Průsmyk

2

Mariana nasbírala plný pytel hub. Měla štěstí. Museli však kvůli tomu jít daleko, až k soutěsce. S Olegem by se nikdy neodvážila až sem, s Dickem ale byla klidná. To proto, že i on byl klidný. Všude. Dokonce i v lese. I když měl raději step. Byl to lovec, jako kdyby se jím už narodil. I když se narodil dřív, než postavili osadu.

„Jsi v lese jako doma,“ řekl Dick.

Řekl to hodně nahlas. Šel před ní a trochu stranou. Kožená bunda s chlupy obrácenými ven na něm seděla jako ulitá. Sám si ji ušil. Málokterá z žen ve vesnici by něco takového dokázala. Mariana aspoň tedy ne.

Byl tu řídký les, takový pokroucený, stromy vyrostly jen o něco výše, než to dokázal sám člověk, a hned skláněly své skromné koruny, jako kdyby se bály vyniknout nad své sousedy. A dělaly dobře. Zimní vítr dokáže ulomit špičku stromu raz dva. Z jehličí odkapávala voda. Byl to déšť, studený déšť, Marianě navíc úplně zdřevěněla ruka, ve které nesla pytel s houbami. Přendala si pytel do druhé ruky. Houby se v pytli pohnuly a zavrzaly. Ruka ji bolela. Vrazila si do dlaně třísku, když vyhrabávala u soutěsky houby. Dick jí třísku okamžitě vytáhl, aby nedostala otravu krve. Kdo mohl tušit, co to bylo za dřevo. Ještě si lokla z lahvičky hořké tekutiny proti otravě, kterou stále nosila na krku.

U bělavých tlustých kluzkých kořenů jedné z borovic Mariana zpozorovala fialovou skvrnku.

„Počkej, Dicku,“ řekla. „Tenhle květ jsem ještě nikdy neviděla.“

„Nešlo by to bez toho?“ zeptal se Dick. „Už je nejvyšší vrátit se. Něco se mi tu nezdá.“

Dick dokázal svým šestým smyslem předvídat nepříjemnosti. Bylo dobře ho vždycky poslechnout.

„Jenom chvilinku,“ řekla Mariana a rozběhla se ke stromu. Pórovitá měkká namodralá kůra borovice trochu pulsovala, čerpala vodu, kořeny se jí chvěly, jak se přesunovaly a vypouštěly falešné kořeny, aby jim neunikla jediná kapka deště. Byl to kvítek. Dočista obyčejný kvítek, fialka. Měla jenom hustší květ a byla o něco větší než obyčejné fialky, které rostly u vesničky. I trny měla delší. Mariana rychle vytrhla fialku, aby se nestačila uchytit kořeny za borovici a vzápětí ji měla už v pytli s houbami, které se tam začaly hemžit a vrzat tak, že se Mariana dokonce rozesmála. Pak najednou zaslechla Dickův výkřik:

„K zemi!“

Rychle zareagovala, skočila kupředu, padla k zemi a přitiskla se k teplé pulsující kůře borovice. Trochu se však opozdila. Obličej jí jen hořel, jako kdyby jí na něj někdo vylil vařící vodu.

„Oči,“ křičel Dick. „Máš v pořádku oči?“

Chytil Marianu za ramena, posadil ji a odtrhl jí prsty, kterými bolestí křečovitě svírala kořeny stromu.

„Neotvírej oči,“ přikázal jí, rychle jí začal vytahovat z obličeje drobné tenké jehličky. Rozzlobeně jí domlouval: „Huso hloupá, tebe člověk nemůže do lesa pouštět. Musíš mě poslouchat. Bolí to, co?“

„Bolí.“

Najednou do Mariany prudce strčil a povalil ji na kořeny.

„To bolí!“

„Proletěl tu ještě jeden,“ řekl a vstal. „Pak se podíváš. Rozpadl se mi na rameni.“

Ještě další dvě kuličky šáteru přeletěly kolem nich snad ve třech metrech. Semena spletená z tvrdých jehliček lehkých jako vzduch, protože byla uvnitř dutá, budou létat tak dlouho, dokud náhodně nenarazí na strom nebo dokud je závan větru nezanese na skálu. Milión takových kuliček neplodně zhyne, jenom jedna jediná nalezne svého medvěda, svými jehličkami se uchytí za teplou kůži a z jehliček vypučí mladé výhonky. Tyto kuličky jsou nesmírně nebezpečné, a když dozrávají, musí být člověk v lese opatrný, jinak mu zůstane nadosmrti památka.

„To nic není,“ řekl Dick. „Žádnou jehličku tam už nemáš. A do očí se ti to nedostalo. Nejdůležitější je, že se ti to nedostalo do očí.“

„Mám tam hodně ran?“ zeptala se Mariana tiše.

„Však ono ti to krásy neubere,“ řekl Dick. „Teď rychle domů, aby ti to Egle namazala tukem. Jinak by se ti to podebralo.“

„Ano, jistě,“ řekla Mariana a přejela si rukou po tváři. Dick si toho všiml a uhodil ji přes ruku.

„Houby jsi měla v ruce, ten květ jsi trhala. Zbláznila ses? Ještě si do toho zaneseš nějakou infekci.“

Houbám se zatím podařilo uniknout z pytle a začaly se plazit mezi kořeny, některé se už dokonce stačily napůl zahrabat. Dick je pomáhal Marianě sesbírat, když už odmítla jít domů bez hub. Tu fialku ale nakonec nenašli. Pak předal Dick Marianě pytel, byl lehký a sám chtěl mít ruce zcela volné. V lese rozhodují okamžiky a lovec musí mít ruce neustále volné.

„Podívej se na mě,“ řekla Mariana, když si od něho brala pytel. Její prochladlá štíhlá drsná dlaň s olámanými nehty na chvíli zůstala ležet na Dickově ruce. „Vypadám strašně, viď?“

„Nic to není,“ řekl Dick. „Všichni mají poďobaný obličej. Já taky. A jsem snad ošklivý? To je tetování našeho kmene.“

„Tetování?“

„Už jsi zapomněla? Stařešina nás v dějepise učil, že divoké kmeny se tak zdobily. Bylo to něco jako vyznamenání. To ale ty nemůžeš pochopit. Nikdy jsi neposlouchala a dívala ses oknem ven.“

„To přece byli ale divoši,“ řekla Mariana. „A mě to bolí.“

„My jsme taky divoši.“

Dick už šel před ní. Neohlížel se. Mariana ale věděla, že všechno slyší. Má sluch jako pravý lovec. Překročila šedivý stvol dravé liány.

„Bude tě to pak svědit, nebudeš moct spát. Nejdůležitější je nerozškrábat si to. Pak to nebude vůbec vidět. Jenomže si to rozškrábe každý.“

„Já si to škrábat nebudu,“ řekla Mariana.

„Ve spánku na to zapomeneš a poškrábeš se taky.“

Pršelo stále silněji, vlasy jako kdyby jí někdo přilepil ke hlavě, kapky jí stékaly z řas, špatně viděla na cestu, ale studená voda dělala obličeji dobře. Napadlo ji, že budou muset Dicka ostříhat, protože měl vlasy až na ramena a překážely mu. To není dobré, když bydlí sám. Všichni bydlí pohromadě, jenom on je sám od té doby, kdy mu zemřel otec. Už si na to zvykl.

„Tobě se něco nezdá?“ zeptala se Mariana, když si všimla, že Dick vykročil rychleji.

„Ano,“ řekl. „Jsou tu zvířata. Jistě šakali. Smečka šakalů.“

Rozběhli se, ale v lese se nedá rychle utíkat. Ti, kdo utíkají hlava nehlava, se stanou potravou lián nebo dubů. Houby se v pytli zmítaly, ale Mariana se s nimi nechtěla rozloučit. Za chvíli přijde mýtina a za ní je osada. U ohrady musí určitě někdo hlídat. Viděla, jak Dick vytáhl z opasku nůž a samostříl uchopil tak, aby ho měl v pohotovosti. Také vytáhla svůj nůž. Byl to ale uzounký nůž, hodil se tak k řezání lián nebo k vyhrabování hub. Když člověka doženou šakali, nůž mu nepomůže, to je lepší klacek.

Utíkali už pěšinou, šakali jenom málokdy přicházejí tak blízko k osadě, ale když je ráno Thomas pouštěl za ohradu, řekl jim, že v noci byli šakali hodně blízko a Oleg že měl co dělat, aby je zahnal.