

„Sonda dneska zřejmě nepoletí,“ řekl Oleg. „Sestoupíme, mohli bychom tu zmrznout.“

Stáhl plamen a balón se vnořil do silné vrstvy mraků. Během sestupu nikdo nepromluvil. Teprve když mraky končily a bylo vidět na zem, Oleg řekl:

„Nikomu to neříkej.“

„Komu bych to měl povídat?“ odpověděl mu Dick, myslel už na něco jiného.

Pod nimi se rozprostíral řídký les. Zaneslo je to poměrně daleko, naštěstí to bylo na sever, kde byly široké holé pláně. Tady přistáli. Málem narazili na skálu. Kdysi, to už snad byla věčnost, tudy šli s Thomasem ke korábu.

Zvedl se vítr a začal balón vláčet po zemi. Byli strašně unaveni, měli co dělat, aby se jim balón podařilo zvládnout.

Ať se snažili sebevíc, trvalo dalších deset dní, než se balón vznesl a zamířil na jihovýchod. Poslední čtyři dny čekali na příhodný vítr.

Aeronauti, tak jim říkal Stařešina, byli oblečeni velice teple, snesli jím všechno teplé oblečení. Za celé ty dny si Oleg s Marianou pořádně nepromluvil. Pořád byl nesmírně unavený, každý den chystal balón, plnil ho, vypouštěl, stahoval dolů, vylepšoval, opravoval drobnosti, a k tomu všemu ho Sergejev zřejmě už zbytečně nutil do učení, spíš to bylo jen proto, aby Oleg chápal důležitost svého poslání a méně myslel na to, že ho nepustili do balónu. I Mariana měla spoustu práce, měla na starosti přípravu potravin. S jídlem to bylo špatné, léto teprve začínalo, na mnoha místech ještě ležel sníh, houby skoro nerostly a staré zásoby docházely, takže v osadě dokonce hladověli. Mariana s Kazikem a Fumiko třikrát vyrazila do lesa na známá místa. Hledali skupiny mladých hub, které se ukrývaly v zemi a které bylo možno najít jenom podle vůně a podle pískání drobných žahavých mušek.

Celá osada byla na nohou, každý někam pospíchal, všichni měli co dělat, až to vypadalo, že odlétají všichni a ne jenom ti tři. Dokonce i na kozu ten shon nějak dolehl, běhala neustále lidem v patách, pletla se jim pod nohy a málem porazila Kristýninu chatrč. Kozel víckrát nepřišel a koza marně přicházela k ohradě a volala ho. Nevěděla a nikdy se ani nedozví, že kozla lidé zabili, to přece bylo daleko odsud a navíc Pavlyše nikdo v osadě neznal.

Oleg se s Marianou samozřejmě vídal, mluvili spolu, ale připadalo jim hloupé zůstávat o samotě, když je měli všichni na očích. Oleg si dokonce nemohl ani jednou s Marianou vyjít do lesa. Teprve poslední den před odletem ji našel pod stříškou, kde přebírala zrní, aby si mohli vzít s sebou to, které ještě nezplesnivělo. Oleg se dokonce podivil, že tu je Mariana sama. Tentýž den spolu vzletěli balónem, jenomže s nimi byl i Dick a před ním si spolu neřekli ani slovo. Mariana nevěděla, že Oleg prozradil Dickovi, co k ní cítí, že toho teď lituje a dokonce že nedokáže pochopit, jak se mohl tak prořeknout.

„Nejsi unavená?“ zeptal se Oleg.

„Nejsem,“ odpověděla Mariana. „Ty to máš těžší.“

„To nic není,“ řekl Oleg. „Co si o mně myslíš?“

„To stejné,“ odpověděla Mariana. „Pořád to stejné.“

„Dobře,“ kývl hlavou Oleg.

Přistoupil k Marianě. Seděla a nevstala, ani když byl u ní, přestala jen přebírat zrní, ani se nepohnula. Položil jí ruku na vlasy, Mariana zvrátila hlavu dozadu a soustředěně na něho pohlédla. Dotkl se její tváře, doslova hořela. To zjištění zapůsobilo jako exploze, všechno znehybnělo, všechno se doslova sevřelo v malém prostoru v prsou.

Vtom se Mariana zlehýnka a skoro nepozorovaně odtáhla. Pod stříšku vstoupila tlustá Luisa, která vlekla košík sušených hub, zbytek podzimní úrody. Ty houby se také musely přebrat.

Od rána vál vítr od severu. A nepršelo. Už za svítání začal Oleg plnit balón. Kazik byl v koši, uvazoval tam pytle s pískem, aby jim nepřekážely, když poletí tři na tak malém prostoru. Určitě se ale nechtěl příliš vzdalovat od balónu, to pro jistotu, bál se, že by ho mohli zapomenout. Poté přišel Dick, přivlekl pytel se zásobami, překontroloval si samostříl, vyzkoušel zapalovač. Byl nejlepší z celé osady, vždycky dal jiskru i v nejhorším počasí. Ten zapalovač měl totiž víčko, které se muselo odklopit a knot byl pořád suchý.

„Poslyš,“ obrátil se Oleg na Sergejeva. „Neměl bych přece jenom letět?“

Sergejev mu neodpověděl. A Oleg to ani nečekal.

Stařešina na aeronauty pospíchal, mohl se změnit vítr. Navíc při spěchu nezbývá tolik času na city. Mariana přiběhla poslední.

Na louce se shromáždila celá osada. Nepřišla jenom Liz s Kristýnou. Kristýna proto, že byla nemocná, Liz proto, že raději vysedávala doma.

Oleg stál u koše.

Mariana se na něho dívala, stála však daleko, docela na opačné straně koše. Oleg přešel na druhou stranu a kontroloval, jestli je všechno v pořádku. Stáli u sebe odděleni pletenou stěnou koše. Ani se jeden druhého nedotkl, protože kolem dokola bylo příliš mnoho lidí.

„Vraťte se co nejdřív,“ řekl jim Oleg. „Jestli nebudete do týdne zpátky, půjdu vás hledat.“

„Ne,“ odmítla to Mariana. „Čekej tu a nikam nechoď. Vrátíme se. Nemusí to ale být tak brzo.“

„Pozor!“ zvolal Stařešina. „Kde je Oleg? Musí už startovat!“

Oleg ta slova nechtěl slyšet, byla neupřímná, tvrdá, přesto Mariana řekla:

„Běž!“

Rozběhl se k přidělenému lanu. Ostatní odvazovali provazy držící balón. I tak se už ten dopravní prostředek dral ze všech sil vzhůru. Byl pořádně nafouknutý, vypadal nadutě a důležitě. Jako kdyby věděl, co se od něj očekává.

Pak začal stoupat, stoupal poměrně prudce a Vajtkus pomáhal Olegovi uvolňovat lano. Mariana přešla na Olegovu stranu a dívala se na něho dolů, pak na otce a mávala jim.

Lano se napjalo, kotva se vytrhla ze země, Oleg taktak stačil uhnout, když mu proletěla nad hlavou.

„Navíjejte,“ volal, „navíjejte lano!“

Kotva stoupala vzhůru. Balón se začal zmenšovat.

„Stáhni plamen!“ křičel Oleg.

Balónu se zmocnil vítr vanoucí k lesu. Ještě nikdy balón neletěl tak rychle, avšak nad lesem bylo vidět, že zpomalil, zřejmě tam byly slabší proudy, začal dokonce klesat. Oleg dobře viděl hlavy pohybující se nad okrajem koše. Dick přidal plameni na síle.

Balón pak letěl dál a za další chvíli zmizel nad lesem právě v tom světlém pruhu, který dělil vrcholky stromů od šedivých mraků.

„Tak,“ řekl Sergejev Olegovi. „Teď jsme tu oba jako sirotkové.“

Pavlyš se připravoval k výjezdu, když do kopule vstoupila Sally. Chtěla jet s Pavlyšem, avšak Klaudie ji nepustila, protože i ona potřebovala pomocnici. Slíbila, že ji vezme s sebou zítra k zajímavým odkryvům na břehu jezera, bylo to dílo sond.

„Kdybyste narazil na nějaké květiny,“ řekla Sally, „myslím tím opravdové kytky, tak mi je přivezte. Takový malinkatý pugét.“

„Co tomu řekne Klaudie?“

„Sally, máš čas?“ ozval se Klaudiin hlas.

„Už jdu,“ odpověděla Sally.

Člověka by napadlo, řekl málem nahlas Pavlyš, že ta ženská žárlí. Čert ví, žárlivost se přece může projevovat různě.

Pavlyš vyjel s průzkumným vozidlem z kopule a zamířil na břeh jezera, aby nepronikl příliš hluboko do lesa. Postupoval pomalu, rozhlížel se na všechny strany, kamery mírumilovně bzučely, analyzátory cvakaly, výsadkové vozidlo se poctivě snažilo a nevěnovalo člověku žádnou pozornost. Pavlyš si moc přál najít opravdové květy, i když mu bylo jasné, že tu nic květům podobného neroste, vyšších rostlin bylo na planetě málo, nakonec tu bylo málo i hmyzu, který by je opyloval.

Pavlyšovu pozornost upoutala zvláštní podívaná. Zastavil se svým strojem, aby si mohl prohlédnout obrovské tvory, něco mezi hmyzem a koněm, to hejno nebo snad stádo šlo pít a najednou narazilo na jeho stroj. Tvorové na místě znehybněli a současně jim na zádech začaly vyrůstat průhledné bubliny, které se mihotaly, střídaly se v nich duhové barvy. Stádo se dalo na útěk, bubliny už byly větší než samotní tvorové, až dosáhly velikosti dobrých tří metrů v průměru. Každý krok těch tvorů se měnil v protáhlý skok několik metrů dlouhý, hmyz či zvířata se začala vznášet nad zemí a vzdalovala se podél břehu. V jejich nepřirozeném běhu bylo něco exoticky ladného.

Posléze celá skupina zamířila k jezeru a vrhla se do vody. Jenom bubliny a úzké černé hlavy s bílýma plochýma očima jim vyčnívaly z vody. Stádo se daleko nedostalo. Najednou se před první bytostí rozčeřila voda a hadí hlava s otevřenou tlamou plnou zubů se vrhla k mihotavé bublině, ta praskla, černá hlava zmizela pod vodou a na stejném místě zajela i hadí hlava. Ostatní plavci se prudce otočili a spěchali ke břehu.

Pavlyš pokračoval dál s vozidlem po břehu, uvažoval o tom, že kritériem pro civilizovaný svět může být právě tak smysl pro humor. Jednou se možná bude smát i opice, musí k tomu ale mít dostatečně vyvinutou řeč, aby mohla vyprávět nějaký vtip a viděla, jak se ostatní kolem ní smějí. Tady nic legračního není. Člověk si tu chvíli zalelkuje, trochu se zasměje a vzápětí ho někdo sežere.

Po chvíli musel přibrzdit, na břehu vyrostly pahorky porostlé řídkým, bělavým neduživým křovím. V něm bylo vidět v kruzích rozrytou půdu. Ty kruhy byly naprosto pravidelné, jako od kružítka. Na okraji jednoho z nich Pavlyš zastavil a čekal. Nic zajímavého se nedělo. Vysunul proto tykadlo. Dlouhý pružný prut se vymrštil z vozidla a začal ohmatávat půdu. Jeho konec se pomalu blížil do středu kruhu. A ve chvíli, kdy už si Pavlyš myslel, že kruhy jsou naprosto bezpečné, se země rozestoupila, něco bílého, beztvarého se odtud vyvalilo, těžko říci, jestli to bylo chapadlo nebo nějaká bytost, tykadlo to ovinulo a táhlo k sobě dovnitř takovou silou, až nevydrželo a prasklo. Chapadlo zmizelo a na zemi byla znovu původní rovina. Pavlyšovi bylo tykadla líto a vztekle prohlásil:

„Udav se tím! Uvidíš, že se tím udávíš!“

Zamířil s vozidlem stranou ke svahům pahorků, musel se přitom prodírat křovisky. Vtom spatřil květy. Nebo snad něco, co se květům podobalo. Jasně červené lístečky velké asi jako dlaň obklopovaly načechraný žlutý střed kvítku. Bylo to něco nádherného. Dlouhé stonky se mírně kolébaly, skláněly se pod vahou květu. Pavlyš se rozhlédl. Zdálo se, že široko daleko žádné nebezpečí nehrozí. V nejhorším případě ho skafandr ochrání.

Vyklouzl z vozidla a šel ke květům. Bude to milé, když udělá Sally radost.

Avšak ve chvíli, kdy se Pavlyšova rukavice dotkla stonku, květ uhnul, jako kdyby se toho dotyku polekal, zavřel okvětní lístky a zajel do země. Jenom malinká dírka prozrazovala, kde ještě před chvílí rostl. Druhý kvítek se Pavlyš rozhodl přelstít. Uchopil ho velmi rychle, jako kdyby chytal mouchu. Květ se mu zazmítal v ruce, jak se pokoušel zmizet v zemi, Pavlyš ho však držel pevně. Tenhle boj trval snad půl minuty, tak dlouho, dokud se květ nevzdal a nezůstal bez života viset v jeho ruce. Pavlyš se pokusil otevřít okvětní lístky, ty však v té chvíli už nebyly okvětními lístky, ale slizkým chomáčkem červené hmoty.

Odhodil ten beztvarý chuchvalec, ten však, jakmile dopadl na zem, bleskově ožil a začal si hledat místo, kudy by mohl zmizet v zemi. Po několika pokusech se mu to podařilo, takže jako červ vklouzl dovnitř a vtáhl za sebou i červený chomáček bývalého květu.

„Klidně si tu žijte po svém,“ řekl beze zloby Pavlyš. „Kytky tu prostě trhat nebudeme.“

Po pravé straně stála stěna z keřů, které byly jiné než ty původní. Listy měly ostré jako jehly, vypadalo to, že se mladé výhonky borovic vyhřívají v teplých závanech větru. Pavlyšovi připadalo, že kdyby rozhrnul pichlavé větvičky, musel by za nimi najít opravdové klouzky jedna radost.

Snad proto, aby ho takové nápady přešly, přistoupil blíž. Nestačil se keřů ani dotknout, najednou naježily dlouhé ostny, které vzápětí vyletěly rovnou na něho, byly tak ostré a tvrdé, že když jich stovky narazily do skafandru, ztratil Pavlyš po takovém soustředěném útoku málem rovnováhu. Uskočil a chvíli mu pak trvalo, než se mu podařilo očistit skafandr od nepředstavitelně ostrých jehel.

Rozhodl se, že z vozidla už nevystoupí. Teprve až bude mít víc zkušeností s místní flórou a faunou, bude si moci dovolit podobné procházky. Zatím to pokaždé skončilo nějakou nepříjemností.

Po několika stech metrech musel znovu zastavit. Pahorky se teď vypínaly rovnou z vody, vyčnívaly v podobě ostrých útesů a dávaly tak najevo, že i plavba po jezeře může být nebezpečná.

Pak se vznesl s vozidlem do vzduchu a zamířil nad les těsně nad vrcholky stromů. Tenkými promodralými větvemi toho moc vidět nebylo, navíc začalo pršet a všechno se zahalilo do chuchvalců mlhy.

Pavlyš si pokoušel namluvit, že je to tu pro něho nesmírně zajímavé, že jako biolog i jako poutník toho dnes viděl hodně, že se stal objevitelem, Kolumbem tohoto světa, a tak může být se svou první výpravou spokojen. Ve skutečnosti měl náladu pod psa a celou dobu se mu vracela představa, jak trhá živý kluzký stonek a jak se květ mění v beztvarou slizkou hmotu na dlani. Jako kdyby tato událost dávala tvář planetě, která se nemínila ztotožnit s nádhernými Pavlyšovými pocity a proto ho odmítala.

Les náhle skončil u široké prudké řeky, která se vlévala do jezera. Stromy vstoupily až do řeky, rostly těsně jeden vedle druhého, nebyl tu kousíček volné půdy, bílé kmeny trčely z vody, jako kdyby se byly vykoupat a nebyly si svým počínáním jisté.

Na protějším břehu Pavlyš spatřil malý výběžek porostlý trávou a lemovaným pruhem drobného kamení. Právě sem zamířil se svým vozidlem a rozhodli se, že přece jenom vystoupí a tohle místo bude nejvzdálenějším bodem jeho dnešní cesty.

Když vystoupil z vozidla, kolem dokola panovalo ticho. Jenom voda mírně bublala, jak překonávala kameny. Les začínající kousek odtud byl nízký a zakrslý, něco dál od břehu se vypínal už výše a vrcholky stromů ztmavly. A ještě dál, v místech, kde les splýval se závojem deště, spatřil obrovskou strmou skálu. Vlastně ne, to snad skála nebyla. Byly to zřejmě nějaké sloupy, dva, tři, čtyři… Všechny mizely v mracích. Tak to už je něco zajímavějšího, pomyslel si a na přání vrátit se zapomněl. Aspoň něco, co se vymykalo z té jednotvárnosti…

Vznesl se s vozidlem a letěl dál.

Po pěti minutách se přiblížil k podivným sloupům a mohl si je patřičně prohlédnout. Zjistil, že se nejvíc podobají kmenům stromů. Kmeny však byly silné několik desítek metrů a Pavlyšovi připadalo, že jsou spleteny ze spousty lan nejméně metr silných. Ta propletenina neměla žádný systém nebo pravidelnost, na několika místech se kmeny rozšiřovaly, posléze obrovitým výběžkem, dlouhým snad sto metrů, mířily někam do strany, a to všechno bylo porostlé keři, lišejníky, drobnými stromky rostoucími rovnou z kmene. Na jednom místě Pavlyš objevil dokonce malé jezírko, které si vybralo místo v rozdvojené větvi. Bylo obklopeno hustým rákosím. Pak uviděl jeskyni, dutinu, do níž by se vešel dvoupatrový dům, a v tu chvíli ho napadla bláznivá myšlenka zaletět dovnitř. Vzápětí si však představil, co všechno mohou předvést její obyvatelé, a raději si to rozmyslel.

Kroužil kolem kmene, pomalu stoupal a každý jeho oblet měl větší poloměr, protože z kmene začaly vyrůstat sukovité větve, strom mířil stále výš a najednou jako by se setmělo. Teprve pak si Pavlyš uvědomil, že se dostal do nízkých mraků, které korunu stromu ukrývaly. Rozsvítil reflektor, prudký paprsek se jen namáhavě prodíral mlhou a Pavlyš se mohl jenom dohadovat, že se před ním proplétají větve. Když se ke kmeni přiblížil asi na pět metrů, viděl, jak se paprsek odráží od nehybných červených očí nějakého zvířete, které stroj sledovalo v očekávání, že se přiblíží ještě víc a že si na něm bude moci pochutnat.

Najednou to jeho strojem trhlo a Pavlyš si narazil loket o řídící pult. Nedokázal se hned zorientovat, chytil ruční řízení a teprve pak zjistil, že lokátor stroj zastavil a zavedl ho stranou, aby nenarazil na obrovskou vodorovnou větev, takový snad deset metrů široký most mířící do dálky někam k sousednímu stromu. Nic víc se mu nepodařilo rozeznat. Musí se sem vrátit za lepšího počasí, rozhodl se. Jestli tohle tedy není ten hledaný zlatý náhrdelník, pak je určitě aspoň stříbrný. Podařilo se mu najít největší stromy v celé Galaxii, a to už je nějaký objev! Jak jsou asi vysoké?

Zamířil vzhůru, řízení svěřil autopilotu, věřil mu víc než sobě. Stroj stoupal pomalu, uplynulo asi deset minut, než se vynořil z mraků. Najednou bylo světlo. Nezvykle prudké světlo. Nad hlavou se mu modralo nebe, bylo tmavší než na Zemi, svítilo na něm pár hvězd. Kousek pod vozidlem se donekonečna táhla vrstva mraků. Nic ji nenarušilo, vypadala zcela klidná, bílá, netknutá.

To pak znamená, že koruny stromů se ukrývají někde v mracích. Nevadí, to všechno může ověřit doma, protože lokátor zaznamenal jejich obrysy.

Pavlyš otočil vozidlo a zadal umístění stanice. Do mraků však zatím nesestoupil. Litoval, že ho dosud nenapadlo vzlétnout sem nahoru do nádherně čistého prostoru, kam vypouštěl své sondy, že ho nenapadlo jak nádherná psychoterapie to může být pro člověka utiskovaného páchnoucím, vlhkým lesem tady na obloze nad otravnými mraky. Jak nádherně se tu dýchalo! I když to samozřejmě byl jen dojem, protože dýchal stejný vzduch jako ve skafandru, avšak možnost vidět nekonečný prostor a vesele mihotající hvězdy Pavlyše rázem odtrhla od jednotvárnosti skrývající se tam dole.

„Nádhera,“ řekl nahlas. „Kdykoli mi bude úzko, vždycky si sem zaletím.“

„Kam?“ zeptala se Klaudie.

Spojení bylo v provozu a Pavlyš netušil jak dlouho Klaudie slyšela jeho povzdechy, proklínání a monology.

„Vracím se,“ oznámil. „Za pár minut budu doma.“

„Jaký byl let?“ zněl další dotaz.

„Bylo to nesmírně zajímavé,“ upřímně odpověděl Pavlyš. „Je tu nepředstavitelně krásná obloha.“

Pavlyš od sebe líně odsunul nedojedený pudink, už nebyl schopen pozřít ani sousto, dopil číši burgundského vína a řekl:

„Teď přijde mé překvapení, milé dámy. Pohádková obluda, se kterou jste se dosud nesetkaly ani v jediném koutě Galaxie.“

Zapojil projektor.

Na obrazovce se pomalu vznášel hmyz nadnášený bublinami. Teď míří k vodě a plave, barvy na něm mihotají jako na mýdlových bublinách vypuštěných na vodní hladinu nějakým vynalézavým kouzelníkem.

Sally seděla na podlaze s nohama přitaženýma k bradě.

„Škoda, že jsem nebyla s tebou,“ pronesla potichu.

Pavlyš si všiml, že mu poprvé tykala.

Klaudie stále ještě pracovala. Na stole před ní ležela skříňka s přihrádkami a v nich vzorky hornin. Probírala se spektrogramy, potichu si pohvizdovala, neposlušné vlasy jí vyklouzly z příliš strohého účesu. Lampa namalovala na stole výrazný kruh. Pavlyš měl dojem, že svou prací mu chce vyčítat, že on se baví amatérskými filmy a navíc rozptyluje Sally. Neměl však pravdu. Klaudie sledovala obrazovku, protože najednou řekla:

„To je zajímavé, ten drak dobře ví, jak s těmi bublinami zacházet. Prokousává je. Pro ty tvé koně je plavání v jezeře běžné. A pro něj zase lovit je.“

„Teď přijdu o tykadlo,“ pokračoval Pavlyš. Na obrazovce se objevila půda rozrytá v kruzích. Sally povzdechla.

„To je velice chytrý způsob čekání na kořist,“ konstatovala Klaudie. „Ve vesmíru to dělá spousta různých dravců.“

Mlčky sledovali, jak keře Pavlyše zasypaly jehlami, pak přišla řada na obrovité stromy. Na obrazovce však nevypadaly tak okázale jako ve skutečnosti. Pavlyše dokonce napadlo že by měl divačky požádat, aby nevěřily tomu, co vidí. Šedivé neurčité větve mizící v mlze, pazoury větví, jezírko…

„Kamera nemůže otáčet oči jako já,“ řekl Pavlyš. „Má omezené zorné pole, naše představivost se nechává živit tím nelogickým pohybem očí.“

„Ale ne,“ nesouhlasila Klaudie. „Tohle je působivé.“

„Je tam hodně takových stromů?“ zeptala se Sally.

„Myslím tak tři čtyři, aspoň kam jsem dohlédl. Třeba jich tam je celý les.“

„To určitě nejsou stromy,“ uvažovala Klaudie. „Mám dojem, že jde o symbiózu, les, který na sebe vzal takovou podobu. Vidíte, že každá větev je spletena ze stovek větví jako lano z vláken.“

„A každý takový strom je samostatný svět,“ pronesla Sally. „Vždyť tam jistě žijí nějaké bytosti, které nemají potuchy, že za hranicemi jejich stromu existuje ještě něco jiného.“

„Bude třeba uspořádat na ten strom zvláštní výpravu. Na několik dní,“ řekl Pavlyš.

„Nenecháme aspoň něco pro velkou expedici?“ řekla Klaudie.

„Chcete mě připravit o objev, který mě proslaví,“ protestoval Pavlyš.

„Slavo, člověk se nikdy nemá honit za senzacemi,“ prohlásila Klaudie, která najednou opět ztratila smysl pro humor. „Podívejte se,“ ukázala na kousek tmavé horniny, na jedné straně zbroušené. Přes celý vzorek se táhla zlatá žíla. „To je zlato,“ pokračovala. „Mé sondy tu objevili horu, která je doslova prošpikovaná takovými zlatými žílami. Vzácný jev. Romantik vašeho typu by okamžitě napsal jaksepatří článek a novináři by s vámi dělali rozhovor za rozhovorem. Aby taky ne, vždyť jste objevil zlatou horu! Pro mne to je pouze další a poměrně nedůležitý kus horniny z celkové geologické mapy této planety.“

Sally položila Pavlyšovi na ruku dlaň, jako kdyby se obávala, že Pavlyš pronese nějakou jedovatou větu a Klaudie bude mít po náladě. Měla teplou a měkkou dlaň. Klaudie svůj monolog přerušila a Pavlyšovi bylo jasné, že se jí nelíbil pohyb Sallyiny ruky, který zahlédla. Sally věděla totéž, přesto ruku neodtáhla. Nastalo trapné ticho, které porušila Sally:

„Mám chuť na čaj. Pomůže mi někdo?“

„Já dokonce strašně rád,“ řekl Pavlyš.

Zastavil kameru. Klaudie se sklonila nad stolem. Zamyšleně otáčela v ruce vzorkem se zlatými žilami.

Když vypili čaj, Klaudie se rozhodla, že budou uklízet. Oznámila, že v posledních dnech pro Pavlyšovu nedůslednost byla ve stanici porušena hygiena. Pavlyš se úklidu nezúčastnil, ovšem když člověk nic nedělá, zatímco druzí pracují, je lepší odejít do laboratoře. Tady usedl ke knize, neměl chuť nic dělat.

Za okny laboratoře padlo šero, vzduch zmodral. Mohl si k tomu představit, že sedí v domku někde na Zemi a kdykoliv si může vyjít na procházku. Čtení mu moc nešlo, nedokázal se soustředit. Vstal a zapojil vnější zvukové zařízení. Les mlčel, ale nebylo to naprosté ticho. Skládalo se ze spousty takových opatrných zvuků. Rovnou nad hlavou se mu najednou ozvalo vysoké, divoké zapištění. Dokonce vyskočil a teprve po chvíli mu došlo, že to byl zvuk lesa, toho světa, který si žil dál, jako kdyby tu celá ta jejich technika vůbec nebyla.

Vrhl se k oknu. Ve tmě, proříznuté paprsky pomalu se otáčejících světel, se zmítalo klubko těl, několik dravců, v takovém zmatku se nedalo rozeznat, co to je za zvířata, která rvala tlusté, zelené, neohrabané zvíře. V této rvačce byla taková primitivní krutost a takový strach ze smrti, že Pavlyš při pohledu na klubko zmítajících se těl blížících se k lesu vypojil zvuk a od okna odstoupil. Tak trochu smutně ho napadlo, že lidé odtud nejspíš odletí a nic se o planetě nedozvědí, vůbec ji nepochopí, i když formálně odtud povezou solidní náklad biologických údajů a vzorků flóry a fauny. Číst se mu už vůbec nechtělo, přesto nespěchal do své kabiny. Ženy se teď určitě chystají ke spánku, koupelna je stejně obsazená, sprchu si na půl hodiny přivlastnila přehnaně čistotná Klaudie a Sally, což se k odvážnému rozvědčíkovi vůbec nehodí, si už aspoň popáté vykládá pasiáns. Přál si, aby Sally odložila karty a přišla za ním, protože jí je smutno, protože už má plné zuby toho Klaudiina pískání ve sprše…

„Neruším?“ zeptala se Sally.

„To je dobře, žes přišla,“ odpověděl Pavlyš.

„Co to tu bylo slyšet? Zdálo se mi, že někdo křičel.“

„Měl jsem zapojený venkovní odposlech a nějaká zvířata si tam vyřizovala účty.“

Sally přistoupila k oknu.

„Nic,“ řekla. „Nikdo tu nežije. Občas nás přijdou jenom trochu vyděsit. Ale my žádní strašpytlové nejsme, že ne?“

„Nám hned tak někdo strach nenažene.“

„Mohl bys tu zůstat žít?“

„S tebou ano,“ odpověděl jí Pavlyš.

„Já to myslím vážně.“

„Víš, kde všude žijí lidé? Tady je při vší skromnosti aspoň normální vzduch a normální déšť.“

Pavlyš přistoupil k Sally a dotkl se prsty jejího ramene.

„Tobě se tu ani trošičku nelíbí, otravuješ se tu, lituješ, že ses do téhle expedice dostal. A jsem pro tebe jediné lidské rozptýlení,“ řekla mu Sally.

Pavlyš odtáhl ruku.

„Kdybychom byli na Zemi…“

„Na Zemi by sis mě jednoduše ani nevšiml,“ odpověděla Sally. „Já totiž nedovedu koketovat. Nic zvláštního na mně není.“

Otočila se a pohlédla mu do oči.

„Třeba cítím totéž, co ty. Ani já bych si tě nevšimla… To je trapné, viď?“

„Není,“ řekl Pavlyš.

Sally se k němu přitiskla, vzala mu do dlaní hlavu, stiskla spánky a políbila ho na tvář blízko rtů.

„Díky,“ řekl Pavlyš.

„Je to hloupá odpověď, ale není nejhorší,“ usmála se Sally.

Ustoupila o krok, vymanila se z jeho objetí a Pavlyš si všiml, že nejsou sami — za Sallyinými zády hleděla do okna tupá bílá tlama.

„Běž pryč,“ řekl Pavlyš té návštěvě.

Sally se ohlédla a zasmála se.

„Klaudie by se zeptala, proč jsi nespustil kameru.“

„Nikdy jsem ti nedala příčinu, aby sis ze mne za mými zády dělala legraci!“ řekla dotčeně Klaudie. Stála v chodbičce u vchodu do laboratoře. Měla na sobě župan a mokré vlasy si zavinula do ručníku.

Pavlyš cítil, že se začíná červenat jako kluk, který byl přistižen pří kradení cukrátek ze zaslíbené babiččiny krabičky.

Nikdo nemohl mít ani potuchy, jak dlouho tu Klaudie stála.

„Za tvými zády si z tebe nikdy legraci nedělám,“ odporovala Sally. „To dobře víš.“

„Zítra musíme brzy vstát,“ pokračovala Klaudie.

Dětičky, teď rychle do postýlek, pomyslel si Pavlyš, ale nahlas to neřekl. Vůbec se teď snažil neříkat nahlas to, co by se Klaudie mohlo dotknout.

„Jasně, ráno se bude brzy vstávat,“ přikývl.