Hotel U mrtveho alpinisty

12

Jakmile mě uviděl, nahnul se neznámý rychle kupředu a zeptal se: „Vy jste Olaf Andvarafors?“

Takovou otázku jsem nečekal. Ani v nejmenším. Rozhlédl jsem se, kde je nějaká židle, přitáhl jsem si ji k posteli, pomalu jsem se uvelebil a teprve pak jsem se na neznámého podíval. Svrbělo mě na jazyku odpovědět mu na jeho otázku kladně a čekat, co se z toho vyklube.

Ale nejsem kontrarozvědčík ani detektiv. Jsem poctivý policejní úředník.

A tak jsem odpověděl: „Ne, nejsem Olaf Andvarafors. Jsem policejní inspektor a jmenuji se Peter Glebski.“

„Tak?“ řekl překvapeně, ale bez sebemenšího neklidu. „A kde je Olaf Andvarafors?“

Zřejmě už se po včerejšku dost sebral. Hubený obličej mu zrůžověl, špička dlouhého nosu, včera tak bílá, byla teď rudá. Seděl na posteli přikrytý po pás pokrývkou, v Alekově noční košili, která mu byla zjevně velká, její zplihlý límec mu odhaloval vysedlé klíční kosti a bledou nezarostlou kůži na prsou. I tváře měl holé, jen místo obočí měl pár chloupků a na víčkách řídké vybledlé řasy. Seděl nakloněný kupředu a roztržitě si omotával kolem levé ruky prázdný pravý rukáv.

„Prosím, abyste se nezlobil,“ řekl jsem. „Ale napřed vám musím položit několik otázek.“

Na tato slova neodpověděl neznámý nic. Na jeho tváři se objevil podivný výraz, natolik podivný, že mi chvíli trvalo, než jsem pochopil, čím to je. Bylo to tím, že pohled jednoho oka upřel na mě a druhé oko stočil pod čelo ták, že bylo vidět jen bělmo. Chvíli jsme mlčeli.

„No tak,“ řekl jsem konečně, „nejdřív bych se chtěl dovědět, kdo jste a jak se jmenujete.“

„Luarvik,“ řekl rychle.

„Luarvik… A křestním?“

„Křestním? Luarvik.“

„Pan Luarvik Luarvik?“

Zase se odmlčel. Musel jsem přemáhat trapnost, která se člověka zmocňuje, když rozmlouvá s někým silně šilhavým.

„Přibližně tak,“ řekl potom.

„V jakém smyslu přibližně?“

„Luarvik Luarvik.“

„Dobře. Dejme tomu. A kdo jste?“

„Luarvik,“ prohlásil. „Jsem Luarvik.“ Zase se odmlčel. „Luarvik Luarvik. Luarvik L. Luarvik.“

Vypadal poměrně zdravě a naprosto seriózně, což mě udivovalo nejvíc. Ale co, lékař nejsem.

„Chtěl jsem slyšet, co děláte.“

„Jsem mechanik,“ řekl. „Řidič a mechanik.“

„Řidič čeho?“ zajímal jsem se.

Upřel na mě obě oči. Zřejmě otázku nechápal.

„Dobře, tak tohle nechme,“ řekl jsem chvatně. „Vy jste cizinec?“

„Velice,“ řekl. „Do značné míry.“

„Nejspíš Švéd?“

„Nejspíš. Do značné míry Švéd.“

To se mi vysmívá? řekl jsem si v duchu. Ne, na výsměch to nevypadá.

Spíš dělá dojem člověka zahnaného do úzkých.

„Proč jste sem přijel?“

„Je tady Olaf Andvarafors.“

„Vy jste jel k Olafu Andvaraforsovi?“

„Ano.“

„Zasáhla vás lavina?“

„Ano.“

„Jel jste automobilem?“

Zamyslel se.

„Strojem.“

„Nač potřebujete Andvaraforse?“

„Mám s ním jednání.“

„Jaké konkrétně?“

„Mám s ním jednání,“ opakoval. „S ním.“

Za mnou vrzly dveře. Otočil jsem se. Na prahu, s hrnkem v ruce odtažené od těla, stál Mauses.

„Sem se nesmí,“ pravil jsem příkře.

Mauses si zpod huňatého obočí prohlížel neznámého. Mě vůbec nebral na vědomí. Vyskočil jsem, vypjal jsem prsa a rozběhl se proti němu.

„Prosím, abyste okamžitě odešel, pane Mausesi.“

„Neřvěte na mě,“ požádal Mauses překvapivě slušně. „Můžu snad vědět, koho to ubytovali v mém apartmá.“

„Ale ne teď, až později…“ Začal jsem ponenáhlu, ale úporně zavírat dveře.

„Dovolte, dovolte,“ vzpíral se bručivě Mauses, vytlačovaný stále víc do chodby. „Mohl bych samozřejmě protestovat…“

Zavřel jsem a znovu jsem se obrátil k Luarviku L. Luarvikovi.

„To byl Olaf Andvarafors?“ zeptal se Luarvik.

„Ne,“ odpověděl jsem. „Olaf Andvarafors byl dnes v noci zabit.“

„Zabit,“ opakoval Luarvik. Jeho hlas neměl žádné citové zabarvení.

Neobsahoval údiv, hrůzu ani lítost. Jako bych mu byl oznámil, že si Olaf na okamžik odskočil, ale hned se vrátí. „Mrtev? Olaf Andvarafors?“

„Ano.“

„Ne,“ řekl Luarvik. „Nepřesná informace.“

„Informace je naprosto přesná. Viděl jsem ho mrtvého. Na vlastní oči.“

„Chci se podívat.“

„Nač by vám to bylo? Vyrozuměl jsem, že ho osobně neznáte.“

„Mám s ním jednání,“ řekl Luarvik.

„Ale vždyť vám povídám, že je zabit. Zemřel. Byl zavražděn.“

„Dobře. Chci se podívat.“

Najednou mi svitlo. Vzpomněl jsem si na kufr.

„On vám měl něco předat?“

„Ne,“ odpověděl neznámý lhostejně. „Musíme spolu mluvit. Já s ním.“

„O čem?“

„Já s ním. S ním.“

„Poslyšte, pane Luarviku,“ řekl jsem, „Olaf Andvarafors je mrtev.

Byl zabit. Já tady vyšetřuju vraždu. Hledám vraha, rozumíte? Musím o Olafu Andvaraforsovi vědět co nejvíc. Prosím vás, buďte upřímný.

Dříve nebo později stejně budete muset povědět všechno. Tak je lepší dřív než později.“

Najednou zalezl pod pokrývku, že mu vykukoval jenom nos. Oči mu už zase směřovaly každé jinam.

„Nemohu vám nic říci,“ zahučel nezřetelně přes pokrývku.

„Proč?“

„Mohu to říci jen Olafu Andvaraforsovi.“

„Odkud jste jel?“ zeptal jsem se.

Mlčel.

„Kde bydlíte?“

Mlčení. Tiché funění. Jedno oko kouká na mě, druhé do stropu.

„Plníte něčí příkaz?“

„Ano.“

„A čí?“

„Proč to chcete vědět?“ zeptal se. „Já nemám jednání s vámi a vy nemáte jednání s námi.“

„Prosím, abyste si uvědomil,“ řekl jsem důrazně, „že dozvíme-li se o Olafovi alespoň něco, přijdeme na to, kdo ho zavraždil. Tak dobře.

Vy, jak se zdá, Olafa neznáte. Ale ti, kteří vás k němu poslali, ti mohou něco vědět.“

„Taky Olafa neznají,“ řekl cizinec.

„Jak to?“

„Neznají Olafa. K čemu?“

Poškrábal jsem se na zarostlých tvářích.

„Nějak vám to neladí dohromady,“ řekl jsem ponuře. „Lidé, kteří neznají Olafa, posílají vás, který taky neznáte Olafa, s nějakým vzkazem k Olafovi. Jak je to možné?“

„Je to možné. A je to tak.“

„Co je to za lidi?“

Mlčení.

„Kde jsou?“

Mlčení.

„Pane Luarviku, můžete mít velké nepříjemnosti!“

„Proč?“ zeptal se.

„Při vyšetřování vraždy je každý spořádaný občan povinen poskytovat policii žádané informace,“ řekl jsem přísně. „Odmítnutí může být hodnoceno jako spoluvina.“

„Chci se obléknout,“ řekl najednou Luarvik. „Nechci ležet. Chci vidět Olafa Andvaraforse.“

„S jakým cílem?“ zeptal jsem se.

„Chci ho vidět.“

„Ale vždyť ho podle obličeje neznáte.“

„Nechci jeho obličej,“ řekl Luarvik.

„Tak co potřebujete?“

Luarvik se vysoukal zpod pokrývky a znovu si sedl.

„Chci vidět Olafa Andvaraforse!“ řekl hodně nahlas. Koulel pravým okem, které sebou přitom cukalo. „K čemu otázky? K čemu otázky? Mnoho otázek. Proč nevidím Olafa Andvaraforse?“

Přešla mě už trpělivost.

„Chcete identifikovat mrtvolu? Rozumím vám dobře?“

„Identifikovat… Poznat?“

„Ano. Poznat!“

„Chci. Chci ho vidět.“

„Jak ho můžete poznat,“ řekl jsem, „když jste nikdy neviděl jeho obličej?“

„Jaký obličej?“ rozkřikl se Luarvik L. Luarvik. „K čemu obličej?

Chci vidět, že to není Olaf Andvarafors, že to je někdo jiný.“

„Proč myslíte, že to je někdo jiný?“ zeptal jsem se rychle.

„A proč vy myslíte, že to je Olaf Andvarafors?“ namítl cizinec.

Zírali jsme upřeně jeden na druhého. Byl jsem nucen uznat, že tenhle zvláštní člověk má v jistém smyslu pravdu. Nemohl bych přísahat, že viking se zlámaným vazem, který leží nahoře, je týž Olaf Andvarafors, kterého hledá Luarvik L. Luarvik. Mohl to být jiný Olaf Andvarafors, a taky to nemusel být vůbec žádný Olaf Andvarafors. Na druhou stranu jsem nechápal, jaký smysl by mělo ukazovat mrtvolu člověku, který nikdy neviděl obličej Olafa Andvaraforse. Obličej….

Vlastně proč zrovna obličej? Třeba ho měl poznat podle oblečení nebo podle nějakého prstenu… nebo dejme tomu podle tetování…

Ozvalo se zaklepání a Kajsa zapištěla: „Nesu šaty.“ Otevřel jsem dveře a vzal od ní cizincův vysušený a vyžehlený oblek.

„Oblékejte se,“ řekl jsem a položil šaty na postel.

Potom jsem si stoupl k oknu a zadíval se na zubatý štít Mrtvého alpinisty, už ozářený růžovou září vycházejícího slunce, na bledou skvrnu měsíce, na čistou tmavou modř oblohy. Za mnou se ozývalo syčení, šramot, nesrozumitelné mumlání, nevím proč se přitom pohybovala židle, zřejmě to není nijak jednoduché oblékat se jen s jednou rukou, a navíc s takovýma šilhavýma očima. Dvakrát mě to přímo nutkalo otočit se a nabídnout mu pomoc, ale ovládl jsem se. Potom Luarvik řekl: „Tak, už to je.“ Otočil jsem se a podivil se. Dokonce hodně jsem se podivil. Ale hned jsem si připomněl, co všechno tenhle muž v noci zažil, a přestal jsem se divit. Přistoupil jsem k němu, srovnal a zapnul mu límec, přepnul jsem mu knoflíky na saku a nohou jsem mu přistrčil hoteliérovy pantofle. On přitom stál pokorně, svou jedinou ruku držel odtaženou od těla. Prázdný pravý rukáv jsem mu zastrčil do kapsy. Podíval se na pantofle a řekl pochybovačně: „To není moje. Já to mám jinak.“

„Vaše boty ještě nejsou suché,“ vysvětlil jsem mu. „Obujte si tohle a půjdeme.“

Vypadalo to, že se ještě nikdy v životě nesetkal s pantoflem. Dvakrát se prudkým rozmachem pokoušel strčit do pantoflů nohy, ani jednou se netrefil a pokaždé přitom ztratil rovnováhu. Rovnováhu měl vůbec nevalnou, zřejmě to chytil pořádně a ještě zdaleka není fit. Moc dobře jsem ho chápal, mně se taky stávaly podobné věci…

Zavěšeni jsme vyšli do vestibulu a zamířili do prvního poschodí.

Majitel stále seděl na svém stanovišti a provázel nás zádumčivým pohledem.

Ale Luarvik mu nevěnoval ani nejmenší pozornost. Plně se soustředil na sledování jednotlivých schodů. Pro všechny případy jsem ho přidržoval za loket.

Před dveřmi Olafova pokoje jsme se zastavili. Pozorně jsem prohlédl své pečetě, ale všechno bylo v pořádku. Vytáhl jsem tedy klíč a otevřel dveře. Do nosu mě udeřil pronikavý, nepříjemný pach, velice podivný, něco jako dezinfekce. Zarazil jsem se na prahu, trochu se mi zvedal žaludek. Ale v pokoji bylo všechno při starém. Jen nebožtíkův obličej mi teď připadal tmavší než v noci, snad to bylo osvětlením, a modřiny teď vůbec nebyly vidět. Luarvik mě dost citelně šťouchl do zad. Vkročil jsem do předsíně a poodstoupil stranou, aby mohl Luarvik projít.

V té chvíli nevypadal vůbec na řidiče či mechanika, ale spíš na zřízence z márnice. S naprosto lhostejnou tváří se zastavil nad mrtvolou a sklonil se k ní. Svou jedinou ruku měl za zády. Žádná štítivost, žádný strach, žádná bohabojnost, jen a jen věcné ohledání. Tím podivnější mi připadala jeho slova.

„Divím se,“ pronesl naprosto bezbarvým hlasem. „Tohle je opravdu Olaf Andvarafors. Já to nechápu,“ „Jak jste ho poznal?“ zeptal jsem se ihned.

Zůstal předkloněn, jen hlavu otočil na stranu a zadíval se na mě.

Stál s rozkročenýma nohama, zlomen v pase, díval se ke mně nahoru a mlčel. Trvalo to tak dlouho, až mě začalo bolet za krkem.

Jak to může vydržet v tak nepohodlné pozici? Chytlo ho loupání v kříži nebo co?

Konečně Luarvik pronesl: „Vzpomněl jsem si. Už jsme se viděli. Nevěděl jsem, že to je Olaf Andvarafors.“

„A kde jste se s ním viděl?“

„Tam.“ Stále ještě v předklonu mávl rukou někam směrem za okno.

„Ale to není to hlavní.“

Najednou se vzpřímil, začal belhavě přecházet po pokoji a legračně kroutit hlavou. Napjal jsem veškerou pozornost a nespouštěl ho z očí. Zřejmě něco hledal a já už se domýšlel co.

Zastavil se přede mnou a zeptal se: „Olaf Andvarafors nezemřel tady?“

„Proč myslíte?“ oplatil jsem mu otázkou.

„Já nemyslím. Já jsem se zeptal.“

„Vy něco hledáte?“

„Olaf Andvarafors měl jednu věc,“ řekl Luarvik. „Kde?“

„Hledáte kufr?“ zeptal jsem se. „Přijel jste pro něj?“

„Kde je?“ opakoval Luarvik.

„Kufr je u mě,“ řekl jsem.

„To je dobře,“ pochválil mě Luarvik. „Chci ho mít tady. Přineste ho.“

Nevěnoval jsem pozornost jeho tónu a řekl jsem: „Mohl bych vám kufr vydat, ale napřed byste musel odpovědět na moje otázky.“

„K čemu?“ zeptal se s obrovským údivem. „K čemu opět otázky?“

„K tomu,“ odpověděl jsem trpělivě, „že dostanete kufr jedině v případě, vyplyne-li z vašich odpovědí, že na něj máte právo.“

„Nerozumím,“ řekl Luarvik.

„Nemohu vědět,“ vysvětloval jsem dál, „je-li to váš kufr nebo ne.

Jestli je váš, jestli ho Olaf přinesl pro vás, dokažte mi to. A já vám ho vydám.“

Oči se mu rozběhly a zase sešly u kořene nosu.

„Není třeba,“ řekl. „Nechci. Jsem unaven. Pojďme.“

V mírných rozpacích jsem za ním vyšel z pokoje. Vzduch na chodbě mi připadal překvapivě čerstvý a čistý. Odkud se v pokoji vzal ten apatykářský vzduch? Že by tam už dřív bylo něco rozlito, ale při otevřeném okně to nebylo cítit? Zamkl jsem pokoj. Zatímco jsem si odskočil k sobě pro papír a lepidlo a obnovoval pečetě na dveřích, stál Luarvik pořád na stejném místě a vypadalo to, že je ponořen do hlubokých úvah.

„Tak co?“ zeptal jsem se. „Budete odpovídat na otázky?“

„Ne,“ odpověděl odhodlaně. „Nechci otázky. Chci ležet. Kde se může ležet?“

„Jděte do svého pokoje,“ řekl jsem unaveně. Zmocnila se mne apatie. Najednou mě příšerně rozbolela hlava. Táhlo mě to do postele, chtěl jsem uvolnit všechny svaly a zavřít oči. Celý tenhle nejapný, bezprecedenční, obludně nesmyslný případ se beze zbytku ztělesnil v tom nejapném, bezprecedenčním, obludně nesmyslném Luarviku L. Luarvikovi.

Sestoupili jsme do vestibulu. Luarvik se dobelhal do svého pokoje, já usedl do křesla, pohodlně se natáhl a konečně zavřel oči. Kdesi šumělo moře, hrála hlasitá, ale slévající se hudba, připlouvaly a zase odplouvaly jakési mlhavé skvrny. V ústech jsem měl pocit, jako bych několik hodin žvýkal vlhkou vatu. Pak mi kdosi očichal ucho mokrým čenichem a Leliova těžká hlava se mi přátelsky položila na koleno.