Hotel U mrtveho alpinisty

2

V nejbližším okolí hotelu bylo ještě znát, že se tu někdo pokoušel lyžovat, ale jinak byl sněžný příkrov doliny čistý a netknutý jako nové naškrobené prostěradlo. Poskočil jsem několikrát na místě, abych vyzkoušel vázání, zahalekal jsem a rozjel se stále prudčeji proti slunci, s očima přimhouřenýma jednak před jeho paprsky, jednak z rozkoše. Při každém vydechnutí jsem ze svých útrob vyháněl nudu zakouřených kanceláří, zatuchlých papírů, ubrečených vyšetřovaných a brblajících představených, nudu otravných politických sporů a vousatých anekdot, malicherných starostí manželky a invektiv dorůstajícího pokolení… nudu zablácených ulic, chodeb prosycených pachem pečetního vosku, prázdných chřtánů sejfů připomínajících zasažené tanky, vybledlých růžových tapet v jídelně a žlutých tapet pokaňkaných inkoustem v dětském pokoji. Při každém vydechnutí jsem se osvobozoval sám od sebe, od loajálního člověka vysokých mravních kvalit, dbalého zákonů a nařízení, pozorného manžela a vzorného otce, pohostinného kamaráda a přívětivého příbuzného, osvobozoval jsem se od toho s radostí, že se to všechno někam ztrácí, s nadějí, že to všechno nenávratně zmizí, že od této chvíle bude všechno jednoduché, poddajné, křišťálově čisté, že všechno bude plynout v divokém, veselém, mladém rytmu, a cítil jsem, jak je to skvělé, že jsem sem přijel… Jsi chlapík, Zgute, hlava otevřená, děkuju ti, Zgute, i když někdy dovedeš svým slídilům dávat sakramentské kapky… Vida, jakou já mám pořád ještě výdrž, fortel a sílu — dokážu jet takhle, po ideální přímce, sto tisíc kilometrů po ideální přímce, a taky dovedu takhle zatočit, prudce doprava, prudce doleva a zvířit lyžemi tunu sněhu… A přitom jsem už tři roky nejezdil, od té doby, co jsme koupili ten zatracený nový domek…

Ale čert ho vzal, na to teď přece nebudu myslet, k čertu se stářím, k čertu s domkem, k čertu s tebou, Petře, Petře Glebski, loajální úředníku, pomáhej ti bůh…

Pak vlna prvního nadšení opadla a já zjistil, že stojím u silnice, mokrý, udýchaný, od hlavy k patě pocukrovaný sněhem. Stáhl jsem rukavice, otřel si tváře a najednou slyším třaskavý rachot, jako když přistává sportovní dvojplošník. Než jsem si stačil protřít brýle, přehnal se okolo mě nikoli dvojplošník, to snad nemusím zdůrazňovat, ale obrovitý motocykl, jeden z těch nových druhů, které prorážejí zdi a mají na svědomí víc životů než všichni násilníci, lupiči a vrahové dohromady.

Ohodil mě chuchvalci sněhu, já měl brýle v mžiku znovu zacákané a jen koutkem oka jsem postřehl hubenou nahrbenou postavu, černé rozevláté vlasy a konec červené šály trčící dozadu jako prkno…

Když jsem dorazil zpátky k hotelu, vychládal už motocykl pod zápražím. Vedle něho se válely na sněhu obrovské kožené rukavice s kuželovitými nástavci až k lokti. Zapíchl jsem lyže do závěje a znovu jsem se zadíval na motorku. Šel z ní opravdu strach! A mě v té chvíli napadlo, že se tady od příštího roku začne říkat „U mrtvého motocyklisty“.

Hoteliér uchopí nového hosta za ruku, ukáže na probouranou zeď a řekne: „Semhle. Sem narazil rychlostí sto dvaceti mil za hodinu a proletěl celou budovou. A země se zatřásla, když dopadl do kuchyně zároveň s dvaačtyřiceti cihlami.“

Uprostřed vestibulu stál neuvěřitelně dlouhý a hodně nahrbený muž v černém fraku s krovkami až na paty. S rukama za zády přísně plísnil hubené, ohebné stvoření neurčitého pohlaví, půvabně rozvalené v hlubokém křesle. Stvoření mělo malou bledou tvářičku, do poloviny skrytou velikými tmavými brýlemi, spoustou rozcuchaných černých vlasů a červenou chlupatou šálou. Když jsem za sebou zavřel, dlouhatánský muž se odmlčel a obrátil se ke mně. Měl motýlka a ušlechtilý obličej ozdobený aristokratickým nosem. Vteřinku si mě prohlížel, pak našpulil rty, jako by se jimi chystal snášet vajíčka, pokročil mi vstříc a natáhl přitom úzkou bílou dlaň.

„Du Barnstoker,“ téměř zazpíval. „Jsem vám k službám.“

„Snad nejste ten známý du Barnstoker?“ přeptal jsem se s nelíčenou úctou a stiskl jsem mu ruku.

„Ano, pane, ten,“ ujistil mě. „S kým mám tu čest?“

Představil jsem se a on mě najednou chytil za klopu.

„To je ale nádhera, inspektore! Kde jste to našel?“

Držel v prstech modrou fialku. Vzduchem dokonce zavanula i její vůně. Zdvořile jsem zatleskal, třebaže takovéhle kousky moc nemiluji.

Stvoření v křesle se rozzívalo na celé kolo svých malých úst a přehodilo si jednu nohu přes boční opěradlo.

„V rukávu,“ prohlásilo chraptivým basem. „Žabařina, strejdo.“

„V rukávu,“ opakoval smutně du Barnstoker. „Ba ne, Brun, to by bylo příliš triviální. To by opravdu byla, jak ty se vyjadřuješ, žabařina.“

Položil si fialku na rozevřenou dlaň, podíval se na ni, povytáhl obočí a fialka zmizela.

„Jezdíte skvěle na lyžích, pane Glebski,“ pokračoval du Barnstoker.

„Pozoroval jsem vás z okna a přiznávám se, že jsem z toho měl vyslovený požitek.“

„Ale prosím vás,“ zamumlal jsem. „Normálně. Kdysi jsem jezdil…“

„Strejdo,“ ozvalo se najednou stvoření z hlubin křesla. „Udělejte radši cigaretku.“

Du Barnstoker jako by se byl vzpamatoval.

„Dovolte, pane Glebski, abych vás představil. Tohle je Brun. Jediná odnož mého milovaného nebožtíka bratra… Brun, děťátko!“

Děťátko se neochotně vysoukalo z křesla a přiblížilo se ke mně.

Mělo bujnou hřívu, takovou ženskou, ale vlastně možná ne ženskou, ale prostě mladickou. Nohy obepnuté elastickými šponovkami byly hubené, klukovské, ale vlastně možná byly právě naopak ztepilé, dívčí.

Bunda byla třikrát tak velká, než by se patřilo. Děťátko se na mě lhostejně usmálo něžnými růžovými ústy a sípavě se zeptalo: „Pěkně jsme na vás vybafli, co? Tam na silnici…“

„My?“

„No tak ne my, to je jasný. Bucefal. Tohle on umí… Celý brejle mu olepil,“ vysvětlilo děťátko strýčkovi.

„Tím Bucefalem je míněn motocykl,“ vysvětlil mi s líbezným úsměvem du Barnstoker, „odporný a nebezpečný stroj, který…“

„Tu cigaretku,“ připomnělo děťátko.

Du Barnstoker usouženě rozhodil rukama, a když je zase spojil, kouřila mu mezi prsty cigareta. Podal ji děťátku. To vtáhlo dým a zklamaně zabrblalo: „Zase s filtrem…“

„Asi se budete chtít po té jízdě vysprchovat,“ naznačil du Barnstoker.

„Za chvíli se bude jíst.“

„Ano,“ odpověděl jsem. „Samozřejmě. Omluvte mě laskavě.“

Na pokoji jsem se umyl, převlékl, vzal si cigaretu a natáhl se na pohovku. Cítil jsem příjemnou únavu a na pár minut jsem si dokonce zdříml. Probudilo mě čísi zaječení a zlověstný, vzlykavý chechtot na chodbě. Trhlo to se mnou. V témž okamžiku se ozvalo zaklepání a Kajsa zamňoukala: „Ke stolu, prosím!“ Křikl jsem něco v tom smyslu, že ano, že už jdu, spustil jsem nohy z pohovky a šátral jimi po pantoflích.

„Ke stolu, prosím,“ — a potom znovu krátké zaječení a onen obludný chechtot Zaslechl jsem dokonce řinčení rezivých řetězů.

Učesal jsem se před zrcadlem a vyzkoušel si několik výrazů obličeje.

Například vlídné roztržité účastenství, mužnou uzavřenost profesionála, prostoduchou ochotu k jakémukoliv seznámení a úsměšek typu „chichi“. Ani jeden výraz mi nepřipadal vhodný, a tak jsem si přestal komplikovat život, vstrčil jsem do kapsy cigarety pro děťátko a vyšel jsem do chodby. Hned na prahu jsem zkameněl.

Dveře protějšího pokoje byly dokořán. Mezi rámy, až docela nahoře, visel mladík vzepřený o jednu veřej nohama, o druhou zády.

Přes veškerou nepřirozenost vypadala jeho poloha naprosto nenuceně.

Díval se na mě dolů, cenil dlouhé nažloutlé zuby a po vojensku salutoval.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem po chvilce mlčení. „Nepotřebujete pomoc?“

V té chvíli seskočil měkce jako kočka na podlahu, rukou stále salutoval a vytáhl se do pozoru.

„Potěšení na mé straně, inspektore,“ prohlásil. „Dovolte, abych se představil: nadporučík od kybernetiky Simoně Simonet.“

„Pohov,“ zavelel jsem a podali jsme si ruce.

„Přesně vzato jsem fyzik,“ pokračoval, „ale když se řekne — od kybernetiky, zní to skoro jako — od dělostřelectva. A to je legrační.“ A zničehonic propukl v onen děsivý vzlykavý chechtot, který vzbuzoval představu vlhkého záhrobí, krvavých skvrn a rezivých řetězů na připoutaných kostlivcích. „Abych pravdu řekl,“ pokračoval, „přijel jsem sem šplhat po skalách, ale nemůžu se k nim dostat. Všude kolem sníh.

A tak šplhám aspoň po dveřích, po stěnách…“ Najednou umlkl a zavěsil se do mě. „Slyšel jste o plánu Midas? Přísně tajné. Čtyři roky bez dovolené. No a teď mi doktoři předepsali kúru smyslových radovánek.“

Znovu se zachechtal, ale to už jsme přicházeli do jídelny. Pustil mě a rozběhl se ke stolku, kde byly rozestaveny lahůdky. „Poběžte za mnou, inspektore!“ vykřikl v běhu. „Pospěšte si, nebo vám přátelé a kamarádi Mrtvého snědí všechen kaviár…“

U stolu už seděl du Barnstoker a odnož jeho nebožtíka bratra. Du Barnstoker s vybranou elegancí míchal stříbrnou lžičkou bujón v talíři a káravě pošilhával po děťátku, které s lokty široko roztaženými po stole lačně chlemtalo zeleninovou polévku.

V čele stolu kralovala jakási dáma podivné oslňující krásy. Mohlo jí být stejně dobře dvacet jako čtyřicet. Měla něžná, osmahle namodralá ramena, labutí šíji, veliké přivřené oči s dlouhými řasami, vysoko vyčesané popelavé vlasy a diadém nesmírné ceny. Byla to bezpochyby paní Mausesová a bezpochyby se necítila ve své kůži při této prosté tabuli. Dřív jsem podobné ženy vídal jedině na obrázcích v nóbl časopisech a nejúspěšnějších velkofilmech.

Hoteliér už se šinul kolem stolu ke mně s malým podnosem na ruce.

V broušené skleničce se tam strašidelně modrala proslulá zdejší specialita — likér s příchutí protěže.

„Bojový křest!“ zahlaholil hoteliér, když se ke mně přiblížil. „Připravte si nějaké ostré sousto na zajedení.“

Nemohl jsem odmítnout. Na kousek veky jsem si položil pár oliv a trochu kaviáru. Pak jsem šlehl okem po hoteliérovi a přidal jsem k tomu marinovanou okurčičku z nakládané zeleniny. Nato jsem šlehl okem po likéru a vymačkal si na kaviár ještě šťávu z půlky citrónu.

Všichni mě pozorovali. Vzal jsem skleničku do ruky, zhluboka vydechl nudu dalších několika zatuchlých pracoven a kuloárů a nalil si tekutinu do úst. Otřásl jsem se. Ale protože se všichni na mě dívali, otřásl jsem se jen v duchu a ukousl jsem si půl okurčičky. Hoteliér pochvalně zahučel. Zahučel i Simonet. Paní Mausesová pronesla křišťálovým hlasem: „Ó, to je pravý muž!“ Usmál jsem se a vstrčil si do úst druhou polovinu okurky. V té chvíli jsem trpce litoval, že tyhle okurky nedorůstají velikosti dýně. „Kanón!“ prohlásilo děťátko zřetelně.

„Paní Mausesová,“ řekl hoteliér, „dovolte, abych vám představil nového hosta, inspektora Glebského.“

Popelavá věž v čele stolu se poněkud zhoupla, půvabné řasy se zvedly a zase spustily. Uklonil jsem se. S radostí bych se byl celý přelomil v pase, tak mě pálilo v břiše, ale ona se vlídně usmála a mně se okamžitě ulevilo.

Téma rozhovoru u stolu dirigoval hoteliér. Mluvilo se o záhadách a nepoznaných jevech, přesněji řečeno o tom, že se poslední dobou dějí v hotelu prapodivné věci. Protože jsem tu byl nový, zasvětili mě do podrobností. Du Barnstoker potvrdil, že mu asi před dvěma dny skutečně zmizely pantofle a našly se teprve večer v pokoji, kde je teď muzeum. Simonet s pochichtáváním oznámil, že mu někdo čte jeho knihy, většinou odbornou literaturu, a přičiňuje na okrajích poznámky, vesměs naprosto debilní. Hoteliér, nadšením celý bez sebe, dával k dobrému dnešní případ s kouřící lulkou a novinami a dodal, že v noci někdo chodí po domě. Paní Mausesová s překvapující nenuceností tyto zprávy ochotně potvrdila a připojila, že k ní do pokoje včera v noci někdo nahlížel oknem. Simoně Simonet se holedbal, že v noci spí jako zabitý a že nic takového neslyšel, a děťátko dalo chraptivě na vědomost všem přítomným, že co se týče jeho, nemá v podstatě nic proti podobným hejblům, neboť si na všelijaké hokusypokusy dávno zvyklo, ale že absolutně nesnáší, aby se někdo cizí válel po jeho posteli.

Atmosféru sladké hrůzy, která u stolu zavládla, narušil pan fyzik.

„To jednou přijel jeden major do neznámého města,“ spustil.

„Ubytoval se v hotelu a rozkázal, aby mu zavolali…“

Najednou se odmlčel a rozhlédl se.

„Pardon,“ pravil. „Nejsem si jist, jestli v přítomnosti dam,“ přitom se uklonil směrem k paní Mausesové, „a rovněž dí… omladiny,“ teď pohlédl na děťátko.

„Aha, to je ta pitomá anekdota,“ poznamenalo děťátko opovržlivě.

„Jak to končí: Je to krásné, ale nedá se to rozdělit napůl. Je to ona?“

„Přesně tak!“ vykřikl Simonet a vybuchl smíchy.

„Dá se rozdělit napůl?“ informovala se paní Mausesová s úsměvem.

„Právě že nedá!“ opravilo ji děťátko zlostně.

„Ne, nedá?“ podivila se paní Mausesová. „A co vlastně se nedá rozdělit?“

Děťátko už otevřelo ústa, ale du Barnstoker učinil nepostřehnutelný pohyb a ústa bratrovy odnože byla ucpána velikým růžovým jablkem, do něhož se děťátko okamžitě zakouslo.

„Když se to tak vezme, podivné věci se nedějí jenom v našem hotelu,“ řekl du Barnstoker. „Stačí připomenout proslulé neidentifikované létající předměty…“

Děťátko s rachotem odstrčilo židli, vstalo a s hlasitým chroupáním zamířilo k východu. Pořád jsem uvažoval, koho bych se měl ksakru zeptat, je-li to kluk nebo dívka, a du Barnstoker zatím drmolil dál: „Giordano Bruno, panstvo, nebyl spálen pro nic za nic. Kosmos bezpochyby není obydlen jen námi. Otázkou zůstává jen to, jak hustě je rozptýlen rozum ve vesmíru. Kdybych byl matematikem, panstvo, pokusil bych se vyjádřit aspoň pravděpodobnost toho, že je naše Země objektem vědeckého zájmu někoho jiného…“

Ptát se samotného Barnstokera, to by bylo trapné, uvažoval jsem.

Kajsa je truhlík. Zeptat se Simoneta, to by znamenalo přivolat na svou hlavu další příval záhrobního veselí. Ale proč vlastně o tom uvažuju?

Co je mi do toho? Neměl bych si radši ještě přidat maso?

„Uznejte to!“ hrčel du Barnstoker. „Představa, že nějaké cizí oči pozorně a svědomitě studují naši stařenku planetu odněkud z černých propastí kosmu…“

„Tak jsem to spočítal,“ oznámil Simonet. „Jestliže dovedou rozlišovat obydlené soustavy od neobydlených, tak by to dělalo jedna minus é, to celé na minus jedna.“

„Podívejme, je to vůbec možné?“ užasla paní Mausesová rezervovaně a oblažila Simoneta nadšeným úsměvem.

Ten zaržál jako splašený kůň. Dokonce se rozhoupal na židli. Oči mu zvlhly.

Du Barnstoker počkal, až utichne ten akustický nápor, a informoval se: „A kolik by to bylo, kdyby se to vyčíslilo?“

„Asi tak dvě třetiny,“ odpověděl Simonet a otřel si oči.

„Ale to je přece obrovská pravděpodobnost!“ prohlásil du Barnstoker ohnivě, ale v tu chvíli za mými zády zarachotily a zadrnčely dveře, jako by do nich někdo prudce vrazil ramenem. Otočil jsem se.

Na prahu se objevila podivuhodná postava. Starší hromotluk s vysloveně buldočím obličejem, který měl na sobě jakousi nevkusnou imitaci středověké kamizoly lososové barvy. Jednu ruku držel za zády, ve druhé třímal vysoký plechový hrnek.

„Polívku!“ zahučel a díval se před sebe kalnýma očima.

Nastal chvilkový zmatek. Paní Mausesová přiskočila až s nedůstojným chvatem ke stolku s polévkami, hoteliér se odloupl od baru a začal rukama provádět pohyby, které měly naznačovat ochotu být jakkoli k službám, a pan Mauses — protože to byl bezesporu on — se slavnostním pocukáváním v obličeji odkráčel se svým hrnkem k židli proti paní Mausesové a tam si sedl. Jen taktak, že se neposadil vedle.

„Tak, panstvo, padá sníh!“ oznámil. Paní Mausesová před něho postavila polévku, on zamračeně nakoukl do talíře a pak upil z hrnku.

„O čem je řeč?“ zeptal se.

„Pan Simonet nám vypočítal pravděpodobnost…,“ začal du Barnstoker.

„Nesmysl!“ usoudil pan Mauses. „Matematika není žádná věda, Barn… Bar le… Duc! A kdo je tohle?“ zeptal se a vyvalil na mě pravé oko. Takové kalné, nedobré.

„Dovolte, abych vás přestavil,“ pospíšil si hoteliér. „Pan Mauses — inspektor Glebski.“

„Inspektor,“ zavrčel Mauses. „Padělané směnky, falešné doklady…“

Znovu zachmuřeně nahlédl do talíře a usrkl z hrnku. „Dneska je dobrá polívka,“ liboval si. „Olgo, odnes tohle pryč a dej mi nějaký maso. Copak že všichni mlčíte, pánové? Jen pokračujte, pokračujte, poslouchám.“

„Když jsme u toho masa,“ navázal pohotově Simonet. „To přišel jeden žrout do restaurace a objednal si filé…“

„Filé. Správně!“ schválil pan Mauses a pokoušel se rozříznout maso jednou rukou. V druhé neustále držel hrnek.

„Číšník si to napsal,“ pokračoval Simonet, „a ten břichopásek si v očekávání svého oblíbeného jídla prohlížel děvčata na pódiu…“

„To je legrační,“ řekl pan Mauses. „Zatím je to ohromně legrační.

Mám to málo slaný. Olgo, podej mi sůl. No?“

Simonet zaváhal.

„Pardon,“ řekl nerozhodně. „Začínám mít značné obavy…“

„Ano. Obavy,“ opakoval pan Mauses spokojeně. „A dál?“

„To je všechno,“ řekl Simonet malomyslně a zvrátil se na opěradlo.

Mauses na něho vyvalil oči.

„Jak to?“ zeptal se rozhořčeně. „A přinesli mu to filé?“

„No… vlastně… ne,“ řekl Simonet.

„To je drzost,“ rozzlobil se Mauses. „Měl si zavolat majitele.“ S nechutí odstrčil talíř. „Vyprávěl jste nám ale sakramentsky nepříjemnou historku, Simonete.“

„Jak jsem koupil, tak prodávám,“ odpověděl Simonet a usmál se.

Mauses upil z hrnku a otočil se na hoteliéra.

„Sneware, už jste našel toho darebáka, co krade pantofle? Poslechněte, inspektore, vy tady nemáte nic na práci. Nějaký prevít tu krade pantofle a nakukuje do oken. Co si o tom myslíte?“

„Myslím, že to jsou žerty někoho z přítomných.“

„Zvláštní myšlenka,“ poznamenal Mauses pochybovačně.

„Vůbec ne,“ namítl jsem. „Předně, všechny tyto činy nesledují jiný cíl než si z někoho vystřelit. A za druhé, pes se chová tak, jako by v domě byli jen známí lidé.“

„To ano!“ pronesl hoteliér svým dutým hlasem. „Samozřejmě, že jsou v domě jen známí lidé. Ale ON byl pro Lelia víc než jenom známý člověk. ON byl pro něho bůh, panstvo!“

Mauses na něho upřel pohled.

„Kdo — ON?“ zeptal se přísně.

„ON. Mrtvý.“

„Neblbněte mi hlavu,“ prohlásil Mauses. „A jestli víte, kdo tyhle skopičiny vyvádí, tak mu poraďte, ale hezky důrazně, aby s tím přestal.

Rozumíte?“ Přejel nás všechny podlitýma očima. „Nebo taky začnu žertovat!“ vyštěkl ještě.

Rozhostilo se mlčení. Nepochybuji, že se v té chvíli všichni snažili představit si, jak by to asi dopadlo, kdyby Mauses taky začal žertovat.

Potom paní Mausesová odsunula talířek, přiložila si ubrousek k nádherným rtům, zvedla oči ke stropu a sdělila nám: „Ach, zbožňuji malebné západy slunce! Tu bohatou paletu barev!“

To ve mně okamžitě vyvolalo neodolatelnou touhu po samotě.

Vstal jsem a řekl pevně: „Děkuji vám, panstvo. Na shledanou při večeři.“