Hotel U mrtveho alpinisty

3

„Nemám tušení, kdo to vlastně je,“ řekl hoteliér a prohlížel si přitom pohár proti světlu. „Do knihy se mi zapsal jako obchodník na soukromé cestě. Ale obchodníkem není.“

Seděli jsme v salónku s krbem. Polena žhavě plála, křesla tu byla starodávná, masivní, bytelná. Svařené portské s citrónem příjemně vonělo. Útulné pološero, trochu narudlé, úplně domácké. Venku se zvedala metelice, v komíně začínalo skučet. V domě ticho, jen občas se z dálky jako ze hřbitova donesly výbuchy vzlykavého chechtotu a cvakot kulečníkových koulí, třaskavý jako suché výstřely. V kuchyni řinčela Kajsa nádobím.

„Obchodníci jsou obvykle lakomí,“ pokračoval hoteliér zamyšleně.

„Ale pan Mauses lakomý není, to ne. Zeptal jsem se ho, kdo mu doporučil můj podnik, komu vděčím za jeho ctěnou návštěvu. Místo odpovědi vytáhl z náprsní tašky stovku, zapalovačem ji podpálil a od ní si zapálil doutník. Pak mi foukl kouř do obličeje a řekl: ‚Já jsem Mauses, pane. Albert Mauses! Mauses nepotřebuje, aby mu někdo něco doporučoval. Mauses je vždycky a všude doma. Co na to řeknete?

Cestuje soukromě… V mém údolí se necestuje. Tady se buď lyžuje, nebo leze po skalách. Údolí je slepé. Odtud žádná cesta nikam nevede.“

Natáhl jsem se v křesle, že jsem skoro ležel, a přehodil jsem si nohu přes nohu. Bylo mi ohromně příjemné být v téhle poloze a s vážným výrazem uvažovat, kdo je to pan Mauses.

„No dobrá,“ řekl jsem. „Je slepé. Ale co v tomhle slepém údolí dělá slavný pan du Barnstoker?“

„Ó, pan du Barnstoker — to je něco docela jiného. Ten už ke mně jezdí nepřetržitě třináctý rok. Je celý zblázněný do mého likéru. Zato pan Mauses, to bych si dovolil poznamenat, je v jednom kuse pod párou a přitom si za celou tu dobu ode mě nekoupil ani jednu láhev.“

Významně jsem si odfrkl a důkladně jsem se napil.

„Vynálezce,“ prohlásil hoteliér s jistotou. „Vynálezce nebo kouzelník.“

„Vy věříte na kouzelníky, pane Sneware?“

„Alek, nebudete-li mít námitek. Stačí Alek.“

Zvedl jsem pohár a znovu se důkladně napil na toho Aleka.

„V tom případě mi vy říkejte jenom Peter,“ oplatil jsem mu.

Hoteliér slavnostně přikývl a důkladně se napil na toho Petra.

„Jestli věřím na kouzelníky?“ pokračoval. „Viděl jste moje věčné motory?“

„Ne. A jsou v chodu?“

„Někdy. Musím je často zastavovat, protože se součástky rychle opotřebovávají… Kajso!“ zařval najednou tak silně, až to se mnou trhlo. „Ještě pohár svařeného portského pro pana inspektora.“

Objevila se Kajsa, celá rozpálená a trochu rozcuchaná. Podala mi další pohár, udělala pukrle, uchichtla se a zase zmizela.

„Buchtička,“ zamumlal jsem mechanicky. Marná sláva, bylo znát, že už piju třetí pohár. Hoteliér se dobromyslně zasmál.

„Neodolatelná,“ sdělil mi. „Dokonce už i pan Barnstoker podlehl a štípl ji včera do bradičky. A co to dělá s naším fyzikem…“

„Myslel jsem, že náš fyzik našel zalíbení spíš v paní Mausesové…“

„V paní Mausesové…,“ opakoval majitel zamyšleně. „Víte, Petře, mám dost pádné důvody předpokládat, že to není ani paní, ani Mausesová.“

Neříkal jsem nic. Co taky?

„Už jste si možná všiml,“ pokračoval hoteliér, „že je ještě hloupější než Kajsa. A pak…“ Ztlumil hlas. „Mám dojem, že ji Mauses bije.“

Trhl jsem sebou.

„Jak to bije?“

„Myslím, že karabáčem. Mauses má totiž karabáč, bejkovec. Jak jsem ho zahlédl, říkám si v duchu, načpak asi potřebuje pan Mauses bejkovec? Můžete mi na to odpovědět?“

„Víte, Aleku…“

„Já to netvrdím,“ řekl hoteliér. „Já nic netvrdím. Ale musím vám prozradit…“ Zaposlouchal se.

„Auto,“ vyhrkl. „Slyšíte?“

Zvedl se, popadl kožešinovou vestu a zamířil k východu. Vykročil jsem za ním.

Venku už řádila opravdová vánice. Pod zápražím stál velký černý automobil, u něho se míhaly ruce a poletovaly nadávky.

„Dvacku!“ vykřikovala fistulka. „Dvacku, ani o groš míň! Copak jste neviděli, jaká je sem cesta?“

„Za dvacku si tě můžu koupit i s tím tvým pekáčem!“ ječel jiný hlas.

Hoteliér se rozběhl po schůdcích.

„Ale pánové,“ zaduněl jeho mohutný hlas. „To je přece malichernost…“

„Ten by si dal pro bůra vrtat koleno! Ale dyť já jedu taky zpátky!“

„Patnáct a šmytec! Lichváři!“

Roztřásla mě zima, a tak jsem se vrátil ke krbu, vzal jsem si pohár a zamířil do bufetu. Ve vestibulu jsem se zastavil — rozletěly se dveře a v nich se objevil sněhem olepený hromotluk s kufrem v ruce. Prohlásil: „Brrr!“, prudce se oklepal a vyklubal se z něho světlovlasý viking.

Růžové tváře měl mokré, v řasách mu uvízly sněhové vločky jako bílá prachová pírka. Když mě postřehl, krátce se usmál, až mu zasvítily rovné čisté zuby, a řekl příjemným barytonem: „Olaf Andvarafors. Ale stačí Olaf.“

Představil jsem se taky. Tu se dveře znovu otevřely, vstoupil hoteliér s dvěma oválnými cestovními kufry a za ním drobný mužíček zachumlaný až k očím, taky celý od sněhu a velice rozhořčený.

„Zatracení vydřiduchové!“ vykřikoval hystericky, až mu hlas přeskakoval.

„Bylo přece domluveno za patnáct. Tomu bych rozuměl — každej sedum padesát…“

„Ale pánové, pánové,“ chlácholil je hoteliér. „To přece nestojí za řeč. Prosím, tady vlevo… Pánové!“

Drobný človíček vykřikoval stále něco o rozflákaných držkách a o policii a nechal se odvést do kanceláře. Viking Olaf zahučel: „Mamonář!“

a začal se rozhlížet, jako by byl očekával, že ho sem přijde přivítat zástup lidí.

„Kdo to je?“ zeptal jsem se.

„Nevím. Vzali jsme si taxíka společně. Jiný nebyl.“

Odmlčel se a díval se mi přes rameno. Ohlédl jsem se. Nebylo tam nic zvláštního. Jen závěs, zakrývající vchod do chodby vedoucí k hale s krbem a k pokojům, se mírně vlnil. Zřejmě průvanem.