Hotel U mrtveho alpinisty

8

Pečlivě jsem zavřel okno na všechny zástrčky, vzal jsem kufr, opatrně překročil mrtvolu a vyšel do chodby. Tam už mě čekal hoteliér s proužky papíru a lepidlem. Du Barnstoker neodešel, stál tady opřen ramenem o stěnu a vypadal v té chvíli o dvacet let starší. Jeho aristokratický nos zplihl a žalostně sebou pocukával.

„To je hrůza!“ mumlal a díval se na mě zoufale. „To je příšerné!“

Zamkl jsem dveře, zapečetil je pěti proužky papíru a na každém jsem se dvakrát podepsal.

„To je hrůza!“ mumlal mi du Barnstoker za zády. „Už ho nevyzvu na revanš… nic…“

„Jděte do svého pokoje,“ řekl jsem mu. „Zamkněte se a čekejte, dokud vás nezavolám… Aleku, oba klíče od pokoje beru k sobě. Víc klíčů není? Dobře. Mám k vám prosbu, Aleku. Tomu… jednorukému zatím nic neříkejte. Něco si vymyslete, kdyby byl nějak moc zvědavý.

A podívejte se do garáže, jsou-li všechny vozy na místě… A ještě něco…

Jestli uvidíte Hincuse, zadržte ho třeba násilím. To je zatím všechno. Budu u sebe.“

Hoteliér přikývl a beze slova odešel dolů.

Ve svém pokoji jsem postavil Olafův kufr na pobryndaný stůl a otevřel ho. Ani tenhle kufr neobsahoval normální věci, jako bývá u lidí zvykem. Naopak, jeho obsah byl ještě horší než náplň falešného zavazadla Hincusova. Tam byly aspoň hadry a knížky. A tady, v tomhle plochém elegantním kufru, zabíral všechen prostor jakýsi přístroj v černé kovové krabici s drsným povrchem, nějaká různobarevná tlačítka, skleněná okénka a niklované stupnice… Žádné prádlo, žádné pyžamo, žádné pouzdro s mýdlem… Zavřel jsem kufr, svalil se do křesla a zapálil si.

Nuže. V nula nula hodin dvacet čtyři minuty dne třetího března tohoto roku jsem já, policejní inspektor Glebski, za přítomnosti spořádaných občanů Snewara a du Barnstokera objevil mrtvolu jistého Olafa Andvaraforse. Mrtvola byla v pokoji jmenovaného Andvaraforse, kterýžto pokoj byl zevnitř uzamčen, ale okno měl dokořán otevřené.

Tělo leželo na podlaze, hlava mrtvého byla brutálně a nepřirozeně otočena o sto osmdesát stupňů, takže třebaže tělo leželo na břiše, obličej byl obrácen ke stropu. Ruce mrtvého byly nataženy a téměř se dotýkaly menšího kufříku, kterýžto kufřík byl jediným zavazadlem zabitého.

V pravé ruce svíral náhrdelník z dřevěných korálů, který patřil, jak je hodnověrně dokázáno, spořádané občance Kajse. Obličej mrtvého byl zkřiven, oči vytřeštěny, zuby vyceněny. V blízkosti úst byl cítit slabý, ale zřetelný pach jakési chemikálie, snad kyseliny karbolové nebo formalínu. Určité a jednoznačné stopy zápasu nebyly v pokoji zjištěny. Přehoz na neodestlané posteli byl pomuchlaný, dvířka od skříně ve zdi pootevřená, těžké křeslo, které v pokojích tohoto typu stojí obvykle u stolu, bylo posunuto o značný kus dál. Na okenním rámu ani na zasněžené římse se nepodařilo objevit žádné stopy. Vytáhl jsem z kapsy klíč a ještě jednou jsem si ho pozorně prohlédl. Na zubu klíče nebyly vizuální prohlídkou zjištěny rovněž žádné stopy.

Protože nejsou k dispozici odborníci, nástroje a laboratoře, nebylo (a nebude) možno provést lékařské, daktyloskopické ani žádné jiné speciální vyšetření. Podle všeho nastala smrt v důsledku toho, že byl Olafu Andvaraforsovi s nepředstavitelnou silou a krutostí zlomen vaz.

Nevysvětlitelný zůstává podivný pach z úst, nevysvětlitelné je i to, jak obrovskou sílu musel mít vrah, aby tomuto velikánovi zlomil vaz bez dlouhého hlučného boje, který by zanechal mnoho stop. Ostatně dvakrát minus dává někdy plus. Dá se předpokládat, že byl Olaf nejprve otráven, uveden do bezmocného stavu působením nějakého jedu, a teprve pak byl zabit tímto zákeřným způsobem, který ovšem i tak vyžaduje nesmírnou sílu…

Ba ne, takhle se nikam nedostanu. Ach, proč to není padělaný los státní loterie nebo zfalšovaná účetní kniha? To bych rozmotal raz dva…

Ozvalo se zaklepání. Vstoupil majitel, na podnosu nesl obložené chleby a šálek horké kávy.

„Auta jsou všechna na místě,“ ohlásil a postavil přede mě podnos.

„Lyže taky. Hincuse jsem nikde nenašel. Na střeše se povaluje jeho kožich a čepice, ale to jste patrně viděl.“

„Ano, to jsem viděl,“ přitakal jsem a usrkl horké kávy. „A co ten jednoruký?“

„Spí,“ řekl šéf. Ohrnul rty a ohmatal prstem kaluže zaschlé klovatiny na stole. „Ach jo…“

„Děkuji, Aleku,“ řekl jsem. „Zatím jděte a ať už je všude ticho.

Ať všichni spí.“

Hoteliér zavrtěl hlavou.

„To už asi nepůjde. Mauses je na nohou, svítí se u něho… No nic, tak já jdu. A Kajsu zamknu… ačkoli ona ještě o ničem neví.“

„Tak ať neví dál,“ poznamenal jsem.

Hoteliér odešel. S požitkem jsem vypil kávu, odstrčil talířek s chleby a zapálil si další cigaretu. Kdy jsem viděl Olafa naposled?

Když jsem hrál kulečník a on tančil s děťátkem. To bylo ještě předtím, než se rozešli karbaníci. A ti se rozešli, když hodiny odbily nějakou půli. Hned nato Mauses prohlásil, že je čas jít spát. Nebude tak jednoduché určit přesně tuhle dobu. Jak dlouho předtím jsem Olafa viděl naposledy? Nebude to moc dlouho. No dobrá, to se zjistí. Teď něco jiného: Kajsin náhrdelník, Barnstokerův lístek… A jestlipak něco neslyšeli Olafovi sousedé, du Barnstoker a Simonet?

Užuž jsem nabýval dojmu, že se mi začíná krystalizovat určitý plán pátrání, když tu jsem uslyšel duté a poměrně silné rány do zdi z pokoje, v němž bylo muzeum. Vzteky jsem až zaskučel. Shodil jsem sako, vyhrnul si rukávy a opatrně, po špičkách, jsem vyšel na chodbu.

Dostane do držky, do tlamy, blesklo mi hlavou. Já mu ukážu vtípky…

Prudce jsem otevřel dveře a jako blesk vpadl do muzea. Bylo tam tma. Okamžitě jsem rozsvítil. Pokoj byl prázdný, i klepání najednou přestalo, ale já cítil, že tu někdo je.

„Vylez!“ štěkl jsem.

V odpověď se ozvalo přidušené zasténání. Přikrčil jsem se a nahlédl pod stůl. Tam seděl zkroucený jako paragraf, vmáčknutý mezi noční stolky v strašně nepohodlné poloze, omotaný provazem a s roubíkem v ústech nebezpečný gangster, maniak a sadista Hincus a vyvaloval na mě z pološera uslzené trpitelské oči. Vytáhl jsem ho na prostředek místnosti a vytrhl jsem mu roubík z úst.

„Co to znamená?“

Místo odpovědi se rozkašlal. Kašlal dlouho, křečovitě, sípavě, odplivoval do všech stran, vzdychal a chroptěl. Nakoukl jsem do koupelny, vzal břitvu mrtvého alpinisty a rozřezal na Hincusovi provazy.

Byl chudák tak ztuhlý, že nemohl ani zvednout ruku a otřít si obličej.

Dal jsem mu napít vody. Pil dychtivě a konečně promluvil: květnatě a sprostě zaklel. Pomohl jsem mu vstát a usadil ho do křesla. Hincus mumlal nadávky a s obličejem bolestně svraštěným si začal ohmatávat krk, zápěstí a boky.

„Co se vám stalo?“ zeptal jsem se.

„Co se stalo?“ opáčil. „Vždyť to vidíte, co se stalo! Sváže mě jako dobytče a strčí pod stůl…“

„Kdo?“

„Copak já vím?“ pronesl chmurně a najednou se celý zachvěl.

„Bože můj!“ zadrmolil. „Já bych pil… Nemáte něco k pití, inspektore?“

„Ne,“ řekl jsem. „Ale budu mít. Jakmile mi odpovíte na moje otázky.“

S námahou pozvedl levou ruku a odhrnul si rukáv.

„Ech, rozmačkal mi hodinky, gauner,“ zamumlal. „Kolik je teď hodin, inspektore?“

„Jedna po půlnoci.“

„Jedna po půlnoci,“ opakoval. „Jedna po půlnoci…“ Oči mu znehybněly.

„Ne,“ prohlásil a vstal. „Musím se napít. Zajdu si do bufetu a napiju se.“

Lehkým šťouchnutím do prsou jsem ho zase posadil.

„To vám neuteče.“

„Kdo vy jste, že mi poroučíte?“ zaječel hlasitě.

„Neřvete tu,“ řekl jsem. „Jsem policejní inspektor. A vy jste podezřelý, Hincusi.“

„Z čeho jsem podezřelý?“ zeptal se a hned ztlumil hlas.

„Poslechněte, Hincusi,“ řekl jsem, „v hotelu došlo k vraždě. Takže radši odpovídejte na mé otázky.“

Chvíli na mě zíral s pootevřenými ústy.

„K vraždě,“ opakoval jakoby zklamaně. „To jsou věci! A co já s tím mám společnýho? Já sám jsem byl málem odkrouhnutej… Sedím si na střeše a podřimuju. Najednou cítím, jak mě někdo škrtí. Povalil mě a pak už nevím nic. Přišel jsem k sobě pod tímhle prašivým stolem, div jsem se z toho nezbláznil, připadal jsem si jako zaživa pohřbenej.

Tak jsem začal bouchat. Bouchám, bouchám, nikdo nejde.

Pak jste přišel vy. To je všechno.“

„Můžete mi říct, kolik asi bylo hodin, když jste byl přepaden?“

Zamyslel se a chvíli seděl mlčky. Pak si dlaní otřel ústa, zadíval se na své prsty, znovu se otřásl a otřel si dlaň o kalhoty.

„No!“ pobídl jsem ho.

Pozvedl ke mně kalný pohled.

„Co?“

„Ptám se, kolik asi bylo hodin, když vás…“

„Aha… mohlo být tak devět. Naposled, co jsem se díval na hodinky, bylo za pět minut tři čtvrti na devět.“

„Dejte mi hodinky,“ požádal jsem.

Poslušně odepnul hodinky a podal mi je. Všiml jsem si, že má zápěstí plné fialových skvrn.

„Jsou rozbité,“ poznamenal.

Hodinky nebyly rozbité, byly rozmačkané. Hodinová ručička ulomená, minutová ukazovala čtyřicet tři minuty.

„Kdo to byl?“ zeptal jsem se znovu.

„Jak to můžu vědět? Říkám přece, že jsem usnul.“

„A to jste se neprobudil, když vás někdo popadl za krk?“

„Bylo to zezadu,“ poznamenal zarputile. „A na zadku oči nemám.“

„Tak zvedněte bradu!“

Díval se na mě zarytě, úkosem, a já pochopil, že jsem na správné stopě. Vzal jsem ho dvěma prsty za dolní čelist a trhnutím jsem mu zvedl bradu. Sám pánbůh ví, co měly znamenat ty modřiny a škrábance na jeho hubeném žilnatém krku, ale řekl jsem s jistotou: „Přestaňte lhát, Hincusi. Škrtil vás zepředu a vy jste ho viděl. Kdo to byl?“

Pohodil hlavou a vymkl se mi.

„Jděte do háje!“ zasípal. „K čertu, co do toho strkáte čenich? Ať tady oddělali, koho chtěli, já s tím nemám nic společnýho a na ostatní kašlu… A musím se napít!“ zařval najednou. „Všecko mě bolí, chápete to, vy makovice policajtská?“

Nejspíš měl pravdu. Ať byl zapleten do čehokoli, k té vraždě vztah neměl, alespoň ne přímý.

„Dobře,“ řekl jsem, „půjdeme.“

„Kam?“

„Pro nějaké pití.“

Vyšli jsme do chodby. Vrávoral a chytal se mě za rukáv. Zajímalo mě, jak bude reagovat, až uvidí zapečetěný Olafův pokoj, ale on si toho vůbec nevšiml, zřejmě měl jiné starosti. Zavedl jsem ho do kulečníkového salónku, našel jsem na okně poloprázdnou láhev brandy, která tu zůstala ještě od večera, a podal mu ji. Dychtivě ji popadl a přisál se k jejímu hrdlu.

Díval jsem se na něho. Dalo se samozřejmě předpokládat, že je s vrahem nějak domluven, že tohle všechno bylo vymyšleno jen pro odlákání pozornosti, tím spíš, že právě Hincus přijel společně s Olafem, dalo se dokonce předpokládat, že vrahem je on sám a jeho společníci ho svázali dodatečně, aby měl alibi, ale něco mi říkalo, že tohle je příliš složité, než aby to byla pravda. Tedy on byl bezesporu docela zdráv, žádný tuberák nebyl a zřejmě nebyl ani právní zástupce ve věcech nezletilců. A navíc zůstávalo nevysvětleno, proč tak vysedával na střeše… Najednou se mi rozsvítilo. Připomněl jsem si všechny ty historky se zavřenou koupelnou, zapálenou dýmkou, tajemnými nápisy a vzpomněl jsem si, jak zelený a vyděšený byl Hincus, když ve dne sestupoval ze střechy.

„Poslyšte, Hincusi,“ řekl jsem vlídně. „Ten, co vás škrtil… Vždyť vy jste ho viděl už dřív. Ve dne, že je to pravda?“

Prudce ke mně vzhlédl a znovu přiložil láhev ke rtům.

„No, tak pojďte,“ řekl jsem. „Zavřu vás v pokoji. Tu láhev si můžete vzít s sebou.“

„A vy?“ zeptal se chraptivě.

„Co já?“

„Vy odejdete?“

„Přirozeně.“

„Poslyšte,“ začal Hincus. „Poslyšte, inspektore…“ Oči mu těkaly, hledal vhodná slova. „Vy… Neměl bych radši jít s vámi? Já neuteču a… vůbec nic… Přísahám…“

„Vy se bojíte zůstat v pokoji sám?“ zeptal jsem se.

„Ano.“

„Ale já vás zamknu,“ uklidňoval jsem ho. „A klíč si vezmu s sebou…“

„To nepomůže,“ zamumlal Hincus.

„No tak, no tak, Hincusi,“ řekl jsem přísně. „Vzmužte se! Co mi tu fňukáte jako stará baba?“

Neodpověděl, jen si rukama ještě silněji přitiskl láhev k hrudi. Zavedl jsem ho na pokoj, znovu jsem mu slíbil, že se za ním brzy přijdu podívat, a zamkl jsem. Klíč jsem skutečně vytáhl ze zámku a vsunul do kapsy. Cítil jsem, že Hincus je pro mě zatím nevyužitý pramen informací a že se mu budu muset ještě věnovat. Neodešel jsem hned.

Zůstal jsem chvíli za dveřmi s uchem na klíčové dírce. Bylo slyšet, jak žbluňká tekutina, pak zaskřípěla postel a nakonec se ozvaly rychlé přerývané zvuky. Nejdřív jsem nechápal, co to může být, ale pak jsem se dovtípil, že Hincus pláče.

Nechal jsem ho o samotě s jeho svědomím a zamířil jsem k du Barnstokerovi. Starý pán mi otevřel okamžitě. Byl hrozně rozčilen.

Dokonce mi ani nenabídl židli. Pokoj byl plný doutníkového dýmu.

„Drahý inspektore!“ začal bez meškání. „Můj velectěný příteli! Je mi nevýslovně trapně, ale věci zašly příliš daleko. Musím se vám přiznat k jednomu svému malému prohřešku…“

„Že jste zabil Olafa Andvaraforse?“ zažertoval jsem chmurně.

Trhl sebou a spráskl ruce.

„Božínku! To ne! V životě jsem se nikoho ani prstem nedotkl!

Quelle idée! Ne! Chci se jenom upřímně doznat k tomu, že jsem soustavně mystifikoval osazenstvo našeho hotelu…“ Přitiskl si ruce na prsa a po županu se mu sypal popel z doutníku. „Ujišťuji vás, pochopte mě správně, byly to jenom žerty. U mě je to profesionální návyk, zbožňuji atmosféru tajemnosti, mystifikace, nechápavý údiv. Nebyl v tom žádný zlý úmysl, ujišťuji vás. Nijak jsem z toho netěžil…“

„Jaké žerty máte konkrétně na mysli?“ zeptal jsem se suše.

„No… Všechny ty drobné kousky, které se připisovaly duchovi mrtvého alpinisty. No, ty pantofle, které jsem si ukradl sám a strčil pod jeho postel… Pak s tou koupelnou…“

„Můj stůl jste zasvinil také vy?“ zeptal jsem se.

„Stůl?“ Podíval se na mě rozpačitě a ohlédl se na svůj stůl.

„Ano, stůl. Polil jste ho klovatinou?“

„Ne, ne,“ řekl polekaně. „Klovatinou… stůl… Ne, ne, to jsem nebyl já, přísahám!“ Znovu si přitiskl ruce na prsa. „Pochopte, inspektore, všechno, co jsem dělal, bylo naprosto nevinné, nikomu jsem ani v nejmenším neuškodil… Dokonce jsem měl dojem, že z toho všichni mají potěšení, a náš drahý šéf mi tak skvostně nahrával…“

„Hoteliér byl s vámi smluven?“

„Ne, to ne!“ Zamával proti mně rukama. „Myslím to tak, že hoteliér…

že z toho měl v podstatě upřímnou radost…“

„Už rozumím,“ řekl jsem. „A co ty stopy po chodbách?“

„Ne, ne,“ vyhrkl. „To jsem nebyl já. Ale vím, o čem mluvíte. Jednou jsem to viděl. To bylo, ještě než jste přijel. Mokré šlápoty bosých nohou vedly od podesty a končily, i když je to hloupé, v pokoji, co je teď muzeum…“

„Dobrá,“ řekl jsem. „Tohle nechme. Měl bych ještě jednu otázku.

Ten lístek, který někdo údajně podstrčil pod dveře, to byl taky jeden z vašich žertů, jestli tomu dobře rozumím.“

„Ne, to taky ne,“ prohlásil du Barnstoker důstojně. „Když jsem vám ten lístek předával, mluvil jsem čistou pravdu.“

„Moment,“ zarazil jsem ho. „Tak jak to bylo? Olaf odešel, vy jste zůstal sedět. Někdo zaklepal, vy jste se ozval, pak jste se ohlédl a viděl jste na podlaze u dveří lístek. Bylo to tak?“

„Ano.“

„Moment,“ opakoval jsem. Cítil jsem, že mě napadá nová myšlenka.

„Promiňte, pane du Barnstokere, ale z čeho jste vlastně usoudil, že je ten lístek adresován právě vám?“

„Naprosto s vámi souhlasím,“ řekl du Barnstoker. „Ale ten, kdo klepal, přece slyšel můj hlas, čili věděl, že tam sedím… Rozumíte mi?

No a stejně, když se náš ubohý Olaf vrátil, okamžitě jsem mu ten lístek ukázal…“

„Ano? A co on?“

„Přečetl si to, pokrčil rameny a dali jsme se hned zase do hry. Zůstal úplně klidný, flegmatický, ani jednou se pak o tom lístku nezmínil…

Vy myslíte, že ten lístek opravdu…“

„Možné je všechno,“ odpověděl jsem. Chvíli jsme mlčeli. „A teď mi povězte, co jste dělal od okamžiku, kdy si Mausesovi šli lehnout.“

„Nezlobte se,“ řekl du Barnstoker. „Čekal jsem tuto otázku, a tak jsem si předem v paměti utřídil všechno, co jsem dělal a jak to šlo po sobě. To bylo tak. Když se všichni rozešli, a to bylo přibližně v půl desáté…“

„Ještě okamžik,“ přerušil jsem ho. „Nejdřív mi řekněte tohle. Kdo byl v jídelně mezi půl devátou a půl desátou?“

Du Barnstoker si opřel dlouhé bílé prsty o čelo.

„Hm,“ zabručel. „To bude složitější. Byl jsem zaujat hrou… No, tak byl tam samozřejmě Mauses, hoteliér… Čas od času si sedala ke kartám paní Mausesová. To bylo u našeho stolku… Brun a Olaf tancovali a potom… ne, pardon, ještě předtím… tancovali Brun a paní Mausesová…

Ale jistě pochopíte, drahý inspektore, že nedokážu přesně určit, v kolik to bylo, jestli v půl deváté nebo v devět… Vzpomínám si, že když hodiny odbily devět, rozhlédl jsem se po sále a překvapilo mě, jak málo je tu lidí. Hudba hrála a sál byl prázdný, jen Brun a Olaf tančili.

Tohle snad je jediný jasný vjem, který mi zůstal v paměti.“

„Ano,“ řekl jsem. „A co hoteliér a pan Mauses? Ti od stolku ani jednou neodešli?“

„Ne,“ prohlásil s jistotou. „Ukázalo se, že to jsou mimořádně náruživí karbaníci.“

„Dobrá,“ poznamenal jsem. „Vraťme se teď k tomu, co jste dělal vy. Říkáte, že když se všichni rozešli, seděl jste ještě chvíli u karetního stolku a trénoval jste kouzla s kartami…“

„Trénoval jsem kouzla? A víte, že je to docela možné? Stává se, když jsem zamyšlen, že nekontroluji prsty, je to zcela podvědomé. No.

Pak jsem se rozhodl vykouřit si doutník, a tak jsem zašel sem k sobě na pokoj. Zapálil jsem si, sedl si tady do toho křesla a musím se přiznat, na chvíli jsem usnul. Probudilo mě něco jako náraz a v tom okamžiku jsem si uvědomil, že jsem ubohému Olafovi slíbil revanš.

Měli jsme domluveno, že si v deset hodin hodíme odvetu. Podíval jsem se na hodinky. Úplně přesně si čas nepamatuji, ale vím, že bylo něco málo přes deset. Ulevilo se mi, protože moje zpoždění nebylo tak značné. V chodbě, inspektore, bylo prázdno, to vím dobře. Zaklepal jsem u Olafa, nikdo se ale neozval a mně bylo jasné, že na odvetu zapomněl i pan Olaf. Čekal jsem ve svém pokoji poctivě do jedenácti, četl jsem tuhle knihu a v jedenáct jsem šel spát. A víte, co je zajímavé, inspektore? Chvíli předtím, než jste s hoteliérem začali hlučet a bouchat na chodbě, probudilo mě zaklepání na moje dveře. Otevřel jsem, ale na chodbě nikdo nebyl. Tak jsem si znovu lehl, ale usnout se mi už nepodařilo.“

„Hmhm,“ řekl jsem. „Rozumím. Takže do jedenácti hodin, kdy jste si šel lehnout, se nestalo nic závažného… žádný hluk, žádný pohyb?“

„Ne,“ potvrdil du Barnstoker. „Nic.“

„A kde jste byl? Tady nebo v ložnici?“

„Tady. Seděl jsem v tomhle křesle.“

„Hmhm,“ řekl jsem znovu. „A poslední otázka. Mluvil jste včera odpoledne s Hincusem?“

„S Hincusem… Aha, to je ten droboučký, takový chudinka… Počkejte, milý příteli… Ano, jakpak ne! Stáli jsme přece před koupelnou.

Vy jste tam byl taky. Vzpomínáte? Pan Hincus byl rozdurděn, že musí čekat, a já jsem ho uklidnil nějakým malým kouzlem. Aha, už vím, lízátkem! Byl z toho tehdy legračně vyjevený. Zbožňuji takováhle kouzla.“

„A potom už jste s ním nemluvil?“

Du Barnstoker zamyšleně našpulil rty.

„Ne,“ prohlásil nakonec. „Pokud si vzpomínám, tak ne.“

„A na střechu jste nelezl?“

„Na střechu? Ne. Ne, ne. Na střechu jsem nelezl.“

Vstal jsem.

„Děkuji vám, pane du Barnstokere. Pomohl jste mi při vyšetřování.

Teď bych vám radil vzít si něco pro spaní a jít si lehnout.“

„Pokusím se,“ odpověděl du Barnstoker odhodlaně.

Popřál jsem mu dobrou noc a opustil jsem jeho pokoj. Měl jsem v úmyslu probudit děťátko, ale tu jsem spatřil, jak na konci chodby rychle a neslyšně přiklaply pootevřené dveře Simonetova pokoje. Tak jsem tam okamžitě zamířil.

Vstoupil jsem bez klepání a hned bylo jasné, že jsem učinil správně.

Otevřenými dveřmi do ložnice jsem viděl, jak únavný vtipálek poskakuje po jedné noze a stahuje si kalhoty. Bylo to o to nesmyslnější, že se v obou místnostech svítilo.

„Nenamáhejte se, Simonete,“ pronesl jsem ponuře. „Rozvázat si kravatu stejně nestihnete.“

Simonet se bezvládně sešinul na postel. Brada se mu třásla, oči mu vylézaly z důlků. Vstoupil jsem do ložnice a s rukama v kapsách jsem se před ním zastavil. Chvíli jsme oba mlčeli. Já jsem už dál nic neříkal, jenom jsem se na něho díval, a tím jsem mu dával jasně na srozuměnou, že je ztracen. A on se zase pod tíhou mého pohledu choulil víc a víc, hlava se mu stále hlouběji nořila mezi ramena, zkormoucený zvlněný nos byl stále zkormoucenější. Nakonec to nevydržel.

„Budu vypovídat jedině v přítomnosti svého advokáta,“ prohlásil nalomeným hlasem.

„Nechtě toho, Simonete,“ řekl jsem opovržlivě. „Kde tady ksakru seženete advokáta?“

Najednou mě chytil za klopy saka, díval se mi zdola do očí a zasípal: „Myslete si, co chcete, Petře, ale přísahám vám: já jsem ji nezabil!“

Teď bylo na mně, abych si sedl. Nahmatal jsem za sebou židli a usedl.

„Uznejte přece, proč bych to dělal?“ pokračoval Simonet vášnivě.

„K tomu musejí být motivy… Nikdo nezabíjí jen tak… Natož takové zvěrstvo, taková hrůza… Přísahám! Byla už úplně studená, když jsem ji objal.“

Na několik okamžiků jsem zavřel oči. Tak. V baráku je další mrtvola.

Tentokrát žena.

„Vy přece dobře víte,“ drmolil Simonet horečnatě, „že ke zločinům nedochází jen tak pro nic za nic. Musí být nějaký motiv… Vy mě přece znáte, Petře! Podívejte se na mě. Copak takhle vypadá vrah?“

„Stop!“ zarazil jsem ho. „Buďte chvíli zticha. Rozmyslete si to a vyličte mi všechno po pořádku.“

Nic si nerozmýšlel.

„Prosím,“ vyhrkl ochotně. „Ale musíte mi věřit, Petře. Všechno, co vám povím, bude čistá pravda a nic než pravda. To bylo tak. Ona mi už dřív dávala ledacos najevo, jenomže já jsem se pořád nemohl odhodlat… A tentokrát jste mě nalil tím brandy, tak jsem si dodal odvahy.

A v jedenáct, když už byli všichni utahaní, jsem vyšel z pokoje a potichoučku sešel dolů. Vy jste s majitelem blábolili u krbu nějaké nesmysly, něco o poznávání přírody, takové normální žvásty… Potichu jsem prošel okolo vás a připlížil se k jejímu pokoji. U starého se nesvítilo, u ní taky ne. V pokoji byla tma jako v pytli, ale rozeznal jsem její siluetu. Seděla na pohovce přímo proti dveřím. Potichoučku jsem ji oslovil, ale neodpověděla. No a tak jsem si, doufám, že mi rozumíte, k ní přisedl, a — snad to chápete — objal jsem ji… Brrr! Ani jsem ji nepolíbil, hned jsem poznal, že je úplně mrtvá. A ty vyceněné zuby… Ani nevím, jak jsem odtamtud vystřelil. Mám dojem, že jsem tam zporážel všechen nábytek… Přísahám vám, Petře! Věřte poctivému člověku…“

„Oblékněte si kalhoty,“ řekl jsem s tichým zoufalstvím. „Upravte se a pojďte za mnou.“

„Kam?“ zeptal se vyděšeně.

„Do žaláře!“ vybafl jsem. „Do temnice! Do hladomorny, vy idiote!“

„Hned,“ řekl ochotně. „Hned to bude. Já jsem vám jenom nerozuměl, Petře.“

Sestoupili jsme do vestibulu, kde nás přivítal hoteliérův tázavý pohled. Majitel hotelu seděl u stolku s časopisy a před sebou měl položenu nabitou opakovací winchestrovku. Dal jsem mu znamení, aby zůstal na místě, a zahnul jsem do chodby vedoucí k pokojům manželů Mausesových. Lelius, ležící na prahu pokoje, kde odpočíval neznámý jednoruký muž, na nás zavrčel cosi nevlídného. Simonet cupital v patách za mnou a občas přerývaně vzdychal.

Odhodlaně jsem otevřel dveře pokoje paní Mausesové a ztuhl jsem. V pokoji svítila růžová stojací lampa a na pohovce přímo proti dveřím, v póze madame Récamičrové, napolo ležela v hedvábném pyžámku okouzlující paní Mausesová a četla knihu. Když mě spatřila, překvapeně vytáhla obočí, ale nicméně se ihned mile usmála. Simonet za mými zády vydal prapodivný zvuk, něco jako „eá-p!“.

„Prosím o prominutí,“ zabreptal jsem ztuhlým jazykem a s maximálním chvatem, jakého jsem byl schopen, jsem zase zavřel. Pak jsem se otočil k Simonetovi a pomalu ho chytil za kravatu.

„Přísahám!“ zahýbal neslyšně rty. Byl na pokraji mrákot. Pustil jsem ho.

„Zmýlil jste se, Simonete,“ řekl jsem suše. „Jdem.“

Ve stejném pořadí jsme odpochodovali do mého pokoje. Simonet se okamžitě svalil do křesla, na chvíli si zakryl obličej dlaněmi, ale pak zaťal pěsti a bušil se jimi do lebky jako rozradostněný šimpanz.

„Jsem zachráněn!“ mumlal s idiotským úsměvem. „Hurá! Zase žiju!

Neutíkám, neskrývám se! Hurá!“

Pak položil ruce na kraj stolu, upřel na mě vyvalené oči a zašeptal: „Ale ona byla vážně mrtvá, Petře! Přísahám vám! Byla zabita, a nejen to…“

„Nesmysl,“ odtušil jsem chladně. „Byl jste opilý a spletl jste si dveře…“

„Ne, ne,“ oponoval Simonet a zavrtěl hlavou. „Že jsem byl opilý, to je fakt, ale něco se mi na tom nelíbí, něco mi tu nehraje. Nejspíš to bylo zjevení, přelud. Celou tu dobu jsem oka nezamhouřil, pořád jsem se svlíkal a zase oblíkal.“

„A kde jste celou tu dobu byl?“

„Na pokoji. Pak už jsem nikam nešel.“

„A v které místnosti svého apartmá jste byl?“

„Každou chvilku v jiné… Mám-li být upřímný, když jste vyslýchal Olafa, chtěl jsem tajně poslouchat a seděl jsem v ložnici…“

Jeho oči se najednou znovu vyvalily. „Počkejte! Ale když je ona živa…“ Chvíli mlčel, díval se na mě vytřeštěnýma očima a kousal se do dolního rtu. „Co se vlastně stalo?“

„Olaf je zabit.“

„Jak to zabit? Vždyť jste byl před chvilkou u něho v pokoji… Slyšel jsem, jak tam s ním mluvíte.“

„To jsem nemluvil s ním,“ řekl jsem. „Olaf je mrtev. Proto se snažte vzpomenout si co nejpřesněji na všechno, na co se vás budu ptát. Kdy jste se vrátil do svého pokoje?“

Simonet si otřel zpocené čelo. Zatvářil se nešťastně.

„To je blázinec!“ zamumlal. „Fantasmagorie… Nejdřív tamto, teď tohle…“

Použil jsem starého osvědčeného fíglu. Zadíval jsem se na Simoneta upřeně a řekl jsem: „Přestaňte kličkovat. Odpovídejte na moje otázky.“

Simonet v mžiku pocítil, že je podezřelý, a všechny jeho emoce rázem vyprchaly. Přestal myslet na paní Mausesovou. Přestal myslet na ubohého Olafa. Teď myslel jenom na sebe.

„Co tím chcete říct?“ zamumlal. „Co to znamená, přestaňte kličkovat?“

„To znamená, že očekávám vaši odpověď,“ řekl jsem. „Kdy přesně jste se vrátil do svého pokoje?“

Simonet s přehnanou dotčeností pokrčil rameny.

„Jak račte,“ poznamenal. „Je to pochopitelně směšné, je to fantastické, ale… prosím. Jak račte. Z kulečníkového salónku jsem odcházel za deset minut deset. S tolerancí plus minus jedna minuta. Zašel jsem do ložnice, odstrojil se…“ Najednou se zarazil. „Abyste věděl, Petře, tou dobou byl Olaf ještě živ. Za stěnou ložnice jsem slyšel šoupání nábytku. Hlasy si nepamatuju. Vlastně jsem ani žádné neslyšel. Ale něco se tam hýbalo. Pamatuju se, že jsem na stěnu vyplázl jazyk a pomyslel si: Tak podívej, ty blonďatá bestie, ty jdi do hajan a já si zajdu ke své Olze… Nebo tak nějak. To bylo tudíž asi za pět minut deset. Plus minus tři minuty.“

„Ano. Tak dál.“

„Dál… Dál jsem zašel do své koupelny, oholil jsem se a umyl do půl těla… Zkrátka a dobře, příště jsem se podíval na hodinky, když jsem odcházel z koupelny. To bylo asi půl jedenácté.“

„Zůstal jste v ložnici?“

„Ano, oblékal jsem se v ložnici. Ale to už jsem neslyšel nic. A jestli jsem něco slyšel, tak jsem to nevnímal. Když jsem byl oblečen, zašel jsem do druhého pokoje a čekal. Mohu přísahat, že po večírku jsem už Olafa na vlastní oči neviděl.“

„Věřím,“ poznamenal jsem. „A teď mi řekněte: Kdy jste naposled mluvil s Hincusem?“

„Hm… Mám dojem, že jsem s ním ještě nikdy nemluvil. Nedovedu si představit, o čem bych si s ním mohl povídat.“

„A kdy jste ho naposled viděl?“

Simonet přimhouřil oči a vzpomínal.

„Před tou sprchou?“ pronesl nejistě. „Ale ne, co to povídám! Při jídle přece seděl se všemi u stolu. To jste ho přivedl z té střechy… Copak se mu stalo?“

„Nic zvláštního,“ řekl jsem ledabyle. „A ještě jednu otázku. Kdo myslíte, že prováděl všechny ty kousky se sprchou, ztracenými pantofli…“

„Rozumím,“ řekl Simonet. „Myslím, že s tím začal du Barnstoker a po něm se přidali všichni, kdo nebyli líní.“

„Vy taky?“

„Já taky. Nakukoval jsem do okna k paní Mausesové. Zbožňuju takové žertíky…“ Užuž chtěl zaržát svým záhrobním chechtotem, ale hned se ovládl a zatvářil se vážně.

„A jinak nic?“ zeptal jsem se.

„Jak to že ne? Volal jsem Kajsu z prázdných pokojů, inscenoval jsem návštěvy utopence…“

„Co to je?“

„Běhal jsem po chodbách bos s mokrýma nohama…“

„A Mausesovy hodinky, to je vaše práce?“ zeptal jsem se.

„Jaké Mausesovy hodinky? Ty zlaté? Ty cibule?“

Byl bych mu nejraději vlepil facku.

„Ano,“ vyštěkl jsem. „Cibule. Vy jste je štípl?“

„Za koho mě máte?“ rozhořčil se Simonet. „Jsem snad nějaký poberta?“

„Ne, ne, poberta ne,“ řekl jsem s přemáháním. „Vy jste je sebral žertem. Inscenoval jste návštěvu zloděje z Bagdádu.“

„Poslyšte, Petře,“ řekl Simonet velmi vážně. „Vidím, že se s těmi hodinkami taky něco stalo. Tak abyste věděl, já jsem se jich ani nedotknul.

Ale viděl jsem je. A myslím, že je viděli všichni…“

„Dobrá,“ připustil jsem. „Tohle nechme. Teď k vám mám dotaz jako k odborníkovi.“ Položil jsem před něho Olafův kufr a odklopil víko. „Co by tohle mohlo podle vás být?“

Simonet si rychle prohlédl přístroj, opatrně ho vytáhl z kufru a začal si ho ze všech stran prohlížet. Pohvizdoval si přitom mezi zuby.

Pak přístroj potěžkal a stejně opatrně ho vložil zpátky do kufru.

„To není z mého oboru,“ prohlásil. „Podle toho, jak je to kompaktní a poctivě udělané, by to mohlo být něco vojenského nebo kosmického.

Nevím. Kde jste to vzal? U Olafa?“

„Ano,“ přisvědčil jsem.

„Kdo by to řekl!“ zamumlal. „U takového nemehla… Ostatně, pardon. Proč ksakru jsou tady točítka? Velice podivný agregát…“ Podíval se na mě. „Jestli chcete, Petře, mohu zatočit tadyhle s těmi kolečky a šroubky. Ale berte na vědomí, že to může být o hubu…“

„Není třeba,“ řekl jsem. „Dejte to sem.“ Zavřel jsem kufr.

„Správně,“ souhlasil Simonet a protáhl se v křesle. „Tohle se musí předat expertům. A já dokonce vím komu… Mimochodem, proč nezavoláte specialisty?“

Stručně jsem mu pověděl o lavině.

„Ještě tohle,“ poznamenal malátně. „Už můžu jít?“

„Ano,“ řekl jsem. „Jděte a lehněte si.“

Odešel. Vzal jsem kufr a začal hledat, kam bych ho schoval. Nebylo kam. Něco vojenského nebo kosmického, pomyslel jsem si. To mi ještě chybělo! Politická vražda, špionáž, diverze… Fuj, pitomost!

Kdyby k vraždě došlo kvůli tomuhle kufru, tak by ho byli odnesli…

Kam já ho strčím? A tu jsem si vzpomněl na hoteliérův sejf a s kufrem v podpaží jsem sešel dolů.

Majitel se rozložil u stolku s papírem a kalkulačkou. Winchestrovku měl po ruce, opřenou o stěnu.

„Co je nového?“ zeptal jsem se.

„Žádné radostné zprávy,“ odpověděl nějak provinile. „Musel jsem Mausesovi vysvětlovat, co se přihodilo.“

„Proč?“

„Zuřivě se dobýval k vám nahoru, syčel, že nikomu nedovolí, aby v noci lezl za jeho ženou. Já jsem zkrátka nevěděl, jak ho zarazit, tak jsem mu prozradil, jak se věci mají…“

„Chyba,“ řekl jsem. „Ale je to moje vina. A co on?“

„Ale nic. Vyvalil na mě ty své bulvy, asi půl minuty mlčel a pak začal řvát, koho prý jsem to ubytoval v pokoji, za který platí on, jak jsem si to mohl dovolit…“

„No dobrá, Aleku. Podívejte, dejte mi klíč od sejfu, já tam uschovám tenhle kufr, ale klíč, nesmíte se na mě zlobit, ten si nechám u sebe. Za druhé musím vyslechnout Kajsu. A za třetí mám strašnou chuť na kávu.“

„Tak pojďte,“ řekl hoteliér.