Hotel U mrtveho alpinisty

13

Myslím, že jsem si opravdu asi na čtvrt hodiny zdříml, déle mě Lelius nenechal. Olizoval mi uši a tváře, tahal mě za nohavici, šťouchal do mě a nakonec mě jemně kousl do ruky. To už bylo příliš. Vyskočil jsem rozhodnut přerazit ho vejpůl, vřely ve mně spousty nastřádaných nadávek a výčitek, ale zavadil jsem pohledem o stolek a strnul jsem. Na blyštivé lakované desce vedle hoteliérových papírů a účtů ležela obrovská černá pistole.

Bylo to parabelum s prodlouženou pažbou. Leželo v kaluži vody, byly na něm nalepeny hrudky ještě neroztálého sněhu, a jak jsem na ně s otevřenými ústy zíral, odtrhla se zrovna jedna hrudka od kohoutku a dopadla na desku stolu. Rozhlédl jsem se po vestibulu. Byl prázdný, jen Lelius stál vedle stolku a s hlavou nakloněnou na stranu se na mě díval vážným, tázavým pohledem. Z kuchyně se ozývalo řinčení kastrolů, byl tam slyšet tichý majitelův bas a vanula z ní vůně kávy.

„To jsi přinesl ty?“ zeptal jsem se Lelia šeptem.

Naklonil hlavu na druhou stranu a nepřestával mě sledovat. Tlapy měl olepené sněhem, z chlupatého břicha mu odkapávala voda. Opatrně jsem vzal pistoli do ruky.

Byla to vysloveně gangsterská zbraň. Na cíl se z ní dalo střílet do vzdálenosti dvou set metrů, měla zařízení na přimontování dalekohledu, drážky na prodloužení pažby, převodní páčku na automatickou střelbu a další příslušenství… Hlaveň byla plná sněhu. Pistole byla studená, těžká, její vroubkovaná pažba dobře seděla v dlani. Najednou jsem si uvědomil, že jsem u Hincuse neprovedl osobní prohlídku. Jeho zavazadla jsem prohledal, kožich taky, ale na jeho osobu jsem zapomněl.

Nejspíš proto, že jsem ho považoval za oběť.

Vytáhl jsem z pažby zásobník. Byl plný. Natáhl jsem závěr a na stůl vyskočil náboj. Vzal jsem ho, abych ho zasunul do zásobníku, ale najednou jsem si všiml podivného zabarvení projektilu. Nebyl žlutý ani matně šedý, jako bývá obvykle. Jiskřil jako niklovaný, ale tohle nebyl nikl, spíš stříbro. V životě jsem takové náboje neviděl. Začal jsem je chvatně vyhazovat ze zásobníku jeden za druhým a všechny měly takovéhle stříbrné projektily. Olízl jsem si suché rty a znovu jsem se podíval na Lelia.

„Kdes to sebral, kamaráde?“ zeptal jsem se ho.

Lelius dovádivě pohodil hlavou a popoběhl ke dveřím.

„Aha,“ řekl jsem. „Rozumím. Počkej chvilku.“

Nastrkal jsem náboje do zásobníku, vmáčkl zásobník do pažby a vykročil ke dveřím. Cestou jsem si zasunul pistoli do postranní kapsy.

Za dveřmi seběhl Lelius ze zápraží a zabořený až po břicho do sněhu hopsal při zdi hotelu. Byl bych se vsadil, že se zastaví pod Olafovým oknem, ale pes běžel dál. Zahnul za roh, zmizel mi z očí, ale hned v příštím okamžiku se jeho hlava netrpělivě vynořila za rohem. Popadl jsem první lyže, které se mi namanuly, narychlo jsem si je připnul a rozběhl se za ním.

Zahnuli jsme za roh, pak se Lelius začal vzdalovat od budovy a asi po padesáti metrech se zastavil. Dojel jsem k němu a rozhlédl se.

Všechno tu bylo nějak podivné. Viděl jsem díru ve sněhu, odkud Lelius pistoli vyhrabal, viděl jsem za sebou stopy svých lyží, viděl jsem hluboké brázdy, které v závějích zanechal Lelius, když se jimi brodil, ale jinak byla sněhová pokrývka nedotčena. Z toho mohlo vyplývat jediné, že pistoli sem někdo hodil buď ze silnice, nebo z hotelu. A musel to být pěkný hod. Dost jsem pochyboval o tom, že bych já dokázal hodit tenhle těžký a na házení dost nešikovný předmět tak daleko.

A pak jsem pochopil, že pistole byla hozena ze střechy. Někdo ji sebral Hincusovi a hodil co nejdál. Ale taky je možné, že ji takhle daleko hodil sám Hincus. Třeba se bál, aby ji u něho nikdo nenašel.

Ovšem zrovna tak je možné, že to neudělal Hincus, ale někdo jiný… ale skoro s určitostí se dá tvrdit, že pistole byla hozena ze střechy. Ze silnice ji sem mohl dohodit snad jen mimořádně schopný granátník a z oken hotelu by to už nedokázal vůbec nikdo.

„Tak vidíš, Lelie,“ řekl jsem bernardýnovi, „ty jsi pašák. Na rozdíl ode mě. S Hincusem jsem měl pořádně zacloumat, jako to umí udělat starý Zgut. Viď? Naštěstí se to dá udělat dodatečně.“

Nečekal jsem, co mi Lelius odpoví, a rozběhl jsem se nazpátek.

Lelius skákal vedle mě, rozhazoval sníh, bořil se do závějí a uši mu plandaly.

Měl jsem v úmyslu okamžitě se vydat k Hincusovi, vzbudit toho lumpa a vytřást z něho duši i za cenu, že za to dostanu důtku do služební karty. Bylo mi teď naprosto jasné, že případy Olafa a Hincuse jsou bezprostředně spjaty, že to vůbec nebyla náhoda, když sem Olaf a Hincus přijeli společně, že Hincus vysedával na střeše vyzbrojen pistolí s dalekým dostřelem proto, aby měl na mušce nejbližší okolí a nenechal kohosi odejít z hotelu; bylo mi jasné, že to byl právě on, kdo kohosi varoval lístkem podepsaným „B.“ (tohle ovšem popletl a lístek se dostal zřejmě na špatnou adresu, du Barnstoker nevyvolává ani nejmenší podezření); že tady někomu hrozně překážel a zřejmě i nadále překáží, a ať mě hrom bací, jestli okamžitě nezjistím komu a proč.

V téhle verzi bylo samozřejmě mnoho rozporů. Byl-li Hincus dejme tomu osobním strážcem Olafovým a překážel jeho vrahovi, proč z toho vyvázl tak lehce? Proč mu taky nezakroutili krkem? No a kromě toho je třeba zjistit, komu posílal ten telegram. Na tohle pořád zapomínám…

Hoteliér na mě zavolal z bufetu a bez jediného dalšího slova mi přistrčil hrnek horké kávy a veliký namazaný chléb se šunkou. To bylo přesně to, co jsem potřeboval. Zatímco jsem žvýkal a polykal, pozorně si mě prohlížel přimhouřenýma očima a konečně se zeptal: „Jsou nějaké novinky?“

Přikývl jsem, polkl a odpověděl: „Ano. Pistole. Ale nenašel jsem ji já, to Lelius. Já jsem idiot.“

„Hm… Ano, Lelius je chytrý pes. A co je to za pistoli?“

„Zajímavá,“ řekl jsem. „Profesionální… Mimochodem, slyšel jste někdy o tom, že by se do pistole používaly náboje se stříbrnými projektily?“

Majitel chvíli mlčel a vystrčil kupředu spodní čelist.

„V téhle vaší pistoli jsou náboje se stříbrnými projektily?“ zeptal se pomalu. Přikývl jsem. „No jo, o tom jsem četl,“ pokračoval majitel.

„Nábojů se stříbrnými projektily se používá, chce-li člověk střílet na přízraky.“

„Už zase sombismus a mombismus,“ zabručel jsem.

„Ano, už zase. Upíra totiž není možné zastřelit obyčejnou kulkou.

Vlkodlak… liška Kicune… žabka carevna… Já vás varoval, Petře!“

Zvedl tlustý prst. „Já už dávno očekával něco podobného. A teď se ukazuje, že nejen já…“

Dojedl jsem chléb a dopil kávu. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem hoteliérovým slovům nevěnoval vůbec žádnou pozornost. Z nějakých důvodů to pořád vycházelo tak, že jeho verzi, stále stejnou a bláznivou, všechny nové události krok za krokem potvrzovaly, kdežto moje verze, četné a realistické, ani trochu… Upíři, přízraky, zjevení…

Celé neštěstí bylo v tom, že by mi v takovém případě nezbývalo než složit zbraně. Protože, jak řekl jeden spisovatel, onen svět patří do resortu církve, nikoli policie…

„Zjistil jste, čí to je pistole?“ zeptal se majitel hotelu.

„Žije tu mezi námi jeden lovec upírů, jmenuje se Hincus,“ prohodil jsem a odešel.

V prostředku vestibulu, celý nějak nepřirozeně zkroucený, se tyčil pan Luarvik L. Luarvik jako nachýlený sloup. Jedním okem se díval na mě, druhým na schodiště. Sako na něm viselo nějak obzvlášť nakřivo, kalhoty mu padaly, prázdný rukáv plandal a vypadal, jako by ho byli zrovna vytáhli krávě z tlamy. Pokývl jsem Luarvikovi a chtěl kolem něho projít, ale on se belhavě rozběhl proti mně a zastoupil mi cestu.

„Jeden krátký, ale důležitý rozhovor,“ prohlásil.

„Mám práci. Za půl hodiny.“

Chytil mě za loket.

„Moc prosím, uvolněte se na pár minut. Je to pro mě důležité.“

„Je to pro vás důležité,“ opakoval jsem a pokračoval v chůzi směrem ke schodišti. „Jestli je to důležité jenom pro vás, v tom případě to pro mě není ani trochu důležité.“

Táhl se za mnou jako přivázaný a nějak podivně našlapoval, špička jedné nohy směřovala ven, špička druhé dovnitř.

„Pro vás je to také důležité,“ řekl. „Budete spokojen. Dostanete všechno, co si budete přát.“

To už jsme stoupali po schodech.

„A oč vlastně jde?“ zeptal jsem se.

„Jedná se o ten kufr.“

„Za půl hodiny,“ odpověděl jsem. „A teď mě, prosím vás, pusťte.

Rušíte mě.“

„Ano,“ připustil. „Ruším. Chci rušit. Můj rozhovor je naléhavý.“

„Co je na něm naléhavého?“ nevěřil jsem. „Času dost. Za půl hodiny.

Nebo řekněme za hodinu.“

„Ne, ne, moc prosím, hned. Mnoho na tom záleží. A nebude to dlouhé, já vám, vy mně. A konec.“

To už jsme byli na chodbě v poschodí a já se slitoval.

„Dobře, pojďte ke mně. Ale jednejte rychle.“

„Ano, ano, bude to rychlé.“

Zavedl jsem ho do svého pokoje, sedl si na okraj pobryndaného stolu a pobídl ho: „Tak povídejte.“

Nespustil hned. Nejdřív se rozhlédl. Zřejmě doufal, že kufr leží někde tady na očích.

„Kufr tady není,“ řekl jsem. „Mluvte rychle.“

„V tom případě si sednu,“ poznamenal a usedl do mého křesla.

„Velice potřebuji ten kufr. Co za něj chcete?“

„Nechci nic. Dokažte, že na něj máte právo, a je váš.“

Luarvik L. Luarvik potřásl hlavou a řekl: „Ne. Kufr není můj. Bylo mi nařízeno najít Olafa a říci mu: ‚Vrať, co jsi vzal. Velitel dvě stě dvacet čtyři. Nevím, co to znamená. Nevěděl jsem, co vzal. A potom, vy pořád mluvíte o kufru. To mě zmýlilo.

Žádný kufr. Pouzdro. Uvnitř je přístroj. Dřív jsem to nevěděl. Když jsem spatřil Olafa, domyslel jsem se. Teď vím, že Olaf nebyl zabit.

Olaf zemřel. Působením přístroje. Je to velice nebezpečný přístroj.

Ohrožuje všechny. Všichni budou jako Olaf nebo může dojít k výbuchu.

Pak bude se všemi ještě hůř. Víte už, proč musím spěchat? Olaf je hlupák, zemřel. My jsme chytří, neumřeme. Honem přineste kufr.“

To všechno odbrebentil svým bezbarvým hlasem, díval se na mě střídavě levým i pravým okem a nemilosrdně škubal prázdným rukávem.

Jeho obličej zůstával nehybný, jen čas od času se mu zvedalo a zase klesalo řiďounké obočí. Díval jsem se na něho a uvědomoval si, že jeho chování i způsob vyjadřování zůstaly stejné jako dřív, ale že jeho slovní zásoba se za poslední půlhodinku podstatně zvětšila. Nějak se nám rozpovídal náš pan Luarvik.

„Kdo jste?“ zeptal jsem se.

„Jsem emigrant. Vyhnanec. Oběť politiky.“

Ano, skutečně se rozpovídal. Kde se to v něm bere?

„Emigrant odkud?“

„Takové otázky ne. Nemohu říci. Čestně. Vaší zemi nehrozí žádné nebezpečí.“

„Odkud jste sem přijel? Z kterého města?“

„Z města, co je tu blízko. Neznám název. Doprovázeli mě.“

„Kdo?“

„Nevím. To je tajné. Taky vyhnanci.“

„Chcete tím říci, že jste členem tajné společnosti?“

„Nemohu říci. Čestně. Musíme rychle. Můžeme zahynout.“

Čím víc mě popoháněl, tím menší chuť jsem měl pospíchat. Bylo mi jasné, že lže, a přitom strašně nešikovně.

„Čím jste sem jel?“ zeptal jsem se.

„Stroj.“

„Jaké značky?“

„Značky… Černý, velký.“

„Vy neznáte značku svého vozu?“

„Neznám, není můj.“

„Ale jste přece mechanik,“ prohlásil jsem škodolibě. „Jaký jste to ksakru mechanik, a navíc řidič, když se nevyznáte v automobilech?“

„Dejte mi kufr, nebo se stane neštěstí.“

„A co s tím kufrem budete dělat?“

„Rychle ho odvezu.“

„Kam? Přece víte, že lavina zatarasila silnici.“

„To nevadí. Odvezu ho co nejdál. Pokusím se ho zneškodnit.

Když to nedokážu, uteču. Ať leží někde daleko.“

„Tak dobře,“ řekl jsem a seskočil ze stolu. „Jedeme?“

„Jak?“

„Mým vozem. Mám dobrý vůz. Vezmem kufr, odvezeme ho co nejdál a podíváme se na něj.“ Nehnul se z místa.

„Proč ještě sedíte?“ zeptal jsem se. „Je to přece nebezpečné, musíme honem…“

„To by nešlo,“ řekl konečně. „Zkusíme to jinak. Když mi ten kufr nechcete dát, prodejte mi ho. Ano?“

„Jak prosím?“ řekl jsem a znovu jsem si sedl na stůl. „Dám peníze, mnoho peněz. Nejste ve službě, ale na dovolené. Našel jste kufr, já ho koupil. Hotovo.“

„A kolik mi za něj dáte?“ informoval jsem se. „Hodně. Kolik chcete. Prosím.“ Sáhl do náprsní kapsy a vytáhl obrovský svazek bankovek.

Na vlastní oči jsem takové svazky viděl jen jednou v životě, ve Státní bance, když jsem tam jednou vyšetřoval nějakou zpronevěru.

„Kolik je to?“ zeptal jsem se. „Málo? Tak ještě tohle.“

Sáhl do boční kapsy, vytáhl další, přesně takový svazek a taky ho hodil na stůl vedle mě. „Kolik je v tom peněz?“ zeptal jsem se znovu.

„Na tom záleží?“ podivil se. „Všechno je vaše.“

„Na tom ohromně záleží. Víte, kolik je v tom peněz?“ Mlčel, oči se mu hned rozbíhaly, hned zase sbíhaly. „Aha, nevíte! Kde jste ty peníze vzal?“

„Jsou moje.“

„Přestaňte, Luarviku. Kdo vám je dal? Sem jste přece přišel s prázdnými kapsami. Mauses, nikdo jiný to nemohl být. Je to tak?“

„Vy nechcete peníze?“

„Podívejte,“ řekl jsem. „Tyhle peníze konfiskuju a vás budu stíhat pro pokus podplácení úřední osoby. Dostal jste se do ošklivé šlamastyky, Luarviku. Zbývá vám jedině říct všechno na rovinu. Kdo jste?“

„Berete ty peníze?“ zajímal se Luarvik.

„Konfiskoval jsem je.“

„Konfiskoval… Dobře. Tak kde je ten kufr?“

„Vy nerozumíte, co znamená slovo konfiskovat?“ zeptal jsem se.

„Mauses vám to poví… No, tak kdo jste?“

Beze slova vstal a zamířil ke dveřím. Shrábl jsem peníze a vydal se za ním. Prošli jsme chodbu a začali sestupovat ze schodů.

„Je chyba, že mi nedáte kufr,“ řekl Luarvik. „Z toho nebudete mít užitek.“

„Nevyhrožujte,“ napomenul jsem ho.

„Budete příčinou velkého neštěstí.“

„Nechtě toho vymýšlení,“ řekl jsem. „Když nechcete mluvit pravdu, je to vaše věc. Ale spadl jste do toho až po uši, Luarviku, a stáhl jste s sebou i Mausese. Z toho se jen tak snadno nedostanete… Stop!

Tam ne. Pojďte za mnou.“

Chytil jsem ho za prázdný rukáv a zavedl do kanceláře. Pak jsem zavolal majitele, v jeho přítomnosti jsem přepočítal peníze a sepsal protokol. Hoteliér je přepočítal ještě jednou, bylo jich přes osmdesát tisíc, můj plat za deset let bezúhonné služby, a podepsal protokol. Celou tu dobu stál Luarvik opodál, neohrabaně přešlapoval z nohy na nohu jako člověk, který by chtěl co nejrychleji odejít.

„Podepište to,“ řekl jsem a podal mu pero.

Vzal je, se zájmem si je prohlédl a opatrně je odložil na stůl.

„Ne,“ řekl. „Tak já půjdu.“

„Jak chcete,“ prohlásil jsem. „Vaši situaci to ovšem ani v nejmenším nezlepší.“

Okamžitě se otočil a vyšel, ramenem přitom vrazil do veřejí. Podívali jsme se s hoteliérem po sobě.

„Proč vás chtěl podplatit?“ zeptal se Alek. „Co potřeboval?“

„Olafův kufr, který leží u vás v sejfu.“ Vytáhl jsem klíč a otevřel sejf. „Tenhle, vidíte?“

„Ten má cenu osmdesát tisíc?“ zeptal se hoteliér s úctou.

„Nejspíš ještě mnohem větší. Tohle je nějaká podezřelá záležitost, Aleku.“ Uložil jsem peníze do sejfu, znovu jsem zavřel těžké dveře a protokol jsem vsunul do kapsy.

Majitel se už chystal zvednout tlustý prst, aby něco řekl, ale rozmyslel si to. Místo toho si několikrát energicky přejel tlustou bradu, vykřikl: „Kajso!“ a odešel. Zůstal jsem sedět u účtárenského pulpitu.

Začal jsem vzpomínat. Pečlivě jsem lovil v paměti ty nejmenší podrobnosti i nejbezvýznamnější události, jichž jsem byl v tomto hotelu svědkem. Ukázalo se, že jsem si jich zapamatoval hodně.

Například jsem si pamatoval, že Simonet byl při našem prvním setkání oblečen do šedých šatů, zatímco při včerejším večírku na sobě měl šaty tmavě červeně a v manžetových knoflíčcích měl vsazené žluté kameny. Pamatoval jsem si, že když Brun mámila na strýčkovi cigarety, tahal je vždycky od pravého ucha. Pamatoval jsem si, že Kajsa má na pravé straně nosu malé černé znamínko, že když du Barnstoker jí vidličkou, vždycky odtahuje malíček, že klíč od mého pokoje je skoro stejný jako klíč od pokoje Olafova, a ještě spoustu podobných pitomostí. V celé té hromadě nesmyslů jsem objevil jen dvě perličky. Předně jsem si uvědomil, jak předevčírem večer stál Olaf celý od sněhu uprostřed vestibulu se svým černým kufrem, jak se rozhlížel, jako by čekal, že ho bude někdo vítat, a jak se zadíval mimo mě na závěs zakrývající vchod do části vyhrazené Mausesovým, a jak se mi zdálo, že se závěs pohupuje, nejspíš průvanem. Za druhé jsem si vybavil, že když jsem stál ve frontě před sprchou, sestupovali seshora, zavěšeni do sebe, Olaf s Mausesem…

To všechno ve mně vytrvale podněcovalo myšlenku, že Olaf, Mauses, a teď ještě Luarvik, že to všechno je jedna kumpanie, a že se tahle kumpanie snažila co nejméně dávat najevo, že patří k sobě. A když si vzpomenu, že jsem objevil Mausese v hotelovém muzeu, tedy v přímém sousedství svého pokoje, a to pět minut předtím, než jsem u sebe na zasviněném stole našel lístek, upozorňující na gangstera a maniaka…

Když si vzpomenu, že Mausesovy zlaté hodinky byly podstrčeny — zjevně podstrčeny a pak zase odebrány — do Hincusova cestovního vaku… A když si vzpomenu, že paní Mausesová byla jediným člověkem, snad jedině s výjimkou Kajsy, který nebyl přítomen v sále právě v době, kdy byl Hincus zkroucen do paragrafu a nacpán pod stůl… Když si vzpomenu na tohle všechno, začíná se mi rýsovat neobyčejně zajímavý obrázek.

Do tohoto schématu dobře zapadá i Hincusovo prohlášení, že byl jeden z jeho vaků zneužit a obratně změněn ve falešné zavazadlo, stejně jako okolnost, že paní Mausesová byla jediným člověkem, který Hincusova dvojníka viděl na vlastní oči.

V tomto obrázku zůstávalo pochopitelně ještě mnoho bílých a naprosto nepochopitelných míst. Ale bylo alespoň jasné rozvržení sil: Hincus na straně jedné, a Mausesovi, Olaf a Luarvik na straně druhé.

A v té chvíli mě napadlo, že možná zbytečně držím Hincuse pod zámkem.

Mauses si nejspíš myslí, že se Hincus pořád ještě válí pod stolem.

Uvidíme, jak se bude chovat, když se Hincus najednou objeví v jídelně u snídaně… Na to, kdo a jak svázal Hincuse a kdo a jak zabil Olafa, na to jsem se rozhodl zatím nemyslet. Zmuchlal jsem své poznámky, vložil je do popelníku a podpálil.

„Ke stolu, prosím,“ zapištěla někde nahoře Kajsa. „Ke stolu, prosím…“