Vzpomínka na světlo

KAPITOLA 45 Chapadla mlhy

Mat, jemuž v hlavě stále rachotily kostky, našel Gradyho s Olverem a Noalem na Výšinách. Pod paží nesl Randův zakrvácený prapor, smotaný do malého balíku. Kolem se válela mrtvá těla, zbraně a kusy zbroje a na kamenech byly skvrny od krve. Boj zde už však skončil a nezbyli tu žádní nepřátelé.

Noal se na Mata usmál ze sedla; Olver seděl před ním a svíral roh. Olver vypadal po Gradyho léčení – asa’man stál vedle koně – vyčerpaně, ale zároveň také pyšně.

Noal. Jeden z hrdinů rohu. Dávalo to zatraceně smysl. Jain Dalekokroký osobně. Nu, Mat by s ním rozhodně neměnil. Noalovi se to možná líbí, ale Mat nebude tancovat, jak jiný člověk přikáže. Ani aby získal nesmrtelnost, ani to ne.

„Grady!“ řekl Mat. „Odvedls nahoře na řece dobrou práci. Voda dorazila právě ve chvíli, kdy jsme ji potřebovali!“

Grady měl popelavou tvář, jako by viděl něco, o co nestál. Přikývl. „Co… Co byli…“

„Vysvětlím ti to jindy,“ řekl Mat. „Právě teď potřebuju zatracenej průchod.“

„Kam?“ zeptal se Grady.

Mat se zhluboka nadechl a zastavil koně. „K Šajol Ghúlu.“ Jsem to ale pitomec.

Grady zavrtěl hlavou. „To nepůjde, Cauthone.“

„Jsi příliš utahaný?“

„Jsem utahaný,“ řekl Grady. „O to nejde. U Šajol Ghúlu se něco děje. Průchody, které tam otvíráme, se odklánějí. Vzor je… pokroucený, jestli to dává smysl. To údolí už není jedno místo, ale spousta, a průchod ho nedokáže zaměřit.“

„Grady,“ řekl Mat, „to mi dává asi takový smysl jako hrát na harfu bez prstů.“ „Cestování k Šajol Ghúlu nefunguje, Cauthone,“ vysvětlil podrážděně Grady. „Vyber si jiné místo.“

„Jak blízko mě dokážeš poslat?“

Grady pokrčil rameny. „Nejspíš do jednoho z táborů zvědů den cesty pěšky.“

Den cesty pěšky. Tahání v Matovi neustávalo.

„Mate?“ ozval se Olver. „Myslím, že budu muset jít s tebou, ne? Do Momy? Nebudou tam hrdinové třeba?“

To bylo k vzteku. To tahání bylo nesnesitelné. Zatracenej popel, Rande. Nech mě na pokoji, ty…

Mat se zarazil, protože ho něco napadlo. Tábor zvědů. „Myslíš jeden z těch seančanských strážních táborů?“

„Ano,“ odpověděl Grady. „Když se teď na průchody nedá spolehnout, posílají nám hlášení, jak vypadá bitva.“

„Tak tam prostě jenom tak neseď jako pitomec,“ řekl Mat. „Otevři průchod! Pojď, Olvere. Máme ještě nějakou práci.“

„Aaaaach…“ Šajsam se převalil na bojiště v Thakan’daru. Tak dokonalé. Tak příjemné. Jeho nepřátelé se navzájem zabíjeli. A on… a on byl tak obrovský.

Jeho mysl byla v každém chapadle mlhy, která se valila dolů po úbočí do údolí. Duše trolloků byly… řekněme neuspokojivé. Nicméně prosté zrní mohlo nasytit, byla-li ho hojnost. A Šajsam jich pohltil hodně.

Jeho trubci klopýtali dolů ze svahu, zahalení mlhou. Trolloci s poďobanou kůží, jako by byla plná vředů. Mrtvé bílé oči. Sotva je ještě potřeboval, neboť mu jejich duše daly sílu se obnovit. Jeho šílenství ustoupilo. Převážně. Tedy, ne převážně. Dostatečně.

Kráčel uprostřed mlžného valu. Ještě se znovu nezrodil, ne zcela. Bude muset najít místo k zamoření, místo, kde je hranice mezi světy tenká. Tam mohl nasáknout své já do samotných kamenů a vložit do toho místa své vědomí. Bude to trvat roky, ale jakmile k tomu dojde, bude mnohem těžší ho zabít.

Právě teď byl Šajsam křehký. Toto smrtelné tělo, které kráčelo uprostřed jeho mysli… byl s ním svázaný. Býval to Fain. Padan Fain. Nicméně byl obrovský. Tyto duše daly povstat velkému množství mlhy a ta – postupně – nacházela další, na nichž se mohla krmit. Před ním bojovali lidé se zplozenci Stínu. Všichni mu dají sílu.

Jeho trubci se dopotáceli na bojiště a obě strany se s nimi okamžitě pustily do boje. Šajsam se třásl radostí. Neviděli. Nechápali. Trubci zde nebyli proto, aby bojovali.

Byli zde, aby odvedli pozornost.

Jak bitva pokračovala, pomalu roztahoval svou podstatu v chapadlech mlhy a začal jí probodávat těla bojujících lidí a trolloků. Vzal si myrddraaly. Proměnil je. Využil.

Brzy bude celá tahle armáda jeho.

Potřeboval tu sílu pro případ, že se jeho pradávný nepřítel… jeho drahý přítel rozhodne na něj zaútočit.

Tito dva přátelé – tito dva nepřátelé – byli zaujati sebou navzájem. Výborně. Šajsam pokračoval v útoku, srážel nepřátele na obou stranách a pohlcoval je. Někteří se na něj pokusili zaútočit tím, že vběhli do jeho mlhy, jeho objetí. To je pochopitelně zabilo. To bylo jeho skutečné já. Pokoušel se tu mlhu vytvořit už předtím, jako Fain, ale nebyl dost zralý.

Nemohli se k němu dostat. Žádná živá bytost nemohla jeho mlhu snést. Kdysi to bývala bezduchá věc. Nebyla jím. Byla s ním však uvězněna, uvnitř semínka odneseného pryč, a ta smrt – ta nádherná smrt – padla na úrodnou půdu lidského těla.

Ty tři části se v něm proplétaly. Mlha. Člověk. Vládce. Z té nádherné dýky — nyní ji u sebe měla jeho fyzická podoba – vyrostlo něco úchvatného, nového a starého zároveň.

Mlha tedy byla jím, ale také jím nebyla. Bezduchá, ale byla jeho tělem a nesla jeho mysl. Úžasné bylo, že s tou zataženou oblohou si nemusel dělat starosti, že shoří na slunci.

Jak je to od jeho starého nepřítele milé, že jej takto přivítal! Jeho fyzické tělo se uprostřed plazící se mlhy rozesmálo, zatímco jeho mysl – samotná mlha – jásala nad tím, jak je vše dokonalé.

Toto místo bude jeho. Ale teprve poté, co bude hodovat na Randu al’Thorovi, nej silnější duši z nich všech.

Jaká úžasná oslava!

Gaul se tiskl ke skalám u Jámy smrti. Vítr jím cloumal a poletující písek a kamínky mu na těle dělaly šrámy. Zasmál se černému víru nad hlavou.

„Ukaž, co umíš!“ zakřičel vzhůru. ,Já jsem žil ve Trojí zemi. Slýchal jsem, že Poslední bitva bude velkolepá, ne jako procházka ke střeše mé matky a trhání kytek!“

Poryvy zesílily, jako by se mu nepřítel mstil, ale Gaul se přitiskl ke skále a nenechal se větrem strhnout. Přišel o šufu – uletěla mu – takže si přes dolní část obličeje uvázal kus košile. Držel jeden oštěp. Další už neměl – zlomily se nebo je strhl vítr.

Doplížil se k ústí jeskyně, které bylo otevřené, a v cestě vpřed bránil tenký fialový závoj. Před vchodem se objevila postava v černé kůži. V blízkosti tohoto muže se vítr utišil.

S očima přivřenýma, aby je chránil před bouří, se Gaul potichu přikradl za muže a bodnul oštěpem.

Zabíječ se s nadávkou otočil a srazil oštěp stranou paží, náhle silnou jako ocel. „Ať shoříš!“ zařval na Gaula. „Tak už pro jednou zůstaň, kde jsi!“

Gaul uskočil dozadu a Zabíječ se na něj vrhl, ale pak dorazili vlci. Gaul ustoupil a splynul s kameny. Zabíječ zde byl velmi mocný, ale co neviděl, nemohl zabít.

Vlci na Zabíječe útočili, dokud nezmizel. V tomto údolí se jich vichřicí potulovaly stovky. Zabíječ jich zabil tucty; Gaul se šeptem rozloučil s dalším, který zahynul při tomto útoku. Neuměl s nimi mluvit tak jako Perrin Aybara, ale byli to bratři oštěpu.

Gaul se pomalu a opatrně plížil. Jeho šaty a kůže měly stejnou barvu jako skály – připadalo mu to tak správné, proto tomu tak bylo. Vlci a on pravděpodobně nedokáží tohohle Zabíječe porazit; ale mohli to zkoušet. Ze všech sil.

Jak je to dlouho, co Perrin Aybara odešel? Možná dvě hodiny?

Jestli tě Stín dostal, příteli, pomyslel si, modlím se, abys Oslepiteli před probuzením plivl do oka.

Zabíječ se opět objevil na balvanech, ale Gaul se neplížil dál. Ten muž už předtím nastražil návnadu, která byla ve skutečnosti kámen. Postava se nehýbala. Gaul se rozhlédl – obezřetně a pomalu – zatímco poblíž vějičky se objevilo několik vlků. Očichávali ji.

Začala je zabíjet.

Gaul zaklel a vyrazil z úkrytu. Přesně toto Zabíjeě očividně chtěl. Zabíječ vrhl oštěp – jeden z Gaulových. Zasáhl Gaula do boku. Gaul s heknutím klesl na kolena.

Zabíječ se zasmál a pak zvedl ruce. Vytryskl z nich proud vzduchu, který smetl vlky stranou. Gaul přes poryv větru stěží slyšel jejich kňučení.

„Tady,“ zavřeštěl Zabíječ do bouře„ jsem já král! Tady jsem víc než Zaprodanec. Tohle místo patří mně a já budu…“

Možná, že bolest z rány Gaulovi mátla mysl; měl dojem, že se vítr začíná uklidňovat.

„Tady budu…“

Vítr se utišil.

Celé údolí ztichlo. Zabíječ ztuhl a pak obrátil ustaraný pohled k jeskyni za sebou. Zdálo se, že se tam nic nezměnilo.

„Ty nejsi král,“ řekl tichý hlas.

Gaul se otočil. Na skalním výběžku za ním stála postava, oblečená v zelené a hnědé jako dřevorubec z Dvouříčí. Tmavě zelený plášť se slabě vlnil v tišícím se větru. Perrin stál se zavřenýma očima a lehce pozvednutou bradou, jakoby směrem ke slunci na obloze – ačkoli jestli tam nějaké bylo, zakrývaly jej mraky.

„Tohle místo patří vlkům,“ řekl Perrin. „Ne tobě, ne mně, žádnému člověku. Tady nemůžeš být králem, Zabíječi. Nemáš žádné poddané a nikdy mít nebudeš.“

„Drzé štěně,“ zavrčel Zabíječ. „Kolikrát tě musím zabít?“

Perrin se zhluboka nadechl.

„Když jsem zjistil, že Fain zabil tvoji rodinu, smál jsem se,“ zaječel Zabíječ. „Smál. Víš, měl jsem je zabít já. Stín ho považuje za divokého vandráka, ale je první, komu se podařilo udělat něco podstatného, co ti způsobilo bolest.“

Perrin nic neřekl.

„Luk chtěl být součástí něčeho důležitého,“ zakřičel Zabíječ. „V tom jsme stejní, i když já jsem toužil po schopnosti usměrňovat. Tu Temný nemůže poskytnout, ale našel pro nás něco jiného, něco lepšího. Něco, co vyžaduje, aby se duše smísila s něčím dalším. Jako se to stalo tobě, Aybaro. Jako tobě.“

„My si vůbec nejsme podobní, Zabíječi,“ řekl Perrin tiše.

„Ale jsme! Proto jsem se smál. A víš, že o Lukovi existuje proroctví? Že bude pro Poslední bitvu důležitý. Proto jsme tady. My tě zabijeme; pak zabijeme al’Thora. Stejně jako jsme zabili toho tvého vlka.“

Perrin, stojící na skalním výběžku, otevřel oči. Gaul ustoupil. Ty zlaté oči zářily jako majáky.

Opět vypukla bouře. A přesto, v porovnání s tou, kterou Gaul viděl v Perrinových očích, se zdála být mírná. Gaul ze svého přítele cítil tlak. Jako tlak poledního slunce poté, co jste čtyři dny neměli co pít.

Gaul na Perrina chvilku zíral, pak si přitiskl ruku k ráně a rozběhl se.

Mata, který se tiskl k sedlu okřídleného netvora desítky sáhů vysoko ve vzduchu, bičoval vítr.

„Krev a zatracenej popel!“ zaječel Mat s jednou rukou na klobouku a druhou sevřenou na sedle. Byl přivázaný nějakými popruhy. Dvěma mrňavými koženými popruhy. Příliš tenkými. Copak jich nemohli použít víc? Možná deset nebo dvacet? Ani proti stovce by nic nenamítal!

Moraťto’raken byli zatracení blázni. Všichni do posledního! Dělali to každý den! Co to s nimi bylo?

Olver, přivázaný v sedle před Matem, se radostně rozesmál.

Chudák kluk, pomyslel si Mat. Je tak vyděšený, že z toho blázní. Působí na něho nedostatek vzduchu tady nahoře.

„Támhle to je, můj princi!“ zavolala na něj morat’to’raken jménem Sulaan z místa vepředu na létající bestii. Byla to hezká dívka. Ataky úplně šílená. „Dolétli jsme k údolí. Víš jistě, že tam chceš přistát?“

„Ne!“ zakřičel Mat.

„Dobrá odpověď!“ Zena přiměla své zvíře vrhnout se střemhlav dolů.

„Krev a zatracenej…“

Olver se smál.

To ’raken s nimi letěl dolů nad dlouhým údolím, ucpaným zuřivou bitvou. Mat se pokusil soustředit na boj spíše než na skutečnost, že je ve vzduchu a letí na ještěrce se dvěma zatracenými blázny.

Hromady trolločích těl byly stejně vypovídající jako jakákoli mapa. Trolloci prorazili obranu u ústí údolí za Matem. Přelétl nad ním směrem k hoře Šajol Ghúl před ním, zatímco vpravo i vlevo od něj se zvedaly svahy.

Dole vládl chaos. Údolím se pohybovaly tlupy Aielů a trolloků a porůznu na sebe útočily. Stezku vzhůru k Jámě smrti bránili nějací vojáci, ne Aielové, ale to byl jediný organizovaný útvar, který Mat viděl.

Na jedné straně údolí začala dolů proudit hluboká mlha. Mata to nejdřív zmátlo a myslel si, že patří k hrdinům rohu. Ale ne, roh byl přivázaný k sedlu vedle Matova ašandarei. A tato mlha byla příliš… stříbřitá. Pokud to bylo to správné slovo. Měl dojem, že už takovou mlhu viděl.

Pak něco ucítil. Z mlhy. Pichlavý chlad, následovaný – jak by byl ochoten přísahat – šepotem v jeho mysli. Okamžitě věděl, co to je.

Světlo!

„Mate, podívej!“ zavolal Olver a ukázal prstem. „Vlci!“

Na vojáky, bránící stezku vzhůru na Šajol Ghúl, útočila smečka zvířat černých jako uhel, téměř tak velkých jako koně. Vlci dělali s lidmi krátký proces. Světlo! Jako by to už tak nebylo dost těžké.

„To nejsou vlci,“ řekl Mat ponuře. Divoká štvanice dorazila do Thakan’daru.

Možná se oni a Mášádár navzájem zničí? Nebo to byla planá naděje? S těmi kostkami, které mu rachotily v hlavě, si na to Mat nehodlal vsadit. Randova vojska – to, co zůstalo z Aielů, Domanců, Dračích spřísahanců a tairenských vojáků, kteří sem přišli – budou rozdrcena temnými psy. Pokud přežijí, zmocní se jich Mášádár. Nemohli bojovat ani s jedním.

Ten hlas tam uvnitř… To nebyl jen Mášádár, bezduchá mlha. Někde tam byl také Fain. A dýka.

Nad ním se tyčil Šajol Ghúl. Vysoko ve vzduchu vířily mraky. Z jihu se kupodivu přivalily bílé bouřkové mraky, srazily se s černými a společně se otáčely. Vlastně se zatraceně hodně podobaly…

To’raken se obrátil, zakroužil a pak se spustil níž, snad jen nějakých třicet kroků nad zem.

„Dávej pozor!“ zahulákal Mat a přidržel si klobouk. „Snažíš se nás všechny zabít?“

„Omlouvám se, můj princi,“ zaječela žena. „Jenom musím najít bezpečné místo, kde tě vyložit.“

..Bezpečný místo?“ řekl Mat. „Tak to hodně štěstí.“

„Bude to složité. Dhanaje silná, ale já…“

Šíp s černým opeřením, vystřelený odněkud zezdola, škrábl Sulaan z boku na hlavě, zatímco kolem Mata prosvištěl asi tucet dalších a jeden zasáhl křídlo to’raken.

Mat zaklel, pustil klobouk a natáhl se po Sulaan, zatímco Olver vyděšeně vykřikl. Sulaan se sesunula a pustila otěže. Hlouček Aielů v rudých závojích se pod nimi připravoval k dalšímu výstřelu.

Mat si odepnul popruhy. Přeskočil – tedy spíše přelezl – Olvera a bezvědomou ženu a popadl otěže vyplašeného to’raken. Nemohlo to být o moc těžší než jezdit na koni, ne? Zatáhl, jak to viděl dělat Sulaan, a zvíře stočil, zatímco vzduch za nimi proťaly šípy a několik jich to’raken zasáhlo do křídel.

Stočili se přímo proti skalní stěně a Mat si uvědomil, že stojí v sedle a pevně svírá otěže, zatímco se zraněnému zvířeti snaží zabránit, aby je zatraceně všechny zabilo. Při otočce ho to málem vyhodilo, ale udržel se se zaklíněnýma nohama na místě a sevřel otěže ještě pevněji.

Olverova další slova odnesl poryv větru při otočce. Stvoření divoce tlouklo zle poraněnými křídly a zoufale vřískalo. Když se stočilo k zemi, nebyl si Mat jistý, že let řídí kdokoli z nich.

Dopadli na hromadu dolů do údolí. Zapraskaly kosti – Světlo, Mat doufal, že patří to’raken - a pak se v kotrmelcích skutálel po rozbité zemi.

Konečně se zastavil a převalil se.

Oddechoval, omráčený vším, co se stalo. „Tohle,“ zasténal nakonec„ je ten zatraceně nejpitomější nápad, co jsem kdy měl.“ Zaváhal. „Možná druhý nejhorší.” Konec konců, rozhodl se unést Tuon.

S námahou se zvedl a zdálo se, že ho nohy stále poslouchají. Když běžel ke škubajícímu se zvířeti, ani moc nekulhal. „Olvere? Olvere!“

Našel chlapce stále přivázaného k sedlu, jak mžiká a potřásá hlavou, aby si ji pročistil. „Mate,“ řekl Olver, „myslím, že příště bys měl nechat letět mě. Myslím, žes neodvedl moc dobrou práci.“

„Jestli bude nějaké příště,“ prohlásil Mat, „sním celý pytel tarvalonskýho zlata.“ Trhnutím uvolnil popruhy, držící ašandarei a Olverův roh, a pak podal nástroj chlapci. Sáhl pro balík s Randovým praporem, který měl přivázaný u pasu, ale byl pryč.

Mat se vyděšeně rozhlížel. „Prapor! Ztratil jsem ten zatracenej prapor!“

Olver se usmál a zvedl pohled ke znaku, vytvořenému vířícími mraky. „To nevadí – už nad sebou jeho prapor máme,“ řekl, pak zvedl roh a zadul překrásný tón.