Vzpomínka na světlo

KAPITOLA 35 Nacvičený úsměv

Olverovi se stýskalo po Vichroví. Běla – spolehlivá střapatá kobylka, na níž teď jel – nebyla špatná. Jenom pomalá. Olver to věděl, protože se ji neustále snažil pobízet vpřed, ale ona se dál vlekla za ostatními koňmi. Nijak ji nedokázal přimět, aby běžela rychleji. Olver chtěl jet jako bouře. Místo toho jel jako tlustá kláda v klidné řece.

Otřel si čelo. Moma byla dost děsivá a ostatní – většina z nich neměla koně – kráčeli, jako by na ně každý krok měl přivolat tisíce trolloků. Ostatní lidé v karavaně spolu tlumeně rozmlouvali a podezíravě sledovali okolní úbočí.

Minuli shluk zvadlých stromů, jimž z otevřených vředů v kůře vytékala míza. Byla příliš červená. Téměř jako krev. Kousek od Olvera jeden z vozků přistoupil ke stromům, aby se na ni podíval.

Z větví nad ním se vymrštily šlahouny – šlahouny, které vypadaly hnědé a zvadlé, ale pohybovaly se jako hadi. Než stihl Olver zaječet, vozka visel mrtvý z horních větví stromu.

Celá řada lidí vyděšeně ztuhla. Nad nimi strom puklinou v kůře vtáhl mrtvého muže dovnitř. Spolkl ho. Možná ta míza byla krev.

Olver to zděšeně sledoval.

„Jen klid,“ řekla urozená paní Faile lehce roztřeseným hlasem. „Říkala jsem vám, ať se k rostlinám nepřibližujete! Na nic nesahejte.“

Jejich houf se vážně vydal dál. Sandip, který jel kousek od něj, si pro sebe zamumlal: „Tohle byl patnáctý. Patnáct mrtvých lidí za pár dní. Světlo! Tohle nikdy nepřežijeme!“

Kéž by to jen byli trolloci! Olver nemohl bojovat se stromy a hmyzem. Kdo by mohl? Ale trolloci, s těmi by bojovat dokázal. Olver měl nůž a od Hamana a Silvika se naučil něco o tom, jak ho použít. Olver nebyl moc vysoký, ale měl za to, že kvůli tomu ho trolloci budou podceňovat. Mohl zaútočit zdola na životně důležité orgány dřív, než by si uvědomili, co se děje.

Říkal si to, aby se mu netřásly ruce, zatímco kopnutím pobídl Bělu v naději, že dojede urozenou paní Faile. V dálce zaslechl naříkavý zvuk, jako by někdo umíral hroznou smrtí. Olver se zachvěl. Dříve toho dne slyšel stejný zvuk. Zdál se mu teď blíž?

Když se přiblížil k čelu, Setalle po něm vrhla ustaraný pohled. Ostatní se ze všech sil snažili, aby ho nevystavovali nebezpečí. Zatvrdil se a toho kvílivého zvuku v dálce si nevšímal. Všichni si mysleli, že je Olver slabý, ale nebyl. Nezažili to, co on, když vyrůstal. Po pravdě řečeno na tu dobu nevzpomínal rád. Připadalo mu, jako by prožil tři životy. Jeden předtím, než jeho rodiče zemřeli, druhý, když byl sám, a nyní tento.

Každopádně byl zvyklý bojovat s lidmi většími než on. Tohle byla Poslední bitva. Pořád opakovali, že bude potřeba každého. Tak proč ne jeho? Až přijdou trolloci, první věc, co udělá, bude, že sleze z téhle pomalé kobyly. Dokáže rychleji chodit, než tohle zvíře běžet! A Aielové koně nepotřebovali. Olver k nim ještě neodešel, aby se u nich cvičil, ale udělá to. Měl to naplánované. Nenáviděl všechny Aiely, ale hlavně Šaidy, a pokud je má zabít, bude se muset naučit jejich tajemství.

Půjde k nim a bude žádat, aby ho vycvičili. Vezmou ho k sobě a budou s ním zacházet mizerně, ale nakonec si ho začnou vážit a dovolí mu cvičit s jejich válečníky. Takové se vykládaly příběhy. Tak se věci stávaly.

A až pozná jejich tajemství, půjde za hady a liškami a získá odpověď na otázku, jak najít Šaidy, kteří zavraždili jeho otce. A pak se je vydá najít a zabít a bude z toho výprava hodná vlastního příběhu.

Vezmu s sebou Noala, pomyslel se. Ten byl všude. Může být můj průvodce. On…

Noal byl mrtvý.

Olver zíral před sebe na kamenitou cestu a po tváři mu stékal pot. Projeli kolem dalších těch strašlivých stromů a nyní se jim všichni širokým obloukem vyhýbali. Jeden z mužů ukázal na velkou louži toho vražedného bahna vedle stezky. Bylo hnědé a husté a Olver si všiml několika kostí, které z něj trčely.

Tohle místo bylo strašlivé!

Kéž by tu Noal byl. Noal všude byl a všechno viděl. Ten by věděl, jak se z tohoto místa dostat. Ale Noal byl mrtvý. Olver se to doslechl teprve nedávno, z toho, co urozená paní Moirain prozradila o tom, co se stalo ve věži Gendžei.

Všichni umírají, pomyslel si Olver a stále hleděl před sebe. Všichni…

Mat utekl k Seančanům, Talmanes bojovat po boku královny Elain. Lidi v této skupině jednoho po druhém požíraly stromy, bahno nebo příšery.

Proč všichni Olvera opouštějí?

Pohladil si náramek. Noal mu ho dal krátce předtím, než odešel. Náramek byl spletený z hrubých vláken a podle Noala takové nosili válečníci v jedné daleké zemi. Označoval válečníka, který bojoval v bitvě a přežil.

Noal… mrtvý. Umře i Mat?

Olverovi bylo horko, byl unavený a velice vystrašený. Pobídl Bělu a ona ho naštěstí poslechla a rozběhla se do kopce trochu rychleji, takže se Olver posouval v řadě vpřed. Vozy nechali za sebou a vydali se k nějakému místu zvanému Spálené země, což vyžadovalo vyšplhat na předhůří. Ráno vstoupili do horského průsmyku. Přestože mu bylo teplo, jak šplhali vzhůru, vzduch se skutečně ochlazoval. Vůbec mu to nevadilo. Pořád ale strašlivě páchl. Jako tlející mrtvoly.

Na začátku jejich skupinu tvořilo padesát vojáků a téměř pětadvacet vozků a pomocníků. Pak zde byla ještě hrstka dalších jako Olver, Setalle a půl tuctu příslušníků tělesné stráže urozené paní Faile.

Zatím je nebezpečí Momy připravila o patnáct lidí, včetně pěti, které zabily nějaké příšerné tříoké věci, které včera ráno zaútočily na tábor. Zaslechl, jak urozená paní Faile říká, že považuje za štěstí, že zatím přišli jen o patnáct lidí, že to mohlo být horší.

Olverovi to jako štěsti nepřipadalo. Toto místo nahánělo hrůzu a on z něho chtěl pryč. Pustina taková nebude, že ne? Muži a ženy z Ča Faile se chovali jako Aielové. Trochu jako Aielové. Možná, že udělali to, co chtěl i Olver, a cvičili se v Pustině. Bude se jich muset zeptat.

Jel dál asi další půlhodinu. Nakonec se mu podařilo s Belou dojet až na čelo řady. Nádherná černá klisna urozené paní Faile vypadala, že běhá rychle. Proč Olver nemohl dostat takového koně?

Faile měla vzadu na koni přivázanou Matovu truhlu. Nejprve z toho měl Olver radost, protože předpokládal, že Mat bude ten tabák opravdu moc chtít. Mat si vždycky stěžoval, že nemá dobrý tabák. Pak Olver Faile zaslechl, jak někomu vysvětluje, že se jí truhla prostě hodila, aby si do ní uložila pár svých věcí. Ona ten tabák vyhodila? Z toho Mat nebude mít radost.

Faile se na něj podívala a Olver se usmál tak sebevědomě, jak to jenom šlo. Nebylo by vhodné, aby viděla, jak je vyděšený.

Většině žen se jeho úsměv líbil. Cvičil si ho, ačkoli si nevzal za vzor Matův úsměv. S tím vždycky vypadal provinile. Když jste se o sebe museli starat, naučili jste se různé úsměvy, a Olver potřeboval takový, se kterým vypadal nevinně. A on byl nevinný. Většinou.

Faile mu úsměv neoplatila. Olver měl za to, že je hezká a dobře se na ni dívá, i navzdory tomu nosu. Ale nebyla moc měkká. Zatracenej popel, uměla se zamračit tak, že z toho rezavělo železo.

Faile jela mezi Aravine a Vaninem. Přestože mluvili tiše, Olver slyšel, co říkají. Pro jistotu upíral pohled jinam, aby si nemysleli, že je potají poslouchá. A neposlouchal. Jenom se chtěl vyhnout prachu, který za sebou zanechávali ostatní koně.

„Ano,“ šeptal Vanin. „Možná to tak nevypadá, ale Spálené země už nejsou daleko. Ať moje vlastní matka shoří, nevěřím, že tam míříme. Ale cítíte ten vzduch? Začíná být chladnější. Od těch tříokých věcí včera ráno jsme nenarazili na nic opravdu ošklivýho.“

„Jsme blízko,“ souhlasila Aravine. „Brzy se dostaneme blízko Temnému, do země, kde neroste nic zdravého ani zkaženého, kde není žádný život, dokonce ani ty nejohavnější věci z Momy.“

„Předpokládám, že to by asi měla být útěcha.“

„Ne tak úplně,“ řekl Vanin a otřel si čelo. „Protože zplozenci Stínu, co tam jsou, jsou nebezpečnější. Jestli to přežijeme, tak jenom díky tomu, že tam zuří zatracená válka. Všichni zplozenci Stínu se účastní bitvy. Když budeme mít štěstí, budou Spálený země, kromě nejbližšího okolí Šajol Ghúlu, prázdný jako měšec někoho, kdo právě uzavřel dohodu se zatraceným Mořským národem. Pardon, že mluvím takhle, má paní.“

Olver pokradmu pohlédl na přibližující se vrchol.

Tam žije ten zatracený Temný, pomyslel si Olver. A Mat je nejspíš tam, ne na Merriloru. Mat mluvil o tom, že se bude od nebezpečí držet dál, ale stejně si k němu vždycky našel cestu. Olver předpokládal, že se Mat jenom snaží být skromný, ale moc mu to nejde. Proč byste jinak prohlašovali, že nechcete být hrdina, a pak vždycky zatraceně skončili tím, že jste se hnali přímo do nebezpečí?

„A tahle stezka?“ zeptala se Faile Vanina. „Říkals, že ji možná v poslední době použivali. Nenaznačovalo by to, že tohle místo není zdaleka tak prázdné, jak jsi tak barvitě vylíčil?“

Vanin zabručel. „Vypadá používaně.“

„Takže tudy někdo projížděl s vozy,“ řekla Aravine. „Nevím, jestli je to dobré, nebo špatné znamení.“

„Nemyslím, že by tady vůbec nějaký dobrý znamení byly,“ řekl Vanin. „Možná bychom si prostě měli vybrat nějaké místo poblíž, zalézt a čekat.“ Vzdychl a znovu si otřel čelo, ačkoli Olver nechápal proč. Začínalo být docela chladno – poznal to i během dne. A také se zdálo, že kolem toho méně roste. To mu docela vyhovovalo.

Ohlédl se přes rameno na trs stromů, který toho chudáka připravil o život. Vypadalo to, že kolem žádné podobné nerostou, především ne podél stezky před nimi.

„Nemůžeme si dovolit čekat, Vanine,“ řekla Faile. „Mám v úmyslu se vrátit na Merrilor, ať tak či onak. Drak Znovuzrozený bude bojovat v Thakan’daru. Tam se musíme, vydat, abychom se dostali z tohohle hrozného místa.“

Vanin zasténal, ale Olver se usmál. Najde si cestu k Matovi a ukáže mu, jak nebezpečný umí v boji být. Pak…

Nu, pak ho možná Mat neopustí tak, jako to udělali ostatní. A to bude dobře, protože Olver bude Mata potřebovat, aby mu pomohl vystopovat ty Šaidy. Po tom, co všechno se u Bandy naučil, si byl jistý, že ho nikdo nebude sekýrovat. A nikdo mu nikdy znovu nevezme ty, které má rád.

„V archivech jsou záznamy, které vysvětlují, co jsme viděli.“ Kadsuane zvedla šálek čaje, aby si zahřála ruce.

Ta aielská dívka, Aviendha, seděla na podlaze ve stanu. Co bych dala za to, abych tuhle dostala do Věže, pomyslela si Kadsuane. Tyhle moudré… měly bojovného ducha. Byly to skutečné bojovnice, jako ty nejlepší ženy v Bílé věži.

Kadsuane byla stále víc přesvědčená, že Stín už po mnoho let uskutečňuje složitý plán na podkopání Bílé věže. Šlo o víc než jen o nešťastné sesazení Siuan Sanče a Elaidinu vládu. Může trvat roky či staletí, než pochopí celý rozsah toho plánu. Nicméně už jen počet černých sester – byly jich stovky, nejen pár tuctů, jak Kadsuane původně odhadovala – vyloženě křičel, co se stalo.

Prozatím musela Kadsuane pracovat s tím, co má. To zahrnovalo tyto moudré, které měly mizerný výcvik v používání tkaniv, ale rozhodně jim nechyběla kuráž a charakter. Užitečné. Jako Sorilea – navzdory tomu, že v síle byla slabá – která seděla víc vzadu ve stanu a vše pozorovala.

„Trochu jsem pátrala, dítě,“ řekla Kadsuane Aviendze. „To, co ta žena dělá, skutečně je cestování. Nicméně jediné zlomky dokumentů, které se o něm zmiňují, pocházejí z doby války jediné síly.“

Aviendha svraštila čelo. „Neviděla jsem žádná tkaniva, Kadsuane Sedai.“

Kadsuane potlačila úsměv, který vyvolal ten uctivý tón. Al’Thorovic kluk té dívce předal velení – a po pravdě, lepší ona než někteří jiní. Nicméně měl si vybrat Kadsuane a Aviendha to nejspíš věděla.

„Protože ta žena nespřádala jedinou sílu,“ odvětila Kadsuane.

„Co jiného by to bylo?“

„Víš, proč Temného původně osvobodili?“

Aviendha vypadala, jako by si na něco vzpomínala. „Aha… ano. Takže oni usměrňují sílu Temného?“

„Říká se tomu pravá síla,“ řekla Kadsuane. „Záznamy tvrdí, že cestování s použitím pravé síly vypadá tak, jak jsi viděla pohybovat se tu ženu. Viděl to jen málokdo. Během války jediné síly byl Temný, pokud šlo o jeho esenci, lakomý a přístup k ní měli jen jeho největší oblíbenci. Z této skutečnosti vyvozuju, že tohle je rozhodně jedna ze Zaprodanců. Podle toho, cos popisovala, že provedla chudince Sarene, bych se domnívala, že je to Graendal.“

„Příběhy se nezmiňují o tom, že by Graendal byla tak šeredná,“ řekla Sorilea pomalu.

„Kdybys byla jedna ze Zaprodanců, kterou lze snadno poznat podle popisu, nechtěla bys změnit vzhled, aby tě nepoznali?“

„Možná,“ řekla Sorilea. „Ale pak bych nepoužívala tuhle… pravou sílu, jak tomu říkáš. To by úplně zmařilo účel mého přestrojení.“

„Podle toho, co nám pověděla Aviendha,“ poznamenala Kadsuane, „neměla ta žena moc na vybranou. Musely rychle utéct.“

Kadsuane a Sorilea si pohlédly do očí a obě přikývly. Společně se vypraví na lov této Zaprodankyně.

Nedovolím, abys mi tu teď umřel, kluku, pomyslela si Kadsuane a ohlédla se přes rameno směrem k místu, kde al’Thor, Nyneiva a Moirain pokračovali v práci. Všichni v ležení, kteří dokázali usměrňovat, to pulsování cítili. Alespoň ne dřív, než uděláš, co musíš. Kadsuane čekala, že tu Zaprodanci budou. Proto se vypravila na bojiště sem.

Stanem zalomcoval vítr a zmrazil Kadsuane až do morku kostí. Toto bylo strašlivé místo, dokonce i když už se tak zuřivě nebojovalo. Vznášela se tu hrůza jako na pohřbu dítěte. Dusila smích a zaháněla úsměv. Temný je pozoroval. Světlo, bude tak příjemné z tohoto místa odejít!

Aviendha se napila čaje. Žena stále vypadala uštvaně, ačkoli to zjevně nebylo poprvé, kdy v boji přišla o přátele.

„Nechala jsem je umřít,“ zašeptala.

„Pche,“ řekla jí Kadsuane. „Ty nemůžeš za to, co udělala jedna ze Zaprodanců, dítě.“

„Ty to nechápeš,“ namítla Aviendha. „Byly jsme v kruhu a ony se pokusily z něj uvolnit – cítila jsem je – ale já jsem nevěděla, co se děje. Držela jsem jejich sílu, takže s ní nemohly bojovat. Nechala jsem je bezmocné.“

„No, tak odteď nenechávej ty, kdo jsou s tebou v kruhu, za sebou,“ řekla Kadsuane rázně. „Nemohlas vědět, co se stane.“

„Pokud budeš mít podezření, že je tahle žena někde nablízku, Aviendho,“ řekla Sorilea, „dáš vědět Kadsuane, mně nebo Amys. Není hanba přiznat, že je někdo příliš silný, než aby ses mu postavila sama. Společně tu ženu porazíme a ochráníme Kar’a’karna.“

„Tak dobře,“ řekla Aviendha. „Ale vy uděláte totéž pro mě. Vy všechny.“

Cekala. Kadsuane zdráhavé souhlasila a Sorilea také.

Faile se krčila v tmavém stanu. Teď, když byli blízko Thakan’daru, vzduch ještě ochladl. Přejela palcem po jílci nože, pomalu a rovnoměrně se nadechla a pak stejným způsobem vydechla. Nemrkajícíma očima zírala na stanové chlopně.

Uložila tam truhlu, v níž ukrývala roh, tak, aby jeden okraj vyčníval ven do tmy. Tady na hranicích Spálených zemí, obklopená údajnými spojenci, se cítila osaměleji než kdysi v šaidském táboře.

Předminulou noc ji zavolali ze stanu, aby si šla prohlédnout nějaké zvláštní stopy, kvůli nimž si lidé dělali starosti. Od chvíle, kdy se dostali ke Spáleným zemím tak blízko, o nikoho nepřišli – tato část plánu fungovala – ale stále vládlo velké napětí. Byla pryč jen pár minut, ale když se vrátila, truhla s rohem v jejím stanu byla nepatrně posunutá.

Někdo se pokusil ji otevřít. Světlo. Naštěstí se mu nepodařilo vypáčit zámek, a když se podívala, byl roh stále na svém místě.

Zrádcem mohl být kdokoli. Jeden z Rudých paží, vozka, příslušník Ča Faile. Poslední dvě noci se Faile, pokud šlo o truhlu, chovala obzvlášť ostražitě, dokonce až nápadně, aby zloději překazila plány. Dnes večer si pak postěžovala, že ji bolí hlava, a dovolila Setalle, aby jí uvařila čaj, který jí pomůže usnout. Odnesla si čaj do stanu, vůbec se ho nenapila a teď se krčila a vyčkávala.

Roh truhly, vykukující do noci, nebude možné přehlédnout. Pokusí se zloděj znovu? Pro jistotu z truhly roh vyndala a vzala ho s sebou, když šla odpovědět na volání přírody. Venku ho ukryla mezi kameny, a když se vrátila, poslala Ča Faile na hlídku pryč od svého stanu. Nelíbilo se jim, že ji mají nechat bez ochrany, ale Faile jim objasnila, že jí dělá starosti napětí mezi lidmi.

To by mělo stačit. Světlo, ať to stačí.

Hodiny plynuly, zatímco Faile se krčila stále ve stejné pozici, připravená vyskočit a spustit poplach, jakmile se někdo bude snažit vejít do jejího stanu. Určitě se o to pokusí dnes v noci, když je údajně nemocná.

Nic. Bolely ji svaly, ale nehýbala se. Zloděj mohl být tam venku ve tmě a čekat. Přemýšlet, jestli je ta správná chvíle udeřit, popadnout roh a utéct za svými pány. To…

Noc rozřízlo zaječení.

Faile zaváhala. Odvracení pozornosti?

Ten výkřik, pomyslela si, když odhadla směr. Ozval se… na západ odtud.

Blízko místa, kde ukryla roh. Faile zaklela a rychle se rozhodla. Truhla byla prázdná. Jestli se chytila na návnadu a skutečně šlo jen o pokus odvést pozornost, nic tím neztratí. Na druhou stranu, jestli zloděj předvídal, co udělá… vyběhla ze stanu, zatímco se ostatní vymotávali z pokrývek. Příslušníci Ča Faile se hnali táborem. Výkřik se ozval znovu.

Doprovázelo ho strašidelné skučení, jaké je předtím v dálce následovalo.

Prohnala se nějakou tenkou trávou s černými skvrnami. Na místě, kde vás mohla zabít i větvička, bylo bláhové běžet trávou, ale Faile nedokázala jasně myslet.

Doběhla na místo jako první, tam, kde ukryla roh. Nestál tam jen Vanin, ale také Haman. Vanin v silných pažích svíral Valerský roh, zatímco Haman bojoval s jakousi nestvůrou s tmavou kožešinou, křičel a mával mečem.

Vanin pohlédl na Faile a zbělel jako bělokabátníkova košile.

„Zloděj!“ zakřičela Faile. „Zastavte ho! Ukradl Valerský roh!“

Vanin vykřikl, odhodil roh, jako kdyby ho kousl, a pak se vrhl pryč. Světlo, na někoho tak tlustého dokázal utíkat pěkně rychle! Popadl Hamana za rameno a strhl ho stranou, zatímco stvůra znovu strašidelně zakvílela.

V dálce se ozval další řev. Faile sklouzla na zem, popadla roh a pevně ho k sobě přitiskla. Tihle muži nebyli obyčejní zloději. Nejenže prohlédli její plán, ale přesně odhadli, kam roh ukryla. Připadala si jako holka ze statku, která se právě ve městě nechala napálit při skořápkách.

Ti, kteří přiběhli s ní, zůstali ohromeně stát, ať už při pohledu na roh nebo na nestvůru. Tvor zavřískl. Vypadal jako nějaký druh medvěda s příliš mnoha tlapami, i když byl větší než kterýkoli jiný medvěd, co Faile kdy viděla. Potácivě se zvedla. Neměla čas rozhlížet se po zlodějích, protože stvůra se vrhla na Faileiny stráže. S vřískotem jednomu z Ča Faile utrhla hlavu.

Faile vykřikla a hodila po té věci nůž, zatímco Arrela ji sekla mečem do ramene. Právě v tu chvíli se přes kameny vedle Faile nemotorně přivalila druhá nestvůra.

Faile zaklela, uskočila a hodila nožem. Zasáhla – nebo ta věc přinejmenším vydala zvuk, který zněl vztekle a bolestivě. Když dorazil Mandevwin na koni a s pochodní, ukázalo se, že ti strašní tvorové mají hmyzí tváře s řadami dlouhých tesáků. Z jednoho vybouleného oka trčel Failein nůž.

„Chraňte urozenou paní!“ zaječel Mandevwin a hodil oštěpy Rudým pažím poblíž, které je vrazily do prvního tvora a odtlačily ho od krvácející Arrely, která odlezla pryč. Meč ale žena nepustila.

Faile ustoupila, zatímco Ča Faile se rozestavili kolem ní, a pak se podívala na to, co drží. Samotný Valerský roh, vytažený z pytle, v němž ho schovala. Mohla by na něj zatroubit…

Ne, pomyslela si. Je svázaný s Cauthonem. Pro ni by to byl jen obyčejný roh.

„Jen klid!“ řekl Mandevwin a ucouvl se svým válečným koněm, když se po něm jedna z bestií vrhla. „Verdine, Laandone, potřebujeme víc oštěpů! Běžte! Ty věci bojujou jako divočáci. Přilákejte je blíž a probodněte!“

Na jednu stvůru to zabralo, ale když Mandevwin křičel, druhá se na něj vrhla a popadla jeho koně za krk. Smetla stranou vojáky, kteří se ji snažili bodnout, a Mandevwin se se zasténáním zřítil na zem.

Faile, která stále svírala roh, se prohnala kolem hloučku Rudých paží, kterým se podařilo probodnout druhého netvora. Popadla právě zapálenou pochodeň, hodila ji na druhou bestii a zapálila jí srst na zádech. Věc řvala, jak se jí oheň šířil vzhůru po páteři a její srst hořela jako troud. Pustila Mandevwinova mrtvého koně, kterému téměř utrhla hlavu, zmítala se, vřískala a vyla.

„Vezměte raněné!“ nařídila Faile. Popadla jednoho z příslušníků Bandy za ruku. „Postarej se o Mandevwina!“

Muž sklonil vyvalené oči k rohu, který držela, pak se otřepal, přikývl a zakřičel na dva další, ať mu pomohou Mandevwina zvednout.

„Má paní?“ zeptala se Aravine, stojící poblíž křoví za nimi. „Co se děje?“

„Dvě Rudé paže se pokusily ukrást, co převážím,“ řekla Faile. „Teď odjedeme do noci.“

„Ale…“

„Poslouchej!“ řekla Faile a ukázala do tmy.

V dálce se ozval tucet dalších zavřísknutí, která odpovídala na nářek umírajícího zvířete.

„Ten křik, stejně jako pach krve, přiláká další hrůzy. Jdeme. Pokud se dneska v noci dokážeme dostat hluboko do Spálených zemí, možná bychom mohli být v bezpečí. Vzburcuj tábor a naložte raněné na koně. Ať se všichni připraví na rychlý pochod. Pospěš si!“

Aravine přikývla a odspěchala. Faile se zahleděla směrem, kterým Harnan s Vaninem uprchli. Toužila se za nimi vypravit, ale stopovat je ve tmě by vyžadovalo pohybovat se pomaleji, a to by dnes v noci znamenalo smrt. Kromě toho, kdo ví, jaké zdroje má dvojice temných druhů k dispozici?

Budou prchat. A Světlo, doufala, že ji nepodvedli víc, než se zdálo. Kdyby Vanin nějak dokázal připravit falešný roh, napodobeninu, kterou zahodil, aby ji Faile mohla „zachránit“, když utíkal…

Nepoznala by to. Dorazila by do Poslední bitvy s falešným rohem a možná je všechny odsoudila k záhubě. Ta možnost ji strašila, zatímco lidé z karavany rychle vyráželi do tmy a doufali, že s pomocí Světla a štěstí uniknou nebezpečím, která noc ukrývá.