Vzpomínka na světlo

KAPITOLA 32 Žlutý běžník

Damane pro Mata udržovala v podlaze otevřenou díru. Ta shlížela přímo dolů na bojiště.

Mat se poškrábal na bradě a stále to na něj dělalo dojem, ačkoli tyto díry používal už asi hodinu, když se snažil zvrátit past, kterou Bryne nastražil Egwaininým vojskům. Poslal další prapory seančanské kavalerie, aby posílily obě křídla jeho jednotek u řeky, a další damane, které měly čelit šarským usměrňovačkám a zastavit příval trolloků sužujících obránce.

Samozřejmě to ani tak nebylo stejně dobré, jako být osobně na bojišti. Možná by měl zase vyrazit a trochu si zabojovat. Podíval se na Tuon, která seděla na trůnu – mohutném, třicet dlaní vysokém trůnu – na jedné straně velitelství. Tuon ho pozorovala přimhouřenýma očima, jako by mu dokázala číst myšlenky.

Je to Aes Sedai, řekl si Mat. Ne, neumí usměrňovat – ještě si nedovolila se to naučit. Ale stejně je zatraceně jedna z nich. A já se s ní oženil.

Přesto byla neuvěřitelná. Pokaždé, když vydala rozkaz, pocítil vzrušení; dělala to tak přirozeně. Elain a Nyneiva by se od ní mohly učit. Tuon na tom trůnu vypadala moc hezky. Mat na ní na chvíli spočinul pohledem, což mu vyneslo vyloženě nespravedlivé zamračení. Když už muž nemohl pokukovat po vlastní ženě, tak po korní

Mat se obrátil zpátky k bojišti. „Pěkný trik,“ řekl a sklonil se, aby dirou prostrčil ruku. Byli vysoko. Kdyby spadl, měl by čas zabroukat si tři sloky z „Nevidím její kotníčky“, než by dopadl. A možná jeden refrén navíc.

„Tahle se to naučila,“ řekla sul’dam, která tím mínila svou novou damane, „tím, že sledovala tkaniva Aes Sedai.“ Sul’dam, Catrona, se při slovech „Aes Sedai“ málem zakuckala. Mat jí to nemohl mít za zlé. Ta slova mohlo být těžké vyslovit.

Moc se na damane ani na vytetované rozkvetlé větvičky na jejích tvářích, které sahaly zezadu z hlavy jako ruce, držící její tvář, nedíval. Mat byl odpovědný za to, že ji zajali. Bylo to lepší, než kdyby bojovala pro Stín, ne?

Krev a zatracenej popel, řekl si v duchu. Odvádíš dobrou práci, jak se snažíš Tuon přesvědčit, aby nepoužívala damane, Matrime Cauthone. Jednu si sám chytíš…

Znervózňovalo ho, jak rychle se Šařanka smířila se svým zajetím. Všechny sul’dam o tom mluvily. Stěží chvilka vzdorování a pak naprostá podřízenost. Očekávaly, že bude trvat měsíce, než nově zajaté damane řádně vycvičí, ale tato byla připravená během několika hodin. Catrona v podstatě zářila, jako kdyby Šařančino chování byla její osobní zásluha.

Díra byla pozoruhodná. Mat stál těsně na okraji a hleděl dolů na svět, počítal prapory a švadrony a zapisoval si je do paměti. Co by s něčím takovým dokázal Classen Bayor? Možná, že by bitva u Kolesaru dopadla jinak. Nikdy by nepřišel o kavalerii v tom močálu, to bylo jisté…

Matovy jednotky dál zadržovaly Stín na východní hranici Kandoru, ale se současnou situací nebyl spokojen. Bryne nastražil lstivou past, které bylo těžké si všimnout, stejně jako žlutého běžníka na okvětních plátcích. Tak to Mat poznal. Vyžadovalo to skutečného vojenského génia, aby dostal armádu do tak mizerné situace, aniž by to vypadalo, že je v mizerné situaci. Takovéto věci se nestávaly náhodou.

Mat ztratil víc lidí, než kolik chtěl spočítat. Jeho vojáci byli natlačení k řece a Demandred – navzdory svému třeštění po Drakovi Znovuzrozeném – neustále zkoušel Matovu obranu a snažil se najít slabé místo. Tu vyslal proti jednomu křídlu těžkou kavalerii, pak nařídil útok šarských lučištníků a útok trolloků na druhém křídle. Mat musel neustále sledovat Demandredovy přesuny, aby byl schopen jim včas čelit.

Brzy nastane noc. Stáhne se Stín? Trolloci mohli bojovat ve tmě, ale Šařané pravděpodobně ne. Mat vydal další rozkazy a spojky se rozběhly průchody, aby je doručily. Zdálo se mu, že je to jen pár okamžiků, než jeho vojáci dole zareagovali. „Tak rychle…“ řekl Mat.

„Toto změní svět,“ řekl Galgan. „Poslové mohou vyrážet okamžitě; velitelé mohou sledovat bitvy a okamžitě měnit plány.“

Mat souhlasně zabručel. „Vsadím se, že dostat z jídelny večeři bude ale stejně trvat celý večer.“

Galgan se skutečně usmál. Bylo to, jako když vidíte balvan, který praskne.

„Pověz mi, generále,“ řekla Tuon. „Jak hodnotíš schopnosti našeho chotě?“

„Nevím, kde jsi ho našla, nejvznešenější, ale je to diamant nedozírné ceny. Posledních pár hodin, když zachraňoval vojska Bílé věže, jsem ho sledoval. Přestože jeho styl je… neobvyklý, viděl jsem jen málo tak nadaných polních velitelů, jako je on.“

Tuon se neusmála, ale viděl jí na očích, že ji to těší. Byly to hezké oči. A když Galgan není tak nevrlý, možná to tady přece jen nebude tak špatné.

„Díky,“ utrousil Mat tiše ke Galganovi, když se oba naklonili, aby si prohlédli bojiště pod sebou.

„Pokládám se za čestného muže, můj princi,“ řekl Galgan a mozolnatým prstem se poškrábal na bradě. „Budeš Křišťálovému trůnu sloužit dobře. Byla by škoda, kdyby tě zavraždili příliš brzy. Postarám se, aby ti první, co na tebe pošlu, byli ještě nováčci, abys je dokázal snadno zastavit.“

Mat cítil, jak mu klesá čelist. Ten chlap to řekl naprosto upřímně, téměř s náklonností. Jako kdyby měl v úmyslu udělat Matovi tím, že se ho pokusí zabít, laskavost!

„Támhleti trolloci,“ ukázal na houf hluboko pod nimi, „se brzo stáhnou.“

„Souhlasím,“ řekl Galgan.

Mat si promnul bradu. „Budeme muset počkat, co s nima Demandred udělá. Bojím se, že by se Šařani mohli pokusit v noci do našeho tábora propašovat pár těch svejch marath’damane. Zdá se, že jsou svýmu cíli pozoruhodně oddaní. Nebo jsou zatraceně hloupí a chybí jim pud sebezáchovy.“

Aes Sedai a sul’dam nebyly právě bojácné, ale obecně byly opatrné. Šarští usměrňovači takoví nebyli ani náhodou, zvláště muži.

„Sežeňte mi nějaké damane, aby osvětlily řeku,“ řekl Mat. „A uzavřete ležení a rozmístěte v něm skupinu damane, aby číhaly, jestli někdo neusměrňuje. Z našich nebude usměrňovat nikdo, ani aby zapálil zatracenou svíčku.“

„Těm… Aes Sedai… se to možná nebude líbit,“ řekl generál Galgan. Také při použití slov Aes Sedai zaváhal. Na Matův rozkaz začali tento pojem používat místo marath’damane a Mat očekával, že Tuon ten příkaz zruší. Nestalo se tak.

Pokud oba tuhle zatracenou šlamastyku přežijí, snažit se tuto ženu pochopit mu bude opravdovým potěšením.

Do místnosti vešla Tylee. Vysoká žena s tmavou kůží a zjizvenou tváří chodila se sebejistotou zkušeného vojáka. V zakrvácených šatech a zprohýbané zbroji se vrhla před Tuon tváří k zemi. Její legie dnes dostala pořádný výprask a Tylee se nejspíš cítila jako koberec, který právě hospodyně pořádně vyklepala.

„Dělám si starosti s naší pozicí tady.“ Mat se znovu otočil, dřepl si a zahleděl se dírou. Jak předpovídal, trolloci se začali stahovat.

„Jaké starosti?“ zeptal se generál Galgan.

„Dohnali jsme usměrňovačky až na hranici možností,“ řekl Mat. „A stojíme zády k řece, což je postavení, které je možný dlouhodobě ubránit jen s velkou námahou, zvlášť proti takhle obrovský armádě. Jestli si otevřou pár průchodů a v noci přesunou část šarské armády na tuhle stranu řeky, mohli by nás rozdrtit.“

„Chápu, co myslíš,“ řekl Galgan a potřásl hlavou. „Vzhledem k tomu, kolik jich je, na nás budou tlačit tak dlouho, až budeme tak slabí, že kolem nás budou moct hodit smyčku a utáhnout ji.“

Mat se podíval přímo na Galgana. „Myslím, že je načase, abychom tuhle pozici opustili.“

„Souhlasím, zdá se, že to je jediná rozumná věc, co můžeme udělat,“ přikývl generál Galgan. „Proč si nevybrat bojiště, které pro nás bude výhodnějši? Budou tvoji přátelé z Bílé věže s ústupem souhlasit?“

„Uvidíme,“ řekl Mat a narovnal se. „Někdo pošlete pro Egwain a přísedící.“

„Nepřijdou,“ ozvala se Tuon. „Aes Sedai se tady s námi nesejdou. A pochybuji, že mě amyrlin pustí do svého ležení, ne s tou ochranou, kterou bych požadovala.“

„Skvěle.“ Mat mávl k průchodu v podlaze, který damane zavírala. „Použijeme průchod a budeme mluvit jako přes dveře.“

Tuon nic nenamítala, takže Mat vyslal posly. Chvíli trvalo, než se dohodli, ale zdálo se, že Egwain ten nápad celkem vyhovuje. Tuon se během čekání bavila tím, že nechala svůj trůn přesunout na druhou stranu místnosti – Mat neměl ponětí proč. Pak dál pokračovala v otravování Min. „A tenhle?“ zeptala se Tuon, když dovnitř vstoupil vytáhlý urozený a uklonil se.

„Brzo se ožení,“ řekla Min.

„Nejdřív popíšeš znamení,“ řekla Tuon, „pak, pokud si to přeješ, dáš jeho výklad.“

„Vím přesně, co tohle znamená,“ namítla Min. Byla usazená na menším trůnu vedle Tuonina. To děvče bylo tak pokryté vybranými látkami a krajkami, že by bylo možné si ho splést s myší, co se ukrývá ve štůčku hedvábí. „Občas to vím hned a…“

„Nejdřív popíšeš znamení,“ řekla Tuon nezměněným tónem. „A budeš mne oslovovat jako nejvznešenější. Dostalo se ti velké pocty, že můžeš mluvit přímo se mnou. Nedovol, aby ti chování prince krkavců sloužilo jako vzor.“

Min ztichla, i když se nezdálo, že by ji to vyděsilo. Strávila příliš mnoho času ve společnosti Aes Sedai, než aby se Tuon nechala zastrašit. Mat se na chvíli zarazil. Měl určité tušení, čeho by Tuon mohla být schopná, kdyby se jí Min znelíbila. Miloval ji – Světlo, byl si tím docela jistý. Ale také se jí trochu bál.

Bude muset dávat pozor, aby se Tuon nerozhodla Min „poučit“.

„Znamení pro tohoto muže,“ řekla Min, která – jak se zdálo – s určitým úsilím ovládla svůj tón, „je bílá krajka na hladině jezírka. Vím, že to bude znamenat jeho brzký sňatek.“

Tuon přikývla. Zakmitala prsty na Selucii – muž, o němž mluvily, patřil mezi níže urozené a neměl dostatečně vysoké postavení, aby mohl mluvit přímo s Tuon. Při úkloně měl hlavu tak blízko u země, že to vypadalo, jako by ho uchvátili brouci a právě se chystal chytit vzorek.

„Urozený pán Gochan,“ řekla Selucia, „bude převelen do předních linií. Má zakázáno se až do konce této války oženit. Znamení promluvila, že bude žít dostatečně dlouho, aby si našel ženu, a bude tedy chráněn.“

Min se zašklebila a pak otevřela pusu, nejspíš proto, aby namítla, že takto to nefunguje. Mat zachytil její pohled, zavrtěl hlavou a ona pusu zavřela.

Tuon povolala dovnitř další, mladou ženu ve vojenské uniformě, která nepatřila k urozeným. Žena měla světlou kůži a docela hezkou tvář, i když toho Mat pod tou zbrojí moc neviděl. Mužská a ženská zbroj se vlastně příliš nelišila, což, jak si Mat myslel, byla škoda. Mat se seančanského zbrojíře zeptal, jestli by určité části ženského kyrysu neměly být takříkajíc zdůrazněny, a zbrojíř se na něj podíval jako na hňupa. Světlo, tito lidé neměli žádný smysl pro morálku. Člověk přece musí vědět, jestli na bojišti bojuje se ženou. Tak to bylo správné.

Zatímco Min popisovala znamení, Mat se opřel v křesle, položil nohy na stůl s mapami a zalovil v kapse pro fajfku. Ta vojačka byla docela pohledná, i když některé důležité části neviděl. Možná by se hodila k Talmanesovi. Ten chlapík rozhodně trávil pokukováním po ženách málo času. V jejich společnosti byl ostýchavý.

Mat se zhoupl dozadu, až křeslo stálo jen na dvou nohách, opřel se patami o stůl, nacpával si fajfku a nevšímal si pohledů lidí kolem. Seančané dokázali být takové citlivky!

Nebyl si jistý, co si myslí o tom, že tolik Seančanek slouží v armádě. Hodně mu jich připadalo jako Birgitte, což by nebylo tak špatné. Mat by raději strávil večer v krčmě s ní, než s polovinou mužů, co znal.

„Budeš popravena,“ promluvila Tuon Seluciiným prostřednictvím k vojačce.

Mat málem spadl z křesla. Chytil se stolu před sebou a přední nohy křesla zaduněly o podlahu.

„ Cože? “ vyhrkla Min. „Ne!“

„Viděla jsi znamení bílého kance,“ řekla Tuon.

„Nevím, co znamená!“

„Kanec je znakem Handoina, jednoho z mých soupeřů v Seančanu,“ vysvětlila trpělivě Tuon. „Bílý kanec je znamením nebezpečí, možná zrady. Tato žena pro něj pracuje, nebo v budoucnosti bude.“

„Nemůžeš ji jen tak popravit’.“

Tuon mrkla a upřela pohled přímo na Min. Místnost jako by zahalil stín a chlad. Mat se otřásl. Nelíbilo se mu, když se Tuon chovala takto. Ty její pohledy… vypadaly jako pohled někoho úplně jiného. Někoho bez slitování. I socha v sobě měla víc života.

Selucia, stojící nedaleko, zakmitala na Tuon prsty. Tuon se na ně podívala a pak přikývla.

„Jsi moje pravdomluvčí,“ obrátila se téměř zdráhavé na Min. „Můžeš mě na veřejnosti napomínat. Považuješ má rozhodnutí za chybná?“

„Ano, považuju,“ odvětila okamžitě Min. „Nepoužíváš moje schopnosti tak, jak bys měla.“

„A jak bych měla?“ zeptala se Tuon. Žena, nad níž právě vynesla trest smrti, dál ležela na podlaze. Nic nenamítala – nebyla v postavení, aby mohla císařovnu oslovit. Stála tak nízko, že kdyby v Tuonině přítomnosti promluvila s někým jiným, bylo by to porušení cti.

„To, co někdo může udělat, není důvod, abys ho nechala zabít,“ řekla Min. „Nechci být neuctivá, ale jestli budeš lidi zabíjet kvůli tomu, co ti povím, nebudu mluvit.“

„Mohu tě k mluvení donutit.“

„Zkus to,“ řekla Min tiše. Mat sebou škubl. Zatracenej popel, vypadala stejně chladně jako před chvílí Tuon. „Uvidíme, jak se k tobě vzor zachová, císařovno, když budeš mučit zvěstovatele osudu.“

Místo toho se Tuon usmála. „Jde ti to dobře. Vysvětli mi, co si přeješ, zvěstovatelko osudu.“

„Budu ti vykládat svá vidění,“ řekla Min, „ale jejich výklad – ať už můj, nebo ten, který v těch obrazech vidíš ty – bude uchováván v tajnosti. Nejlépe mezi námi dvěma. Můžeš někoho nechat kvůli tomu, co jsem řekla, sledovat, ale ne je proto trestat – ne dokud je nepřistihneš při tom, že něco páchají. Nech tu ženu jít.“

„Budiž,“ řekla Tuon. „Jsi volná,“ promluvila skrz Selucii. „Běž a zůstaň věrná Křišťálovému trůnu. Budeme tě sledovat.“

Žena se hluboce poklonila a se sklopenou hlavou vycouvala z místnosti. Mat zahlédl čůrek potu, stékající jí po tváři. Takže to nebyla socha.

Obrátil se zpátky k Tuon a Min. Zíraly na sebe. Žádné nože, ale měl pocit, jako by někoho probodli. Kéž by se jen Min naučila troše úcty. Byl si jistý, že jednoho dne ji bude muset odtáhnout od Seančanů za límec a kata budou mít v patách.

Ve vzduchu na straně místnosti, kde Tuon předtím ukázala, že by měl, se náhle otevřel průchod. Mat si najednou uvědomil, proč přemístila trůn. Kdyby ta damane byla zajata a přinucena říct, kde Tuon sedí, kterákoli Aes Sedai by mohla otevřít průchod v tom místě a rozříznout ji vejpůl. Bylo to tak nepravděpodobné, až to bylo k smíchu – Aes Sedai by spíš dokázala létat, než zabít někoho, kdo není temný druh – ale Tuon nehodlala riskovat.

Průchod se otevřel a ukázal věžovou sněmovnu, usazenou ve stanu. Za nimi seděla Egwain ve velkém křesle. Samotný amyrlinin stolec, uvědomil si Mat. Krev a popel… nechala si ho přinést.

Egwain vypadala vyčerpaně, i když to dovedně skrývala. Ostatní na tom nebyly o nic lépe. Aes Sedai se štvaly až na hranice svých možností. Kdyby byla voják, rozhodně by ji neposlal do boje. Krev a zatracenej popel – kdyby měl vojáka, jehož kůže by měla takový odstín a v očích měl stejný pohled, Mat by takovému chlapíkovi nařídil týdenní klid na lůžku.

„Chtěly bychom vědět, jaký je účel tohoto setkání,“ řekla Saerin klidně.

Silviana seděla v menším křesle vedle Egwain a ostatní sestry byly uspořádány podle adžah. Podle Matova odhadu jich pár chybělo, včetně jedné ze žlutých.

Tuon kývla na Mata. Tohle jednání měl řídit on. Nadzvedl klobouk, aby ji pozdravil, což mu vysloužilo napůl zvednuté obočí. Už nevypadala nebezpečně, přestože byla stále císařovna.

„Aes Sedai,“ řekl Mat, vstal a pozdravil zvednutím klobouku i přísedící. „Křišťálový trůn oceňuje, že jste zatraceně dostaly rozum a necháte nás tuhle bitvu řídit.“

Silviana vyvalila oči, jako by jí někdo právě dupl na nohu. Koutkem oka Mat zahlédl, jak se Tuoniny rty zvedly v náznaku úsměvu. Krev a zatracenej popel, obě ty ženské by měly mít rozum a nepovzbuzovat ho.

„Jsi stejně výřečný jako vždy,“ Mate,“ řekla Egwain suše. „Máš pořád svého liščího mazlíčka?“

„Mám,“ odpověděl Mat. „Je pěkně v teple a bezpečí.“

„Dobře se o něj starej,“ řekla Egwain. „Nechtěla bych, abys dopadl stejně jako Gareth Bryne.“

„Takže to byl opravdu nátlak?“ zeptal se Mat. Egwain mu poslala zprávu.

„Nakolik to můžeme říct,“ řekla Saerin. „Bylo mi řečeno, že Nyneiva Sedai dokáže vidět tkaniva na lidské mysli, ale žádná z nás ostatních ne.“

„O Brynea se starají naše léčitelky,“ řekla podsaditá domanská Aes Sedai. „V tuto chvíli nemůžeme věřit žádným plánům, na kterých pracoval, přinejmenším ne do té doby, než zjistíme, jak dlouho ho měl Stín pod palcem.“

Mat přikývl. „To zní dobře. Takže potřebujeme naše vojska stáhnout od brodu.“

„Proč?“ chtěla vědět Lelaine. „Naši pozici jsme tam upevnili.“

„Ne dost,“ řekl Mat. „Ten terén se mi nelíbí a neměli bychom být nuceni bojovat tam, kde nechceme.“

„Nemám chuť ustoupit Stínu o jediný coul,“ prohlásila Saerin.

„Krok, o který teď ustoupíme, by nám mohl ráno vynést dva,“ odvětil Mat.

Generál Galgan souhlasně zamumlal a Mat si uvědomil, že citoval Jestřábí křídlo.

Saerin se zamračila. Zdálo se, že ji ostatní nechávají vést jednání. Egwain, která seděla vzadu a ruce s propletenými prsty měla složené před sebou, se do toho převážně nepletla.

„Nejspíš bych ti měla říct,“ pokračovala Saerin, „že náš hlavní kapitán nebyl jediný, na koho zaútočili. Davram Bašere a urozený pán Agelmar se také pokusili dovést své armády do záhuby. Elain Sedai si ve své bitvě vedla dobře a zničila velké trollocké vojsko, ale podařilo se jí to jen díky příchodu Černé věže. Hraničáři byli rozdrceni a přišli téměř o dvě třetiny vojáků.“

Mata zamrazilo. Dvě třetiny? Světlo! Patřili k nejlepším vojákům, které Světlo mělo. „Lan?“

„Urozený pán Mandragoran žije,“ řekla Saerin.

Nu, alespoň něco. „A co ta armáda v Momě?“

„Urozený pán Ituralde padl v bitvě,“ odpověděla Saerin. „Zdá se, že nikdo přesně neví, co se mu stalo.“

„Tohle bylo naplánovaný moc dobře,“ řekl Mat, který už usilovně přemýšlel. „Krev a zatracenej popel. Pokusili se nás rozdrtit na všech čtyřech frontách najednou. Nedokážu si představit, jak strašně náročné by bylo to sladit…“

„Jak jsem poznamenala,“ ozvala se Egwain klidně, „musíme být velice opatrní. Měj tu lišku neustále u sebe.“

„Co chce Elain dělat?“ zeptal se Mat. „Nevelí tomu ona?“

„Elain Sedai teď pomáhá Hraničářům,“ řekla Saerin. „Informovala nás, že Šajnar je téměř ztracený, a nechává aša’many, aby armádu urozeného pána Mandragorana přesunuli do bezpečí. Zítra má v úmyslu provést průchody svou armádu a zadržovat trolloky v Momě.“

Mat zavrtěl hlavou. „Musíme se tomu postavit společně.“ Zaváhal. „Mohli bychom ji sem jedním z těch průchodů dostat? Nebo se s ní alespoň spojit?“

Zdálo se, že nejsou žádné zásadní námitky. Zakrátko se ve stanu, kde byly Egwain a přísedící, otevřel další průchod. Prošla jím Elain ve vysokém stupni těhotenství a s téměř žhnoucíma očima. Za ní Mat zahlédl shrbené vojáky, jak se plahočí kalným večerem.

„Světlo,“ řekla Elain. „Mate, co chceš?“

„Vyhrálas svoji bitvu?“ zeptal se Mat.

„Jen tak tak, ale ano. Trolloci v Cairhienu byli zničeni. I město je v bezpečí.“

Mat přikývl. „Potřebuju, abychom se z tamních pozic stáhli.“

„Dobře,“ řekla Elain. „Možná můžeme naše vojsko spojit s tím, co zbylo z Hraničářů.“

„Chci udělat víc než jenom to, Elain,“ řekl Mat a popošel vpřed. „Ten fígl, o který se Stín pokusil… byl chytrý, Elain. Zatraceně chytrý. Krvácíme a jsme skoro zlomení. Už si nemůžeme dovolit ten přepych bojovat na několika frontách najednou.“

„Takže co?“

„Poslední odpor,“ řekl Mat potichu. „My všichni, dohromady, na jednom místě, kde nám terén poskytne výhodu.“

Elain mlčela a někdo jí přinesl křeslo, aby se mohla posadit vedle Egwain. Stále se chovala jako královna, ale její rozcuchané vlasy a na několika místech propálené šaty ukazovaly, čím si prošla. Mat cítil kouř, přicházející sem z jejího bojiště, na něž stále vedl otevřený průchod.

„To zní zoufale,“ řekla nakonec Elain.

„My jsme zoufalí,“ řekla Saerin.

„Měli bychom se zeptat našich velitelů…“ Elain se odmlčela. „Pokud jsou tu nějací, kterým můžeme věřit, že nejsou pod nátlakem.“

„Je jenom jeden,“ řekl Mat zachmuřeně a pohlédl jí do očí. „A ten vám říká, že pokud budeme dál pokračovat jako doteď, jsme vyřízení. Ten původní plán byl dost dobrý, ale po tom, co jsme dneska ztratili… Elain, jestli si nevybereme jedno místo, nedáme se dohromady a nebudeme bojovat, jsme mrtví.“

Poslední vrh kostkami.

Elain dlouho seděla. „Kde?“ zeptala se nakonec.

„V Tar Valonu?“ zeptal se Gawyn.

„Ne,“ řekl Mat. „Prostě by ho oblehli a táhli dál. Nemůže to být město, kde by nás mohli zavřít. Potřebujeme území, které nám poskytne výhodu, a taky zemi, kde se trolloci nenakrmí.“

„To by mohlo být nějaké místo v Hraničních státech,“ řekla Elain a udělal obličej. „Lanova armáda spálila téměř všechna města a pole, kolem kterých prošla, aby Stín připravila o zdroje.“

„Mapy,“ mávl Mat rukou. „Někdo mi sežeňte mapy. Potřebujeme místo v jižním Sajnaru nebo Arafelu. Nějaké dost blízko, aby pro Stín bylo lákavé, místo, kde budeme bojovat všichni najednou..

„Mate,“ zeptala se Elain. „Nedáme jim tím to, co chtějí? Příležitost nás úplně rozdrtit?“

„Ano,“ odpověděl Mat mírně, zatímco Aes Sedai mu předávaly mapy. Měly na sobě značky a poznámky, které podle toho, co říkaly, asi psal generál Bryne. „Musíme být lákavý cíl. Musíme je přilákat, postavit se jim a buďto je porazit, nebo být rozdrceni.“

Zdlouhavý boj by posloužil Stínu. Jakmile by se do jižních zemí dostalo dost trolloků, nebylo by možné je zastavit. Musel vyhrát nebo prohrát rychle.

Vážně, jeden poslední vrh kostkami.

Mat ukázal na místo na mapě, které Bryne opatřil poznámkami. Byly v něm dostatečné zásoby vody a vhodné seskupené kopců a řek. „Tohle místo. Merrilor? Máte tam uskladněné zásoby?“

Saerin se tiše zasmála. „Takže se vracíme zase zpátky na začátek, je to tak?“

„Jsou na něm nějaká malá opevnění,“ řekla Elain. „Muži na jedné straně postavili palisádu a mohli bychom ji prodloužit.“

„Tohle potřebujeme,“ řekl Mat, který si představil, jak by tam probíhala bitva.

Merrilor představoval místo, kam by dvě hlavní trollocké armády mohly dojít a pokusit se lidi rozdrtit mezi sebou. To by bylo lákavé. Ale Mat by mohl využít úžasný terén…

Ano. Bylo by to jako bitva u Prijské soutěsky. Kdyby podél těch srázů rozmístil lučištníky – ne, draky – a mohl by Aes Sedai dopřát pár dní odpočinku… Prijská soutěska. Počítal s tím, že velkou řeku využije k polapení hamarejské armády v ústí soutěsky. Ale když past sklapla, ta zatracená řeka vyschla; Hamarejci ji na druhé straně soutěsky přehradili. Překročili řečiště a dostali se pryč. To byla lekce, na kterou nezapomenu.

„To bude vyhovovat,“ řekl Mat a položil ruku na mapu. „Elain?“

„Uděláme to tak,“ řekla Elain. „Doufám, že víš, co děláš, Mate.“

Když to říkala, začaly mu v hlavě rachotit kostky.

Galad zatlačil Tromovi oči. Víc než hodinu prohledával bitevní pole severně od Cairhienu, aby ho našel. Trom vykrvácel a jen pár kousků jeho pláště bylo stále bílých. Galad mu z ramene strhl důstojnické uzly – překvapivě čisté – a vstal.

Byl unavený až do morku kostí. Vyrazil zpátky bojištěm a cestou míjel hromady mrtvol. Přilétly vrány a krkavci; krajinu za ním zakryli jako pokrývka. Vlnící a chvějící se temnota, obalující zemi jako plíseň. Bylo tam tolik mrchožravých ptáků, že to z dálky vypadalo, jako by země byla spálená.

Čas od času Galad míjel muže, kteří stejně jako on hledali na bojišti mrtvá těla svých kamarádů. Bylo zde překvapivě málo okradačů mrtvých – na ty jste na bitevním poli museli dávat pozor. Elain pár z nich přistihla, jak se snaží vyplížit z Cairhienu. Pohrozila, že je pověsí.

Je tvrdší než dřív, pomyslel si Galad, zatímco se plahočil zpátky do tábora. Připadalo mu, že má boty jako z olova. To je dobře. Jako dítě se často rozhodovala srdcem. Nyní byla královna a chovala se podle toho. Kéž by jen dokázal správně nasměrovat její morální kompas. Nebyla zlý člověk, ale Galad si přál, aby – stejně jako ostatní panovníci – dokázala vše vidět tak jasně jako on.

Začínal se smiřovat s tím, že to nedokáží. Začínal připouštět, že pokud se ze všech sil snaží, je to v pořádku. Cokoli, co v sobě měl, co mu umožňovalo chápat, jak mají být věci správně, bylo očividně darem Světla, a pohrdat ostatními, že to nemají vrozené, bylo špatné. Stejně jako by bylo špatné pohrdat mužem, který se narodil s jednou rukou, a proto byl horší šermíř.

Mnozí z živých, které potkal, seděli na zemi na těch nemnoha místech, kde nebyly mrtvoly ani krev. Tito muži nevypadali jako někdo, kdo vyhrál bitvu, přestože příchod aša’manů je dnes zachránil. Ten kousek s lávou poskytl Elainině armádě chvíli oddechu, kterou potřebovala, aby se přeskupila a zaútočila.

Bitva byla rychlá, ale brutální. Trolloci se nevzdávali a nebylo možné jim dovolit utéct. Takže Galad a ostatní bojovali, krváceli a umírali ještě dlouho poté, co bylo zjevné, že zvítězí.

Trolloci byli nyní mrtví. Zbývající lidé seděli a zírali na pokrývku z mrtvol, jakoby otupělí představou, že mezi mnoha tisíci mrtvých budou hledat těch pár, co přežili.

Zapadající slunce v nízkých mracích rudě zářilo a dávalo tvářím krvavý nádech.

Nakonec Galad došel k dlouhému kopci, který označoval předěl mezi dvěma bojišti. Pomalu na něj šplhal a přitom zaháněl myšlenky na to, jak příjemné by bylo lehnout si do postele. Nebo na slamník na podlaze. Nebo na nějaký zastrčený plochý kámen, kde by se mohl zabalit do pláště.

Čistší vzduch na vrcholku kopce ho šokoval. Už tak dlouho cítil jen krev a smrt, že mu nyní špatně páchl čistý vzduch. Potřásl hlavou a pršel kolem unavených Hraničářů, kteří se plahočili průchody. Aša’manové odešli zadržet trolloky na severu, aby vojska urozeného pána Mandragorana mohla uniknout.

Podle toho, co se Galad doslechl, zbýval z hraničářských armád jen zlomek. Zradu hlavních kapitánů pocítili nejhůř právě urozený pán Mandragoran a jeho muži. Galadovi z toho bylo zle, neboť tato bitva pro něj ani pro kohokoli jiného s Elain nebyla snadná. Bylo to příšerné – a jakkoli zlé to bylo, Hraničářům se v boji vedlo ještě mnohem hůře.

Galad s obtížemi uklidnil sevřený žaludek, zatímco mu pohled z vrcholku umožnil spatřit, kolik mrchožroutů přilétlo na hostinu. Jedni pochopové Temného padli a druzí pochopové Temného se tu cpali.

Nakonec Galad našel Elain. Její vášnivá slova, která pronášela k Tamovi al’Thorovi a Argandovi, jej překvapila.

„Mat má pravdu,“ řekla. „Merrilorské pole je dobré bojiště. Světlo! Kéž bychom mohli lidem dopřát delší odpočinek. Než za námi trolloci k Merriloru dorazí, budeme mít jen pár dní, nanejvýš týden.“ Zavrtěla hlavou. „Měli jsme ty Šařany čekat. Když to vypadá, že se karty obrací proti Temnému, samozřejmě, že jich pár dalších vytáhne z rukávu.“

Galadova pýcha si žádala, aby zůstal stát, zatímco bude poslouchat, jak Elain hovoří s ostatními veliteli. Pro jednou ovšem jeho pýcha prohrála a on se usadil na stoličku a unaveně se nahrbil a opřel o kolena.

„Galade,“ řekla Elain, „vážně bys měl někomu z aša’manů dovolit, aby zahnal tvoji únavu. To, jak se k nim pořád chováš jako k vyvržencům, je bláhové.“

Galad se narovnal. „To nemá s aša’many nic společného,“ obořil se na ni. Příliš hádavě. Byl unavený. „Tohle vyčerpání mi připomíná, co jsme dneska ztratili. Je to vyčerpání, které musí snášet moji muži, takže i já, abych nezapomněl, jak jsou unavení, a neštval je až příliš.“

Elain se na něj zamračila. Už dávno se přestal starat o to, jestli ji jeho slova urazí. Zdálo se, že nemůže ani říct, že je hezky nebo má horký čaj, aniž by ji to nějak neurazilo.

Bylo by milé, kdyby Aybara nezmizel. To byl vůdce – jeden z mála, které Galad kdy potkal – se kterým se skutečně dalo mluvit, aniž byste si museli dělat starosti, že ho urazíte. Možná by Dvouříčí bylo vhodné místo, kde by se bělokabátníci mohli usadit.

Ano, samozřejmě mezi nimi v minulosti byla zlá krev. S tím by mohl něco udělat…

Nazval jsem je bělokabátníky, uvědomil si vzápětí. Právě takhle jsem teď na děti myslel. Už to bylo dlouho, co to neúmyslně udělal.

„Veličenstvo,“ řekl Arganda. Stál vedle Logaina, vůdce aša’manů, a Haviena Nurelleho, nového velitele okřídlené gardy. Přivlekl se k nim Talmanes z Bandy Rudé ruky s několika veliteli ze Saldeie a Dračí legie. Ogierský starší Haman seděl na zemi kousek od nich; zíral směrem k zapadajícímu slunci a vypadal omámené.

„Veličenstvo,“ pokračoval Arganda, „uvědomuju si, že to považuješ za velké vítězství…“

,Je to velké vítězství,“ přerušila ho Elain. „Musíme muže přesvědčit, aby to tak viděli. Ani ne před osmi hodinami jsem předpokládala, že celou naši armádu zmasakrují. Vyhráli jsme.“

„Za cenu životů poloviny našich vojáků,“ řekl Arganda tiše.

„Pro mě je to vítězství,“ trvala Elain na svém. „Očekávali jsme úplné zničení.“

„Dneska vyhrála jenom smrt,“ řekl Nurelle tlumeně. Vypadal uštvaně.

„Ne,“ řekl Tam al’Thor, „královna má pravdu. Vojáci musejí pochopit, co jsme tou ztrátou získali. Musime to pokládat za vítězství. Tak to musí být v dějinách zaznamenáno a musíme vojáky přesvědčit, aby to tak chápali.“

„To je lež,“ uslyšel se Galad říkat.

„Ne, není,“ odvětil al’Thor. „Dnes jsme ztratili mnoho přátel. Světlo, my všichni. Ale soustředit se na smrt je přesně to, co od nás Temný chce. Opovaž se mi říct, že se pletu. Musíme se podívat a vidět Světlo, ne Stín, nebo nás to všechny semele.“

„Tím, že jsme tady zvítězili,“ řekla Elain a záměrně to slovo zdůraznila, Jsme získali odklad. Můžeme se shromáždit na Merriloru, opevnit se tam a svést tam poslední boj se Stínem.“

„Světlo,“ zašeptal Talmanes. „Projdeme si tím znovu, je to tak?“

„Ano,“ přiznala Elain zdráhavé.

Galad se zahleděl přes pole posetá mrtvými a zachvěl se. „Merrilor bude horší. Světlo nám pomoz… bude to horší.“