KAPITOLA 13 Co je nutné udělat

Egwain jela směrem k pahorkům v jihovýchodním Kandoru, kde by se měli zakrátko střetnout s postupujícím nepřítelem, a vojsko se před ní rozestupovalo. Vedla víc než stovku Aes Sedai, mnohé z nich ze zeleného adžah. Bryneovy úpravy taktiky byly rychlé a účinné. Měl k rozbití útoku něco lepšího než lučištníky a pro způsobení naprosté zkázy něco ničivějšího než těžkou kavalerii.

Bylo načase to použít.

Dva menší oddíly Aes Sedai mířily na křídla armády. Tyto pahorky snad kdysi bývaly bujné a zelené. Nyní byly žluté a hnědé, jako by je spálilo slunce. Egwain se snažila nalézat výhody. Přinejmenším budou mít pevnou půdu pod nohama, a přestože oblohu pravidelně křižovaly blesky, nezdálo se, že bude pršet.

Blížící se trollocká armáda jako by se všemi směry táhla do nekonečna. Přestože bylo Egwainino vojsko obrovské, náhle jí připadalo maličké. Naštěstí měla Egwain jednu výhodu: trollockou armádu hnala potřeba postupovat stále vpřed. Pokud neustále nepostupovaly, trollocké armády se rozpadaly. Trolloci se začali mezi sebou svářit. Došlo jim jídlo.

Egwainino vojsko představovalo překážku v jejich cestě. A návnadu. Zplozenci Stínu si nemohli dovolit nechat tak početnou armádu být, takže je Egwain přiměje k tomu, aby udělali, co chce.

Její Aes Sedai došly do předních linií. Bryne své vojsko rozdělil na velké, vysoce pohyblivé útočné jednotky, které měly trolloky napadat, kdekoli a kdykoli projevili zranitelnost.

Vypadalo to, že útočné uspořádání Bryneových jednotek trolloky mate. Přinejmenším si tak Egwain vykládala jejich rozbouřené řady, přesuny a sílící rámus. Trolloci si jen zřídka museli dělat starosti s obranou. Trolloci útočili, lidé se bránili. Lidé se báli. Lidé byli jídlo.

Egwain dojela na vrcholek nízkého kopce a zahleděla se na pláň v Kandoru, kde se trolloci shromáždili, zatímco její Aes Sedai se rozestoupily v dlouhé řadě po její levici i pravici. Vojáci za nimi se tvářili nejistě. Věděli, že Egwain a ostatní jsou Aes Sedai, a žádný muž se ve společnosti Aes Sedai necítil příjemně.

Egwain se natáhla a z koženého pouzdra, připevněného na opasku, vytáhla něco dlouhého, bílého a tenkého. Drážkovaná hůlka, Vorův sa’angrial. V její ruce působil pohodlně a známě. Přestože tento sa’angrial použila pouze jednou, měla pocit, jako by si jeden druhého navzájem přisvojili. Při boji proti Seančanům to byla její zbraň. Poprvé rozuměla tomu, proč voják může mít vztah ke svému meči.

Kolem žen v řadě se rozsvěcovala záře síly, jako když zapalujete řadu luceren. Egwain objala zdroj a cítila, jak do ní proudí jediná síla jako vodopád, naplňuje ji a otevírá jí oči. Svět byl náhle jasnější, vůně podupané trávy a oleje ze zbroje silnější.

V objetí saidaru dokázala vidět stopy barev, které Stín nechtěl, ať vidí. Tráva nebyla zcela uschlá; byly na ní slabounké náznaky zeleně tam, kde se tráva ze všech sil držela života. Pod ní žili hraboši; Egwain nyní snadno rozeznávala zčeřenou půdu. Požírali umírající kořeny a snažili se přežít.

Se širokým úsměvem natáhla jedinou sílu skrz drážkovanou hůlku. V tom proudu se ocitla na moři síly a energie, plula na osamělé lodi a objímala vítr. Vlna trolloků se konečně dala do pohybu. Řvoucí, obrovský příval zbraní, zubů, smradu a příliš lidských očí. Možná myrddraalové zahlédli Aes Sedai stojící vpředu a rozhodli se zaútočit a usměrňující ženy zničit.

Ostatní ženy čekaly, až jim dá Egwain znamení. Nespojily se do kruhu – kruh byl nejlepší, když jste chtěli mít jeden soustředěný, přesný proud jediné síly. To dnes nebylo jejich cílem. Dnešním cílem bylo jednoduše ničit.

Když se trolloci dostali napůl cesty k pahorkům, Egwain začala s útokem. Vždy bývala neobvykle silná v zemi, takže zvolila nejjednodušší a nejničivější tkaniva. Vyslala dlouhou linii vlákna země do půdy pod nohama trolloků a pak ji zvedla. S pomocí Vorová sa’angrialu jí to připadalo snadné jako vyhodit do vzduchu hrst oblázků.

To byl signál k tomu, aby celá řada žen spředla tkaniva. Vzduch se rozvlnil žhnoucími vlákny. Proudy ryzího ohně, proudy země, které měly zvedat půdu pod nohama nebo poryvů větru, které měly trolloky smést na sebe a nutit je zakopávat a padat.

Trolloci, které Egwain vymrštila do vzduchu, spadli zpátky na zem a mnohým z nich chyběly chodidla či celé nohy. Kosti se lámaly a trolloci vřískali bolestí, jak na ně jejich druhové dopadali. Egwain nechala další řadu klopýtat přes padlé a pak udeřila znovu. Tentokrát se nesoustředila na zemi, nýbrž na kov.

Kov ve zbroji, ve zbraních a na zápěstích. Tříštila sekery a meče, kroužkové košile a občasný hrudní plát. Úlomky kovu se rozprskly vražednou rychlostí. Vzduch zrudl stříkající krví. Další řady se pokusily zastavit, aby se tomuto krupobití vyhnuly, ale trolloci za nimi byli příliš rozběhnutí. Tlačili své druhy do pásma smrti a dupali po nich.

Egwain vybuchujícím kovem zabila i další vlnu. Bylo to těžší než vyhazovat do vzduchu zemi, ale také to tolik neprozrazovalo zadním řadám, takže mohla dál zabíjet, aniž by si nepřátelé uvědomili, co způsobují, když tlačí ty před sebou vpřed.

Pak se Egwain vrátila k trhání země. Užívání syrové síly a vysílání tkaniv v jejich nejzákladnější podobě jako by jí nějak dodávalo energii. V tu chvíli – když mrzačila, ničila, rozsévala v řadách nepřítele smrt – měla pocit, jako by byla jedno se samotnou zemí. Že koná práci, kterou si země velmi dlouho přála, aby někdo udělal. Morna a zplozenci Stínu, které plodila, byli choroba. Nákaza. Egwain – hořící jedinou silou, planoucí maják smrti a soudu – byla plamen, který nemoc vypaluje a přinese zemi uzdravení.

Trolloci se snažili protlačit tkanivy Aes Sedai, ale tím se jich jen stále víc a víc dostávalo Bílé věži na dosah. Zelené dostály pověsti svého adžah a vypouštěly na trolloky jednu zkázonosnou vlnu za druhou, ale ostatní adžah si také vedla dobře.

Země se otřásala a vzduch zhoustl vytím umírajících. Těla se trhala. Maso hořelo. Nejeden voják v předních řadách začal při tom pohledu zvracet. A Aes Sedai stále bušily do trollockých šiků. Sestry, které to dostaly za úkol, vyhledávaly myrddraaly. Egwain na jednoho zaútočila sama a tkanivem ohně a vzduchu mu utrhla hlavu bez očí. S každým mizelcem, kterého zabily, padla i pěst trolloků s ním spojených.

Egwain zdvojnásobila útok. Zasáhla řady vlnou vybuchující země a pak do padajících těl vrazila proudem vzduchu a srazila je dozadu, takže dopadala do řad za nimi. Rvala díry v zemi a nechávala kameny v půdě vybuchovat. Zdálo se jí, jako by trolloky masakrovala celé hodiny. Nakonec to zplozence Stínu zlomilo a trolloci začali navzdory bičům myrddraalů ustupovat. Egwain se zhluboka nadechla – začínala ochabovat – a zabila další mizelce. Konečně povolili i ti a z pahorků prchli.

Egwain se v sedle shrbila a spustila sa’angrial. Nebyla si jistá, kolik času uplynulo. Poblíž stojící vojáci zírali s vyvalenýma očima. Dnes nebylo jejich krve třeba.

„To bylo úchvatné,“ prohlásil Gawyn, když zastavil koně vedle jejího. „Bylo to, jako by útočili na městské hradby a snažili se přinést obléhací žebříky… jenom bez hradeb nebo žebříků.“

„Oni se vrátí,“ řekla Egwain unaveně. „Zabily jsme jich jenom část.“

Zítra nebo nejpozději pozítří to zkusí znovu. Snad s nějakou novou taktikou – mohli by jednotlivé útočné vlny roztáhnout, aby pro Aes Sedai bylo těžší zabíjet je po velkých houfech.

„Překvapili jsme je,“ řekla Egwain. „Příště budou silnější. Prozatím, pro tento večer, jsme se udrželi.“

„Vy jste se jenom neudržely, Egwain,“ odvětil s úsměvem Gawyn. „Zahnaly jste je na útěk. Nevím, jestli jsem kdy viděl tak seřezanou armádu.“

Vypadalo to, že zbytek vojska s Gawynovým hodnocením souhlasí, protože začali jásat a mávat zbraněmi. Egwain potlačila únavu a schovala drážkovanou hůlku. Aes Sedai kolem ní zastrkávaly malé sošky, náramky, brože, prsteny a hůlky. Ze skladišť v Bílé věži vytáhly všechny angrialy a sa’angrialy - těch pár, které měly – a rozdaly je sestrám v předních liniích. Na konci každého dne je znovu posbírají a doručí ženám, provádějícím léčení.

Aes Sedai se obrátily a projely jásajícím vojskem zpět. Naneštěstí nastane i čas žalu. Aes Sedai nemohly bojovat v každé bitvě. V tuto chvíli však Egwain vojákům ráda dopřála, aby si užili vítězství, protože to bylo to nejlepší vítězství. Takové, které v jejich řadách nezanechalo prázdná místa


„Urozený pán Drak a jeho zvědové začali provádět průzkum Šajol Ghúlu.“ Bašere ukázal na jednu z map. „Náš odpor v Kandoru a Šajnaru nutí Stín vyčleňovat pro tyto bitvy stále více a více jednotek. Spálené země budou brzy s výjimkou nejnutnějšího jádra obránců prázdné. Pak pro něj bude úder snazší.“

Elain přikývla. Cítila Randa někde vzadu v mysli. Dělal si s něčím starosti, i když se od ní nacházel příliš daleko, než aby vycítila něco víc. Občas ji navštěvoval v jejím ležení v Brémském lese, ale v tuto chvíli byl na jiné frontě.


Bašere pokračoval. „Vzhledem k tomu, kolik Aes Sedai má, by amyrlin měla být schopná Kandor udržet. O ni si starosti nedělám.“

„Ale o Hraničáře ano,“ dodala Elain.

„Ano. Vytlačili je z Tarwinova sedla.“

„Přála bych si, aby se tam dokázali udržet, ale nepřátel bylo příliš mnoho. Nemůžeme s tím dělat nic jiného než jim poslat všechnu pomoc, co jde.“

Bašere přikývl. „Možná by urozený pán Mandragoran mohl svůj ústup zvrátit, kdyby měl víc Aes Sedai nebo aša’manů.“

A z těch nemohli postrádat nikoho. Poslala mu pár Aes Sedai z Egwaininy armády, aby mu na začátku ústupu poskytly podporu, a skutečně to pomohlo. Ale pokud ty hrůzopány nedokázal odrazit ani samotný Rand…

„Urozený pán Agelmar bude vědět, co dělat,“ řekla Elain. „Dá-li Světlo, podaří se mu trolloky odlákat od zalidněnějších oblastí.“

Bašere zabručel. „Takovýhle ústup – skoro úprk – obvykle nenabízí příležitost řídit směřování bitvy.“ Bašere ukázal na mapu Šajnaru.

Elain si ji prohlédla. Cesta, kterou trolloci půjdou, se obydleným územím nevyhne. Fal Dara, Mos Širare, Fal Moran… a proti hrůzopánům nebudou městské hradby k ničemu.

„Pošli zprávu Lanoví a šajnarským urozeným pánům,“ řekla tiše. „Vydej rozkaz, ať spálí Fal Daru, Ankor Dail, Fal Moran a vesnice jako Medo. Už pálí všechnu půdu, co mohou – a také vyklízejí města. Civilisty evakuujte do Tar Valonu.“

„Je mi to líto,“ řekl Bašere tlumeně.

„Je to nutné udělat, ne?“

„Ano,“ řekl Bašere.

Světlo, to je ale hrůza. Nu, a cos čekala? Že to půjde hladce a jednoduše?

Zvuk kroků na listí ohlásil Talmanese, který přicházel s jedním ze svých velitelů. Cairhieňan vypadal unaveně. Všichni tak vypadali. Týden bojů byl teprve začátek, ale nadšení z bitvy uhasínalo. Teď nastávala skutečná práce. Dny strávené bojem nebo čekáním na boj, noční spánek s mečem v ruce.

Elainina současná pozice v Brémském lese – ráno začala o tisíc kroků dál na jih, ale kvůli neustálému ústupu lesem se musela přesouvat – byla dokonalá. Tři říčky, k nimž měli snadný přístup, místo, kde se může utábořit spousta vojáků, stromy na vrcholku kopce, které sloužily i jako strážní věže. Škoda, že ráno bude muset toto místo opustit.

„Trolloci teď mají pod kontrolou celou jižní část lesa,“ řekl Bašere a pohladil si knír. „Mýtinám se vyhýbají. To znamená, že naše jízda nebude moct účinně bojovat.“

„Draci jsou tady v podstatě k ničemu, Veličenstvo,“ řekl Talmanes, který právě vstoupil do stanu. „Teď když se trolloci drží stranou cest, máme problém jim vůbec způsobit nějaké škody. V lese je téměř nemožné s dračími vozy manévrovat, a když už se dostaneme ke střelbě, zabijeme víc stromů než zplozenců Stínu.“

„A co ty… no, to, o čem mluvila Aludra?“

„Její dračí zuby?“ řekl Talmanes. „To je lepší – draci střílejí hromadu kovových úlomků místo jedné koule. Výstřel se rozptýlí do šířky a uvnitř lesa docela slušně funguje, ale trvám na tom, že draci nadělají míň škody, než stojí za risk jejich ztráty.“

„Myslím, že les už nám pomohl, jak to jen šlo,“ řekl Bašere a posunul po mapě několik kolíků, znázorňujících trolloky. „Snížili jsme jejich počet, ale začínají být chytří, drží se v hustém lese a snaží se nás obklíčit.“

„Návrhy?“

„Stáhnout se,“ řekl Bašere. „Zamířit odtud na východ.“

„K Erinin? Takhle daleko na severu není žádný most,“ řekl Talmanes.

Bašere přikývl. „Takže víš, co budu chtít. Ty máš oddíl mužů, kteří umějí stavět mosty. Dej jim pár draků na ochranu a pošli je postavit mosty z vorů přímo na východě od nás. My ostatní nebudeme příliš pozadu. Otevřená krajina poskytne našim jezdcům a drakům příležitost napáchat víc škody. Můžeme se spolehnout, že Erinin trolloky zpomalí, zvlášť až mosty podpálíme. Pár dobře rozmístěných draků by mělo jejich postup zpomalit. My budeme pokračovat dál na východ k Alguenje a znovu to zopakujeme. Pak už se dostaneme na cestu do Cairhienu. Zamíříme na sever, a když najdeme vhodné místo k obraně – myslím, že znám přesně to správné místo – obrátíme se a postavíme se Stínu s Cairhienem za zády.“

„Jistě si nemyslíš, že budeme muset ustoupit až tam,“ řekla Elain.

Bašere s přimhouřenýma očima zíral na mapu, jako by skrz pergamen viděl až na samotnou zemi, kterou zobrazuje. „My tuhle bitvu rozdmýcháváme,“ řekl nehlasně, „ale neřídíme ji. Jedeme na nijako člověk na splašeném koni. Netuším, kde se úprk zastaví. Změním směr, pošlu koně tmím. Ale nedokážu ho zastavit, ne dokud budou přicházet další a další trolloci.“

Elain se zamračila. Nemohla si dovolit do nekonečna ustupovat; potřebovala tyto zplozence Stínu co možná nejrychleji porazit, aby mohla zbytek svých vojsk připojit k Lanově a Egwainině armádě a zahnat na ústup útočníky ze severu.

Jedině tak mohou zvítězit. Jinak nebude záležet na tom, co Rand dokáže v boji s Temným.

Světlo, to je ale šlamastyka.

„Udělej to.“


Perrin si přehodil kladivo přes rameno a poslouchal, jak zpocený mladý posel předává Elaininy rozkazy. Větvemi stromů v lese za nimi prolétal mírný větřík. Tam bojovali ogierové. Obával se, že odmítnou ohrožovat stromy, ale jejich boj… Světlo, Perrin nikdy neviděl divokost, která by se tomu vyrovnala.

„To není špatná taktika,“ řekl Tam, když si pročítal rozkazy. „Královna má na válčení hlavu.“

Perrin poslíčka poslal mávnutím ruky pryč. Prošel kolem Galada a několika bělokabátnických velitelů, kteří se radili opodál. „Pozorně naslouchá těm, kdo se v taktice vyznají,“ řekl Perrin, „a neplete se jim do toho.“

„To jsem měl na mysli, chlapče,“ usmál se Tam. „Velet vždycky neznamená říkat lidem, co mají dělat. Někdy je to o tom poznat, kdy uhnout z cesty lidem, kteří vědí, co dělají.“

„Moudrá slova, Tame,“ řekl Perrin a obrátil se na sever. „Navrhuju, ať si je osvojíš, protože teď máš velení.“

Perrin spatřil Randa. Barvy se zavlnily. Rand, jak mluví s Moirain na pustém skalním hřebeni, který’ Perrin nepoznával. Už byli téměř připravení na vpád do Šajol Ghúlu. Perrin cítil, jak ho k sobě Rand táhne stále silněji. Rand ho bude brzy potřebovat.

„Perrine?“ zeptal se Tam. „Co je to za nesmysl s tím velením?“

„Máš naše vojsko, Tame,“ řekl Perrin. „Chlapi teď spolupracujou; nech Argandu, Gallenneho a Galada, ať ti pomůžou.“ Kousek od nich držel Grady otevřený průchod, kterým posílali zraněné z poslední šarvátky k léčení. Berelain řídila špitál na druhé straně, který žluté adžah umístilo do Mayene. Z druhé strany sem pronikal teplý vzduch.

„Nevím, jestli mě budou poslouchat, Perrine,“ řekl Tam. „Jsem jenom obyčejný sedlák.“

„Předtím tě poslouchali bez problémů.“

„To bylo, když jsme cestovali divočinou,“ namítl Tam. „Vždycky jsi byl poblíž. Poslouchali mě kvůli tobě.“ Poškrábal se na bradě. „Podle toho, jak pořád koukáš na sever, mám pocit, že nemáš v úmyslu zůstat tu o moc dýl.“

„Rand mě potřebuje,“ řekl Perrin tiše. „Ať shořím, Tame, vůbec se mi to nelíbí – ale já nemůžu bojovat tady s várna v Andoru. Někdo musí Randovi hlídat záda a… no, budu to já. Nějak to vím.“

Tam přikývl. „Prostě zajdeme za Argandou nebo Gallennem a řekneme jim, že velí našim chlapům. Nejvíc rozkazů stejně vydává královna Elain a..

„Chlapi!“ zařval Perrin s pohledem upřeným na shromážděné vojáky. Arganda se radil s Gallennem. Obrátili se k Perrinovi, stejně jako nedaleko stojící příslušníci vlčí gardy a Galad se svými bělokabátníky. Mladý Bomhald Perrina sledoval temnýma očima. Ten muž byl v poslední době stále víc nepředvídatelný. Světlo dej, ať ho Galad dokáže udržet od pálenky.

„Všichni přijímáte moji autoritu, kterou mi propůjčila koruna Andoru?“ zeptal se Perrin.

„Jistě, urozený pane Zlatooký,“ zavolal Arganda. „Myslel jsem, že tohle je jasné.“

„Takže tímto prohlašuju Tama aTThora za urozenýho pána,“ zvolal Perrin. „Jmenuju ho správcem Dvouříčí jménem jeho syna, Draka Znovuzrozeného. Má pověření mě ve všem zastupovat, stejně jako já zastupuju Draka. Pokud tuhle bitvu nepřežiju, Tam je můj nástupce.“

V táboře zavládlo ticho a pak muži začali přikyvovat a několik jich Tamovi zasalutovalo. Tam zasténal tak tiše, že Perrin pochyboval, že ho někdo jiný slyšel.

„Je moc pozdě předat tě ženskýmu kroužku, aby tě pořádně seřvaly?“ zeptal se Tam. „Možná pořádné plácnutí přes zadek a týden nošení vody vdově al’Thoneovic?“

„Promiň, Tame,“ řekl Perrin. „Nealde, zkus udělat průchod do Černé věže.“

Mladý aša’man nasadil soustředěný výraz. „Pořád to nefunguje, urozený pane Zlatooký.“

Perrin zavrtěl hlavou. Slyšel hlášení z Lanovyfronty, že muži z Černé věže bojují pro Stín. Něco se tam stalo, něco strašného. „Tak dobře, zpátky na Merrilor,“ řekl Perrin.

Neald přikývl a soustředil se.

Zatímco pracoval, Perrin se obrátil k mužům. „Vážně nerad vás opouštím, ale ty háčky, co mám v sobě, mě táhnou na sever. Musím jít za Randem, o tom nemá cenu se dohadovat. Pokusím se vrátit. Když to nepůjde… no, chci, abyste všichni věděli, že jsem na vás pyšný. Na vás všechny. Až tohle skončí, rád vás uvítám u sebe doma. Otevřeme pár soudků nejlepší pálenky pantáty al’Vereho. Budeme vzpomínat na ty, kdo padli, a svejm dětem budeme vyprávět, jak jsme se postavili, když mraky zčernaly a svět začal umírat. Povíme jim, jak jsme stáli bok po boku a Stín prostě neměl, kudy by se protlačil.“

Zvedl k nim Mah’alleinir a strpěl jejich jásot. Ne proto, že si to zasloužil, ale protože oni určitě ano.

Neald otevřel průchod. Perrin k němu vykročil, ale když uslyšel volat své jméno, zarazil se. Svraštil čelo, když spatřil Daina Bomhalda, který k němu spěchal.

Perrin ostražitě položil ruku na kladivo. Bomhald mu zachránil život v boji s trolloky a znovu před dalším z bělokabátníků, ale Petřin viděl, že ho muž nemá rád. Možná už Perrina nevinil ze smrti svého otce, ale to neznamenalo, že ho má rád, nebo jen i přijímá.

„Chci s tebou mluvit, Aybaro,“ řekl Bomhald s pohledem upřeným na Gaula, který stál opodál. „V soukromí.“

Perrin mávnutím ruky poslal Gaula pryč a Aiel se zdráhavé stáhl. Perrin s Bomhaldem poodešli od otevřeného průchodu. „O co jde? Jestli o tvého otce…“

„Světlo, prostě mlč,“ řekl Bomhald a odvrátil zrak. „Nechci to říct. Vůbec to nechci říct. Ale musíš to vědět. Světlo mě spal, musíš to vědět.“

„Vědět co?“

„Aybaro,“ řekl Bomhald a zhluboka se nadechl. „Tvoji rodinu nezabili trolloci.“

Perrinovým tělem otřásl šok.

„Je mi to líto,“ pokračoval Bomhald a stále odvracel oči. „Byl to Ordeith. Tvůj otec ho urazil. Roztrhal rodinu na kusy a my jsme z toho obvinili trolloky. Nezabil jsem je, ale nic jsem neřekl. Tolik krve…“

„Cože?“ Perrin bělokabátníka popadl za rameno. „Ale oni říkali… chci říct…“ Světlo, s tímhle se už vypořádali

Pohled v Bomhaldových očích, když se setkal s Perrinovým, to znovu všechno vytáhl na povrch. Tu bolest, hrůzu, ztrátu, zuřivost. Bomhald se natáhl, sevřel Perrinovo zápěstí a strhl si jeho ruku z ramene.

„Vím, že je to mizerná chvíle, kdy ti to říct,“ řekl Bomhald. „Ale nedokázal jsem o tom mlčet. Já prostě… Možná padneme. Světlo, všechno by mohlo padnout. Musel jsem promluvit, říct ti to.“

Odtáhl se a se sklopenýma očima se vydal zpátky k ostatním bělokabátníkům. Perrin zůstal stát sám a celý jeho svět se otřásal.

Pak se vzchopil. Vypořádal se s tím; svou rodinu oplakal. Už to bylo za ním.

Mohl jít dál a půjde. Světlo, stará bolest se vrátila, ale on ji potlačil a obrátil oči k průchodu. K Randovi a své povinnosti.

Měl práci. Ale Ordeith… Padan Fain... Byl to jen další z jeho strašlivých zločinů. Perrin se postará, aby zaplatil, ať tak či onak.

Přistoupil k bráně, aby odcestoval a našel Randa, když se k němu připojil Gaul.

„Jdu na místo, kam ty nemůžeš, kamaráde,“ řekl Perrin nehlasně a jeho bolest polevovala. „Je mi líto.“

„Půjdeš do snu ve snu,“ řekl Gaul a zívl. „Vypadá to, že jsem unavený.“

„Ale…“

„Já jdu, Perrine Aybaro. Jestli chceš, abych tu zůstal, zabij mě.“ Perrin se neodvažoval na něj naléhat. Přikývl.

Perrin se ohlédl a ještě jednou zvedl kladivo. Když to dělal, něco zahlédl druhým průchodem, tím do Mayene, který Grady stále držel otevřený. Uvnitř dvě postavy v bílém pozorovaly Gaula. Pozdravil je zvednutým oštěpem. Jaké to pro dvojici bojovnic musí být, takto Poslední bitvu přečkat? Možná se Rand měl pokusit gai’sainy na pár týdnů vyvázat z přísah.

Jenže to by proti němu nejspíš obrátilo všechny Aiely do posledního. Světlo ochraňuj mokřiňana, který se odvážil vměšovat do ji’e’toh.

Perrin prošel průchodem a vyšel na Merrilor. Tady se s Gaulem vybavili jako na dlouhou cestu – spousta zásob jídla a vody, tolik, kolik si jen troufli vzít.

Perrinovi trvalo téměř půl hodiny, než Randovy aša’many přesvědčil, aby mu prozradili, kam jejich velitel odešel. Nakonec Naeff Perrinovi zdráhavé otevřel průchod. Perrin odešel z Merriloru a vstoupil na místo, které vypadalo jako Moma. Ale kameny byly studené.

Vzduch páchl smrtí a bezútěšností. Puch Perrina překvapil a trvalo několik minut, než dokázal od zápachu oddělit normální pachy. Rand stál přímo před ním, na okraji hřebene, ruce složené za zády. Za ním stál hlouček jeho poradců, velitelů a stráží včetně Moirain, Aviendhy a Kadsuane. V tuto chvíli však Rand stál sám na konci hřebene.

V dálce se před nimi zvedal vrcholek Šajol Ghúlu. Perrin ucítil zachvění. Bylo vzdálené, ale Perrin si nemohl splést to napjaté odhodlání v Randově tváři, když sledoval vrchol.

„Světlo,“ řekl Perrin. „Už je čas?“

„Ne,“ řekl Rand klidně. „Tohle je zkouška, abych zjistil, jestli mě vycítí.“

„Perrine?“ ozvala se z úbočí za ním Nyneiva. Rozmlouvala s Moirain a projednou z ní necítil kousavý odpor. Mezi těmito dvěma ženami se něco stalo.

„Potřebuju ho jenom na chvilku,“ řekl Perrin a vydal se za Randem, aby se k němu připojil na konci výběžku. Byli tady i nějací Aielové a Perrin nechtěl, aby – zvlášť moudré – slyšeli, na co se chce Randa zeptat.

„Máš tuhle chvilku a spoustu jiných, Perrine,“ řekl Rand. „Hodně ti dlužím. Co potřebuješ?“

„No…“ Perrin se ohlédl přes rameno. Budou Moirain nebo Nyneiva vědět dost, aby se ho pokusily zastavit? Nejspíš ano. Ženy se vždy mužům snažily bránit v tom, aby dělali, co je třeba, jako by se bály, že si srazí vaz. Co na tom, že toto je Poslední bitva?

„Perrine?“ zeptal se Rand.

„Rande, potřebuju vstoupit do vlčího snu.“

„ Tel’aran’rhiodu?“ řekl Rand. „Perrine, já netuším, co tam děláš; moc jsi mi toho neřekl. Myslel jsem, že víš, jak…“

„Vím, jak tam vstoupit jedním způsobem,“ zašeptal Perrin, aby ho moudré a ostatní vzadu nemohli slyšet. „Tím snadným způsobem. Potřebuju něco jiného. Ty znáš věci, pamatuješ si je. Je v tom tvým prastarým mozku něco, co si pamatuje, jak do světa snů vstoupit v těle?“

Rand zvážněl. „Žádáš nebezpečnou věc.“

„Tak nebezpečnou, jako chystat se udělat to, co ty?“

„Možná.“ Rand svraštil čelo. „Kdybych to věděl tehdy, když jsem… No, řekněme, že někteří by tvůj požadavek označili za hodně, hodně zlý.“

„Není to zlo, Rande,“ řekl Perrin. „Poznám zlo, když ho ucítím. Tohle není zlo, je to jenom neuvěřitelně pitomé.“

Rand se usmál. „A stejně se na to ptáš?“

„Dobré možnosti mi už došly, Rande. Lepší je udělat něco zoufalého, než neudělat nic.“

Rand neodpověděl.

„Podívej,“ řekl Perrin. „Mluvili jsme o Černé věži. Vím, že si o ni děláš starosti.“

„Budu tam muset zajít,“ řekl Rand a jeho výraz potemněl. „A přitom je to očividně past.“

„Myslím, že částečně vím, co za to může,“ řekl Perrin. „Je tam někdo, komu se musím postavit, a nedokážu ho porazit, když nebudeme mít rovné podmínky. Tam, ve snu.“

Rand pomalu přikývl. „Kolo tká, jak si kolo přeje. Budeme muset odejít ze Spálených zemí. Nemůžeš vstoupit do snu z…“

Odmlčel se, pak něco udělal a vytvořil tkanivo. Vedle něj se otevřel průchod. Něčím byl jiný než ty běžné.

„Chápu,“ řekl Rand. „Světy se přibližují a stlačují k sobě. Co bylo dřív oddělené, už není. Tenhle průchod tě zavede do snu. Buď opatrný, Perrine. Pokud na tom místě zemřeš, když jsi v těle, může to mít… následky. To, čemu čelíš, by mohlo být horší než sama smrt, zvláště teď. V této době.“

„Já vím,“ odpověděl Perrin. „Budu potřebovat cestu ven. Můžeš jednoho ze svých aša’manů nechat otvírat jeden z těchhle průchodů jednou za den, za rozbřesku? Řekněme, na místě pro cestování v Merriloru?“

„Nebezpečné,“ zašeptal Rand. „Ale udělám to.“

Perrin mu kývnutím poděkoval.

„Dá-li Světlo, znovu se uvidíme,“ řekl Rand. Podal Perrinovi ruku. „Dávej si pozor na Mata. Vážně si nejsem jistý, co chystá, ale mám pocit, že to bude nanejvýš nebezpečné pro všechny, kterých se to týká.“

„Na rozdíl od nás,“ řekl Perrin a sevřel Randovo předloktí. „Ty a já, my jsme mnohem lepší v tom, jak se držet bezpečných cestiček.“

Rand se usmál. „Kéž tě ochraňuje Světlo, Perrine Aybaro.“

„I tebe, Rande al’Thore.“ Perrin se zarazil a uvědomil si, co se děje. Dávali si sbohem. Sevřel Randa v objetí.

„Postarejte se o něj, vy dvě,“ řekl Perrin, když Randa pustil, a pohlédl směrem k Nyneivě a Moirain. „Slyšíte?“

„Vida, takže teď chceš, abych na Randa dávala pozor?“ prohlásila Nyneiva s rukama v bok. „Nemyslím, že jsem kdy přestala, Perrine Aybaro. Nemysli si, že jsem neslyšela, jak si tam vy dva špitáte. Děláš něco pitomýho, co?“

„Vždycky,“ řekl Perrin a zamával Tomovi na rozloučenou. „Gaule, víš jistě, že to chceš udělat?“

„Vím,“ odpověděl Aiel, uvolnil oštěpy a pohlédl skrz Randův průchod.

Bez dalšího slova zvedli těžké batohy a prošli do světa snů.

Загрузка...