Hotel U mrtveho alpinisty

10

Sešel jsem do vestibulu a zachmuřeně jsem řekl hoteliérovi: „Hincus se úplně pomátl. Nemáte něco pro uklidnění? Něco silnějšího?“

„Všechno mám,“ odpověděl majitel.

„Tak to zařiďte,“ řekl jsem a podal mu klíč.

Hučelo mi v hlavě. Bylo za pět minut čtyři. Byl jsem unavený, vzteklý, a co hlavně, nepociťoval jsem žádný lovecký zápal. Moc dobře jsem si uvědomoval, že tenhle případ je nad mé síly. Nikde náznak rozuzlení, naopak čím dál je to horší. Neschovává se v hotelu někdo, kdo se podobá Hincusovi? Co když má Hincus opravdu dvojníka — nebezpečného gangstera, maniaka a sadistu? To by ledacos vysvětlovalo, ale v tom případě bych musel luštit problém, kde a jak se dokáže schovávat. No nic, posvítím si na manžele Mausesovy.

Starý Mauses mě k sobě do pokoje nepustil. Na zaklepání vyšel ven v obrovském orientálním županu, s obligátním hrnečkem v ruce a doslova mě vytlačil do chodby svým tlustým břichem.

„Vy máte v úmyslu povídat si tady?“ zeptal jsem se unaveně.

„Ano, mám,“ odpověděl vyzývavě a dýchl mi do tváře silnou, složitou a nepochopitelnou směsicí vůní. „Zrovna tady. V Mausesově domě nemá žádný policajt co dělat“ „V tom případě pojďte radši do kanceláře,“ navrhl jsem.

„No, no, do kanceláře, to bych mohl.“ Usrkl z hrnku. „Ačkoli neshledávám, o čem bychom si spolu měli povídat. Nepodezříváte mě snad z vraždy? Mě, Mausese?“

„Ne,“ řekl jsem. „Chraň bůh…“

V kanceláři jsem ho usadil do křesla a sám jsem si sedl za stůl.

„Nelíbí se mi naše policie,“ oznámil mi Mauses okamžitě a upřeně se na mě zadíval. „Nelíbí se mi tenhle hotel. Vraždy, laviny… psi, zloději, randál v nočních hodinách…Co je to za pobudu, co se povaluje v mém třetím apartmá? Zaplatil jsem vám za třetí apartmá! Byl jste povinen požádat mě nejdřív o svolení!“

Nedokázal jsem se s ním přít, neměl jsem sil vysvětlovat mu, že si mě v opilosti plete s hoteliérem. Proto jsem řekl pouze: „Správa hotelu se vám hluboce omlouvá, pane Mausesi, a slibuje, že hned od zítřka obnoví status quo.“

„To znamená, že i ten mrtvý obživne?“ informoval se jizlivě ten odporný dědek. „To mi taky slíbíte? Já jsem Mauses, pane! Albert Mauses. — Já nejsem zvyklý na podobné nebožtíky, psy, trhany, laviny…“

Seděl jsem se zavřenýma očima a čekal.

„Nejsem zvyklý, aby se v noci někdo dobýval k mé ženě,“ pokračoval Mauses. „Nejsem zvyklý prohrávat tři stovky za jediný večer s nějakými kočovnými kouzelníky, kteří si hrajou na aristokraty… Ten Barl… to je jednoduše falešný hráč. A s falešnými hráči si Mauses ke stolu nesedá! Mauses, to je Mauses, pane!“

Ještě dlouho vrčel, špačkoval, hlučně usrkával, říhal, odfrkoval a já jsem si na celý život zapamatoval, že Mauses je Mauses, že je to Albert Mauses, pane, že není zvyklý na tohle, na tamto a na ten zatracený sníh a že je zvyklý na tohle, na tamto a na jehličnaté koupele, pane… Seděl jsem se zavřenýma očima a, abych se nějak rozptýlil, představoval jsem si v duchu, jak nejspíš nepouští svůj hrnek z ruky, ani když si jde lehnout, jak hlasitě chrápe, pohvizduje nosem, ale hrnek přitom drží opatrně ve výši v natažené ruce a čas od času ze spaní usrkne… Pak se rozhostilo ticho.

„Tak je to, inspektore,“ dodal ještě a vstal. „Dobře si zapamatujte to, co jsem vám teď řekl, a doufám, že si z toho vezmete poučení na celý život. Hodně vám to pomůže, pane. Dobrou noc.“

„Okamžik,“ řekl jsem. „Mám dvě maličké otázky.“ Viděl jsem, jak chce pobouřeně otevřít ústa, ale byl jsem pohotovější a nenechal jsem ho promluvit. „Kdy přibližně jste opustil jídelnu, pane Mausesi?“

„Přibližně!“ zachrochtal. „A tímhle způsobem vy chcete vyřešit nějaký zločin? Přibližně! A nemohl bych si na to náhodou sednout?“

zeptal se jízlivě.

„Ale ovšem, promiňte.“

„Děkuji vám, inspektore,“ pronesl ještě jízlivěji a sedl si. „Tak podívejte, opustil jsem ji s paní Mausesovou, do jejíhož pokoje jste dnes v noci tak neomaleně vniknul, aniž jste k tomu měl právo, navíc nikoliv sám a kromě toho bez zaklepání, nemluvě už o tom, že jste k tomu neměl žádný písemný příkaz nebo něco podobného. Je přirozené, že od dnešní policie nemohu očekávat zachovávání takových nuancí zákona, jako je ohleduplné respektování práva každého poctivého občana přebývat ve svém domě jako ve svém hradě, a zejména, pane, jde-li o ženu, o manželku, pane, o manželku Mausese, Alberta Mausese, inspektore!“

„Ano, ano, bylo to neuvážené,“ řekl jsem. „Vám i paní Mausesové se hluboce omlouvám.“

„Nemohu vaši omluvu přijmout do té doby, inspektore, dokud si naprosto jednoznačně neujasním, jaký člověk to leží v třetím pokoji, který patří mně, na podkladě čeho se usadil v místnosti sousedící s ložnicí mé ženy a proč ho hlídá pes.“

„Sami jsme si ještě zcela jednoznačně neujasnili, co je to za člověka,“ řekl jsem a znovu jsem zavřel oči. „Havaroval s automobilem, je to invalida, nemá ruku a momentálně spí. Jakmile bude zjištěna jeho totožnost, okamžitě vám to oznámíme, pane Mausesi.“ Otevřel jsem oči. „A teď se vraťme ke chvíli, kdy jste s paní Mausesovou opouštěli jídelnu. Kdy to bylo přesně?“

Zvedl hrnek k ústům a hrozivě se na mě podíval.

„Vaše vysvětlení mě uspokojilo,“ prohlásil. „Doufám, že dodržíte svůj slib a ihned mi ohlásíte nová zjištění.“ Usrkl. „Nuže, vstali jsme s paní Mausesovou od stolu a opustili sál přibližně…“ Přimhouřil oči se značnou dávkou ironie a opakoval: „Přibližně, inspektore, v jedenadvacet hodin třicet tři minuty a nějaké vteřiny místního času! Uspokojuje vás to? To je báječné. Můžete přejít ke své druhé a doufám poslední otázce.“

„Ta první ještě neskončila,“ namítl jsem. „Odešel jste ze sálu ve dvacet jedna třicet tři. A potom?“

„Potom? Potom jsem se vrátil do svého pokoje, okamžitě jsem se odstrojil a šel spát. A spal jsem do té doby, než propukl ten hnusný randál a hemžení v třetím pokoji, který platím. Jedině vrozená zdrženlivost a vědomí, že jsem Mauses…“

„Ano, ano, ovšemže,“ přitakal jsem spěšně. „Ještě jednu, poslední, otázku, pane Mausesi.“

„Ale poslední!“ řekl a výhružně potřásl ukazovákem.

„Nevšiml jste si náhodou, v kterou dobu odcházela paní Mausesová z jídelny?“

Rozhostilo se děsivé mlčení. Mauses modral a upíral na mě kalné, vytřeštěné oči.

„Jak se zdá, odvažujete se předpokládat, že Mausesová manželka má něco společného s vraždou,“ pronesl přiškrceně. Zoufale jsem zavrtěl hlavou, ale nebylo to nic platné. „A taky se zdá, že se odvažujete počítat s tím, že vám Mauses za takových okolností bude poskytovat nějaké informace. Nebo snad dokonce…“

Zavřel jsem oči. V průběhu následujících pěti minut jsem vyslechl řetěz nejfantastičtějších předpokladů o tom, co mám v úmyslu a co jsem si vzal do hlavy, abych ohrozil čest, důstojnost, majetek a rovněž fyzickou bezpečnost Mausese, pane, ne nějakého prašivého psa, který je evidentním semeništěm blech, ale Mausese, Alberta Mausese, pane, jste vůbec schopen si to uvědomit nebo ne? Potom se Mauses zarazil, vyčkal, až otevřu oči, a dodal s nevyslovitelným pohrdáním: „Ostatně, je směšné připisovat tak nicotné osobnosti natolik důmyslné záměry. Je to směšné a Mausese nedůstojné. Přijímám vaši omluvu, pane, a v úctě se vám poroučím. A nejen to. Po zvážení všech okolností… Uvědomuji si, že bezesporu nedokážete být tak ušlechtilý, abyste nechal mou ženu na pokoji a ušetřil ji svých hloupých otázek.

Proto vám dovoluji položit jí tyto otázky — ne víc než dvě, pane! — v mé přítomnosti. A to hned. Následujte mě!“

V duchu jsem zajásal a vykročil za ním. Zaklepal na dveře paní Mausesové, a když se ozvala, skřípavě zacukroval: „Je možno vstoupit, drahá? Nejsem sám.“ Bylo možno. Drahá stále ještě napolo ležela pod stojací lampou, nyní však kompletně oblečená.

Přivítala nás svým okouzlujícím úsměvem. Mauses k ní přicupital a políbil jí ruku. V té chvíli jsem si bůhvíproč vzpomněl, jak hoteliér tvrdil, že ji tříská karabáčem.

„Tohle je inspektor, drahá,“ poznamenal Mauses chrčivě a svalil se do křesla. „Vzpomínáte si na inspektora?“

„Jak bych mohla zapomenout na našeho roztomilého pana Glebského!“

odpověděla krasavice. „Posaďte se, inspektore, buďte tak laskav.

Čarovná noc, není-liž pravda? Kolik je v ní poezie!“

Sedl jsem si na židli. Už mi to začínalo lézt krkem. Tak a dost, rozhodl jsem se v duchu. Šmytec!

„Madam,“ řekl jsem suše. „Vyšetřováním bylo zjištěno, že jste včera večer přibližně o půl deváté odcházela z jídelny. Bezesporu to potvrzujete.“

Starý Mauses se neklidně zavrtěl v křesle, ale paní ho předběhla.

„Ovšemže to potvrzuji,“ odpověděla. „Proč bych to měla popírat?

Potřebovala jsem se vzdálit, tak jsem se vzdálila.“

„Jestli tomu dobře rozumím, zašla jste sem do svého pokoje a zpátky do jídelny jste se vrátila krátce po deváté. Je to tak?“

„Ano, ovšem. Sice si nejsem tak docela jista tím časem, nedívala jsem se na hodinky… ale nejspíš to bylo právě tak, jak říkáte.“

„Byl bych rád, kdybyste si vzpomněla, jestli jste cestou z jídelny a zpátky do jídelny někoho viděla.“

„Ano… myslím, že ano,“ řekla paní Mausesová. Svraštila čelíčko a já byl napjatý jako struna. „No ovšem!“ vykřikla najednou. „To když už jsem se vracela, zahlédla jsem na chodbě páreček…“

„Kde?“ zeptal jsem se rychle.

„No… hned vlevo od podesty. Byl to náš ubohý Olaf a to legrační stvoření… nevím, je-li to chlapec nebo dívka… Kdo to je, Mausesi?“

„Moment,“ vyhrkl jsem. „Jste si jista, že stáli vlevo od podesty?“

„Naprosto jista. Stáli tam, drželi se za ruce a velice roztomile si povídali. Pochopitelně jsem se tvářila, jako bych je nepostřehla…“

Aha, tak proto ta kratičká zámlka, když jsem mluvil s děťátkem!

Uvědomilo si, že mohli být viděni před Olafovým pokojem, nedokázalo si vymyslet žádnou výmluvu, a tak začalo lhát v naději, že to projde.

„Jsem žena, inspektore,“ pokračovala paní Mausesová, „a nikdy se nevměšuji do záležitostí druhých lidí. Za jiných okolností byste se ode mě nedověděl ani slovo, ale nyní, jak se zdá, musím, jsem nucena být zcela upřímná… Není-liž pravda, Mausesi?“

Z křesla se ozvalo neurčité zahuhlání.

„A kromě toho,“ pokračovala paní Mausesová, „ale to už asi nemá zvláštní význam… Když jsem sestupovala ze schodů, potkala jsem toho malinkého nešťastného človíčka…“

„Hincuse,“ vymáčkl jsem ze sebe sípavě a odkašlal si. Něco se mi vzpříčilo v hrdle.

„Ano, Hincuse… Myslím, že se tak jmenuje… Představte si, inspektore, on má tuberkulózu. To je zvláštní, člověk by to do něho neřekl.“

„Prosím o prominutí,“ vypravil jsem ze sebe. „Když jste ho potkala, to šel po schodech z vestibulu?“

„Tohle snad už by mohl pochopit i policajt,“ zatroubil Mauses popuzeně.

„Moje žena řekla jasně, že sestupovala ze schodů. Z toho vyplývá co? Že on šel proti ní nahoru…“

„Nerozčilujte se, Mausesi,“ pronesla vlídně paní Mausesová. „Inspektor se prostě zajímá o podrobnosti… Ano, inspektore, šel proti mně nahoru a nejspíš opravdu z vestibulu. Minuli jsme se a šli každý svou cestou.“

„Jak byl oblečen?“

„Příšerně! Měl nějaký hrozný kožich… Dokonce od něho vanul, s prominutím, zápach… pach mokré srsti, psiny… Nevím jak vy, inspektore, ale já si myslím, že člověk, který nemá prostředky na to, aby se slušně oblékal, má sedět doma, věnovat se tomu, aby si tyto prostředky opatřil, a nejezdit na místa, kde se zdržuje lepší společnost“ „Tady je víc lidí, kterým bych radil,“ utrousil Mauses s ústy nad okrajem hrnku, „aby seděli doma a nejezdili na místa, kde se zdržuje lepší společnost. Tak co, inspektore, už jste konečně hotov?“

„Ne, ještě docela ne,“ odpověděl jsem pomalu. „Mám ještě otázku…

Když jste se po skončení bálu vrátila do svého pokoje, madam, tak jste nejspíš ulehla a tvrdě usnula.“

„Tvrdě usnula? Jak bych vám to řekla… Trochu jsem dřímala…“

„A pravděpodobně vás něco probudilo. Protože když jsem později tak neomaleně vrazil do vašeho pokoje — ještě jednou prosím o prominutí — to jste nespala…“

„Aha, takhle to myslíte… Ne, nespala jsem… Ano, opravdu jsem nespala, ale nemohu říci, inspektore, že by mě bylo něco probudilo.

Prostě jsem cítila, že dnes pořádně neusnu, a rozhodla jsem se chvilku číst… Ale pokud jste se chtěl dovědět, zdali jsem v noci slyšela nějaký podezřelý hluk, tak vám mohu s jistotou oznámit že nikoli. Neslyšela.“

„Žádný hluk?“ podivil jsem se.

Podívala se na Mausese, jak se mi zdálo, s určitými rozpaky. Nespouštěl jsem ji z očí.

„Nevzpomínám si na žádný,“ řekla nejistě. „A vy, Mausesi?“

„Absolutně na žádný,“ prohlásil Mauses rázně. „Pokud nepočítám ten nechutný randál, který vyvolali tihle pánové…“

„Žádný z vás tedy neslyšel ani hluk padající laviny?“

„Jaké laviny?“ podivila se paní Mausesová.

„Uklidněte se, drahá,“ řekl Mauses. „Nic hrozného se neděje.

Kousek odtud v horách spadla lavina, povím vám o tom později… Tak co, inspektore, teď už to snad stačí.“

„Ano,“ řekl jsem. „Teď to stačí.“ Vstal jsem. „Ale ještě jednu, opravdu poslední otázku. Včera přes den, krátce před hlavním jídlem, jste šla na střechu, paní Mausesová…“

Dala se do smíchu a přerušila mě: „Ne, to jsem nešla na střechu. Šla jsem po schodišti z vestibulu do patra a z roztržitosti, v zamyšlení, jsem pokračovala dál po těch děsivých schůdkách na půdu. Bylo mi strašně trapně, když jsem najednou před sebou viděla dveře, prkna.. V první chvíli jsem si ani neuvědomovala, kde jsem se to ocitla…“

Měl jsem velikou chuť se jí zeptat, proč vůbec šla do patra. Neměl jsem nejmenší tušení, co tam mohla pohledávat, i když se dalo předpokládat, že to bylo v nějaké souvislosti s jejími pletkami se Simonetem, do nichž jsem náhodně zasáhl. Ale tu jsem se podíval na starého a všechny tyhle předpoklady jsem okamžitě pustil z hlavy. Na Mausesových kolenou ležel karabáč, černé důtky se silným držadlem a mnoha pletenými prameny, v nichž probleskoval kov. Zhrozil jsem se a odvrátil pohled.

„Děkuji vám, madam,“ zamumlal jsem. „Poskytla jste mi při vyšetřování neocenitelnou pomoc.“

Cítil jsem strašnou únavu. Dovlekl jsem se do vestibulu a sedl si vedle hoteliéra, abych si trochu odpočinul. Stále jsem měl před očima děsivou představu karabáče a musel jsem zatřást hlavou, abych ji odehnal.

Do toho mi nic není. To je jejich rodinná záležitost, mě se to netýká… V očích mě řezalo, jako bych je měl plné písku. Určitě bych si měl aspoň dvě hodinky pospat, ale zároveň jsem cítil, že bych teď neusnul. Po hotelu se potloukají Hincusovi dvojníci. Děťátko du Barnstokera lže. A s paní Mausesovou taky není všechno v pořádku. Buď spala jako dřevo, a pak je nepochopitelné, co ji probudilo a proč předstírá, že skoro nespala. Nebo nespala, a pak je nepochopitelné, že neslyšela lavinu ani hluk v sousedním pokoji. A už vůbec nerozumím tomu, co se ve skutečnosti přihodilo Simonetovi… Jak by se na mém místě zachoval Zgut? Ten by si okamžitě vybral všechny, kteří by měli sílu zakroutit dvoumetrovému Vikingovi krkem, a věnoval by se výhradně jim. A zatím já se tady babrám s tím neduživým děťátkem, s mrňavým schizofrenikem Hincusem…

Podíval jsem se na hoteliéra. Svědomitě mačkal knoflíky kalkulačky a něco si zapisoval do účetní knihy.

„Poslyšte, Aleku,“ řekl jsem, „mohl by se ve vašem hotelu ukrýt tak, aby nebyl zpozorován, Hincusův dvojník?“

Šéf zvedl hlavu a podíval se na mě.

„Zrovna Hincusův dvojník?“ zeptal se věcně.

„Ano. Zrovna Hincusův dvojník, Aleku. Ve vašem hotelu totiž bydlí Hincusův dvojník. A neplatí za pobyt, Aleku. Zřejmě krade potraviny.

Zamyslete se nad tím, Aleku.“

Hoteliér se zamyslel.

„Nevím,“ řekl po chvilce. „Nic takového jsem nezpozoroval. Cítím jen jedno, Petře. Jdete po nesprávné cestě. Zkoumáte alibi, sháníte důkazy, hledáte motivy. Jenže mně se zdá, že v tomhle případě ztrácejí obvyklé pojmy vašeho umění veškerý smysl, stejně jako pojem času při nadsvětelných rychlostech…“

„Takhle se na to díváte?“ zeptal jsem se trpce.

„Jak to myslíte?“

„Myslím celou tu vaši filozofii ohledně alibi při nadsvětelných rychlostech. Mně hlava div nepraskne, a vy mi tu vykládáte nesmysly.

Kdybyste radši přinesl kafe.“

Hoteliér vstal.

„Přece jenom jste ještě nedozrál, Petře,“ řekl mi. „A já čekám, kdy už konečně dozrajete.“

„Proč na to čekáte? Náhodou už jsem přezrálý, co nevidět se utrhnu a spadnu.“

„Neutrhnete,“ uklidnil mě šéf. „Ještě zdaleka nejste zralý. A já bych se chtěl dočkat okamžiku, kdy vám moje slova budou připadat jako jediný klíč k pochopení celého tohoto případu.“

„Proboha,“ zamumlal jsem, „umím si živě představit, jaká to budou slova!“

Hoteliér se shovívavě usmál a zamířil ke kuchyni. Na prahu se zastavil a řekl provokativně: „Víte co? Co kdybych vám teď pověděl, jakou konkrétní příhodu zažil náš bláznivý fyzik?“

„No, zkuste to,“ vybídl jsem ho.

„Náš bláznivý fyzik vlezl do postele k paní Mausesové a místo živé ženy tam našel bezduchou loutku. Figurínu, Petře, studenou figurínu.“