Průsmyk

1

V domě bylo vlhko, všelijaké mušky se míhaly kolem svítilny, která už dávno neměla svítit, matka ji zřejmě zapomněla zhasnout, venku navíc prší, je tam šero, skoro tma. Oleg se povaloval na palandě. V noci hlídal, byl unavený. Zaháněl šakaly, kteří dotírali až ke stodole, moc nescházelo a roztrhali ho. V těle mu seděla prázdnota a lhostejnost, třebaže od toho očekával spíš vzrušení nebo dokonce strach. Pravděpodobnost, jestli se vůbec vrátí, byla jedna ku jedné. Nebo snad to bylo čtyři k šesti? Nějaká zákonitost tu přece musela být, kdyby ji člověk aspoň znal, takhle si připadá nesmírně hloupě, jako když pořád vynalézá bicykl. Ostatně už tolikrát se chtěl Stařešiny zeptat, co je to bicykl. Je to paradoxní. Bicykl ještě nesestrojili, avšak Stařešina jim to neustále vyčítá, i když se nezamýšlí nad smyslem této věty.

V kuchyni zakašlala matka. Tak tedy přece jenom je doma. A Oleg si myslel, že šla na houby.

„Cože jsi doma?“ zeptal se.

„Už nespíš? Dám ti polívku, ohřála jsem ji.“

„A kdo šel na houby?“

„Mariana s Dickem.“

„Víc nikdo?“

„Možná že se k nim přidal ještě někdo z dětí.“

Taky ho mohli probudit a vzít ho s sebou. Mariana mu nic neslibovala, ale bylo by přirozené, kdyby mu řekla, aby šel s nimi.

„Nemám na jídlo chuť.“

„Moc dlouho jsi spal,“ řekla matka. „Jestli nepřestane pršet, tak do mrazů nedozrají okurky. Všechno zplesniví.“

Matka vstoupila do místnosti, rukou rozehnala mušky a sfoukla světlo. Oleg se zadíval na strop. Žlutá plísňová skvrna se zvětšila a změnila svůj tvar. Ještě včera se podobala Thomasovi z profilu, velký, ostrý nos, který mu však dneska natekl, jako kdyby ho píchla vosa a navíc mu na čele narostl roh. Teď už se ta plísňová kresba Thomasovi vůbec nepodobala. Ostatně Dicka les nezajímá. Proč by takový člověk měl sbírat houby? Je to lovec, člověk ze stepi, jak to aspoň o sobě pořád říkal. Třeba mu ale Mariana řekla sama.

„Je tu spousta mušek,“ řekla matka. „V lese jim je asi zima.“

„To sis našla ty pravé k litování.“

Dům byl rozdělen na dvě poloviny, v té druhé bydlel Stařešina a Durovova dvojčata. Stařešina si je vzal k sobě, když ti nejstarší lidé zemřeli. Dvojčata byla pořád nemocná — sotva se jedno uzdraví, začne druhé, a navíc stále plakala. Nebýt toho jejich věčného nočního pláče, nikdy by Oleg nechodil v noci hlídat. Pořád bylo slyšet ten jejich dvojhlasý pláč, když se probudila hlady. Nesrozumitelná, vzdálená, jako závan větru běžná Stařešinova samomluva ustala a hned na to zasténala lavice. To znamená, že Stařešina šel do kuchyně, v té chvíli začali hlučet mrňousové, jeho žáci.

„Kampak bys tam chodil?“ řekla matka. „Vždyť tam nedojdete! Kdybyste se aspoň ve zdraví vrátili!“

Teď se matka rozpláče. V poslední době pláče příliš často. I v noci. Povídá si, převrací se, pak začne tiše vzlykat, jenže člověk to pozná podle toho, že popotahuje. Pak si začne šeptat, jako kdyby chtěla někoho přesvědčit: „Už nemůžu, už dál nemůžu! To ať už radši umřu…“ Když ji Oleg slyší, ani se nepohne, protože by mu bylo trapné prozradit. že nespí, stydí se, jako kdyby viděl něco, co se vidět nemá. Styděl se přiznat, že mu matky není líto. Pláče pro něco, co pro Olega neexistuje. Pláče pro kraje, které nemůže vidět, pro lidi, kteří tu nejsou. Oleg si matku jinak nepamatuje, zná ji jenom takovou, jaká je dnes. Vyhublá, šlachovitá žena, rovné vlasy nestejné barvy svázané dozadu do stále se uvolňujícího drdolu jí padají v těžkých pramenech do obličeje, matka do nich stále fouká, aby je z tváře odstranila. Červený obličej má samý dolíček od šáteru, pod očima tmavé váčky, oči příliš světlé barvy, jako kdyby jí vyrudly. Matka sedí u stolu, před sebou ruce s tvrdými dlaněmi samý mozol obrácenými nahoru. No tak prosím tě neplač. Že teď vyloví fotografii? Jistě, přitáhla si krabičku, otvírá ji. A vyndává fotografii.

Za zdí Stařešina domlouvá dvojčatům, aby se najedla. Dvojčata fňukají. Žáci hlučí, pomáhají Stařešinovi krmit malé děti. Jako kdyby to byl ten nejvšednější den, jako kdyby se nikdy nic nemělo stát. Co ještě ti dva ale dělají v lese? Je skoro poledne a po obědě by měli vyrazit. Už by měli být tedy zpátky. Copak se toho s lidmi v lese může stát málo?

Matka si prohlíží fotografii. Je na ní s otcem. Oleg ten snímek viděl už tisíckrát a pokoušel se najít nějaký společný rys s otcem. Nepodařilo se mu to však. Otec byl blonďák s kudrnatými vlasy, plnými rty, rozpůlenou bradou, na fotografii se naklání dopředu. Usmívá se. Vždycky se usmíval. Matka o něm aspoň říká, že se usmíval vždycky. Matce je Oleg podobný víc. Ne té dnešní matce, ale té, co je na fotografii spolu s otcem. Rovné černé vlasy a bledé rty. Široké obočí vypínající se ve strmých obloucích, pod nimi výrazně modré oči. A bílá pokožka, nesmírně bílá pleť s výrazným ruměncem. Oleg taky hned zčervená. Má tenké rty a černé rovné vlasy jako matka na fotografii. Rodiče stojí vedle sebe, jsou mladí a velice veselí. A plní života. Otec je v uniformě, matka v šatech bez ramínek. Říká se tomu sarafán. Tehdy Oleg ještě nebyl na světě. Před dvaceti lety se Oleg ještě nenarodil. Ale před patnácti lety už žil.

„Mami,“ řekl Oleg, „tak už toho nech, nemá to smysl.“

„Já tě nikam nepustím,“ řekla matka. „Nepustím a dost. Jen přes mou mrtvolu.“

„Mami,“ řekl znovu Oleg a usedl na palandu. „To by už stačilo, ne? Raději si vezmu trochu polévky.“

„Je v kuchyni,“ řekla matka. „Ještě nevystydla.“

Měla mokré oči. Přece jenom plakala, jako kdyby Olega předem pohřbívala. I když je také možné, že plakala pro otce. Tahle fotografie pro ni znamenala živého člověka. Na otce si Oleg vůbec nepamatoval, i když se o to pokoušel. Vstal a odešel do kuchyně. Byl tam Stařešina. Podpaloval v kamnech.

„Pomůžu vám,“ řekl Oleg. „Chcete ohřát vodu?“

„Ano,“ řekl Stařešina. „Děkuju. Zrovna totiž učím. Potom ale za mnou zajdi.“