Hotel U mrtveho alpinisty

11

Stál na prahu a šklebil se na mě.

„Heleďte, pojďte sem,“ řekl jsem. „A povídejte.“

„A co káva?“

„Kašlu na kafe! Vidím, že něco víte. Tak mě netahejte za nos a vysypte všecko, jak to je.“

Vrátil se ke stolku, ale nesedl si.

„Jak je to všecko, to nevím,“ prohlásil. „Mohu jen tu a tam něco předpokládat.“

„Od koho víte, co objevil Simonet?“

„Aha, tak jsem uhodl…“ Usedl a pohodlně se roztáhl. „Musíte uznat, že mi to vyšlo dost efektně.“

„Poslyšte, Aleku,“ řekl jsem, „co bych to tajil — docela se mi líbíte.“

„Vy mně taky,“ oplatil mi.

„Ale jděte! Fakticky se mi líbíte. Jenže to ještě nic neznamená. Já vás nepodezřívám, Aleku. Nemám bohužel žádné důvody vás podezřívat…

A přitom už bych někoho podezřívat měl, je nejvyšší čas…

Tak jestli mě budete tahat za nohu, budu podezřívat vás. A budete z toho mít nepříjemnosti, Aleku. Jsem v případech podobného druhu velmi nezkušený, takže ty vaše nepříjemnosti mohou být sakramentsky velké… Vy si ani neumíte představit, kolik nepříjemností může spořádanému občanovi způsobit nezkušený policista.“

„No, když je to tak, prosím,“ řekl šéf. „V tom případě vám rychle přinesu kávu a vylíčím vám některé své pocity.“

Když odešel pro kávu, ležel jsem v křesle se zavřenýma očima a přemýšlel, jestli bych tohle všechno nemohl na chvíli pustit z hlavy a takové tři hodinky si zdřímnout. Pak zavoněla káva a hoteliér řekl: „Prosím.“ Vzal jsem koflík, trochu upil a zašilhal po hoteliérovi. I on držel v ruce kouřící koflík. Seděl ve svém křesle, rozložitý a ramenatý.

Už jsem se lekl, že začne mluvit oním dutým hlasem.

„Povídejte,“ pobídl jsem ho.

„No, pokud to správně chápu,“ spustil, „mám teď odpovědět na otázku, odkud vím, co viděl pan Simonet v ložnici paní Mausesové…“

Upil kávy a s požitkem několikrát našpulil rty. „Tak podívejte. Začneme teorií. Kouzelníci a šamani některých málo probádaných plemen v nitru Afriky ovládají odedávna umění vracet svým zemřelým soukmenovcům zdání života…“

Zasténal jsem a hoteliér zvýšil hlas.

„Tento jev reálného světa, totiž mrtvý člověk, který vypadá jako živý a který vyvíjí činnost na první pohled zcela logickou a samostatnou, má název sombi. Dá se říci, že sombi je třetí stav živého organismu.

A vyjádříme-li to terminologií dnešní vědy, pak sombi, vzato funkčně, je velmi přesným biologickým mechanismem plnícím…“

„Poslechněte, Aleku,“ řekl jsem zdeptaně. „Sleduju televizi a občas chodím do biografu. Všechny ty Frankensteinovy obludy, Šedé panny, Johnové Krvaví Mozolové, Draculové…“

„To všechno jsou výplody zabedněné fantazie,“ namítl hoteliér důstojně. „A Dracula, to už vůbec…“

„To všechno mě nezajímá,“ řekl jsem. „Chápu, že si teď říkáte nanečisto svůj proslov pro novináře. Ale tohle se mě netýká. Slíbil jste, že mi povíte něco zajímavého o paní Mausesové a Simonetovi.

Tak povídejte. Copak? Snad jste k ní do postele nevlezl i vy? A taky jste zažil, mírně řečeno, rozčarování?“

Chvíli se na mě smutně díval.

„No jo,“ řekl nakonec lítostivě. „Vždyť jsem si to myslel. Ještě jste nedozrál… Tak dobrá.“ Vzdychl si. „Tak tedy suchá fakta bez teorie.

Před šesti dny, kdy můj hotel poctili svou návštěvou manželé Mausesovi, se mi stala takováhle příhoda. Provedl jsem všechny nezbytné záznamy v cestovních průkazech jmenovaných hostů a zašel jsem do pokoje pana Mausese, abych mu tyto doklady vrátil. Zaklepal jsem. Byl jsem nějak nesoustředěný, takže jsem vzal za kliku dřív, než se ozvalo dovolení. Okamžitě jsem byl vytrestán za porušení elementárních norem slušnosti. V křesle uprostřed místnosti jsem spatřil to, co by se při dobré vůli dalo nazvat paní Mausesovou. Ale nebyla to paní Mausesová. Byla to nádherná loutka velikosti člověka, neobyčejně podobná paní Mausesové a taky přesně stejně oblečená. Hned nato jsem byl chycen za rameno a vyhozen na chodbu. Tuto naprosto oprávněnou exekuci nade mnou provedl pan Mauses, který v té době zřejmě prohlížel apartmá své ženy a vrhl se na mě zezadu…“

„Loutka…,“ pronesl jsem zamyšleně.

„Sombi,“ opravil mě hoteliér taktně.

„Loutka,“ opakoval jsem, aniž jsem ho vnímal. „Jaká má zavazadla?“

„Několik obyčejných kufrů,“ odpověděl šéf. „A obrovskou starou cestovní truhlu pobitou plechem. Přijeli s ním čtyři nosiči a byli chudáci úplně zmordovaní, než mu tu truhlu vytáhli do baráku. Otloukli mi všechna futra u dveří…“

„Inu,“ protáhl jsem po chvilce přemýšlení. „Koneckonců tohle je jeho soukromá věc. Slyšel jsem o milionáři, který s sebou všude vláčel sadu nočníků… Když někomu dělá dobře mít figurínu své ženy v životní velikosti… Mimochodem, ono je docela možné, že vystihl spády našeho Simoneta a podstrčil mu místo ženy tuhle loutku… Hrome, co když s sebou tu loutku vozí právě pro takovéhle případy?“ Vmyslel jsem se do Simonetovy kůže a otřásl jsem se. „Teda fór je to báječnej!“

„Tak vidíte, už jste to všecko vysvětlil,“ poznamenal hoteliér.

Tón jeho hlasu se mi nelíbil. Chvíli jsme se na sebe dívali. Pořád ještě mi byl sympatický. Ale co tím sleduje? Proč mi blbne hlavu těmi africkými nesmysly? Přece nejsem reportér a nemám v úmyslu dělat tomuhle podniku reklamu… Ba ne, já už toho mám dost. Víckrát na tohle téma s panem Alekem Snewarem mluvit nebudu. Jestli si zamanul svést mě na falešnou stopu, tak se mu to nepodaří.

„Podívejte,“ řekl jsem, „rušíte mě, Aleku. Seďte tady, já si zajdu ke krbu. Musím si to pořádně promyslet.“

„Už je tři čtvrti na pět,“ připomněl mi hoteliér.

„No a co? Dneska už stejně spát nemůžu. Upozorňuju vás, Aleku, vůbec nepředpokládám, že už události skončily. Proto zůstaňte tady ve vestibulu a buďte v pohotovosti.“

„Prosím, když je to třeba…“

Zašel jsem do salónku ke krbu (Lelius na mě zase nevrle zachrčel), vzal jsem pohrabáč a začal se šťourat v doutnajících uhlících.

Příhoda se Simonetem se tedy jakžtakž vysvětlila a můžu ji pustit z hlavy. Vlastně naopak! V žádném případě ji pustit z hlavy nesmím!

Jestliže v jedenáct hodin v noci byla v pokoji paní Mausesové loutka, kde byla tou dobou skutečná paní Mausesová? Tedy vtip je to skutečně ohromný… ale je v něm něco příliš humpoláckého… A je to vůbec vtip? Není to pokus získat alibi? Ale ne, jaké k čertu alibi, je noc, tma, takovéhle alibi se dá potvrdit jedině hmatem, jenže hmatem nevzniká alibi, ale fór… Co mě na tom vlastně zaráží? Jen jedno: Simonetův pokoj sousedí s pokojem Olafovým. Dá se předpokládat například, že Mausesovi potřebovali, aby Simonetův pokoj byl od jedenácti hodin na určitou dobu prázdný. A to je to, co mě zaráží. Na odlákání pana Simoneta přece vůbec nebylo třeba loutky, na to bohatě stačila skutečná paní Mausesová. To by byl nejpřirozenější, a navíc mnohem spolehlivější způsob. Ale když už použili tak nepřirozené a nespolehlivé formy, jako je loutka, znamená to, že bylo nutné, aby opravdová paní Mausesová byla tou dobou někde jinde. Paní Mausesová… křehoučká, zhýčkaná krasavice s chováním tak vybraným, že to až hraničí se stupiditou… Ba ne, takhle se nikam nedostanu. Nemohu sice ten báječný žert nadobro ignorovat, ale zatím nevidím, v čem by mi tahle historka mohla být něco platná…

Je to ale mizerná situace, žádná z nitek nikam nevede. Předně nemám ani jednoho podezřelého. Za druhé je naprosto nepochopitelné, jak k vraždě došlo. To nejhlavnější je nepochopitelné. Čert vzal vraha!

Ale řekněte mi, jak to udělal? Jak? Okno je otevřené, ale na rámu žádné stopy, žádné stopy na římse ani ve sněhu. Zezdola, zprava ani zleva není možné se k oknu dostat, zbývá jedině seshora. Ze střechy po provaze.

Ale v tom případě by byly stopy na okraji střechy. Můžu se tam samozřejmě znovu podívat, ale vzpomínám si docela jasně, že sníh byl zdupán jedině v okolí Hincusova lehátka. Teď už nezbývá nic kromě nějakého Carlssona s vrtulí zapíchnutou v zadku. Vletěl dovnitř, zakroutil krajanovi krkem a zase vyletěl… Takže mi zbývají jenom dvě chatrné hypotézičky. První — to jsou všelijaké ty tajné otvory, maskované dveře a dvojité stěny. A druhá — nějaký génius vynalezl nové technické zařízení umožňující otáčet zvenku klíčem, který je zastrčen zevnitř, a nezanechat na něm žádné stopy…

Obě tyhle hypotézy směřují přímo k Alekovi, majiteli hotelu a vynálezci v jedné osobě. Tak. No a jak tedy vypadá alibi tohoto člověka?

Do půl desáté sedí bez jediného přerušení u karetního stolku. Asi tak od za pět minut deset až do okamžiku, kdy byla objevena mrtvola, jsem ho měl buď v dohledu, nebo v doslechu. Na vraždu mu zbývá přibližně dvacet až pětadvacet minut, kdy ho nevidí vůbec nikdo nebo jenom Kajsa, které podle vlastních slov dal pohlavek. Takže teoreticky vrahem může být, zná-li tajný vchod nebo má-li k dispozici přístroj, který zvenku otáčí klíčem a nezanechává stopy. Nejsou mi sice jasné motivy (přece to neudělal kvůli reklamě!), i psychologicky je celé jeho chování naprosto nevysvětlitelné, ale opakuji, teoreticky to mohl být on. Zapamatujme si to a můžeme jít dál.

Du Barnstoker. Alibi nemá. Ale je to vetchý stařec, prostě by neměl sílu zlomit člověku vaz. Simonet. Alibi nemá. Zlomit vaz by mohl, je to silný chlap, a navíc trochu vyšinutý. Nechápu, jak se dostal k Olafovi do pokoje. A pokud se tam dostal, nechápu, jak se dostal ven.

Teoreticky mohl ovšem docela náhodou objevit onen samospasitelný tajný vchod. Nechápu motivy, nechápu veškeré jeho chování po vraždě.

Nic nechápu. Hincus… Hincusův dvojník… Měl bych si dát ještě jedno kafe. To by byla nádhera vyfláknout se na všechno a zalézt do kanafasu…

Brun. Ano, to je jediná nitka, která se zatím nepřetrhla. Tohle mládě mi zalhalo. Vidělo paní Mausesovou, ale řeklo, že ji nevidělo.

Laškovalo s Olafem u dveří Olafova pokoje, ale řeklo, že mu dalo facku u dveří jídelny… A tu jsem si najednou vzpomněl. Seděl jsem právě tady, v tomhle křesle. Podlaha se zachvěla, ozvalo se dunění laviny. Podíval jsem se na hodinky, bylo deset hodin dvě minuty, a vtom nahoře bouchly dveře. Zrovna nahoře. Někdo prudce přibouchl dveře. Kdo? Simonet se tou dobou holil. Du Barnstoker spal a je možné, že ho právě tahle rána probudila. Hincus ležel svázaný pod stolem.

Hoteliér a Kajsa byli v kuchyni. Mausesovi byli ve svých pokojích.

Dveřmi mohli tedy prásknout Olaf, Brun nebo vrah. Například Hincusův dvojník… Odhodil jsem pohrabáč a rozběhl se nahoru.

Pokoj děťátka byl prázdný, a tak jsem zaklepal u du Barnstokera.

Děťátko s tvářemi zabořenými v dlaních sedělo zvadle u stolu. Du Barnstoker, zachumlaný do skotského plédu, klimbal v křesle u okna.

Sotva jsem vstoupil, oba prudce zvedli hlavu.

„Sundejte brýle!“ nařídil jsem děťátku ostře a děťátko okamžitě poslechlo.

No ovšem, byla to dívka. A po čertech hezká, třebaže měla oči zarudlé a napuchlé pláčem. Sedl jsem si proti ní a řekl: „Podívejte, Brun. V devět hodin deset vás paní Mausesová viděla stát s Olafem u dveří jeho pokoje. Neřekla jste mi pravdu. S Olafem jste se nerozešla u dveří jídelny. Kde jste se rozešli? Kde, kdy a za jakých okolností?“

Chvíli se na mě dívala, rty se jí třásly, zarudlé oči se jí znovu zalily slzami. Pak si rukama zakryla tvář.

„Byla jsem u něho na pokoji,“ řekla.

Du Barnstoker zoufale zasténal.

„Nemusíte bědovat, strýčku!“ řekla Brun a okamžitě se rozdurdila.

„Nestalo se nic nenapravitelného. Líbali jsme se, byla i dost legrace, ale zima, protože měl celou tu dobu otevřené okno. Měl takový náhrdelník, nějaké korále, a pořád mi je chtěl navlíknout na krk, ale pak se ozval rachot, a já jsem řekla: ‚Poslouchejte, lavina! A on mě najednou pustil a popadl se za hlavu, jako by si byl na něco vzpomněl…

Znáte to, jak se lidi chytají za hlavu, když si na něco vzpomenou, na něco důležitého… To trvalo jenom několik vteřin. Přiskočil k oknu, ale hned se vrátil, popadl mě za ramena a doslova vystrčil na chodbu. Málem jsem upadla. A on hned za mnou prudce přibouchl dveře. Přitom nic neříkal, jen šeptem zaklel, a pak si ještě pamatuju, jak otočil klíčem v zámku. Víc jsem ho neviděla. Dostala jsem strašnou zlost a šla rovnou do svého pokoje…“

„Aha,“ řekl jsem. „Tak on se chytil za hlavu, jako by si byl na něco vzpomněl, a rozběhl se k oknu… Třeba na něho někdo zavolal.“

Brun pohodila hlavou.

„Ba ne. Nic jsem neslyšela, jenom dunění laviny.“

„A odešla jste hned? Nezdržela jste se za dveřmi ani chvilku?“

„Hned. Měla jsem děsnou zlost.“

„A jak to šlo po sobě od chvíle, kdy jste s ním odešla z jídelny?

Povězte mi to ještě jednou.“

„Řekl, že mi chce něco ukázat,“ vysvětlovala se sklopenou hlavou.

„Vyšli jsme na chodbu a on mě táhl k sobě na pokoj. Samozřejmě jsem se bránila… no, prostě jsme spolu trochu laškovali. Potom, když už jsme stáli u jeho dveří…“

„Moment! Říkala jste, že jste viděli Hincuse.“

„Ano, viděli. Hned jak jsme vyšli do chodby. On zrovna zahýbal z chodby ke schodům.“

„Aha. Tak pokračujte.“

„Když jsme pak stáli u dveří Olafova pokoje, objevila se ta Mauseska.

Samozřejmě dělala, jako že nás nevidí, ale mně bylo trapně.

Hnusí se mi, když se kolem mě poflakujou lidi a vyvalujou oči. No… a tak jsme šli k Olafovi.“

„Rozumím.“ Zašilhal jsem po du Barnstokerovi. Stařec seděl a obracel oči k nebi. Patří mu to. Tihle strýčínkové budou donekonečna přesvědčeni, že pod jejich ochrannými křídly vyrůstají andělíčkové. A andělíčkové zatím padělají směnky. „No dobrá. Pilo se něco u Olafa?“

„Myslíte já?“

„Mě zajímá, jestli něco pil Olaf.“

„Ne. Ani on, ani já. Nic jsme nepili.“

„Je podezření, že byl Olaf před zavražděním otráven pomalu působícím jedem. Nevšimla jste si ničeho, co by tuto domněnku potvrzovalo?“

„Čeho jsem si mohla všimnout?“

„Obvykle se to pozná, když někomu není dobře,“ vysvětlil jsem.

„A zvlášť, když je tomu člověku před vašima očima hůř a hůř.“

„Nic takového se nestalo,“ řekla Brun rázně. „Cítil se výborně.“

„A z toho, co říkal, si nevzpomínáte na nic podivného?“

„Já si nevzpomínám vůbec na nic,“ odpověděla Brun tiše. „Bylo to obyčejné pindání. Legrácky, vtípky… Mluvili jsme spolu o motocyklech, o lyžích. Mám dojem, že to byl výborný mechanik. Měl přehled o všech možných motorech…“

„Když spadla ta lavina, to jste seděli nebo stáli?“

„Stáli. Hned u dveří.“

„A jste si jista, že se od vás rozběhl právě k oknu?“

„No… jak bych to řekla… Popadl se za hlavu, otočil se ke mně zády, udělal krok nebo dva k oknu… směrem k oknu… no, já nevím, jak to mám ještě říct, samozřejmě je možný, že to nebylo zrovna k oknu, ale já prostě v pokoji nic jinýho neviděla než okno…“

„Hýbal Olaf s nějakým nábytkem?“

„S nábytkem?… Jo ano, hýbal. To, jak prohlásil, že mě nepustí ven, přistrčil ke dveřím křeslo… no a pak ho samozřejmě zase odstrčil.“

Vstal jsem.

„To je pro dnešek všechno,“ řekl jsem. „Jděte si lehnout. Dneska už vás nebudu obtěžovat.“

Du Barnstoker rovněž vstal a vykročil ke mně se vztaženýma rukama.

„Drahý inspektore! Jistě chápete, že jsem neměl nejmenší tušení…“

„Ano, pane Barnstokere,“ řekl jsem. „Děti vyrůstají. Všechny děti, dokonce i děti nebožtíků. Ale napříště už jí nedovolujte nosit tmavé brýle, du Barnstokere. Oči jsou zrcadlem duše.“

Opustil jsem je, aby mohli v klidu přemýšlet nad těmito perlami policejní moudrosti, a sešel jsem do vestibulu.

„Jste rehabilitován, Aleku,“ oznámil jsem hoteliérovi.

„Copak jsem byl odsouzen?“ podivil se a zvedl oči od kalkulačky.

„Chci tím říct, že vás zbavuji veškerého podezření. Teď máte stoprocentní alibi. Ale nemyslete si, že vás to opravňuje k tomu, abyste mi vtloukal do hlavy nějaký sombismus a mombismus… A nepřerušujte mě! Teď zůstanete na místě a budete tady sedět tak dlouho, dokud vám nedovolím vstát. Mějte na paměti, že s tím jednorukým chlapíkem musím první mluvit já.“

„A co když se probudí dřív než vy?“

„Já nejdu spát,“ řekl jsem. „Chci prohledat dům. Jestli se ten ubožák probudí a bude někoho volat, třeba mámu, okamžitě pro mě pošlete.“

„Rozkaz,“ utrousil hoteliér. „Ale mám otázku, denní řád v hotelu zůstane beze změny?“

Zamyslel jsem se.

„Ano, nejspíš ano. V devět hodin snídaně. Pak se uvidí… A teď tohle, Aleku. Dejme tomu, že byste se musel v tomhle domě schovat.

Nadlouho. Na několik dní. Kde byste se ukryl?“

„Hm,“ zahučel pochybovačně. „Vy si přece jenom myslíte, že je v domě někdo cizí?“

„Kde byste se ukryl?“ opakoval jsem.

Hoteliér pokýval.

„Nenechte se balamutit,“ řekl. „Čestné slovo, tady není kde se schovat Dvanáct pokojů, z nich jenom dva jsou prázdné, ale Kajsa v nich každý den uklízí, určitě by si všimla… Sklep zamykám zvenčí na visací zámek… Půdu nemáme, mezi střechou a stropem se dá sotva prostrčit ruka… Provozní prostory se tady zavírají zvenku a kromě toho tam celý den pobíhám já nebo Kajsa. No a to je vlastně všecko…

Snad kdybyste se podíval ke generátorům, tam nechodím tak často.“

„Dejte mi klíče,“ řekl jsem.

Prohlížel jsem, hledal jsem, prolezl jsem sklep, nahlédl do sprchy, prozkoumal garáž, kotelnu, obhlédl generátory, zalezl jsem dokonce do podzemního skladu topného oleje, ale nikde jsem nic neobjevil.

Upřímně řečeno, ani jsem nečekal, že něco objevím, to by bylo příliš jednoduché, ale ta zpropadená úřednická svědomitost mi nedovolila nechat za sebou nějaká bílá místa. Dvacet let bezúhonné služby je dvacet let bezúhonné služby. V očích nadřízených, ostatně právě tak v očích podřízených, je vždycky lepší vypadat jako svědomitý blbec než jako jiskrný talent, který všude sbírá jenom smetánku. A tak jsem čmuchal, plazil se, prodíral se špínou, vdechoval prach a smrad, litoval se a nadával na pitomý osud.

Když jsem zlostný a zmazaný vylezl z podzemního skladiště, začínalo svítat. Měsíc pobledl a sklonil se k západu. Šedivé masívy skal se potáhly namodralou clonou. Údolí bylo plné čerstvého, sladkého, mrazivého vzduchu. A přitom já na to všecko kašlu!

Už jsem docházel k domu, když se otevřely dveře a na zápraží vyšel hoteliér.

„Á!“ vydechl, když mě spatřil. „Zrovna jdu pro vás. Ten ubožák se probudil a volá mámu.“

„Už jdu,“ řekl jsem a oprašoval si sako.

„Tedy… vlastně nevolá mámu,“ opravil se hoteliér. „Volá Olafa Andvaraforse.“