Hotel U mrtveho alpinisty

5

Zastavil jsem se před Hincusovým pokojem a obezřetně jsem se rozhlédl. Chodba byla jako vždy prázdná. Z kulečníkového sálu cvakaly koule, byl tam Simonet. Du Barnstoker a Olaf seděli u Olafa.

Děťátko si hrálo venku s motocyklem. Mausesovi byli ve svém pokoji.

Hincus seděl na střeše. Před pěti minutami sestoupil do bufetu, vzal si další láhev, zašel do svého pokoje, navlékl si kožich a byl teď nejspíš odhodlán inhalovat čistý vzduch přinejmenším do večeře. A já stál před jeho pokojem, zkoušel v zámku klíče ze svazku, který jsem sebral v hoteliérově kanceláři, a zamýšlel jsem dopustit se služebního přestupku.

Pátý nebo šestý klíč měkce cvakl a já vklouzl do pokoje. Učinil jsem to tak, jak to obvykle dělávají hrdinové špionážních velkofilmů — jiné způsoby jsem neznal. Slunce už skoro zapadlo za horský hřeben, ale v pokoji bylo poměrně světlo. Vypadalo to, jako by se tu vůbec nebydlelo. Postel nebyla pomuchlaná, popelník byl prázdný a čistý, oba oválné kufry stály na prostředku místnosti.

Obsah prvního, těžšího kufru ve mně okamžitě vzbudil podezření.

Bylo to typické falešné zavazadlo: nějaké hadry, potrhaná prostěradla, povlaky a hromádka knih vybraných bez ladu a skladu. Opravdové cestovní potřeby byly ve druhém kufru. Tři soupravy prádla, pyžamo, necesér, několik plnicích per, balíček bankovek — solidní balíček, větší, než jsem měl já — a dva tucty kapesníků. Byla tam také malá stříbrná lahvička, ale prázdná, pouzdro s tmavými brýlemi a lahvička se zahraniční vinětou. Ta byla plná. A docela na dně kufru, pod prádlem, jsem našel masivní zlaté hodinky a malý dámský browning.

Sedl jsem si na podlahu a pozorně naslouchal. Zatím bylo všude ticho, ale času na rozmýšlení jsem měl po čertech málo. Prohlédl jsem si hodinky. Na víčku byl vyryt jakýsi složitý monogram, zlato bylo pravé, načervenalé, ciferník byl ozdoben symboly zvěrokruhu. Byly to bezpochyby pohřešované hodinky pana Mausese. Pak jsem si prohlédl revolver. Byla to niklovaná hračka s perleťovou pažbičkou, upřímně řečeno, žádná zbraň… Nesmysl, to všechno je nesmysl. Gangsteři se nezahazují takovými hloupostmi. A když už, tak gangsteři nekradou hodinky, dokonce ani takovéhle těžké a masivní. Aspoň ti praví gangsteři, co mají dobré jméno a reputaci.

Tak, tak, tak… Tak si to rychle sesumírujeme. Nejsou žádné důkazy, že Hincus je nebezpečný gangster, maniak a sadista, zato existuje hora důkazů, že by ho někdo za gangstera rád označil. I když zase to falešné zavazadlo…

Znovu jsem se zaposlouchal. V jídelně cinkalo nádobí — Kajsa už připravovala na stůl. Kdosi přeběhl kolem dveří. Ozval se šťavnatý Simonetův hlas: „Kde je ten inspektor? Kde je náš hrdina?“, Kajsa pronikavě zaječela, poschodí se otřáslo strašidelným chechtotem. Měl jsem nejvyšší čas zmizet. Rychle jsem vyndal náboje ze zásobníku, vstrčil je do kapsy a revolver i hodinky jsem položil zpátky na dno kufru. Sotva jsem vyběhl z pokoje a otočil za sebou klíčem, vynořil se na opačném konci chodby du Barnstoker.

„Drahý inspektore!“ zahlaholil. „Vítězství, sláva a bohatství! Takový osud potkal dnes du Barnstokery.“

Vykročil jsem mu naproti a potkali jsme se u dveří jeho pokoje.

„Oholil jste Olafa?“ zeptal jsem se.

„Představte si, že ano!“ řekl se šťastným úsměvem. „Náš milý Olaf hraje příliš stereotypně. Jako stroj, bez fantazie. Řekl bych dokonce nudně… Mimochodem, milý inspektore, už víte, jaký nový žertík provedl náš drahý nebožtík? Pojďte na chvilinku ke mně…“

Zatáhl mě k sobě, vmáčkl do křesla a nabídl mi doutník.

„Kde to mám?“ mumlal a poplácával se po kapsách. „Aha! Tak se račte podívat, co jsem dneska dostal.“ Podal mi zmuchlaný papírek.

Zase dopis. Kostrbatými tiskacími písmeny, s několika pravopisnými chybami, tam stálo: „Našly jsme vás. Drzým vás na mušce. Nepokoušejte se utécy a nedělejte hlouposti. Střílým bez vístrahy. B.“

Skousl jsem doutník a četl jsem tato slova dvakrát, třikrát…

„Nádhera, viďte?“ řekl du Barnstoker a šlechtil se před zrcadlem.

„Jak se to k vám dostalo?“

„Někdo to vstrčil Olafovi do pokoje, když jsme hráli. Olaf zrovna odskočil do baru pro nějaké pití, já seděl a kouřil doutník. Ozvalo se zaklepání, já povídám: Ano, ano, vstupte, ale nikdo neotvíral. Překvapilo mě to a najednou vidím, že u dveří leží tenhle lístek. Zřejmě ho někdo podstrčil pod dveřmi.“

„Vy jste pochopitelně vykoukl na chodbu a pochopitelně jste nikoho nezahlédl,“ řekl jsem.

„Víte, trvalo mi hezkou chvíli, než jsem se vyškrábal z toho křesla,“ řekl du Barnstoker. „Půjdeme? Abych se přiznal, mám už hlad jako vlk.“

Vstrčil jsem si lístek do kapsy a vydali jsme se do jídelny. Cestou jsme přibrali děťátko.

Vypadalo to, že už jsou všichni pohromadě. Paní Mausesová obsluhovala pana Mausese, Simonet a Olaf přešlapovali u stolku s chlebíčky, hoteliér naléval likér. Du Barnstoker a děťátko zamířili na svá místa a já se připojil k mužům. Simonet strašidelným šeptem vykládal Olafovi, jak protěžový likér působí na vnitřnosti. Olaf dobromyslně funěl a cpal se kaviárem. V té chvíli vstoupila Kajsa, obrátila se k majiteli a začala brebentit: „Pán nechce jít, pán říká, že když nejsou všichni pohromadě, že nepůjde. Až prý budou všichni na místě, tak prý přijde taky. Takhle mi to řekl… A měl tam dvě prázdné láhve…“

„Tak jdi a řekni, že už jsou všichni pohromadě,“ nařídil hoteliér.

„Pán mi nevěří. Já už jsem mu to takhle řekla, že jsou všichni pohromadě, ale pán mi…“

„O kom je řeč?“ otázal se stručně pan Mauses.

„Mluví o panu Hincusovi,“ odpověděl hoteliér. „Zdržuje se pořád ještě na střeše a já…“

„Na jaké střeše?“ prohlásilo děťátko sípavým basem. „Hincus je přece tadyhle!“ A ukázalo vidličkou na Olafa.

„Milé dítě, mýlíš se,“ poznamenal měkce du Barnstoker, Olaf se dobromyslně zašklebil a zahučel: „Olaf Andvarafors, děťátko. Ale stačí Olaf.“

„Tak proč tenhle…“ Teď mířila vidlička na mě.

„Ale sakra, Sneware,“ vykřikl Mauses, „když sem nechce jít, tak ať si tam zmrzne!“

„Velevážený pane Mausesi,“ pronesl hoteliér důstojně. „Právě nyní je nadmíru žádoucí, abyste byli všichni pohromadě. Musím váženým hostům sdělit neobyčejně potěšující novinku… Kajso rychle!“

„Ale pán nechce jít…“

Postavil jsem talířek s chlebíčkem na stůl.

„Počkejte,“ řekl jsem, „hned ho přivedu.“ Na odchodu z jídelny jsem zaslechl, jak Simonet říká: „Správně, ať se policie ujme svých povinností,“ načež propukl ve svůj záhrobní smích, který mě provázel až ke schodům vedoucím na půdu.

Vystoupil jsem po nich, otevřel hrubé dřevěné dveře a ocitl jsem se na kulaté verandě, celé zasklené, kde se podél stěn táhly úzké lavičky k odpočinku. Bylo tu zima, podivně se tu mísil pach sněhu a prachu, opodál se tyčila kupa složených lehátek. Překližkové dveře na střechu byly pootevřené.

Rovná střecha byla pokryta vysokou vrstvou sněhu, kolem verandy byl sníh udupaný a odtud k nachýlené anténě vedla prošlapaná pěšinka.

Na jejím konci nehybně seděl v lehátku Hincus. Levou rukou si na koleně přidržoval láhev, pravou měl schovanou v záňadří, nejspíš aby si ji ohřál. Do obličeje mu skoro nebylo vidět, zakrýval jej límec kožichu a štítek kožešinové čepice, jen ostražité oči tam jiskřily, jako když jedovatý pavouk vykukuje ze své skrýše.

„Pojďte, Hincusi,“ řekl jsem. „Už jsou všichni pohromadě. Čeká se na vás.“

„Všichni?“ zeptal se chraptivě.

Přikývl jsem a rozhlédl se. Slunce se skrylo za hřebenem, sníh v údolí zfialověl, přes tmavnoucí nebe začal šplhat bledý měsíc. Koutkem oka jsem si všiml, že mě Hincus pozorně sleduje.

„Proč by na mě čekali?“ zeptal se. „Jen ať začnou…“

„Šéf má pro nás nějaké překvapení.“

„Překvapení,“ opáčil Hincus a odkašlal si. „Mám tuberkulózu,“ prohlásil najednou. „Doktoři říkají, že musím být pořád na čistém vzduchu… A jíst kuřecí maso…“

Přišlo mi ho líto.

„Sakramentský život!“ řekl jsem od srdce. „Cítím s vámi. Ale normálně jíst přece taky musíte…“

„Musím, to se rozumí,“ připustil Hincus a vstal. „Najím se a zase se sem vrátím.“ Postavil láhev do sněhu. „Co myslíte, lžou doktoři nebo ne? S tím čistým vzduchem…“

„No tak, Hincusi,“ chlácholil jsem ho. „Tuberkulóza už se dneska dá vyléčit. Nejsme v devatenáctém století.“

„Ano, asi máte pravdu,“ souhlasil malátně. Zahnuli jsme do chodby.

V jídelně cinkalo nádobí a hučely hlasy. „Jděte napřed, sundám si kožich,“ řekl Hincus a zastavil se před dveřmi svého pokoje.

Přikývl jsem a vstoupil do jídelny.

„Kde máte zatčeného?“ zeptal se Simonet hlučně.

„Všechno v pořádku,“ řekl jsem. „Hned přijde.“

Du Barnstoker vykládal cosi o magii čísel. Paní Mausesová vykřikovala: „Ach!“ Simonet se trhaně pochechtával. „Nechte toho, Bardl…

Dybr…,“ hučel Mauses. „To všechno jsou středověké nesmysly.“ Nalil jsem si řádnou porci polévky a tu se objevil Hincus. Rty se mu chvěly a už zase byl nějak nazelenalý. Přivítal ho výbuch výkřiků. Hincus rychle přelétl stůl pohledem a nějak nejistě zamířil na své místo mezi mnou a Olafem. V té chvíli zacinkal hoteliér nožem o okraj talíře.

„Panstvo!“ pronesl slavnostně. „Prosím o chvilinku pozornosti!

Nyní, když jsme se tu všichni shromáždili, dovolím si vám oznámit příjemnou zprávu. Aby vyhovělo četným přáním hostů, rozhodlo se vedení hotelu uspořádat dnes slavnostní bál na počest vítání jara. Naše dnešní stolování nekončí. Bude se tančit, panstvo, přineseme víno, karty, bude veselá zábava!“

Simonet třaskavě plácl dlaněmi. Paní Mausesová rovněž zatleskala.

Všichni ožili, dokonce i nekompromisní pan Mauses si důkladně lokl z hrnku a zasípal: „No, karty — to by ještě ušlo…“ Děťátko tlouklo vidličkou do stolu a vyplazovalo na mě jazyk. Takový růžový jazýček, docela pohledný. A když šum a halas dosáhly vrcholu, nahnul se ke mně najednou Hincus a zašeptal mi do ucha: „Poslyšte, inspektore, vy prý jste od policie… Co mám dělat? Šel jsem si teď do kufru pro lék. Mám nařízeno brát před jídlem takové kapky… Měl jsem tam… no, nějaké teplé prádlo, kožešinovou vestu, ponožky jsem tam měl… A nic z toho tam není. Nějaké cizí hadry, roztrhané prádlo… a knížky…“

Opatrně jsem položil lžíci na stůl a zadíval se na něho. Oči měl kulaté, pravé víčko mu cukalo, v očích strach. Nebezpečný gangster, maniak a sadista.

„No dobrá,“ procedil jsem mezi zuby. „A co byste ode mě chtěl?“

V mžiku nějak schlípl a stáhl hlavu mezi ramena.

„Ale ne… nic… Jenom nechápu, jestli je to žert nebo co… Jestli je to krádež, tak vy jste od policie… Ale je docela možné, že to je jenom vtip. Co myslíte?“

„Ano, Hincusi,“ odpověděl jsem, vrátil jsem se pohledem ke stolu a pustil se do polévky. „Tady všichni vtipkujou. Berte to jako žert.“