Průsmyk

5

Osada se jim zmenšovala rovnou před očima, z chatrčí se stávaly hračky, které Vajtkus modeloval pro malé děti. Kromě toho modeloval krávy, kozy, psy a všelijaká další zvířata žijící na Zemi. Stařešina říkával, že podle takových modelů nikdo nemůže ty tvory poznat. Až děti uvidí opravdovou krávu, nikdy nepochopí, že tohle zvíře mohlo být modelem toho Vajtkusova výtvoru. „Má to čtyři nohy? Má!“ odporoval Vajtkus. „Má to dva rohy? Má! Má to dokonce i vemeno. Proč by to nemohla být kráva?“ „No jo,“ souhlasil Stařešina, „vemeno to má…“

Pak titěrná osada začala stále rychleji ubíhat dozadu, začala se halit do ranní mlhy i s lidmi, kteří postávali ve výběhu, s přitroublou kozou stále hledající Marianu, zmizel pahorek se hřbitovem a dole pod nimi ubíhal les, shora naprosto jednotvárný a nekonečný.

Balón letěl rovnoměrně, jako kdyby ho někdo táhl na provázku, pohyb bylo možno zjistit jenom podle toho, jak dole pod nimi ubíhaly stromy. V koši vládlo naprosté ticho, ani vzduch kolem posádky se nepohnul.

Všichni tři už předtím balónem letěli a věděli, jak se s ním má zacházet, tohle však byl první opravdový let, to nebylo pouhé vystoupání nad mraky, tohle byla cesta.

V každé lidské skupině se lidé na rozdělení práce buď dohodnou, anebo k tomu dojde zcela automaticky. Nikdo Kazikovi neříkal, aby se postavil k hořáku a zjišťoval, kterým směrem letí, přišlo to samo od sebe. I když tu jakoby tím nejdůležitějším byl Dick, při loučení všichni mluvili ke Kazikovi a jeho prostřednictvím předávali všechna doporučení, všechna přání. Kazik neletěl víckrát než ostatní, navíc to byl ještě kluk, malý byl dokonce i podle místních měřítek. Tady v koši se však rázem změnil, jak se to stávalo vždycky, když se ocitl v lese. Z Kazika, bytosti spíš bázlivé a mlčenlivé, se tu stal jakoby mávnutím kouzelného proutku člověk, který ví, co chce, prostě jako kdyby celý život nedělal nic jiného, než létal balónem. Vedl si tak jistě, že mu Mariana a Dick beze slova přenechali prvenství při ovládání balónu, který v nich pořád ještě vyvolával určité obavy.

Mariana hleděla do mlhy pod nimi, pořád si myslela, že uvidí Olega, který se snažil být až do poslední chvíle tak statečný a skrýval jak strach o Marianu, tak i závist vůči těm, kteří odlétali. Mariana se nebála o sebe, na to ani nebyl čas, navíc to byla prázdná slova — bát se sám o sebe. Chtěla teď dosáhnout jediného — co nejdřív doletět a nepovažovala dokonce za nejdůležitější, jestli najdou nebo nenajdou lidskou expedici. Navíc jí pořád odmítala uvěřit, vždyť konečně nevěřila ani v existenci korábu, dokud si na něj nesáhla. Jestliže však koráb existoval ve vyprávění a v paměti obyvatel osady, pak nějaká vědecká expedice na této planetě patřila do snu. Kdo ví, co to bylo za lidi, když nedokázali nalézt osadu a vysvobodit je. Proto se bála jediného — aby nezabloudili, aby nezaletěli příliš daleko, protože se musí vrátit do dne, kdy Oleg odejde k Pólu, aby mohla jít s ním.

Pro Dicka byla balónová výprava také něčím neskutečným. Prostě ji nedokázal ve svém pojetí světa nikam zařadit. Fakt je, že loňská cesta k Pólu jeho názory změnila, avšak nerozbořila je docela, Pól byl přece mrtvý, byl pouhým pokračováním osady a současně i jejím zdrojem. Nedovedl si představit život mimo tuto planetu, mimo les. K uspokojení ješitnosti mu stačil boj s lesem a možnost pokořovat ho. Nikdy si nedovedl představit život na jiné planetě, ani na Zemi ne, třeba jenom proto, že tam je jiný les a jiná zvířata, která není možno lovit. Životní náplň, kterou mu předkládala Země, byla cizí a nepochopitelná. Pro něho bylo nejlepší zůstat tady dokonce i v případě, že se podaří navázat spojení se Zemí, neodcházet z osady, která se rozroste a bude dokonalejší a které dokáže porozumět.

Z těch tří vlastně žil na Zemi jediný Kazik. Balón vznikal před očima osady a všichni se s ním mohli postupně seznamovat podle toho, jak získával svou podobu. Kazik však viděl hotový balón podstatně dřív, věděl předem všechno, co bylo možno o balónech vědět. Rozsah vědomostí uchovávaných v hlavách starších obyvatel neměl ten základní smysl ve všech svých podrobnostech, zato však ožíval v malé nadané Kazikově hlavě, který měl schopnost získávat informace od lidí tak, že je samotné ani nenapadlo, že tomu chlapci sdělují víc, než sami vědí. Tyto získané informace byly obohaceny velkou obrazotvorností a uměním postihnout podstatu věci i v případech, že šlo o něco doposud nepoznaného. Už při prvních letech s Olegem Kazik vystihl základy balónu lépe než samotný Oleg, samozřejmě nic takového Olegovi neřekl, jeho samotného nakonec ani nenapadlo, že ve skutečnosti umí balón ovládat lépe. V prvních chvílích letu Kazik využil toho, že Dick s Marianou byli ještě myšlenkami na zemi, pořádně upevnil pytlíky se zátěží, aby balón co nejvíce vážil, nebo spíš, jak říkal sám pro sebe, aby je balón mohl co nejpohodlněji nést. Balón považoval za živou bytost, které je někdy těžko, někdy lehko, veselo a někdy to má prostě složité, dělal všechno, aby mu tyto komplikace odstranil.

Dick se díval dolů. Pokoušel se najít v lese své stezky a místa, kde odpočíval, odtud shora byl však les úplně jiný, takže Dick měl dojem, že tudy nikdy nešel. Najednou však poznal louku. Tady před rokem zabil velkého medvěda a ten mu zanechal na ruce památku — tři rovnoběžné šrámy. Dick na ně teď pohlédl, a když se znovu podíval dolů, louka už byla pryč.

Vítr se uklidnil, Kazik se pořád zabýval hořákem, zvětšil plamen, protože cítil, že balón začíná klesat. Viditelnost se ještě zhoršila, takže stromy pod nimi zmizely v mlze.

„Sestoupíme níž?“ zeptal se Kazik.

„Níž?“ Dick hned nepochopil podstatu té otázky. Vždyť let ještě neskončil. „A co řeka?“

„Nevidíme přece, kam letíme,“ vysvětloval Kazik.

„Letíme dobře,“ prohlásila Mariana. „Za chvilku budeme nad první bažinou.“

Najednou to balónem trhlo, potom znehybněl. Spustil se na něj příval deště a bylo slyšet, jak kapky hlasitě bubnují na tenký potah. Koš se rozhoupal. Dick se chytil za jeho okraj, Mariana si sedla, připadalo jí, že okraj koše je nízký a že je to může vymrštit ven.

„Vystoupáme nahoru,“ oznámil Kazik. „Třeba tam bude příhodný vítr. Ještě by nás to mohlo zanést zpátky do osady.“

„Zpátky nesmíme,“ řekl rázně Dick. „Vysmáli by se nám.“

Dick nesnášel situace, kdy by se mu někdo mohl smát.

Kazik přivlekl k okraji koše pytlík s pískem, rozvázal ho a část zátěže vysypal. Pytlík si schoval, ještě se jim může hodit. Balón začal okamžitě stoupat.

„To je něco! Vysypal jsem písek a balón mě poslouchá,“ konstatoval radostně Kazik, ale nikdo mu neodpověděl. Bylo jim všem úzko, protože balón byl nespolehlivý a měl v sobě neodhadnutelnou paličatost. Dickovi a Marianě bylo jasné, že jsou zajatci balónu, titěrné hračky jeho zvůle. Když se mu zachce, odnese je třeba k obloze nebo s nimi praští o zem. Na rozdíl od Kazika se s balónem nesžili.

Zanedlouho balón zmizel v mracích a bylo to ještě horší, protože kolem koše se plavala neproniknutelná mlha deroucí se i do koše, mlha, která kdoví co všechno skrývá. Třeba nějaké létající zvíře, mohla tam v ní být skála nebo něco docela neznámého.

„Teď už tedy vůbec nevím,“ přiznal se nahlas Kazik, „jestli letíme vzhůru nebo jestli stojíme.“

„Tak vystoupíme výš,“ rozhodl Dick. „Až nad mraky, jako jsme to dělali s Olegem.“

„Nemáme moc zátěže,“ váhal Kazik, „ještě se nám může hodit.“

„Tak zvětši plamen,“ navrhla Mariana.

„Oleg říkal, že balón nemáme tak moc plnit,“ odporoval Kazik. „Kdyby praskl, spadli bychom jako kámen.“

Ve skutečnosti to tak docela nebylo, i když ho Oleg na tohle nebezpečí upozorňoval. Kazik si teď uvědomoval svou převahu nad staršími, věděl, že on sám se ničeho nebojí, že pro něho je nádherné stoupat do mraků, až ho mrazilo v zádech, že se mohl dostatečně kochat letem, zatímco pro ty dva to bylo hrozné a nezvyklé.

„Tak stoupej,“ přikázal mu Dick, který v jeho slovech pocítil skrytou vzpouru.

Kazik pokrčil hubenými rameny a zvětšil plamen.

Ochladilo se, koš byl celý mokrý, velké kapky stékaly po balónu, odlepovaly se od obvodového kruhu a ztěžka dopadaly na hlavy aeronautů.

Kazik by nesmírně rád vyjádřil nádherný pocit z letu, dokázal to však jenom písní. Kdyby byl sám, určitě by se rozezpíval a dokonce by to bylo slovy, která by sám skládal do veršů. Před druhými se styděl. Neodvážil se toho ani nyní. Tlumeně si prozpěvoval se sevřenými rty, takže ho druzí neslyšeli.

Dicka se zmocnila z té bezmocnosti zoufalost. Mrakům nebude nikdy konec. Všechno se propadlo do mlhy. Neměli se o nic takového pokoušet. Kdyby šli pěšky, nějak by se za řeku dostali. Nebylo by na tom nic tak výjimečného. Teď tu není ani řeka, od osady jsou daleko…

Najednou se trochu rozjasnilo, balón proletěl světlejším místem v mracích, vyklouzl v prostoru mezi nimi, ovšem nad jejich hlavami byla další vrstva oblaků a neslo je to k černému obrovitému mraku, který jim stál v cestě jako zeď a který jako kdyby na ně čekal, aby je pohltil. V jeho černé ploše se míhaly blesky, takže vypadal jako živý a rozžhavený.

„To je nádhera!“ zvolal Kazik. „A jak to rachotí!“

„Dolů!“ vykřikl Dick. „Leť dolů! Nerozumíš?!“

„To je škoda,“ řekl Kazik a vztáhl ruku k hořáku, aby ubral plamen. „Něco takového jsem ještě nikdy neviděl. Zdola to tak zajímavě nevypadá.“

„Já to za zajímavé vůbec nepovažuju,“ kroutila hlavou Mariana. „Nic z nás nezůstane.“

Balónu se z neznámých důvodů dolů nechtělo, stále mířil vstříc obrovitému mraku, v němž se rodil téměř nepřetržitý rachot, jako kdyby nějaký obr přejížděl holí po nekonečném plotu.

Dick odstrčil Kazika a prudkým pohybem zhasl plamen hořáku.

„To není na hraní,“ vyjel na něho.

Vlny větru narážely do balónu, který se zmítal mezi mraky a pořád nemohl dolů.

„Plamen se nesmí úplně zhasnout!“ vykřikl Kazik. „Jste hlupáci!“

„Ticho!“ osopil se na něho Dick. „Už tě mám plné zuby.“

Hrubostí se snažil zakrýt strach, protože ani sám sobě nechtěl nikdy přiznat, že by se mohl něčeho bát.

Najednou se balón zachvěl, dostal se do vzdušného víru a začal klesat.

„Zapal hořák!“ volal Kazik. „Copak nechápeš, že to strašně rychle vystydne?!“

„Času dost,“ řekl Dick. „Nejdřív se musíme dostat dolů.“

„Tak naráz to nemůžeš dělat. Kde je zapalovač?“

Zapalovač měl Dick a ten ho Kazikovi nedal, protože pořád ještě nevěřil, že by balón mohlo ohrozit nějaké nebezpečí. Chtěl se co nejrychleji dostat co nejdále od bouřkového mraku.

„Podívej, vždyť se dokonce zmenšuje!“ ukázal Kazik vzhůru. Jenom jeho oči však dokázaly zjistit, že balón už není tak plný a že se klesání zrychluje.

„Tumáš!“ ozval se Dick, který byl vyděšen naléhavým Kazikovým hlasem. Podal chlapci zapalovač.

Zapalovač cvakl, zarachotil, ale chytit nechtěl.

Všude bylo mokro, sychravo, byli celí promoklí. Knot v zapalovači zvlhl, a kdyby Kazik jen tušil, že Dick udusí plamen hořáku, určitě by si zapalovač schoval a měl ho v suchu.

Najednou se znovu ocitli v mracích, znovu se zešeřilo a rachot bouřkového mraku trochu zeslábl, zůstal tam někde nad jejich hlavami.

„Ještě že jsme to stihli,“ řekl Dick, aby zdůvodnil své jednání. Koutkem oka sledoval, jak Kazik zoufale a maně zápolí se zapalovačem.

„Dej to sem!“ nařídil Kazikovi a vytrhl mu zapalovač z ruky. Jenomže zapalovač neposlechl ani jeho. Kazik stál vedle Dicka a sledoval jiskřičky, které odletovaly od kamínku. Připadaly mu strašně studené a titěrné.

„Ten balón je doopravdy menší!“ zvolala polekaně Mariana. Dívala se nahoru a viděla, že síť v níž byl balón uvězněn se zařezává do jeho povrchu stále víc.

Dick tiskl zapalovač v dlaních a pokoušel se knot usušit. Všem už bylo jasné, že balón klesá stále rychleji.

„Neměli bychom zakrýt tu díru?“ zeptala se Mariana, ale hned se zarazila, uvědomila si že odtud to nemohou žádným způsobem udělat.

„A co ten tvůj zapalovač?!“ vykřikl najednou Kazik. „Máš ho přece!“

„Mám,“ odpověděla Mariana, „že jsem si na něj hned nevzpomněla. Mám ho!“

„Dej ho sem!“

„Kde vlastně je?“

„V tom pytlíčku, co máš na krku,“ připomněl ji Kazik.

Mariana bleskově rozvázala váček s léčivy, který jí visel na krku, a vylovila odtud zapalovač.

Kazik jí ho vytrhl, odstrčil Dicka a začal křesat oheň. Zapalovač poslechl napotřetí.

Hořák však nechytl.

„Vysuň ho!“ volal Kazik na Dicka. „Moc jsi ho zatáhl!“

Koš se znovu zakymácel, Dick ztratil rovnováhu a taktak se stačil zachytit za okraj. Kazik málem ulomil kolečko, jak se pokoušel upravit hořák. Konečně ucítil odporný zápach plynu unikajícího z trubky. Zapalovač naštěstí nezhasl a na konci trubky se objevil fialový plamínek. Kazik okamžitě přidal, plamének na okamžik zmizel, pak se však objevil mnohem jasnější a silnější. Pohlédl do pološera balónu, kam stoupal horký vzduch.

Vtom vyklouzli z mraků.

„Stejně pořád klesáme,“ promluvila tiše Mariana.

Vítr nebyl silný, vál však nárazově a balón doslova poskakoval.

„Už je pozdě,“ řekl Dick. „Držte se pořádně.“

Uklidnil se. Les důvěrně znal, ale nevěděl, zda se nic nestane po nárazu na stromy, nedokázal si představit to, co doposud nikdy nezažil. Věřil, že je les přijme a nezabije.

„Pytle!“ zvolala Mariana a přerušila tak krátkou přestávku, při níž byli všichni jako začarovaní. Sama se vrhla k jednomu pytli, který jí ležel u nohou, a s námahou ho překulila přes okraj koše. Málem vypadla.

V tom okamžiku už balón plul nad vrcholky stromů, dal se rozlišit každý lísteček a Kazik, který si vzpomněl na zátěž až po Marianě, se díval jako zmámený na přibližující se zemi. Neměl strach o sebe, bál se o takový nádherný balón, který se měl zanedlouho rozbít a zahynout.

Vrcholky stromů, které byly tak blízko, najednou uskočily dolů a země jako kdyby s lítostí odložila nevyhnutelné setkání s balónem.

V následujících okamžicích všichni ožili. Dick také uchopil pytlík. Třetí pytlík vlekl Kazik, ale nevyhodil ho jako Mariana, rychle se vzpamatoval a vysypal z něj písek.

„Ty pytle musíme schovat!“

Nikdo ho však asi neslyšel. Mariana s Dickem se dívali dolů na vrcholky stromů, které mizely v mlze. Pozorovali je pořád, i když Kazik už zase pracoval. Vždyť nikdo z nich nechtěl, aby se balón znovu dostal až do mraků, tím spíš, že už neměli žádnou zátěž. Stáhl hořák, aby zastavil stoupání. Nebylo to tak snadné. Nad nimi se rozpoutala bouřka a vítr se pořád nechtěl uklidnit. Balón se bez přestání zmítal jako mýdlová bublina a doslova skákal mezi lesem a mraky.

„Tak vidíte,“ promluvil Dick, „a vy jste se báli.“

Nebylo snadné stát v koši. Bez zátěže byl balón sice lehčí, ale koš se houpal se ze strany na stranu jako houpačka. Z mraku se na ně přiřítil prudký závan větru, balón se hnal s nakloněným košem, jako kdyby chtěl lidi vysypat, ti se však poskládali na dno koše, drželi se prutů a provazů a vyčkávali, až větrný útok pomine. Na znamení, že to šílenství pominulo, se spustil prudký, rovnoměrný liják.

„Máme smůlu,“ prohlásil Dick, když konečně mohl vstát a podívat se dolů. „Teď už vůbec ani netušíme, kam nás to zaneslo.“

„Na začátku jsme letěli správným směrem,“ řekl Kazik. „Až do chvíle, kdy jsme se dostali tak vysoko. Jestli jsme letěli správným směrem skoro hodinu, mohli jsme bloudit nejvýš deset minut.“

V osadě neměli hodiny, ale pojem o čase, co je to hodina, minuta a dokonce vteřina, ten v nich zůstal. Kazik měl zvláštní cit na čas. Všichni mu věřili.

„Takže letíme správným směrem?“ zeptala se Mariana.

„Dá se říct, že skoro ano,“ odpověděl Kazik.

Byli promoklí a promrzlí. Ani bundy a boty z rybí kůže je nechránily. Teprve teď si uvědomili, jaká je jim zima, předtím mysleli jen na to, aby neztroskotali.

„Dívejte se dolů,“ vybídla je Mariana. „Jste lovci, došli jste na výpravách daleko.“

„Nejdřív musíme uvidět řeku,“ prohlásil Kazik. „A bažiny před ní.“

„Pokud jsme ji už nepřeletěli, když jsme byli nahoře,“ zapochyboval Dick.

„To ne, takovou rychlost vítr neměl. K řece to je pět dní pěšky.“

Balón teď plul pomalu.

„Až přestane pršet,“ řekl Kazik, „vyletíme výš.“

„Proč?“ ptal se Dick.

„Podíváme se na slunce,“ odpověděl Kazik. „A uvidíme, kterým směrem letíme. Dole nejsou žádné stíny, není tu nic, podle čeho bychom se mohli orientovat.“

„Nejlepší by bylo přistát a zjistit, kde vlastně jsme,“ navrhoval nejistě Dick. Věděl, že to není nejlepší řešení, protože kdyby se ocitli na neznámém místě, bude určení směru ještě složitější, zvlášť jestli je to zaneslo daleko od osady. Ale letět vysoko nahoru, na to už neměl chuť.

„Máte hlad?“ zeptala se Mariana.

„Ne,“ odpověděl Kazik.

Mariana přesto vylovila z pytlíku suchary, namazala je houbovou paštikou, mužští je chroupali a sledovali zemi v naději, že uvidí něco, podle čeho by se mohli orientovat.

Zimu dokázali vydržet, byli na to zvyklí.

Jednu chvíli Dickovi připadalo, že před sebou vidí známý pahorek vyčnívající z lesa, ale Kazik prohlásil, že je to jiný kopec. Čas plynul. Stále pršelo, hrom však už bylo slyšet jen zdálky a nepřipadal jim vůbec nebezpečný. Mariana se chtěla zahřát, dělala v koši dřepy, dokud se neunavila. Přesto však se jí to nepodařilo, jenom se zadýchala. Dick se usadil na dně a otíral samostříl. Kazik si hrál ruce u hořáku, pak řekl Marianě, aby udělala totéž. Všechny zmáhala hlavně nejistota. Připadalo jim, že jsou nesmírně daleko od osady a že se už nikdy nevrátí.

Přestalo pršet a najednou nastalo ticho, kapky už nebubnovaly do balónu. Od jeho teplého povrchu stoupala pára. Kazik dlouho hleděl směrem jejich letu, až zvolal:

„Pojďte se podívat!“

V padajícím večerním soumraku se objevil na obzoru světlý pruh.

Dick se tam taky podíval a řekl, že to je určitě řeka.

„Třeba tam jen končí les,“ uvažovala Mariana.

Stála na druhé straně koše a také ten pruh viděla. Nedokázali to však pochopit. Měli dojem, že vidí dvě řeky.

Za další půlhodinu se přesvědčili, že to je skutečně řeka, objevil se před nimi protější tmavý břeh. Světlý pruh po pravé ruce byl nesmírně široký, mizel za obzorem a řeka s ním splývala.

Dick prohlásil, že to je druhá nesmírně široká řeka.

„Kdyby to tak bylo moře!“ dal se slyšet Kazik.

„Moře?“ Mariana to slovo znala, ale nedovedla si představit, že by na téhle planetě mohlo být moře a navíc tak blízko.

„Nebo hodně velké jezero,“ snil Kazik. „Lepší by ale bylo moře. To bychom postavili loď a dál bychom se plavili.“

„Jenom aby to tím směrem nezaneslo balón,“ obával se Dick.

Všichni hleděli bez přestání kupředu a snažili se odhalit, jestli jde o řeku, kterou hledají. Někdy loni Dick došel až k řece, ale kvůli bažinám, v nichž byla na každém kroku spousta hadů, se nedostal ke břehu. Došly mu potraviny, lov za mnoho nestál. Rozpomněl se na pahorky u řeky, ale tady žádné nebyly. Nebudeme-li ovšem brát v úvahu ty hory na obzoru, kde oba pruhy splývaly. Tyhle hory však byly nesmírně daleko a člověk prostě nedokáže odhadnout, co to je. Jako kdyby oblaka splývala se zemí.

Od chvíle, kdy prvně spatřili řeku, měli lepší náladu. Jenom balónu se nechtělo k řece a unášel je k horám.

Věděli, že večer se blíží, že ubývá světla, rozhodli se proto vystoupat až k mrakům, aby se tu pokusili najít vítr vanoucí potřebným směrem. Jako kdyby balónu došel dech, stoupal velmi neochotně.

Nahoře byl vítr skutečně silnější, avšak ani ten nevál potřebným směrem. Navíc se znovu rozpršelo. Už toho měli plné zuby, balón zlenivěl, byla jim stále větší zima a nejhloupější bylo, že už byli skoro u cíle, stačilo málo, aby se dostali přes řeku, kde mohli sestoupit, přenocovat a hledat lidi.

Několik velkých ptáků létajících ve veliké výšce, proto je doposud znali jen zdálky, se sneslo k balónu. Křičeli, pleskali blanitými křídly, kroužili kolem nich a dávali najevo svou nespokojenost s tím, že si někdo dovolil porušit jejich království.

Jeden z ptáků si dokonce dovolil zachytit se drápy za provazy a několikrát klovl do balónu.

„Tak tohle bych ti neradil,“ řekl Dick a rychle chytil samostříl.

Šíp propíchl ptákovi krk, ten pomalu zatáhl drápy, odpadl od balónu a proletěl docela blízko jejich koše, dolů pak klesal v kruzích. Dick dokonce natáhl ruku ve snaze zachytit ho, ale Mariana ho musela přidržet, protože málem přepadl.

„Škoda,“ řekl Dick. „Mohlo být dobré maso.“

Vystřelil na druhého ptáka, ale minul. Ostatní ptáci pak ještě chvíli sledovali balón, zanedlouho však zmizeli za dešťovou clonou.

I v šeru už bylo možno řeku rozeznat. Byla široká, tmavošedá, měla barvu mraků a plynula rovně téměř bez zátočin, to nebylo jako potoky, na které byli zvyklí.

„Jestli ji nepřeletíme,“ uvažoval Dick, „jen tak se přes ni nedostaneme.“

„Neměli bychom na noc přistát?“ zeptala se Mariana. „Ráno počkáme na vítr a poletíme dál.“

„To by šlo,“ trochu nejistě souhlasil Kazik. „Taky bychom mohli nabrat zátěž. Jenomže tu není kde přistát.“

Měl pravdu, dole nebyla jediná louka, jediný kousek volného prostoru, kam by mohli balón posadit.

Nastala už taková tma, že zřetelný byl jen pruh řeky a někde v dálce světlejší vodní plocha. Les se proměnil v temnou, celistvou plochu. Kazik hleděl neustále kupředu, větrný proud je totiž nesl spíš k horám, které viděli v dálce.

„Tak si myslím, že přece jenom přistaneme,“ řekl Kazik.

„Na stromy? Nedoletíme ani k řece?“ protestovala Mariana. „To by bylo škoda.“

„Tak co uděláme?“ zeptal se Kazik.

„Mohli bychom třeba vyletět výš a letět celou noc,“ navrhoval Dick. „Ráno ale zmrzneme, za to vám ručím. A zanese nás to k moři. Tenhle koš není zrovna nejlepší loď.“

Odmlčeli se a naslouchali tichu. Pleskání kapek dopadajících na balón ticho jenom násobilo.

„Tak já začnu sestupovat,“ oznámil Kazik.

„Až pod sebou budeme mít stromy,“ řekl Dick, „lehneme si na dno a budeme se pevně držet.“

„Ještě kousek poletíme,“ navrhl Kazik. „Třeba uvidíme nějakou louku.“

Skutečně ji viděli, ale nedomysleli, že po dobu klesání balón poletí dál. Louka se pod nimi mihla tak rychle, že Kazik jen stačil stáhnout hořák. Pak se znovu dívali dolů, nejdřív v tom pohledu byla naděje, pak smutek. A vtom před nimi vyrostla šedivá stěna.

Mariana stačila jen hlasitě vydechnout, když zvedla hlavu a spatřila tu obrovskou hrbolatou zeď mizící někde nahoře. Balónu se zmocnil závan větru a nesl ho najednou rychleji, jako kdyby se chtěl lidem pomstít, že je vlekl celý den.

„Kaziku!“ vykřikla.

Kazik to viděl také, stěna se vynořila z deště a pološera. Otevřel naplno hořák a zvolal:

„Vyhoďte všechno! Úplně všechno!“

Zátěž neměli už skoro žádnou, zbýval jim jen malý pytlík. Dick ho vyhodil, Mariana vzala pytlík s jídlem a chvíli váhala.

„Rychle!“ křičel Kazik. Dick Marianě pytlík s jídlem vyrval a také ho vyhodil, pak sbíral na dně koše všechny předměty a bez rozmyslu je vyhazoval.

Balón chvíli váhal, pak začal stoupat.

Už si mohli tu podivnou překážku prohlédnout. Ve skutečnosti to žádná zeď nebyla, šlo o nepředstavitelně obrovitý strom skládající se z propletených kmenů menších stromů, z obrovských lián obepínajících hlavní kmen.

Doletěli téměř k němu, pak začali stoupat rychleji, možná to bylo proto, že vítr, který narážel na překážku, také mířil vzhůru. Aeronauti užasle sledovali, jak šedivá plocha klesá.

Skutečně to byl strom, nepředstavitelně obrovský strom. Z hlavního kmenu trčela dobře dvacet metrů silná větev a mířila téměř vodorovně neznámo kam. Balón proletěl těsně vedle ní, málem do větve narazil. Čím výše, tím více tu rostlo větví a balón do nich nenarazil jen proto, že měli štěstí. Nikdo neměl potuchy, jak vysoko se dostali, najednou však nastala tma, kmen zmizel, protože se všechno pomořilo do mraků. Strom byl vedle nich, zdaleka mu nebyl stále ještě konec, a vztahoval své spáry k balónu. Vítr se balónu zmocnil a mrštil jím k němu.

„Držte se!“ vykřikl Dick, a jak padal na podlahu, strhl i Marianu, Kazik dopadl na ně. Bylo to v poslední chvíli. Ozvalo se hlasité praskání, koš jako kdyby vystřelil kupředu, balón na něco narazil, v následující chvílí se zmítal jako pták uvězněný v kleci, nad hlavami jim cosi zadunělo, balón se zachvěl v předsmrtné křeči, jak se snažil uniknout zkázonosnému objetí.

Kolem dokola bylo ticho a naprostá tma. Koš byl silně nakloněn a mírně se pohupoval.

„To je konec,“ pronesl Kazik smutně. „Máme po balónu.“

„Hlavně že jsme naživu,“ namítl Dick. „A že se nám nic nestalo. To je hlavní.“

„Co budeme dělat?“ ozval se Marianin hlas.

„Počkáme,“ rozhodl Dick. „Až se rozední.“

Objali se na dně koše, aby se nemuseli moc hýbat a nerozhoupali koš. Čekali na svítání. Chvílemi usínali, vzápětí se však probouzeli zimou. Naštěstí nebyl mráz a přestalo pršet. Celou noc něco skřípalo a šustilo, koš chvílemi visel bez hnutí, chvílemi se nebezpečně rozhoupal. Všechno to však snášeli a trpělivě čekali.

Až konečně nastalo ráno.

Pololeželi, poloseděli na dně koše. Jazyky mraků se plazily kolem nich, chvílemi ukrývaly tmavou skvrnu balónu, chvílemi se rozplývaly a v takových okamžicích bylo možno nahlédnout do nitra koule. Avšak pochopit, co se s nimi vlastně stalo, to se jim nepodařilo. Svítalo nesmírně pomalu, až měli dojem, že den nikdy nepřijde. Chuchvalce mraků byly světlejší než ovzduší, vzduch se jim svým zbarvením přizpůsoboval pomalu.

Aeronauti stále ještě napůl spali, byl to tíživý spánek, který svazuje ruce i jazyk, který však nedokáže nahradit normální spánek, protože člověk neustále vnímá chlad a nebezpečí.

„To bych nikdy neřekl, že mohou být takové stromy,“ řekl Kazik.

„Takové nejsou ani na Zemi,“ odpověděla ospale Mariana.

„Na Zemi jsou jistě ještě větší,“ prohlásil Kazik. „Třeba takové sekvoje. Jsou ve Skalistých horách. A rostou tři a půl tisíce let.“

„Jenže tohle třeba vůbec není strom,“ namítl Dick. „Co když je to skála?“

„S větvemi?“ pochybovala Mariana.

„Ty snad poznáš co to je?“

„Vždyť za tu větev visíme.“

„Může to být skalní výstupek,“ řekl Dick. „Jestli je tohle ale strom, tak tím hůř.“

Mariana pomalu šátrala po podlaze v naději, že přece jen nevyhodili všechno jídlo. Koš však byl prázdný.

„Neměli jsme vyhazovat palivo,“ litoval Kazik.

„Nikam už přece nepoletíme,“ prohlásil s jistotou Dick. „Už toho bylo dost. Raději půjdeme pěšky.“

„Nejdřív se musíme dostat dolů,“ řekla Mariana. „A najít ty pytle. Co kdyby je našel někdo před námi a všechno snědl?“

„Palivo těžko někdo sní.“

Dick se připlazil k okraji koše a díval se do mlhy.

Mariana najednou vykřikla. Narovnala si nohu, měla ji ale tak ztuhlou, že jí projela bolest celým tělem. Dick sebou trhl, až se koš rozhoupal.

„Asi přece jen visíme za korunu toho stromu,“ ozval se Dick. „Balón se roztrhl. Jestli se budeme hýbat, může se utrhnout a dolů je to daleko.“

Nenápadný ranní vítr odháněl chuchvalce mraků a v mezerách mezi nimi bylo možno spatřit šedivou zeď — větve stromu, plochu s tmavými, holými místy. Koruna stromu se stále ještě skrývala v mlze.

„Musíme se dostat z koše,“ řekl nejistě Dick.

Vytáhl šíp s těžkou špicí a hodil ho dolů. Kazik v duchu počítal. Došel až do dvaceti. Přesto nikdo nic nezaslechl.

„Třeba zůstal viset někde na stromě,“ uvažoval Kazik. „Nebo spadl do mechu. Já polezu první.“

„Prosím tě, kam?“ zeptala se Mariana.

„Po provazech nahoru. Na co čekat? Pak na vás zavolám.“

„Lez,“ souhlasil Dick. „Jsi nejlehčí.“

Kazik zkontroloval, jestli má dobře připevněný nůž. Pak se chytil lana a opatrně vylezl na okraj koše.

„Není to tak hrozné,“ sděloval. „Nic nevidím, proto to asi tak hrozně nevypadá.“

Uchopil lano oběma rukama a přitáhl se, aby se mohl vzepřít nohama. Mariana s Dickem se na opačné straně koše ani nepohnuli. Koš se rozhoupal. Kazik sděloval:

„Všechno vám to povím, abyste věděli, co na vás čeká!“

Šplhal rychle. Naučil se to na liánách. Za půl minuty ho už nebylo vidět, jenom koš se houpal v rytmu jeho pohybů.

„Tak co?“ volal Dick.

„Pořád ještě lezu,“ oznamoval Kazik. „Balón je úplně vypuštěný. Visí jako kus hadru.“

Po chvíli se koš přestal houpat.

„Už jsi nahoře?“ ptal se Dick.

„Odpočívám,“ volal Kazik. „Už tam ale budu.“

Čekání je vždycky zlé, zvlášť když člověk neví, jak to skončí, uvažovala Mariana, a my pořád na něco čekáme. Ani nemáme čas na život. Všichni tu čekají, že se vrátíme na Zemi, já čekám, že se vrátím k Olegovi, Dick čeká, aby byl už v lese. Teď čekáme, jestli se balón neutrhne. Čekání je strašně hloupé, je to nejvšednější a nejhloupější trávení času. Žít by se mělo tak, aby se vůbec na nic nemuselo čekat…

Znovu se rozhoupali. Ozvalo se praskání. To byl balón. Koš se zachvěl a klesl o půl metru.

„Opatrně!“ varoval Dick.

„Už to bude,“ zněla Kazikova odpověď. Jeho hlas zněl dutě, jako kdyby ho chtěla pohltit mlha.

Koš se rozhoupal silněji.

„Jsem tu!“ sděloval Kazik. „Nemusíte se bát, balón dobře drží za lana. Je to obrovská větev, silná snad jako já. A ještě další větve. Nebojte se, polezte, čekám tu na vás.“

„Tak lez,“ vyzval Dick Marianu. Vstal a upravil si na zádech samostříl, aby mu nepřekážel při šplhání. Věřil Kazikovi a už se nebál, že by se balón mohl utrhnout. „Když budeš unavená, odpočiň si. A nedívej se dolů.“

„Stejně není nic vidět,“ řekla Mariana. „O mě se neboj.“

„Odpočívej, nespěchej,“ opakoval jí Dick. „Lezl bych hned za tebou, ale lano by nás nemuselo unést.“

Mariana si stoupla na okraj koše a pevně se chytila lana. Bylo vlhké a kluzké. Nebylo to však nejhorší. I ona uměla šplhat po stromech. Po několika minutách stála vedle Kazika na široké cestě, aspoň jí tak připadala větev trčící ze stromu. Balón se zachytil za ostré větve vyčnívající z větve hlavní, zapletl se v drobnějších větvích a listí podobajícím se nožům, protrhl se, avšak lana držela spolehlivě.

„Víckrát už nepoletí,“ oznamoval Kazik Marianě jasný fakt.

„Nevadí,“ řekla Mariana. „Teď už nám toho tolik nezbývá.“

Zanedlouho se nahoře objevil Dick.

Už se docela rozednilo a teď, když měli nejhorší za sebou dostali všichni strašný hlad. Aby se mohli najíst, museli se co nejrychleji dostat na zem a najít pytlík s potravinami.

„Tak jdeme,“ vybídl je Dick, samostříl vzal do ruky, aby byl připraven na všechno. „Ty půjdeš uprostřed, Mariano.“

„Ještě počkejte,“ namítl Kazik.

„Co se stalo?“ nechápal Dick.

„Zapomněls, že se po něčem musíme spustit dolů.“

„No a?“

„Vezmu to lano.“

Dick se zarazil, bylo mu jasné, že Kazik má pravdu. Ukázalo se, že dostat lano nebude tak snadné. Pokoušeli se tahat hned za jeden, hned za druhý konec, lana však byla tak dokonale propletena, že se jim nepodařilo žádné uvolnit. Pokoušeli se vytáhnout nahoru celý balón, ale koš i samotný balón byly příliš těžké a nohy jim klouzaly po mírně se svažující větvi.

„Počkejte,“ řekl Kazik a ještě než stačil Dick něco namítnout, sjel po provaze a zmizel v mlze. Vrátil se po pěti minutách celý zadýchaný, ale spokojený. Zatáhl za lano, po kterém se vyšplhal, a to poslušně klouzalo vzhůru.

Bylo to pevné a dlouhé lano. Kazik je smotal a přehodil si je přes rameno. Bylo pěkně těžké, ale nedal to znát.

Než se Kazik stačil vrátit s lanem, šel Dick k místu, kde větev vrůstala do kmene. Na nic nebezpečného nenarazil. Ani Mariana neztrácela čas, sedla si na bobek a odřízla kousek větve. Skutečně to byl strom, měl tlustou kůru, která byla kluzká a navrchu tvrdá, ale uvnitř byla poddajnější. Proto tedy pružila, když po ní šli. Mariana potěžkala kůru na dlani:

„Je lehká. Bude dobře plavat.“

Všichni společně pak vyrazili k hlavnímu kmenu. Mariana pohlédla na Kazika, jak se prohýbá pod tíhou lana a hned jí bylo jasné, že je nebude chtít nikomu předat. Proto řekla:

„Kaziku, proč máme to lano jen tak nést? Lepší by bylo, kdybychom se připoutali, a kdyby někdo padal, druzí ho zachytí.“

„To je fajn!“ zaradoval se Kazik. „Budeme jako horolezci, kteří dobývají Mount Everest.“

Dick ani Mariana nevěděli, co to Everest je, nevěděli čím se zabývají horolezci, ale nevyptávali se. Přivázali se k lanu na takové vzdálenosti, aby se jim šlo pohodlně.

Dorazili až na konec větve. Teprve pak zjistili, že tato větev je ve skutečnosti jednou z obrovitých lián z nichž byl strom spleten. Jenom tahle jediná se odklonila téměř v pravém úhlu od kmenu. To znamená, že větev nevyrůstala z kmenu jako u obyčejného stromu, ale pokračovala v jeho nitru tím, že rozhrnula ostatní liány. Připomínalo to cop, z něhož jeden pramen trčí ven. V tomto místě se nad větví vytvořila zužující se škvíra vedoucí do mlhy, vytvářela jakýsi tunel, tmavý tunel, jehož stěny byly porostlé dlouhým pohybujícím se mechem a lišejníky.

Před vchodem do tunelu se zastavili a nevěděli co dál. Mají se vydat do té tmy nebo hledat jinou cestu dolů? Mariana se opatrné dotkla mechu. Znala ho. Zelená hmota se při dotyku zachvěla a přitiskla se ke kůře. Podobný lepkavý mech, jen o trochu nižší, se často vyskytoval na stromech v nitru lesa, jíst se nedal, byl hořký. Občas v něm ale rostly oříšky, jako kdyby šlo o nějakou chorobu toho mechu. Tvrdé křupavé oříšky téměř bez chuti. Jedí je většinou jen děti, protože ty mají pořád hlad. Jim by se teď takové oříšky docela hodily.

Zatímco Mariana marně pátrala v mechu po oříšcích, Dick opatrně na délku lana vstoupil do škvíry. Každým krokem se liána více svažovala, až zamířila kolmo dolů. Dick uklouzl a padl na břicho, aby nesjel do černé propasti a nestáhl tak s sebou ostatní. Po chvíli se vyškrábal ven.

„Slezeme tady venku,“ rozhodl. „Našlas něco?“

„Ne,“ odpověděla Mariana.

„Potřeboval bych se něčeho napít,“ řekl Dick.

Odvázali se od lana. Jeden konec upevnili za větev rostoucí jako křoví u samotného kmenu. Kazik si druhý konec upevnil k pasu a začal sestupovat, prsty se zachycoval za nerovnosti kůry a za rostliny, které se tu uchytily. Dick byl neustále v pohotovosti. Nespoléhal na to, že větve jsou dost silné, stále čekal, že to lanem trhne, že větve povolí a on bude muset zadržet Kazikův pád. Trochu se toho bál, protože udržet se na kluzkém povrchu větve nebylo snadné. Kazik však sestupoval pomalu, také byl opatrný. Podíval se dolů, pořád doufal, že pod sebou uvidí v mlze nějakou plošinu nebo další větev, jinak ta jeho cesta neměla smysl. Aby se trochu rozptýlil, představoval si, že je horolezec, avšak ani jeho fantazie mu nedokázala vytvořit patřičný obrázek, protože mu chyběla obloha, kterou poznal, jenom když letěl balónem.

Uviděl ostrou malou větev vyčnívající trochu stranou od místa, kudy slézal, natáhl ruku, aby se za ni zachytil. Avšak v okamžiku, kdy se větve dotkl, rozdělila se na dva ozubené nože a jenom blesková reakce zachránila Kazikovi ruku. Stačil prsty odtrhnout, přesto se jich nože dotkly.

Lano se zachvělo. Dick sevřel lano pevněji a zavolal dolů:

„Co se stalo?“

Kazik hned neodpověděl. Z dlaně se mu řinula krev, nože byly totiž kusadly velikého hmyzu skrývajícího se v noře a čekajícího na kořist. Ruku si neměl čím ovázat, jenom nahoru zavolal:

„Je to dobré, škrábl jsem se. Je tu schovaná nějaká potvora a kouše.“

„Dávej pozor,“ odpověděl mu Dick. „Škráblo tě to moc?“

„Ani ne. Lezu dál.“

Pach krve však v té potvoře vyvolal patřičné choutky na snídani a tak se začala vysunovat z nory. Za čelistmi, které se nedočkavě otvíraly a zavíraly, jak se hmyz zřejmě snažil najít co nejrychleji cestu ke kořisti, se vzápětí objevilo členité tělo, vysouvalo se z nory a zdálo se, že nikdy neskončí.

„No nazdar!“ ozval se Kazik.

„Co je?“ zeptal se Dick.

„Je to strašlivě dlouhé.“

Zdravou rukou se Kazik přidržoval lana, druhou vytáhl nůž a když se ta potvora, teď už podobná duhovému hadu se spoustou drobných nožiček, rozběhla rovnou k němu, rozmáchl se nožem a uřízl ji hlavu. Tělo stále ještě zmateně běhalo po kmenu, zatímco hlava padala dolů a asi o tři metry níž se vysunulo další chapadlo, zmocnilo se hlavy svého druha a vtáhlo ji dovnitř.

Ruka Kazika bolela, zřejmě to kousnutí bylo jedovaté.

Sděloval nahoru:

„Musíte při sestupu dávat pozor. Ty potvory si tu vyvrtaly díry a číhají.“

„Nechceš vytáhnout?“ volal Dick.

„Ani nápad!“ odpověděl Kazik. „Polezu teď raději rychleji a kmene se nebudu dotýkat. Pode mnou něco je.“

Snažil se překonat bolest, chytil lano do obou rukou a sjel dolů. Zakryté nory, v nichž žily ty potvory, se hlučně otvíraly a jako kdyby odtud někdo vystřeloval nožové čelisti, které všechny mířily ke Kazikovi. Naštěstí však byly pomalejší než on. Bílá vatová oblaka však najednou zmizela a Kazik viděl, že zbytek lana leží ve vodě. Dokonce ho napadla taková hloupost, že strom roste pod úrovní a že je teď pod zemí. Bylo to však jen jezírko, které se prostíralo mezi dvěma srostlými liánami, dlouhé a protáhlé, kolem něho rostlo křoví a dokonce dvě malé borovice.

Kazik začal sestupovat ještě rychleji, když však mu k hladině zbývaly asi tři metry, nevydržel bolestí a pustil se. Voda jezera vystříkla, Kazik zmizel pod hladinou, proto nemohl ve chvíli, kdy se vynořoval, slyšet volajícího Dicka.

Vyškrábal se z vody, usedl na břehu porostlý trávou a vzápětí si znovu uvědomil tu strašnou bolest. Nechtěl to však Dickovi říct, začal mu klidně vysvětlovat, že objevil jezero a že až budou s Marianou sestupovat, že by se pro jistotu neměli dotýkat kmenu.

„Já je vypálím,“ řekl Dick, „mám paprskomet.“

„To ne,“ nesouhlasil Kazik. „Paprskomet se nám ještě může hodit a těch potvor je tu strašná spousta. Ale když se spouštíš rychle, nestačí ti nic udělat.“

Voda v jezeře byla tmavá, páchla hnilobou a žila v ní spousta drobných živočichů. Když sestoupila Mariana, natřela Kazikovi ruku mastí a převázala mu ji, pak oběma dala tabletku, jednu z těch, co Oleg přinesl z korábu. Z neznámé vody by mohli dostat kdovíjakou nemoc nebo se dokonce otrávit.

Napili se, ale tím dostali ještě větší hlad.

Mariana jako kdyby nebyla unavená, se teď rozběhla k nízkým borovicím. Zřejmě sem kdysi vítr zanesl semena, která se tu zakořenila v měkké půdě. Pod borovicemi rostou houby, ovšem Mariana si nemohla být jistá, že to platí i tady, není tu žádná hlína, aby se mohly zahrabat. Měla však štěstí — v trouchnivině několik hub chytila, byly sice malé, ale byly to opravdové houby. Takovou barvu hub neznala, mohly být jedovaté, ty ze sebe někdy dělají jedlé houby. Kousla do jedné, byla nasládlá a bylo by samozřejmě lepší je uvařit, jinak budou štípat v ústech, jenže kde by teď byl čas na oheň, když všichni mají takový hlad? Mariana pochytala všechny houby, bylo jich tam asi dvacet, a přinesla je ostatním. Rozdělili si je a snědli. Chroupali pískající houby, ale bylo jich bohužel málo. Bylo to však opravdové jídlo.

Ruka Kazikovi opuchla tak, že ji měl silnější než nohu. Byla docela bezvládná, na druhé straně to bylo tak trochu dobře, protože tolik nebolela. Neměl třesavku, nebylo mu špatně od žaludku, což bylo také dobře, jed v těch čelistech nebyl patrně tak silný. Zlé však bylo, že Kazik ruku neovládal a nemohl se spouštět po laně.

Oteplilo se, dostali se do spodní vrstvy oblaků, ta přes den stoupají vzhůru, proto když se najedli, zjistili, že dole mohou rozpoznat zem. Byla strašně daleko. Viděli ji jako z balónu. Kmen se v některých místech rozšiřoval, to když se rozplétaly liány a vytvářely labyrint tunelů, takže nebylo jednoduché ji tam dole nalézt. Asi o sto metrů níže vznikla široká plošinka, na níž se leskly bažiny.

Zmocnila se jich beznaděj.

„Neměli jsme to raději vidět,“ řekla Mariana. „Když to člověk neví, může si myslet, že je kousek před cílem.“

„To nám ten pytlík s jídlem určitě někdo sní,“ zalitoval Kazik, který měl strašný hlad.

„Něco se najde i tady,“ řekl Dick. Přidržoval se za pružný, ohebný kmínek borovice, díval se dolů a prohlížel malý les v rozdvojených větvích. „Jenom se tam dostat.“

„Škoda, že nám Oleg neudělal padák,“ uvažoval Kazik. „Říkal jsem mu, aby ho udělal, že budeme skákat z balónu, ale říkal, že se o to pokusí později.“

„Oleg by určitě něco vymyslel,“ prohodila Mariana a Dick pocítil v těch slovech výtku.

„Tomu se to v osadě vymýšlí,“ řekl. „Jenomže tady se musí jednat.“

„Oleg s námi letět chtěl,“ namítla Mariana. „Nepustili ho.“

„Tady není čeho litovat,“ odsekl Dick.

Ve skutečnosti se na Olega nezlobil, že zůstal v osadě. To teď vůbec nebylo důležité. Důležité bylo dostat se dolů a Dick nepochyboval, že se jim to podaří. Museli jenom vymyslet, jak to udělat. Dokážou to i bez Olega.

Kazik přešel po větvi za jezero, aby se podíval do dálky. Najednou vykřikl:

„Rychle sem pojďte! Podívejte se!“

Přiběhli k němu. Kazik odstrčil obrovský list velký snad jako on sám, vznikla tak mezera, kterou bylo vidět širokou řeku, odtud jim připadala strašně blízko. Dokonce bylo možno rozeznat, jak po ní přebíhají drobné vlny. Byla rozdělena několika zátokami a vlévala se do jezera. Bylo to jasné, bylo to jezero, žádné moře, protože za jeho obrovským zrcadlem byl pás modrých pahorků přerušených tmavým pruhem lesa. V deltě řeky na písečném výběžku se potulovalo stádo mustangů. Něco je vyplašilo, nafoukli měchýře a spěchali do vody.

Za řekou byl les jiný, tmavší a modřejší, pokrýval nízké sopky a sestupoval do mělkých údolí, jako kdyby i tam dole znehybnělo s modrými vlnami jezero. Bylo to nádherné.

Ležení expedice neviděli, k němu to bylo ještě asi dvacet kilometrů, skrývalo se za zvlněnými pahorky. Nesmírně toužili je spatřit, a tak dlouho pohledy pátrali v lese za řekou.

„Třpytí se tam něco!“ vykřikl Kazik a ukázal k lesu. Vzhůru se vznesl bod, který vypadal jako světýlko na šedivých mracích. Najednou však zmizel.

Ostatní ten bod neviděli, protože zmizel v mracích příliš rychle. Uvěřili však Kazikovi především proto, že mu uvěřit chtěli. Místo, odkud ten bod vzletěl, leželo kousek za vodou, a proto Dick řekl:

„Přes řeku se dostaneme poblíž jezera, jsou tam úzká ramena. Snáz se tam přeplavíme a budeme pokračovat po břehu.“

„Správně,“ schválil to Kazik. „U jezera není les tak hustý.“

Ještě dlouho tak stáli a pozorovali to místo v naději, že něco uvidí. Toho rána Klaudie však vypustila jen jednu geologickou sondu. Chtěla vypustit ještě druhou, ale pak si řekla, že má i tak dost práce. Trápila ji špatná nálada a nechtěla si přiznat, že příčinou bylo včerejší zjištění v laboratoři. Nic v podstatě neviděla, ale vycítila všechno z Pavlyšovy a Sallyiny nejistoty, poznala vše podle toho, jak blízko u sebe stáli, a spíš jenom vytušila, že je spojuje nějaké tajemství, o které se s ní nechtějí podělit. Od Sally to byla bídná zrada. Chtěla jim říct všechno o jejich lehkomyslnosti, ale hrdost ji donutila mlčet, proto měla špatnou náladu. Možná že na Sally kvůli Pavlyšovi jednoduše žárlila.

Pavlyš o tom ovšem neměl ani potuchy. Usmyslel si, že poletí do hor. Už měl plné zuby věčného preparování místních živočichů, už měl dost nekonečného třídění všech těch druhů baktérií. Neměl chuť Klaudii vyprávět, že chce být na takovém místě, kde je modrá obloha a čistý sníh, kde se nic neplazí, nepřikrádá k člověku, kde se nešíří odporná vlhkost zrádných bažin, kde si ještě můžeš sejmout přilbu, bez obav se projít, nemyslet na všelijaké nemoci, prostě kde je doopravdy jen čistý sníh, mráz a modrá obloha.

Ve chvíli, kdy si mladí lidé z osady prohlíželi z obrovitého stromu les kolem jejich stanice, Pavlyš právě hovořil se Sally. Řekl jí, že by chtěl odletět na celý den do hor. Sally ho požádala, aby ji vzal s sebou, protože i ji deptal vlhký les a protože měla radost, že Pavlyš cítí totéž, co ona.

Příští noc poutníci strávili v lese v obrovských rozdvojených větvích. Byl to opravdový les, ve kterém nerostly jen borovice, ale i nebezpečné keřomety. Když je člověk spatřil včas, velké nebezpečí nepředstavovaly. Keřomety reagují na teplo, a když se k nim přiblíží neopatrné zvíře, zabodnou do něj své ostré dlouhé ostny. Ty vylétají tak prudce, že mohou probodnout kozu nebo medvěda. V osadě nikdo nevěděl, k čemu to keřům slouží, avšak bojovat s ostny se naučili velmi rychle. Stačilo na ně třeba ze vzdálenosti deseti metrů hodit něco teplého. Teplou bundu. Nebo botu. Keře okamžitě vymrštily všechny své ostny a pak už k nim mohl člověk bez obav přistoupit. Jejich mladé výhonky jsou velmi šťavnaté.

Proto jakmile Mariana spatřila keřomety, měla radost. Natrhala větvičky a jedli je celou hodinu, dokud jim nezačaly být odporné. V ústech po nich zůstávala nepříjemně nasládlá chuť. Hlad je přesto nepřešel, jenom ho tím otupili.

Dick se šel projít po lesíku, jestli nenarazí na nějakou kořist, byl si jist, že tu něco musí hnízdit. Toulal se celou hodinu, ale kromě jediného hada, který se nedal jíst, a ptáka, který uletěl, jakmile jen Dicka spatřil, neobjevil vůbec nic.

Dolů však dál nesestupovali. Počasí se opět pokazilo, a i když bylo teplo, dokonce tepleji než obvykle, dole se objevila mlha. Navíc Kazika bolela ruka, do lesa ho pustili, až když ho uvázali na lano.

Navečer se Dick znovu vydal na lov. Štěstí mu opět nepřálo, ale objevil v kmenu škvíru a doufal, že tudy budou moci projít na druhou stranu stromu. Snad se jim to ráno podaří, protože na té straně, co rostl lesík, byl kmen aspoň sto metrů holý a k další větvi by jim nestačil provaz. Museli tedy v lesíku přenocovat.

V ten večer, ještě než se setmělo, se Pavlyš rozhodl zajet se svým vozidlem na břeh jezera, nikoli k řece, ale na opačnou stranu, kde ještě nebyl.

Podél jezera urazil asi deset kilometrů a dostal se k prudké říčce, která se do něj vlévala, proti proudu ujel několik dalších kilometrů. Každou chvíli zastavoval, sbíral vzorky flóry, pak chytil dlouhého růžového plovoucího červa, který ze sebe udělal kuličku a odkutálel se na souš. Když ho Pavlyš pronásledoval, napadlo ho, že vypadá jako vlk pronásledující koblížek. Pak uviděl podivnou a něčím přitažlivou línou bytost o něco větší než pes. Byla až k zemi porostlá dlouhými vodními rostlinami. Potulovala se v nízkých křovinách, vozidlu nevěnovala sebemenší pozornost, občas prohrábla dlouhým pazourem půdu, hledala si potravu. Dál se všechno odehrálo nesmírně rychle, takže teprve když se Pavlyš vrátil do laboratoře a promítl si filmy, pochopil, že se tento zelený medvěd přiblížil k napohled nevinným keřům porostlým bodlinami, právě k takovým, které zaútočily svými jehlami i na něho. Keř vystřelil jehly na medvěda, ten se vzápětí změnil v dikobraza a padl mrtvý.

Nedokázal pochopit, k čemu keři taková agresivita slouží. Vždyť ho medvěd nijak neohrožoval. Proto z medvědí kůže vytáhl několik jehel a v laboratoři si je prohlédl pod mikroskopem. Objevil zajímavou věc, která znovu potvrdila všedně nemilosrdný a věčný zákon, že v přírodě neprobíhá nic bezúčelně. Na konečcích jehel byly mikroskopické spory. Jakmile se dostaly do krve, okamžitě vyklíčily. Pavlyš je dokonce vysadil ve svém skleníku, aby se dozvěděl, co s nimi bude dál.

Ráno se první probudil Kazik. Rozžvýkal pár mladých výhonků a tiše, aby nikoho neprobudil, se vydal na svou pozorovatelnu. Jezero bylo ještě zahaleno do mlhy a vzdálený břeh se proto skrýval v bělavém nekonečnu. Snadno si představil, že má před sebou Tichý oceán, on že je anglický kapitán Drake, kterému se za pomoci indiánů podařilo vylézt na vysoký strom na Panamské šíji a dívá se shora na nekonečnou plochu oceánu, který hodlá pokořit se svou lodí. V Tichém oceáně ho čekají atoly, na nichž svými nádhernými korunami kývají palmy, čeká ho setkání se španělskou stříbrnou galeonou, vůně na ostrovech koření a tajuplné břehy Afriky… Svět byl nádherný, romantický a ležel u nohou velikého cestovatele.

„Kaziku, kde jsi?“ To volala Mariana.

„Tady.“

„Bolí tě ještě ruka?“

„Už je to lepší.“

Po zemi se plazil kouř. Mariana rozdělala oheň, aby upekla výhonky keře a houby, které vylezly z mechu během noci.

Kazik odtrhl pohled od Tichého oceánu, přikázal dole čekajícímu Indiánovi, aby ho zavedl zpátky k lodi. Přidržoval se slabých lián a sestoupil po okraji větve k šedivé stěně hlavního kmenu, přeplazil se po jiné uschlé větvi, která mu posloužila za můstek, k dalším rozdvojeným větvím. Tady měl štěstí. Podařilo se mu objevit starou liánu silnou asi půl metru, která se spirálovitě vinula kolem kmenu, po ní sestoupil asi třicet metrů ke vstupu do dutiny velké asi jako Sergejevova dílna. Kazik vytáhl nůž a opatrně vstoupil do černé jeskyně. Chvíli zůstal stát, aby oči přivykly tmě. Pak hodil dovnitř šišku. Kutálela se jeskyní, chvíli poskakovala, až se ozvalo žbluňknutí. Uvnitř je tedy voda. A jestli je tam voda, pak tudy cesta nevede, to by si ji voda našla sama. V odpověď na žbluňknutí se ozvalo bouchání, zřejmě probudil obyvatele jeskyně. Mohl počkat, až vyleze ven, kdo ale ví, jak vypadá — člověk z lesa, a to Kazik byl, nikdy bezdůvodně neriskoval.

Vylezl z jeskyně a hledal cestu dolů, avšak liána, která se vinula kolem stromu, najednou končila, nebyly tam žádné jiné větve, dokonce ani žádné výstupky v točeném sloupoví nebylo vidět. Stál před nimi neřešitelný úkol. Kazik se proto vydal nahoru, aby všechno pověděl Dickovi. Doufal, že ten na něco přijde.

Najedli se a společně vyrazili k dutině, snažili se postupovat co nejtišeji, aby neprobudili neznámého obyvatele, pozorně prohlíželi kmen a stále ještě věřili, že objeví cestu dolů. Nějaké řešení přece muselo existovat. Copak jim je souzeno, aby na tom stromě zemřeli?

„V nejhorším budeme vyřezávat stupínky do kůry,“ řekl nakonec Dick. „A po nich slezeme.“

„Víš, kolik bychom jich museli vyřezat?“ jenom vydechla Mariana. „To je práce na celý rok!“

„Zkusíme to, když nepřijdeme na nic lepšího,“ rozhodl Dick.

Kazik mezitím přistoupil k zejícímu černému otvoru dutiny a díval se dovnitř. Doléhalo sem vrčení, někomu se jejich návštěva nelíbila.

„Co tam děláš?“ zeptal se Dick.

„Tak mě napadlo, jestli se tudy nedá projít. Kdybychom se dostali na druhou stranu, třeba tam nějaký sestup bude.“

„Ty víš, kdo je uvnitř?“

„Nevím,“ zakroutil hlavou Kazik. „Musíme to zjistit.“

Dick po chvíli uvažování souhlasně kývl.

„Tak běž,“ vyzval ho, „budu tě krýt. Ukaž ale, uvážu si tě na lano, abych tě mohl v nejhorším vytáhnout.“

Kazik neměl v úmyslu dlouho slepě šátrat ve tmě, chtěl postoupit jen o kousek a podívat se, jestli tam není nějaký průchod, třeba zahlédne světýlko. A skutečně, když zůstal chvíli stát, v dálce uviděl jasný bod. Tak tu musí být i průchod. Jak se tam ale dostat? Před ním stále něco vrčí, mlaská a všemožně dává najevo svou nespokojenost.

„Poslyš,“ ozval se Kazik, „střel tam paprskometem.“

„Dobře,“ souhlasil Dick, „viděls tam nějaké světlo?“

„Pořád je vidím. Musíme to zkusit.“

Dick vystřelil. Zelený paprsek, který vůbec neoslňoval, pronikl dovnitř. Kazikovy oči už přivykly tmě, stačil proto zahlédnout, jak uprostřed dutiny leží v prohloubenině plné vody nějaký šedivý lívanec o průměru snad dva metry, po obvodu obklopený spoustou nožiček trčících na všechny strany. Lívanec syčel, a když ho zasáhl paprsek Dickovy zbraně, celý se nafoukl a sám začal zářit zeleně, jako kdyby zelený paprsek pohltil. Nazelenalý lívanec ozářil celou dutinu a Kazik, aby zbytečně neztrácel čas, přešel po okraji na vzdálenější straně od lívance. Chtěl zjistit, jestli se tudy dá vyjít ven.

Na protější straně byl otvor, malý otvor, kterým se dala prostrčit nejvýš ruka, avšak pronikalo tudy světlo.

„Pojďte sem!“ volal Kazik. „Budeme muset tu díru zvětšit.“

Lívanec ležel bez pohnutí, z jeho strany nehrozilo žádné nebezpečí. Mariana s Dickem dorazili až ke Kazikovi. Ten se pokoušel otvor zvětšit. Dřevnatá hmota však odolávala i Dickovi, který Kazika vystřídal.

Najednou se ještě více setmělo. Shora na vstup do jeskyně se spouštěla nějaká clona. Za několik dalších vteřin nastala naprostá tma, nebudeme-li počítat svítící lívanec a malý otvor, u něhož stáli.

„Proč nás tu uvěznili?“ nechápal Dick.

Pozorovali lívanec. Byl to jediný obyvatel té dutiny a nejspíš tohle byly jeho žertíky, i když si jich vůbec nevšímal.

Dick přeběhl zpátky, nikdo přece nechce být zazděný, tím spíš, když ten, kdo tě tu zazdil, tě chce nejspíš sežrat, to byla jednoduchá matematika. Avšak přepážka tam nahoře byla tvrdá a nepoddajná.

„Nejde to!“ volal Dick. „Musíme se dál pokoušet zvětšit ten otvor!“

Kazik pracoval, co mu sily stačily, pak se k němu připojil Dick. Pospíchali, protože cítili neznámou hrozbu a bylo jim jasné, že se dostali do pasti. Nevěděli, co jim hrozí, jisté bylo jediné — co nejdřív se musí dostat ven.

Šlo to pomalu, byli stále nervóznější a Mariana do toho najednou zavolala:

„Podívejte! Voda!“

Vodní hladina v dutině stoupala, nikdo z nich neměl potuchy, odkud se voda bere. Už jim sahala k nohám, trochu fosforeskovala a lívanec v té nádrži pomalu plaval, nespěchal, jako kdyby vyčkával, až voda stoupne ještě výš.

„Kde se ta voda bere?“ zvolal Dick.

Stále jí přibývalo, až jim najednou bylo jasné, že voda nestačí vytékat dírou, že stoupá rychleji.

Odpoledne Pavlyš oznámil Klaudii, že poletí na průzkum a že s sebou vezme Sally, protože motor jejich vozidla neposlouchá jak by měl a on si přeje, aby ho Sally zkontrolovala za chodu.

„Dobře,“ souhlasila Klaudie, „Moc se ale nevzdalujte!“

„Děkuju,“ pípla Sally, když už byli nahoře. „Ukážeš mi ty stromy?“

„Samozřejmě, už se sám nemůžu dočkat. Ani se mi nechce věřit, že doopravdy existují.“

Přeletěli řeku, a když Sally zahlédla propletence obřích lián vytvářejících kmeny a mířících do mraků, nestačila žasnout.

„To snad ani není možné, to se nám asi jen zdá!“

„Chtěl bych rozehnat mraky,“ uvažoval Pavlyš, „abych to všechno mohl v celé kráse vyfotografovat.“

„Musíme sem vzít Klaudii,“ řekla Sally, „bude se jí tu líbit.“

„Ta nevyjde na krok ze stanice,“ prohlásil Pavlyš. „Je to zvláštní, pro ni je vždycky nejodpornější ta planeta, kterou zrovna zkoumá. Je v tom nějaká anomálie.“

„A tobě se ta planeta líbí, Slavo?“

„Na planetu nemá člověk přicházet s vyhraněnými představami. Koukej,“ ukázal ji najednou, „co říkáš tomuhle?“

V kmenu spatřili malý otvor, z něhož tryskal proud vody, tříštil se do všech stran v malých praméncích a celý ten vodopád pospíchal ze své třísetmetrové výše k zemi.

„To tedy vysvětlit nedokážu,“ řekla Sally a současně zkontrolovala, jestli je spuštěna kamera.

„Uvnitř toho stromu je zřejmě aktivní cirkulace tekutiny,“ uvažoval Pavlyš. „Vytvořil se otvor v kůře a šťáva pronikla ven. Představ si takovou gigantickou břízu na jaře, když ji prořízneš kůru…“

„Možná to tak je,“ kývla Sally. „Jednou se na ten strom vypravíme jako na hory.“

„O něčem takovém sním ve dne v noci,“ řekl Pavlyš.

Vyletěli asi o dvě stě metrů výše, až k dolní hranici mraků. Tam se větve proplétaly, v široké vidlici bylo jezírko a dokonce několik malých stromů.

„Ideální místo pro piknik,“ poznamenal Pavlyš.

„Na to zapomeň,“ řekla Sally a položila mu ruku na paži. „Dobře víš, že bych chtěla uspořádat piknik. Ale ne tady. Tady je spousta štírů.“

„Máme přece skafandry.“

„Piknik ve skafandrech?“

Letěli ještě výše. Z obrovské vodorovně vyrůstající větve téměř vymezující spodní hranici mraků visel jako památník zapomenuté civilizace roztrhaný cár propletený nějakými žílami s předmětem připomínajícím upletený koš dost velký k tomu, aby se do něj vešlo pár lidí. Bylo obtížné si tu věc prohlédnout, Pavlyš ji vyfotografoval a řekl:

„Tak si představ, že tu příroda vymyslela i balón!“

„To se mi nezdá,“ řekla Sally.

„To já si představuju, že tahle bytost se zaživa podobala obrovské bublině naplněné vzduchem, podobná zvířata jsem tu už viděl, byla ale menší. Když jim hrozí nebezpečí, udělá se jim bublina na zádech, pamatuješ si přece, jak jsem vám promítal ten film? A tahle bytost létá až někam do mraků… Až tuhle planetu uzpůsobíme pro život, mladí odvážlivci budou tyhle bubliny pronásledovat, aby se na nich svezli.“

„To jsou nesmysly,“ řekla Sally, „sestoupíme dolů.“

Při sestupu ještě jednou obletěli celý strom. Proud v otvoru byl silnější než před chvílí.

„Máš pravdu, jsou to nesmysly,“ kývl Pavlyš. „Vždycky se snažíme o logické vysvětlení pro něco neznámého, co nám nabízí příroda. Stará metoda vycházející z analogie tu neplatí.“

„Pojď, někde přistaneme, třeba na břehu jezera,“ navrhla Sally, „trochu se projdeme. Jenom aby tam byl kousek volného místa, foukal tam vítr a z křoví se na nás nehrnuli červi a krysy.“

„Poletíš se mnou do hor?“

„Jistě. Je mi s tebou dobře.“

„Dík. Aspoň abychom byli spolu sami.“

Situace to byla nepříjemná, vůbec netušili, co se stalo. Byla to past, samozřejmě že nebyla připravena speciálně na lidi, zato však byla dokonalá.

Voda stoupla k otvoru v kůře a prodírala se jím ven, otvor však nestačil. Posléze otvor zmizel pod vodou a stalo se z něj světlé kolečko, které bylo stále hlouběji a přestávalo být vidět. Ještě jedna světlá skvrna byla v té tmě, nazelenalý lívanec, který pomalu kroužil uprostřed, k lidem se však nepřibližoval a vůbec si jich nevšímal.

Voda jim už dosahovala k pasu. Kazikovi snad po krk. Prázdný prostor vracel bublání vody shora. Dick se snažil držet co nejdále od lívance, dostal se temným prostorem k černé přepážce, která shora zapadla. Zaklepal na ni rukojetí nože, odezva byla zřetelná. Zaslechl Kazikův hlas:

„Já už musím plavat,“ oznámil naprosto klidně. Proč taky dělat paniku?

„Poplav sem,“ vyzvala ho Mariana. „Tady není tak hluboko.“

Ozvalo se vyšplíchnutí vody. Dick řezal nožem přepážku. V těchto místech se zdálo, že není tak silná. Ve skutečnosti to však dělal proto, že mu nic jiného nezbývalo.