Vzpomínka na světlo

KAPITOLA 47 Vidět, jak se kroutí proud

Aviendha bojovala na svazích thakan’darského údolí a snažila se vyhnout štítu ducha, který se Graendal pokoušela zasunout na místo. Tkanivo jako krajka, které by jí bránilo sáhnout po jediné síle. Se zničenýma nohama nemohla stát. V bolestech ležela na zemi, stěží schopná se hýbat.

Odrazila ho, ale jen stěží.

Zaprodankyně se už chvilku opírala o kameny na římse a něco si pro sebe mumlala. Z boku jí vytékala jasně červená krev. Pod nimi v údolí zuřila bitva. Přes mrtvé a část živých se valila stříbrošedá mlha.

Aviendha se pokusila odplazit ke svému průchodu. Ten byl stále otevřený a skrz něj viděla dno údolí. Něco muselo Kadsuane a ostatní odlákat – buď to, nebo Aviendha otevřela průchod na špatné místo.

Graendal opět obklopila záře saidaru. Další tkaniva; Aviendha je přerušila, ale zpomalilo to její cestu k průchodu.

Graendal zasténala a pak se napřímila. Potácela se směrem k Aviendze, přestože vypadala omámená ztrátou krve.

Aviendha nebyla téměř schopná se bránit, neboť i ona sama byla ztrátou krve oslabená. Byla bezmocná.

Až na…

Tkanivo jejího průchodu, to, které uvázala. Stále tam viselo a drželo otvor otevřený. Stužky krajky.

Aviendha, která váhala, ale byla zoufalá, se opatrně v duchu natáhla a jedno z vláken v průchodu uvolnila. Dokázala to. Proud se zachvěl a zmizel.

Bylo to něco, co Aielanky dělaly, ale Aes Sedai považovaly za strašlivě nebezpečné. Následky mohly být nepředvídatelné. Výbuch, malá sprška jisker… Aviendha mohla skončit spálená. Nebo se možná nestane vůbec nic. Když se o to pokusila Elain, vyvolalo to zničující výbuch.

To by jí nevadilo. Kdyby s sebou vzala jednoho ze Zaprodanců, byla by to znamenitá smrt.

Musela to zkusit.

Graendal se zastavila poblíž Aviendhy a se zavřenýma očima si pro sebe něco bručela. Pak žena oči otevřela a začala vytvářet další tkanivo. Nátlak.

Aviendha zrychlila a vytáhla z průchodu dva, tři, půl tuctu vláken. Téměř, téměř… „Co to děláš?“ ozvala se Graendal.

Aviendha tahala ještě rychleji a v tom spěchu si vybrala špatné vlákno. Ztuhla a sledovala, jak se proud kroutí a rozněcuje další poblíž. Graendal zasykla a začala na Aviendhu vkládat nátlak. Průchod vybuchl v záblesku světla a žáru.

Šajsam se zmocnil bojiště a jeho mlha pronikala těmi vlky a lidmi, kteří si mysleli že mu zabrání dostat se k al’Thorovi.

Ano, al’Thorovi. Toho zabije, zničí a bude na něm hodovat. Ano, al’Thora!

Na okraji jeho smyslů se něco zatřáslo. Šajsam zaváhal a v duchu se zamračil, se to tam děje? Jedna jeho část… jedna jeho část přestala cítit.

Co to bylo? Se svou fyzickou podobou se rozběhl mlhou. Z prstů mu kapala krev, z prstů sedřených dýkou, kterou nosil, tím nádherným semínkem, posledním kouskem jeho starého já.

Narazil na mrtvolu, kterou zabila jeho mlha. Šajsam se zamračil a sklonil. To tělo vypadalo povědomě…

Mrtvola vztáhla ruku a popadla Šajsama pod krkem. Zajíkl se a zmítal sebou, zatímco mrtvola otevřela oko.

„Kdysi jsem slyšel o nemocech takovou zvláštni věc, Faine,“ zašeptal Matrim Cauthon. „Když chytíš nějakou nemoc a přežiješ, nemůžeš ji dostat znovu.“

Šajsam sebou vyděšeně tloukl. Ne. Ne, tak by setkání se starým přítelem nemělo vypadat! Chňapl po ruce, která jej držela, a pak si s hrůzou uvědomil, že pustil dýku.

Cauthon ho stáhl dolů a praštil jím o zem. Šajsam volal své trubce. Příliš pozdě! Příliš pomalu!

„Přišel jsem ti vrátit tvůj dárek, Mordethe,“ zašeptal Cauthon. „Považuju náš dluh za plně splacený.“

Cauthon vrazil dýku přímo mezi žebra do Šajsamova srdce. Mordeth, připoutaný k tomuhle ubohému smrtelnému tělu, zaječel. Padan Fain zavyl a cítil, jak se mu rozpouští maso na kostech. Mlha se roztřásla a začala vířit a lomcovat sebou.

Společně zemřeli.

Perrin se přesunul do vlčího snu, vydal se po pachu krve a našel Gaula. Protivilo se mu nechat Mata s Mášádárem, ale byl si jistý – podle toho, jaký mu Mat věnoval pohled poté, co spadl – že jeho kamarád dokáže mlhu přežít a ví, co dělá.

Gaul se ukryl dobře, když se vtiskl do pukliny ve skále těsně u vchodu do Jámy smrti. Stále měl jeden oštěp a ztmavil si šaty tak, aby splývaly s kameny kolem.

Když ho Perrin našel, dřímal. Nejen že byl Gaul zraněný, ale také strávil ve vlčím snu příliš mnoho času. Jestliže Perrina všechno bolelo vyčerpáním, Gaul na tom musel být hůř.

„Pojď, Gaule,“ řekl Perrin a pomohl mu ze skály ven.

Gaul vypadal omámené. „Nikdo kolem mě neprošel,“ zamumlal. „Dával jsem pozor, Perrine Aybaro. Kar’a’karn je v bezpečí.“

„Vedl sis dobře, kamaráde,“ odvětil Perrin. „Lip, než by kdo mohl čekat. Máš velkou čest.“

Gaul, který se opíral o Perrinovo rameno, se usmál. „Bál jsem se… když vlci zmizeli, bál jsem se.“

„Bojujou dál v bdělém světě.“ Perrin toužil se sem vrátit. Zčásti proto, aby našel Gaula, ale bylo zde ještě něco dalšího, nutkám, které nedokázal vysvětlit.

„Vydrž,“ řekl Perrin a popadl Gaula kolem pasu. Přesunul je na Merrilorské pole, pak ven z vlčího snu a objevili se uprostřed dvouříčského ležení.

Lidé si Perrina okamžitě všimli a ozval se křik. „Světlo, Perrin!“ ozval se nějaký muž poblíž. Přiběhl Grady s tmavými kruhy pod očima. „Málem jsem vás spálil na uhel, urozený pane Zlatooký. Jak jste se tady tak objevili?“

Perrin zavrtěl hlavou a položil Gaula na zem. Grady se podíval na zranění v mužově boku a pak dal zavolat jednu z Aes Sedai, aby provedla léčení. Kolem se hemžili lidé – někteří z mužů z Dvouříčí volali, že se vrátil urozený pán Zlatooký.

Faile. Faile byla s rohem tady na Merriloru.

Musím ji najít.

Rand byl sám, bez ochrany ve vlčím snu.

Světlo to spal, na tom nezáleží! pomyslel si Perrin. Jestli ztratím Faile…

Jestli Rand zemře, Faile ztratí. A všechno ostatní. Někde tam venku stále byli Zaprodanci. Perrin váhal. Musel ji jít hledat, ne? Nebyla to jeho povinnost jakožto jejího manžela? Nemohl se o Randa postarat někdo jiný?

Ale… když ne on, tak kdo?

Přestože jej to rvalo na kusy, Perrin naposledy vyhledal vlčí sen.

Moridin zvedl Callandor z podlahy. Ten se rozzářil jedinou silou.

Rand klopýtal pryč a tiskl si rozbolavělou ruku k hrudi. Moridin se zasmál a zvedl zbraň do výšky. „Jsi můj, Luisi Therine! Konečně jsi můj. Já…“ Nedořekl a zvedl oči k meči, snad v posvátné úctě. „Může umocňovat pravou sílu. Sa’angrial pravé síly? Jak? Proč?“ Rozesmál se hlasitěji.

Kolem nich to vřelo.

„Usměrňovat tady pravou sílu znamená smrt, Elane!“ zakřičel Rand. „Spálí tě to na škvarek!“

„Je to zapomnění!“ zaječel Moridin. „Já se toho vysvobození dočkám, Luisi Therine. Vezmu tě s sebou.“

Zář meče dostala výraznou rudou barvu. Rand cítil, jak z Moridina, natahujícího do sebe pravou sílu, sálá moc.

Toto byla nejnebezpečnější část plánu. Min na to přišla. Callandor měl takové vady, tak neuvěřitelné vady! Vytvořený tak, že muž, který jej používá, potřebuje ženu, která ho ovládá, vytvořený tak, že kdyby ho Rand použil, ostatní by ho mohli ovládnout…

Proč měl Rand potřebovat zbraň s takovými slabinami? Proč o tom proroctví mluvila? Sa’angrial pro pravou sílu. Proč by něco takového kdy potřeboval?

Odpověď byla tak prostá.

„Teď!“ zakřičel Rand.

Nyneiva a Moirain společně usměrnily a využili kaz v Callandoru ve chvíli, kdy se Moridin pokusil použít ho proti Randovi. Tunelem prosvištěl vítr. Země se zachvěla a Moridin vytřeštil oči a zaječel.

Převzaly nad ním vládu. Callandor měl kazy. Každý muž, který jej použil, mohl být donucen propojit se se ženami a ony ho mohly ovládnout. Past… a on ji použil na Moridina.

„Spojení!“ rozkázal Rand.

Poslaly mu ji. Sílu.

Saidar od žen.

Pravá síla od Moridina.

Saidín od Randa.

Moridinovo usměrňování pravé síly na tomto místě hrozilo, že je všechny zničí ale oni ji vyrovnali saidínem a saidarem a pak všechny tři namířili na Temného.

Rand se probil temnotou a vytvořil vedení ze světla a temnoty a obrátil Temného esenci proti němu.

Rand cítil Temného a jeho nezměmost. Prostor, velikost, čas… Nyní Rand chápal, jak tyto věci mohou být bezvýznamné.

S mohutným řevem – proudily jím tři síly a z boku se mu valila krev – Drak Znovuzrozený zařval, zvedl ruku moci a stiskl Temného skrz Vrt jako člověk, který sahá do vody, aby sebral poklad z říčního dna.

Temný se pokusil stáhnout, ale Rand měl na ruce navlečenou rukavici pravé síly. Nepřítel nemohl opět poskvrnit saidín. Temný se pokusil stáhnout z Moridina pravou sílu, ale vedení bylo příliš neomezené, příliš silné, než aby ho někdo dokázal uzavřít. Dokonce i samotný Sej’tan.

Rand využil Temného vlastní esenci a v plné síle ji usměrnil. Pevně Temného sevřel, jako když jestřáb svírá holuba.

A vybuchlo z něj světlo.