Hotel U mrtveho alpinisty

7

Kolem půlnoci jsme s hoteliérem dorazili džbán horkého portského, projednali jsme otázku, jak co nejefektněji sdělit ostatním hostům, že jsou zaživa zazděni, a vyřešili jsme několik problémů celosvětového významu, a to: Je lidstvo odsouzeno k vymření? (Ano, je odsouzeno, ale v té době my už tu nebudeme.) Je bernardýn Lelius rozumná bytost? (Ano, je, ale ukazuje se nemožné přesvědčit o tom pitomé vědce.) Hrozí vesmíru takzvaná tepelná smrt? (Ne, nehrozí, neboť šéf má v kůlně věčné motory prvního a druhého typu.) Jakého pohlaví je Brun? (V tomto punktu jsem já neuměl dokázat nic a hoteliér vyslovil a zdůvodnil překvapivou myšlenku, že Brun nemá vůbec žádné pohlaví.) Myslím, že právě v této chvíli bernardýn Lelius, ležící u našich nohou, najednou vyskočil a tlumeně štěkl. Hoteliér se po něm podíval.

„Nerozumím,“ napomenul ho přísně.

Lelius štěkl dvakrát za sebou a zamířil do vestibulu.

„Aha,“ pochopil hoteliér a zvedl se. „Někdo přišel.“

Následovali jsme Lelia. Pohostinnost z nás přímo čišela. Lelius stál před hlavním vchodem. Zvenku zaznívaly zvláštní škrábavé a skučivé zvuky. Popadl jsem majitele za ruku.

„Medvěd!“ zašeptal jsem. „Grizzly! Máte pušku? Rychle!“

„Obávám se, že to není medvěd,“ pronesl majitel dutým hlasem.

„Obávám se, že je to konečně ON. Musíme otevřít“ „Nemusíme!“ namítl jsem.

„Musíme. Zaplatil si předem na čtrnáct dní a bydlel tu jenom týden.

Nemám právo… Vzali by mi licenci.“

Za dveřmi se ozývalo neustálé škrábání a skučení. Lelius se choval podivně. Stál bokem ke dveřím, díval se na ně s hlavou tázavě nakloněnou a co chvíli hlučně nasával nosem vzduch. Přesně tak se určitě chovají psi, když se prvně v životě setkají s přízrakem, ale hoteliér odvážně natáhl ruku a odsunul závoru.

Dveře se rozletěly a k nohám se nám pomalu zhroutilo tělo olepené sněhem. Shýbli jsme se k němu, zatáhli je do vestibulu a převrátili na záda. Příchozí zasténal a napjal se. Oči měl zavřené, dlouhý nos mu zbělal.

Hoteliér neztrácel ani okamžik a ihned rozvinul bouřlivou činnost.

Probudil Kajsu, nařídil jí ohřát vodu, nalil neznámému do úst pohár svařeného portského, třel mu obličej vlněnou rukavicí a pak prohlásil, že ho musíme odnést do koupelny. „Vemte ho v podpaždí, Petře,“ zavelel, „já ho chytnu za nohy…“ Splnil jsem jeho rozkaz a byl jsem poněkud šokován. Zjistilo se, že neznámý má jen jednu ruku, pravá že mu od ramene chybí. Odtáhli jsme ubožáka do koupelny na lavici, pak přiběhla Kajsa jen tak v košili a hoteliér prohlásil, že dál už to zvládne sám.

Vrátil jsem se ke krbu a dopil portské. Hlavu jsem měl naprosto jasnou, byl jsem schopen rychle analyzovat a zaujímat stanoviska.

Neznámý byl na tuhle roční dobu oblečen naprosto nevhodně. Měl na sobě přiléhavé sáčko, trubkovité kalhoty a modelové střevíce. Ve zdejších místech mohl být takhle oblečen jedině člověk, který přijel autem. A tu jsem pochopil, že sem jel autem a u Trychtýře ho zachytila lavina. A je to Hincusův přítel, určitě. Musíme Hincuse vzbudit…

Vyběhl jsem ze salónku a utíkal nahoru. V chodbě se nesvítilo a dalo mi dost práce, než jsem našel vypínač. A ještě delší dobu jsem strávil klepáním na dveře Hincusova pokoje. Nikdo se neozýval. Snad není ještě na střeše, zhrozil jsem se a o překot jsem se rozběhl ke schodům na půdu. No ovšem, sedí na střeše! Pořád ve stejné poloze, schoulený, potopený i s hlavou do širokého zvednutého límce, ruce zavrtané do rukávů jako do štuclu.

„Hincusi!“ křikl jsem.

Ani se nepohnul. Přiskočil jsem k němu a zatřásl mu ramenem.

Ztuhl jsem leknutím. Hincus se najednou podivně sešinul a měkce se podvolil tlaku mé ruky.

„Hincusi!“ zabreptal jsem rozpačitě a automaticky jsem se ho snažil zachytit.

Kožich se rozevřel, vyvalilo se z něho několik sněhových koulí, spadla i kožešinová čepice, a teprve teď jsem pochopil, že to není Hincus, ale pouze sněhulák oblečený do jeho kožichu. A v té chvíli jsem vystřízlivěl definitivně. Rychle jsem se rozhlédl. Malý jasný měsíc mi visel přímo nad hlavou, bylo světlo jako ve dne. Na střeše bylo mnoho stop, ale všechny byly stejné, bůhví kdo je tu zanechal. Vedle lehátka byl sníh udupán, rozryt a rozházen. Buď se tu zápasilo, nebo tu někdo prostě shraboval sníh na sněhuláka. Celé zasněžené údolí, kam oko dohlédlo, bylo prázdné a čisté, tmavá stuha silnice se táhla k severu a ztrácela se v modrošedé mlze zahalující ústí Trychtýře.

Moment, řekl jsem si v duchu a snažil se uvažovat klidně. Pokusme se uhodnout, k čemu potřeboval Hincus všechnu tuhle maškarádu.

Bezpochyby k tomu, abychom si mysleli, že sedí na střeše. A on zatím byl docela jinde a prováděl nějaké své čachry… ten lžituberák, lžichudinka…

Ale jaké čachry a kde? Znovu jsem si pozorně prohlédl střechu, pokusil jsem se něco vyčíst ze stop, ale žádný výsledek to nemělo, a tak jsem pomalu sestoupil do poschodí, znovu jsem zaklepal u Hincuse, a když se nikdo neozval, zkusil jsem zmáčknout kliku. Dveře povolily. Připraven na nejhorší jsem vztáhl ruku před sebe, abych odrazil případný útok ze tmy, vstoupil jsem dovnitř, rychle nahmatal vypínač a rozsvítil. Vypadalo to, že je tady všechno při starém. I kufry stály na původních místech, ale teď byly oba otevřeny. Hincus tu pochopitelně nebyl. Ani jsem nepředpokládal, že ho tu najdu. Sedl jsem si u kufrů na bobek a znovu jsem je pečlivě prohledal. Taky se zdálo, že je v nich všechno při starém, až na jednu malou výjimku: zmizely zlaté hodinky a browning. Kdyby chtěl Hincus uprchnout, jistě by si byl vzal i peníze. Zůstal jich tu pořádný těžký balíček… Už jsem nepochyboval o tom, že se připravuje nějaký zločin. Ale jaký? Vražda?

Loupež? Myšlenku na vraždu jsem honem zapudil. Prostě mi nešlo na rozum, kdo ze zdejších lidí by měl být zabit a proč. Pak jsem si vzpomněl na lístek, který někdo podstrčil du Barnstokerovi. Udělalo se mi mdlo. Ale z lístku přece vyplývalo, že bude zabit jedině v případě, pokusí-li se o útěk…

Zhasl jsem, vyšel do chodby a zavřel za sebou dveře. Zastavil jsem se u pokoje du Barnstokera a sáhl na kliku. Bylo zamčeno. Zaklepal jsem tedy. Nikdo se neozval. Zaklepal jsem znovu a přiložil ucho ke klíčové dírce. Zaslechl jsem huhňavý, zjevně rozespalý Barnstokerův hlas: „Moment, hned to bude…“ Starý pán žil a nechystal se uprchnout. To mi stačilo. Neměl jsem teď náladu vybavovat se s ním, a tak jsem doběhl na konec chodby a vmáčkl se ke stěně pod schody na půdu. Po chvilce cvakl zámek, skříply dveře. Slyšel jsem Barnstokerův udivený hlas: „Hm, to jsou věci…“ Dveře znovu zaskřípěly, klíč v zámku se s cvaknutím znovu otočil. Tak tady je všechno v pořádku — alespoň zatím. Ba ne, pomyslel jsem si odhodlaně. Vražda to rozhodně nebude. Ale co loupež? Koho ze zdejších by mělo smysl oloupit?

Pokud vím, jsou v hotelu dva boháči, Mauses a hoteliér. Tak. Výborně.

Oba jsou v přízemí. Mauses si pronajal pokoje v jižním křídle, majitel má svůj sejf v severním. Odděluje je od sebe vestibul. Schovám— li se ve vestibulu… Najednou jsem si vzpomněl na jednorukého cizince. Hm… Možná že ho opravdu potkalo neštěstí, ale zrovna tak je možné, že to všechno je jenom komedie jako s tím sněhulákem na střeše.

Sešel jsem dolů do vestibulu. Koupelna už byla prázdná a uprostřed vestibulu stála vyjevená Kajsa v noční košili se zamáčeným podolkem a držela v náručí mokré, zmuchlané oblečení neznámého. V chodbě jižního křídla se svítilo, z neobsazeného pokoje umístěného proti salónku s krbem zazníval hoteliérův tlumený hlas. Zřejmě neznámého uložili sem, už to potřeboval jako sůl. Správně, přece nepotáhnou polomrtvého člověka nahoru po schodech…

Kajsa se konečně vzpamatovala a vykročila směrem k pokojům, v nichž bydlel majitel, ale já jsem ji zastavil. Vzal jsem jí cizincovo šatstvo a prohledal kapsy. K mému obrovskému překvapení v nich nebylo nic. Vůbec nic. Ani peníze, ani doklady, ani cigarety, ani kapesník — prostě nic. Vrátil jsem šaty Kajse a šel jsem se podívat na neznámého.

Ležel v posteli přikrytý až po bradu. Hoteliér mu dával po lžičkách pít něco horkého a domlouval mu přitom: „Musíte, pane, musíte… Musíte se vypotit… hezky vypotit se musíte!“ Upřímně řečeno, neznámý vypadal hrozně. Obličej promodralý, špička ostrého nosu bílá jako sníh, jedno oko bolestně přimhouřené, druhé úplně zavřené. Přesto jsem mu musel položit několik otázek. Nedalo se nic dělat.

„Jste sám?“ zeptal jsem se.

Mlčky se na mě podíval přimhouřeným okem.

„Zůstal ještě někdo ve voze?“ zeptal jsem se pomalu a zřetelně.

„Nebo jste jel sám?“

Neznámý pootevřel ústa, nadechl se a zase ústa zavřel.

„Je vysílený,“ poznamenal hoteliér. „Celé tělo má jako hadr.“

„Krucinál,“ ulevil jsem si. „Teď budeme muset někoho poslat k Trychtýři!“

„To je pravda,“ souhlasil majitel. „Co když tam ještě někdo zůstal…

Myslím, že je chytila lavina.“

„Budete muset jet vy,“ řekl jsem odhodlaně a v tom okamžiku neznámý promluvil.

„Olaf,“ pronesl monotónně. „Zavolejte ho… Olaf An-dva-rafors…“

To byl pro mě další šok.

„Aha,“ řekl majitel a postavil hrnek s pitím na stůl. „Hned ho zavolám.“

„Olaf…,“ opakoval neznámý.

Majitel odešel a já si sedl na jeho místo. Připadal jsem si jako idiot, ale zároveň se mi trochu ulevilo. Hypotéza, kterou jsem si vykonstruoval, přes veškerý svůj půvab dost pochmurná, se sama od sebe rozpadla v prach.

„Byl jste sám?“ zeptal jsem se znovu.

„Sám,“ zasténal neznámý. „Havaroval jsem… Zavolejte Olafa…

Kde je Olaf Andvarafors?“

„Tady je, tady,“ odpověděl jsem. „Hned přijde.“

Zavřel oči a utichl. Opřel jsem se o židli. Prosím, dobrá. Ale kam se vlastně poděl Hincus? A jak to je s hoteliérovým sejfem? Měl jsem v hlavě galimatyáš.

Vrátil se hoteliér, obočí vysoko zvednuté, rty našpulené. Nahnul se mi k uchu a zašeptal: „Je to zvláštní, Petře, Olaf se neozývá. Má zamčeno a zevnitř čiší zima. A moje náhradní klíče se někam ztratily…“

Beze slova jsem vytáhl z kapsy svazek klíčů, které jsem mu sebral v kanceláři, a podal mu je.

Poznamenal jenom „Aha“ a vzal si je. „No, to nevadí. Víte co, Petře?

Pojďte tam se mnou. Nějak se mi to nechce líbit.“

„Olaf,“ zasténal neznámý. „Kde je Olaf?“

„Hned, hned tu bude,“ řekl jsem mu. Cítil jsem, jak mi začíná cukat sval v obličeji. Vyšli jsme s hoteliérem na chodbu. „Poslyšte, Aleku,“ řekl jsem. „Zavolejte sem Kajsu. Ať sedí tady u toho chlapce a nehne se z místa, dokud se nevrátíme.“

„Aha,“ řekl majitel znovu a obočí se mu vzdouvalo. „Tak takhle ono to tedy je… Já měl hned podezření…“

Poklusem se rozběhl ke svým pokojům a já pomalu zamířil ke schodišti. Když jsem byl asi na pátém schodu, zaslechl jsem za sebou hoteliérův přísný hlas: „Pojď sem, Lelie! Tady seď… Sedni! A nikoho nepouštěj! Dovnitř ani ven!“

Hoteliér mě dohonil až na chodbě prvního patra a společně jsme zamířili k Olafovu pokoji. Zaklepal jsem, ale protože jsem nečekal, že se někdo ozve, vzal jsem majiteli z ruky svazek klíčů.

„Který to je?“ zeptal jsem se.

Ukázal na jeden. Vsunul jsem klíč do zámku. Hrome, bylo zamčeno zevnitř a v klíčové dírce vězel z druhé strany klíč. Zatímco jsem se ho namáhavě pokoušel vystrčit, otevřely se dveře sousedního pokoje a do chodby vyšel du Barnstoker. Byl rozespalý, ale dobromyslný, zavazoval si pásek županu.

„Copak se děje, pánové?“ ptal se. „Copak že nenecháte hosty vyspat?“

„Prosím tisíckrát za prominutí, pane du Barnstokere,“ řekl hoteliér.

„Ale došlo tu k jistým událostem, které vyžadují bezodkladná opatření.“

„Podívejme,“ pronesl du Barnstoker se zájmem. „Doufám, že vám nebudu překážet.“

Konečně jsem vyšťoural druhý klíč ze zámku a napřímil jsem se.

Pod dveřmi profukoval mrazivý chlad a já ani na okamžik nezapochyboval, že pokoj bude prázdný, stejně jako Hincusův. Otočil jsem klíčem a otevřel. Ovanula mě vlna studeného vzduchu, ale já to skoro necítil. Pokoj nebyl prázdný. Na podlaze ležel člověk. Ve slabém světle z chodby se nedalo poznat, kdo to je. Viděl jsem jen obrovské podrážky na prahu předsíně. Vstoupil jsem dovnitř a rozsvítil.

Na podlaze ležel Olaf Andvarafors. Na první pohled bylo zřejmé, že je dočista mrtvý.