Vzpomínka na světlo

KAPITOLA 40 Vlčí bratr

Elainini věznitelé ohromeně zírali na Birgitte a Elain využila příležitosti a vyškubla se jim. Převalila se na kolena; kvůli těhotenství byla nemotorná, ale stěží neschopná. Medailon, který jí Mellar tiskl k tělu, sklouzl na zem a Elain nalezla zářící saidar, který čekal, až ho uchopi. Naplnila se silou a chytila se za břicho.

Její děti se hýbaly. Elain spředla proudy vzduchu a srazila své věznitele dozadu. Elainini gardisté, kteří se znovu vzchopili, prorazili mezi Mellarovými vojáky. Pár se jich při pohledu na Birgitte zastavilo.

„Bojujte dál, kozí dcery a syni!“ zaječela Birgitte, zatímco střílela po žoldnéřích. „Možná jsem mrtvá, ale pořád jsem váš zatracený velitel, a vy budete poslouchat rozkazy!“

To je přimělo k činům. Stoupající mlha se vinula vpřed a zakrývala bojiště. Zdálo se, jako by ve tmě slabě zářila. Elainino usměrňováni, Birgittin luk a práce jejích gardistů během několika okamžiků obrátily Mellarovy žoldnéře na útěk.

Když prchali pryč, Birgitte šest z nich sestřelila.

„Birgitte,“ řekla Elain a z očí jí tekly slzy. „Je mi to líto.“

„Líto?“ Birgitte se k ní obrátila. „Líto? Proč truchlíš, Elain? Mám všechno zpátky! Paměť se mi vrátila.“ Zasmála se. „Je to úžasné. Nevím, jaks to se mnou těch posledních pár týdnů dokázala vydržet. Fňukala jsem víc než děcko, které si právě zlomilo oblíbený luk.“

„Já… Světlo.“ Elainino nitro jí stále říkalo, že přišla o strážce, a bolest přetrženého pouta se neřídila rozumem. Nezáleželo na tom, že Birgitte stojí před ní. „Možná bych se s tebou měla zase spojit?“

„Nefungovalo by to,“ řekla Birgitte a odmítavě mávla rukou. „Jsi zraněná?“

„Jenom moje pýcha.“

„To máš štěstí, ale ještě větší, že roh zazněl v tu pravou chvíli.“

Elain přikývla.

„Připojím se k ostatním hrdinům,“ řekla Birgitte. „Ty zůstaň tady a dej se do pořádku.“

„Tohle ať shoří,“ prohlásila Elain a přinutila se vstát. „Teď se nebudu zatraceně držet zpátky. Děti jsou v pořádku. Pojedu.“

„Elain…“

„Moji vojáci si myslí, že jsem mrtvá,“ řekla Elain. „Naše řady se hroutí, naši muži umírají. Musejí mě vidět, aby věděli, že pořád máme naději. Nebudou vědět, co ta mlha znamená. Jestli kdy svoji královnu potřebovali, je to teď. Teď mi v návratu nezabrání nic než samotný Temný.“

Birgitte se zamračila.

„Už nejsi můj strážce,“ řekla Elain. „Ale pořád jsi moje přítelkyně. Pojedeš se mnou?“

„Paličatý troubo.“

„Já nejsem ta, kdo právě odmítl zůstat mrtvý. Společně?“

„Společně,“ přikývla Birgitte.

Aviendha se zastavila a zaposlouchala se do nového vytí. To neznělo tak úplně jako vlci.

Bouře u Šajol Ghúlu neustávala. Nevěděla, která strana vítězí. Všude ležela těla, některá roztrhaná vlky, z jiných se stále kouřilo po útocích jediné síly. Bouřící vítr běsnil v poryvech, ačkoli nepršelo, a přes Aviendhu se přelévaly vlny prachu a štěrku.

Cítila z Jámy smrti usměrňování, ale podobalo se tichému pulzování, na rozdíl od bouře při očištění. Rand. Je v pořádku? Co se tam děje?

Bílá mračna, přivolaná hledačkami větru, pěnila mezi inkoustově černými mraky nad nimi, a společně vířily nad vrcholem hory v mohutném svíjejícím se vzoru. Podle toho, co se o hledačkách větru doslechla – ustoupily vzhůru po Šajol Ghúlu na římsu vysoko nad vstupem a stále pracovaly s Větrnou mísou – se právě nacházely v přelomovém okamžiku. Více než dvě třetiny z nich se zhroutily vyčerpáním. Bouře brzy vše pohltí.

Aviendha se plížila vírem a pátrala po zdroji toho vytí. Teď, když Rafela odešla, aby se přidala k poslednímu místu odporu Dračích spřísahanců před jeskyní, neměla Aviendha s sebou žádní další usměrňovače, s nimiž by se spojila. Tady v údolí se různé skupiny navzájem zabíjely a přesouvaly sem a tam. Děvy, moudré, siswai’aman, trolloci, mizelci. A vlci; těch už se do bitvy zapojily stovky. Také zde byli nějací Domanci, Tairenové a Dračí spřísahanci – přestože většina jich bojovala na stezce vedoucí nahoru k Randovi.

Něco s tichým zpěvem dopadlo vedle ní na zem a ona bez přemýšlení udeřila. Draghkar vzplál jako větévka vysušená stovkou dní na slunci. Zhluboka se nadechla a rozhlédla se. Vytí, Stovky a stovky vyjících hlasů.

Rozběhla se údolím směrem k nim. V tu chvíli se z prašných stínů někdo vynořil, šlachovitý muž s šedými vousy a zlatýma očima. Doprovázela jej malá smečka vlků. Podívali se na ni a pak se znovu obrátili směrem, kterým měli namířeno.

Aviendha se zastavila. Zlaté oči.

„Hej, ty, kdo běžíš s vlky!“ zavolala na muže. „Přivedli jste s sebou Perrina Aybaru?“

Muž ztuhl. Choval se jako vlk, obezřetný, ale nebezpečný. „Znám Perrina Aybaru,“ zavolal na ni, „ale není se mnou. Loví na jiném místě.“

Aviendha přišla k muži blíž. Ostražitě ji sledoval a několik jeho vlků zavrčelo. Nezdálo se, že jí nebo jejímu druhu věří o moc víc než trollokům.

„Tahle nová vytí,“ překřičela vítr, „patří tvým… přátelům?“

„Ne,“ odpověděl muž a jeho oči získaly nepřítomný výraz. „Ne, už ne. Jestli víš o nějakých ženách, které umějí usměrňovat, Aielanko, měla bys je hned přivést.“ Rozběhl se směrem ke zvukům a jeho smečka s ním.

Aviendha ho následovala. Udržovala si od vlků odstup, ale jejich smyslům důvěřovala více než svým. Dorazili k nízké vyvýšenině v údolí, kde občas vídávala Ituraldeho, když ji využíval k dohledu nad obranou průsmyku.

Z průsmyku se valily desítky tmavých těl. Černí vlci velcí jako malí koně. Plavně běželi přes kamení, a přestože na ně neviděla, Aviendha věděla, že za sebou v kamenech zanechávají roztavené otisky.

Na temnější tvary zaútočily stovky vlků a skákaly jim na záda, ale tmaví je shazovali. Nezdálo se, že by to příliš k něčemu bylo.

Muž s vlky zavrčel.

„Temní psi?“ zakřičela Aviendha.

„Ano,“ zařval, aby ho přes hluk bouře bylo slyšet. „Tohle je divoká štvanice toho nejhoršího druhu. Tyhle nepřemůžou zbraně smrtelníků. Kousnutí obyčejných vlků jim neublíží, ne trvale.“

„Tak proč bojují?“

Vlčí bratr se zasmál. „Proč kdokoli z nás bojuje? Protože se musíme pokusit nějak vyhrát! Běž! Přiveď Aes Sedai nebo nějaké z těch aša’manů, jestli je dokážeš najít! Tihle tvorové se přes vaše armády převalí stejně snadno jako vlna přes oblázky!“

Muž se rozběhl ze svahu a jeho vlci se k němu připojili. Chápala, proč bojují. Možná nedokáží temné psy zabít, ale mohou je zpomalit. A to zde představovalo jejich vítězství – získat Randovi dost času na to, aby udělal, co musí.

Znepokojeně se obrátila a rozběhla se sehnat ostatní. Náhle se zastavila, když nedaleko ucítila mocnou usměrňovačku, vládnoucí saidarem. Prudce se otočila a zahleděla ke zdroji tohoto pocitu.

Graendal byla tam, vpředu nad ní, stěží viditelná. Klidně sesílala smrtící tkaniva do řad obránců Kamene. Posbírala skupinku žen – Aes Sedai, moudré a pár stráží. Ženy klečely kolem ní a vzhledem k tomu, jak silná tkaniva sesílala, jí určitě dodávaly sílu.

Její stráž tvořili čtyři Aielové s černými, nikoli rudými závoji. Nepochybně pod nátlakem. Aviendha zaváhala. Co temní psi?

Musím tuhle příležitost využít, pomyslela si. Spředla tkanivo a vystřelila k obloze paprsek modrého světla – znamení, na kterém se s Amys a Kadsuane dohodly.

To samozřejmě Graendal upozornilo. Zaprodankyně se k Aviendze otočila a mrštila po ní ohněm. Aviendha uskočila a převalila se. Vzápětí se objevil štít a pokusil se Aviendhu odříznout od zdroje. Zoufale do sebe skrz brož ve tvaru želvy natáhla tolik jediné síly, kolik dokázala udržet. Odříznout ženu štítem bylo jako snažit se nůžkami přestřihnout provaz – čím byl provaz tlustší, tím složitější bylo ho přestřihnout. V tomto případě do sebe Aviendha natáhla dost saidaru, aby štít odrazila.

Se zaťatými zuby spřádala vlastní tkaniva. Světlo, neuvědomila si, jak je unavená. Málem uklouzla a hrozilo, že nad prameny jediné síly ztratí kontrolu.

Silou vůle je zarazila na místo a vypustila tkanivo vzduchu a ohně, přestože věděla, že mezi zajatci jsou její přátelé a spojenci.

Raději by zemřeli, než aby se nechali využívat Stínem, řekla si v duchu, zatímco uhýbala dalšímu útoku. Půda kolem ní vybuchla a ona se vrhla na zem.

Ne. Zůstaň v pohybu.

Aviendha vyskočila na nohy a rozběhla se. To jí zachránilo život, protože za ní začaly pršet blesky, jejichž síla ji znovu srazila na zem.

Když se zvedla, krvácela z několika šrámů na pažích, ale začala spřádat. Musela toho nechat, když se k ní přiblížilo složité tkanivo. Nátlak. Kdyby ji zachytilo, Aviendha by se stala dalším z ženiných otroků a byla by nucena propůjčit svou sílu ke svrženi Světla.

Aviendha do půdy před sebou spředla zemi a vytrhla nahoru úlomky skály, prach a kouř. Pak se odvalila pryč, našla si prohlubeň v zemi a opatrně vyhlédla ven. Zadržela dech a neusměrňovala.

Poryvy větru odfoukly úlomky a prach, kterými odvedla pozornost. Graendal váhavě postávala uprostřed bojiště. Nedokázala Aviendhu, která na sebe už předtím vložila tkanivo, jež maskovalo její schopnost, vycítit. Kdyby usměrnila, Graendal by to zjistila, ale když to neudělá, bude v bezpečí.

Graendalini aielští otroci se se zahalenými závoji vydali vpřed a pátrali po Aviendze. Ta byla v pokušení okamžitě usměrnit a ukončit jejich život. Každý Aiel, kterého znala, by jí za to poděkoval.

Zarazila se; nechtěla se prozradit. Graendal byla příliš silná. Nemohla se té ženě postavit sama. Ale když počká…

Na Graendal zaútočilo tkanivo vzduchu a ducha a pokusilo se ji odříznout od zdroje. Žena zaklela a prudce se obrátila. Dorazily Kadsuane a Amys.

„Bojujte! Bojujte za Andor a královnu!“

Elain s vlajícími vlasy cválala nyní zmatenými řadami pikenýrů a křičela hlasem, zesíleným pomocí síly. Nad hlavou držela meč, přestože jen Světlo vědělo, co by dělala, kdyby byla nucena se jím rozmáchnout.

Muži se za ní otáčeli. Některé z nich přitom zabíjeli trolloci. Bestie se prodíraly obranou a vychutnávaly si prolomené řady a masakr.

Moji lidé už zašli příliš daleko, pomyslela si Elain. Světlo. Moji ubozí vojáci. Příběh, který se před ní odvíjel, vyprávěl o smrti a zoufalství. Andorské a cairhienské pikenýrské útvary se rozložily poté, co utrpěly strašlivé ztráty; nyní muži bojovali v malých hloučcích, mnozí se rozprchli a drali se pryč, aby si zachránili život. „Bojujte!“ křičela Elain. „Stůjte při své královně!“

Další muži přestávali utíkat, ale do boje se nevraceli. Co udělat?

Bojovat.

Elain zaútočila na trolloka. Použila meč, navzdory tomu, že si jen před pár okamžiky myslela, že s ním nebude vůbec umět zacházet. Neuměla. Trollok s kančí hlavou se zatvářil skutečně překvapeně, když se jím do něj pustila.

Naštěstí tu byla Birgitte a netvora, který se po Elain rozmáchl, střelila to ruky. To Elain zachránilo život, ale stejně jí to nedovolilo tu proklatou věc zabít. Její kůň, kterého si půjčila od jednoho z gardistů, poskakoval kolem a bránil trollokovi ji srazit, zatímco ona se ho snažila bodnout. Její meč se nehýbal směrem, kterým chtěla. Jediná síly byla mnohem vytříbenější zbraň. Když bude muset, použije ji, ale v tuto chvíli by raději bojovala.

Nemusela se snažit dlouho. Obklopili ji vojáci, bestii zabili a ubránili ji před dalšími čtyřmi, které na ni vyrazily. Elain si otřela čelo a ustoupila.

„Co to bylo?“ zeptala se Birgitte, když k ni dojela, a pak vystřelila na trolloka dřív, než mohl jednoho z vojáků zabít. „Ratliffovy drápy, Elain! Myslela jsem, že už jsem z té tvojí hlouposti viděla všechno.“

Elain zvedla meč. Muži poblíž začali křičet. „Královna žije!“ ječeli. „Za Světlo a Andor! Stůjte při královně!“

„Jak by ses cítila,“ řekla Elain tiše, „kdybys viděla svoji královnu, jak se snaží mečem zabít trolloka, zatímco ty utíkáš?“

„Cítila bych, že je zatraceně nutný se přestěhovat do jiný země,“ obořila se na ni Birgitte a vystřelila další šíp, „nějaký, kde nevládnou lidi s pudinkem místo mozku.“

Elain ohrnula nos. Birgitte si může vykládat, co chce, ale zabralo to. Oddíl, který shromáždila, se začal zvětšovat jako kus droždí, roztahoval se na obě strany a vytvářel bitevní linii. Stále držela meč nad hlavou, křičela a – po chvilce váhání – spředla tkanivo, které ve vzduchu nad ní vytvořilo velkolepý andorský prapor, červeného lva, který prozářil noc.

To k ní přitáhne útok Demandreda a jeho usměrňovačů, ale muži potřebovali maják. Útoky bude odrážet, až přijdou.

Nepřišly a ona projížděla kolem bitevních linií a křičela slova, která mužům dodávala naději. „Za Světlo a Andor! Vaše královna žije! Stůjte a bojujte!“

Mat se se zbytky kdysi ohromné armády hnal přes vrcholek Výšin na jihozápad. Trolloci se nakupili vlevo před ním, šarská armáda stála před ním vpravo. Nepřátelům čelili hrdinové, Hraničáři, Karede a jeho muži, ogierové, lučištníci z Dvouříčí, bělokabátníci, Ghealdaňané a Mayenerové, žoldnéři, Tinna a její Dračí spřísahanci z řad uprchlíků. A Banda Rudé ruky. Jeho vlastní muži. V těch vzpomínkách, které nepatřily jemu, si vzpomínal na to, jak vedl mnohem velkolepější armády. Armády, které nebyly roztříštěné, jen napůl vycvičené, zraněné a vyčerpané. Ale Světlo mu pomoz, nikdy necítil takovou pýchu. Navzdory všemu, co se stalo, jeho muži spustili válečný pokřik a s novým odhodláním se vrhli do bitvy.

Demandredova smrt poskytla Matovi příležitost. Cítil, jak se vojsko valí, a skrze něj proudil onen instinktivní rytmus bitvy. Toto byl okamžik, na který čekal. To byla karta, na kterou musí vsadit všechno, co má. Nepřítel měl stále přesilu deseti ku jedné, ale šarská armáda, trolloci a mizelci neměli velitele. Žádného generála, který by je vedl. Různé útvary podnikaly protichůdné akce, jak se nejrůznější mizelci či hrůzopáni snažili vydávat rozkazy.

Na ty Šařany si budu muset dávat pozor, pomyslel si Mat. Budou mít generály, kteří se můžou ujmout velení.

V tuto chvíli ale musel tvrdě a vší silou udeřit. Vytlačit trolloky a Šařany z Výšin. Dole pod nimi trolloci vyplnil koridor mezi bažinami a Výšinami a tvrdě tlačili na obránce u řeky. Elainina smrt byla lež. V jejích jednotkách zavládl zmatek – přišli o víc než třetinu vojáků – ale právě když se je trolloci chystali rozdrtit, vjela mezi ně a dala je dohromady. Nyní jako zázrakem drželi řady, přestože byli zatlačeni hluboko na šajnarské území. Ať už s Elain nebo bez ní však nemohli odolávat o mnoho déle; stále více a více pikenýrů v předních řadách bylo zaplavováno, po celém bojišti umírali vojáci a její jezdectvo a Aielové se stále větší námahou zuřivě bojovali, aby nepřítele zadrželi. Světlo, jestli se mi podaří vytlačit Stín z těchhle zatracených Výšin do těch bestií dole, budou o sebe vzájemně zakopávat!

„Urozený pane Cauthone!“ vykřikla Tinna nedaleko od něj. V sedle zvedla zakrvácený oštěp a ukázala na jih.

Směrem k řece Erinin zářilo v dálce světlo. Mat si otřel čelo. Co to…

Průchody na obloze. Tucty, a jimi proudili letící to’raken s lucernami. Na trolloky mezi Výšinami a bažinami se snesl ohnivý déšť šípů; to’raken, nesoucí lučištníky, prolétali ve formaci nad brodem a prostorem za ním.

Přes hluk bitvy Mat slyšel zvuky, z nichž nepřátelům musela tuhnout krev v žilách; stovky, možná tisíce rohů troubením svolávaly do války; bouře bubnů v jednotném, stále hlasitějším a hlasitějším rytmu; a tmou se k výšinám Polov pomalu přibližovalo bušení nohou postupující armády, lidí i zvířat. V temnotě před úsvitem je nikdo neviděl, ale všichni na bitevním poli věděli, co jsou zač.

Mat radostně zavýskl. V duchu nyní viděl, jak se Seančané přesouvají. Polovina armády zamíří přímo na sever od Erinin a u Mory se spojí s Elaininým zpustošeným vojskem, aby společně rozdrtili trolloky, snažící se probít do Šajnaru. Druhá půlka zamíří kolem bažin na západ směrem k západní straně Výšin a pobije trolloky v koridoru zezadu.

Krupobití šípů nyní doprovázela zářící světla, objevující se ve vzduchu – damane, které vytvářely víc světla, aby armáda viděla – na takovou podívanou by byli hrdí i ohněstrůjci! A vskutku, země se otřásala, jak mohutná seančanská armáda pochodovala přes Merrilorské pole.

Na výšinách napravo od Mata zahřmělo – bylo to hlubší hřmění. Talmanes s Aludrou opravili draky a přímo z jeskyně stříleli skrz průchody do šarského vojska.

Téměř všechny kousky byly na svém místě. Ještě zbývala jedna věc, o níž se bude třeba postarat, než naposledy hodí kostkami.

Matova armáda postupovala vpřed.

Jur Grady se dotýkal dopisu od manželky, který mu Androl přinesl z Černé věže Ve tmě ho nemohl číst, ale dokud ho mohl držet, nezáleželo na tom. Stejně znal ta slova zpaměti.

Sledoval kaňon asi deset mil na severovýchod po řece Mora, kde ho Cauthor umístil. Bitevní pole na Merriloru leželo daleko mimo jeho dohled.

Nebojoval. Světlo, bylo to těžké, ale nebojoval. Hlídal kaňon a snažil se nemyslet ta ty chudáky, kteří zemřeli ve snaze udržet tady řeku. Bylo to dokonalé místo – Mora zde protékala kaňonem, ve kterém ji Stín mohl zastavit. A udělal to. Ano muži, které sem Mat poslal, se snažili s hrůzopány a Šařany bojovat. Jak bláhový úkol to byl! Grady měl na Cauthona vztek. Všichni tvrdili, že je dobrý generál. Pak šel a udělal tohle.

Nu, jestli je to génius, tak proč poslal pět set prostých lidí z horské vísky v Murandy, aby tuhle řeku udrželi? Ano, poslal s nimi také asi stovku vojáků z Bandy ale to ani náhodou nestačilo. Udrželi řeku pár hodin a pak zemřeli. V říčním kaňonu byly stovky a stovky trolloků a několik hrůzopánů!

Povraždili ty lidi do posledního! Světlo! V té skupině byly i děti. Vesničané a pár vojáků bojovali dobře a bránili kaňon mnohem déle, než by Grady byl považoval za možné, ale pak padli. A on dostal rozkaz jim nepomáhat.

Takže nyní Grady vyčkával ve tmě nahoře na srázu nad kaňonem, ukrytý mezi hromadou balvanů. Daleko od něj, možná sto kroků, se ve světle pochodní pohybovali trolloci – hrůzopáni pochodně potřebovali, aby viděli. Rovněž oni stáli nahoře na srázech, což jim umožňovalo hledět dolů na řeku – která se změnila v jezero. Tři hrůzopáni odlámali obrovské kusy stěn kaňonu a vytvořili kamennou překážku, která řeku zastavila.

Tím pádem Mora na Merriloru vyschla a trolloci ji mohli snadno překročit. Grady mohl tu přehradu kdykoli uvolnit – úder jedinou silou by ji otevřel a vypustil vodu z kaňonu. Zatím se toho neodvážil. Cauthon mu rozkázal neútočit, a navíc by nikdy nedokázal sám porazit tři silné hrůzopány. Zabili by ho a řeku znovu přehradili.

Pohladil manželčin dopis a pak se připravil. Cauthon mu nařídil otevřít za rozbřesku průchod do stejné vesnice. Když to udělá, prozradí se. Netušil, k čemu je ten rozkaz dobrý.

Nádrž pod ním se naplnila vodou, která zakryla mrtvá těla.

Řekl bych, že teď je stejně vhodná chvíle jako kdykoli jindy, pomyslel si Grady a zhluboka se nadechl. Úsvit by měl přijít už každou chvíli, přestože pokrývka mraků udržovala zemi ve tmě.

Poslechl rozkazy. Světlo ho spal, ale poslechl. Ale pokud Cauthon bitvu dole na řece přežije, Grady si s ním promluví. Vážně promluví. Lidé jako Cauthon, kteří se narodili jako prostí lidé, by si měli počínat lépe a jen tak nezahazovat něčí životy.

Znovu se zhluboka nadechl a pak začal vytvářet průchod. Otevřel ho do vesnice, z níž včera ti lidé přišli. Netušil, proč to má udělat; vesnice se vylidnila, když lidé vytvořili oddíl, který zde předtím bojoval. Pochyboval, že tam ještě někdo zůstal. Jak to Mat říkal? Zadní Úhor?

Průchodem prohřměli lidé, řvali, mávali sekáčky, vidlemi, rezavými meči. Společně s nimi přicházeli další vojáci z Bandy, jako ta stovka, která zde bojovala včera. Až na to…

Až na to, že ve světle ohňů hrůzopánů viděl, že tváře těch vojáků jsou tytéž jako těch, kteří zde předtím bojovali… bojovali a zemřeli.

Grady stál ve tmě a s otevřenou pusou sledoval, jak ti lidé útočí. Stejné selky, stejní kováři a podkováři, přesně titíž lidé. Viděl je umírat, a oni tu teď byli zpátky.

Trolloci od sebe nejspíš jednotlivé lidi nedokázali rozeznat, ale hrůzopáni to viděli – a pochopili, že se jedná o tytéž lidi. Tři hrůzopáni vypadali omráčeně. Jeden z nich zaječel, že je Temný pán opustil. Začal po lidech metat tkaniva.

Ti lidé se prostě hnali do útoku a nehleděli na nebezpečí, když mnoho z nich bylo roztrháno na kusy. Vrhli se na hrůzopány a bušili do nich rolnickým nářadím a kuchyňskými noži. Ve chvíli, kdy zaútočili trolloci, už bylo po hrůzopánech. Teď Grady mohl…

Setřásl ze sebe strnulost, sebral sílu a zničil přehradu, blokující kaňon.

A tím vypustil řeku.