Hotel U mrtveho alpinisty

15

Byla to nejspíš ode mě chyba. Na nějakou pomoc nebylo ani pomyšlení a gangsteři se tu možná objeví každým okamžikem. Mohl jsem spoléhat jedině na to, že Šampión má teď jiné starosti než se zajímat o Belzebuba. Když včera večer narazil na lavinu, třeba ztratil rozvahu a ve zmatku nadělal nějaké hlouposti, třeba se pokusil uloupit vrtulník v Muiru na letišti. Věděl jsem, že policie po tomto banditovi už dávno pátrá, zvlášť po loňském květnovém puči, takže jsem měl pro svou naději i jisté důvody. A kromě toho už jsem se prostě neudržel na nohou. Ten zpropadený Bubo mě dorazil. Rozestlal jsem před sejf noviny a nějaké účetní výkazy, přistrčil jsem pulpit ke dveřím a ulehl jsem. Pistoli jsem si položil vedle sebe. Okamžitě jsem usnul, a když jsem se probudil, bylo už dvanáct pryč.

Někdo tiše, ale naléhavě klepal na dveře.

„Kdo je tam,“ houkl jsem a chvatně jsem šátral rukou po pistoli.

„To jsem já,“ ozval se Simonetův hlas. „Otevřte!

„Co je? Vrtulník?“

„Ne. Ale musím s vámi mluvit. Otevřte!“

Skřípal jsem bolestí zuby, když jsem vstával. Nejdřív jsem se postavil na všechny čtyři, teprve pak, opřen o sejf, jsem se zvedl na nohy.

V rameni mě strašně bolelo. Obvaz se mi svezl na oči, bradu jsem měl oteklou. Rozsvítil jsem, odtáhl pulpit od dveří a otočil klíčem.

Poodstoupil jsem a držel v ruce pistoli připravenou ke střelbě.

Simonet se tvářil vítězoslavně a soustředěně, i když na něm bylo znát jisté vzrušení.

„Ohó!“ spustil. „Vy jste tu jak v obležené pevnosti. Už to není třeba. Nikdo se vás nechystá přepadnout.“

„To právě nevím!“ řekl jsem zarputile.

„No ovšem, vy tady nevíte nic,“ řekl Simonet. „Zatímco jste chrněl, inspektore, vykonal jsem za vás všechnu vaši práci.“

„Ale dejte pokoj!“ pronesl jsem posměšně. „Copak Mauses už má želízka a jeho společnice je zatčená?“

Simonet se zamračil.

„To vůbec není nutné,“ řekl. „Ono je to všechno mnohem složitější, než si myslíte, inspektore.“

„Jenom mi nevykládejte nic o upírech,“ poprosil jsem ho a sedl si obkročmo na židli u sejfu.

Simonet se ušklíbl.

„Žádní upíři. Žádná mystika. Od počátku do konce vědecká fantastika.

Mauses není člověk, inspektore. V tom má náš hoteliér pravdu.

Mauses a Luarvik, to nejsou pozemšťané, to nejsou lidi.“

„Aha, přiletěli z Venuše,“ řekl jsem chápavě.

„To nevím. Možná z Venuše, možná z jiné planetární soustavy, možná ze sousedního vesmíru… O tom nemluvili. Důležité je, že to nejsou lidi. Mauses je na zeměkouli už asi rok. V pozemských záležitostech se pochopitelně nedokázal vyznat. První, koho potkal, byli gangsteři. A ti ho zneužili pro své cíle… Teprve po určité době poznal, co a jak. A když přišel věcem na kloub, rozhodl se, že okamžitě uteče, a taky utekl. Luarvik, to je něco jako pilot, ten řídí přepravu sem a nazpátek. Měli odstartovat včera o půlnoci. Ale v deset večer došlo k nějaké havárii, něco jim v tom přístroji vybuchlo. Důsledkem toho byla lavina a Luarvik se sem musel doplazit po svých… Musíme jim pomoct. Je to prostě naše povinnost.“

Díval jsem se na něho a zdeptaně jsem si pomyslel, že v téhle historii se vyskytuje trochu moc bláznů. Tady mám dalšího cvoka.

„Stručně a jasně. Co ode mě potřebujete?“

„Vydejte jim akumulátor, Petře,“ řekl Simonet.

„Jaký akumulátor?“

„V tom kufru je akumulátor. Energie pro jejich roboty. Olaf není zabit. Vůbec to není živá bytost. Je to robot. Paní Mausesová taky.

Jsou to roboti a potřebují energii, aby mohli fungovat. V okamžiku výbuchu zanikla jejich energetická stanice, zastavil se přívod energie a všichni jejich roboti v okruhu sta kilometrů byli ohroženi. Někteří se zřejmě včas stačili přepojit na své přenosné akumulátory. Paní Mausesovou přepojil na akumulátor sám Mauses… a já, jak si vzpomínáte, jsem ji pokládal za mrtvou. Zato Olaf se z neznámých důvodů přepojit nestačil…“

„Aha,“ řekl jsem. „Nestačil se přepojit, svalil se, ale tak šikovně, že si zlomil vaz. Zakroutil si krkem, rozumíte. Otočil si ho o sto osmdesát stupňů…“

„To je zbytečná ironie,“ řekl Simonet. „U nich jsou to kvaziagonické jevy. Vykloubeniny, asymetrické napínání pseudosvalstva…

Vidíte, ani jsem vám nestihl říct, že paní Mausesová měla tehdy taky zkroucený krk.“

„Tak už dost,“ řekl jsem. „Kvazisvaly, pseudosvaly… Nejste už malý kluk, Simonete. Kdybychom používali arzenálu mystiky a fantastiky, dokázali bychom vysvětlit každý zločin a vždycky by to bylo logické.“

„Čekal jsem takovou námitku, Petře,“ řekl Simonet. „Ale tohle všechno se dá velmi snadno prověřit. Vydejte jim akumulátor a oni ve vaší přítomnosti znovu zapnou Olafa.“

„Z toho nic nebude,“ prohlásil jsem bez váhání. „Proč? Vy jim nevěříte, a tak vám nabízejí důkazy!“

Chytil jsem se za svou ubohou zafačovanou hlavu. Proč já vůbec poslouchám toho žvanila? Dám mu do ruky flintu a poženu ho na střechu, aby byl jako spořádaný občan nápomocen vyšetřování. A Mausesovy zavřu ve sklepě. Sklep má betonový strop, vydrží i přímý zásah.

A Barnstokerovy tam zavřu taky a Kajsu taky. A budeme se bránit.

„No, proč mlčíte?“ zeptal se Simonet. „Nemáte co říct?“

Měl jsem co říct.

„Nejsem vědec,“ začal jsem pomalu. „Jsem policejní úředník. Ten kufr už je opředen přílišnou spoustou lží… Počkejte, nepřerušujte mě.

Já jsem vás taky nepřerušoval. Poslouchal jsem vás dokonce se zájmem.

Jsem ochoten tomu všemu věřit. Prosím. Dejme tomu, že Olaf a ta ženská jsou roboti. Ale tím hůř. Takové hrozné zbraně v rukou gangsterů, děkuju pěkně. Kdybych mohl, vypnul bych s gustem i paní Mausesovou. A vy mně, policistovi, navrhujete, abych gangsterům vrátil vražedné zbraně. Chápete, co to znamená?“

Simonet se v rozpacích poškrábal na zátylku.

„Poslyšte,“ spustil, „jestli sem vtrhnou gangsteři, máme to všichni spočítaný. S tím poštovním holubem to přece není pravda. Že ne? Na policii tedy spoléhat nemůžeme. A když pomůžeme Mausesovi a Luarvikovi k útěku, budeme mít aspoň čisté svědomí.“

„To snad vy ho budete mít čisté,“ řekl jsem. „Ale já ho budu mít špinavé až hanba. Policista pomáhá k útěku banditům!“

„To nejsou žádní banditi!“ vykřikl Simonet.

„Jsou horší než banditi,“ pokračoval jsem. „Víte o tom, že vyloupili Groenheimův archív? Vy jste snad při nacistech?“

„O tom taky vím,“ řekl Simonet. „Mauses mi všechno pověděl.

Šampión je pravou rukou senátora Goldenwassera, náčelníkem jeho úderných oddílů. Loni v květnu, když ta sebranka provedla puč, byl Šampión jedním z hlavních organizátorů, málem už ho dostali vojáci, ale zamíchal se do toho Mauses. On se v našich záležitostech ani za mák nevyznal… ostatně nevyzná se v nich pořádně ani teď… A tak měl dojem, že tu nejde o puč, ale o lidové povstání, vytáhl Šampióna a ještě dva další lumpy z bryndy a vsugeroval si, že tihle lidé jsou solí země, výkvětem lidstva… A oni se k němu tenkrát přisáli jako pijavice…“

„To si zjistí soud,“ odpověděl jsem chladně.

Simonet se opřel o opěradlo křesla a zadíval se na mě přimhouřenýma očima.

„Teda vy jste ale moula k pohledání, inspektore Glebski,“ řekl.

„To jsem nečekal.“

„Dávejte si pozor na jazyk,“ odpověděl jsem. „Jděte a hleďte si svého. Co máte teď na programu? Smyslové požitky?“

Simonet se kousl do rtu.

„Tak tohle je ten první kontakt,“ zamumlal. „Tak tohle je to setkání dvou světů. Jestlipak se jim to vyplatilo? Přiletí na Zem bůhvíodkud, setkají se s gangstery, a nakonec s takovým ochráncem zákona, jako jste vy, Petře.“

„Neoblbujte mě, Simonete,“ řekl jsem vztekle. „A jděte pryč. Už vás mám po krk.“

Vstal a vykročil ke dveřím. Hlavu měl sklopenou, ramena přihrbená.

Na prahu se zastavil, napůl se otočil a řekl: „Ale budete toho litovat, Glebski. A taky stydět se budete. Moc stydět.“

„Dost možná,“ odpověděl jsem suše. „Ale to už nechtě na mně.

Mimochodem, umíte střílet?“

„Ano.“

„To je dobře. Vemte si od hoteliéra pušku a jděte na střechu. Není vyloučeno, že už hodně brzy budeme muset všichni střílet.“

Beze slova odešel. Opatrně jsem si přejel oteklé rameno. Pěkná dovolená. A to se ještě neví, jak to všechno skončí. Hrom do toho, jsou to snad opravdu hosté z kosmu? Zatraceně dobře to všechno do sebe zapadá… A taky stydět se budete, Glebski… Copak o to, možná že budu. Ale co mám dělat? Ačkoli, když se to tak vezme, jaký je v tom pro mě rozdíl, jsou-li to hosté z kosmu nebo ne? Kde je řečeno, že hosté z kosmu smějí vylupovat banky a účastnit se protistátních spiknutí?

Pozemšťanům se to, jak známo, zakazuje, a oni by najednou směli? No, ale co bych tedy měl podniknout?

Pro všechny případy jsem zvedl sluchátko telefonu. Nic. Mrtvé ticho.

To je přece mamlas, ten Alek. Že ho nenapadlo pořídit si signalizační zařízení pro případ neštěstí. Hokynář, taky myslí jen na to, jak by z hostů ždímal peníze…

Ozvalo se další zaklepám a já znovu rychle popadl parabelum.

Tentokrát mě poctil návštěvou sám pan Mauses osobně, ten převtělující se vlkodlak, ten Venušan, ten starý paprika s nerozlučným hrnkem v ruce.

„Posaďte se u dveří,“ řekl jsem. „Tamhle je židle.“

„Můžu i postát,“ zamručel a díval se na mě úkosem.

„Vaše věc,“ poznamenal jsem. „Co byste rád?“

„Jaké důkazy ještě potřebujete?“ zeptal se mne. „Vy nás ničíte. A už to chápou všichni. Jenom vy ne. Co od nás potřebujete?“

„Ať jste kdokoli,“ vysvětlil jsem, „dopustil jste se řady trestných činů. A budete se za ně zodpovídat“ Hlučně se nosem nadechl a usedl na židli.

„Jsem na Zemi teprve rok,“ řekl. „A teprve před dvěma měsíci jsem poprvé pochopil, že pomáhám vyvržencům společnosti a vrahům.

Ano, pomáhal jsem jim. Otvíral jsem nedobytné pokladny, vylupoval banky, zmocňoval se nákladů zlata. Pomohl jsem jim vyloupit archív. Zachraňoval jsem zločince před spravedlivým trestem. Věřte mi, nevěděl jsem, co činím. Předpokládal jsem, že tihle političtí gangsteři a gangsterští politikové vedou boj za sociální spravedlnost.

Považoval jsem senátora Goldenwassera za vůdce revolucionářů, a přitom se z něho vyklubal zuřivý přisluhovač finančních magnátů, plný nenávisti k lidem. Pokládal jsem Šampióna za hrdinu, a on to byl organizátor masových represálií proti ženám a dětem v celé řadě zemi a iniciátor politických vražd tady u vás. Domníval jsem se, že Bubo a jeho přátelé… Já v nich viděl bojovníky za ideu. Chápu, že vás moje chyby přišly draho, ale jakmile jsem všechno pochopil… Hned při první příležitosti jsem zmizel. Nebýt té zatracené havárie, už bych tu teď nebyl. Nedošlo by k žádné vraždě… Přísahám, všechny útrapy, které vám přinesl můj pobyt zde, budou odškodněny. Částečně to vynahradím sám. Jsem ochoten předat vám cenné papíry Státní banky v celkové hodnotě jednoho miliónu. To je všechno, co se mi podařilo vzít Šampiónovi. Zbytek dostane váš stát ve zlatě, v čistém zlatě. Poslal jsem už vaší vládě podrobný rozklad o podlé činnosti senátora Goldenwassera, do které teď vidím… Co ještě chcete?“

Díval jsem se na něho a bylo mi nedobře. Bylo mi nedobře, protože jsem ho litoval. Seděl jsem tváří v tvář evidentnímu zločinci, poslouchal jsem ho a litoval. Bylo to nějaké šálení smyslů. Abych je odehnal, řekl jsem suše: „To vy jste mi zasvinil stůl a přilepil papírek?“

„Ano. Měl jsem obavu, že lístek sfoukne průvan.“

„Zlaté hodinky…“

„Taky já. A browning taky. Potřeboval jsem, abyste uvěřil, abyste se začal zajímat o Hincuse a zatkl ho.“

„To bylo provedeno velmi nešikovně,“ řekl jsem. „Výsledek byl právě opačný.“

„Ano?“ podivil se Mauses. „Inu, to se dalo čekat. Já takové věci neumím…“

Znovu se ve mně ozval soucit a já jsem se opět pokusil vyburcovat v sobě vztek.

„Všechno vám to nějak zadrhává, pane Belzebube,“ řekl jsem. „Ti vaši roboti, to nejsou roboti, to jsou s odpuštěním sexuální maniakové, a vy sám, Mausesi, na to, že přicházíte z jiného světa, až příliš připomínáte lumpa. Bohatého lumpa, který myslí, že si může všecko dovolit.

A kromě toho vypadáte jako ožralka.“

Mauses usrkl z hrnku.

„Chcete tím asi říci, že se naši roboti příliš podobají lidem,“ poznamenal.

„Inu, principy chování těchto robotů modelujeme podle principů chování průměrného člověka příslušné sociální skupiny…“

Znovu usrkl. „A pokud jde o mě, inspektore, vybral jsem si nechutnou masku a nemohu se vám bohužel ukázat tak, jak doopravdy vypadám.

Říkám bohužel, protože tohle asi sotva přežiju. Pan Mauses, kterého vidíte, je skafandr. Pan Mauses, kterého slyšíte, to je translační zařízení.

Ale možná že budu nucen riskovat, ale to ponechávám až pro nejkrajnější situaci. Ukáže-li se, že vás není možné žádným způsobem přesvědčit, podstoupím to riziko. Pro mě to bude znamenat skoro jistou zkázu, ale snad vy v tom případě pustíte aspoň Luarvika. On totiž s tímhle, co se tu děje, nemá nic společného…“

No a teprve teď jsem začal doopravdy zuřit.

„Kam mám koho pouštět?“ zařval jsem. „Kdybyste byl potřeboval odejít, byl byste už dávno pryč. Přestaňte konečně lhát a kápněte božskou: co je to za kufr? Co je v něm? Vtloukáte mi neustále do hlavy, že jste z jiné planety. Ovšem já mám spíš takový dojem, že jste prostě banda zahraničních špiónů, která ukradla vzácnou aparaturu…“

„Ne!“ vykřikl Mauses. „Ne! Všechno je úplně jinak. Naše stanice je poškozena, opravit ji dokáže jedině Olaf. Je to robot ve funkci správce této stanice. Je jisté, že bychom byli už dávno odešli, ale kam máme jít? Bez Olafa jsme naprosto bezmocní. Přitom Olaf je vypnut a vy nám nechcete dát akumulátor!“

„Už zase lžete!“ řekl jsem. „Paní Mausesová je přece taky robot, jak jsem vyrozuměl. A ta, jak jsem rovněž vyrozuměl, má svůj akumulátor…“

Zavřel oči a tak prudce zavrtěl hlavou, až mu plandal spodní ret.

„Olga je obyčejný pracovní přístroj. Nosič, kopáč, tělesná stráž…

Copak nechápete, že není možné používat stejné pohonné hmoty pro…

no, já nevím… například pro buldozer jako pro letadlo? To jsou přece odlišné systémy…“

„Vy máte na všechno připravenou odpověď,“ řekl jsem ponuře.

„Ale já nejsem odborník přes tyhle věci. Jsem obyčejný policista. Nejsem zplnomocněn vést vyjednávání s upíry a obyvateli jiných planet.

Mojí povinností je předat vás do rukou zákona, to je všechno. Ať jste ve skutečnosti kdokoli, jste nyní na území mé země a podléháte její jurisdikci.“ Vstal jsem. „Od této chvíle se považujte za zatčeného, Mausesi. Nemám v úmyslu vás někam zamykat, zdá se mi, že by to bylo nesmyslné. Ale pokusíte-li se o útěk, budu střílet. A upozorňuji vás, že cokoli od této chvíle řeknete, může být u soudu použito proti vám.“

„V pořádku,“ řekl a odmlčel se. „V mém případě jste tedy pevně rozhodnut. No prosím, dejme tomu.“ Usrkl z hrnku. „Ale za co může Luarvik? Proti němu přece nemůžete nic mít… Mě klidně zavřete, ale kufr dejte Luarvikovi. Ať se zachrání aspoň on.“

Znovu jsem si sedl.

„Ať se zachrání… Co pořád máte s tím zachraňováním? Proč jste si neustále tak jist, že vás Šampión dopadne? Třeba už dávno leží pod lavinou… Nebo už ho zavřeli… Jestli jste opravdu nevinen, počkejte si jeden dva dny. Přijde sem policie a já vás předám do rukou úřadům…“

Zatřásl spodním rtem.

„To by nešlo, to je špatně. Předně nemáme dovoleno navazovat oficiální kontakt. Mě sem vyslali jenom jako pouhého pozorovatele.

Dopustil jsem se spousty chyb, ale všechny by se daly napravit…

Ovšem nedostatečně připravený kontakt by mohl mít pro váš i pro náš svět nedozírné následky… Jenže v této chvíli dokonce ani tohle není to nejdůležitější, inspektore. Bojím se o Luarvika. Není přizpůsoben vašim podmínkám, nikdy se nepředpokládalo, že by na vaší planetě musel strávit víc než den a noc. A kromě toho má poškozený skafandr, sám to přece víte, že nemá ruku… Je už přiotráven… slábne každou hodinou…“

Zaťal jsem zuby. Ano, na všechno měl připravenou odpověď.

Neměl jsem se čeho chytit. Ani jednou se mi nepodařilo ho zaskočit Všechno bylo dokonale logické. Musel jsem uznat, že nebýt přitom řeč o všelijakých těch skafandrech, kontaktech a pseudosvalech, byly by mě takové výpovědi plně uspokojily. Pociťoval jsem lítost, nutkání podat jim pomocnou ruku, začal jsem ztrácet nezaujatost…

Jak to vlastně je? Právnické výhrady mám jedině vůči Mausesovi.

Luarvik je formálně čistý, ačkoli i on může být spolupachatelem.

Ovšem nad tím bych ještě dokázal přimhouřit oči… Tak dobře. Zamknu Mausese a… A co dál? Vydám Luarvikovi přístroj? Co vlastně o tom přístroji vím?

Když nechám stranou všechna slova, bez ohledu na to, jsou-li pravdivá nebo ne, zůstávají tu dva nesporné fakty. Zákon vyžaduje, abych tyto lidi zadržel až do vysvětlení všech okolností… To je fakt číslo jedna. A fakt číslo dvě je, že tito lidé chtějí odejít. Není důležité, čemu se chtějí ve skutečnosti vyhnout, zda zákonu, gangsterům nebo předčasnému kontaktu… Prostě chtějí odejít. Toto jsou dva fakty a stojí diametrálně proti sobě.

„Jděte,“ řekl jsem Mausesovi. „A zavolejte sem Luarvika.“

Mauses se hřmotně zvedl a odešel.

Opřel jsem se lokty o stůl a položil si hlavu do dlaní. Parabelum mi příjemně chladilo pravou tvář. Letmo jsem si pomyslel, že teď tuhle pistoli s sebou tahám na každém kroku jako Mauses svůj hrnek.

Byl jsem směšný. Byla to hrozná představa, jak budou na hlavní správě mluvit o téhle historii. Lovec přízraků… Pronásledovatel Venušanů…

Nevadí. Kdyby nic jiného, Hincuse jsem polapil. A Mausese už taky nepustím. Ať se smějou, ale Mausese nepustím. Ať se smějou podle libosti, ale tajemství Druhé národní, tajemství přepadení obrněného vozu a řada jiných tajemství bude odhalena… Tak a je to. Smějte se, pro mě za mě, jen se smějte… A jestli je v tom navíc zapletená politika, to se mě netýká. Jsem obyčejný policista a politikou ať se zabývají ti, kteří jsou od toho.

Zavrzaly dveře a já jsem se rychle vzchopil. Ale nebyl to Luarvik.

Do místnosti vstoupil Simonet a hoteliér. Ten přede mě postavil koflík kávy, Simonet si vzal ode zdi židli a sedl si proti mně. Připadal mi nějak přepadlý a zažloutlý.

„No, tak co jste vymyslel, inspektore?“ zeptal se.

„Kde je Luarvik? Poslal jsem pro Luarvika.“

„Luarvikovi je hrozně zle,“ řekl Simonet. „Mauses s ním provádí nějaké procedury.“ Nenávistně vycenil zuby. „Vy ho zničíte, Glebski, a to bude od vás zhovadilost. Znám vás sice teprve dva dny, ale rozhodně jsem nečekal, že se z vás vyklube obyčejná byrokratická krysa.“

Volnou rukou jsem vzal šálek, zvedl ho k ústům a zase postavil zpátky na stůl. Nemohl jsem se na kávu ani podívat. Už jen z její vůně se mi zvedal žaludek.

„Nechtě si to. Jste všichni žvanilové. Alek se stará o svůj podnik a vy, Simonete, vy jste obyčejný intelektuál na dovolené…“

„A co jste vy?“ vyhrkl Simonet. „O co se staráte vy? Chcete si vysloužit další frčku na uniformu? Jste obyčejnej policejní pěšák. Jednou za život vám osud předhodil sousto. Poprvé a naposledy v životě. Měl jste v rukou opravdu významné rozhodnutí a vy se chováte jako ten nejposlednější zabedněnec…“

„Držte hubu,“ řekl jsem unaveně. „Přestaňte žvanit a aspoň na minutu se docela obyčejně zamyslete. Jak vidím, starou belu se vyznáte v zákonech. Myslíte si, že jsou jedny zákony pro lidi a jiné zákony pro upíry. Ale konečně, to nechme stranou. Připusťme, že to jsou hosté z kosmu. Připusťme, že byli bez vlastní viny podvedeni. Veliký kontakt… Družba světů a tak dále… Ptám se, co dělají u nás na Zemi?

Mauses se sám přiznal, že je pozorovatelem. Co vlastně tady pozoruje?

Nešklebte se, nešklebte se… Teď se pohybujeme na úrovni fantastiky a ve fantastických románech, pokud si vzpomínám, se hosté z kosmu zabývají na Zemi špionáží a připravují vpád. Jak bych měl podle vás postupovat za takové situace já, úředník a byrokratická krysa?

Musím splnit svou povinnost nebo ne?“

Simonet mlčky cenil zuby a civěl na mě. Hoteliér přistoupil k oknu a vytáhl žaluzii. Ohlédl jsem se po něm.

„Proč jste to udělal?“

Hoteliér neodpověděl hned. Přitiskl tvář ke sklu a rozhlížel se po nebi.

„Ale pořád sleduju oblohu, Petře,“ řekl pomalu, aniž se otočil.

„Čekám, Petře, čekám… Měl byste té holce nařídit, aby se vrátila do baráku. Tam na sněhu je báječným terčem…“

Položil jsem parabelum na stůl, vzal oběma rukama koflík a se zavřenýma očima si několikrát lokl. Báječným terčem… Všichni jsme tady báječnými terči. No nic, snad to dobře dopadne… A najednou jsem ucítil, jak mi zezadu silné ruce stiskly lokty. Otevřel jsem oči a trhl sebou. V klíční kosti se ozvala tak prudká bolest, že jsem div neztratil vědomí.

„To nic, Petře, to nic,“ řekl hoteliér vlídně. „Musíte to vydržet.“

To už si Simonet se starostlivým a trochu provinilým výrazem zastrkoval moje parabelum do kapsy.

„Vy zrádci!“ pronesl jsem s údivem.

„To ne, Petře,“ řekl hoteliér. „Ale člověk musí být rozumný. Ne samým zákonem živo jest lidské svědomí.“

Simonet ke mně opatrně obloukem přistoupil a poplácal mě po kapse. Klíče zazvonily. Už předem mi naskočil studený pot v očekávání prudké bolesti a trhl jsem sebou. Nebylo to nic platné. Když jsem přišel k sobě, odcházel už Simonet z místnosti s kufrem v ruce. Hoteliér mě stále ještě držel za lokty a znepokojeně popoháněl Simoneta: „Pospěšte si, Simonete, pospěšte si. Je mu mizerně…“

Chtěl jsem něco říct, ale nemohl jsem popadnout dech, jenom jsem zachroptěl. Hoteliér se ke mně starostlivě sklonil.

„Proboha, Petře,“ zamumlal, „vy jste k nepoznání…“

„Banditi!“ zasípal jsem. „Zločinci…“

„Ano, ano, ovšem,“ souhlasil hoteliér odevzdaně. „Všechny nás zavřete a dobře uděláte. Jenom teď to chvilku vydržte, necukejte se…

Vždyť vás to musí hrozně bolet a já vás prozatím stejně nepustím.“

Ano, nepustí. Už dřív jsem postřehl, že to je chlap jako medvěd, ale takovou sílu jsem u něho přece jenom nepředpokládal. Zvrátil jsem se na opěradlo židle a přestal jsem klást odpor. Šly na mě mdloby, zmocňovala se mě tupá lhostejnost. A kdesi v nejhlubším nitru duše se tetelila slabá jiskřička úlevy, že teď už vývoj situace nezávisí na mně, odpovědnost vzali na sebe jiní. Zřejmě jsem znovu ztratil vědomí, protože najednou jsem byl na podlaze, hoteliér vedle mě klečel a přikládal mi ledový mokrý hadr na čelo. Jen jsem otevřel oči, přiložil mi k ústům hrdlo láhve. Byl hrozně bledý.

„Pomozte mi vstát,“ řekl jsem.

Bez odmluvy poslechl. Dveře byly dokořán, při podlaze táhl mrazivý průvan, ozývaly se vzrušené hlasy, pak cosi zarachotilo a zapraštělo.

Hoteliér bolestně svraštil obličej.

„Ubohý futra,“ pronesl přiškrceně.

Pod oknem zahřímal Mausesův hlas: „Hotovo? Vpřed! Sbohem, lidé! Ještě se setkáme. A pak to bude opravdové setkání!“

Simonetův hlas zahalekal v odpověď něco nesrozumitelného, pak se okenní tabule zatřásly jakýmsi děsivým skřekem a hvizdem. A potom nastalo ticho. Vstal jsem na nohy a vykročil ke dveřím. Hoteliér cupital vedle mě. Široký obličej měl bílý a napuchlý, po čele se mu řinul pot. Nezvučně pohyboval rty, zřejmě se modlil.

Došli jsme do prázdného vestibulu, kterým se proháněl ledový vítr, a majitel zamumlal: „Pojďte ven, Petře, musíte se nadýchat čerstvého vzduchu…“ Odstrčil jsem ho a zamířil ke schodišti. Mimochodem, se škodolibým zadostiučiněním jsem si všiml, že vstupní dveře byly dočista roztřískány. Hned na prvních stupních schodiště se mi udělalo špatně, musel jsem se pevně chytit zábradlí. Hoteliér se mě pokusil podepřít, ale odstrčil jsem ho zdravým ramenem a řekl: „Táhněte k čertu, slyšíte?“ Zmizel. Pomalu jsem se začal soukat po schodech, s prsty zaťatými do zábradlí, minul jsem Brun, která se vyděšeně tiskla ke stěně, vystoupil jsem až do poschodí a klopýtal ke svému pokoji. Dveře Olafova pokoje byly dokořán, místnost prázdná, pronikavý lékárenský pach se šířil po chodbě. Hlavně se dostat k pohovce a natáhnout se, uvažoval jsem v duchu… A tu jsem zaslechl křik.

„Tamhle jsou!“ zaúpěl kdosi. „Pozdě! Už je pozdě!“

Hlas se zlomil. Dole ve vestibulu se ozvalo dupání, něco upadlo, kutálelo se, a najednou jsem uslyšel vzdálené rovnoměrné hučení. V tu chvíli jsem se otočil a klopýtavě jsem se rozběhl ke schůdkům na střechu…

Před očima se mi rozevřelo celé široké zasněžené údolí. Musel jsem přimhouřit oči před slunečním jiskřením a pak jsem rozeznal na sněhu dvě namodralé, úplně rovné stopy lyží. Vedly na sever, šikmo kolem hotelu, a tam, kde končily, jsem spatřil zřetelné postavičky uprchlíků jakoby nakreslené na bílém podkladě. Mám výborný zrak, viděl jsem je jasně, a byla to nejfantastičtější a nejobludnější podívaná, jakou jsem kdy zažil.

Vpředu uháněla paní Mausesová s obrovitým černým kufrem v podpaží, na zádech jí seděl sám hřmotný starý Mauses. Vpravo od ní, o něco vzadu, se hnal dlouhým krokem Olaf s Luarvikem na zádech.

Ve větru vlála široká sukně paní Mausesové a třepotal se Luarvikův prázdný rukáv. Řítili se rychle, až neobvykle rychle, ale ze strany, aby jim zatarasil cestu, se k nim blížil vrtulník s jiskřícími listy vrtule a okny kabiny.

Celé údolí naplňoval mohutný, pravidelný hukot, vrtulník pomalu, jakoby rozvážně, klesal, přeletěl nad uprchlíky, předstihl je a zase se vrátil, klesal stále níž a postavičky pořád utíkaly údolím, jako by nic neviděly ani neslyšely, a pak se do toho mohutného monotónního hukotu zařízl nový zvuk, zlostné přerývané hybné i ty, kteří se ještě pokoušeli plazit… Zvedl se hustý, sněhový vír a na pozadí strmých šedých skal vyrostl bílý jiskřivý mrak. Znovu jsme zaslechli zlostný praskot kulometu, Alek se svezl na bobek a zakryl si třaskání, uprchlíci začali zmateně pobíhat sem a tam, pak Olaf upadl a zůstal nehybně ležet, po něm v kotrmelcích sletěl do sněhu Mauses, a Simonet mě škubal za límec a vzlykal mi do ucha: „Vidíš? Vidíš? Vidíš?“ A pak se vrtulník zastavil nad nehybnými těly, pomalu dosedl a skryl před naším pohledem všechny, ty nedlaněmi tvář, Simonet stále vzlykal, stále vykřikoval: „Tak nezmeškal! Vyšlo mu to, tomu lumpovi, gaunerovi jednomu!“

Vrtulník se stejně pomalu zase vynořil ze sněžného mraku, šikmo se vznesl do pronikavé modře oblohy a zmizel za horským hřebenem.

A v té chvíli někde dole teskně a žalostně zavyl Lelius.