Průsmyk

1

Obleva nastala o dva týdny později než obvykle.

Podle kalendáře to bylo na jaro zřejmě příliš brzy, všichni však věřili, že se mrazy už nevrátí.

V osadě vedli totiž dvojí kalendář: místní, který probíhal jednoduše podle plynoucích dní a podle něhož nastávalo léto a zima; druhý byl pozemský, ten byl spíš jen tak pro formu. Představoval zákon, kterým se tu nikdo neřídil.

Už je to dávno, devatenáct let podle pozemského času a něco přes šest let podle času místního, kdy zbytky těch, kteří se zachránili po havárii Pólu, dorazili až k lesu a kdy Sergejev udělal první zářez do sloupu za tím účelem postaveným za chatrčí na samém okraji osady. Jeden zářez rovná se jednomu pozemskému dni, třicet zářezů znamená měsíc na Zemi.

Za čas tento kalendář vyrostl v celý les sloupů se spoustou zářezů. Lidé nad ním postavili stříšku, která ho měla chránit před sněhem a deštěm. Zářezy tu byly všelijaké, jedny dlouhé, druhé krátké. U některých byla doplňující znamení. Když někdo zemřel nebo se narodil. Také když lidi přepadla epidemie nebo když byly zvlášť tuhé mrazy.

Olegovi, to byl ještě malý, sloupy připadaly jako živé a jako kdyby věděly docela všechno. Všechno si totiž pamatovaly: třeba když se špatně naučil zeměpis nebo když byl ošklivý na maminku. Mariana se jednou Olegovi přiznala, že z těch sloupů měla také strach. Oleg se zasmál a řekl, že z nich chtěl ta znamení vyříznout, ale Staršina ho přistihl a dal mu co proto.

Sergejevův kalendář ale lhal. Věděli to všichni. Lhal dokonce dvakrát. Jednak jsou tu dny o dvě hodiny delší než na Zemi, jednak bylo takových dní za rok přes tisíc. Krátké léto, dlouhý, deštivý podzim, čtyři sta dní zimy a studené, stejně dlouhé jaro. A právě tyhle náročné počty vytvořily hranici mezi staršími, kteří sem přišli z korábu, a mladými. Staří dělali, že těm sloupům pod střechou věří a že podle nich počítají pozemské roky. Ti mladší brali místní rok se vším, co k němu patřilo. Když to člověk vezme jinak, pak podzim znamená pomalu jeden rok a zima další…

Obleva tedy nastala o dva týdny později. Sníh se nakrabatil, začala vykukovat holá místa. Svah táhnoucí se od hřbitova k osadě zhnědl, vyrazily a ve větru se zakymácely mladé výhonky lišejníku, které uvěřily, že už nastalo pravé jaro. Jediná ulice osady, podél které stály jednospádové střechy chatrčí pokryté růžovými listy vodních tulipánů, se proměnila v rozbahněnou řeku. Za chatrčemi se ta řeka rozdvojila, užší koryto mířilo k vratům v ohradě, to široké končilo u dílny a skladů. Vpravo od dílny před kozím chlívkem se rozlila velká zelená louže. Vždycky ráno v ní kůzlata ostrými kopýtky rozbíjela led, hrabala v bahně a hledala tu červy. Pak si začala hrát, prát se, cákat kolem sebe, padala do té rozbahněné kaše, kopala nohama, to bylo jejich vítání jara. Jenom koza, nejstarší obyvatel této kozí sešlosti, příliš dobře věděla, že do jara je ještě daleko. Dlouhé hodiny postávala u dílny, odkud se linulo teplo, a když jí došla trpělivost, začala se opancéřovaným hřbetem třít o zeď. Dílna se rázem celá rozhoupala a Oleg musel pokaždé vyběhnout a klackem kozu zahnat. Jakmile ho však koza spatřila, postavila se na zadní, rozčileně mávala předníma nohama, byla tak vyšší než Oleg, a radostně při tom mečela. Vykládala si to po svém, byla totiž přesvědčena, že si s ní její oblíbenec chce hrát. V takových případech Oleg volal na pomoc Sergejeva. Jeho se koza bála. „Tak honem,“ hrozil jí vždycky výhružně Sergejev, „už ať vás tu, madam, nevidím a koukejte si plnit své mateřské povinnosti. Ty vaše děti jsou bezprizorné!“ Koza pomalu odcházela a vysoko nadhazovala svůj zelený zadek. K bezprizorným dětem se obvykle nevracela, namířila si to k ohradě a tam stála jako solný sloup. Pořád totiž čekala, že se objeví její druh, kozel, otec jejích kůzlat, který měl v kohoutku vyšperkovaném ostrými kostěnými výstupky dobře tři metry.

Kozel se občas objevil na kraji lesa a slabým hláskem zval kozu na procházku. Moc blízko k ohradě se nepouštěl, měl z lidí strach. Koza běžela k vratům a i když tam nikdo nebyl, sama si otevřela závoru a na pár dní vždycky zmizela. Z těch procházek měli už třikrát přírůstky v počtu kůzlat, proto v chlívku žilo pět různě starých kozích potomků.

Lidé měli z koz ještě jeden užitek, fungovaly jako dokonalý strážný. A tomu umění se naučila i kůzlata. Stačilo, aby se někdo neznámý přiblížil k plotu a stádo koz spustilo takový koncert, že celá osada byla rázem vzhůru. Pravda ovšem taky je, že když považovala koza přítomnost cizí bytosti za příliš velké nebezpečí, doslova vletěla do nejbližší chatrče, kde se schovala. Tady pak byla schopna rozbít všechno, co tu bylo v jejím dosahu, všechny misky a hrnce, pokud jen člověk včas nezasáhl.

Koza byla bytost dobrácká a společenská, jenom plivníka nesnášela. Nejspíš se s ním už někdy předtím setkala. Neodvážila se přijít blízko k jeho kleci, ale v patřičné vzdálenosti na něj dupala, výhružně hýbala hřbetem, mečela a celým svým chováním dávala najevo přání, aby takový odporný obyvatel zmizel.

Jako první se seznámil s plivníkem chovanec velké Luisy Kazik.

S jarem mu bylo třináct, i když na první pohled by mu nikdo neřekl ani deset. Byl malý, hubený, snědou pokožku měl celou do modra poďobanou od šáteru, ruce samý škrábanec, jizvu přes celé čelo. Všichni mu tu říkali Mauglí, les pro něho byl druhým domovem. Jestliže někteří stejně staří obyvatelé mohli chodit lesem a bylo-li zapotřebí dokonce tu i přenocovat, jestliže věděli, jak se ukrýt před dravci ve vidlici bílé borovice, Kazik mohl žít v lese celé týdny. V lese byl pánem on. Stromy mu poslušně ustupovaly z cesty, houby se ukrývaly v zemi, dravé liány zvedaly své ocasy. Z jeho pachu měli strach dokonce i šakali.

Kazik si do lesa nikdy nebral samostříl. Dovedl vrhnout nůž tak prudce a přesně, že dokázal přišpendlit ke stromu břichatého komára na vzdálenost padesáti metrů. Dick viděl, jak to udělal.

V osadě toho Kazik nikdy moc nenamluvil. Nikdy neplakal, nikdy se nepral. Nikdo se s ním ani prát nechtěl, protože při každém měření sil se Kazika zmocňovala chladná zuřivost. Neuměl si hrát.

Nejdřív měla Luisa obavy, že Kazik je zaostalé dítě. Do školy však chodil poslušně, a i když se nikdy nehlásil a nekladl žádné otázky, i když raději mlčel, když jiní něco hlasitě posuzovali, vždycky si všechno pamatoval. Stařešina tvrdil, že Kazik má dokonalou fotografickou paměť. ‚Na Zemi by z něho mohl být vynikající odborník. Tady pro něho není dost intelektuální potravy. Je to nejtalentovanější, avšak věčně hladový mozek.‘ Luisa mu na to říkala: ‚Tak mu dej všechno, co mu dát můžeš. Až se vrátíme na Zemi, jiní mu předají to další.‘ Stařešina byl přesvědčen, že osada je pro Kazika nezajímavá, proto že ho tolik láká les, který skrývá spoustu tajemství a dává mu potravu pro mozek. ‚Možná že ten jeho mozek je takhle uspořádán právě proto, že se narodil tady. A možná že tahle planeta se s ním podělila o svá tajemství.‘

Kazikovým vzorem, ochráncem i věrným přítelem byl Dick. Zřejmě proto, že i on byl lesní člověk. A také proto, že oba byli sirotci. Dick si na své rodiče vůbec nepamatovat. Kazik rodiče ztratil při jedné epidemii, když byl ještě malý. Nikdy neřekl Luise maminko. To druhý Luisin schovanec, děvče Fumiko, jí říkalo jenom maminko. Kazik ji oslovoval jenom Luiso.

Na podzim, krátce po návratu z hor, kde ležel poškozený Pól, byl Kazik s Dickem v lese. Šli na dlouhou výpravu k jihu, bylo to přes dvacet kilometrů. Na podzim sem táhnou stáda mustangů. Jejich maso se jíst nedá, mustanga se nedotkne dokonce ani šakal. Mustangové však v sobě mají podivuhodný vzduchový měchýř. Zvíře ho nafukuje ve chvíli, kdy se cítí ohroženo. Tehdy se šlachovitý mustang, který má něco společného s koněm i s hmyzem, promění v nádhernou kouli a vznese se do vzduchu. Tento měchýř je pružný a nesmírně pevný. V osadě z něj dělají okenní tabulky, pytle, tašky, měchy na vodu a obilí a spoustu dalších užitečných věcí. Děvčata v osadě dokonce zavedla módu — dělala si z měchýřů lehké duhové přehozy a pobíhala v nich jako vážky.

Oba lovci vyrazili za svítání. S ničím zajímavým se v lese nesetkali. Tehdy všichni ještě žili vyprávěním o skvělé cestě k průsmyku a v takových chvílích byl Kazik úplně jiný, doslova zasypával Dicka spoustou otázek. Pružně vedle něho vykračoval naprosto tiše, nedíval se pod nohy, a přesto přeskakoval živé kořeny, občas se shýbl, aby se tvrdou dlaní zmocnil sladké houby, kterou si hned hodil do úst, občas jako střela zmizel někde stranou, aby si přičichl ke stopě, hned se však vrátil a na rtech měl další otázku:

„A to je celý ze železa?“

„Ze slitiny.“

„Z železné?“

„Určitě.“

„A je větší než naše osada?“

„Jako naše ohrada. Ale ne, je ještě větší.“

„A je kulatý?“

„Sakra, vždyť ses na tohle už ptal.“

Dick neměl rád, když se v lese mluvilo. Každé slovo je slyšet široko daleko. A člověk musí slyšet především sám sebe. Kazik si s ničím takovým starosti nedělal, protože přesto slyšel každý zvuk lépe než kterékoli zvíře.

„Ještě se na něco zeptám,“ umíněně pokračoval Kazik. „Strašně rád tě poslouchám. Vezmeš mě příští léto k Pólu?“

„Určitě. Když se ale budeš jaksepatří chovat.“

Kazik vyprskl. Choval se tak, jak to považoval za vhodné.

„Chci létat ke hvězdám,“ znovu spustil Kazik. „Hvězdy jsou mnohem větší než náš les, než tohle všechno kolem dokola. Víš, kam pojedu, až se vrátíme na Zemi? Do Indie.“

„A proč zrovna tam?“ podivil se Dick.

„Prostě jen tak,“ zrozpačitěl najednou Kazik. „Chce se mi.“

Chvíli pokračovali mlčky.

„Já bych nejradši zůstal tady,“ prohlásil najednou Dick. Nikdy nikomu nic takového dosud neřekl. „Mám rád les.“

Kazik neodpověděl. Najednou se rozběhl, skočil na nízkou vodorovnou větev stromu, přitáhl se ke hnízdu připomínajícímu ořech, utrhl je a hodil do tašky.

„Večer si to upečem,“ řekl a seskočil.

Dick se zamračil. Nebyl se sebou spokojen. To ořechové hnízdo měl vidět první on. Dick neměl rád podobné úvahy, bylo mu ale jasné, že mu Kazik rozumí. Pro Dicka byl les bojištěm, na němž chtěl vždycky zvítězit. V lese se skrývala nebezpečí, která byla nutno překonat nebo je nějak obejít, v lese byla i kořist, kterou bylo nutno dostihnout, dravci nebo smrtonosné zrůdy, které musel zabít, jinak by oni zabili jeho. Pro Kazika byl les domovem, možná víc než celá osada, protože samotná existence osady byla tomuto světu cizí a les se s ní smířil jenom proto, že lidé byli moudřejší. Kazik si s lesem rozuměl, proto v něm neviděl nic strašného. Jestliže narazil na nepřítele slabšího, vycítil to a svého nepřítele zahnal. Cestu však uvolnil tomu, kdo byl silnější. Žádnou zvláštní lásku k lesu ale nepociťoval, byl pro něho asi jako pro jiného voda a vzduch. Všechny jeho sny, myšlenky a naděje se pojily se světem, který v něm žil z vyprávění dospělých, ze vzpomínek Luisy a Stařešiny. Tento svět, který byl domovem hvězd a kosmických korábů, svět, v němž ho očekávala Země, znal lépe než kterýkoli obyvatel osady. O tom však neměl nikdo ani potuchy. Kazik si totiž zapamatoval všechno, co vyprávěl o Zemi Stařešina, všechno, co zaslechl z vyprávění dospělých, věděl, jak je vysoký Everest, věděl, kdy se narodil a zemřel Alexandr Makedonský, znal zpaměti atomové váhy všech minerálů, jak dlouhá je řeka Brahmaputra, jeho klukovská hlava byla doslova nacpaná čísly a informacemi, které nemají nic společného s ponurým osadním světem. Zvláště ho deptaly dějiny, nekonečná řada pokolení, z nichž každé žito, bojovalo, stavělo, vyměňovalo na Zemi jedno za druhé, miliardy lidi a milióny událostí spojených ve složité vztahy přeměňovaly les a osadu v něco neskutečného, co se podobalo nudnému snu, který je třeba dosnít do konce. Říkal si, že celý rok bude chodit jen po muzeích, věděl, jak se které jmenuje, znal Ermitáž, Londýnské muzeum, Prado, Pergamonské muzeum… Nikomu tohle ale neříkal. Proč taky?

Když se v létě Mariana, Dick a Oleg s Thomasem Hindem vypravili k průsmyku, aby se konečně dostali k Pólu, který je přenesl na tuto planetu a málem je nechal zahynout, než zahynul sám, Kazik v duchu prošel s těmi všemi cestu po horách. A dlouho předtím, než se vrátili, přestal jíst, spát, jenom naslouchal. Naslouchal, kdy se budou vracet. Právě on je přivítal dobrých deset kilometrů od osady, když z posledních sil táhli po rozblácené zemi vlastnoručně vyrobené sáně naložené poklady z korábu.

Jednoho po druhém se dopodrobna vyptal, co kdo v korábu viděl. A když se dozvěděl, že budou muset další tři roky čekat, vůbec ho to nevyvedlo z míry, tři roky nepovažoval za příliš dlouhou dobu, zima uplyne, Oleg se Sergejevem se domluví, jak se dá opravit spojení, pak se vrátí ke korábu, naladí rádio a Země jim jednoduše pošle pomoc.

Zešeřilo se, tak tomu bylo vždycky už ve čtyři hodiny, rozhodli se přenocovat v háji páchnoucího ploštičníku. Hadi i zvířata se takovému místu vyhýbají, a když to člověk chvíli vydrží, přestane pach vnímat. Hned ráno Dick s Kazikem narazili na stádo mustangů, přikradli se k němu tak, že je zvířata neucítila, podle svého uvážení zabili několik starých samců. Vůbec jim jich nebylo líto, protože až nastane zima, březí samice je sežerou, tak už je tady ten svět uspořádán. Dick střílel ze samostřílu, paprskomet z korábu nosil s sebou, ale nepoužíval ho, šetřil si náboje. Kazik zabil jenom jednoho mustanga, měl při lovu jiný úkol — nahnat zvířata k Dickovi tak, aby nemohla vzlétnout. Toho jednoho zabil svým nožem. Nůž mu vyrobil Sergejev, udělal nože pro všechny v osadě z kovového schodiště, které s sebou přivlekli od Pólu.

Dick začal mustangy kuchat a vyřízl z nich měchýř, což nebylo nic jednoduchého.

Kazik chvíli neposeděl, vydal se podél potoka, aby se podíval, jestli tam nejsou hlemýždi. Z ulit dělali výtečné škrabky a talířky, ženy v osadě jim za to poděkují. Ušel asi tři sta metrů. Přemýšlel o Indii, kde v době svého mládí žila teta Luisa, vcházel bránou do města s pohádkovým jménem Hajdarabád. Najednou zaslechl hvizd, něco se mu před očima mihlo a v následující chvíli zjistil, že stojí uprostřed louže, která tu ještě před okamžikem nebyla.

Byla dokonale kulatá a měla v průměru tři metry, hluboká byla dva tři centimetry, ne víc, protože z ní vyčnívala tráva i kamínky. Zato byla hustá, naprosto hladká a zrcadlila se v něm obloha zatažená fialovými mraky. Jako kdyby sem odněkud spadla tak velká kapka.

Kazik znehybněl. Jako každý obyvatel lesa neměl rád nic nenadálého.

Nastalo ticho. Les ostražitě vyčkával.

Kazik se z té louže chtěl dostat. Opatrně chtěl zvednout nohu, ale nepodařilo se mu to. Tekutina ho pevně držela za boty ušité z tlusté rybí kůže. Rovnou před očima mu tvrdla, skelnatěla.

Nejdřív ho napadlo zahvízdat a přivolat na pomoc Dicka. Neuvědomil si však, že se tolik vzdálil a že ho Dick nemusí slyšet.

Znovu stál nehybně, uvažoval, co má dělat, když vtom se hustý, temný závěs z listí v křoví pohnul a pomalu, jako kdyby šlo o pouhou zvědavost, vylezla odtud zrůda podobající se krabovi, kterému někdo odcizil pancíř a vpředu mu přilepil chobot. Něco takového tu ještě neviděli, takže zvíře nemělo jméno. Čišelo z něho však nebezpečí a Kazik ho pojmenoval netvor.

Po obou stranách chobotu pod tupýma kovovýma očima měl otvory zakryté membránami. Ty se trochu chvěly a Kazik rázem pochopil, že se musí bát právě jich, i když se s ničím podobným dosud nesetkal.

Proto když se membrány otevřely a z otvorů, které zakrývaly, vytryskly dva proudy žluté tekutiny, Kazik už byl připraven, a i když měl nohy jako přikované, obratně uhnul. Tekutina s hlasitým plesknutím dopadla na zatvrdlou louži a roztekla se po ní jako voda po ledě.

Netvor se nesmírně podivil tomu, co se stalo. Zřejmě nebyl u svých obětí na takové chování zvyklý. Potřásl hlavou, zvedl k obloze chobot a zadupal tenkýma nohama, dával tím najevo svůj vztek.

Kazik se dokonce usmál, když viděl, že útočník zakryl otvory membránami a začal se nafukovat, napínat, nadouvat, až znovu membrány uvolnil, ale místo proudu tekutiny z otvorů ukáply dvě ubohé kapky. Netvor usedl na zadní nohy, podle všeho se rozhodl vyčkávat a přemýšlet, pokud toho byl schopen. Kazik musel vyřešit problém, jak se dostat z pasti.

Lepidlo uschlo a uvěznilo mu nohy. Bylo jasné, že boty musí obětovat. Zkusil se vyzout, což nebylo nic těžkého, pak mu zbývalo skočit asi půldruhého metru stranou a nedotknout se bosýma nohama lepidla, jehož horní vrstva ještě neuschla. Zneklidněný netvor ho sledoval. Sáhl jedním svým pařátem do lepidla, a když zjistil, že ještě nezaschlo a že oběť jen tak svými tlapami nedostane, vydal se pomalu kolem pasti, aby našel místo, odkud by na Kazika dosáhl svým chobotem.

Vtom Kazik skočil na opačnou stranu od netvora tak, že dopadl na ruce a nohy přitáhl k sobě. Skoro se mu to podařilo, jenomže se pravou nohou chodidlem dotkl okraje lepidlové louže. Nesmírně bolestivě to pálilo. Snažil se nohu uvolnit a vykřikl tak, že to muselo být slyšet snad až v osadě. Netvor dospěl k závěru, že se oběť konečně chytla a rychle k ní zamířil.

Kazik se přikrčil a vytáhl nůž, už ho chtěl na netvora hodit, pak si ale uvědomil, že důležitější je uvolnit si nohu, co kdyby mu nůž proti takové bytosti nepomohl?

Rychlými pohyby se pokusil seříznout vrstvu lepidla, ale nůž po skelné hmotě jenom sjížděl.

Když ucítil, jak k němu netvor vztahuje chobot, zvedl nůž, aby ho bodl. Z chobotu, který už byl kousek od něho, čpěl nakyslý studený pach.

V tom okamžiku Dick vystřelil z paprskometu.

Hvízdání neslyšel, zaslechl však volání o pomoc, a když doběhl, lekl se víc než Kazik. Vytáhl paprskomet a vystřílel do netvora skoro celý zásobník, až se nafouklé tělo proměnilo v černý kouř a nohy se rozsypaly jako ulámané větve. Kolem dokola voněl ozón.

Kazik udiveně pohlédl na spálené zbytky obklopené suchými větvemi a řekl:

„Proč jsi to udělal? Škoda nábojů.“

Nikdy neviděl paprskomet v činnosti, věděl jenom, že střelami je třeba šetřit.

„Troubo,“ odpověděl mu už klidně Dick. „Vycucal by tě. Co chodíš po lese s nosem nahoru? Už jsi zas byl v Indii?“

Kazik na to nic neříkal. Nakonec se mu podařilo uvolnit chodidlo z lepidla. Tekla mu krev. Hrabal se v tašce a hledal balzám. Pak prohlásil:

„Škoda těch bot.“

Společně pak ošetřili nohu, převázali ji a do osady Kazik dorazil na Dickových zádech. Dick to neměl snadné. Vlekl s sebou ještě pytel s měchýři mustangů, ale byl silný a všichni to věděli. Proto to dokázal. Kazik ani nepromluvil, i když ho noha hrozně bolela a v osadě proležel dva týdny v posteli. Mariana ho léčila nějakými bylinkami. Další týden pak ještě skákal po jedné.

Tohle Kazikovo dobrodružství bylo počátkem důležitých událostí. První impuls vyšel od něho. Seděl tehdy na posteli a sledoval, jak mu jeho nevlastní matka šije boty. Hned ráno Vajtkus přinesl nastříhanou kůži, kterou velká Luisa sešívala. Byla to piplavá práce, i když Mariana z Pólu přinesla opravdové jehly. Nitě tam nenašla, a proto se v osadě pořád používalo nití ze stébel vodních rostlin, které byly tlusté, navíc se pořád musely navazovat, protože byly příliš krátké. Luisa jako vždycky hubovala, protože šití nenáviděla a tady mu museli věnovat spoustu času. Kazik ji pozoroval a nakonec řekl:

„Až se uzdravím, půjdu do lesa a přivleču sem toho netvora.“

„Jakého netvora? A proč, prosím tě?“

„Na šití.“

„Ten tvůj netvor bude za nás šít?“

„Tomu ty nerozumíš,“ řekl Kazik. „On totiž nebude šít, ale bude lepit.“

Luise šla ta slova kolem uší, ale když Kazik něco řekl, vždycky to myslel vážně. Jak jen mohl vstát z postele, dobelhal se ke Stařešinovi a požádal ho o nějakou zbytečnou síť. Stařešina do sítí chytal ryby v jezírkách za bažinami, sítě se mu často trhaly a Stařešina, který považoval pletení sítí za nejdokonalejší uklidňující prostředek, vybral tu největší a nejpevnější a dokonce souhlasil se svou účastí při výpravě na netvora.

Na tu výpravu se vydala i Fumiko, nevlastní Kazikova sestra, a nejstarší z Vajtkusových dětí dobrák Pjatras. A šel s nimi samozřejmě Dick.

Tři dny se trmáceli houštinami, než narazili na netvora plivajícího lepidlo. Dick ho vydráždil a netvor vychrlil celou svou zásobu. Pak už bylo hračkou hodit přes něj síť a dopravit ho do osady.

Pro netvora postavili klec, krmili ho červy a hlemýždi. Cítil se skvěle, zevnitř si své obydlí omotal pavučinou a považoval je za své doupě. Byl však nesmírně hloupý a pomalý, a tak nijak nebezpečný, a pokud jde o jeho odporný vzhled, v osadě si zvykli na mnohem horší zrůdy.

Začali mu říkat plivník. Byla to výjimka z pravidla, které zavedl Thomas Hind a podle kterého všechno kolem dostávalo jména běžně známá na Zemi. Tak třeba zelenou srstí porostlé šestinohé zvíře, na zádech opancéřované, které hlasitě mečí, dostalo jméno koza. Huňatá obluda doslova obrostlá šáterem se jmenuje medvěd. Ze země lezoucí pištící měkkýši jsou houby. A tak dále. Plivníkovi by bylo možno říkat pavouk nebo krab, ale tak byla pojmenována už jiná zvířata.

Stařešina si už dlouho všímal, jak se pozemský jazyk začíná měnit, jak se přizpůsobuje nové skutečnosti. Slovní zásoba dětí se obohacovala jenom z jazyka malé skupiny dospělých, zbytek planety jim nic neříkal. Proto jazyk zcela zákonitě chudl bez ohledu na to, že Stařešina ve škole ukládal dětem, aby se učily nazpaměť verše, které si pamatoval, a pokud si je nepamatoval celé, svolával dospělé a společně pak doplňovali zapomenutý text. ‚Na Zemi je dítěti výborně,‘ říkával, ‚rodiče jenom žasnou, kolik zbytečných slov jejich ratolest pochytila ve škole nebo venku, případně když se dívá na vizor nebo když cestuje. Dítě na Zemi je šťastné. Má nadměrné množství informací, které se k němu sbíhají ze všech stran. A to všechno je vyjádřeno slovy. Ale u nás? Půl tuctu dospělých, kteří si vystačí s tisícovkou slov.‘

Jméno plivník vymyslela Irina, Olegova matka, a hned se vžilo. Malý rozdíl tu však přece jen byl: plivníkovo lepidlo bylo pro dospělé skutečně lepidlem, zatímco pro děti to byly plivance.

Objevení plivníka skutečně značně usnadnilo život všem krejčím. Teď bylo možno slepit jakýkoli oblek. Využití bylo ještě širší, když Vajtkus objevil, že plivníkovo lepidlo tvrdne o něco pomaleji, smísí-li se se slinami, které mu vytékaly z chobotu, a dále že lepidlo přilne i k vyleštěnému kovu. A Sergejev přišel na to, že ze zaschlého lepidla je možno vysoustružit misky, talíře a vyrobil takhle dokonce šachové figurky. A když se do lepidla přimísí barva, kterou je možno získat z barevných druhů hlíny poblíž bažin, pak jsou nádoby a všechny další věci různobarevné a mnohem hezčí.

Na zimu plivník usnul, téměř nepřijímal potravu a získat od něho lepidlo bylo velmi obtížné. Ještě že Vajtkuse napadlo udělat si zásoby v uzavřených nádobách. Jakmile však nastalo jarní tání, plivník se probudil, zneklidněl, vrtěl se v kleci a plival — ovšem zbytečně.

Oleg přišel domů polomrtvý a strašně prostydlý. Tohle nekonečné tání s sebou přineslo rýmy, bronchitidy, zhoršení revmatismu. Matka ležela se zánětem nervových kořenů, takže Oleg sám musel ohřívat kaši a chlebovou polévku.

Už se přesvědčil, že léky nepůsobí na každého stejně. Ti, kdo jim věří, se uzdraví, ti kdo ne, jsou stále nemocní. Tyhle závěry ovšem neudělal na základě léků, které přinesl z korábu. Ty léky byly na ‚opravdové‘ nemoci, na které lidé dříve umírali — na otravu krve, na zápal plic. Léků z korábů měli málo, nesmírně jimi šetřili. Egli Vajtkusová je měla uložené ve speciální skříňce.

Matku zánět nervových kořenů trápil už dlouho. Musela užívat prostředky připravené Marianou, která znala všechny místní houby a rostliny. Matka měla zásobu všelijakých misek, dřevěných nádobek a krabiček obsahujících sušené rostliny a různé směsi.

I teď, i když už měl pořádný hlad, Oleg nejdříve ohřál vodu a rozpouštěl v ní směs na mazání. V chatrči byla už skoro tma, jenom miska hořela na stole. Matka přikrytá kožešinami řekla:

„Najez se, já to vydržím. Když už jsem to vydržela celý den. Seděla jsem doma a trpěla. Myslela jsem, že přijdeš dřív.“

„Hned to bude, mami,“ odvětil Oleg, „za chvilku se to rozpustí a já tě namažu.“

„Ne, najez se,“ odporovala matka. „Teď tě tu všichni moc potřebujeme, všechno na tobě leží. Jsi celý pohublý a takový bledý. Co se mi v nejhorším může stát, je to přece jen zánět nervových kořenů, na to ještě nikdo neumřel, tady se umíralo na jiné věci.“

Za tenkou stěnou něco upadlo, bydlel tam Stařešina a byla tam taky škola. Mohl se už dávno přestěhovat, buď si mohl postavit novou chatrč, nebo se mohl přestěhovat do prázdné chatrče proti Vajtkusům. Zvykli si už ale na společný život ti tři, Stařešina, Irina a Oleg, byli jako jedna rodina, často společně jedli, a když byl Stařešina s Irinou o samotě, dlouho si vyprávěli. Stařešina toho vždycky hodně napovídal, mluvil téměř nepřetržitě, bylo pro něho těžké mlčet. Možná že měl školu na starosti nejen proto, že se mu ta práce nejvíc dařila, ale i proto, že rád mluvil.

Matka si stěžovala a zlobila se na život. Celou svou bytostí zůstala tam v minulosti, kdy žila na korábu, kdy byla krásná a mladá, kdy měla krásného muže. Teď jí zbyl jen strach o Olega, aby nikam nespadl, aby neonemocněl, aby ho neztratila. Olegovi táhlo už na jedenadvacátý rok, byl to dospělý člověk, celé dny vysedával se Sergejevem v dílně, kde spolu dělali věci potřebné pro osadu a kde se navíc ještě učil z knížek, které si přivlekl z Pólu. Oba byli posedlí šílenou myšlenkou — naučit Olega navázat spojení. Pak bude možno z korábu oznámit na Zemi, kde je jejich koráb a lidé, kteří zůstali naživu. Devatenáct let osada žije nadějí, že se jim podaří vrátit na Zemi, dřív to byla naděje spíš bázlivá, neskutečná, teď však, když se mladým lidem podařilo dostat se k Pólu, stala se ta naděje reálnou. Olegova matka neustále opakovala, že když nemohli navázat spojení odborníci, kteří byli naživu před osmnácti lety, co může dokázat nějaký kluk se starým invalidou? Ve skutečnosti se bála, že Oleg bude muset znovu k průsmyku, kde čeká nebezpečí a smrt. Copak na té cestě nezahynul Thomas Hind? Jednou se Olegovi podařilo vrátit, ale podruhé se už nevrátí. Copak je ale lepší strávit život v téhle páchnoucí osadě mezi sépiemi a mouchami, kde rovnou za humny je strašný les plný všelijakých zrůd a vrahů? Ne, ve skutečnosti nevěděla, co je horší, strašné bylo vlastně všechno, ať se tady člověk poděl kam chtěl. A nejhorší ze všeho bylo přesvědčení, že se nedočká návratu na Zemi, že neuvidí opravdové modré nebe, neuslyší šelestění listí na opravdových stromech, kterých se člověk mohl dotknout tváří. Často plakala, brala do rukou fotografii, na níž byla ona, mladá, krásná, stála vedle muže v uniformě, který byl zdravý a veselý a jí se po jeho boku nemohlo nic zlého přihodit.

Oleg přinesl mazání, přece jen to byl hodný chlapec, milý, nejlepší z celé osady, hodně vyrostl za poslední zimu. Otec by měl radost, kdyby viděl, jakého pěkného syna vychovala.

Oleg natíral matce záda. Už jenom dotyk horké směsi působil blahodárně, protože připomínal život, připomínal, že její tělo ještě vnímá, že syn má pevné, teplé dlaně a dovede namasírovat záda, dělal to už tolikrát za poslední roky a je to obrovské štěstí, že existují takové ruce, které člověku mohou udělat dobře. Irina se tiše rozplakala z nenadálé radosti. Za tenkou zdí se ozval Stařešinův hlas:

„Potřebuješ něco Olegu?“

„Ne děkuju,“ odpověděl Oleg. „Ale pojďte, už jsem ohřál polévku, poobědváme společně.“

„Děkuju, nemám hlad,“ na to Stařešina a Irina se přes slzy usmála, měla nesmírně vytříbený sluch a zaslechla, jak se Stařešina chystá na návštěvu, jak si myje svou misku, převléká se. Velice si vážil toho výrazu ‚chodit na návštěvu‘, dokonce i když šlo jen o sousední místnost za tenkou zdí.

Všichni tři usedli ke stolu, Irina se cítila lépe, protože měla lepší náladu. Věřila na ten horký odvar a právě proto jí pomáhal. Stařešina přinesl k polévce sušené ořechy, které sám nasbíral a usušil v teplárně. Oblékl si novou bundu s jedním rukávem. Oleg se často divil, jak si člověk může vystačit s jednou rukou. Stařešina totiž všechno dělal, jako kdyby ani nebyl invalida.

„Až půjdeš příště ke korábu,“ promluvil a sledoval, jak Oleg nabírá polévku, „musíš mi určitě přinést spoustu papíru. To byla chyba, žes ho přinesl tak málo.“

„Já vím,“ přikývl Oleg, protože to už slyšel mnohokrát.

„Dokud jsme neměli žádný papír,“ pokračoval Stařešina, „dokázali jsme se bez něj obejít, jako nekouří lidé, kteří neznají tabák. A my jsme, jak se sluší a patří, uspořádali pro narkomany papírovou hostinu, já sám nesu vinu, že jsem dětem ve škole dával papír, aby na něj psali úkoly. Můžeš mě ale kvůli tomu vinit?“

„Ne nemůžu,“ uklidnila ho Irina, „já tě chápu.“

„A Linda Hindová napsala celou poému o Thomasovi,“ na to Oleg.

„Jí přece také nemůžeš klást vinu. Lidé si zvykli přenášet na papír své myšlenky a já si myslím, že právě proto mikrofilmy nemohly nahradit papír. Na Zemi mám docela slušnou knihovnu, mám tam opravdové papírové knihy. A nikdo se tomu nediví. Takže určitě přines papír. Moc bílého papíru, na němž člověk chce vyjádřit své myšlenky, představy, které ho naplňují, je obrovská. I děti se budou dočista jinak učit!“

„Do léta ještě můžeme žít a žít,“ promluvila matka. Seděla napjatá jako struna, ani se nepohnula, aby se nedostala do polohy, při níž ji přepadala bolest, „a mě udivuje, jak vy všichni, dospělí lidé, teď běháte za Oležkem a jste samé to mi dej, to mi přines…“

„Kdybych já mohl jít ke korábu,“ Stařešina na to, „líp než Oleg bych věděl, co se má vzít a bez čeho se obejdeme. Mám zkušenosti.“

„Jenže já mám intuici,“ odpověděl líně Oleg. Po teplé polévce se mu chtělo spát.

„Můžeš mi říct, jak ti napoví intuice, co je to mikroskop?“ obrátil se na něho Stařešina. „Jsem ti nesmírně zavázán, že jsi ho přinesl. Víme toho teď desetkrát víc. Kdybych ti ale neřekl, abys ho přinesl, jak bys na to přišel?“

„Dobrá, pokud se nedokážeme spojit se Zemí,“ odpověděl Oleg, „pak sem z korábu přivlečeme celý vagón užitečných věcí. Nenapadlo mě, že se všechno tak rychle doslova vypaří.“

„Ono se to ani tak nevypařilo, jako to bylo použito ve prospěch osady,“ protestoval Stařešina.

„Skoro půlka se toho nahromadila u Egli a Sergejeva,“ přidala se matka a nebylo možno z toho vyrozumět, jestli to považuje za dobré.

„Aby taky ne!“ řekl Oleg. „Sergejev má dílnu, všechno udělá. A Egli zase léčí.“

„Dal jsem jí dokonce mikroskop. Na nějakou dobu,“ přidal Stařešina. Byl na tuto svou oběť hrdý.

Oleg vypláchl všechny misky a každému naložil kaši. Stařešina si ji posypal ořechy. Oleg přinesl sladký sirup, letos byl zvlášť dobrý, protože do něj Vajtkus přidal jablka.

„Já pevně věřím, že se nám podaří opravit spojení,“ promluvil Oleg. „A pak sem nebudeme muset tahat žádné věci. Stačí, když si vzpomenu, co nás to stálo sil, než jsme dovlekli ty sáně do osady.“

„Musíme zvážit všechny varianty,“ kýval hlavou Stařešina. „Dřív nebo později nás samozřejmě najdou. Musíme však být připraveni na nejhorší.“

„Na to jsme připraveni pořád. Vždyť hůř už ani nemůže být,“ kroutila hlavou Irina.

„To raději ani neříkej,“ suše se usmál Stařešina.

„Škoda že se rozbily planetární čluny,“ řekl Oleg. „Pásová vozidla se do hor nedostanou. Já si myslím, že kdyby se nám nepodařilo opravit spojení, opravíme se Sergejevem jeden planetární člun. Aspoň jeden.“

„To by bylo dobře,“ přitakal stařec. „Bude to ale chtít několik cest ke korábu.“

„Co byste tomu řekl,“ uvažoval Oleg, „se Sergejevem jsme o tom už mockrát uvažovali, kdyby v korábu dva tři lidé přezimovali?“

„To nepřipadá v úvahu!“ odmítla nápad matka. „Něco takového nikdy nedovolím!“

„Kdyby bylo teplo a světlo…“

„Teplota kolem průsmyku klesá na šedesát pod nulou,“ řekl stařec. „Nedělej si velké naděje. Já jsem v těch svých požadavcích naprosto konkrétní — velikou hromadu papíru, to mi stačí.“

„Kdybychom tak měli nějaký dopravní prostředek,“ povzdechl si Oleg a nalil si sirup do kaše. „Alespoň malinkaté letadélko.“

„Musíme projít obtížnou cestou, kterou prošel člověk na Zemi,“ odpověděl mu vážně Stařešina. „Nejdřív vyrobíme kolo…“

„Kolo skoro nepotřebujeme,“ namítl Oleg. „V lese žádné cesty nejsou. Kdybychom měli dvě osady…“

„Kolo už bylo vynalezeno a my máme káru,“ řekl Stařešina. „Jestli Mariana dodrží slovo, do léta budeme mít kozu místo koně.“

„Co vás to napadá, koza je na to moc hloupá.“

„Tak budeme mít jednu káru a k ní vyrobíme parní stroj.“

„Už je nejvyšší čas,“ vložila se do řeči matka. „Je to strašné pořád topit v kamnech. Celou zimu. Kolik se spotřebuje dříví! A stejně je nám zima.“

„Potřebovali bychom kotel,“ uvažoval Stařešina.

„Se Sergejevem ho vyrobíme,“ prohlásil Oleg. „Už jsme to promysleli. Uděláme ho z lepidla.“

„A po parním stroji vyrobíme třeba… balón.“

„O něčem takovém jsem už uvažoval,“ řekl Oleg. „Mockrát jsem už myslel na balón. Co kdybychom ho udělali?“

„Z tebe doslova čouhají představy člověka, který v životě žádný balón neudělal,“ vrtěl hlavou Stařešina. „Musel by to být moc velký balón, aby unesl aspoň jednoho člověka.“

„Jak velký asi?“

„Takových třicet metrů vysoký. Dá se to spočítat. A za druhé — balóny se plní heliem nebo vodíkem. Kde to vezmeš?“

„Vy sám jste přece vyprávěl, že bratři Mono…“

„Montgolfierové.“

„Ti přece létali balónem naplněným horkým vzduchem.“

Oleg přistoupil ke kamnům a přiložil polínko. To se hned rozhořelo namodralým žhnoucím plamenem. Ohnivé záblesky se rozehrály ve tvářích.

„Měli speciální hořák. A palivo.“

„Jaké palivo?“ zeptal se Oleg.

„Docela určitě ne dříví.“

„Půjdu si lehnout,“ řekla matka. „Pomoz mi, Olegu.“

Stařešina Olega předešel, zvedl matku k posteli a uložil ji.

„Oleg to umí líp,“ konstatovala matka. „Nezlob se, Borjo.“

„Co bych se zlobil.“

Oleg dělal, že nic neslyšel. Díval se do ohně.

„To palivo můžeme promyslet,“ prohlásil nakonec. „A hořák uděláme.“

„Ty to myslíš vážně?“

„Naprosto,“ odpověděl Oleg. „Kdyby se nám podařilo dostat k průsmyku balónem, znamenalo by to obrovskou úsporu času a sil. Jenom vzletět. A pak taky sestoupit. Nebo udělat takové balóny dva tři. Jeden pro lidi, další pro náklad.“

„Mám dojem, že jsi na něco zapomněl,“ řekl Stařešina a sklízel přitom nádobí se stolu, aby je umyl, „že balón je hříčka ve větru. Nedá se řídit.“

„Počkáme, až vítr povane k horám.“

„Kdy? Větry vanou převážně z hor, těžký, studený vzduch klesá do údolí.“

„V létě vane teplý vítr k horám, to přece dobře víte. No je to tak? Neznáme jenom zákonitosti. Proč jsme se už nezabývali místním klimatem?“

„Nebyl na to čas,“ ozvala se matka z postele. „Myslíš že jsme sem přijeli jako expedice? Kdyby to tak byla pravda! A na ten balón přestaň myslet. Rozbil by ses na kousky…“

„Jen se neboj, Irino,“ odpověděl jí Stařešina z kuchyně. „Balón se nám nepodaří udělat. To je jen takové blouznění.“

„Ten balón uděláme,“ trval na svém Oleg.

Náhle se otočil a vyrazil ven.

„Vem si něco na sebe!“ volala za ním matka.

Už ji však neslyšel.

Venku se ochladilo. Drobně popadával sníh, byl zmrzlý, krupičkový. Krupičky bubnovaly do louží a kutálely se po kluzké zemi. Zvedl se vítr od severu, kde se tyčily hory.

Byla tma. Sněhovou krupicí svítila kývající se lucerna. Její světlo se odráželo od opancéřovaného blyštivého kozího hřbetu, koza trpělivě vyčkávala u plotu.

Oleg přeskočil louži a šikmo přes cestu se rozběhl k Sergejevově chatrči. Oknem chráněným blanou z mustanga se prodíralo slabé světlo z misky.

Oleg zaklepal a okamžitě vstoupil, zabouchl za sebou dveře, aby neuteklo moc tepla.

„Nezlob se, Sergejeve,“ promluvil Oleg hned na prahu, „něco mě napadlo.“

Sergejev seděl u stolu a popíjel čaj, vlastně horkou vodu zbarvenou sušenými bylinami. Proti němu seděla Linda Hindová, vdova po Thomasovi. Mariana v čele stolu v pološeru něco kutila, rozkládala misky se sušenými bylinami.

„Sedni si,“ vybídl ho Sergejev.

Linda se s Olegem taky pozdravila, i když se viděli nejméně pětkrát. Přinášela do dílny jídlo. V poslední době za Sergejevem chodila často a nikdo se tomu nedivil. Všichni si mysleli, že se k Sergejovi odstěhuje. Olegova matka říkala, že by to měla udělat co nejdřív, že nechápe, na co čekají, Lindě že musí být bez muže a se dvěma dětmi hodně těžko, já přece vím, co je to osamělá ženská.

„Něco ti povím,“ promluvil Oleg. „Rozhodl jsem se udělat balón.“

„A proč?“ zeptal se Sergejev.

Byl nejsilnějším, nejspolehlivějším mužem v osadě, jakýmsi vůdcem lidského stáda. Byl silný a ‚poměrně celý‘, jak o něm říkala matka. Scházely mu jen dva prsty na pravé ruce. S Marianou si byli podobni jen šedýma očima a světlým, dlouhým, hustým obočím. Obličej měl Sergejev do čtverce, byla to taková složitá a docela určitě nepohledná tvář, když se na něho člověk díval cizíma očima. Ve tváři však měl klid. Nejdřív byl Olegovým ideálem Stařešina, který všechno věděl a který byl učitelem. Když se Oleg vrátil z hor, stále víc ho to táhlo k Sergejevovi. Nebyl jen učitel, byl mistr, se kterým měli spoustu společného.

„Uděláme veliký balón,“ opakoval Oleg. „A tím balónem poletíme ke korábu. Chápeš to?“

„No tak si sedni. Mariano, udělej mu trochu čaje.“

„Já jsem už čaj měl,“ odmítl Oleg, ale sedl si.

Linda vstala a řekla, že už musí jít, protože se děti samy bojí a neusnou. Olegovi vždycky připadalo, že Linda je k němu chladná, protože kvůli němu zahynul v horách její muž. Nemůže mu to odpustit.

Sergejev kývl na Lindu, beze slova si porozuměli.

„Děkuju ti, žes přišla,“ řekl jenom.

Oleg se odmlčel. Díval se za Lindou, Mariana ji sledovala taky.

„Tak pokračuj,“ přerušil Olegovy myšlenky Sergejev.

„Když uděláme velký balón a počkáme, až bude vát příhodný vítr, můžeme v něm vystoupit do hor a doletět až k Pólu. Dovedeš si představit, co tím všechno ušetříme?“

„To je zajímavé,“ řekl Sergejev, který nikdy nedělal závěry dřív, než si sám všechno promyslel. „Říkáš velký balón. A když si počkáme na obrácený vítr, můžeme letět zpátky.“

„A během léta můžeme zaletět ke korábu třeba pětkrát!“

Sergejev se chraptivě zasmál, jako kdyby se rozkašlal.

„Pětkrát?“

„Samozřejmě.“ Olegovi připadalo, že v něm už našel spojence, a jestli je to pravda, pak jako kdyby ten balón už odstartoval.

„Můžu teď uvažovat nahlas?“ zeptal se Sergejev.

‚Raději ne,‘ měl chuť odpovědět Oleg. Teď se to všechno zhroutí. Sergejev není Stařešina, který o všem uvažuje jenom obecně. Teď odhalí skutečně slabá místa.

„Kdybychom udělali balón,“ řekl Sergejev, „a ten balón by doopravdy letěl, byl by z toho užitek. Jenomže balón se nedá ovládat. Dejme tomu, že odstartujeme, když vane vítr potřebným směrem, a letíme k horám. Pak se ale vítr změní a odnáší nás ke sněhovým hřebenům, kde nikdo z nás ještě nebyl. Buď se tam rozbijeme, my zahyneme, nebo přistaneme, jenomže pak se nedokážeme vrátit. Jak větru přikážeme, aby nás zanesl právě do údolí, kam se potřebujeme dostat?“

„Jestliže se náhle změní vítr,“ odpověděl Oleg pohotově, „je zapotřebí v balónu udělat takové zařízení, které by mu umožnilo rychle se dostat na zem. A pak ho žádný vítr nemůže odnést nikam stranou. Jednoduše na půlce cesty sestoupíme a dál půjdeme pěšky nebo počkáme na příhodný vítr.“

„To je chytré,“ přikývl Sergejev, „ovšem jen tehdy, když se nám podaří sestoupit na rovném místě a ne nad skalami, o které se rozbijeme.“

„Potřebujeme se dostat na náhorní plošinu,“ pokračoval Oleg, „dál už žádné skály nejsou, jenom samá rovina. To si přece pamatuješ.“

„Pamatuju,“ přitakal Sergejev. Pamatoval si to, protože po té náhorní plošině šel, umírali tu lidé ztrápení hladem a jen málo z nich se dostalo do nížiny.

„Vezmeš mě s sebou?“ zeptala se Mariana. Upřeně se při tom na Olega dívala. Vždycky tak upřeně na člověka hleděla, když s ním mluvila, některým lidem to dokonce vadilo.

„To nevím,“ odpověděl jí Oleg. „Třeba poletíme se Sergejevem.“

„A ještě je tu druhý problém,“ uvažoval dál Sergejev, „jak ten balón udělat. Já to tedy zatím nevím.“

„Já to zatím taky nevím, ale přijdu na to.“

„Takový balón by musel být obrovský, v průměru by musel mít nejméně třicet metrů. Kde vezmeme takové plátno?“

„A co kdybychom spojili dohromady hodně měchýřů z mustangů?“ řekla Mariana. „Udělali bychom takový hrozen malých balónů.“

„To ne,“ vrtěl hlavou Sergejev, „takové balóny nepoletí. Mustang je přece naplňuje teplým vzduchem ze svého těla, který ho pak zvedne.“

„Správně,“ souhlasil Oleg. „Vezmeme spoustu měchýřů z mustangů a sešijeme z nich velký balón.“

„Nitěmi?“

„Lepidlem. Máme přece plivníka.“

„Dobře,“ souhlasil Sergejev, „řekněme, že tuhle verzi vezmeme. Jak ale připevníš k balónu gondolu?“

„Cože?“ zeptal se nechápavě Oleg, protože takové slovo dosud neslyšel.

„Kabinu, koš, ve kterém budou lidé.“

„A jak se to dělalo na Zemi?“ chtěl vědět Oleg. „Určitě by se to dalo nějak přišít k dolnímu konci balónu. Vždyť tam dole musí být otvor, aby se tam dostal horký vzduch.“

„Ne,“ vzpomínal Sergejev. „Jako dneska vidím ten obrázek z knihy Julese Verna — přes balón byla síť a k ní byl připevněn koš.“

„Tak tu síť uděláme,“ hnal se za svým cílem Oleg. „Stařešina má přece spoustu sítí.“

„To musí být síť mnohem pevnější. A pak jak ohřejeme vzduch?“

„Jako bratři Montgolfierové,“ odpověděl Oleg a cítil, že začíná vyhrávat. „Uděláme kamínka… no copak tohle nevyřešíme?“

„Třeba i vyřešíme,“ usmál se Sergejev.

Dopil čaj, chvíli přemýšlel a pak dodal: „Uvědom si ale, že teď vystupuješ v roli novátora. Ta myšlenka musí narazit na odpor.“

„A proč?“

„Protože přicházíš s něčím novým, co nikdo nečeká.“

Vtom zamečela od brány koza, něco se stalo. Bylo to však mečení docela mírumilovné. Kdyby hrozilo nějaké nebezpečí, koza by se ozvala mnohem výrazněji. Nikdo si tedy nedělal starosti. Ovšem zkontrolovat se to muselo. Sergejev vyčkávavě pohlédl na Olega a ten prohlásil:

„Já se tam podívám.“

„Dobře,“ kývl Sergejev, „jsem dneska unavený. Pokud jde o ten balón, zítra to ještě promyslíme.“

Oleg se rozloučil a vydal se k bráně. Mariana šla s ním.

„Vymyslel sis to pěkně,“ řekla mu. Šli po okraji dlouhé louže. Obloha trochu svítila, takže oči rychle přivykly šeru. Okna všech chatrčí byla žlutá, všude svítily misky. Nikdo ven nevyšel, i když koza nepřestávala dělat rámus. Všichni věděli, že nejde o nic nebezpečného. Navíc měl dnes službu Sergejev, a kdyby bylo třeba, vyjde ven sám.

Mariana uklouzla a chytila se Olega za ruku. Měla pevné prsty. Oleg se na ni ze strany podíval, nos a plné rty jako kdyby měla přesně vysoustružené. Najednou ho napadla otázka, jestli je Mariana vůbec hezká. Matka o ní říkala, že je to ošklivé kačátko, ze kterého nikdy nevyroste labuť. Pořád bude dospívat. A navíc si matka myslí, že ta pravá ženská krása je v Liz. Snad to říká proto, že se mu Liz na rozdíl od Mariany vůbec nelíbí. Ne, nedokázal by říct, proč se mu Mariana líbí, vždycky si to uvědomil spíš v záporném smyslu. Třeba když Mariana odcházela s Dickem do lesa. Nedokázal by to vyjádřit přesně, nešlo o žárlivost, spíš Dickovi záviděl. Protože Dick byl vyšší, odvážnější, silnější, byl to dokonalý lovec.

Čas od času se Olegovi po Marianě stýskalo, chtěl slyšet její hlas nebo se setkávat s jejím šedivým upřeným pohledem. Avšak v posledních dnech spolu skoro vůbec nebyli, protože Oleg měl spoustu práce a za krátký pošmourný den byl unaven.

V osadě byli všichni zaneprázdněni, dokonce i děti, všichni byli vždycky a pořád unaveni, nepočítáme-li Kristýnu, především ovšem Liz, které práce nevoněla, i když i ona byla občas unavena. Oleg musel pochopit všechno, co stálo v knihách o spojení, které přinesl z korábu. Musel se tam vrátit a říct Zemi, že jsou tady. Byl to cíl, který musel splnit.

Koza pobíhala kolem ohrady a mečením se pokoušela zapudit osamělého šakala na opačné straně. Poradila by si s ním, kdyby se dostala za ohradu — jeden šakal nemůže kozu ohrozit, je dvakrát větší než on, dvakrát silnější, proto se šakal jen olizoval a k ohradě se raději víc nepřibližoval. Koza dupala a šakala zastrašovala. Byl to souboj, který neměl smysl.

„Tak ticho,“ napomenul Oleg kozu, „jdi spát.“

Mariana zahnala kozu do chléva a tam ji zavřela. Oleg vzal poblíž brány z hromady kámen, kameny tu byly za tím účelem připraveny, a hodil ho po šakalovi. Zvířeti bylo zřejmě jasné, že tu mu žádné štěstí nepokvete a rozběhlo se k lesu.

Nastalo nepředstavitelné ticho. Sníh popadával líně a naprosto tiše. Oleg si uvědomil, že mu je zima.

„Dobrou noc,“ řekla Mariana. Měla smutný hlas, ale Oleg si toho nevšiml. Po blátě mu to klouzalo, když utíkal ke své chatrči, aby tu vynalézal vzduchoplavectví.