Vzpomínka na světlo

KAPITOLA 36 Co se nemění

S Randem něco nebylo v pořádku.

Nyneiva svírala stalagmit hluboko v Jámě smrti a držela se, aby ji vítr nevtáhl do prázdnoty před ní. Moirain to nazývala esencí Temného, ale nebyla by to pak pravá síla? A co hůř, byla-li jeho esence na světě, neznamenalo by to, že se dostal z věznice? Ať to bylo cokoli, jeho podstatou bylo čiré zlo a plnilo to Nyneivu hrůzou, jakou nikdy v životě necítila.

Byla to mocná síla, která do sebe vtahovala vše, co se nacházelo poblíž. Bála se, že když se pustí, mrští to dovnitř i jí. Ta síla už jí ukradla šátek a nechala ho zmizet. Kdyby ji ta prázdnota vtáhla do sebe, její život by skončil. Možná i její duše.

Rande! pomyslela si Nyneiva. Mohla by mu nějak pomoct? Stál před Moridinem a byli do sebe zaklesnutí, meč proti meči. Jakoby zmrazení v jediném okamžiku. Randovi stékal po tváři pot. Nemluvil. Ani nemrkl.

Nohou se dotkl temnoty. V tu chvíli strnul, stejně jako Moridin. Byli jako sochy. Kolem nich vyl vítr, ale zdálo se, že na ně nepůsobí tak, jako na Nyneivu. Takto strnulí už stáli dobrých patnáct minut.

Od chvíle, kdy jejich trojice vstoupila do jámy, aby se postavila Temnému, neuplynula celkem ani hodina.

Nyneiva sledovala, jak po zemi kloužou kameny a jsou nasávány do té temnoty. Její šaty se třepotaly a pleskaly jako v silném větru, stejně jako Moiraininy, která se choulila nedaleko a tiskla k jinému kamennému zubu. Pach síry, který se vznášel v jeskyni, byl tady naštěstí také vtahován do temnoty.

Nemohla použít jedinou sílu. Rand čerpal všechnu, kterou dokázala udržet, ačkoli se nezdálo, že s ní něco dělá. Mohla by se dostat k Moridinovi? Vypadalo to, že ani on se nemůže hýbat. Co kdyby ho praštila kamenem po hlavě? Bylo by to lepší než čekat.

Nyneiva vyzkoušela, jestli její váha dokáže překonat tah nicoty před ní, a lehce uvolnila sevření na stalagmitu. Okamžitě začala klouzat, takže se přitáhla zpátky.

Nestrávím Poslední bitvu přilepená ke kusu šutru! pomyslela si. Alespoň ne celou dobu ke stejnému. Musela riskovat a pohnout se. Jít přímo vpřed vypadalo nebezpečně, ale kdyby se posunula na bok… ano, kousek vpravo od ní byl další stalagmit. Podařilo se jí pustit a napůl sklouznout a napůl přeběhnout k vedlejšímu stalagmitu. Od něj si vybrala další, opatrně uvolnila stisk a místo toho popadla ten vedle.

Šlo to velice pomalu. Rande, ty zabedněnýpitomče, nadávala mu v duchu. Kdyby nechal vést kruh ji nebo Moirain, tak by možná mohly něco udělat, zatímco on bojuje!

Dostala se k dalšímu stalagmitu, ale pak se zastavila, protože vpravo něco uviděla. Málem zaječela. Choulila se tam nějaká žena, ukrytá u stěny a chráněná před větrem kameny. Zdálo se, že brečí.

Nyneiva se podívala na Randa, který byl ponořen v nehybném boji s Moridinem, a pak přistoupila k ženě. Stalagmitů tady bylo více, což znamenalo, že se Nyneiva mohla plazit bezpečněji, neboť kameny bránily temnotě, aby ji k sobě přitáhla.

Nyneiva se dostala až k ženě. Ta byla řetězem připoutaná ke stěně. „Alanno?“ překřičela Nyneiva vítr. „Světlo, co tady děláš?“

Aes Sedai mrkala na Nyneivu zarudlýma očima. Hleděla otupěle, jako by se jí vytratil rozum. Když si Nyneiva ženu prohlížela, všimla si, že Alanna má levou stranu těla zakrvácenou od nože, vraženého do břicha. Světlo! Nyneivě to mělo dojít z toho, jak bledou měla tvář.

Proč ji probodnout a nechat tady? Spojila se s Randem, uvědomila si Nyneiva. Světlo. Byla to past. Moridin taky nechal Alanu krvácet a pak se postavil Randovi. Až Alanna zemře, Rand – jako její strážce – zešílí vztekem a pro Moridina bude snadné ho zabít.

Proč si toho nevšiml? Nyneiva začala lovit z mošny byliny, ale pak se zarazila. Byly by v této situaci byliny vůbec k něčemu? Na vyléčení takového zranění potřebovala jedinou sílu. Nyneiva utrhla ženě kus šatů a vyrobila z nich obvaz a pak se pokusila natáhnout saidar potřebný k léčení.

Rand ho držel a nepustil. Zoufale se ho pokusila odstrčit, ale Rand držel pevně. Když se na něj pokusila zatlačit, sevřel ho ještě pevněji. Vypadalo to, že ho nějak usměrňuje, ale neviděla tkaniva. Něco cítila, ale s tím vyjícím větrem a zvláštní povahou jámy to bylo, jako když kolem ní zuří bouře. Síla v ní byla nějak zavinutá.

Zatraceně! Ona potřebuje saidar\ Nebyla to Randova chyba. Když vedl kruh, nemohl jí předat žádnou sílu.

Nyneiva tiskla niku k Alanninu zranění a připadala si bezmocná. Troufá si na Randa zavolat, aby ji uvolnil z kruhu? Kdyby to udělala, Moridin by se k ní nepochybně vrhl a napadl Alannu.

Co má dělat? Jestli tato žena zemře, Rand se přestane ovládat. To by nejspíš znamenalo jeho konec… a konec Poslední bitvy.

Mat sekerou sekl do dřeva, aby ho naostřil do špičky. „Vidíte,“ řekl, „nemusí to být dokonalý. Dokonalou tesařinu si nechte, až budete chtít okouzlit starostovu dceru.“

Muži a ženy, kteří ho pozorovali, s pochmurným odhodláním přikyvovali. Byli to sedláci, vesničané a řemeslníci, jako lidé, které znával v Dvouříčí. Mat jich měl pod svým velením tisíce. Nikdy by nečekal, že jich bude tolik. Dobří lidé z celé země přišli bojovat.

Mat měl za to, že jsou do posledního blázni. Kdyby on dokázal utéct, schovával by se někde ve sklepě. Ať shoří, zkusil by to.

V hlavě mu rachotily kostky, jako už od chvíle, kdy mu Elain předala velení nad všemi armádami Světla. Být zatracený ta’veren nestálo ani za dvě fazole.

Pokračoval v osekávání kůlu na palisádu. Jeden chlapík ho sledoval zvlášť pozorně, starý sedlák s tak tuhou kůží, že by se od ní trolločí meč nejspíš prostě odrazil. Z nějakého důvodu připadal Matoví povědomý.

Světlo spal ty vzpomínky, pomyslel si Mat. Tenhle chlapík mu nepochybně připomínal někoho z těch starých vzpomínek, které Mat dostal. Ano, asi to tak bude. Nedokázal si tak docela vzpomenout. Něco jako… dvoukolák? Mizelec?

„Tak pojď, Renalde,“ řekl chlapík jednomu ze svých společníků – dalšímu sedlákovi, podle vzhledu z Hraničních států. „Zajdeme dolů a podíváme se, jestli můžeme ostatní mládence popohnat.“

Dvojice zamířila pryč, zatímco Mat dokončil kůl a otřel si čelo. Natáhl se pro další kus dřeva – raději to těmhle ovčákům předvede ještě jednou – když kolem palisády, která už byla z větší části dokončená, přiběhla postava v cadin’soru.

Urien měl zářivě zrzavé vlasy, ostříhané nakrátko až na pramen vzadu. Když Mata míjel, zvedl ruku. „Jsou rozčilení, Matrime Cauthone,“ řekl, aniž se zastavil. „Myslím, že jdou sem.“

„Díky,“ řekl Mat. „Máš to u mě.“

Aiel se v běhu obrátil a chvilku běžel pozpátku obrácený k Matoví. „Jenom vyhraj tuhle bitvu! Vsadil jsem měch oosquai, že uspěješ.“

Mat si odfrkl. Jediné, co ho znepokojovalo víc než klidný Aiel, byl Aiel, co se usmívá. Sázka? Na výsledek bitvy? Co to bylo za sázku? Kdyby prohráli, nikdo by nepřežil tak dlouho, aby si vybral…

Mat se zamračil. Vlastně to byla docela dobrá sázka. „S kým ses to vsadil?“ zavolal Mat. „Uriene?“ Ale muž byl už příliš daleko, než aby ho slyšel.

Mat zabručel, ale podal svou sekeru jednomu z lidí, co tu stáli, štíhlé Tairence. „Ať jsou v řadě, Cynd.“

„Ano, urozený pane Cauthone.“

„Nejsem žádnej zatracenej urozenej pán,“ řekl Mat ze zvyku, když si bral ašandarei. Vydal se pryč, pak se obrátil, aby se podíval, jak se palisáda staví, a zahlédl hrstku smrtonošů, kteří šli kolem řad pracujících lidí. Jako vlci mezi ovcemi. Mat pospíchal dál.

Jeho vojska neměla na přípravy moc času. Průchody jim poskytly před trolloky náskok, ale neunikli jim. Světlo, nebylo úniku. Mat si ale mohl vybrat bojiště a tenhle Merrilor bude nejlepší.

Je to, jako si vybírat místo pro vlastní hrob, pomyslel si Mat. Jasně, především bych byl rád, kdybych si ho vůbec vybírat nemusel.

Palisáda se zvedala před lesy na východě bitevního pole. Neměl čas takovou palisádou rozdělit nebo obehnat celý prostor a stejně by to nedávalo příliš smysl. S těmi šarskými usměrňovači mohl Stín takové palisády prorazit jako meč hedvábí. Ale alespoň nějaké palisády s ochozem poskytnou jeho lučištníkům vyvýšenou pozici ke střelbě na trolloky.

Mat tady měl dvě řeky, s nimiž mohl pracovat. Řeka Mora tekla na jihozápad mezi Polovem a pahorkem Dašar. Její jižní břeh ležel v Šajnaru, severní v Arafelu. Vtékala do řeky Erinin, která tekla přímo na západ podél jižního okraje pole.

Tyto řeky jim poslouží lépe než jakékoli hradby, zvlášť teď, když má patřičné zdroje, aby je řádně bránil. Tedy pokud se tomu dalo říkat zdroje. Půlka jeho vojáků byla nová jako jarní tráva a druhá půlka minulý týden skoro zemřela v boji. Hraničáři přišli o dva muže ze tří – Světlo, dva ze tří. Menší armáda by se rozpadla.

Když započítá všechny, co má, tak až trolloci dorazí, budou mít přesilu čtyři na jednoho, alespoň podle hlášení Nebeských pěstí. Bude to pěkně zapeklitá situace.

Mat si stáhl klobouk níž a pak se poškrábal vedle nového klípce, který mu dala Tuon. Červená kůže. Líbil se mu.

„No no,“ řekl, když míjel pár nových rekrutů věžové gardy. Bojovali holemi – hroty, které se na ně připevní, se dosud kovaly. Vypadalo to, že ti muži ublíží spíš sobě navzájem, než nepříteli.

Mat jednomu z mužů podal ašandarei a pak si vzal od druhého hůl, zatímco ten první spěšně salutoval. Většina z nich nebyla dost stará na to, aby se holila častěji než jednou měsíčně. Jestli má ten kluk, jehož hůl si vzal, víc než patnáct, Mat sní vlastní boty. Ani si je nejdřív neuvaří!

„Nemůžete se krčit pokaždý, když hůl něco trefí,“ řekl Mat. „Zavřete na bojišti oči, a jste mrtví. Copak jste minule nedávali pozor?“

Mat zvedl hůl, ukázal jim, kde ji chytit a pak s nimi nacvičoval obranu, jak mu to kdysi dávno ukázal jeho otec, když byl Mat ještě dost mladý na to, aby si myslel, že by boj mohla být zábava. Postupně udeřil na každého z nových rekrutů a nutil je ránu odrazit, až se sám zpotil.

„Ať shořím, ale vy se to naučíte,¹¹ řekl jim Mat hlasitě. „Zas tak moc by mi na tom nezáleželo, protože vypadáte, že máte rozumu jako pařez, ale když se necháte zabít, vaše matky budou čekat, že jim to napíšu. Upozorňuju, že nenapíšu. Ale mohl bych se při hraní kostek cítit trochu provinile, což nesnáším, takže dávejte pozor!“

„Urozený pane Cauthone?“ řekl mladík, který mu dal hůl.

„Já nejsem…“ Zmlkl. „No, ano, co je?“

„Nemůžeme se jenom naučit šermovat mečem?“

„Světlo!“ řekl Mat. „Jak se jmenuješ?“

„Sigmont, pane.“

„No, Sigmonte, kolik času myslíš, že máme? Možná bys mohl zajít ven, promluvit si s hrůzopány a zplozenci Stínu, a požádat je, aby mi dopřáli pár měsíců času, abych vás všechny moh pořádně vycvičit.“

Sigmont zrudl a Mat mu vrátil hůl. Kluci z města. Vzdychl. „Podívejte, jediný, co chci, je, abyste se dokázali bránit. Nemám čas udělat z vás skvělý válečníky, ale můžu vás naučit spolupracovat, udržet útvar a neuhýbat, až trolloci přijdou. Věřte mi, to vám pomůže víc, než nějaký elegantní šermování.“

Mladíci zdráhavé přikyvovali.

„Pusťte se zase do cvičení,“ řekl Mat, otřel si čelo a ohlédl se přes rameno. Zatracenej popel. Smrtonosná garda mířila jeho směrem.

Popadl ašandarei, odchvátal pryč a zabočil kolem stanu, jen aby zakopl o hlouček Aes Sedai, přicházejících po pěšině.

„Mate?“ zeptala se ho zprostředka skupiny žen Egwain. „Jsi v pořádku?“

„Oni mě zatraceně pronásledujou,“ řekl a vykoukl zpoza stanu.

„Kdo tě pronásleduje?“ zeptala se Egwain.

„Smrtonosná garda,“ řekl Mat. „Mám se vrátit do Tuonina stanu.“

Egwain mávnutím ruky poslala ostatní ženy pryč, takže s ní zůstaly jen její dva stíny – Gawyn a ta Seančanka. „Mate,“ řekla Egwain usouženě„ jsem ráda, že ses konečně rozhodl poslechnout rozum a odejít od Seančanů, ale nemohls s tím zběhnutím počkat až po bitvě?“

„Promiň,“ řekl, i když ji poslouchal jen napůl. „Ale můžeme jít dál k části ležení, která patří Aes Sedai? Tam za mnou nepůjdou.“ Možná. Jestli jsou všichni smrtonoši jako Karede, tak možná půjdou. Karede by skočil i za člověkem, co padá ze skály, jenom aby ho chytil.

Egwain vyrazila zpátky a zdálo se, že se na Mata zlobí. Jak to, že Aes Sedai dokázaly být tak dokonaly cituprosté, a přesto dát člověku najevo, že jsou na něj naštvané? A když už je o tom řeč, Aes Sedai by nejspíš taky za chlapem skočila ze skály, i kdyby jenom proto, aby mu – podrobně – vysvětlila, co všechno při tom pokusu o sebevraždu dělá špatně.

Mat si přál, aby v poslední době neměl tak často pocit, že ten člověk, co skáče ze skály, je on.

„Budeme muset vymyslet, jak Fortuoně vysvětlit, proč jsi utekl,“ řekla Egwain, když se přiblížili k ležení Aes Sedai. Mat ho umístil tak daleko od Seančanů, jak to bylo přijatelné. „To manželství bude představovat problém. Navrhuju, abys…“

„Počkat, Egwain,“ řekl Mat. „O čem to mluvíš?“

„Utíkáš před seančanskými strážemi,“ řekla Egwain. „Neposlouchal jsi… jistěže neposlouchal. Je milé vědět, že i když se svět rozpadá, něco málo se nemění. Cuendillar a Mat Cauthon.“

„Utíkám před nima,“ řekl Mat a ohlédl se přes rameno, „protože Tuon chce, abych dělal soudce. Pokaždý, když nějaký voják žádá císařovnu o milost za nějaký zločin, jsem já ten, kdo má zatraceně vyslechnout jeho případ!“

„Ty,“ řekla Egwain, „a soudit?“

„Já vím,“ přikývl Mat. „Zatracená spousta práce, jestli se ptáš mě. Celý den se gardistům vyhýbám a snažím se ukrást si trochu času pro sebe.“

„Trocha poctivé práce by tě nezabila, Mate.“

„No tak, víš, že to není pravda. Být voják je poctivá práce a pořád to někoho zabíjí.“

Gawyn Trakand se očividně připravoval na to, že se jednou stane Aes Sedai, protože do Mata neustále zabodával pohledy, na které by i Moirain byla pyšná. Tak ať. Gawyn byl princ. Jeho vychovávali k tomu, aby dělal věci, jako je vynášení rozsudků. Nejspíš každý den při obědě posílal pár lidí na šibenici, aby nevyšel ze cviku.

Ale Mat… Mat nebude přikazovat, aby někoho popravili, a tím to hasne. Minuli skupinu Aielů, kteří spolu zápasili. Za těmihle Aiely Urien běžel? Jakmile prošli kolem – Mat se snažil ostatní přimět, aby šli rychleji, aby je Seančané nedohnali – popošel k Egwain blíž.

„Už jsi to našla?“ zeptal se tiše.

„Ne,“ řekla Egwain a oči stále upírala před sebe.

Nebylo třeba vysvětlovat, co je to. „Jak jste tu věc mohli ztratit? Po vší té práci, co jsme zatraceně měli s tím, abychom ji našli?“

„My? Podle toho, co jsem slyšela, to byla mnohem víc zásluha Randa, Loiala a Hraničářů.“

„Já jsem tam byl,“ řekl Mat. „Přejel jsem celej zatracenej světadíl, ne? Ať shořím, nejdřív Rand, pak ty. Budou mě s tím pořád všichni otravovat? Gawyne, chceš se přidat?“

„Ano, prosím.“ Znělo to dychtivě.

„Sklapni,“ řekl Mat. „Zdá se, že nikdo kromě mě si to nepamatuje správně. Honil jsem se za tím zatraceným rohem jako blázen. A dodávám, že to díky tomu, že jsem na tu věc zatroubil, jste všichni mohli z Falme utýct.“

„Takhle si to pamatuješ?“ zeptala se Egwain.

„Jasně,“ řekl Mat. „Chci říct, mám v tom nějaký díry, ale většinou jsem si to poskládal dohromady.

„A ta dýka?“

„Ta cetka? S tou je sotva nutný ztrácet čas.“ Přistihl se, jak si sahá na bok, kde ji kdysi nosíval. Egwain zvedla obočí. „Každopádně o to nejde. Budeme ten zatracenej nástroj potřebovat, Egwain. Budeme ho potřebovat.“

„Naši lidi ho hledají,“ řekla. „Nejsme si přesně jistí, co se stalo. Jsou tam zbytky po cestování, ale už je to nějakou dobu a… Světlo, Mate. Snažíme se. Přísahám. Není to to jediné, co nám Stín v poslední době ukradl…“

Podíval se na ni, ale ona mu víc neprozradila. Zatracená Aes Sedai. „Viděl už někdo Perrina?“ zeptal se. „Nechci být ten, kdo mu poví, že jeho žena zmizela.“

„Nikdo ho neviděl,“ řekla Egwain. „Předpokládám, že pomáhá Randovi.“

„Pche,“ řekl Mat. „Můžeš mi otevřít průchod na vršek Pahorku?“

„Myslela jsem, že chceš jít do mého tábora.“

„Je to cestou,“ řekl Mat. Svým způsobem. „A ti smrtonoši to nebudou čekat. Ať shořím, Egwain, ale myslím, že uhodli, kam míříme.“

Egwain – poté, co se na chvilku zastavila – mu otevřela průchod na místo pro cestování na vrcholku Pahorku. Prošli skrz.

Pahorek Dašar, vyšší než kopec a menší než hora, se poblíž středu bojiště zvedal do výšky více než třiceti kroků. Skalní formace byla neschůdná a průchody představovaly jediný způsob, jak se dostat nahoru. Odtud budou moct Mat a jeho velitelé sledovat celou bitvu.

„Nikdy jsem nepoznala nikoho jiného,“ řekla mu Egwain, „kdo by tak tvrdě pracoval, aby se vyhnul tvrdé práci, Matrime Cauthone.“

„Nestrávila jsi dost času mezi vojáky.“ Mat mávl na muže, kteří mu salutovali, když vycházel z místa pro cestování.

Zahleděl se na sever k řece Moře a do Arafelu za ní. Pak na severovýchod směrem k ruinám toho, co kdysi bývala nějaká pevnost či strážní věž. Na východ, k budované palisádě a lesu. Otáčel se dál, na jih, aby se podíval na řeku Erinin v dálce a zvláštní malý hájek vysokých stromů, o kterých Loial mluvil s tak posvátnou úctou. Tvrdili, že jim Rand dal vyrůst v průběhu setkání, na němž byla podepsána Smlouva. Mat se podíval na jihozápad k jedinému slušnému brodu přes Moru poblíž, kterému místní sedláci říkali Hawalský brod; za brodem na arafelské straně se táhly rozlehlé bažiny.

Na západě za Morou ležely výšiny Polov – asi třináct kroků vysoká planina se strmým úbočím na východě a pozvolnějšími svahy na zbývajících stranách. Mezi úpatím jihozápadního svahu a bažinami byl asi dvě stě kroků široký koridor, dobře ošlapaný poutníky, kteří využívali brod, aby se dostali z Arafelu do Šajnaru a naopak. Tyto krajinné prvky mohl Mat využít. Mohl je využít všechny. Bude to stačit? Cítil, jak jím něco škube a táhne ho na sever. Rand ho brzy bude potřebovat.

Někdo se k nim blížil po Pahorku a Mat se obrátil, připravený prchat, ale nebyla to Smrtonosná garda. Byl to jen Jur Grady, muž s ošlehanou tváří.

„Přivedl jsem ti ty vojáky,“ řekl Grady a ukázal. Mat viděl, jak na místo pro cestování poblíž palisády vychází průchodem malé vojsko. Stovka mužů z Bandy s krvavě rudou zástavou pod vedením Delama. Rudé paže doprovázelo asi pět set lidí v obnošených šatech.

„Jaký to mělo důvod?“ zeptal se Grady. „Předpokládám, že jsi tu stovku poslal na jih do vesnice, aby tam verbovali?“

Tohle a víc. Zachránil jsem ti život, chlape, pomyslel si Mat, který se snažil Delama ve skupině rozeznat. A pak se dobrovolně přihlásíš k tomuhle. Zatracenej blázne. Delam se choval, jako by to byl jeho osud.

„Vezmi je proti proudu řeky,“ řekl Mat. „Podle map je tu jenom jedno dobré místo, kde Moru přehradit, úzký kaňon pár lig na severovýchod odtud.“

„Dobře,“ řekl Grady. „Budou u toho usměrňovači.“

„Budete si s nima muset poradit,“ řekl Mat. „Hlavně ale chci, aby řeku bránilo těch šest set mužů a žen. Moc se nevystavuj nebezpečí. Nech Delama a jeho lidi, ať odvedou svoji práci.“

„Promiň,“ namítl Grady, „ale to nevypadá jako moc velká armáda. Většina z nich nejsou vycvičení vojáci.“

„Já vím, co dělám,“ řekl Mat. Doujám.

Grady zdráhavé přikývl a odešel.

Egwain Mata zvědavě pozorovala.

„Z tohohle boje se nemůžeme stáhnout,“ řekl Mat tiše. „Neustoupíme. Nemáme kam. Udržíme se tu, nebo všechno ztratíme.“

„Vždycky se dá ustoupit,“ řekla Egwain.

„Ne,“ odvětil Mat. „Už ne.“ Položil si ašandarei na rameno a druhou ruku natáhl dlaní vpřed. Prohlížel si krajinu a vzpomínky, jako by se před ním vynořovaly ze světla a prachu. Rion u kopce Hune. Naath a San ďma Šadar. Pád Pipkinu. Stovky a stovky bojišť, stovky vítězství. Tisíce mrtvých.

Mat sledoval, jak se po poli míhají výplody vzpomínek. „Mluvila jsi se správci zásobování? Dochází nám jídlo, Egwain. Rozvleklou válku, kdy budeme bojovat a ustupovat, nemůžeme vyhrát. Když to uděláme, nepřítel nás udolá. Jako Eyal v maighandských taženích. Jakkoli jsme na tom špatně, teď jsme nejsilnější. Ustupme a odsoudíme se k hladovění, zatímco nás trolloci pobijí.“

„Rand,“ řekla Egwain. „Musíme jen vydržet, než vyhraje.“

„To je pravda jen zčásti,“ řekl Mat a obrátil se k Výšinám. Vnitřním zrakem viděl, co by mohlo přijít, různé možnosti. Představoval si na Výšinách jezdce jako stíny. Jestli se Výšiny pokusí udržet, neuspěje, ale možná.. „Jestli Rand prohraje, bude to jedno. Kolo bude zatraceně rozbitý, a když budeme mít štěstí, nezbude z nás nic. S tím nemůžeme nic dělat. Ale je tady jedna věc. Pokud udělá to, co má, pořád bychom mohli prohrát — prohrajeme, pokud ty armády Stínu neporazíme.“

Mrkal, když před sebou viděl celé bitevní pole. Boj u brodu. Šípy z palisády. „Nemůžeme je jenom porazit, Egwain,“ řekl Mat. „Nemůžeme se jim jenom postavit a udržet se. Musíme je pobít, zahnat a pak pronásledovat do posledního trolloka. Nestačí jenom přežít… musíme vyhrát:“

„Jak to uděláme?“ zeptala se Egwain. „Mate, nemluvíš rozumně. Neříkals zrovna včera, jakou budou mít přesilu?“

Hleděl k bažině a představoval si stíny, které se přes ni snaží prodrat. Stíny z prachu a vzpomínek. „Musíme to všechno změnit,“ řekl. Nemohl dělat to, co budou čekat. Nemohl udělat to, co už špehové možná ohlásili, že chystá. „Krev a zatracenej popel… poslední hod kostkama. Všechno, co máme, na jedné hromadě…“

Skupina mužů v tmavé zbroji prošla průchodem na vrchol Dašaru. Všichni zhluboka oddechovali, jako by museli uhánět nějakou damane, aby je sem dostala. Kyrysy měly nalakované tmavě rudou barvou, ale tenhle houf nepotřeboval hrozivou zbroj, aby působil děsivě. Vypadali tak zuřivě, že by mohli pohledem rozbíjet vejce.

„Tebe,“ řekl velitel smrtonošů, muž jménem Gelen, a ukázal na Mata, „potřebují u…“

Mat zvedl ruku, aby ho přerušil.

„Už mi nebudeš odporovat!“ řekl Gelen. „Mám rozkazy od…“

Mat se do něj zabodl pohledem a muž zmlkl. Mat se opět obrátil k severu. Opřel se do něj chladný, nějak povědomý vítr, rozvlnil jeho dlouhý kabát a otřel se mu o klobouk. Mat přimhouřil oko. Rand ho k sobě táhl.

Kostky v jeho hlavě stále rachotily.

„Jsou tady,“ řekl Mat.

„Cos to říkal?“ zeptala se Egwain.

„Jsou tady.“

„Zvědové…“

„Zvědové se pletou,“ řekl Mat. Pohlédl vzhůru a všiml si dvojice rakenů, ženoucích se zpátky k ležení. Viděli to. Trolloci museli pochodovat celou noc.

Nejprve přijdou Šařani, pomyslel si Mat, aby trollokům dopřáli oddech. Přijdou průchody.

„Vyšlete spojky,“ řekl Mat a ukázal na smrtonoše, „ať se muži a ženy rozmístí na místa. A varujte Elain, že změním plán bitvy.“

„Cože?“ ozvala se Egwain.

„Jsou tady!“ řekl Mat a obrátil se na stráže. „Proč už zatraceně neběžíte? Běžte, běžte!“ Nad nimi zavřískl raken. Gelenovi posloužilo ke cti, že zasalutoval a pak se se svými druhy v té mohutné zbroji dunivě rozběhl.

„A je to tady, Egwain,“ řekl Mat. „Zhluboka se nadechni, dej si posledního panáka nebo vykuř poslední fajfku. Dobře si prohlédni zem před sebou, protože brzo bude pokrytá krví. Za hodinu budeme uprostřed boje. Kéž nás Světlo všechny ochraňuje.“

Perrin se vznášel v temnotě. Cítil se tak unavený!

Zabíječ pořád žije, pomyslela si jedna jeho část. Graendal tráví mysl hlavních kapitánů. Konec je blízko. Teď nemůžeš omdlít! Drže se.

Držet se čeho? Pokusil se otevřít oči, ale byl tak vyčerpaný. Měl se… měl se z vlčího snu dostat dřív. Celé tělo měl otupělé, až na…

Až na bok. Pohnul prsty, které mu připadaly jako cihly, a dotkl se tepla. Jeho kladivo. Bylo žhavé. Teplo jako by se mu šířilo skrz prsty a Perrin se zhluboka nadechl.

Musel se vzbudit. Vznášel se na okraji vědomí, jako když usíná, ale stále je částečně bdělý. V tomto stavu měl pocit, jako by hleděl na cestu, která se před ním rozděluje. Jedna cesta vedla hlouběji do temnoty. A druhá vedla… Neviděl kam, ale věděl, že to znamená… znamená to vzbudit se.

Teplo jeho kladiva se mu šířilo paží. Jeho mysl začínala bystřit. Probuď se.

Tohle Zabíječ udělal. Nějak se… probudil…

Perrinův život vytékal pryč. Nezbývalo mnoho času. Napůl v objetí smrti zaťal zuby, zhluboka se nadechl a přinutil se probudit.

Ticho vlčího snu se roztříštilo.

Perrin narazil do měkké půdy a ocitl se na místě plném křiku. Něco o válečné frontě, o přípravě linií…

Nedaleko někdo vykřikl. A pak někdo další. A další.

„Perrine?“ Ten hlas znal. „Perrine, chlapče!“

Pantáta Luhhan? Perrin měl tak těžká víčka. Nedokázal je otevřít. Popadly ho nějaké ruce.

„Vydrž. Mám tě, chlapče. Mám tě. Vydrž.“