Vzpomínka na světlo

KAPITOLA 9 Zemřít dobrou smrtí

Lan rozpoltil myrddraalovi hlavu skoro až ke krku. Odtančil s Mandarbem dozadu a nechal umírajícího mizelce zmítat se ve smrtelných křečích, až od něj při tom odletovaly kousky lebky. Páchnoucí krev prýštila na kameny, které už byly tucetkrát zality krví.

„Urozený pane Mandragorane!“

Lan se otočil za křikem. Jeden z jeho mužů ukazoval zpátky k jejich ležení, kde do vzduchu tryskalo zářivě červené světlo.

Už je poledne? pomyslel si Lan, zvedl meč a dal svým Malkierům znamení k ústupu. Střídaly je kandorské a arafelské jednotky, lehká jízda s luky, která do masy trolloků vysílala jednu vlnu šípů za druhou.

Zápach byl příšerný. Lan se se svými muži stahoval z předních linií a cestou minul dva aša’many a jednu Aes Sedai – Coladaru, která trvala na tom, že zůstane v postavení poradkyně krále Paitara – kteří usměrňováním zapalovali trolločí mršiny. Tím se to další vlně zplozenců Stínů ztíží.

Lanova vojska pokračovala ve své kruté práci a držela trolloky v Sedle, jako když smůla zadržuje průnik vody do netěsnící lodi. Armáda prováděla střídání v krátkých hodinových úsecích. Cestu jim ve tmě osvětlovali aša’manové a hořící hranice a zplozenci Stínu nedostali příležitost postupovat vpřed.

Po dvou dnech vyčerpávajícího boje Lan věděl, že tato taktika nakonec pomůže trollokům. Lidé je zabíjeli v obrovských počtech, ale Stín své armády budoval celá léta. Každou noc se trolloci krmili na mrtvých; se zásobováním si nemuseli dělat starosti.

Lan se cestou z předních linií, když uvolňovali místo dalším jeho jednotkám, držel vzpřímeně, ale toužil se zhroutit a prospat celé dny. Navzdory tomu, že mu Drak Znovuzrozený poskytl velkou armádu, se každý muž musel v předních liniích vystřídat několikrát denně. Lan se vždy zapojil do několika střídání navíc.

Pro jeho vojáky nebylo snadné si odpočinout a zároveň se starat o vybavení, sbírat dříví na ohně a přinášet skrz průchody zásoby. Lan si prohlížel ty, kteří s ním opouštěli přední linie, a přemýšlel, co by mohl udělat, aby je posílil. Věrný Bulen opodál se hroutil. Lan se bude muset ujistit, že se muž víc vyspí, jinak…

Bulen sklouzl ze sedla.

Lan zaklel, zastavil Mandarba a seskočil. Rozběhl se k Bulenovi a našel ho, jak prázdným pohledem zírá na oblohu. V boku měl obrovskou ránu a kroužkovou košili rozervanou jako plachtu, do které se příliš dlouho opíral vítr. Bulen zakryl ránu tím, že si přes zbroj navlékl kabát. Lan neviděl, jak ho zranili, ani si nevšiml, že ránu tají.

Pitomče! napadlo Lana, zatímco muži nahmatával tepnu.

Žádný tep. Byl mrtvý.

Pitomče! pomyslel si znovu Lan a sklonil hlavu. Nechtěls mě opustit, že? Proto jsi to skrýval. Bál ses, že zatímco se budeš léčit, já tam umřu.

Buď to, nebo jsi nechtěl usměrňovače připravovat o sílu. Věděls, že pracují na hranici svých možností.

Se zaťatými zuby Lan zvedl Bulenovu mrtvolu a přehodil si ji přes rameno. Zvedl tělo na Bulenova koně a přivázal ho k sedlu. Ander a princ Kaisel – kandorský mladík a jeho stočlenný oddíl obvykle jezdil s Lanem – seděli opodál a vážně ho sledovali. Lan, který cítil jejich pohled, položil mrtvému raku na rameno.

„Vedl sis dobře, příteli,“ řekl. „Celá pokolení o tobě budou zpívat. Kéž tě chrání ruka Stvořitele a poslední objetí matky tě vítá doma.“ Obrátil se k ostatním. „Nebudu truchlit! Truchlení je pro ty, kdo litují, a já nelituju toho, co tady děláme! Bulen nemohl zemřít lepší smrtí. Já pro něj nepláču, já mu provolávám slávu!“

S uzdou Bulenova koně v ruce se vyhoupl Mandarbovi do sedla a narovnal se. Nedovolí, aby viděli, jak je vyčerpaný. Nebo jeho zármutek. „Viděl někdo z vás padnout Bakha?“ zeptal se jezdců poblíž. „Vzadu na koni měl přivázanou kuši. Vždycky ji s sebou nosil. Slíbil jsem mu, že jestli náhodou někdy spustí, nechám jednoho z aša’manů, aby ho pověsil za palce u nohou ze skály.

Zemřel včera, když se mu meč zasekl v trolločí zbroji. Pustil ho a natáhl se pro náhradní, ale dva trolloci mu podtrhli koně. Myslel jsem si, že je mrtvý, a snažil se k němu dostat, a místo toho jsem uviděl, jak se zvedl s tou svojí Světlem prokletou kuší a střelil ze vzdálenosti půl kroku jednoho z trolloků přímo do oka. Šipka mu prolétla hlavou. Druhý trollok ho vykuchal, ale on mu ještě předtím vrazil do krku nůž, který nosil v botě.“ Lan přikývl. „Budu si tě pamatovat, Bakhu. Zemřel jsi dobře.“

Chvíli jeli mlčky a pak princ Kaisel dodal: „Ragon. Ten taky zemřel dobře. Rozjel se s koněm přímo na tlupu třiceti trolloků, kteří na nás útočili z boku. Nejspíš tím zachránil tucet mužů, protože nám získal čas. Když ho strhávali z koně, kopl jednoho do obličeje.“

„Ano, Ragon byl blázen,“ řekl Ander. „Já jsem jeden z těch, které zachránil.“ Usmál se. „Zemřel dobře. Světlo, to tedy ano. Ačkoli samozřejmě ta nejšílenější věc, kterou jsem za posledních pár dní viděl, bylo to, co udělal Kragil, když bojoval s mizelcem. Viděli jste to někdo…“

Když dorazili do tábora, muži se smáli a oslavovali padlé. Lan se od nich oddělil a vzal Bulena k aša’manům. Narišma držel otevřený průchod pro vůz se zásobami. Kývl na Lana. „Urozený pane Mandragorane?“

„Potřebuju ho uložit někam do chladu,“ řekl Lan a sesedl. „Až tohle skonči a získáme Malkier zpátky, budeme pro vznešené padlé chtit řádné místo posledního odpočinku. Do té doby ho nenechám spálit nebo shnít. Byl to první Malkier, který se vrátil k malkierskému králi.“

Narišma přikývl a na koncích cůpků mu zazvonily arafelské zvonečky. Nechal projet vůz a pak ostatní zvednutou rukou zarazil. Zavřel průchod a otevřel jiný na vrcholek hory.

Průchodem přilétl ledový vítr. Lan sundal Bulena z koně. Narišma mu chtěl pomoct, ale Lan ho mávnutím ruky odehnal a s heknutím si přehodil mrtvé tělo přes rameno. Prošel průchodem do sněhu a mrazivý vítr ho řezal do tváří, jako by na něj někdo vzal nůž.

Položil Bulena, poklekl a jemně sňal z jeho hlavy šňůrku hadori. Lan ji ponese do bitvy – aby Bulen mohl dál bojovat – a až bitva skončí, zase ji vrátí. Stará malkierská tradice. „Vedl sis dobře, Bulene,“ řekl Lan tiše. „Děkuji ti, žes to se mnou nevzdal.“

Vstal a s hadori v ruce a sněhem křupajícím pod nohama prošel průchodem zpátky. Narišma nechal průchod zavřít a Lan se ho zeptal, kde hora leží – pro případ, že by Narišma padl v boji – aby Bulena opět dokázal najít.

Nebudou tímto způsobem schopní zachovat všechny padlé Malkiery, ale jeden byl lepší než žádný. La n omotal koženou šňůrku hadori kolem jílce svého meče těsně za záštitou a pevněji utáhl. Mandarba předal pacholkovi, pohrozil koni prstem a podíval se mu do tmavých jasných očí. „Už žádné kousání pacholků,“ zavrčel na hřebce.

Poté se vydal hledat urozeného pána Agelmara. Našel velitele, jak nedaleko saldejské části ležení mluví s Tenobií. Poblíž stály dvousetčlenné řady mužů s luky a střežily oblohu. Už došlo k mnoha útokům draghkarů. Když se Lan přiblížil, země se začala třást a rachotit.

Muži nevykřikli. Už si na to začínali zvykat. Země sténala.

Holá skála nedaleko Lana se rozpoltila. Polekaně uskočil, zatímco otřesy pokračovaly, a sledoval, jak se ve skále objevují vlasové praskliny. Bylo na nich něco nesmírně špatného. Byly příliš tmavé, příliš hluboké. Přestože se okolí stále chvělo, Lan přistoupil blíž, začal si drobné praskliny prohlížet a i přes dunivé zemětřesení se je snažil podrobně prozkoumat.

Vypadaly jako pukliny do nicoty. Vtahovaly do sebe světlo a vysávaly ho. Bylo to, jako by se díval na praskliny v samotné realitě.

Otřesy se uklidnily. Temnota v prasklinách ještě pár chvil prodlévala a pak vybledla a vlasové praskliny se změnily jen na obyčejné trhliny v kameni. Lan si ostražitě klekl a zblízka si je prohlédl. Viděl to, co si myslí? Co to mělo znamenat?

S mrazením v zádech vstal a šel dál. Neunavují se jen lidé, pomyslel si. Matka slábne.

Pospíchal saldejským táborem. Z těch, kdo bojovali u Sedla, měli Saldejci nejlépe udržovaný tábor, který řídily přísné ruce manželek důstojníků. Lan nechal většinu Malkierů, kteří nebojovali, ve Fal Daře, a ostatní vojska tvořili v převážné míře jen válečníci.

U Saldejců to tak nechodilo. Přestože do Momy se obvykle nevydávaly, ženy jinak na taženích své muže doprovázely. Všechny uměly bojovat s noži, a kdyby bylo nutné, bránily by ležení až do smrti. Při shromažďování a rozdělování zásob a péči o raněné zde byly nanejvýš užitečné.

Tenobie se opět s Agelmarem dohadovala o taktice. Lan poslouchal, zatímco šajnarský hlavní kapitán přikyvoval jejím požadavkům. Boji dobře rozuměla, ale byla příliš smělá. Chtěla, aby trolloky zatlačili do Momy a přenesli tak boj na jejich území.

Nakonec si všimla Lana. „Urozený pane Mandragorane,“ řekla a změřila si ho. Byla to docela pohledná žena, s ohněm v očích a dlouhými černými vlasy. „Byl váš poslední výpad úspěšný?“

„Padli další trolloci,“ řekl Lan.

„Bojujeme slavnou bitvu,“ řekla hrdě.

„Ztratil jsem dobrého přítele.“

Tenobie se odmlčela a pak mu pohlédla do očí, snad ve snaze najít v nich nějaké city. Lan nedal žádné najevo. Bulen zemřel dobře. „Muži, kteří bojují, dosáhnou slávy,“ řekl jí Lan, „ale samotná bitva sláva není. Prostě jen je. Urozený pane Agelmare, na okamžik.“

Tenobie poodstoupila a Lan odtáhl Agelmara stranou. Starý generál Lanoví věnoval vděčný pohled. Tenobie chvíli přihlížela a pak odkráčela, spěšně následovaná dvěma vojáky ze své gardy.

Jestli si na ni nedáme pozor, jednou vyrazí do bitvy sama, napadlo Lana. Hlavu má plnou písní a příběhů.

Nepovzbuzoval právě před chvílí své muže, ať vyprávějí stejné příběhy? Ne. Byl v tom rozdíl, cítil rozdíl. Naučit muže přijmout skutečnost, že mohou zemřít, a vážit si cti padlých… to bylo jiné než zpívat písně o tom, jak úžasné je bojovat v předních liniích.

Naneštěstí bylo třeba skutečného boje, aby se člověk naučil, v čem je rozdíl. Světlo dej, ať Tenobie neprovede nic ukvapeného. Lan viděl mnoho mladých mužů, kteří měli v očích stejný pohled. Řešením bývalo je několik týdnů štvát až k padnutí, podrobit je takovému výcviku, že dokázali myslet jenom na vlastní postel, a ne na „slávu“, kterou jednoho dne dobudou. Pochyboval, že by to bylo vhodné pro královnu.

„Od chvíle, kdy se Kalyan oženil s Ethenielle, se chová pořád zbrkleji,“ řekl Agelmar tiše, když se připojil k Lanoví a společně procházeli zadními řadami a kývali na vojáky, které míjeli. „Myslím, že ji dokázal trochu krotit, ale teď – když na ni nedohlíží on ani Bašere…“ Vzdychl. „No nic. Co sis ode mě přál, Dai Šane?“

„Bojujeme tady dobře,“ řekl Lan. „Ale dělá mi starosti, jak jsou muži unavení. Budeme dál schopní trolloky zadržet?“

„Máš pravdu; nakonec se přes nás nepřítel dostane,“ řekl Agelmar.

„Takže co uděláme?“ zeptal se Lan.

„Budeme bojovat tady,“ řekl Agelmar. „A pak, až už se nedokážeme udržet, budeme ustupovat, abychom získali čas.“

Lan ztuhl. „Ustupovat?“

Agelmar přikývl. „Jsme tady, abychom trolloky zpomalili. Toho dosáhneme tím, že se tady nějakou dobu udržíme a pak budeme pomalu ustupovat přes Šajnar.“

„Nepřišel jsem k Tarwinovu sedlu, abych ustupoval, Agelmare.“

„Dai Šane, začínám věřit, žes sem přišel zemřít.“

To byla čistočistá pravda. „Nepřenechám Malkier Stínu podruhé, Agelmare. Přišel jsem k Sedlu — Malkierové mě sem následovali — abychom Temnému ukázali, že nejsme poraženi. Odejít potom, co jsme skutečně dokázali získat nějakou pozici…“

„Dai Šane,“ řekl urozený pán Agelmar mírněji, aniž zpomalil, „vážím si tvého rozhodnuti bojovat. My všichni; už jen samotný tvůj příchod sem inspiroval tisíce. To možná nebyl tvůj záměr, aleje to záměr, který pro tebe kolo utkalo. Odhodlání muže, který chce dosáhnout spravedlnosti, se nedá jen tak přehlížet. Nicméně je čas odsunout svá přání stranou a zaměřit se na důležitější věci.“

Lan se zastavil a upřel na starého generála pohled. „Važ svá slova, urozený pane Agelmare. To skoro zní, jako bys říkal, že jsem sobec.“

„To říkám, Lane,“ odvětil Agelmar. „A jsi.“

Lan sebou netrhl.

„Přišel jsi sem zahodit vlastní život pro Malkier. To je samo o sobě vznešené. Nicméně když máme před sebou Poslední bitvu, je to také hloupé. Potřebujeme tě. Kvůli tvé paličatosti budou umírat lidé.“

„Nežádal jsem je, aby mě následovali. Světlo! Dělal jsem, co jsem mohl, abych jim v tom zabránil.“

„Povinnost je těžší než hora, Dai Šane.“

Tentokrát sebou Lan trhl. Jak to bylo dlouho, co ho k tomu někdo dokázal přinutit pouhými slovy? Pamatoval si, jak tyto věci učil jednoho mladíka z Dvouříčí. Ovčáka, který nic nevěděl o světě a bál se osudu, který mu vzor nachystal.

„Některým lidem,“ řekl Agelmar, „je souzeno zemřít a oni se toho bojí. Jiným je souzeno žít a vést a oni to pokládají za břímě. Pokud bys tady chtěl bojovat až do posledního muže, mohl bys, a oni by zemřeli s písní oslavující boj na rtech. Nebo bys mohl udělat, co my oba potřebujeme. Stáhnout se, až budeme muset, přizpůsobit se a dál zdržovat a bránit Stínu v postupu tak dlouho, jak to dokážeme. Dokud nám ostatní armády nebudou moct poslat pomoc.

Máme mimořádně pohyblivé vojsko. Všechny armády ti poslaly své nejlepší jízdní oddíly. Viděl jsem devět tisíc Saldejců, jak naprosto přesně provádějí složité manévry. Tady můžeme Stínu uškodit, ale ukazuje se, že jejich počet je příliš velký. Větší, než jsem očekával. Když se stáhneme, budeme jim škodit dál. Najdeme způsob, jak je ztrestat při každém kroku, o nějž ustoupíme. Ano, Lane. Udělals ze mne velícího polního generála. Tohle je má rada. Nebude to dnes, nebo možná celý týden, ale budeme muset ustoupit.“

Lan mlčky kráčel dál. Než dokázal dát dohromady odpověď, spatřil ve vzduchu vybuchnout modré světlo. Nouzový signál od Sedla. Jednotky, na které právě přišla řada na bitevním poli, potřebovaly pomoc.

Zamyslím se nad tím, řekl si Lan v duchu. Potlačil únavu a rozběhl se k místu, kde stáli uvázaní koně a kam pacholek odvedl Mandarba.

Tohoto výpadu se nemusel zúčastnit. Právě se z jednoho vrátil. Rozhodl se, že stejně půjde, přistihl se, jak ječí na Bulena, ať mu připraví koně, a připadal si jako blázen. Světlo, Lan si na mužovu pomoc tak zvykl!

Agelmar má pravdu, pomyslel si Lan, zatímco o sebe pacholci zakopávali při sedlání Mandarba. Hřebec cítil jeho náladu a choval se jankovitě. Půjdou za mnou, tak jako Bulen. Vést je na smrt ve jménu padlého království… jet sám vstříc stejné smrti… jak se to liší od toho, jak se chová Tenobie?

Zanedlouho už se hnal zpátky k obranným liniím, kde zjistil, že je trolloci téměř prolomili. Zapojil se do bitvy a ten večer se udrželi. Nakonec se jim to ale nepodaří. A co pak?

Pak… pak opět Malkier opustí a udělá, co je třeba.

Egwaininy síly se shromáždily v jižní části Merrilorského pole. Měly v plánu zamířit pomocí cestování do Random, jakmile se Elainino vojsko přesune ke Caemlynu. Randovy armády ještě nevstoupily do Thakan’daru, ale místo toho se přesunuly na shromaždiště v severní části pole, kde se daly jednodušeji hromadit zásoby. Rand tvrdil, že ještě nenastala zcela vhodná chvíle k útoku; Světlo dej, aby se Seančany dělal pokroky.

Přesunout tolik lidí byla strašlivá práce. Aes Sedai vytvořily dlouhou řadu průchodů, jako dveře podél jedné strany rozlehlé hodovní síně. Vojáci se shlukli a čekali, až na ně přijde řada. Mnohé z nejsilnějších usměrňovaček nebyly do úkolu zapojeny; brzy budou usměrňovat v boji a vytváření průchodů by jen vyčerpalo potřebnou sílu dřív, než důležitá práce vůbec začne.

Vojáci samozřejmě udělali místo pro amyrlin. Na druhé straně už byla předsunutá stráž a postavený tábor, takže nastal čas, aby prošla i ona. Ráno se sešla se sněmovnou a probíraly hlášení o zásobování a hodnocení terénu. Byla ráda, že sněmovně povolila hrát ve válce větší roli; přísedící, z nichž mnohé prožily mnohem víc než jedno století, v sobě měly nemalou moudrost.

„Nelíbí se mi, že musíme tak dlouho čekat,“ ozval se Gawyn, jedoucí vedle ní.

Pronikavě se na něj podívala.

„Věřím tomu, jak bojiště hodnotí generál Bryne, stejně jako tomu věří sněmovna,“ řekla Elain, když míjeli illiánské rytíře, z nichž každý měl na naleštěném prsním krunýři vytepaných devět včel Illianu. Salutovali jí, tváře ukryté za kónickými přilbami s mřížovým hledím vpředu.

Nebyla si jistá, jestli se jí líbí mít je ve svém vojsku – budou věrnější Randovi než jí – ale Bryne na tom trval. Tvrdil, že přestože je její armáda obrovská, chybí jí elitní oddíly, jako jsou rytíři.

„Stejně tvrdím, že jsme měli vyrazit dřív,“ řekl Gawyn, když společně projeli průchodem na hranici Random.

„Je to jenom pár dní.“

„Pár dní, zatímco Randor hoří.“ Cítila jeho nespokojenost. Také cítila, že ji vášnivě miluje. Nyní byl její manžel. Večer předtím je při prostém obřadu oddala Silviana. Egwain stále připadalo zvláštní, že schválila svou vlastní svatbu. Rdyž jste představovali nej vyšší autoritu, co vám zbývalo?

Rdyž vjeli do ležení na kandorské hranici, kolem projel Bryne a vydával stměné rozkazy výzvědným hlídkám. Rdyž dojel k Egwain, sesedl, hluboce se jí uklonil a políbil jí prsten. Znovu nasedl a pokračoval. Choval se velice uctivě, vzala-li v úvahu, že ho v podstatě přinutili, aby této armádě velel. Samozřejmě i on vznesl požadavky a těm bylo vyhověno, takže možná přinutil i on je. Velet armádě Bílé věže pro něj představovalo příležitost; nikomu se nelíbilo, když ho poslali na odpočinek. A hlavní kapitán na něm především vůbec neměl být.

Egwain si všimla, že Siuan jede Bryneovi po boku, a spokojeně se usmála. Teď už je s námi pevně svázaný.

Egwain pozorovala kopce na jihovýchodní hranici Kandoru. Přestože postrádaly zeleň – jako nyní většina míst na světě – jejich mírumilovný klid nijak nenapovídal, že země za nimi hoří. Z hlavního města Čačinu nyní zbývalo sotva víc než trosky. Než královna Ethenielle ustoupila, aby se v boji připojila k ostatním Hraničářům, předala záchranné operace Egwain a sněmovně. Ty dělaly, co mohly, a průchody vysílaly zvědy k hlavním cestám, aby tam hledali uprchlíky a odváděli je do bezpečí - pokud se nyní nějaké místo dalo nazývat bezpečím.

Hlavní část trollocké armády opustila hořící města a nyní se pohybovala na jihovýchod směrem ke kopcům a řece, která tvořila hranici Kandoru s Arafelem.

Silviana dojela k Egwain z druhé strany. Gawynovi věnovala jediný zamračený pohled – ti dva po sobě opravdu budou muset přestat štěkat; začínalo to být únavné - a pak políbila Egwain prsten. „Matko.“

„Silviano.“

„Dostali jsme nové zprávy od Elain Sedai.“

Egwain si dovolila úsměv. Obě dvě si nezávisle na sobě zvykly oslovovat Elain jejím titulem z Bílé věže, místo titulem královny. „A?“

„Navrhuje, abychom určily místo, kam bude možné posílat zraněné k léčení.“

„Mluvily jsme o tom, že bychom nechaly žluté přesouvat z jednoho bojiště na druhé,“ řekla Egwain.

„Elain Sedai se obává, že by to žluté vystavilo útoku,“ řekla Silviana. „Chce stálý lazaret.“

„To by bylo lepší, matko,“ ozval se Gawyn a promnul si bradu. „Hledat zraněné po skončení boje je drsná záležitost. Nevím, co bych říkal představě, že pošlu sestry hledat mezi mrtvými. Pokud mají hlavní kapitáni pravdu, mohla by se tahle válka táhnout týdny, dokonce měsíce. Nakonec nám je Stín začne zabíjet na bojišti.“

„Elain Sedai byla dost… neústupná,“ řekla Silviana. Tvář měla jako masku a hlas klidný, ale přesto se jí dařilo dávat najevo silnou nespokojenost. V tom byla Silviana velmi zdatná.

Pomáhala jsem Elain získat velení, připomněla si Egwain. Odmítnout ji by vytvořilo špatný precedent. Stejně jako ji poslechnout. Snad to jejich přátelství přežije.

„Elain Sedai mluví moudře,“ řekla Egwain. „Vyřiď Romandě, že je to třeba udělat takto. Ať se celé žluté adžah shromáždí k léčení, ale ne v Bílé věži.“

„Matko?“ zeptala se Silviana.

„Seančani,“ řekla Egwain. Musela udusit toho hada hluboko ve svém nitru, který se svíjel pokaždé, když na ně pomyslela. „Nehodlám riskovat, že na žluté zaútočí, když budou samy a vyčerpané léčením. Bílá věž je nechráněná a představuje zásadní cíl pro nepřítele – když ne Seančany, tak Stín.“

„Dobrá připomínka.“ Silviana zněla zdráhavé. „Ale kde jinde? Caemlyn padl a Hraniční státy nejsou dost chráněné. V Tearu?“

„To sotva,“ řekla Egwain. To bylo Randovo území a připadalo jí příliš očividné. „Pošli Egwain zprávu s návrhem. Možná bude první z Mayene ochotná poskytnout nám vhodnou budovu, nějakou hodně velkou.“ Egwain poklepala z boku na sedlo. „Pošlete se žlutými přijaté a novicky. Nechci mít ty ženy na bojišti, ale jejich síla se dá využít při léčení.“

Byla-li propojená se žlutou, pak i nejslabší novicka mohla půjčit pramínek síly a zachránit životy. Mnohé budou zklamané; představovaly si, jak zabíjejí trolloky. Nu, toto jim dá možnost zapojit se do boje, aniž by se ve své nezkušenosti v boji pletly pod nohy.

Egwain se ohlédla přes rameno. Přesun průchody hned tak neskončí. „Silviano, předej můj vzkaz Elain Sedai,“ řekla Egwain. „Gawyne, musím něco vyřídit.“

Našli Chubaina, jak dohlíží na stavbu velitelského ležení v údolí na západ od řeky, která tvořila hranici mezi Kandorem a Arafelem. Natlačili se do této hornaté krajiny, aby se zde střetli s blížícími se trolloky, rozprostřeli útočné jednotky do sousedních údolí a vrcholky kopců kolem obranných jednotek obsadili lučištníky. Plánovali na trolloky tvrdě udeřit, až se pokusí kopců zmocnit, a způsobit jim co největší škody. Útočné jednotky mohly napadat nepřítelova křídla, zatímco obránci budou držet kopce, jak nejdéle to půjde.

Bylo pravděpodobné, že nakonec budou z kopců vytlačeni a zahnáni přes hranici do Arafelu, ale na širokých arafelských pláních bylo možné lépe využít jezdectvo. Egwainina armáda, stejně jako ta Lanova, měla za úkol trolloky zdržovat a zpomalit, dokud se Elain nepodaří porazit ty na jihu. V nejlepším případě se udrží, dokud nedorazí posily.

Chubain zasalutoval a zavedl je do stanu, který už nedaleko vztyčili. Egwain sesedla a chystala se vejít dovnitř, ale Gawyn jí položil ruku na paži. Vzdychla, přikývla a nechala ho vstoupit jako prvního.

Vevnitř seděla se zkříženýma nohama na zemi žena, které Nyneiva říkala Egeanin, ačkoli sama žena trvala na oslovení Leilwin. Ji a jejího illiánského manžela střežili tři příslušníci věžové gardy.

Leilwin při Egwainině příchodu vzhlédla a pak se okamžitě zvedla na kolena a předvedla půvabnou poklonu, při níž se dotkla čelem země. Její manžel udělal totéž, ačkoli jeho pohyby působily zdráhavěji. Možná byl prostě jen horší herec než ona.

„Ven,“ přikázala Egwain třem gardistům.

Nedohadovali se, nicméně odcházeli pomalu. Jako by si se svým strážcem nedokázala poradit se dvěma lidmi, kteří nedokáží usměrňovat. Muži.

Gawyn zaujal postavení u stěny stanu a nechal ji, ať oba vězně osloví.

„Nyneiva tvrdí, že jsi do velice skrovné míry důvěryhodná,“ řekla Egwain Leilwin. „A zvedni se. V Bílé věži se nikdo tak hluboce neklaní, dokonce ani ti poslední sloužící.“

Leilwin se narovnala, ale oči držela sklopené. „Naprosto jsem selhala při plnění povinnosti, která mi byla uložena, a ohrozila jsem tak samotný vzor.“

„Ano,“ řekla Egwain. „Náramky. Vím o tom. Chtěla bys dostat šanci svůj dluh splatit?“

Žena se uklonila a opět se dotkla čelem země. Egwain si povzdechla, ale než stačila ženě přikázat vstát, Leilwin promluvila. „Při Světle a své naději na spasení a znovuzrození,“ řekla Leilwin, „přísahám, že ti budu sloužit a chránit tě, amyrlin, vládkyně Bílé věže. Při Křišťálovém trůnu a krvi císařovny, zavazuji se tobě, abych ve všem plnila tvé příkazy a tvůj život upřednostnila před svým. Pod Světlem, ať se tak stane.“ Políbila zem.

Egwain na ni ohromeně zírala. Takovou přísahu by porušil jen temný druh. Jistě, všichni Seančani měli k temným druhům blízko.

„Ty si myslíš, že nemám dostatečnou ochranu?“ zeptala se Egwain. „Myslíš, že potřebuji dalšího sluhu?“

„Myslím jen na to, jak splatit svůj dluh,“ řekla Leilwin.

V jejím hlase Egwain slyšela odměřenost a hořkost. To znělo hodnověrně. Té ženě se nelíbilo se takto pokořovat.

Egwain si ustaraně založila ruce. „Co mi můžeš povědět o seančanském vojsku, jeho zbraních a síle a o císařovniných plánech?“

„Něco vím, amyrlin,“ odvětila Leilwin. „Ale byla jsem kapitánem lodi. To, co vím, se týká seančanského loďstva, a to ti moc k užitku nebude.“

Ovšem, pomyslela si Egwain. Pohlédla na Gawyna, který pokrčil rameny.

„Prosím,“ řekla Leilwin tiše. „Dovol mi, ať se nějak osvědčím. Moc ze mě nezbylo. Nepatří mi už ani moje jméno.“

„Nejdřív,“ řekla Egwain, „mi povíš o Seančanech. Nezajímá mě, jestli to pokládáš za bezvýznamné. Cokoli, co mi povíš, bude užitečné.“ Nebo by to mohlo odhalit, že Leilwin lže, což by bylo užitečné právě tak. „Gawyne, dones mi křeslo. Poslechnu si, co říká. A potom uvidíme…“

Rand prohrabával hromadu map, poznámek a hlášení. Stál s rukou založenou za zády a na jeho stole hořela jediná lampa. Plamen, ukrytý ve skle, se zamihotal, když ve stanu, v němž osamocený Rand stál, zavířil větřík.

Byl plamen živý? Jedl, pohyboval se. Mohli jste ho udusit, takže svým způsobem dýchal. Co znamenalo být živý?

Mohla žít představa?

Svět bez Temného. Svět beze zla.

Rand se obrátil zpátky k mapám. To, co viděl, na něj udělalo dojem. Elain se připravovala dobře. Neúčastnil se porad, kde se plánovaly jednotlivé bitvy. Svou pozornost směřoval na sever. K Šajol Ghúlu. Svému osudu. Svému hrobu.

Nenáviděl způsob, jakým tyto mapy s poznámkami o útvarech a oddílech dělaly z lidských životů pouze klikyháky na papíře. Čísla a statistiky. Jistě, přiznával, že pro vojenského velitele je zásadní, aby měl ve věcech jasno a měl od nich odstup. Ale stejně to nenáviděl.

Před sebou měl živý plamen, ale také mrtvé muže. Když teď nemohl ve válce velet osobně, doufal, že se bude od map, jako je tato, držet dál. Věděl, že pokud bude sledovat přípravy, bude truchlit pro vojáky, které nemůže zachránit.

Náhle ho zamrazilo a zježily se mu chloupky na pažích – zřetelné zachvění někde v půli cesty mezi vzrušením a děsem. Nějaká žena usměrňovala.

Rand zvedl hlavu a spatřil Elain, která strnule stála ve vchodu do stanu. „Světlo!“ řekla. „Rande! Co tady děláš? Chceš mě vyděsit k smrti?“

Obrátil se, položil prsty na bitevní mapy a prohlížel si ji. Tohle byl život. Zardělé tváře, zlaté vlasy s medovými a růžovými podtóny, oči, které plály jako oheň. Pod karmínovými šaty se jí nadouvalo těhotenské břicho. Světlo, byla nádherná.

„Rande al’Thore?“ zeptala se. „Budeš se mnou mluvit, nebo na mě chceš dál dělat zamilované oči?“

„Když je nemůžu dělat na tebe, tak na koho?“ zeptal se Rand.

„Přestaň se na mě tak křenit, sedláku,“ řekla. „Vplížit se mi do stanu? Vážně, co by tomu řekli lidi?“

„Řekli by, že jsem tě chtěl vidět. Kromě toho jsem se dovnitř nevplížil. Stráže mě pustily.“

Založila si ruce. „Neřekly mi o tom.“

„Požádal jsem je, ať to nedělají.“

„Takže ať říkáš, co chceš, vplížil ses.“ Elain se o něj lehce otřela. Nádherně voněla. „Vážně, jako by nestačila Aviendha…“

„Nechtěl jsem, aby mě viděli vojáci,“ řekl Rand. „Bál jsem se, že ve tvém ležení způsobím rozruch. Požádal jsem stráže, aby se nezmiňovaly, že tu jsem.“ Přistoupil k ní a položil jí ruku na rameno. „Musel jsem tě znovu vidět, než…“

„Viděls mě na Merriloru.“

„Elain…“

„Omlouvám se,“ řekla a znovu se k němu otočila. .Jsem šťastná, že tě vidím, a jsem ráda, žes přišel. Jenom se snažím přijít na to, jak do toho všeho zapadáš. Jak do toho všeho my zapadáme.“

„Já nevím,“ řekl Rand. „Nikdy jsem na to nepřišel. Promiň.“

Vzdychla a posadila se do křesla u svého stolu. „Asi je dobré zjistit, že jsou i věci, které nedokážeš spravit mávnutím ruky.“

„Je toho spousta, co nedokážu spravit, Elain.“ Pohlédl na stůl a mapy. „Tolik.“

Nemysli na to.

Poklekl před ní a ona na něj upírala tázavý pohled, dokud jí nepoložil ruku na břicho – zprvu váhavě. „Nevěděl jsem to,“ řekl. „Zjistil jsem to teprve nedávno, ten večer před setkáním. Povídá se, že jsou to dvojčata?“

„Ano.“

„Takže Tam bude dědeček,“ řekl Rand. „A já budu…“

Jak měl muž na takovou novinku reagovat? Mělo to s ním otřást, obrátit mu to život vzhůru nohama? Rand už v životě zažil dost překvapení. Připadalo mu, že nemůže udělat dva kroky, aby se svět kolem něj nezměnil.

Avšak toto… toto nebylo překvapení. Zjistil, že někde hluboko uvnitř doufal, že jednoho dne bude otcem. Stalo se to. To ho zahřálo u srdce. Jedna věc na světě bude správně, když se jich tolik jiných pokazilo.

Děti. Jeho děti. Zavřel oči, nadechoval se a užíval si tu představu.

Nikdy je nepozná. Přijdou o otce dřív, než se vůbec narodí. Ale Janduina Rand také nikdy nepoznal – a dopadl dobře. Jen sem tam nějaká ta ostrá hrana.

„Jak je pojmenuješ?“ zeptal se Rand.

„Pokud se narodí chlapec, uvažovala jsem, že ho pojmenuju Rand.“

Rand se jemně dotýkal jejího břicha. Byl to pohyb? Kopnutí?

„Ne,“ řekl Rand tiše. „Prosím, nedávej žádnému dítěti jméno po mně. Nech je, ať si žijou vlastní životy. Můj stín bude i tak dost dlouhý.“

„Tak dobře.“

Vzhlédl, setkal se s jejím pohledem a zjistil, že se laskavě usmívá. Položila mu jemnou ruku na tvář. „Budeš skvělý otec.“

„Elain…“

„O tom ani slovo,“ řekla a zahrozila prstem. „Žádné řeči o smrti nebo povinnosti.“

„Nemůžeme přehlížet, co se stane.“

„Ani se tím nemusíme zaobírat,“ řekla. „Tolik jsem tě toho naučila o tom, jak být panovník, Rande. Zdá se ale, že na jednu lekci jsem zapomněla. Je v pořádku připravovat se na nejhorší, ale nesmíš se v tom rochnit. Nesmíš se na to soustředit. Královna musí mít především naději.“

„Já mám naději,“ řekl Rand. „Doufám ve svět, v tebe, ve všechny, kdo musejí bojovat. To nic nemění na skutečnosti, že jsem se smířil s vlastní smrtí.“

„To stačí,“ řekla. „Už o tom nechci nic slyšet. Dnes večer si dopřeju tichou večeři s mužem, kterého miluju.“

Rand vzdychl, ale vstal a posadil se do křesla vedle jejího, zatímco ona zavolala na stráže u vchodu, aby přinesly jídlo.

„Můžeme alespoň probrat taktiku?“ zeptal se Rand. „Opravdu na mě udělalo dojem, cos tady dokázala. Nemyslím, že bych to dokázal lip.“

„Většinou je to práce hlavních kapitánů.“

„Viděl jsem tvoje poznámky,“ řekl Rand. „Bašere a ostatní jsou skvělí, dokonce geniální generálové, ale přemýšlejí jen o svých vlastních bitvách. Někdo je musí sladit a ty to děláš úžasně. Máš na to hlavu.“

„Ne, nemám,“ opáčila Elain. „Co mám, je celý život v postavení dědičky andorského trůnu, která se připravuje na války, co můžou přijít. Za to, co ve mně vidíš, poděkuj generálu Bryneovi a mojí matce. Našels v mých poznámkách něco, co bys udělal jinak?“

„Z Caemlynu do Brémského lesa, kde chcete Stínu připravit léčku, je to víc než sto padesát mil,“ poznamenal Rand. „To je riskantní. Co když tvoje jednotky přemůžou dřív, než se do lesa dostanou?“

„Všechno záleží na tom, že tam dorazí dřív než trolloci. Naše útočné oddíly dostanou nejsilnější a nejrychlejší koně, co máme. Bude to beze sporu vysilující závod, a až dojedou do lesa, budou mít koně smrt na jazyku. Ale doufáme, že trolloci budou taky utahaní, což by nám mělo zjednodušit práci.“

Probírali taktiku a večer se změnil v noc. Sloužící přinesli večeři, masový vývar a kanči maso. Rand si přál svou přítomnost v ležení utajit, ale když o tom teď věděli sluhové, už to nešlo.

Usadil se k večeři a nechal se zatáhnout do rozhovoru s Elain. Které bojiště bylo nejvic ohroženo? Kterého z hlavních kapitánů by měla poslechnout, když se mezi sebou neshodnou, což se stávalo často? Jak to všechnu bude fungovat s Randovou armádou, která stále čekala na správný čas k útoku na Šajol Ghúl?

Rozhovor mu připomněl společně strávený čas v Tearu, kdy si v Kameni tajně kradli polibky mezi jednotlivými lekcemi politiky. To tehdy se do ní Rand zamiloval. Skutečně zamiloval. Nebyl to obdiv kluka, který spadl ze zdi, když se díval na princeznu – tehdy o lásce nevěděl o nic víc, než ví chlapec ze statku, který mává mečem, o válce.

Jejich láska se zrodila z věcí, které sdíleli. S Elain mohl mluvit o politice a břemeni vlády. Ona to chápala. Skutečně to chápala, víc než kdokoli jiný, koho znal. Věděla, jaké to je činit rozhodnutí, která mění životy tisíců. Chápala, co to znamená, když patříte lidu své země. Randovi připadalo pozoruhodné, že přestože byli často oddělení, jejich pouto vydrželo. Vlastně se mu zdálo ještě pevnější. Teď, když byla Elain královna, teď, když v jejím těle rostly jejich děti.

„Trhls sebou,“ řekla Elain.

Rand zvedl oči od polévky. Elain snědla jen polovinu – hodně spolu mluvili. Nicméně to vypadalo, že už dojedla, a držela šálek horkého čaje.

„Co jsem?“ zeptal se Rand.

„Trhls sebou. Když jsem se zmínila o vojácích, kteří bojujou za Andor, nepatrně jsi sebou škubl.“

Nepřekvapilo ho, že si toho všimla – to Elain ho učila všímat si malých změn ve výrazu těch, s nimiž mluví.

„Všichni ti lidé bojují mým jménem,“ řekl Rand. „Tolik lidí, které ani neznám, pro mě zemře.“

„Vládce v době války vždycky musí nést takové břímě.“

„Měl bych je umět ochránit,“ řekl Rand.

„Pokud si myslíš, že můžeš ochránit všechny, Rande aTThore, nejsi zdaleka tak rozumný, jak předstíráš.“

Podíval se na ni a setkal se s jejím pohledem. „Nevěřím, že můžu, ale jejich smrt mě tíží. Mám pocit, že teď, když si vzpomínám, bych měl být schopný udělat víc. Pokusil se mě zlomit a nepovedlo se mu to.“

„Takže to se stalo na vrcholku Dračí hory?“

S nikým o tom nemluvil. Přitáhl si sedátko blíž k jejímu. „Tam nahoře jsem si uvědomil, že jsem příliš myslel na sílu. Chtěl jsem být tvrdý, tak tvrdý! Když jsem se o to snažil, hrozilo, že ztratím schopnost se starat. To bylo špatné. Abych vyhrál, musím se starat. To naneštěstí znamená, že si musím dovolit cítit bolest nad jejich smrtí.“

„A ty si teď pamatuješ Luise Therina?“ zašeptala. „Všechno, co věděl? Jenom se tak netváříš?“

„Já jsem on. Vždycky jsem byl. Teď si na to vzpomínám.“

Elain vydechla a rozevřela oči. „To je ale výhoda.“

Ze všech lidí, kterým o tom řekl, pouze ona jediná zareagovala takto. Jaká úžasná žena.

„Mám všechny jeho znalosti, ale to mi neříká, co mám dělat.“ Vstal a začal přecházet sem a tam. „Měl bych to být schopný spravit, Elain. Už by pro mě neměli muset umírat další lidé. Tohle je můj boj. Proč musí všichni ostatní prožívat takové utrpení?“

„Upíráš nám právo bojovat?“ zeptala se a napřímila.

„Ne, samozřejmě že ne,“ řekl Rand. „Nedokázal bych ti upřít nic. Jenom si přeju, abych to mohl nějak… nějak celé zarazit. Neměla by moje oběť stačit?“

Vstala a vzala ho za ruku. Obrátil se k ní.

Pak ho políbila.

„Miluju tě,“ řekla. „Ty jsi král. Ale kdyby ses pokusil upřít dobrým Andořanům právo se bránit, právo bojovat v Poslední bitvě…“ Oči jí zaplály a líce zrudly. Světlo! Jeho slova ji opravdu rozhněvala.

Nikdy pořádně nevěděl, co řekne nebo udělá, a to ho vzrušovalo. Bylo to jako vzrušení při sledování nočních květů, když jste věděli, že to, co přijde, bude nádherné, ale nikdy jste neměli přesnou představu, jakou na sebe ta nádhera vezme podobu.

„Říkal jsem, že ti nebudu upírat právo bojovat,“ řekl Rand.

„Nejde jen o mě, Rande. Jde o všechny. Dokážeš tohle pochopit?“

„Myslím, že ano.“

„Dobře.“ Elain se znovu posadila, napila se čaje a zašklebila se.

„Zkazil se?“ zeptal se Rand.

„Ano, ale na to jsem zvyklá. Ale i tak je to skoro horší než nepít vůbec, vzhledem k tomu, jak se všechno kazí.“

Rand přešel k ní a vzal jí šálek z prstů. Chvíli ho držel, ale neusměrňoval. „Něco jsem ti přinesl. Zapomněl jsem ti to říct.“

„Čaj?“

„Ne, tohle je jen tak navíc.“ Vrátil jí šálek a ona upila.

Vytřeštila oči. „Je skvělý. Jak to děláš?“

„To ne já,“ řekl Rand a posadil se. „To vzor.“

„Ale…“

„Já jsem taveren,“ řekl Rand. „Kolem mě se dějí věci, nepředvídatelné věci. Dlouho to bylo v rovnováze. V jednom městě někdo nečekaně našel ve sklepě poklad. V dalším, které jsem navštívil, lidé zjistili, že jejich peníze jsou padělky, podstrčené mazaným podvodníkem.

Lidé umírali strašlivými způsoby; jiní byli jako zázrakem zachráněni. Úmrtí a narození. Sňatky a rozchody. Jednou jsem viděl, jak se z oblohy sneslo pírko, zabodlo se brkem do bláta a zůstalo v něm trčet. Dalších deset, které spadly po něm, udělalo totéž. Všechno to byla náhoda. Dvě strany mince.“

„Tenhle čaj není náhoda.“

„Ano, je,“ odvětil Rand. „Ale, víš, mně v poslední době padá mince jen jednou stranou. To zlo působí někdo jiný. Temný pouští do světa hrůzy, působí smrt, zlo, šílenství. Ale vzor… vzor je rovnováha. Takže působí mým prostřednictvím, aby tomu rovnováhu dodal. Čím usilovněji Temný pracuje, tím mocnější jsou účinky na moje okolí.“

„Rašící tráva,“ řekla Elain. „Rozehnané mraky. Nezkažené jídlo…“

„Ano.“ Pravda, občas tomu nějakým trikem pomohl, ale o tom se nezmínil. Zalovil v kapse a vytáhl malý váček.

„Pokud to, co říkáš, je pravda,“ namítla Elain, „tak ve světě nikdy nemůže zavládnout dobro.“

„Samozřejmě, že může.“

„Copak ho vzor nevyváží?“

Zaváhal. Tento způsob uvažování se příliš blížil tomu, jak začínal uvažovat před Dračí horou – že nemá na vybranou, že jeho život byl předem naplánován. „Dokud se snažíme,“ řekl Rand, „může být dobro. Vzor není o citech – není dokonce ani o dobru a zlu. Temný je síla působící zvenčí a násilím ho ovlivňuje.“

A Rand s tím skoncuje. Pokud to dokáže.

„Tady,“ řekl Rand. „Ten dárek, o kterém jsem mluvil.“ Přistrčil k ní váček.

Zvědavě se na něj podívala. Rozvázala šňůrku a zevnitř vytáhla malou sošku ženy. Stála vzpřímeně a přes ramena měla šátek, ačkoli nevypadala jako Aes Sedai. Měla zralou tvář, letitou a zkušenou, usmívala se a působila moudře.

„Angrial? “ zeptala se Elain.

„Ne, jádro.“

„Jádro?“

„Máš nadání na výrobu ter’angrialů,“ řekl Rand. „Vytvoření angrialu vyžaduje jiný postup. Začneš s jedním z těchto, s předmětem vytvořeným, aby vytáhl tvoji sílu a vtiskl ji do něčeho jiného. Zabere to čas a na několik měsíců tě to oslabí, takže by ses o to neměla pokoušet, dokud jsme ve válce. Ale když jsem ho našel, všemi zapomenutý, vzpomněl jsem si na tebe. Přemýšlel jsem, co bych ti mohl dát.“

„Rande, já pro tebe taky něco mám.“ Rychle přešla ke slonovinové šperkovnici, která ležela na polním stolku, a vytáhla z ní malý předmět. Byla to dýka s krátkou tupou čepelí a jílcem z jeleního parohu, ovinutým zlatým drátem.

Rand si dýku prohlédl tázavým pohledem. „Bez urážky, ale to vypadá jako mizerná zbraň, Elain.“

„Je to ter’angrial, něco, co by se ti mohlo hodit, až půjdeš do Šajol Ghúlu. S ní tě Stín nemůže vidět.“ Zvedla ruku a dotkla se jeho tváře.

Položil svou ruku na její.

Zůstali spolu dlouho do noci.