Průsmyk

3

Planeta neměla jméno.

Jenom číselný kód. Jakýkoli informační terminál o ní předával údaje a neměl potuchy, že lidem je bližší, když se planeta nějak jmenuje. Že je to běžnější.

To ale bývá běžné u planet, které jsou objeveny v dalekém vesmíru a které byly zařazeny do dlouhého seznamu pro průzkum.

Tuhle planetu objevili před několika lety. Přesně jak předepisoval program, byla zde nejdřív ustavena stanice Test. Automatická stanice, která se dostane na oběžnou dráhu, vypustí sondy, vyfotografuje povrch, shodí na ni zkušební sondy a ty shromáždí vzorky vzduchu a půdy. Posléze Test všechny své sluhy shromáždí a vydá se do prostoru, kde ho přijme na palubu mateřský koráb. Tentokrát takový shromážděný materiál prohlédl mladší vědecký pracovník Kirejko, udělal patřičné závěry a všechny materiály o planetě odeslal do archivu, aby se planeta dostala do pořadí.

Kirejko tak mohl posoudit, zda je na planetu třeba soustředit zvláštní pozornost třeba proto, že je na ní rozumný život, nebo že život na planetě je něčím výjimečný, nebo že má zvláštní podnebí a skvělé podmínky pro kolonizaci, či snad proto, že její nerostné bohatství ohromuje svou pestrostí a množstvím.

Kirejko nic takového neobjevil.

Na planetě rozumný život nebyl. V jejích horních šířkách byly vysoké zasněžené hory, v nížinách se prostíraly pod věčnou vrstvou mraků pralesy a v rovníkové oblasti se na tisíce kilometrů táhla rozžhavená poušť. Úhel sklonu osy byl nepatrný, doba oběhu trvala něco přes tisíc dní. Nic výjimečného.

V podstatě tu byly střední šířky, mlžné oblasti lesů a většina horských prérií vhodných pro člověka, ovšem vzdálenost planety od kosmických tras a nedostatek průzkumných skupin v tomto vzdáleném sektoru Galaxie způsobily, že se na ni dočasně zapomnělo.

Není-li na planetě rozumný život a není-li naděje, že se na ní v nejbližších tisíciletích objeví, proč by měla dostávat nějaké jméno?

V krajním případě, uvažoval Pavlyš, když po sobě sklízel pracovní stůl, můžeme planetu pokřtít podle vlastního uvážení, můžeme jí říkat třeba Fialka, pokud ovšem už jiná Fialka v katalogu galaktických těles není.

Uklízení mu nešlo vůbec od ruky. V soupravě chyběla dolní třetina nohy u stolu, bylo tu ovšem o jednu bedničku víc. Všechny bedničky Pavlyš uklidil na místo a z té, co mu zbyla, udělal koš na odpadky. Chybějící noha od stolu se ho už něco natrápila, až ho napadlo uzpůsobit k tomu účelu součást palandy.

Klaudie ten marný boj sledovala a ani trochu se jí to nelíbilo. Nesnášela nepořádek, ať jeho příčinou bylo cokoli.

Pavlyš postavil stůl k okénku tak, aby šedivé světlo věčného pološera na něj dopadalo zprava. Neměl rád, když mu světlo šlo rovnou do tváře.

Klaudie Sunová postavila svůj stolek tak, aby mohla pracovat tváří ke světlu. V její soupravě bylo všechno v naprostém pořádku, nic nescházelo. Pak si začala na stole rozkládat přístroje, byly čisté a leskly se novotou, i když některé z nich byly už na třech čtyřech planetách v podstatně komplikovanějším prostředí, než bylo tohle.

Třetí stůl patřil Sally Goskové, ta zatím nechala všechno v ploché skřínce. Odložila všechny osobní záležitosti na tak dlouho, dokud na stanici nevytvoří patřičné životní podmínky.

Musí být vidět, že tu jsou ženy.

Posádka Klaudie Sunové.

Klaudie Sunová, velitel a geolog expedice. Sally Gosková, radistka, elektronik a kuchařka. Srjobrina Talevová je bioložka.

V takovém složení už pracovaly na čtyřech planetách.

Středisko pro kosmický výzkum počítá s tím, že musí zajistit všechny podmínky, aby v průzkumných skupinách nedocházelo k nějakým problémům. Proto sestavují posádky buď z manželských párů, nebo volí skupinu jednoho pohlaví. Kopule na stanici není příliš velká, sprcha a toaleta jsou odděleny od společné pracovny pouze přepážkami z umělé hmoty a mezi odděleními sloužícími jako ložnice jsou přepážky jen do výše dospělého člověka.

Jenomže Srjobrinu Talevovou nenapadlo nic jiného, než si den před výsadkem zlomit stehenní kost.

Kapitán Magellanu Gleb Bauer si jako starý přítel zavolal Pavlyše. Soucitně na něho pohlédl.

„Samozřejmě chápeš,“ řekl, „že skupina Klaudie Sunové je na palubě jako poslední. Všichni ostatní jsou už vysazeni.“

„Srjobrinu můžu pustit nejdřív za měsíc. Je to ošklivá zlomenina,“ odpověděl Pavlyš.

„Tohle mě teď netrápí. Chtěl jsem se tě zeptat, jestli víš, co tam mohou dělat bez biologa.“

„Hm, bez biologa to budou mít těžké,“ kývl Pavlyš.

„Je ti jasné, že jsme jim znemožnili výsadek?“

„Jak to my?“

„Jsme za to odpovědní,“ řekl Bauer, jako kdyby největší díl odpovědnosti ležel právě na Pavlyšovi.

„To jí mám půjčit vlastní nohu?“

„Hele, Slavo, teď není vhodná chvíle na legrácky.“

Je zajímavé, jak rychle se kapitáni při setkání dovedou začít chovat jako kapitáni. Člověka by málem napadlo, že od doby, kdy Bauer chodil jako druhý navigátor po korábu Segeže, uplynula spousta let. Faktem ovšem je, že Pavlyš byl tehdy palubním lékařem a zůstal jím dodnes.

„Tak jak to chceš řešit?“ zeptal se Pavlyš. „Kapitán si vždycky musí vědět rady.“

Bauer se snažil, aby v těch slovech přeslechl ironii.

„Poslouchej, Slavo,“ řekl už v klidu. „Snad tisíckrát jsi mě prosil, abych tě poslal na nějakou expedici, kolikrát jsi říkal, že máš dost věčného vysedávání v téhle konzervě. Je to pravda?“

„To jako chceš, abych šel dělat Talevovou?“

„Ptám se tě, jestli bys nechtěl pomoct našim přátelům průzkumníkům.“

„Ne.“

„A proč?“

„Nedovedu si představit, jak bych pracoval ve skupině se dvěmi ženskými.“

„Vždyť v té skupině bude třiatřicet procent mužů.“

„Klaudie Sunová by mě dokázala sežrat. Netušíš, co se o ní všechno říká.“

„Klaudie je ta nejpříjemnější žena na světě. Za to ručím.“

„Každý má právo myslet si své. Žádal jsem tě, abys mě pustil, když odcházela Satova skupina. Tam byla zajímavá planeta a ty lidi jsem dobře znal.“

„Máš strach z jedné ženské nebo z práce?“

„Řekněme, že z jedné ženské. Vždyť ani ona by s tím nesouhlasila.“

„Takže u tebe je to jasné. Sunová totiž poletí třeba s ďáblem, aby neznemožnila expedici.“

Samozřejmě že Klaudie souhlasila, že poletí s Pavlyšem. Jinak by se musela vrátit na Zemi, víc biologů na palubě Magellanu nebylo. Byla skeptická a jak tomu často bývá, Pavlyš bezděčně začal naplňovat její nejhorší předtuchy. Už při vykládání na planetě se rozhodl, že rozbije infraskop, který je možné prakticky shodit z desátého patra a nic se mu nestane. A nikdy večer nedokáže udělat tu nejjednodušší věc, jako je uklidit si stůl.

V každé smečce, včetně té lidské, existuje zcela bezděčně stupnice hodností. Tři lidé stačí, aby to byla smečka. Pavlyšův příchod narušil podřízenost, která se tu vytvořila v průběhu několika let. Možná, že by všechno bylo jednodušší, kdyby Klaudie byla stará mužatka s basovým hlasem a nesnesitelnými zvyky. Klaudie Sunová však ani v nejmenším nepůsobila jako kosmický vlk a velitel průzkumné skupiny. Byla to pohádkově křehká a bezbranná bytost s velkýma trochu šikmýma očima a pevným uzlem černých vlasů rozdělených pěšinkou, které navíc měly tendenci vlnit se, pokud by jim to ovšem jejich majitelka dovolila.

Klaudie Sunová byla z těch žen, které za každých okolností začnou mezi ženami dělat maršála, před vysokými muži však kapitulují a tím se stávají agresivní a nadměrně sebevědomé. Navíc Klaudie občas postrádala smysl pro humor, zatímco Pavlyš tenhle smysl měl vždycky.

Vnitřně tedy před Pavlyšem ztratila odvahu, navenek se však její odpor vystupňoval a to hned, jakmile se jen ukázalo, že do jejího hnízdečka kukačka snesla vajíčko mužského pohlaví.

Pavlyš měl jako pokračovatel plnit úkoly Srjobriny Talevové, ženy romantické, nepředstavitelně náladové, ale otevřené, veselé, ovšem i neúspěšné. Normální člověk si totiž nemůže zlomit stehenní kost v kosmickém korábu. Klaudie však začala hned od začátku srovnávat, někdy dokonce nespravedlivě, nešikovného Pavlyše s ideální pracovnicí a dokonalým člověkem — Srjobrinou. Jako kdyby on byl jejím naprostým opakem.

Jenomže Pavlyš si uměl poradit i v těch takzvaných bezvýchodných situacích, čekaly ho čtyři měsíce na neprozkoumané planetě — tisíce vědců touží dostat se do průzkumné skupiny. Měl šanci zanechat na sebe ve vědě památku, mohl objevit dosud neprobádanou skupinu bakterií nebo nový druh symbiózy. Proč by ne? Co taky může být lákavějšího, když má člověk příležitost uniknout z otravného všedního života na korábu a vrhnout se vstříc dobrodružství? Sám přece Bauera žádal, aby ho poslal s nějakou expedicí, i když člověka ve všech informacích a pokynech ujišťují, že opravdová průzkumná stanice musí pracovat bez výjimečných událostí, že dobře zorganizovaná práce vylučuje neúspěch a každý výjimečný případ by se tím pádem stal obyčejným neúspěchem… Stručně řečeno, čtyřicetiletý palubní lékař Vladislav Pavlyš, v podstatě schopný s zvídavý, jen trochu víc ctižádostivý, který však neztratil chuť do života, opustil palubu kosmického křižníku brázdícího vesmírné moře a víceméně dobrovolně se vylodil na pevnině neobydleného ostrova ve společnosti dvou krásných dam. Jedna z nich — Sally Gosková — byla zpěvačkou, druhá se rozváděla. Teď už zbývalo jenom si ověřit, jestli jsou na neobydleném ostrově kokosové palmy, tygři a Pátkové.

V tomto místě jeho úvah součást postele použitá k opravě stolu zaskřípala, zasunula se do trubky nohy u stolu a nesmírně šikovně se přitom vyhnula všem Pavlyšovým pokusům zachytit stůl, který se dokonale složil uprostřed místnosti.

Klaudie trochu podrážděně sledovala, jak se její nový biolog plazí po zemi a sbírá své poklady. Sally mezitím vyhlédla z kuchyně a řekla hlasem trochu lítostivým, to Pavlyšovi, a trochu bázlivým, to bylo určeno pro Klaudii:

„Třeba bychom teď mohli tu nohu podložit skříňkou, Slava si pak uřízne nějakou větev a vyrobí novou nohu, ne?“

„To jistě,“ suše odpověděla Klaudie, aniž pohlédla na své podřízené, dívala se ven okénkem na les zahalený do zšeřelé mlhy. „Ještě tak na stanici zavléct místní mikroflóru.“

„Jeden kluk,“ ozval se Pavlyš, kterého nepodráždila ani tak Klaudiina slova, jako spíš tón, kterým byla vyslovena, „přivlekl domů krokodýla, který dědečkovi ukousl prostředníček.“

„Můj muž…“ řekla Klaudie z ničeho nic, pak se kousla do rtů a odmlčela se.

„Nech toho, Klaudie,“ řekla Sally.

„Proč bych toho měla nechávat? Ať to ví.“

Klaudie se podívala Pavlyšovi do očí. Panebože copak jsem mohl něco tušit? Měl dojem, že její muž snad zahynul na nějaké příšerné planetě.

„Můj muž,“ pokračovala Klaudie, „se kterým jsem se rozloučila před šesti lety, bezmála zlikvidoval expedici do souhvězdí Corrak, protože lehkomyslně přivlekl na stanici místní zvíře.“

Poté jsem se s ním samozřejmě rozloučila, v duchu dokončil za ni další větu Pavlyš, protože ona sama nemohla přenést přes srdce tak do nebe volající porušení nařízení a předpisů. Nahlas však už jenom dodal:

„Slibuju vám, Klaudie, že v životě nepřinesu na stanici jediné místní zvíře.“

Klaudie trochu ulehčeně vydechla, zřejmě ten slib vzala nesmírně vážně.

Pavlyš vzal skřínku, kterou už Sally stačila vyprázdnit, a podložil jí stůl.

Pavlyš usedl ke stolu. Křeslo ho poslušně objalo. Pohlédl vpravo. Sklo výhledového okénka se orosilo. Pavlyš je otřel. Nestačil si však prohlédnout les, protože dešťová vlna se sněhem se opřela do skla a šedivé kmeny stromů se zachvěly.

„Na okna budeme muset dát stěrače,“ sdělil Pavlyš Klaudii. „Bez nich člověk ani nemůže obdivovat místní krajinu.“

„Uvažovala jsem o tom dávno,“ řekla Klaudie, „už při minulém výsadku. Jenomže my samy je neuděláme.“

Pavlyš si povzdechl. Měl štěstí na velitelku výsadku, která všechno bere vážně.

Sněžilo hustěji. Vločky odevzdaně narážely do okénka a stromy definitivně zmizely za špinavou clonou.

„Hlášení o počasí ještě nedávali?“ zeptal se Pavlyš.

„Jaké hlášení?“ divila se Klaudie a teprve po chvíli si uvědomila, že jde o vtip. „Nechte těch hloupostí!“

„Takhle člověk nemá ponětí, co si vzít na sebe, až půjde ven.“

„Vezměte si skafandr s biologickou ochranou,“ smrtelně vážně pronesla Klaudie. „A ten skafandr za hranicemi stanice nikdy nesundáte.“

„Hm, tak hlášení o počasí nebude.“ Pavlyš si v té chvíli uvědomil, že si nedokáže poručit, aby neprovokoval. Měl chuť Klaudii pořádně naštvat.

Sally se uchechtla. Vtom něco zasyčelo.

„Jé! Uteklo mi mléko,“ zahlaholila.

„Pavlyši, my dva máme naprosto odlišný názor na svět,“ řekla Klaudie. „Vy si musíte pořád z někoho dělat legraci, hraničí to s recesí. A recese je nepřípustné riziko. Riskovat v tomhle případě je nesmírně nebezpečné. Na vašem nepovedeném vtípku může záviset osud celé stanice.“

„Všechno začnu brát smrtelně vážně,“ povzdechl si Pavlyš.

Ozval se bzučák a přerušil rozhovor. Sally požádala Klaudii, aby ji vystřídala u plotny, a sama spěchala k vysílačce. Volal koráb Magellan. Vzdaloval se po své dráze a na několik hodin, až dojde k velkému skoku k další planetě, bude spojení přerušeno. To bude trvat čtyři měsíce. Kosmické spojové stanice se dávají jen na velké koráby a velké stanice. Průzkumné expedice proto tak vybaveny nebyly. Znamenalo to i určité riziko. Výsadkáři se s tím museli smířit. Gravitační vysílač by zabral celou kopuli.

Pro mezní situace byl ve volném prostoru za hranicemi aktivního pole přitažlivosti celé soustavy maják. Kdyby se něco přihodilo, bylo možno k němu doletět planetárním člunem.

Od této chvíle se spojení dalo udržovat pouze zastaralým pomalým způsobem. Když tedy je třeba, signál postupuje běžnou rychlostí rádiových vln k majáku vzdálenému asi světelný měsíc od planety. Odtud jde signál na Zemi–14. Takže čekat odpověď dříve než za šest týdnů je marné.

V závěru spojení Bauer všechny pozdravil a popřál, aby se jim nestýskalo.

A na shledanou při příštím spojení!

Za několik hodin koráb Magellan zmizí z této části vesmíru a objeví se v jiné, vzdálené mnoho parseků.

Pavlyš slyšel, jak Sally ukončila vysílání a jak přebírala poslední pokyny. Přistoupil k oknu a pohlédl na oblohu. Nemusel to ani dělat. Clonou špinavých mraků nebylo nic vidět. Už aby se vyčasilo. To sem museli přiletět v takovou nevhodnou dobu?

Pavlyš samozřejmě věděl, že jejich člun přistál koncem jara na severní polokouli v mírném pásmu. Je tedy možno očekávat, že počasí se bude den ze dne zlepšovat. Toto místo bylo zvoleno podle údajů automatů. Bylo tu totiž nejvhodnější klima pro průzkum; severněji se táhla už pustá a nehostinná pásma hor, za nimi pak holá tundra. Jižněji je za oceánem poušť. Prostor zvolený pro práci expedice byl biologicky nejaktivnější, takže většina průzkumů bude probíhat v okolí kopule.

Okénkem bylo vidět na spojovací chodbu, na kulatý tunel vedoucí k menší kopuli, k laboratoři s biologickými sondami. Takové pomocné kopule byly tři. Ta s biologickými sondami patřila Pavlyšovi. Druhá s vybavením geologickým byla Klaudiina. Ve třetí byl sklad a garáž, v níž bylo uloženo univerzální vozidlo. Vlastní výsadkový člun neboli planetární člun, který je sem dopravil, stál kousek stranou. Vypadal jako káča, se kterou si hrávaly děti, jenom místo zúženého špičatého konce, na němž se káča otáčela, člun spočíval na třech tenkých nohách.

„Jestli mě nepotřebujete,“ promluvil Pavlyš, „šel bych do skladu. Trochu to tam rozbalím.“

„Běžte,“ souhlasila Klaudie. „Odpoledne budete chystat biologické sondy. Zítra začneme podle programu.“

„Je mi to jasné,“ odpověděl Pavlyš.

Vydal se do druhého skladového oddělení. Kontejnery s vybavením a zásobami byly složeny podle přesně stanoveného pořádku. Vykládání sledovala Klaudie, před kterou se třásli i roboti. Bylo tu dusno. Pavlyš přistoupil ke klimatizaci a knoflík pootočil o jeden dílek. Okamžitě se rozbzučela veseleji. Vzápětí se mu zdálo, že slyší, jak se pohybují nespočetné filtry a vylučují všechno, co by mohlo být škodlivé nebo neznámé.

Pro Pavlyše začínala nejsložitější část přípravných prací. Musel v těchto přesně sestavených bednách najít právě těch třiadvacet, v nichž jsou rozloženy biologické sondy, analyzátory, přijímače expresních laboratoří, diagnostická zařízení, přenosná operační a prosektorská laboratoř a kdo ví co ještě. Se smutným výrazem třímal tabulku se seznamem zařízení a měl pocit, že nejméně tři ze čtyř měsíců stráví při hledání a sestavování svého panství. Nejvíc ze všeho však chtěl najít bednu s mikrofilmy. Měl strach, že při kontrole nákladu mohla Klaudie tento balíček vyřadit a Pavlyš by byl bez detektivek a vědeckofantastických románů nešťastný. Věděl, že mikrofilmy leží v bedně číslo šestnáct, která je dokonale ukryta za šestkou a čtyřicítkou, tedy za nejtěžšími bednami. Nebude přece čekat, až Sally uvede do provozu pomocného robota na překládání těžkých předmětů a počítání mikročlánků.

Snažil se nedělat hluk při odtahování beden do volného kouta. Konečně se dostal až k hledané bedně, otevřel ji a nejhorší předtucha se naplnila. Začal Klaudii příšerně nenávidět. Samozřejmě že přišla na krabici s tím uměleckým odpadem a místo toho sem strčila svou krabici, která je pro vědu mnohem potřebnější. To rozčarování, i když něco podobného čekal, bylo nesmírně hluboké. Bylo mu jasné, že bez detektivek nevydrží ve společnosti takového lidumila ani měsíc.

Pavlyš usedl na bednu a zapálil si cigaretu, bylo to malinkaté vítězství nad Klaudií, která vůbec nechápala, že člověk může pěstovat takovou dobrovolnou a pomalou sebevraždu, snažil se proto teď sám sebe přesvědčit, že měl vlastně štěstí, protože bude moci věnovat podstatně víc času užitečné práci, a možnost, že se zapíše do vědy velkým objevem, se tím rázem stala pravděpodobnější.

Pořád se mu však to přesvědčování nedařilo, a tak začal sestavovat patetické prohlášení o odchodu kvůli sadistickým sklonům ze strany nadřízené ve stanici.

Vtom se otevřely dveře a Pavlyš si uvědomil, že porušil pravidla chování ve stanici, protože kouřil ve služební místnosti. Avšak vzhledem k tomu, že byl připraven rozpoutat občanskou válku právě v tomto okamžiku, chystal se vyfouknout kouř do tváře své velitelky, ale vstoupila Sally. Zavřela za sebou a řekla:

„Dejte mi taky cigaretu. Mám chuť si zakouřit. Prakticky vůbec nekouřím, takže se nebojte, že vás budu připravovat o cigarety.“

„Mám jich dost,“ uklidnil ji Pavlyš.

Sally usedla na vedlejší bednu. Byla to robustní žena se sklony k tloušťce, vlasy zrzavé, chytré zelené oči a plné rty dobře uzpůsobené k úsměvu.

„Mám strašně slabou vůli,“ oznámila mu. „Slíbila jsem Klaudii, že se to víckrát nebude opakovat, ale pak mě napadlo, proč já si mám vlastně odříkat slabosti?“

„Pokud vás k tomu nepřinutí druzí,“ řekl Pavlyš.

„Co se vám stalo?“ zeptala se s úsměvem Sally. „Třeba vám pomůžu.“

Vstala, přistoupila k narovnaným kontejnerům a řekla:

„Tak mi pomozte, Slavo.“

Vylovili druhý kontejner shora s označením 57, což znamenalo, že patří ke geologickému vybavení. Sally ho otevřela a vytáhla odtud hledanou zelenou krabičku s mikrofilmy.

„To jste udělala vy?“ zazářil Pavlyš a musel se držet, aby kouzelnou, hodnou a milou Sally neobjal. „Ona je vyřadila a vy jste je dala zpátky?“

„Ne tak docela,“ odpověděla Sally. „Klaudie by si nikdy nedovolila vyřadit něco, co jí nepatří, tím spíš bez dohody. Prostě jsme překládaly všechny věci a její mikrovrták se jinam nevešel. Tak jsme ta místa prostě vyměnily.“

„Přesto vám děkuju.“

„Já mám radši klasiku,“ řekla Sally.

„A Klaudie má nejradši geologickou encyklopedii, co?“

„Encyklopedii a Annu Kareninovou. Všude ji s sebou vozí. Když se necítí dobře, vždycky začne číst. Vynasnažte se, aby dneska číst nemusela. Všechny ty vaše řeči se jí nesmírně dotýkají.“

„A co s tím mám společného já?“

„Myslí si, že si z ní pořád střílíte.“

„Pořád? Pořád ne,“ odpověděl Pavlyš a tím Sally rozveselil.

Okénko ve skladu bylo malé, proto když k němu přistoupila ta obluda, nastala rázem ještě větší tma. Oba si té změny všimli.

Obluda mohla být téměř bílá a jestli měla nějaké oči, pak se skrývaly pod drsnou dlouhou srstí, zato zuby trčící dopředu a právě zkoušející odolnost skla, byly hnědé a Pavlyše napadlo, že si je obluda jistě nečistí. Mezi zuby jako za pradávnou kolovou hradbou seděly lesknoucí se malinkaté bytůstky připomínající nedozrálé citróny. Ty citróny měly také zuby. Vyrazily ze své pevnosti, kdo ví, čím se přichytily k hladkému povrchu, a rozběhly se po skle. Pohybovaly se tak rychle, že splývaly v nazelenalé mihotání. Obluda zavřela tlamu. Pavlyš si uvědomil, že ho Sally drží za ruku.

„Lekla jste se?“ zeptal se Pavlyš.

Sally ruku odtáhla.

„Z procházky nic nebude,“ řekla. „Tak jsem doufala, že tu budu moct chodit na procházky.“

„Tak to je můj první článek do Kosmozoologie,“ prohlásil Pavlyš. „Specifické symbiózy bytostí na planetě… Jak se ta planeta vlastně jmenuje?“

„Jak můžete myslet na takové detaily?“ divila se Sally. „Vás nic nevyvede z míry, Slavo. Já z toho snad hnusem umřu.“

„Tak si třeba zkuste představit, jak jsme odporní my jim.“

Bílá tlama bez očí zmizela. Citrónky se rozkmitaly ještě větší rychlostí, zřejmě se polekaly, že jim odešel jejich domov. Sally zavolala Klaudii.

Klaudie jenom koutkem oka pohlédla na citrónky a přinesla si hned kameru. Měla ji už připravenou. To byla tvrdá výtka na Pavlyšovu adresu.

Na sklo narazil černý bič, rozťal jeden z citrónků, jehož žlutá šťáva se v praméncích rozstříkla po skle. Ostatní citrónky se ani nepohnuly. Bičík se pomalu plazil po skle, nabýval na rozměrech, až se proměnil asi v deseticentimetrový pruh. Ten se pak stočil do trubičky a citrónky do ní poslušně nastupovaly. Po několika sekundách bylo sklo prázdné, jenom zbytky žluté skvrny připomínaly nedávnou tragédii.

„Doposud jsme nezapojili venkovní kamery,“ konstatovala Klaudie. „Ani nevíme, co se děje venku.“

„Děkuju, že jste nezapomněly na mé detektivky,“ řekl Pavlyš.

„Prosím,“ odpověděla Klaudie, „nezapomeňte občas taky na svou práci.“

„To já nezapomenu. Dokonce si pamatuju latinu. Představte si, že dovedu dávat jména všem netvorům, které uvidíme za oknem. K tomu se vybírají slova, která v latině znamenají ošklivý, strašný, odporný, a připojuje se k tomu jméno objevitele. Máte obrovskou šanci.“

Klaudie odešla.

Sally za ní pohlédla a řekla:

„Až se rozhodnete nazvat někoho mým jménem, pokuste se vyhledat pokud možno sympatické latinské slovo.“

„Vaším jménem tu budeme nazývat jenom motýlky,“ ujistil ji Pavlyš.

V Klaudiině oddělení zazvonilo nádobí.

„Může tu být rozumný život?“ zeptala se Sally.

„Sotva. Sondy nic takového nezjistily. A celková biologická vývojová úroveň je nízká.“

„Ale co kdyby?“

„Na to dokážeme odpovědět, až odtud poletíme.“

„Já mám nové planety strašně ráda,“ svěřovala se Sally. „Nejdřív je úplná tma. Jako kdyby se člověk právě narodil. Pak se začneme s tím světem sžívat. A pomalu se rozednívá.“

Pavlyš znovu přistoupil k okénku. Po skle kolem žluté skvrny lezl nejrůznější drobný hmyz. Přestalo sněžit. V lese nebylo živáčka, přesto jako kdyby les vyčkával v plné pohotovosti. Jak strašně jsme tu cizí, pomyslel si Pavlyš. Pochopíme ten svět? Přijme nás?

„Nejbližší člověk je odtud miliardy kilometrů,“ uvažoval Pavlyš.

„Poslyšte,“ ozvala se Sally, „jak je možné, že myslíte na totéž, co já?“

„Miliarda kilometrů ale zase není tak moc,“ řekl místo odpovědi Pavlyš. „To, že jsme tady, vědí na spoustě míst. V kosmickém loďstvu, na Zemi–14, v Dálkovém průzkumu, běží nám plat a počítají se nám odsloužené neděle. Kdyby se s námi něco stalo, bude z toho bouřka, namíří si to sem záchranné křižníky ze všech koutů Galaxie…“

„Co kdyby ale přiletěly pozdě?“

„Aby k tomu nemohlo dojít,“ prohlašoval zpupně Pavlyš, „musíme se slušně chovat a poslouchat tetu Klaudii. Pak se nám nemůže nic zlého přihodit. Nejdůležitější je mýt si před jídlem ruce.“

„Už vás začínám chápat,“ pokyvovala hlavou Sally. „Cítíte se příliš osamělý a začínáte litovat, že jste s námi letěl.“

„To tedy ne.“

Pavlyš se neustále díval na les. Chtěl v něm uvidět aspoň nějaký pohyb, nějaké známky života. Připadalo mu, že se stromy začaly kymácet v nějakém náměsíčném rytmu, začaly kývat větvemi, ohýbat kmeny a podřizovaly se tak nějakému vzdálenému bubnování.

Průzkumná stanice se krčila na kraji velkého lesa.

Dva dny po vyvrcholení činnosti, zmatků, stavění kopule, vykládání, nastal konečně klid.

Nikdo nevycházel ven a tenké stěny stanice dokázaly utlumit každý zvuk, který vznikl uvnitř. To, co se nehýbe, nikoho nepoleká.

Les si začal zvykat, že vedle něho žije něco cizího.

I když byl Pavlyš v prvních dnech velice zaneprázdněn, zvědavě sledovat proces onoho sžívání stanice s novým světem. Tím spíš, že už byly rozmístěny venkovní kamery, meteorologické stanice, vrtné soupravy pod kopulemi se dravě prokousávaly do země, bylo tím zahájeno poznávání lesa a země, poznávání objektivní, které nemá s city nic společného, protože přístroje okamžitě všechny informace kódovaly. A zakódované informace vedou k zákonitému zevšeobecnění, protože všechny planety se skládají ze stejných prvků, dokonce i jejich poměry se vyskytují ve známých hodnotách a živá příroda se podřizuje společným genetickým zákonům a sestává na kterémkoli místě Galaxie z bílkovin. Rozdíl tedy není v biologické podstatě, ale ve vnějších zvláštnostech. Proto byl Pavlyš neustále neuspokojen, vždyť nashromáždění objektivních vědomostí bylo v absolutním rozporu s citovou stránkou věci.

Věděl, že je šílenství vyjít ven a zhluboka se nadechnout toho svěžího nesterilního vzduchu, rozmačkat v ruce list ze stromu nebo si utrhnout stéblo trávy a přičichnout k němu. Bylo mu jasné, že za klidem okolního světa se skrývají síly člověku nepřátelské, nepřátelské nikoli proto, že by byly namířeny právě proti člověku, ale proto, že si jsou s člověkem naprosto cizí, že ho neznají a udělají všechno, aby se od něho odtrhly, jestliže se pokusí o kontakt s nimi.

Třetí den ráno se Pavlyš rozhodl vypustit první biologickou sondu. Měl celkem tři, jejich úkolem bylo prozkoumat ovzduší, zaznamenat chemické a biologické složení v různých výškách. Podobné sondy měla i Klaudie, ty však měly pořídit geologickou mapu planety. Rozdíl mezi nimi byl jen v tom, že v případě potřeby Klaudie mohla své sondy nechat přistát a dokonce je nechat udělat zkušební vrty. Pavlyšovy sondy jsou vlastně sběratelé informací, které předávají po svém návratu. To pak Pavlyš prohlíží sondou přichystané hlášení, snímky, určuje body, kam by se měl vypravit sám.

Přešel teď nízkou oválnou chodbou do své laboratoře.

Sondy tu na něho čekaly, ležely na vysokých podstavcích. Podle programu, který byl stejný pro všechny standardní situace, měl sondy vysílat v první fázi hvězdicovitě. Znamená to, že každý let odpovídá jednomu cípu hvězdy. Délka cípu je pět set kilometrů, výška se mění. První cíp je ve výšce třiceti kilometrů, další jsou v nižších vrstvách. Tak nějak se vlastně zkoumá jakýsi válec místní atmosféry vysoký třicet kilometrů a s poloměrem základny pět set kilometrů. Posléze bude Pavlyš posílat své sondy dál a výše tak dlouho, dokud nezíská úplnou představu o složení vzdušného oceánu planety a života v něm.

Postup při vypouštění sond byl jednoduchý. Přístroj dostane program, člověk zapojí zařízení pro start a všechno ostatní už je úkolem automatů.

Sonda na něho mrkla zeleným světélkem, že je připravena, podstavec se dal do pohybu, zvedl sondu ke kopuli, v níž se otevřel dostatečně velký prostor. Pavlyš zvrátil hlavu, spatřil šedivou oblohu. Na přilbu skafandru dopadla dešťová kapka. Pavlyš si ji setřel rukavicí.

Sonda se pomalu vznesla i s rampou a mířila k otvoru ve střeše. Stoupala s hlubokým bzučením jako tlustý brouk, který se chystá na lov. Nato se střešní otvor zavřel.

„Tak,“ řekl si Pavlyš nahlas, „začal nám pracovní den.“

Zapojil vnitřní spojení a řekl:

„Klaudie, vypustil jsem první sondu. Půjdu teď ven.“

„Buďte opatrný,“ řekla Klaudie a její hlas zkreslený ve sluchátkách mu připadal jako hlas nesmírně milé dívky. „Nezapomněl jste si vzít zbraň?“

„Nikoli, můj strážný anděli,“ odpověděl Pavlyš. „Navíc jsem si vzal železnou zásobu potravin, spací pytel a velikánskou hůl. Současně vám sděluji, že se od kopule vzdálím nejvýš sto metrů.“

„Slavo, nechte si ty vtípky,“ řekla Klaudie. „Je to váš první výstup.“

„Děkuju,“ řekl Pavlyš. „Budu opatrný.“

Otvor průchozí chodby nedočkavě cvakl a přitiskl se k rámu. Pavlyš zůstal chvíli stát u kopule, rozhlížel se a čekal, jak bude reagovat místní fauna.

Té však byl jeho příchod naprosto lhostejný.

Pavlyš přešel po řídké trávě k výsadkovému člunu a pohladil ho. Pak pohlédl na okénko v geologické laboratoři. Samozřejmě, stála tu Klaudie a sledovala, jestli její chlapeček přechází pouze na zelenou. Zamával na ni, Klaudie zvedla ruku a odpověděla mu, ale od okénka neodešla. Konečně se mohl v klidu rozhlédnout. Strmá kopule s výběžky chodeb a malými kopulemi laboratoří stála asi dvě stě metrů od lesa. Tím směrem také hledělo okénko, u kterého měl Pavlyš svůj pracovní stůl. Obešel stanici a dostal se na svah mírně klesající k velkému jezeru. Svah byl porostlý trávou, o něco níže z holé země vyčnívaly zkosené hřbety kamenů, u nichž rostly shluky křovisek.

Pavlyš pohlédl vzhůru. Za tři dny se mraky vůbec nerozestoupily, aby aspoň na chvilku osvobodily slunce. Měly stejnou barvu jako jezero, byly stejně jednotvárné, že se nedalo poznat, jestli se vůbec pohybují, nebo jestli prostě visí nad hlavou.

Pavlyš pokračoval v sestupu. Obcházel shluky křovisek, šel nekrytými místy. Břeh byl prázdný.

Fauna je tu zřejmě velmi chudá, což není tak docela v pořádku, protože s rostlinstvem tu všechno v pořádku je. I když není vyloučeno, že jde o svět, kde převládá flora.

Vtom uviděl nějaký hmyz, něco černého se mu mihlo pod nohama, vzletělo kolmo vzhůru ke křoviskům.

Tak přece, spokojeně si pomyslel Pavlyš, první bližší seznámení.

Jako kdyby najednou vstoupil do roje, před očima se mu objevil mrak titěrných bodů. Hmyz mu zakrýval výhled z přilby, rozlezl se mu po ramenech a rukávech, měl pocit, že musí proniknout do skafandru, dokonce ho to začalo šimrat. což byl samozřejmě jen dojem. Uskočil stranou a začal mušky setřásat. Najednou se celý ten roj jako jedna bytost vznesl, vytvořil se z něj z ničeho nic černý chuchvalec, který se bleskově hnal nad zemí. Měl jsem si aspoň jednu chytit, napadlo Pavlyše, ale nevadí, ještě to udělám. Sestoupil až k vodě. Chvíli postál na břehu. Voda v jezeře byla čistá a u samého břehu ještě zůstala tenká vrstva ledu. Byla v něm nitková vlákna vodních rostlin. Tenoučký hádek silný asi jako prst vykoukl mezi kameny a zmizel v hloubce.

Vzdálený břeh jezera se skrýval v mlze a bylo možno se jenom dohadovat, že se za ním tyčí pahorky.

Pavlyš rozbil led, vzal do zkumavky trochu vody, pak odhrabal kamínky, čekal, že tu najde něco živého. Nebylo tam ale nic. Asi sto metrů od břehu se zvedl sloup vody, něco tmavého připomínajícího pancíř obří želvy se vztyčilo nad hladinou, pak to znovu zajelo do vody, která začala vřít, a skončilo to všechno kruhy na hladině. Takže v jezeře žije něco velkého.

Pavlyš se zkumavkou v ruce vstal. Voda se ještě uklidňovala, jezero mlčelo. Snad vyčkávalo co udělá. Bezděčně se ohlédl, ke kopulím bylo daleko. Hladina se znovu rozbouřila, tentokrát ale jinak, objevila se na ní zpěněná stopa, někdo se neměl chuť předvádět Pavlyšovi na dálku a rychle plul ke břehu.

Přitom bylo naprosté ticho, dokonce i vítr ustal.

Pavlyš začínal mít nevysvětlitelný, neskutečný strach z něčeho neviditelného a tichého, co se k němu blížilo.

Udělal krok zpátky, druhý, nepodíval se pod nohy a zakopl o kámen, bezmála ztratil rovnováhu a sám byl překvapen, když se rozběhl z ničeho nic vzhůru po svahu, aniž se otočil, a přitom se tvářil, že neutíká, že jenom tak jde, protože ho ta procházka po břehu přestala bavit.

„Pavlyši!“ zaslechl Klaudiin hlas. „Nestalo se nic?“

„Nic se neděje,“ odpověděl Pavlyš a snažil se rovnoměrně dýchat. Znovu přidal do kroku a přes rameno se ohlédl na jezero. Bylo přímo idylicky klidné.

Jenom v dálce se jako sněhová závěj táhla bělavá stopa a voda se před ní valila.

„Nic se neděje,“ opakoval Pavlyš. „Jdu zpátky. Je to nudné jezero.“

Pohled na kopule byl příjemný a dával pocit jistoty. Uvnitř bylo teplo, nemohly tam žádné zrůdy, pokud tu vůbec nějaké jsou.

U výsadkového člunu stála Sally. Oranžový skafandr se leskl vlhkem. Zamávala na Pavlyše.

„Zjistila jsem, že jste šel na procházku,“ řekla mu, „a tak jsem se rozhodla, že se k vám připojím. Pokud nebudete ovšem nic namítat.“

„Nebude se Klaudie zlobit?“

„To bude v pořádku. Podle pokynů se má chodit v neznámých nebezpečných místech na průzkum ve skupině.“

„A kde je tu co nebezpečného?“

„Nikam daleko nechoďte,“ ozval se Klaudiin hlas.

„Jen se podíváme do lesa a hned jsme zpátky,“ odpověděla Sally.

Řídká tráva nahrazující louku končila asi tři kroky před prvními stromy. Zem tu byla holá, jenom tu a tam rostly chomáče zakrslého mechu. Kmeny stromů byly bělavé, měly odstín do růžova, jiné do žluta. Ostatně kmeny se to dalo nazvat dost těžko, ve skutečnosti to byly spíš kořeny, které se kdoví proč rozhodly vyškrábat ze země na světlo. U samotné země byly kořeny zauzlované, jako kdyby se bály, že je někdo vtáhne zpátky. Listy v našem slova smyslu stromy neměly. Kořeny se ztenčovaly, měnily se v šedivé vlasy, které v chuchvalcích visely dolů a při každém závanu vzduchu les získával jakýsi zlověstný, čarodějný vzhled.

Bylo tu mokro, na některých místech ještě ležel sníh, ten se tu střídal s oranžovými, salát připomínajícími plochami lišejníků a modrými kopečky mechu. Dalo se to přirovnat k potrhané přikrývce.

„Jako ve strašidelné pohádce,“ řekla Sally.

Vztáhla ruku a opatrně se dotkla kmene. Ten zlehýnka povolil jako gumový, vlasy v koruně se pohnuly. Sally vykřikla a odtáhla ruku. Pavlyš se ani neusmál. Les působil nesmírně tísnivě.

„Co se stalo?“ zazněla naléhavá otázka Klaudie.

„Všechno je v pořádku,“ odpověděla Sally. „Pomalu si zvykáme.“

Ušli několik kroků a snažili se nedotýkat kmenů.

„Podívejte,“ promluvila tiše Sally.

Kousek před nimi se z mechu vysouval malý klobouk připomínající houbu. Pavlyš si ji chtěl vzít, ale Sally řekla:

„Počkejte, mám tu tykadlo.“

Namířila je k houbě, která se po dotyku kovu okamžitě ukryla, jako kdyby se propadla do země.

„To je zajímavé,“ řekla Sally a natáhla tykadlo k jiné houbě. V tom okamžiku se tenký kořen plazící se po zemi od kmene, který měl stejnou barvu a na první pohled vůbec nebyl nebezpečný, vrhl na tykadlo, strhl je k sobě, ovinul je, a protože Sally tykadlo nepustila, kořen jí bezmála povalil. Takovou měl sílu.

Pavlyš jednal téměř podvědomě. Vytáhl zbraň a vystřelil do kořene. Ten se nejdřív napřímil a pak znehybněl.

Sally stála jako solný sloup, tykadlo tiskla na prsa, snad se bála, že o ně přijde.

„Nezlobte se,“ pronesla jenom.

„Nějak moc rádi nás tu nevidí,“ odpověděl jí Pavlyš.

V lese bylo šero. Závan větru se sněhem přicházející od jezera zahalil les do vířivého tance mokrých vloček.

„Vrátíme se,“ navrhla Sally.

„Jsem pro.“

Ve vánici nebylo vidět ani na tři kroky. Zřejmě při srážce s kořenem ztratili směr, protože ušli dobře padesát metrů a les stále nekončil. Jenom stromy se tiskly blíž k sobě, kmeny ztloustly a zbělaly.

„Klaudie,“ ozval se Pavlyš. „Udejte nám směr.“

„To by tak ještě scházelo, abyste zabloudili.“

Rozezněl se bzučák pro navedení směru.

Vraceli se pomalu, obcházeli kopečky mechu a lišejníků. Jednou Pavlyš šlápl do oranžového slizu, který se mu přilepil na botu a začal šplhat po noze vzhůru. Sklonil se, aby sliz setřel, ten mu však vmžiku přelezl na rukavici.

„Tak dobře,“ řekl Pavlyš, „řekněme, že si neseme vzorek.“

„Co že nesete?“ zeptala se Klaudie.

„Ten les je strašně nepříjemný,“ ozval se Pavlyš. „Nechtěl bych tu zabloudit.“

„Postavím hned na čaj,“ navrhla Sally.

„To je skvělý nápad,“ souhlasil Pavlyš.

Mezi posledními stromy bylo v proudu deště a sněhu vidět kopuli stanice. Zjistili však, že není tak snadné dojít tam.

Mezi lesem a kopulí na ně čekalo nějaké zvíře. Vypadalo jak vystřižené z obrazu Hieronyma Bosche.

Šest tenkých nohou neslo těžké tělo pokryté nazelenalou dlouhou srstí v barvě vodních rostlin, navíc hřbet mělo zvíře zkrášlen protáhlými pancéřovými deskami. Hrozivá zubatá tlama se pomalu otvírala a zavírala, jako kdyby ta zrůda zkoušela, jak se zakousne do své kořisti. Při pohledu na lidi zvíře vydalo podivný mečivý zvuk, v němž Pavlyš vycítil hrozbu a výzvu, zvíře se začalo pohupovat, takže pancíře na zádech se mu začaly kolébat, rachotily a vydávaly tak strašný válečnický lomoz.

Zvíře teď mečelo bez přestání a běželo jim vstříc.

Pavlyš se stačil postavit před Sally a zasáhl blížící se nebezpečí paprskometem. Zvíře však běželo dál. Zařvalo vysokým hlasem, chvíli se otáčelo na místě, jako kdyby ztratilo kořist z dohledu, a malinkaté rudé oči mu přitom plály vztekem. Pavlyš vystřelil znovu a opět bezvýsledně, jenom zrůdě připomněl, kde právě jsou.

Kdoví, jak by ten souboj skončil, nebýt Klaudie.

Z vrcholu hlavní kopule vytryskl zelený paprsek a narazil do zvířete, které se vzápětí svalilo.

„To jsou ale věci,“ promluvil Pavlyš a pokusil se o úsměv. Otočil se na Sally.

Sally mlčela a snažila se uniknout z objetí stromu. Zřejmě jak ustupovala před zvířetem, přitiskla se zády ke kmeni a ten ji objal, jako kdyby ji chtěl vstřebat a vysát z ní život.

Zbytek zásobníku Pavlyš vystřílel do stromu. Kmen se naježil, zčernal, Sally udělala tři kroky kupředu a klesla Pavlyšovi do náručí.

„Proč jsi nic neřekla?“ zeptal se jí.

„Nechtěla jsem strašit Klaudii,“ odpověděla Sally tiše.

Pavlyš podpíral Sally, a tak došli až ke zvířeti, které tam leželo v celé své čtyřmetrové kráse.

„Všichni si nás chtějí dát k večeři,“ prohodil.

Půjčil si od Sally tykadlo a opatrně jím otevřel zrůdě tlamu. Místo zubů měla řady zažloutlých plochých destiček.