Průsmyk

6

Byl třetí den po odletu balónu. Osada žila na první pohled jako předtím, v jejím životě však bylo napjaté očekávání.

Bylo teplo jako na konci léta.

Oleg seděl v dílně se Stařešinou a Sergejevem.

„Vypadá to špatně,“ řekl Sergejev, který za poslední tři dny viditelně pohubl a sešel. „Kdyby měla cesta normální průběh, za den dva by tam doletěli a dneska bychom už měli hosty.“

„Není vyloučeno, spíš je to dokonce pravděpodobné,“ oponoval Stařešina, „že přistáli někde v lese a nemohou najít tábor expedice. V lese to není nic snadného.“

„Se všemi těmi variantami jsem počítal,“ odpověděl Sergejev.

„Tak dobře,“ kývl. „Co uděláme?“

„Nejspíš bychom měli jít do lesa,“ navrhl Stařešina. „Jestli přistáli, víme přece, kterým směrem letěli, najdeme je.“

„Správně,“ souhlasil Oleg. „Půjdu já, ano?“

„To není zrovna chytré,“ odpověděl Sergejev. „Uvažujte. Mohl se změnit směr větru a mohlo je to zanést stranou. Daleko stranou.“

„Kdyby viděli, že je to zanáší, přistáli by.“

„Nemuseli to stihnout… A les je to obrovský. Kdyby přistáli blízko nás, vrátili by se. V lese se vyznají.“

„Mohli také pokračovat dál pěšky.“

„Tím hloupější by bylo hnát se za nimi lesem.“

„Co když ale museli to… jak se to řekne?“

„Nouzově přistát?“ napověděl Stařešina. Pak zakašlal. Na první pohled bylo vidět, jak strašně sešel. Dříve byl starý jen podle jména. Oleg nikdy nespojoval tohle jméno s pojmem stáří. Navíc do té doby staré lidi nikdy neviděl. Ti, co zemřeli, se vysokého věku nedožili. Teď se zadíval na Stařešinu a byl mu jasný smysl slova stařec. Dokonce vetchý stařec. Stařešinovi slzely oteklé oči uprostřed vrásčité pavučiny, jeho jediná ruka se mu chvěla, hrbil se, při chůzi tahal za sebou nohy. Byl starý.

„Co když museli nouzově přistát?“ Oleg zavrtěl hlavou, aby zahnal ošklivé myšlenky na stáří, které mu bránily v přemýšlení, vždyť Stařešina může zemřít a on také zestárne, budou se mu chvět ruce a zemře… „Co když…“ Oleg to ani nemohl vyslovit, ale přemohl se:

„Co když jsou v nouzi, co když se ztroskotali a potřebují pomoc?“

„Kde tu pomoc potřebují? Ukaž mi, kde?!“ tvrdě vyjel Sergejev.

„Dojdeme k řece, půjdeme směrem, kterým letěl balón. To je čtyři pět dní.“

„A kdo tam půjde?“ zeptal se Sergejev. Najednou se jeho hlas chvěl zlostí. Oleg pochopil, že ten stav je způsoben vlastní bezmocností. Všechny své i Olegovy nápady zvážil, všechno propočetl a současně zavrhl, i když i on by chtěl jít za aeronauty a hledat je v nekonečném lese. Jenom nesedět tady a čekat.

„Já půjdu,“ prohlásil Oleg. „Půjdeme spolu. A můžeme vzít ještě Fumiko. Vyzná se v lese.“

„To je velmi náročná výprava,“ namítal Sergejev. „Na tak dlouho se nikdy nevypravil do lesa ani Dick. Nemáme skoro žádné zásoby potravin, všichni mají hlad, ještě že se to zazelenalo na Vajtkusově zahradě, jsou to vitamíny.“

Oleg neměl začátky léta rád, to měli vždycky všichni hlad. Zvěř v té době ještě žádná nepřicházela, hub bylo málo. Rostlinstvo se teprve začalo zelenat. Kristýna říkala, že osada převzala od křesťanů staré zvyky — velký půst. Na prahu léta lidé kdysi také hladověli, když jim docházeli zásoby a náboženství se tenhle hlad hodil, říkalo se tomu půst a během něho se nesmělo moc jíst. Vlastně to ani nebylo možné.

„Nemáme si ani co vzít s sebou, všechno, co jsme měli, jsme dali do balónu. Je to tak?“ promluvil Stařešina.

„Něco zabijeme v lese, neztratíme se… A vůbec, copak teď na něco takového můžeme myslet?“

„Vždycky, když člověk myslel, tak se mu to vyplatilo.“

Oleg pohlédl na Stařešinu, čekal, že ho podpoří, ten však mlčel.

„Teď ale jde o naše lidi… Co když jim je zle?“

„Žijeme vedle smrti od rána do večera,“ prohlásil Sergejev. „Kdybychom tě teď s někým dalším poslali do lesa bez naděje na úspěch jenom proto, že se o ně bojíme, mohlo by to znamenat tragédii pro celou osadu. A osada je na prvním místě, nikoli my s Borisem, dokonce ani ty ne, ale těch deset dětí je na nás závislých. A dejme tomu, že odejdeme do lesa. Kdo zůstane v osadě?“

„Spousta lidí,“ ujišťoval Oleg. „Stařešina, Vajtkus, ženy, Liz. Bude jich dost.“

„Vajtkus je starý a slabý, Stařešina taky, v osadě nezůstane jediný ochránce, dokážeš to pochopit?“

„Ne, nemáš pravdu,“ řekl Stařešina. „Když je třeba, pořád se ještě dovedeme otáčet.“

„Jestli si nedokáže poradit s lesem Dick s Marianou,“ pokračoval Sergejev, jako kdyby ho neslyšel, „pak my s Olegem nemáme moc velkou šanci nalézt je a pomoci jim. Zato máme mnohem větší šanci dostat se ke korábu. Na to jste zapomněli?“

„Koráb počká,“ umíněně pokračoval Oleg. „Čekal už dost dlouho, tak to ještě chvíli vydrží.“

„Zapomněls, proč jsme tě nepustili na výpravu balónem? Protože ty musíš dorazit ke korábu, rozumíš?“

„A když půjdu ke korábu, kdo bude chránit osadu?“ Oleg hned objevil slabé místo v Sergejevově logice a chytil se ho. „No kdo? Sám jste to přece říkal. A teď mám sedět a čekat?“

„Drží nás u krku nutnost, nevyhnutelnost,“ řekl Sergejev. „Vždycky jsme byli mezi dvěma zly, někdy mezi třemi, mezi spoustou zel. A zůstáváme lidmi, protože vždycky myslíme, protože vždycky žijeme společně…“

„A teď nejdeme na pomoc Marianě!“

„Ale mlč už sakra!“ rozzlobil se najednou Stařešina. „Myslíš, že jsou takové úvahy pro Sergejeva lehké? Jsi dospělý a jsi náš nástupce. Jsi dědic malého království. Spoléháme na tebe. A ty se najednou začneš dohadovat jako kluk. Jsi do Mariany zamilovaný.“

„Cože?“ Oleg se doopravdy naštval. „Nic takového není pravda.“

„To je vidět,“ usmál se Stařešina, „jenom jsi o tom neměl sám dlouho potuchy. Teď ti to snad došlo, proto se stavíš na zadní.“

„Dobrá, nemá přece smysl se hádat,“ uklidňoval je Sergejev a vstával. „Křičíte na celou osadu.“

Oleg se od nich odtrhl. Jestli je nebo není zamilovaný, to slovo je samo o sobě hloupé, jich se to netýká. Už si byl jist, že dnes v noci uteče z osady, uteče a sám je najde. I kdyby měl jít pět nebo třeba deset dní, i kdyby se proti němu spikly všechny lesní obludy, on Marianu a Kazika najde. No a Dicka taky. Musí se jenom ovládnout a teď se s nimi nehádat. Balónem odletět nesměl, nemohl se s nimi přece prát! Ale v odchodu do lesa mu nikdo nezabrání.

„Spoléhám teď na tvůj rozum, jak se ukázalo, trochu ho máš,“ říkal Stařešina. Oleg ho neměl chuť poslouchat, ale nějak se mu to nedařilo. „Cestu ke korábu známe a relativně, opakuju relativně, je to cesta bezpečná. Teď je tak teplo, že bychom mohli vyrazit třeba zítra. A tohle je tvá cesta, Olegu. Je to tvůj osud a současně i osud osady. I kdyby se stalo něco tragického s mou dcerou…“ Řekl naschvál ‚s mou dcerou‘, abych to pochopil, napadlo Olega. „Jestli žádná expedice na téhle planetě není a nikdo nás nenajde, budeme připraveni na nejhorší. Zůstane nám koráb. A taky ty. Rozumíš tomu teď?“

„Rozumím,“ opakoval Oleg jako ve škole.

„Ale houby tomu rozumíš,“ řekl Stařešina. „Nejsi schopen pochopit, že nepatříš sám sobě. Že v životě nastávají chvíle, kdy člověk nemá právo patřit jen sobě. Tak tomu bývá vždycky, když na jeho jednání závisí osud jiných.“

„No dobře, už toho nechme,“ řekl Sergejev. „Zvážíme to.“

Navečer se rychle setmělo, matka byla u Lindy, žily společně. Oleg vzal malý pytlík, vyškrábal z krabice na polici poslední mouku a sladké kořínky, nic víc už doma neměli, pak si nabrousil nůž. Mohl si samozřejmě vzít i samostříl, ale ten by mu překážel, musí jít velmi rychle, téměř před každým dravcem se v lese dá utéct. Olegovi v té chvíli seděla v týle umíněnost. Bylo mu jasné, že není v právu, že pravdu mají starší, avšak v té jejich pravdě byla jakási krutost, se kterou se Oleg nedokázal smířit. Vždyť on přece neodmítá jít ke korábu, vydá se tam však až později, ti v lese čekají, že jim někdo pomůže, a my si tu klábosíme. Představoval si, jak půjde rovnou k bažinám, k řece. Tam je volné prostranství, on sám tam nikdy nedorazil, ale vyprávěl mu o tom Dick, a jestli se jim podařilo doletět k řece, půjde po břehu a určitě na ně narazí. Nebál se, ani kdyby musel jít v noci sám do lesa, kde to vůbec nezná. Kdyby mu o tom ovšem řekli za normálních okolností, měl by strach. Teď však bylo nejdůležitější nepozorovaně se dostat z osady a dojít za noc tak daleko, aby ho už nedohonili a nepřinutili k návratu.

Večer se snad zastavil. Oleg zažehl světlo v misce, naplnil ji tukem, otevřel učebnici, kterou prošel už třikrát. Sergejev mu uplácal z hlíny velké modely ovládacího pultu, aby si to všechno dokázal pořádně představit, ale Oleg si musel teprve teď dokázat, že se tím útěkem nezříká cesty ke korábu, že ji jen trochu odkládá. Dokonce si s sebou chtěl učebnici vzít, ale pak si uvědomil, že na čtení nebude mít čas. Pytlík strčil pod stůl, usedl ke stolu a pročítal příručku o obsluze přístrojů dálkového spojení, ale nevnímal jediné slovo.

Celí se chvěli u vstupu do dutiny, marně se pokoušeli zahřát, ve tmě se nedá nasbírat dříví na oheň. Sami pořádně nevěděli, co se vlastně stalo, ale když voda stoupla o více než dva metry a když se z posledních sil přidržovali za výstupky ve stěně, když plavali v naprosté tmě studenou vodou, když se kolem nich naprosto lhostejně vznášel fosforeskující lívanec, najednou se černá přepážka zvedla a voda, která se nahromadila v dutině, se s hukotem prodrala ven a bylo slyšet, jak se v celé své váze někde daleko dole na zemi roztříštila.

Doplazili se ven na rozdvojenou větev, ruce a nohy je už téměř neposlouchaly. Přitiskli se k sobě a seděli tak, dokud neusnuli. Nikdo nepromluvil. Přitom je trápil strašný hlad.

„Spíš?“ zeptala se Liz, když vstoupila do chatrče.

Oleg se odtrhl od knížky. Podařila se mu natolik se začíst do obsahu, že se v duchu ocitl v korábu, ve spojové kabině.

„Ne.“

„Učíš se? Neruším tě?“

„Ani ne. Matka tu ale není, je u Lindy.“

„Já přišla za tebou.“

„Proč.“ No tohle mu ještě scházelo!

„Našla jsem takovou rostlinu,“ řekla Liz. „Roste u ohrady. Nádherně voní. Natřela jsem si s ní ruce. Přivoň si.“

Panebože, čichat k ruce!

Nestačil však nic říct, protože Liz mu položila ruku na obličej, až ho málem udusila, i když to udělala něžně. Ruce ji příjemně voněly, nebylo to ale nic zvláštního, tuhle rostlinu Mariana často trhala a sušila. Dělala z ní vodičku na obklady proti zápalům a zánětům.

„Je to příjemné, viď? To jsem našla sama.“

„Mariana má takové rostliny celý pytlík,“ řekl suše Oleg.

Liz neodpověděla. Buď se urazila, nebo přemýšlela co dál. Usedla vedle Olega na lavici, takže Oleg cítil její teplo. Rozpuštěné vlasy jí ležely na ramenou.

„Bojíš se o ně?“ zeptala se Liz.

„Ty snad ne?“

„Já taky. Já se vždycky bojím o každého,“ přiznala Liz.

„Jak jen někdo odejde do lesa, už mám o něj strach. Mě bys nikdy do lesa nedostal, ani za nic.“

„Já vím,“ řekl jí Oleg.

„Máš strašně dlouhé vlasy, že by sis je mohl splétat. Já tě ostříhám, chceš?“

„Ale ne, ostříhá mě matka.“

„Já jsem tak rozrušená,“ pokračovala Liz.

„A proč?“

„Sama nevím.“

„Tak si jdi lehnout,“ poradil jí Oleg.

„Ještě je moc brzo. A ke všemu se strašně nudím, ani si nedovedeš představit jak. Ty máš pořád co dělat, ale já musím pořád sedět s tou bláznivou Kristýnou. Nudím se, a tak jsem přišla k tobě. Také se bojím o Dicka. I o Marianu s Kazikem. Teď jsou nejspíš v lese. Nebo třeba našli už tu expedici. Co myslíš?“

„Kdyby ji našli, už by tu byli.“

„Tady se přece nedá vůbec žít zajímavě,“ posteskla si Liz. „Sám dobře víš, jak se tu nudím, a ty si mě ani nevšimneš.“

„Mě to s tebou nebaví,“ odsekl Oleg.

„A s ní ano?“

„S ní ano.“

„Povídáme si tu jako malé děti,“ řekla Liz. Přešla k dřevěné palandě a usedla na ni. „Tady je to měkčí,“ oznámila.

„Proč jako malé děti?“

„Protože musíme myslet na budoucnost. A to ty neumíš. Jistě proto, že jsem starší.“

„Ale vždyť jsi skoro stejně stará.“

„Tomu ty nerozumíš, Oležku, jsi skoro pořád ještě jako kluk. Lítáš po lese, stavíš balóny, ve skutečnosti jsi už velký a dovolíš klidně, aby s tebou jednali jako s malým klukem.“

„Ty něco víš?“

„Nevím nic, ale cítím to. Cítím, že už jsem dospělá.“

„To je přece tvoje věc.“ Olegovi bylo najednou trapně, že spolu o takových věcech mluví. „Mě se to netýká.“

„Škoda,“ odpověděla a odmlčela se.

Mlčeli dlouho. Dělal, že čte. Liz seděla na jeho palandě s nohama pod bradou, a tím bylo v místnosti všechno jiné.

„Pojď si sednout vedle mne, křičím tu na tebe přes celou místnost,“ vyzvala ho Liz.

„Já slyším dobře,“ odpověděl ji.

A zase se rozhostilo ticho. Oleg seděl u stolu. Chtěl, aby Liz co nejdřív zmizela, ale ta se k odchodu neměla.

Konečně se Oleg odhodlal říct:

„Měla bys už jít spát.“

„Já vím,“ odpověděla mu. „Chceš, abych odešla? Proč? Ty se mě bojíš?“

„Já se nebojím nikoho.“

„Tak pojď ke mně, jsem celá promrzlá. Tvá matka nepřijde. Bude u Lindy nejmíň do půlnoci, byla jsem tam.“

„Já musím pryč.“

„Teď? V noci?“

Oleg neodpověděl.

„Jo, já už vím,“ řekla Liz. „Panebože, že mě to hned nenapadlo! Náš odvážný chlapeček se rozhodl utéct do lesa hledat své nešťastné přátele, kteří si popíjejí čaj a zapomněli na něho. Je to tak?“

„Mlč!“

„Proč bych měla mlčet? Nechci, abys chodil do lesa. Určitě tam zahyneš a mně bude bez tebe strašně zle. Na mou duši…“

Liz se najednou rozplakala tichým, avšak hořkým a zoufalým pláčem.

„Mě nikdo nepotřebuje,“ šeptala znovu.

Ještě víc se na palandě přikrčila, stočila se do klubíčka a ramena se jí chvěla. Olegovi jí bylo líto. Přistoupil k posteli, zastavil se, vztáhl k ní ruku a pohladil ji po tváři.

„Nech toho,“ řekl. „Vždyť jsou na tebe všichni hodní.“

„Já nechci všechny,“ vyrážela ze sebe mezi vzlykáním, „já chci jen tebe. Ty to nechápeš, ještě nikdy jsi nezažil opravdovou lásku a nikdy jsi neměl potuchy, co to znamená, když tě někdo nechce.“

Liz byla celá rozpálená, jako kdyby měla horečku a zimnici, okamžitě Olega začala hladit, jemu připadalo příjemné hladit i jí, tváře, ramena, uklidňoval ji a říkal, že se nemá rozčilovat, že bude všechno v pořádku, až odletí všichni na Zemi, docela určitě že odletí a všechno bude, jak má být. Že je jenom strašná ta nejistota, protože jestli balón spadl, mohli se dostat do lesa třeba až za řekou a nemohou zpátky. Liz mu říkala, že to všechno chápe, že chápe i Olega, protože je odvážný a velice hodný, když se stará o jiné. Říkala, že je správné jít teď do lesa, jenomže za nic nepustí Olega samotného, proto půjde s ním a bude ho chránit, je přece pravda, že v lese je lépe ve dvou, že předtím nikdy do lesa nešla, protože se strašně bála, ale s Olegem že se nebude bát ničeho, že s ním bude na každém kroku jako zrovna teď.

Oleg už nevěděl, co se s ním děje, protože neexistovalo vůbec nic, viděl jenom rozpálenou Liz.

Když vrzly dveře, bylo to, jako kdyby někdo vystřelil. Matčiny kroky se ocitly rázem vedle nich.

Oleg se vytrhl z Liziných rukou, možná že mu to dalo i dost práce, vyletěl a pokoušel se upravit. Liz seděla na posteli, ruce tiskla na prsa. Oleg to pořádně v šeru ani neviděl, spíš jen vycítil, všechno pozoroval matčinýma očima.

Matka se překvapením nemohla vzpamatovat.

„Co se děje?“ zvolala. „Co tu děláte, Olegu?!“

Pak Olega uviděla a všimla si i Liz.

„Ale nic,“ řekla Liz a rázem byla nesmírně daleko. „Přišla jsem za Olegem, seděli jsme a povídali si, já už ale jdu, nebojte se.“

„Tak tohle jsem nečekala,“ řekla matka, jako kdyby ji nic kromě toho, co viděla, nemohlo překvapit.

„Nezlobte se,“ řekla Liz, „měla jsem o Oležka takový strach, chtěl utéct do lesa a jít hledat Marianu s Dickem, chtěl jít úplně sám, tak jsem ho přemlouvala…“

„Co to povídáš, Liz?!“ rozzlobil se Oleg, protože tohle byla odporná zrada.

„Zlob se na mě, jak chceš,“ pokračovala Liz a stále ještě seděla na posteli, „ale mám o tebe strach. Vím, že jít do lesa znamená jistou smrt. Víte, snažila jsem se rozmluvit mu to, navrhla jsem mu, že s ním půjdu do lesa já, na mou duši.“

„No tos mu to vymlouvala zajímavě,“ řekla matka a obrátila se na Olega s otázkou: „Tys vážně chtěl utéct do lesa?“

„Lže,“ odpověděl tupě Oleg. Vůbec neuměl lhát, ale teď to bylo důležité, a to, že ho Liz zradila, to bylo od ní hnusné. Polekala se matky a chtěla odvést její pozornost.

Matka se najednou sklonila. Znala Olega dokonale. Vytáhla pytlík schovaný pod stolem.

„A na co máš tohle?“ zeptala se.

Liz dosáhla svého. Přestala být středem pozornosti. Vstala, zapínala si bundu a našla zapadlou botu.

„Na co to máš? Ty mě snad chceš zabít? Samozřejmě že chceš!“ Matčin hněv sílil a ten hněv čerpal sílu právě z toho leknutí.

„Tak já jdu,“ řekla Liz. Nikdo si jí ani nevšiml.

Bouřlivá scéna ještě neskončila, a když ten hluk zaslechl Stařešina, nahlédl dovnitř. Hned pochopil, o co jde:

„Tušil jsem, že budeš chtít něco takového provést. Ale nemysli, se Sergejevem jsme se domluvili, že budeme hlídat u ohrady, takže bychom tě stejně viděli. Ta lidská hloupost je nekonečná…“

„Tohle není žádná hloupost.“

„Ne, není to hloupost, to je sobectví,“ řekla matka.

„Ano, Irino, máš pravdu, to je sobectví.“

„Nechtěl jsem tím nic získat pro sebe…“

„Ale chtěl. Chtěl ses stát hrdinou, chtěl si v náručí přinést Marianu a Dicka na zádech.“

„Vy jste vůbec nic nepochopili!“

Oleg vyběhl ven tak, jak byl, jenom v košili, a byla zima, posadil se na kládu, nechtěl se ani za nic vrátit domů a každou svou buňkou vnímal, jak ho pozorují ze všech chatrčí. Liz, matka, Stařešina, Sergejev, a jak mu nikdo nevěří. A tam v lese čekají na pomoc…

„Olegu!“ zavolala matka ode dveří, „pojď spát, nastydneš!“

Musel jít, slyšela to celá osada. Nepromluvil s matkou ani slovo a matka také mlčela.

Vlezl do postele, ke všemu vonící bylinou, kterou si Liz natřela dlaně.

Oleg chtěl myslet na Marianu, a když usínal, vybavoval si, jak vypadá, bylo to příjemné.

Druhý den začal Kazik vyřezávat do stromu schůdky. Byla to únavná a otravná práce, navíc on i Dick, se kterým se v práci střídali, byli tak hladoví, že jehličnaté keře obrali jako stádo koz.

Za první den vyřezali schůdky asi na dvaceti metrech, dostali se až ke zlomené větvi, která trčela ze stromu. Ten výstupek byl dostatečně pevný. Kazik na něm vyřezal drážku, aby tu bylo možno upevnit provaz.

Další den jim vystačil na schůdky na nových třiceti metrech. Dick s Kazikem mohli po schůdcích sestoupit, ale Marianu museli jistit provazem, byla z nich hlady nejslabší. Říkala, aby ji nechali na stromě a sestoupili bez ní, že tu počká, až seženou nějakou pomoc, ale tohle Dick odmítl.

Mohlo by se přece stát, že nenajdou žádnou expedici, třeba proto, že už odletěla. Pak by se museli vrátit domů, to by znamenalo, že by Mariana musela čekat na stromě nejméně deset dní, možná dva týdny. A to by z ní zbyla jen kostra. Měl pravdu a Mariana se s ním o tom už nedohadovala. Když jim to navrhla, měla strach, že s ní budou souhlasit a skutečně jí tu nechají. Umřela by strachy a samotou.

Uplynul třetí den jejich vysedávání na rozdvojené větvi. Dick znovu sestoupil do dutiny. Daleko ale nešel. Pořád tam uprostřed louže plaval svíticí lívanec. Takže ani nezjistili, proč se ta přepážka uzavřela.

Kazik objevil v kmenu malou dírku, vypudil odtud jedovatého plaza, a tím vznikla další přestupní stanice, místo, kde mohli upevnit provaz. Potřebovali ještě tři čtyři takové stanice, dolů to bylo pořád ještě daleko.

Čtvrtý den Dick vystoupil ke zbytkům balónu, až k mrakům, a přinesl odtud ještě jeden provaz. Současně se mu podařilo zabít stromového zajíce, takže se více méně dosyta najedli, a protože byli hladem nesmírně zmoženi, prospali dobrých deset hodin. Uplynulo už přes týden od chvíle, kdy opustili osadu, a k cíli přitom měli skoro stejně daleko jako na začátku.

Když se probudili, bylo nádherné počasí a bylo vidět daleko. Ještě než Kazik jako obvykle sestoupil po schůdcích ke své práci, nůž už měl z poloviny opotřebovaný, Mariana mu namazala ruce zbytkem masti. Měl prsty celé krvavé a opuchlé, ještě že už ho netrápily následky po tom kousnutí. Odešel na svou pozorovatelnu, odtud by mělo být vidět na místo expedice. Seděl tam dobře půl hodiny, nikdo na něho nepospíchal, bylo jim jasné, že chlapec pracuje na pokraji svých sil. Díval se dlouho, dokud nespatřil stoupat malou kuličku. To Pavlyš odlétal se svým strojem na břeh jezera. Kazik zavolal Marianu, Dick totiž šel na lov, ale Mariana přišla pozdě. Aspoň si už mohli být jisti, kam mají jít.

S druhým provazem to Kazikovi šlo rychleji. Toho dne dokázal prodloužit cestu snad o padesát metrů. Potřebovali ještě dva dny.

Ty dva dny míjely dost nudně a nezajímavě. Mariana chodila často na pozorovatelnu a čekala, až zase něco poletí. Také se jí podařilo uvidět letící bod, nevěděla samozřejmě, že to byla geologická sonda. Později viděla letící bod ještě jednou, to Pavlyš s Klaudií letěli na protější břeh jezera ke zlaté hoře.

Byla to Klaudiina první cesta na této planetě. Byla nesmírně napjatá a ožila, až když uviděla kusy ryzího kovu, jako lana silné žíly zlata a křemíku, vymyté potokem. I Pavlyš byl ohromen tou podívanou a rozhodl se, že udělá pro Sally zlatý náramek, neměl k tomu však potřebné nářadí. Po návratu ho Klaudie donutila dvakrát projít desinfekčním úsekem. Pavlyš samozřejmě vrčel, ale měl radost z velkých vzorků, které rozložili v komoře, a kochal se pohledem na ně. Let do hor museli znovu odložit, možná že Pavlyš podvědomě pro sebe neustále vyhledával práci. Cesta k horským velikánům byla svátkem, takovým vánočním stromečkem, pod kterým nalezneme hezký dárek. Navíc se mu nějak nedařilo zůstat se Sally o samotě. Klaudie je měla pořád pod dohledem. Sally to brala s humorem, navíc měla Klaudii ráda a nechtěla jí přidělávat starosti.

Ke všemu měl Pavlyš narozeniny a Sally s Klaudií se snažily co mohly, aby připravily slavnostní tabuli s pirožkami a se svíčkami, což ho dojalo.

Po dalších dvou dnech se Kazik konečně dostal k místu, kde se asi padesát metrů nad zemí větve rozrůstaly do nepřehledné pyramidy, takže odtud už bylo možno sestoupit více méně bez potíží. Zavolal nahoru, aby se o něj nestrachovali, sestoupil do lesa, což mu udělalo nepředstavitelnou radost, mohl totiž jít kam chtěl. Zem tu byla měkká, dalo se tu chodit, běhat, skákat a člověk přitom nikam nespadl. Okamžitě se rozběhl kolem kmene, aby se podíval po pytlíku s jídlem, který před týdnem při havárii odhodili, ale nenašel nic. Buď pytlík někdo odnesl, nebo zapadl někam do lesa. Kazik byl natolik roztěkaný, že ho málem dostal šakal, jen taktak mu utekl. Před šakaly Kazik rád neutíkal, co měl ale dělat, když mu z nože zbyl takový kousek, že by tím šakalovi nepropíchl ani kůži? Přesto se mu podařilo nasbírat houby, které vzal s sebou nahoru do rozdvojené větve.

Druhý den ráno začali sestupovat.

Nahoře Dick uvázal provaz ke kmenu. První šel Kazik, potom Mariana, přidržovala se provazu, nohy vkládala do mělkých schůdků, a tak se dostala až k ulomené větvi. Tady se zastavila. Kazik už byl na další zastávce. Dick pak odvázal provaz a sestoupil po schůdcích k Marianě. Ta si mezitím odpočala a začala sestupovat ke Kazikovi, zatímco Kazik pro ni připravil druhý provaz k další zastávce.

Sestup byl nesmírně zdlouhavý, Mariana byla nepředstavitelně unavená a odpočinek nad tou hloubkou příliš nepomáhal. Každým metrem měla ruce slabší, nohy se jí stále více chvěly. Samozřejmě že nic takového nahlas neřekla, ti dva však něco tušili i bez toho.

Ke všemu se spustil liják, opravdový letní liják, jaké většinou přicházejí až později. Proudy deště jim bičovaly ruce i hlavu, snad chtěly lidi s kmene spláchnout jako mravence. Neměli se kam schovat, provaz nabobtnal, ztěžkl, byl kluzký, udržet nohy ve výstupcích bylo stále obtížnější, protože se sem dostala voda.

Museli ještě projít dvěmi zastávkami.

Dick shora volal, aby Mariana nesestupovala a zůstala přitisknutá ke kmenu, avšak proudy vody byly nad její síly, věděla, že by se dlouho neudržela. Z nebe se valily doslova vodopády.

Mariana v sestupu pokračovala. Prošla předposlední zastávkou, zbývalo posledních třicet, čtyřicet metrů, dál už se kmen rozšiřoval a sestup byl snazší. Kazik, který čekal níž, nestačil pro Marianu připravit provaz, sestupovala bez něho, hledala nohama schůdky, celá poškrábaná a odřená se tiskla ke kluzké, nerovné kůře.

Kazik se snažil sestupovat poblíž ní, měl strach, že by mohla spadnout, současně mu však bylo jasné, že kdyby k něčemu takovému došlo, nemohl by jí pomoci. Přesto se držel nedaleko a napovídal, kam má dát nohu.

Dostala se až k místu, kde se kmen začal rozšiřovat, uvědomila si to, protože pod ní už nebyla propast. Kazik si také oddechl, všechno dobře dopadlo. Rukou si chránil oči před deštěm a sledoval, jak sestupuje Dick.

Vtom zaslechl krátký a tichý výkřik, kolem něho proletěla Mariana, zavadila o něj a málem ho shodila. Kazik v hrůze sledoval její pád. Dalo by se říct, že se spíš skutálela po svahu, který však byl natolik strmý, že se na něm nemohla udržet.

Ani nevěděl, jak se sám dostal dolů, snad ani nesestupoval po schůdcích, přidržoval se jen jako brouk nerovností kmenu. Dole se rychle rozběhl k místu, kde ležela s bezmocně rozhozenýma rukama Mariana. Zavolal na ni. Neodpověděla. Dotkl se jí, pak ji přiložil ucho na prsa. Dlouho nemohl zaslechnout srdce. Pak snad něco slyšel, i když to mohl způsobit zase jen ten liják.

To už se k nim dostal Dick.

Odstrčil Kazika a přikázal mu, aby držel bundu nad Marianinou hlavou. Kazikovi byla zima, déšť ho bolestivě bičoval, jeho však přesto napadlo, jaký je hlupák, že na to nepřišel sám.

„Žije,“ řekl Dick.

Začal jí hýbat rukama, aby zjistil, jestli nemá něco zlomeného. Když se dostal k noze, kterou měla v nepřirozené poloze, Mariana zasténala, aniž otevřela oči, a jim bylo jasné, že ji má zlomenou a že je to zlé.

Dick odešel do lesa, uřízl tenké hůlky, z nichž udělal dlahy. Mariana nebyla při vědomí, zřejmě se tak uhodila, že omdlela, když jí však Dick začal přikládat dlahy a přivazovat je provázkem, který měl u sebe, vykřikla bolestí, rozplakala se a přišla k sobě. Dicka však její sténání nezastavilo, i když ho Kazik prosil, aby ji přestal trápit. Dlahy upevnil tak, že noha byla nehybná.

Opatrně Marianu dopravili do lesa, kde pod hustou střechou listí nebyl liják tak silný.

Mariana už byla při plném vědomí, moc ji to bolelo a trpěla.

„To je ale hloupé,“ řekla, „takhle vám to zkomplikovat.“

„Mlč,“ odpověděl jí Dick. Pokoušel se rozdělat oheň a Kazika poslal, aby našel velký prázdný ořech, v němž by mohli uvařit vodu.

„Nic se neděje,“ pokračoval, „přece jen se nám podařilo dostat se dolů, teď už bude všechno v pořádku.“

Mariana byla tak unavená, že bez ohledu na bolest usnula. Dick s Kazikem pak seděli u ohně a přemýšleli co dál. Všechno se to nesmírně zkomplikovalo.

Mohli samozřejmě Kazika poslat zpátky do osady, ale to by trvalo pět dní, ne-li více, a byla by to těžká cesta, bažiny, hustý les, to nejsou moc bezpečná místa. Jeden člověk přirozeně musí vždy odejít na lov, pro dříví, pak by Mariana zůstala sama. Les se nemazlí s těmi, kteří se nemohou bránit. I kdyby jí tu nechali paprskomet, může se k ní připlížit nějaký netvor.

„Tak jo,“ prohlásil nakonec Dick, „uděláme sáně a dotáhneme Marianu k řece.“

„Správně,“ okamžitě souhlasil Kazik. „Nejdůležitější je dostat se přes řeku, aspoň jeden z nás se tam musí dostat. Vyhledáme lidi a přivoláme je sem.“

„Ano, uděláme to tak,“ řekl Dick. „U řeky budeme tak za půl dne. Jen aby se nám podařilo přeplavit se.“

„Jen aby neodletěli a počkali na nás,“ dělal si starosti Kazik, jako kdyby odříkával modlitbu. „Tamti nesmí odletět, musí pochopit, že bez nich jsme v koncích. Jsou přece ze Země, jsou moudří, všemu rozumí.“

„Vyspíme se,“ navrhl Dick, „nejdřív si odpočineš ty, já budu hlídat. Pak tě probudím. A zítra dorazíme k řece.“

„Jasně,“ přitakal Kazik. „Už nám moc nezbývá.“

Déšť bičoval stromy, pak utichl, těžké kapky sjížděly po listí a padaly do mechu.

Toho dne ještě k řece nedošli, i když se jim shora zdála být tak blízko.

Cestou museli překonat bažiny, navíc ztratili spoustu času při výrobě saní pro Marianu. Dick sice nařezal vhodné větve, ale nenašli tu slabé liány, kterými by je mohli svázat.

Marianě se udělalo hůř, bolest ji neustále trápila, navíc měla otřes mozku. Samozřejmě nevěděli, že Mariana má otřes mozku, bylo jí špatně od žaludku, bolela ji hlava a dalo jí hodně námahy, aby vůbec poznala ty, se kterými se vydala na cestu. Rány na obličeji, na prsou i na boku jí zčernaly.

Pak si uvědomili, jak bylo dobře, že se nedostali až k řece. Měli štěstí při lovu, podél řeky severním směrem táhla různá zvířata a Dick zastřelil mladého kozla, takže se najedli, dokonce se jim podařilo přesvědčit Marianu, aby snědla trochu teplého rozvařeného masa. Ke všemu se v noci rozpoutala bouřka, i když skoro nepršelo. Blesky zasahovaly kmen stromu a sjížděly po něm jako ohniví hadi. Dick byl rád, že se stačili dostat dolů.

Bouře strhla zbytky balónu, viděli jak padají, a nejdřív netušili, co to je, blesky totiž osvětlovaly něco černého, lesklého, co pomalu klesalo do lesa.

Po ránu se k nim Kazik přikradl jako k neznámému zvířeti, které leželo kousek od nich, a teprve pak mu došlo, že je to jejich starý balón. Balónu se už vůbec nepodobal, dokonce si těžko bylo možno představit, že tohle někdy létalo. Z potahu zbyly jenom velké cáry, z koše ubohé trosky. Získali však provaz a blánu z měchýřů, takže Dick s Kazikem vyrobili nádherné sáně pro Marianu. Nahoře dokonce udělali něco jako stříšku, aby ji u řeky netrápily mušky, byla jich tam spousta.

Celý následující den potřebovali na přepravu přes bažiny hemžící se plazy, přenocovat museli na ostrůvku, který si postavili z rákosí a vodních rostlin a který ukotvili v klidné zátočině těsně u břehu řeky.

Mariana blouznila, stoupla jí horečka, nedokázali jí dát lék, protože v lécích se vyznala jenom ona.

První hlídka připadla na Kazika. Jejich plovoucí ostrůvek se mírně pohupoval, při troše neopatrnosti člověku hned noha propadla do vody. Po setmění zabil Kazik velkého hada, který si usmyslel přenocovat na jejich plavidle. Kazikovi připadalo, že z osady odletěli strašně dávno, snad před rokem, a od té doby že pořád někam jdou, plazí se, škrábou a nikdy to nebude mít konce. Aby se trochu odpoutal od těch starostí, představoval si to nádherné setkání s opravdovými pozemšťany a pak se pokoušel rozpomenout se na jména všech hor, které přesahují výšku osmi kilometrů. Byla to jména, která pro něho nic neznamenala, jakési zaklínadlo, které ho jako nitka spojovalo se Zemí.

Ráno nemohli uprostřed bažin dlouho najít vhodné kmeny na vor, znovu se tím strašně unavili. Marianu nenechali ani na chvíli samotnou. Tím spíš, když šlo o neznámá a nebezpečná místa. Setkávali se tu s jinou zvěří a s plazy žijícími jen v bažinách, ne že by byli něčím zvláštní, něčeho neobvyklého je na světě málo, ale člověk musel být pořád v pohotovosti. Tak třeba tam v hloubi bažin, kus po proudu byla shromážděna spousta nějakých zvířat. Když vylezli na strom, bylo vidět, jak se tam vaří voda, jako kdyby ta zvířata žila v nějakém neustálém nepřátelství. Kdo to však byl, to se nedozvěděli, protože ta zvířata se vůbec nevynořila.

Teprve navečer našel Dick dva povalené stromy. Ležely však velice nešikovně v mokřině, nevěděl, jak je odtamtud vytáhnout a svázat, když se tam člověk ani pořádně nedostane. Kazik přišel na to, že když odříznou kořeny, které přidržovaly jejich pobřežní plovoucí ostrůvek, mohli by se k těm stromům dostat. Nakonec se jim povedlo oba povalené stromy přivléct a získali tak loď, vlhkou, nespolehlivou, skoro neovladatelnou, zato však plovoucí.

Pod Marianu nastlali spoustu suché trávy a větviček, pak ji přikryli zbytky balónu, aby ležela v suchu, Mariana stále těžce zkoušela. Jenom chvílemi však zasténala. Nohu měla celou červenou, opuchlou, nemohla prakticky ani vykonávat svou potřebu. Styděla se a z bolesti nechtěla nic jíst. Před Kazikem se styděla méně, takže se o ni staral on, Dick vždycky poodešel. Kazik se už dříve takhle staral o Luisu, když byla nemocná, uměl všechno a neměl žádné zábrany.

Druhý den odrazili od břehu. Všichni se shromáždili na plavidle, které Kazik pojmenoval Zlatá laň. Udělal dokonce vlajku z velkého pružného listi na tyči, kterou zapíchl doprostřed plavidla.

Dick se na vodě cítil strašně, mnohem hůř než v lese. Připravil sice dlouhá bidla, nebyla ovšem příliš spolehlivá, prohýbala se a veslo, o kterém snil Kazik, se jim nepodařilo vyrobit, nebylo z čeho ani čím.

Když Kazik s Dickem prudce odrazili od břehu, vor, který spíš připomínal plovoucí ostrůvek, neposlechl právě ochotně, přesto však vypluli. Proud je hned zanášel, toto rameno bylo první ze tří nebo ze čtyř, která museli překonat, ale bylo poměrně klidné a mělké. Bidly dosáhli na dno i v prostředku.

Bylo to snadné cestování a všichni z něj měli radost, dokonce i Mariana se pozvedla na loktech a sledovala plavbu.

Ještě nikdy se na velké vodě neplavili, všechno to pro ně bylo nové. Pod sebou viděli písčité dno, vodní rostliny mířící k hladině, občas zahlédli i ryby. Nad hlavami jim kroužili neznámí ptáci, byli malí a strašně hluční, každou chvíli se vrhali do vody a lovili rybky.

Vzdálenost mezi prvním a druhým ramenem byla malá, byl to vlastně nevelký pruh z drobného kamení obklopený vodou. Nemuseli tedy při přenášení voru řešit žádné problémy. Přesto jim to trvalo asi tři hodiny a Kazik s Dickem dostali pěkně zabrat, také to zanechalo stopy na samotném ostrůvku.

Z kamenitého pruhu viděli, že mají před sebou široké koryto, kde voda prudce vířila, a to následující bylo ještě horší. Navíc se mezi druhým a třetím ramenem táhl dlouhý pahorek porostlý trávou, takže neměli potuchy, jak se jim podaří přes něj dostat jejich ostrůvek. Rozhodli se proto, že se dají zanést trochu níž po proudu, kde pahorek končil.

Přenocovat museli na břehu až u samotného jezera, tak daleko je proud zanesl. Přesto se přes třetí rameno dostali.

Druhý den je čekala nejsložitější část přepravy.

Kazik spal, Mariana byla hned vzhůru, hned usínala a Dick, aby nemusel Kazika budit, sám vařil nad ohněm vodu v ořechu, aby mohl dávat Marianě pít. Dick byl přesvědčen o léčebné síle horké vody. Byl strašně unavený a chtělo se mu spát, přesto prolézal okolní křoví, jestli tu nenajde jiný kmen nebo velké větve, aby zpevnil ostrůvek. Nenašel však nic a raději si také lehl.

V noci zase drobně pršelo, nebyl to až tak nepříjemný déšť, připadal jim docela teplý. Mariana nespala. Noha ji bolela a měla pocit, že jí do ní někdo buší kladivem přesně v rytmu srdce. Nejradši by si tu hnusnou nepohyblivou končetinu utrhla. Dírou ve stříšce pozorovala černou oblohu. Bylo sychravo a dusno, vedle ní hlasitě chrápal Dick, Kazik každou chvíli křičel ze spaní a s někým se hádal. Mariana se snažila myslet na Olega, určitě už vyrazil ke korábu a jistě si myslí, že je mrtvá. Musí to všechno strašně prožívat. Představovala si, jak nesmírně trpí, a měla radost, že se trápí zbytečně, protože ona je stále naživu a vrátí se k němu. Pak se najednou rozplakala, plakala docela tiše, aby nikoho neprobudila. Plakala, protože si představovala, že jí nohu uříznou, protože bude mít gangrénu, že ji Oleg určitě přestane mít rád, opustí ji a nebude s ní společně žít. Ať si pak odletí na Zemi, ona zůstane tady v osadě. Osada bude úplně opuštěná, zůstanou tu jen se slepou Kristýnou a budou se starat o kozu…

Toho večera skutečně v osadě usoudili, že se expedici Dickovi nepodařilo najít. Nikdo nechtěl ani pomyslet na to, že zahynuli, ale nikdo už nevěřil tomu, že pomoc může přijít odtamtud.

Zase byli všichni pohromadě, jenom děti tu tentokrát chyběly. Z nejmladších přišla jen Fumiko, Kazikova sestra. Celé ty dny si s nikým nehrála, ale ani neplakala, ostatně stejně jako Kazik. Chodila jako stroj, nic neslyšela, nic neviděla.

Ve velké Stařešinově místnosti bylo dost místa, když chybí tři lidé, je to v tak malé osadě znát. Člověk si rázem uvědomí, že tu nejsou a že má vedle sebe prázdno.

„Odcházíme,“ řekl Sergejev. „Odcházíme s Olegem, protože už dál čekat nemůžeme. Musíme něco udělat, musíme mít nějakou naději.“

„Ještě je brzo,“ dal se slyšet Vajtkus, „ještě mi nic nedozrálo.“

„Děti nasbíraly spoustu hub,“ odmítl to Sergejev. „Letos je léto velmi teplé a nikdo nám nezaručí, že to vydrží. Pamatuješ, jak před dvěma lety bylo strašné vedro a pak z ničeho nic začal padat sníh? Co když se to bude opakovat? Teď už je přes týden teplo, sníh u průsmyku musel roztát.“

„Půjdeme jen dva,“ prohlásil Oleg. „Moc jídla nepotřebujeme. Budeme pospíchat.“

„Oleg má pravdu,“ řekl Sergejev.

„Co to na věci mění?“ ozvala se najednou matka. Olegovi bylo jasné, že si teď bude vymýšlet argumenty proti té cestě, a čekal jen, kdy začne. Bál se, že když začne mluvit rozumně a přesvědčivě, budou ostatní souhlasit, že ji poslechnou a on bude muset zůstat s ní. „Kde je nějaká jistota, že dokážete nějak navázat spojení? Když to nedokázali před dvaceti lety…“

„Maminko, tohle všechno jsme už probrali,“ promluvil Oleg. Ostatní mlčeli, bylo jasné, že právě on musí matce odpovědět. „Před dvaceti lety na to nebyl čas, koráb byl mrtvý, studený, oba spojaři zahynuli, víš přece, že i kapitán zahynul, zahynuli všichni, kdo byli u ovládacího pultu. Tos nemohla zapomenout. Kdo se tehdy mohl něčemu naučit? Ale já jsem se učil. A Sergejev taky. Učili jsme se společně. Tehdy chtěli všichni přežít, mysleli jen na to, jak odejít, a nikoho neměl chuť zůstat v korábu a zmrznout, je to tak?“

„Je,“ přitakal Stařešina.

„A ještě něco,“ pokračoval Oleg. „Jestli naši zabloudili, jestli se dostali na ostrov, do hor a nemohou zpátky, pak je naší jedinou nadějí koráb.“

„Nemluv nesmysly,“ nesouhlasila matka. „Koráb leží v horách.“

„Jestli zavoláme Zemi, jestli nás zaslechne jiný koráb, přijdou nám na pomoc. A všichni společně je pak najdeme.“

„Za tři roky?“ zeptala se matka.

„Irino, naději člověk může mít velkou, malou a nicotnou,“ řekl Sergejev. „My potřebujeme jakoukoli. Kdybychom neměli po celá léta ani tu nicotnou naději, dávno bychom už vymřeli. To dobře víš. A sama tou nadějí žiješ.“

„Já žiju Oležkem,“ řekla Irina. Oči měla vlhké, dalo jí práci ovládnout se a neplakat, proto měla tvář zkřivenou a napjatou. Byla to unavená tvář staré ženy.

„Nemyslím, že Oleg říká nesmysly,“ řekl Sergejev „Došli jsme spolu ke stejným závěrům. Nemůžeme si představovat, že by nám Země pomohla okamžitě. My máme ještě jinou naději. Spoléháme na to, že na naší planetě je expedice ze Země. Ti také mají své spojení. Nebo mají spojení někde na oběžné dráze. Nemusíme odesílat signály do nekonečného vesmíru. Potřebujeme, aby nás slyšeli ti, co jsou kousek od nás. Jakmile zaslechnou signál, který si nedokáží vysvětlit, okamžitě zbystří pozornost.“

„Tak už sakra dál nemluv!“' zvolal Vajtkus. „To je geniální myšlenka!“

„Co bych víc povídal?“ pronesl Sergejev. „Ještě jsme ani neopravili spojení. Neudělali jsme zatím vůbec nic.“

„Mně jsi to ale mohl říct,“ urazil se Oleg. „Přece tam jdu s tebou. A mohli jsme vyrazit už včera.“

„Právě proto jsem ti to neřekl,“ usmál se Sergejev „Protože bys okamžitě utekl. A na to bylo příliš brzo.“

Všichni se rozesmáli. Celé to shromáždění sice moc veselé nebylo, ale smáli se všichni do jednoho. Naděje jim všem doslova vyrostla před očima, snad se dokonce rozzářila.

Pak vstal Stařešina. Byl vážný a tvářil se slavnostně. Oleg hned pochopil, že teď řekne něco nesmírně důležitého.

„Jsme troubové,“ začal Stařešina. „Ty taky, Sergejeve, i když jsi chytrý chlap, přece jen jsi trouba. Kdy tě to napadlo s tím místním spojením?“

„Asi před dvěma dny,“ přiznal se Sergejev. „V podstatě nedávno. Hledal jsem způsob, jak bychom mohli pomoct těm našim. Pak se mi v hlavě rozsvítilo.“

„Moc ti to nezapálilo,“ řekl Stařešina. „Napadlo tě, kde jsou vysílačky pro místní spojení?“

„Ne.“

„Vysílačky pro místní spojení nejsou jen na hlavním ovládacím pultě, který je poškozen jsou i na planetárních člunech. A pokud je mi známo, planetární čluny jsou nepoškozené.“

„Hm,“ ozval se Vajtkus. „To už zní líp.“

„Takže můžeme předpokládat, že ten váš úkol není tak složitý, jak se zdálo. Třeba Oleg ztratil tolik času na učení zbytečně.“

„Vůbec ne zbytečně,“ odpověděl s jistotou Oleg. „Já toho nelituju ani trochu.“

„Já to taky nemyslím vážně,“ řekl Stařešina. „Takže můžete vyrazit!“

„Až zítra,“ odpověděl mu Sergejev.

„Až zítra,“ opakoval Oleg. „Hned ráno.“

„A teď půjdeme do skladu,“ řekl Vajtkus. „Shromáždíme všechno, co máme, aby ti dva došli ke korábu a neumřeli cestou hlady.“