Hotel U mrtveho alpinisty

9

Vypil jsem hrneček kávy a vyslechl Kajsu. Káva byla skvělá, zato z Kajsy jsem skoro nic nedostal. V jednom kuse mi na židli usínala, a kdykoli jsem ji budil, okamžitě se ptala: „Co je?“ Nicméně se mi podařilo zjistit, že si Olaf o korále řekl, chtěl je mít na památku, a že k tomu došlo krátce po hlavním jídle, kdy Kajsa odnášela dolů nádobí a myla je. Tak jsem ji poslal spát, zašel jsem do vestibulu a vzal si na paškál majitele.

„Co si o tom všem myslíte, Aleku?“ zeptal jsem se.

Potěšeně odstrčil kalkulačku a protáhl si mohutná ramena, až mu v nich zapraštělo.

„Začínám nabývat dojmu, Petře, že v co nejkratší době budu muset hotel přejmenovat.“

„To snad ne?“ podivil jsem se. „A jak se bude jmenovat?“

„To ještě nevím,“ odpověděl majitel. „A dělá mi to trochu starosti.

Za několik dní bude moje údolí plné reportérů a do té doby musím být v plné zbroji. Bude samozřejmě hodně záležet na tom, k jakým závěrům dospěje oficiální pátrání, ale tisk přece nemůže ignorovat osobní názor majitele hotelu…“

„A majitel hotelu už má osobní názor?“ řekl jsem překvapeně.

„No, možná že není docela správné říkat tomu názor… Jsem přece jen mechanik samouk, takže moje pocity vznikají zpravidla místo důkazů.

Kdežto vy jste policejní inspektor. Ve vás vznikají pocity na základě důkazů, když vás důkazy neuspokojují. Když vás uvedou do rozpaků. Prostě, ptejte se!“

Aniž jsem to sám čekal — byl jsem už příliš bezradný a unavený — jsem mu místo otázek vyprávěl o Hincusovi. Poslouchal a chápavě přikyvoval plešatou hlavou.

„No jo,“ řekl pak. „Tak vidíte, Hincus taky…“

Utrousil tuto tajemnou poznámku a hned začal důkladně a bez vybízení vykládat, co dělal od chvíle, kdy přestali hrát karty. Celkem vzato, věděl toho dost málo. Olafa viděl naposledy přibližně ve stejnou dobu jako já. V půl desáté šel dolů s Mausesovými, nakrmil Lelia, pustil ho ven, aby se vyvenčil, dal pohlavek Kajse za to, že se loudá, a pak jsem přišel já. Potom mu bleskl hlavou ten nápad posedět u krbu při svařeném portském. Dal pokyny Kajse a zašel do jídelny vypnout hudbu a zhasnout.

„Pokud si vzpomínám, bylo všechno v pořádku. Všechny dveře v patře byly zavřené, všude bylo ticho. Vrátil jsem se do bufetu, nalil víno do pohárů a v té chvíli se utrhla lavina. Jestli si vzpomínáte, tak jsem vám donesl víno a napadlo mě zavolat do Muiru. Měl jsem tušení, že to je s námi na draka. Od telefonu jsem se vrátil k vám ke krbu a od té doby jsme byli pořád spolu.“

Prohlížel jsem si ho zpod přimhouřených víček. Ano, byl to silný chlap. Nejspíš by měl dost sil zakroutit Olafovi krkem, zvlášť kdyby byl Olaf předem otráven. A právě majitel hotelu měl jako nikdo jiný báječné možnosti otrávit kohokoli z nás. A nejen to, mohl mít náhradní klíč od Olafova pokoje. Třetí klíč… To všechno mohl. Ale taky něco nemohl. Nemohl vyjít z pokoje dveřmi a zamknout zevnitř. Nemohl vyskočit oknem a nezanechat žádné stopy na rámu, nezanechat stopy na římse a nezanechat stopy, velmi hluboké a nápadné, dole pod oknem… Mimochodem, tohle ovšem nemohl nikdo…

„Promiňte mi mou zvědavost,“ řekl hoteliér, „proč jste šli se Simonetem k paní Mausesové?“

„Ale taková hloupost!“ řekl jsem. „Fyzik přebral a zdálo se mu bůhvíco…“

„A co konkrétně, to mi neřeknete?“

„Ale nesmysl!“ řekl jsem rozmrzele a pokoušel jsem se zachytit poslední záblesk unikající myšlenky, která se mi pár vteřin předtím mihla hlavou. „Teď jste mě popletl, Aleku… No nic, já si vzpomenu později… Tak teď k Hincusovi. Pokuste se vybavit si, kdo odcházel z jídelny mezi půl devátou a devátou.“

„Zkusit to samozřejmě můžu,“ řekl majitel jemně, „ale přece jste mě sám upozornil na fakt, že byl Hincus k smrti poděšen tím, no… tou bytostí, která ho svázala.“

„Teď nemám čas na mystiku, fantastiku a filozofování,“ řekl jsem podrážděně. „Hincus je prostě to…“ A poklepal jsem si prstem na spánek.

„No dobrá, dobrá,“ pokračoval hoteliér smířlivě. „O to se nebudeme přít. Tak kdo tedy odcházel ze sálu mezi půl devátou a devátou?

Za prvé Kajsa. Ta odcházela a přicházela. Za druhé Olaf. Ten taky odcházel a přicházel. Za třetí děťátko pana du Barnstokera… Vlastně ne. Děťátko zmizelo později, společně s Olafem…“

„Kdy to bylo?“ vyhrkl jsem.

„Přesně si to samozřejmě nebudu pamatovat, ale vím dobře, že jsme v té době zrovna hráli a pokračovali jsme ve hře ještě chvíli po jejich odchodu.“

„To je velmi zajímavé,“ řekl jsem. „Ale o tom později. Tak kdo ještě odcházel?“

„No, vlastně už zbývá jedině paní Mausesová… Hm…“ Začal si nehty zuřivě škrábat širokou tvář. „Ne,“ řekl pak odhodlaně. „Nevzpomínám si. Mám dobře v paměti, jak paní Mausesová tancovala s děťátkem, a pamatuju se dobře i na to, že si pak k nám přisedla, a dokonce hrála. Ale jestli odcházela… Ne, to jsem neviděl. Bohužel.“

„Jaká pomoc. I tak vám děkuju,“ řekl jsem roztržitě. Myslel jsem už na něco jiného. „A děťátko, jak říkáte, odešlo s Olafem a oba už se nevrátili?“

„Přesně tak.“

„Děkuju,“ řekl jsem a vstal. „Už půjdu. Vlastně ještě jednu otázku.

Viděl jste Hincuse po jídle?“

„Po jídle? Ne.“

„No ovšem… Hrál jste přece karty… A předtím?“

„Předtím jsem ho viděl několikrát. Hned ráno, když snídal… Pak z mé kanceláře podával telegram do Muiru, potom… Aha! Pak se mě ptal, kudy se jde na střechu, že prý se bude opalovat… No a to je myslím všechno. Ne, ještě jednou, přes den, jsem ho viděl v bufetu s lahví brandy.“

Najednou jsem měl pocit, že přece jen chytám onu předchozí myšlenku, která už mi málem unikla.

„Poslyšte, Aleku, úplně jsem zapomněl,“ řekl jsem. „Jak se u vás zapsal Olaf?“

„Jako Olaf Andvarafors, státní úředník, deset dní dovolené, sám.“

Ne, tak to nebyl ten pravý nápad.

„Děkuji, Aleku,“ řekl jsem a znovu jsem si sedl. „Věnujte se teď svým věcem, já budu sedět a přemýšlet.“

Opřel jsem si hlavu do dlaní a začal přemýšlet. Co tedy vlastně vím? Málo, sakramentsky málo. Dověděl jsem se, že Olaf odešel z jídelny mezi devátou a půl desátou, že už se do sálu nevrátil a že s Olafem odešlo děťátko. Čili podle toho, co zatím vím, mohu předpokládat, že děťátko bylo posledním člověkem, který viděl Olafa živého.

Olaf byl tedy zabit někdy mezi devátou a dvanáctou. Pěkná chvilka, jen co je pravda. Ovšem Simonet tvrdí, že za pět minut deset bylo v Olafově pokoji slyšet nějaký pohyb a přibližně v deset se z pokoje nikdo na du Barnstokerovo zaklepání neozval. To ovšem ještě nic neznamená, Olaf mohl být v té době někde pryč. Mrzutě jsem si popotahoval vlasy. Vždyť mohli zavraždit Olafa docela někde jinde a ne v pokoji. Ba ne, na závěry je ještě brzy. Podíváme se na zoubek děťátku.

V rozespalosti říkávají lidé někdy zajímavé věci.

Klepat jsem musel dlouho a hlučně. Pak za dveřmi zapleskaly bosé nohy a zlostný, sípavý hlas se zeptal: „Kdo to ksakru…“

„Otevřte, Brun, to jsem já, Glebski.“

Chvilku bylo ticho. Pak polekaný hlas: „Vy jste se snad zcvoknul? Ve tři v noci?“

„Otevřte, povídám!“ zaburácel jsem.

„O co jde?“

„Vašemu strýčkovi je špatně,“ plácl jsem první, co mě napadlo.

„Proboha! Počkejte, já si natáhnu kalhoty…“

Pleskání bosých nohou se vzdálilo. Čekal jsem. Pak se otočil klíč v zámku, dveře se rozletěly a děťátko vykročilo přes práh.

„Jenom ne tak hr,“ zarazil jsem je a popadl za rameno. „Tak, zajdeme k vám do pokoje…“

Děťátko se zřejmě ještě docela neprobudilo, protože se nechovalo nikterak vzpurně. Nechalo se zatlačit zpátky do pokoje a usadit na rozházenou postel. Sedl jsem si do křesla proti němu. Několik okamžiků se na mě děťátko dívalo přes obrovské tmavé brýle a najednou se mu kypré růžové rty zatřásly.

„Je mu špatně?“ zašeptalo. „Tak nemlčte, řekněte už něco!“

S jistým údivem jsem byl nucen uznat, že tahle bláznivá bytost má svého strýce nejspíš ráda a bojí se o něho. Vytáhl jsem cigaretu, zapálil si a řekl: „Ne, váš strýc je živ a zdráv. Budem mluvit o něčem jiném.“

„Ale řekl jste, že…“

„Nic jsem neřekl, to se vám zdálo. Tak podívejte, odpovídejte okamžitě a rychle. Kdy jste se rozešli s Olafem? No, honem!“

„S jakým Olafem? Co ode mě chcete?“

„Kdy a kde jste se naposledy viděli s Olafem?“

Děťátko pohodilo hlavou.

„Tomu nerozumím. Co pořád máte s tím Olafem? Co je strýcovi?“

„Strýc spí. Je živ a zdráv. Kdy a kde jste se naposledy viděli s Olafem?“

„Proč pořád melete totéž?“ rozhořčilo se děťátko. Začínalo se ponenáhlu vzpamatovávat. „A proč jste vlastně ke mně vtrhnul uprostřed noci?“

„Ptám se vás…“

„A já na vás kašlu! Koukejte mazat nebo zavolám strejdu! Policajte mizernej!“

„Nekecejte!“ vybuchl jsem. „Olafa někdo zabil. Vím, že po vás už ho nikdo neviděl živého! Kdy to bylo? Kde? Rychle! Tak co?“

Vypadal jsem asi děsivě. Děťátko se prudce zaklonilo a jakoby v sebeobraně vztáhlo ruce před obličej dlaněmi kupředu.

„Odpovídejte,“ řekl jsem klidně. „Odešli jste z jídelny společně a šli jste… kam jste šli?“

„N-nikam… prostě jenom do chodby…“

„A potom?“

Děťátko mlčelo. Sedělo schoulené na posteli pod velkým, rukou psaným plakátem „Neznáme slitování!“ a mlčelo. Potom se zpod tmavých brýlí vyřinuly na tváře slzy.

„Slzy taky nepomůžou,“ řekl jsem chladně. „Mluvte pravdu. Jestli budete lhát a vykrucovat se,“ zastrčil jsem ruku do kapsy, „nasadím vám želízka a pošlu vás do Muiru. Tady jde o vraždu, uvědomujete si to?“

„Uvědomuju,“ zamumlalo děťátko sotva slyšitelně. „Budu mluvit…

Vyšli jsme do chodby… A potom… Já už si moc nevzpomínám, mám mizernou paměť. Něco mi řekl a odešel, a já… to…“

„No?“ pobídl jsem ho.

„Já… já se stydím,“ zašeptalo děťátko. „A štítím.“

„Policie právě tak jako medicína,“ pronesl jsem mentorsky, ale s nevýslovně trapným pocitem, „neuznává takové pojmy jako stud.“

„Tak dobře,“ řeklo najednou děťátko a odhodlaně vztyčilo hlavu.

„Trhněte si nohou! Poslouchejte, jak to bylo. Nejdřív vtipkování, ženich a nevěsta, chlapec nebo dívka… choval se ke mně přibližně tak, jako chvíli předtím vy… Zřejmě mě taky měl za bůhvíkoho… A když jsme pak vyšli na chodbu, začal mě osahávat. Udělalo se mi nanic a Olaf dostal přes hubu…“

„No a co?“ poznamenal jsem s odvráceným pohledem.

„No on se urazil, vynadal mi a odešel.“

„Kam?“

„Jak to mám vědět? Kašlu na to, kam a proč… Šel chodbou dozadu.“

Děťátko mávlo rukou. „Ale kam, to nevím.“

„A vy?“

„A já… Co já? Nálada v háji, otrava, ukrutná nuda… Jediná chuť, co mi zůstala, byla zalézt do kanafasu a spát.“

„Odkdy spíte?“

„To si nepamatuju.“

„No dobře, dejme tomu,“ poznamenal jsem. „A teď mi podrobně popište všechno, jak to bylo až do chvíle, kdy jste se s Olafem vzdálili do chodby.“

„Podrobně?“ zeptalo se děťátko.

„Ano, do nejmenších detailů.“

„Jak chcete,“ souhlasilo děťátko a v úsměvu mu zablýskly ostré, až namodrale bílé zuby. „No, tak dojídám dezert a najednou se vedle mě svalí jako žok jeden policejní inspektor a začne mi bublat do ovaru, jak se mu líbím, že bysme se měli okamžitě zasnoubit…“

Spolkl jsem to bez mrknutí. Doufám, že jsem měl přitom obličej dostatečně kamenný.

„Naštěstí pro mě,“ pokračovalo děťátko jízlivě, „připlouvá Mauseska a lačně odvléká inspektora na parket. Tancujou, já na ně koukám a připomímá mi to všechno nějakou přístavní krčmu v Hamburku.

Pak inspektor popadne Mausesku a táhne ji za závěs, jenže to už mi připomíná podnik jinýho druhu, taky v Hamburku. Přišlo mi najednou toho inspektora líto, protože je to v podstatě správnej chlap, jenomže neumí pít, a kromě toho už i starej Mauses krvelačně pokukuje po tom závěsu. Tak vstávám a žádám Mausesku o tanec a ten inspektor je šťastnej jako blecha, protože za tím závěsem vystřízlivěl…“

„Kdo byl tou dobou v sále?“ zeptal jsem se suše.

„Všichni. Jenom Olaf ne, Kajsa taky ne a Simonet vztekle třískal do biliáru. Ze zoufalství, že mu inspektor přebral kočku.“

„No, tak pokračujte,“ pobídl jsem.

„Tancuju tedy s Mauseskou, ona se na mě chtivě mačká a najednou jí něco ruplo na róbě. Ach, pardon, povídá, já mám karambol. Mě to ovšem ani drobet nevzrušuje, ona pluje s tím svým karambolem do chodby a na mě se vrhá Olaf…“

„Moment, v kolik to bylo?“

„To se na mě nezlobte, ale hodiny mi byly putýnka.“

„Čili paní Mausesová odešla na chodbu?“

„No to nevím, jestli šla na chodbu nebo k sobě nebo do některýho prázdnýho pokoje, tam na tý straně jsou dva prázdný… Co já vím, jakej měla karambol? Třeba jste jí za tím závěsem rozhasil celej korzet…

Mám povídat dál?“

„Ano.“

„Tak jsme tancovali s Olafem, on mi stříhá všelijaký komplimenty, jakou prej mám figuru, držení těla, chůzi… A pak povídá, pojďte, já vám ukážu něco zajímavýho. No co by ne? Říkám si: dobře, půjdu…

Tím spíš, že se v sále nic zvláštního momentálně neděje…“

„A paní Mausesová byla v té době v sále?“

„Ne, ta někde spravovala trhliny… Tak jsme vyšli na chodbu… A dál už to znáte.“

„A víc už vám paní Mausesová nepřišla na oči?“

A tady došlo k zámlce. Jenom ke kratičké, ale já ji postřehl.

„Ne, ne,“ řeklo děťátko. „Proč taky? Člověk měl jiný starosti.“

Moc mi vadily ty tmavé brýle, moc, a pevně jsem se rozhodl, že při druhém výslechu musejí jít dolů. Třeba násilím.

„Co děláte přes den na střeše?“ zeptal jsem se ostře.

„Na jaké střeše?“

„Na střeše hotelu.“ Ukázal jsem prstem ke stropu. „A nelžete, já jsem vás tam viděl.“

„Heleďte, víte, co mi můžete?“ naštětilo se děťátko. „To jsem podle vás náměsíčník, co běhá po střechách?“

„Tak to asi byl někdo jiný,“ řekl jsem smířlivě. „Dobrá. A teď něco o Hincusovi. Vzpomínáte si, takový maličký, poprvé se vám omylem popletl s Olafem… Kdy jste se viděli naposledy?“

„Naposledy? To bylo nejspíš na chodbě, když jsme s Olafem vyšli z jídelny.“

Nadskočil jsem.

„Kdy?“ vyhrkl jsem.

Děťátko zneklidnělo.

„Co je na tom?“ zeptalo se. „Vždyť se nic nedělo… Prostě jsme vyšli ze sálu, koukám, a Hincus zrovna zahýbá ke schodům…“

„Můžete s jistotou tvrdit, že to byl Hincus?“

Děťátko pokrčilo rameny.

„Zdálo se mi, že to byl Hincus… On sice hned zahnul doleva, na podestu… Ale stejně, byl to Hincus, kdo jiný? Takový malý, přihrbený…“

„Stop!“ zarazil jsem děťátko. „Měl na sobě kožich?“

„Ano… Ten svůj pitomý kožich až na zem, na nohou něco bílého…

A proč se ptáte?“ Děťátko začalo šeptat. „To on je vrah? Ano?

Hincus?“

„Ne, ne,“ řekl jsem.

Že by mi byl Hincus lhal? Že by to všechno bylo narafičeno?

Rozmačkali hodinky, posunuli ručičky zpátky… a Hincus seděl pod stolem a hihňal se, pak mě šikovně napálil a teď se zase hihňá ve svém pokoji… a jeho kumpán se hihňá na některém jiném místě. Vyskočil jsem.

„Seďte tady,“ nařídil jsem. „Neopovažte se opustit pokoj. Pamatujte si, že jsem s vámi ještě neskončil.“

„A můžu si zajít ke strýčkovi?“ zeptalo se děťátko rozechvěným hlasem.

Chvíli jsem váhal, ale pak jsem mávl rukou.

„Tak jo.“

Vyběhl jsem na chodbu, zamířil k Hincusovu pokoji, odemkl a vrazil dovnitř. Všude bylo rozsvíceno: v předsíni, v koupelně i v ložnici.

Hincus mokrý, s vyceněnými zuby seděl na bobku za postelí.

Uprostřed místnosti se povalovala rozlámaná židle, jednu nohu držel Hincus v ruce.

„To jste vy?“ řekl chraptivě a napřímil se.

„Ano!“ štěkl jsem. Jeho vzezření a jakýsi šílený výraz podlitých očí znovu poněkud otřásly mým přesvědčením, že lže a přetvařuje se, ale nicméně jsem pravil zuřivě: „Už mě nebaví poslouchat lži, Hincusi!

Řekl jste, že jste byl přepaden v osm čtyřicet. A přitom vás viděli po deváté hodině na chodbě. Tak budete mluvit pravdu nebo ne?“

Po obličeji mu přelétl stín rozpaků.

„Mě? Po deváté?“

„Ano. Šel jste po chodbě a zahnul jste na podestu.“

„Já?“ Najednou se křečovitě uchichtl. „Já že jsem šel po chodbě?“

Znovu se uchichtl, pak ještě jednou, a ještě, a najednou se celý roztřásl ječivým hysterickým smíchem. „Já jsem šel? Mě viděli? To je právě ono, inspektore! To je právě ono!“ drmolil zalykavě. „Viděli mě na chodbě… Ale já jsem se taky viděl! A já jsem přepadl sám sebe… Já jsem svázal sám sebe… Sám sebe jsem nacpal pod stůl! Já — a sebe…

Chápete, inspektore? Já — a sebe!“