Vzpomínka na světlo

KAPITOLA 14 Dávky ločidla

„Světlo…“ zašeptal Perrin ke Gaulovi, když se rozhlížel po krajině. „Umírá.“

Vroucí, zmítající se, čeřící se černá obloha vlčího snu nebyla ničím novým, avšak bouře, kterou obloha dávala tušit, konečně dorazila. Vítr vál v mohutných poryvech a v nepřirozených vzorech se pohyboval jedním a hned zase druhým směrem. Perrin si přitáhl plášť a pak ho myšlenkou posílil, když si představil, jak ho šňůrky drží pevně na místě.

Rozšířila se od něj malá bublina klidu, která odvracela nejhorší vítr. Bylo to snazší, než očekával, jako by se natáhl pro těžký kus dubového dřeva a zjistil, že je lehký jako sosna.

Krajina vypadala méně skutečně než obvykle. Běsnící vítr skutečně ohlazoval kopce jako zrychlená eroze. Jinde se země vzedmula a vytvářela skalní vlny a nová úbočí. Do vzduchu se ve sprškách zvedaly kusy hlíny. Samotná země se rozpadala.

Popadl Gaula za rameno a oba je z toho místa přesunul. Leželo příliš blízko Randovi. A vskutku, když se objevili na známé pláni na jihu – na místě, kde lovíval s Hopsalem – bouře zde nebyla tak silná.

Těžké batohy plné jídla a vody nacpali do křoví. Perrin nevěděl, jestli dokáží přežít z jídla a vody, které najdou ve snu, ale nehodlal to zjišťovat. Měli by tu mít dost zásob asi tak na týden, a dokud na ně bude čekat průchod, tak mu nebezpečí, které zde podstupuje, nevadilo – či s ním byl alespoň srozuměn.

Tady se krajina nerozpadala tak, jak tomu bylo poblíž Šajol Ghúlu. Nicméně když nějaké místo pozoroval dostatečně dlouho, dokázal zachytit kousíčky… nu, všeho, jak se zvedají ve větru. Stébla uschlého obilí, třísky z kmenů stromů, hroudy hlíny a úlomky kamene – vše bylo pomalu taženo k těm nenasytným černým mračnům. Jak to ve vlčím snu bylo obvyklé, když se podíval zpátky, tak to, co bylo rozbité, bylo opět celé. Chápal to. Toto místo bylo pohlcováno, pomalu, stejně jako bdící svět. Tady to šlo jen snáze vidět.

Bičovaly je větry, ale nebyly tak silné, aby si je musel držet od těla. Připadaly mu jako vítr na počátku bouře, těsně předtím, než přijdou déšť a blesky. Zvěstovatelé nadcházející zkázy.

Gaul si přetáhl přes tvář šufu a podezíravě se rozhlížel. Jeho oblečení změnilo barvu na takovou, aby odpovídala trávě.

„Tady musíš být velice opatrný, Gaule,“ řekl Perrin. „Plané myšlenky se tady můžou stát skutečností.“

Gaul přikývl a pak si váhavě sňal závoj. „Poslechnu a udělám, co říkáš.“

Bylo povzbudivé, že když kráčeli po poli, Gaulovo oblečení se už tolik neměnilo. „Jenom se snaž udržet si čistou hlavu,“ řekl Perrin. „Na nic nemysli. Jednej instinktivně a dělej, co dělám já.“

„Budu lovit jako gara,“ přikývl Gaul. „Můj oštěp je tvůj, Perrine Aybaro.“

Perrin kráčel po poli a dělal si starosti, že se Gaul omylem někam odešle tím, že na to pomyslí. Na toho muže ale vlčí sen stěží působil. Když se lekl, jeho oblečení se trochu změnilo, jeho závoj vyskočil na místo, aniž se ho dotkl, ale zdálo se, že to je všechno.

„Dobrá,“ řekl Perrin. „Vezmu nás do Černý věže. Lovíme nebezpečnou kořist, chlapa jménem Zabíječ. Pamatuješ si na urozeného pána Luka?“

„ Taraj? “ zeptal se Gaul.

Perrin svraštil čelo.

„Je to druh ptáka,“ vysvětlil Gaul. „Z Trojí země. Moc často jsem toho muže nevídal, ale vypadal jako ten typ, co hodně mluví, i když uvnitř je zbabělec.“

„No, tak to byla jenom zástěrka,“ řekl Perrin. „A tak či onak, ve snu je hodně odlišný – tady je to dravec jménem Zabíječ, který loví vlky i lidi. Je mocný. Když se rozhodne tě zabít, může se ti během okamžiku objevit za zády a představit si, že jsi omotaný šlahouny a nemůžeš se hýbat. Budeš v pasti a on ti podřízne krk.“

Gaul se rozesmál.

„To ti připadá legrační?“ zeptal se Perrin.

„Děláš, jako by to bylo něco nového,“ vysvětlil Gaul. „A přece v prvním snu kam se hnu, tam mě obklopují ženy a muži, kteří by mě kdykoli mohli jedinou myšlenkou svázat ve vzduchu a zabít. Jsem zvyklý, že vedle některých jsem bezmocný, Perrine Aybaro. Tak je to na světě se vším.“

„Přesto,“ řekl Perrin přísně„ jestli Zabíječe najdeme – je to chlapík se strohým obličejem, očima, které nevypadají úplně živé a oblíká se do tmavý kůže – chci, aby ses od něho držel dál. Nech s ním bojovat mě.“

„Ale…“

„Říkals, že budeš poslouchat, Gaule,“ řekl Perrin. „Tohle je důležité. Zabil Hopsala; nedovolím, aby zabil i tebe. Ty se Zabíječem bojovat nebudeš.“

„Tak dobře,“ řekl Gaul. „Dávám ti slovo. Nebudu s tím mužem tančit s oštěpy, pokud mi to nenařídíš.“

Perrin si povzdechl, když si představil Gaula s odhozenými oštěpy, jak se Zabíječem kvůli své přísaze nechává zabít. Světlo, Aielové se ale uměli naježit. „Když tě napadne, můžeš s ním bojovat,“ řekl Perrin, „ale jenom abys unikl. Nepronásleduj ho, a když s ním budu bojovat já, drž se stranou. Jasný?“

Gaul přikývl. Perrin položil Aielovi ruku na rameno a pak je oba přesunul směrem k Černé věži. Perrin tam nikdy předtím nebyl, takže musel hádat a snažit se ji najít. První přesun byl mimo a zavedl je do části Andoru, kde trávou zarostlé kopce jako by tančily ve vířícím větru. Perrin by raději prostě skákal z jednoho vrcholku na druhý, ale nemyslel si, že je na to Gaul připravený. Místo toho využíval přesuny.

Po čtyřech či pěti pokusech je Perrin vzal na místo, odkud v dálce zahlédl tyčící se průhlednou kopuli s nachovým nádechem.

„Co je to?“ zeptal se Gaul.

„Náš cíl,“ řekl Perrin. „To je ta věc, která Gradymu a Nealdovi brání vytvářet průchody do Černý věže.“

„Totéž nás postihlo v Ghealdanu.“

„Ano.“ Pohled na kopuli vyvolal vzpomínky, živé vzpomínky na umírající vlky. Perrin je potlačil. Takové vzpomínky tu mohly vést ke zbytečným představám. Dovolil si hluboko v nitru cítit planoucí vztek, který hřál jako jeho kladivo, ale to bylo vše.

„Pojďme,“ řekl Perrin a přesunul je dál před kopuli. Vypadala jako sklo. „Když se zhroutím, vytáhni mě,“ řekl Gaulovi a pak vstoupil do bariéry.

Měl pocit, jako by narazil na něco neuvěřitelně studeného. Odsávalo mu to sílu. Klopýtl, ale stále se soustředil na svůj cíl. Zabíječ. Zabiják vlků. Hopsalův vrah.

Perrin se narovnal a síla se mu vrátila. Bylo to jednodušší než posledně; díky tomu, že byl ve vlčím snu fyzicky, skutečně byl silnější. Nemusel si dělat starosti, že se do snu vtáhne příliš silně a opustí své tělo, které pak ve skutečném světě zemře.

Pomalu prošel skrz bariéru, jako by kráčel vodou, a vyšel ven na druhé straně. Za ním se Gaul se zvědavým výrazem natáhl a pak ukazováčkem poklepal na kopuli.

Okamžitě se jako zplihlá panenka zhroutil na zem. Jeho oštěpy a šípy se od něj odkutálely, zůstal ležet naprosto nehybně a hruď se mu nezvedala. Perrin se pomalu natáhl skrz a chytil Gaula za nohu, aby ho protáhl.

Jakmile byl Gaul na druhé straně, zalapal po dechu a pak se se sténáním převalil. Posadil se a svíral si hlavu. Perrin mlčky posbíral jeho šípy a oštěpy.

„Tohle bude dobrá zkušenost pro budování našeho ji,“ řekl Gaul. Vstal a promnul si paži v místě, kde se udeřil o zem. „Moudré tvrdí, že přijít na tohle místo tak, jak jsme to udělali my, je zlo? Připadá mi, že by sem rády přivedly muže, aby je poučily.“

Perrin se na Gaula pozorně zadíval. Neuvědomil si, že ho ten muž slyšel mluvit s Edarrou o vlčím snu. „Čím jsem si zasloužil tvoji věrnost, Gaule?“ řekl Perrin převážně pro sebe.

Gaul se zasmál. „Nejde o to, co jsi udělal.“

„Co tím myslíš? Dostal jsem tě z té klece. Proto mě následuješ.“

„Proto jsem tě začal následovat,“ opravil ho Gaul. „Není to důvod, proč jsem zůstal. Pojď, není tu snad nebezpečí, které lovíme?“

Perrin přikývl a Gaul si zahalil tvář. Společně se vydali pod kopulí dál směrem ke stavbě uvnitř. Od kraje kopulí k jejich středu to bývalo značně daleko, ale Perrin tam nechtěl skočit a zažít nějaké překvapení, takže šli pěšky krajinou otevřených luk, místy porostlými remízky stromů.

Kráčeli asi hodinu, než zahlédli hradby. Vysoké a velkolepé, které se podobaly hradbám kolem velkého města. Perrin s Gaulem se vydali k nim a Gaul se obezřetně rozhlížel, jako by čekal, že na něj každou chvíli někdo vystřelí. Ve vlčím snu však tyto hradby nebudou střežené. Pokud je Zabíječ tady, bude číhat uprostřed u srdce kopule. A nejspíš nastražil past.

Perrin položil Gaulovi ruku na rameno a v jediném okamžiku je přenesl nahoru na hradbu. Gaul se přikrčil, odkradl se stranou a nahlédl do jednoho z krytých strážních stanovišť.

Perrin přešel k vnitřnímu okraji hradby a podíval se dovnitř. Černá věž nebyla tak velkolepá, jak naznačovala hradba; vzdálená vesnice s chatrčemi a malými domky, a za ní budovaná větší stavba.

„Jsou nadutí, nemyslíš?“ zeptal se ženský hlas.

Perrin nadskočil, prudce se otočil, vyvolal si v ruce kladivo a připravil si kolem sebe cihlovou zeď na ochranu. Vedle něj stála malá mladá žena se stříbrnými vlasy, vzpřímená, jako by se snažila vypadat vyšší, než je. Na sobě měla bílé šaty, v pase přepásané stříbrným opaskem. Její tvář nepoznával, ale její pach ano.

„Měsíční lovkyně,“ téměř zavrčel Perrin. „Lanfear.“

„Už nemám dovoleno to jméno používat,“ řekla a jedním prstem poklepala na zeď. „Pokud jde o jména, je tak přísný.“

Perrin couval a těkal očima sem a tam. Spolupracovala se Zabíječem? Gaul se vynořil ze strážního stanoviště a při pohledu na ni ztuhl. Petřin ho zvednutím ruky zarazil. Dokázal by skočit ke Gaulovi a zmizet dřív, než ona zaútočí?

„Měsíční lovkyně?“ zeptala se Lanfear. „Tak mi vlci říkají? To není správně, vůbec ne. Já měsíc nelovim. Už je můj.“ Sklonila se a opřela rukama o cimbuří, které jí sahalo k hrudi.

„Co chceš?“ zeptal se Perrin.

„Pomstu,“ zašeptala. Pak se na něj podívala. „Totéž co ty, Perrine.“

„Mám věřit, že ty chceš Zabíječe taky mrtvýho?“

„Zabíječe? Toho Moridinova osiřelého poslíčka? Ten mě nezajímá. Já se chci pomstít někomu jinému.“

„Komu?“

„Tomu, kdo zavinil moje uvěznění,“ řekla tiše a vášnivě. Náhle vzhlédla k obloze. Polekaně vytřeštila oči a zmizela.

Perrin si přehodil kladivo z jedné ruky do druhé, zatímco Gaul se kradl vpřed a pokoušel se sledovat všechny směry naráz. „Kdo to byl?“ zašeptal. „Aes Sedai?“

„Něco horšího,“ zašklebil se Perrin. „Mají Aielové jméno pro Lanfear?“

Gaul se ostře nadechl.

„Nevím, co chce,“ řekl Perrin. „Nikdy jsem jí nerozuměl. Když budeme mít štěstí, jenom se naše cesty zkřížily a ona si půjde zase po svém.“

Nevěřil tomu, ne po tom, co mu vlci předtím prozradili. Měsíční lovkyně ho chtěla. Světlo, jako bych už tak neměl dost potíží.

Přesunul je dolů k základům hradby a vyrazili dál.

Toveine poklekla vedle Logaina. Androl byl nucen sledovat, jak ho pohladila po bradě, zatímco ji unavenýma očima s hrůzou pozoroval.

„To je v pořádku,“ řekla sladce. „Můžeš přestat odporovat. Uvolni se, Logaine. Poddej se.“

Obrátili ji snadno. Pokud byli usměrňující muži spojeni s třinácti půllidmi, bylo pro ně zřejmě snazší obrátit usměrňující ženy, a naopak. Proto jim Logain působil takové problémy.

„Chopte se ho,“ řekla Toveine a ukázala na Logaina. „Postaráme se o to, jednou provždy. Zaslouží si klid velkomyslnosti Velikého pána.“

Taimovi pochopové Logaina odvlekli. Androl to zoufale sledoval. Taim zjevně považoval Logaina za nejcennější trofej. Obrátí ho, a zbytek Černé věže půjde snadno. Mnozí z mládenců nahoře by se ochotně vydali svému osudu vstříc, kdyby jim to Logain rozkázal.

Jak může pořád bojovat? napadlo Androla. Stačily dva pokusy a z důstojného Emarina byla fňukající troska, přestože ho neobrátili. Logain přetrpěl těch pokusů téměř tucet a stále odolával.

To se změní, protože teď má Taim ženy. Brzy po Toveinině obrácení dorazily další, sestry z černého adžah pod vedením příšerně ošklivé ženské, která si počínala autoritativně. Připojily se k nim ostatní červené, které přijely s Pevarou.

Skrz Pevařino pouto k Androlovi dolehly mátožné obavy. Byla vzhůru, ale plná toho pití, které jí bránilo usměrňovat. Androl měl poměrně jasnou hlavu. Jak je to dlouho, kdy ho přinutili vypít zbytky z pohárku, z něhož nejdřív dali napít Emarinovi?

Logain… už moc dlouho nevydrží. Pevařiny myšlenky byly prodchnuté únavou a sílící odevzdaností. Co… Zmlkla, jak se jí popletly myšlenky. Ať shořím! Co uděláme?

Logain zavřískl bolestí. Předtím to nedělal. Vypadalo to jako velice špatné znamení. U dveří stál Evin a díval se. Náhle se ohlédl přes rameno a něčeho se lekl.

Světlo, pomyslel si Androl. Mohlo by to být… jeho šílenství, způsobené poskvrněním? Pořád tam je?

Androl si poprvé všiml, že má nad sebou štít, což zajatcům, nedělali, pokud nenechávali jejich dávku ločidla vyprchat, aby je mohli obrátit.

To v něm vyvolalo záchvěv paniky. Přijdou si příště pro něj?

Androle? vyslala Pevara. Mám nápad.

Jaký?

Androl se rozkašlal přes roubík. Evin nadskočil, pak přišel k němu, vytáhl čutoru a nalil na roubík vodu. Abors – jeden z Taimových poskoků – se líně opíral o stěnu. Držel štít. Zalétl pohledem k Androlovi, ale jeho pozornost upoutalo něco na opačné straně místnosti.

Androl se rozkašlal silněji, takže mu Evin rozvázal roubík a převalil ho na bok a nechal vyplivnout vodu.

„Buď zticha,“ řekl Evin a ohlédl se na Aborse, který byl příliš daleko, než aby něco slyšel. „Nechtěj, ať se na tebe naštvou, Androle.“

Obrácení lidí ke Stínu nebylo dokonalé. I když změnilo jejich oddanost, nezměnilo je celé. Ta věc v Evinově hlavě měla jeho vzpomínky, jeho osobnost a – Světlo dej – jeho chyby.

„Přesvědčils je?“ zašeptal Androl. „Aby mě nezabíjeli?“

„Ano!“ řekl Evin, sklonil se k němu a oči mu horečně plály. „Pořád říkají, že jsi k ničemu, protože neumíš moc dobře usměrňovat, ale nikoho z nich nebaví dělat průchody, aby s lidma šoupali sem a tam. Řekl jsem jim, že to pro ně budeš dělat. Budeš, že jo?“

„Jistě,“ odpověděl Androl. „Je to lepší než umřít.“

Evin přikývl. „Přestali ti dávat ločidlo. Vezmou tě jako dalšího, po Logainovi. Veliký pán M’Haelovi konečně poslal nové ženy, které nejsou z toho neustálýho usměrňovaní unavený. Ony, Toveine a červené, to znamená, že už by to mělo jít rychle. M’Hael by měl Logaina mít, než tenhle den skončí.“

„Budu jim sloužit,“ řekl Androl. „Složím přísahu Velikému pánovi.“

„To je dobře, Androle,“ řekl Evin. „Ale nemůžem tě pustit, dokud’ tě neobrátí. M’Haelovi nebude přísaha stačit. Bude to v pořádku. Řekl jsem jim, že se necháš obrátit snadno. Necháš, že jo? Nebudeš odporovat?“

„Nebudu.“

„Díky Velikému pánovi,“ řekl Evin a uvolnil se.

Evine, Evine. Nikdy jsi nebyl zrovna chytrý.

„Evine,“ oslovil ho Androl potichu, „musíš si dávat pozor na Aborse. Víš to, že ano?“

„Teď jsem jeden z nich, Androle,“ odpověděl Evin. „Nemusím se jich bát.“

„To je dobře,“ zašeptal Androl. „Takže to, co jsem ho o tobě zaslechl říkat, nejspíš nic nebylo.“

Evin se ošil. Ten výraz v jeho očích… to bylo zděšení. Poskvrnění bylo očištěno. Jonneth, Emarin a ostatní noví aša’manové nikdy nebudou muset trpět šílenstvím.

U různých aša’manů se projevovalo odlišně a v různé míře. Nicméně strach byl nejběžnější. Přicházel ve vlnách; když došlo k očištění, Evina stravoval. Androl viděl aša’many, které bylo nutné zabít, když je poskvrnění přemohlo. Dobře znal ten pohled v Evinových očích. Přestože toho chlapce obrátili, stále si v sobě nesl šílenství. Bude tomu tak navždy.

„Co říkal?“ zeptal se Evin.

„Nelíbilo se mu, že tě obrátili,“ řekl Androl. „Myslí si, že zaujmeš jeho místo.“

„Aha.“

„Evině… mohl by tě chtít zabít. Dej si pozor.“

Evin vstal. „Díky, Androle.“

Odešel a Androla nechal bez roubíku.

To… to přece nemůže fungovat, vyslala Pevara mátožné.

Nežila mezi nimi dost dlouho. Neviděla, co šílenství dokáže s člověkem udělat, a nedokázala ho v aša’manových očích rozeznat. Obvykle, když se některý začal chovat takto, vzali ho a zavřeli, dokud to nepřešlo. Když to nezabralo, Taim jim něco přidal do vína a oni už se neprobudili.

Kdyby je nezastavili, nakonec by rozpoutali zkázu. Zabili by ty, co jsou jim nejbližší, přičemž ze všeho nejdřív by se vrhli na ty, které měli milovat.

Androl to šílenství znal. Věděl, že je i v jeho nitru. To je chyba, Taime, pomyslel si. Využíváš proti nám naše vlastní kamarády, ale my je známe lip než ty.

Evin zaútočil na Aborse. Byl to výbuch jediné síly. Vzápětí Androlův štít zmizel.

Androl objal zdroj. Nebyl moc silný, ale na spálení několika provazů mu síla stačila. Se zakrvácenýma rukama se vyprostil z pout a rozhlédl se po místnosti. Předtím ji neviděl, ne celou.

Místnost byla větší, než předpokládal, asi jako malý trůnní sál. Opačnému konci vévodilo široké kruhové pódium, na němž stál dvojitý kruh myrddraalů a žen. Při pohledu na mizelce se Androl zachvěl. Světlo, ten pohled bez očí byl strašlivý.

Taimovi vyčerpaní muži – aša’manové, kterým se nepodařilo Logaina obrátit – stáli u vzdálené stěny. Logain seděl na pódiu, shrbený a přivázaný k židli uprostřed dvojitého kruhu. Jako na trůnu. Hlavu měl svěšenou na bok a zavřené oči. Zdálo se, že něco šeptá.

Taim se rozzuřeně otočil k Evinovi, který vedle Aborsovy kouřící mrtvoly bojoval s Mišrailem. Evin i Mišrail oba drželi jedinou sílu, zápasili na podlaze a Evin svíral v ruce nůž.

Androl se škrábal k Emarinovi a málem upadl na obličej, když se mu podlomily nohy. Světlo! Byl slabý, ale podařilo se mu přepálit Emarinova a pak Pevařina pouta. Pevara třásla hlavou, aby si v ní udělala jasno. Emarin vděčně kývl.

„Dokážeš usměrňovat?“ zašeptal Androl. Taim stále věnoval pozornost Evinově rvačce.

Emarin zavrtěl hlavou. „To pití, co nám dali..

Androl se držel jediné síly. Stíny kolem něj se začaly prodlužovat.

Ne! pomyslel si. Ne, teď ne!

Průchod. Potřeboval průchod! Androl do sebe natáhl jedinou sílu a vytvořil tkanivo pro cestování. A stejně jako předtím narazil na jakousi překážku – bylo to jako stěna, která mu brání průchod otevřít. Zklamaně se pokusil otevřít průchod někam blíž. Možná záleželo na vzdálenosti. Dokázal by udělat průchod do Kanlerova skladiště nad nimi?

Opíral se do té stěny, bojoval vším, co měl. Namáhavě se coul po coulu přibližoval; téměř to dokázal… Měl pocit, jako by se něco dělo.

„Prosím,“ zašeptal. „Prosím, otevři se. Musíme se odtud dostat…“

Evina zabilo Taimovo tkanivo.

„Co to mělo být?“ zahřměl Taim.

„Netuším,“ odpověděl Mišrail. „Evin nás napadl! Mluvil s poslíčkem a…“

Oba se prudce obrátili k Androlovi. Ten se přestal snažit vytvořit průchod, a místo toho po Taimovi zoufale vrhl tkanivo ohně.

Taim se usmál. Než k němu Androlův plamenný jazyk dolétl, rozplynul se v tkanivu vzduchu a vody.

„Ty jsi ale vytrvalý,“ řekl Taim a přirazil Androla tkanivem vzduchu ke stěně.

Androl se zajíkl bolestí. Emarin se potácivě zvedl, ale další tkanivo vzduchu ho srazilo na zem. Omámený Androl cítil, jak ho něco zvedá a táhne přes místnost.

Ošklivá žena v černém opustila kruh Aes Sedai a došla k Taimovi. „Takže, M’Haeli,“ řekla, „nemáš toto místo zdaleka tak pod kontrolou, jak jsi naznačoval.“

„Mám mizerný nástroje,“ řekl Taim. „Měl jsem dostat víc žen dřív!“

„Dohnal jsi svoje asa’many na kraj vyčerpání,“ odvětila žena. „Plýtval jsi jejich silou. Teď se toho tady ujmu já.“

Taim stál na pódiu vedle zhrouceného Logaina, žen a mizelců. Zdálo se, že tuto ženu, snad jednu ze Zaprodanců, považuje za větší hrozbu než kohokoli jiného v místnosti.

„Ty si myslíš, že to bude fungovat, co?“ zeptal se Taim.

„Až se Nae’blis doslechne, jak jsi to zpackal…“

„Nae’blis? Moridin mě nezajímá. Už jsem opatřil dar pro samotného Velikého pána. Dej si pozor, je mi nakloněn. Držím v ruce klíče, Hessalam.“

„Chceš říct… tys to opravdu dokázal? Ukradls je?“

Taim se usmál. Obrátil se zpátky k Androlovi, který visel ve vzduchu a mamě se zmítal. Nezaštítili ho. Mrštil po Taimovi dalším tkanivem, ale muž ho lhostejně odrazil.

Androl jim nestál ani za štít. Taim ho pustil z tkaniva vzduchu. Androl tvrdě dopadl na zem. Zasténal.

„Jak dlouho ses tady cvičil, Androle?“ zeptal se Taim. „Stydím se za tebe. Tohle je to nejlepší, co dokážeš, když se snažíš někoho zabít?“

Androl se s námahou zvedl na kolena. Z Pevary, která měla mysl zastřenou ločidlem, cítil bolest a obavy. Před ním seděl Logain na svém trůnu, uvězněný na místě, obklíčený nepřítelem. Měl zavřené oči; byl stěží při vědomí.

„Tady jsme skončili,“ řekl Taim. „Mišraile, zabijte zajatce. My vezmeme ty nahoře a doručíme je do Šajol Ghúlu. Veliký pán mi slíbil, že tam dostanu další zdroje pro svoji práci.“

Přiblížili se k nim Taimovi lokajové. Androl vzhlédl. Všude kolem něj narůstala temnota, ve stínech se pohybovaly tvary. Temnota… ta ho děsila. Musí saidin pustit, musí. A přesto nemohl.

Musel začít spřádat.

Taim na něj pohlédl, pak se usmál a spředl odřivous.

Stíny, všude kolem!

Androl se tiskl k síle.

Mrtví, jdou si pro mě!

Spředl instinktivně, to nejlepší tkanivo, jaké dokázal. Průchod. Narazil do té zdi, té zatracené zdi.

Tak unavený. Stíny… Stíny si mě vezmou.

Z Taimových prstů vyšlehl rozžhavený bílý paprsek mířící přímo na Androla. Androl zařval námahou, vymrštil ruce vpřed a tkanivo zapadlo na misto. Narazil do té zdi a zapřel se.

Před ním se otevřel průchod velikosti mince. Zachytil do něj proud odřivousu.

Taim se zamračil, v místnosti zavládlo ticho a ohromení aša’manové přestali spřádat tkaniva. V tu chvíli dveře místnosti vybuchly dovnitř.

Dovnitř se vřítil Kanler, držící jedinou sílu. Následovalo ho asi dvacet dvouříčských mládenců, kteří se přišli cvičit do Černé věže.

Taim zaječel a objal zdroj. „Útočí na nás!“

Zdálo se, že kopule se soustřeďuje kolem té stavby, co tady budují a které si předtím všiml. To bylo zlé; v těch základech a jámách bude mít Zabíječ spoust míst, kde se může schovat a zaútočit na něj ze zálohy.

Jakmile došli do vesnice, Perrin ukázal na zvlášť velkou budovu. Dvoupodlažní, postavená jako hostinec, s důkladnou dřevěnou střechou. „Vezmu tě tam nahoru,“ zašeptal Perrin. „Připrav si luk. Kdybys zahlédl někoho, jak se ke mně snaží připlížit, zakřič, dobře?“

Gaul přikývl. Perrin je přesunul nahoru na vršek domu a Gaul zaujal postavení u komína. Jeho šaty splynuly s barvou cihel a zůstal přikrčený a s připraveným lukem. Neměl takový dosah jako dlouhý luk, ale odtud bude smrtící.

Perrin seskočil na zem, přičemž se posledních pár coulů lehce snášel, aby nedělal hluk. Přikrčil se a přesunul k boční stěně domu přímo před sebou. Přesunul se znovu, ke kraji poslední budovy v řadě před výkopem a pak se ohlédl přes rameno. Gaul, který byl nahoře docela slušně ukrytý, zvedl prsty. Perrina sledoval.

Odtud se Perrin plazil po břiše, protože se nechtěl přesouvat na místo, které nevidí. Doplazil se k okraji první rozlehlé základové jámy a podíval se dolů na hliněnou podlahu. Vítr stále foukal a dole vířil prach a zakrýval stopy, které tam snad mohly zůstat.

Perrin se zvedl a v přikrčeném postoji začal rozlehlé základy obcházet. Kde by byl přesný střed kopule? Nedokázal to určit; bylo to tu příliš velké. Zůstával ve střehu.

Tak se soustředil na základovou jámu, že málem narazil na strážné. Tiché zasmání jednoho z nich jej varovalo a okamžitě se přesunul, přeskočil na druhou stranu základů, klesl na kolena a v rukou se mu objevil dlouhý dvouříčský luk. Pozorně si prohlížel nyní vzdálenou oblast, z níž přišel.

Pitomče, pokáral se, když je konečně zahlédl. Dva muži posedávali v boudě postavené vedle základů. Byla to taková ta bouda, v níž jste čekali, že budou dělníci jíst. Perrin se úzkostlivě rozhlížel, ale Zabíječ se nevynořil z úkrytu a nezaútočil na něj a stráže si ho nevšimly.

Nedokázal rozeznat mnoho podrobností, takže se obezřetně přesunul zpátky poblíž místa, kde byl předtím. Seskočil do základové jámy a vytvořil hliněnou římsu, na které mohl stát a nahlížet přes okraj jámy do chatrče.

Ano, byli dva. Muži v černých kabátech. Aša’manové. Měl dojem, že je poznává, že je viděl po Dumajských studních, kde zachránili Randa. Byli mu věrní, ne? Poslal Rand Perrinovi pomoc?

Ať ten chlap shoří, pomyslel si Perrin. Nemohl by pro jednou jednat se všemi na rovinu?

Samozřejmě dokonce i aša’manové mohli být temní druzi. Perrin uvažoval, že z jámy vyleze a promluví si s nimi.

„Polámané nástroje,“ řekla líně Lanfear.

Perrin nadskočil a zaklel, když ji spatřil, jak stojí na římse vedle něj a nakukuje na ty dva muže.

„Byli obráceni,“ řekla. „Vždycky jsem to považovala za plýtvání námahou. Při přeměně něco ztratíš – nikdy nebudou sloužit tak dobře, jako kdyby se přidali dobrovolně. Ano, budou věrní, ale plamen je pryč. Motivace, vynalézavost, která dělá lidi lidmi.“

„Buď zticha,“ řekl Perrin. „Obráceni? Co tím myslíš? Je to…“

„Třináct myrddraalů a třináct hrůzopánů.“ Lanfear se ušklíbla. „Taková neumělost. Takové plýtvání.“

„Nerozumím.“

Lanfear si povzdechla a začala mluvit, jako by něco vysvětlovala dítěti. „Ty, kteří dokáží usměrňovat, je možné za správných okolností násilím obrátit ke Stínu. M’Hael má potíže s tím, aby proces běžel tak hladce, jak by měl. Pokud chce muže obracet snadno, potřebuje ženy.“

Světlo, pomyslel si Perrin. Věděl Rand, že je možné tohle lidem udělat? Měli v plánu udělat totéž s ním?

„Na ty dva bych si dávala pozor,“ řekla Lanfear. „Jsou velice silní.“

„Pak bys měla mluvit tišeji,“ zašeptal Perrin.

„Pche. Na tomhle místě je snadné zvuk ohýbat. Mohla bych řvát ze všech sil, a stejně by to neslyšeli. Popíjejí, vidíš? Přinesli si víno s sebou. Samozřejmě jsou tady v těle. Pochybuju, že je jejich velitel upozornil na nebezpečí, která to přináší.“

Perrin se zahleděl na stráže. Muži upíjeli víno a pochechtávali se. Zatímco je Perrin pozoroval, jeden z nich se svalil na bok a po něm i druhý, Sklouzli ze židlí a spadli na zem.

„Cos udělala?“

„Ločidlo ve víně,“ řekla Lanfear.

„Proč mi pomáháš?“ dožadoval se Perrin odpovědi.

„Mám tě ráda, Perrine.“

„Patříš k Zaprodancům!“

„Patřila jsem,“ řekla Lanfear. „Tato… výsada mi byla odňata. Temný objevil, že mám v úmyslu pomoct Luisi Therinovi zvítězit. A teď…“ Ztuhla a opět se zahleděla k obloze. Co v těch mracích viděla? Něco, z čeho zbledla. Vzápětí zmizela.

Perrin se pokusil rozhodnout, co udělat. Důvěřovat jí samozřejmě nemohl. Nicméně uměla to ve vlčím snu dobře. Podařilo se jí objevit vedle něj, aniž udělala sebemenší hluk. To bylo těžší, než to vypadalo; musela utišit vzduch, který se odsouval z cesty, když dorazila. Musela přistát přesně, aby ji nebylo slyšet, a ztlumit šustění šatů.

Perrin si polekaně uvědomil, že tentokrát zamaskovala i svůj pach. Byl schopen ji cítit – voněla jako noční lilie – teprve poté, co s ním začala mluvit.

Nejistě se vyplazil z jámy a přiblížil se k chatrči. Oba muži spali. Co se stalo s lidmi, kteří usnuli ve snu? Obvykle by je poslal zpátky do bdělého světa – ale oni zde byli v těle.

Při pomyšlení na to, co jim udělali, se zachvěl. „Obrácení?“ Takové slovo použila? Světlo, Zdálo se to nespravedlivé. Ne že by byl vzor někdy spravedlivý, přiznal si Perrin, zatímco rychle prohledával chatrč.

Našel snový bodec zaražený do země pod stolem. Stříbřitý kus kovu vypadal jako dlouhý stanový kolík s vyřezávanými vzory po celé délce. Podobal se tomu druhému, který Perrin viděl, ale nebyl úplně stejný. Perrin ho vytáhl a pak s rukou na kladivu čekal, že si pro něj Zabíječ přijde.

„Není tady,“ řekla Lanfear.

„Světlo!“ nadskočil Perrin a zvedl kladivo. Obrátil se. „Proč se pořád takhle objevuješ, ženská?“

„Hledá mě,“ řekla a pohlédla k obloze. „Nemám být schopná tohle dělat a on začíná mít podezření. Když mě najde, získá jistotu a já budu navěky zničena, polapena a spálena.“

„Čekáš, že tebe, jednu ze Zaprodanců, budu litovat?“ obořil se na ni Perrin.

„Zvolila jsem si svého pána,“ řekla a pozorně si ho prohlížela. „Tuto cenu zaplatím – pokud nedokážu najít způsob, jak se od ní osvobodit.“

„Cože?“

„Myslím, že ty máš největší šanci,“ řekla. „Potřebuju, abys vyhrál, Perrine, a až se tak stane, musím být po tvém boku.“

Odfrkl si. „Nenaučila ses žádný nový triky, co? Běž se svýma nabídkama někam. Nemám zájem.“ Obrátil snový bodec v prstech. Nikdy se mu nepodařilo přijít na to, jak ten druhý fungoval.

„Musíš jím nahoře zakroutit.“ Lanfear natáhla ruku.

Perrin na ni upřel pohled.

„Nemyslíš, že kdybych chtěla, mohla jsem si ho vzít sama?“ zeptala se pobaveně. „Kdo tě zbavil M’Haelových mazlíčků?“

Chvíli váhal, ale pak jí ho podal. Přejela palcem od špičky do středu a uvnitř něco cvaklo. Sáhla nahoru a otočila hlavicí. Bledá fialová stěna venku se scvrkla a zmizela.

Podala mu bodec zpátky. „Znovu jím zakruť a pole se vztyčí – čím déle budeš kroutit, tím větší bude – a pak přejeď prstem opačným směrem než já, abys ho zamkl. Buď opatrný. Kdekoli pole vztyčíš, bude to mít následky v bdělém světě stejně jako tady, a dokonce i tvým spojencům zabrání přesouvat se dovnitř a ven. Můžeš se přes něj dostat pomocí klíče, ale nevím, co to pro tenhle bodec je.“

„Děkuju ti,“ řekl Perrin zdráhavé. Jeden z dřímajících mužů u jeho nohou zabručel a pak se převalil na bok. „Opravdu… opravdu není žádný způsob, jak obrácení odolat? Nemůžou nic udělat?“

„Člověk může po krátkou dobu odolávat,“ řekla. „Jen krátkou. Nakonec se poddá i nejsilnější vůle. Pokud jsi muž a čelíš ženám, rychle tě porazí.“

„To by nemělo být možné,“ řekl Perrin a klekl si. „Nikdo by neměl být schopný člověka přinutit, aby se obrátil ke Stínu. Ať už nám jinak berou cokoli, o tuhle volbu by neměl nikdo přijít.“

„Ale ano, oni mají volbu,“ řekla Lanfear a líně do jednoho z nich dloubla nohou. „Mohli se nechat zkrotit. To by jejich slabinu odstranilo, takže by nebylo možné je obrátit.“

„To není zrovna volba.“

„Takové je tkanivo vzoru, Perrine Aybaro. Ne všechny volby jsou dobré. Někdy si musíš vybrat to nej lepší z nejhoršího a svézt se s bouří.“

Ostře na ni pohlédl. „A ty naznačuješ, že tohle jsi udělala? Přidala ses ke Stínu, protože to byla ‚nejlepší’ volba? Tomu nevěřím ani na okamžik. Přidala ses kvůli moci. To vědí všichni.“

„Mysli si, co chceš, vlčí štěně,“ řekla a oči jí ztvrdly. „Za svá rozhodnutí jsem trpěla. Za to, co jsem v životě udělala, jsem snášela bolest, trýzeň, mučivé soužení. Moje utrpení přesahuje vše, co by sis dokázal představit.“

„A ze všech Zaprodanců,“ řekl Perrin, „sis svoje místo vybrala a přijala nejochotněji.“

Ohrnula nos. „Myslíš, že můžeš věřit tři tisíce let starým báchorkám?“

„Raději věřit jim, než slovům někoho, jako jsi ty.“

„Jak chceš,“ řekla a pak opět pohlédla dolů na spící muže. „Jestli ti to pomůže pochopit, vlčí štěně, měl bys vědět, že si mnozí myslí, že při obrácení jsou lidi jako takoví zabiti. A pak do jejich těla pronikne něco jiného. Alespoň někteří si to myslí.“ Zmizela.

Perrin si povzdechl, schoval snový bodec a přesunul se zpátky na střechu. Jakmile se objevil, Gaul se prudce otočil a natáhl luk. „Jsi to ty, Perrine Aybaro?“

„Jsem.“

„Přemýšlím, jestli bych měl žádat důkaz,“ řekl Gaul stále s nataženým lukem. „Připadá mi, že na tomhle místě by člověk mohl lehce změnit podobu.“

Perrin se usmál. „Podoba není všechno. Vím, že máš dvě gai’šainky, jednu, kterou chceš, a druhou, kterou ne. Zdá se, že ani jedna se nechce chovat jako řádná gai šainka. Jestli to přežijeme, jedna se za tebe možná provdá.“

„Jedna možná,“ souhlasil Gaul a sklonil luk. „Vypadá to, že si budu muset vzít obě, nebo žádnou. Snad je to trest za to, že jsem je přinutil odložit oštěpy, přestože to není moje volba, co je k tomu nutí, ale jejich vlastní.“ Zavrtěl hlavou. „Kopule zmizela.“

Perrin zvedl snový bodec. „Ano.“

„Jaký je náš další úkol?“

„Čekat,“ odpověděl Perrin, zatímco se usazoval na střeše, „a zjistit, jestli odstranění kopule upoutá Zabíječovu pozornost.“

„A co když ne?“

„Pak se vydám na další místo, kde bych ho mohl nejspíš najít,“ řekl Perrin a promnul si bradu. „A to je kdekoli, kde jsou vlci, které může zabít.“

„Slyšeli jsme tě!“ zařval Kanler na Androla uprostřed boje. „Ať shořím, jestli to není pravda. Byli jsme v mojí dílně nahoře a slyšeli jsme tě mluvit, prosit! Rozhodli jsme se, že musíme zaútočit. Teď, nebo nikdy.“

Místností poletovala tkaniva. Země vybuchla a Taimovi muži na pódiu vrhali po Dvouříčských oheň. Mizelci s nehybnými plášti klouzali s tasenými meči místností.

Přikrčený Androl se škrábal pryč od Kanlera k Pevaře, Jonnethovi a Emarinovi na boku místnosti. Kanler ho slyšel? Průchod, který vytvářel těsně předtím, než ho Taim zvedl do vzduchu. Musel se otevřít, ale byl tak malý, že ho ani neviděl.

Znovu mohl vytvářet průchody. Ale jenom maličké. K čemu to bylo dobré? Stačilo to na zastavení Taimova odřivousu, pomyslel si, když se dostal k Pevaře a ostatním. Žádný z těch tří nebyl ve stavu, aby mohl bojovat. Androl spředl průchod, narazil do zdi, zatlačil, aby…

Něco se změnilo.

Zeď zmizela.

Androl chvíli ohromeně seděl. Do uší mu řvaly výbuchy a rány v místnosti. Kanler a ostatní bojovali dobře, ale mládenci z Dvouříčí čelili plně vycvičeným Aes Sedai a možná jedné ze Zaprodanců. Padali jeden po druhém.

Zeď zmizela.

Androl pomalu vstal a pak se vydal zpátky směrem ke středu místnosti. Taim a jeho lidé bojovali na pódiu; tkaniva, která vycházela z Kanlera a jeho chlapců, ochabovala.

Androl pohlédl na Taima a pocítil obrovský, zahlcující příval vzteku. Černá věž patřila aša’manům, ne tomuhle chlapovi.

Bylo načase, aby ji aša’manové získali zpátky.

Androl zařval, rozpažil a spředl průchod. Proudila jím síla. Jako vždy jeho průchody zapadly na místo rychleji než u ostatních a byly větší, než by muž jeho síly měl být schopen vytvořit.

Tento byl velký jako vůz. Otevřel ho před Taimovými usměrňovači právě ve chvíli, kdy vypustili další dávku smrtících tkaniv.

Průchod vedl jen pár kroků a ústil za nimi.

Tkaniva vytvořená Taimovými ženami a muži zasáhla otevřený průchod – který se před Androlem vznášel jako opar ve vzduchu – a pak vyrazila ven za nimi.

Tkaniva zničila své vlastní pány, spálila Aes Sedai, zabila aša’many a pár zbývajících myrddraalů. Androl, který do toho vkládal všechno, znovu zařval a otevřel malé průchody na Logainových poutech, čímž je roztrhl. Další otevřel přímo v podlaze pod Logainovou židlí a shodil ji z místnosti na místo daleko od Černé věže – na místo, které, kéž Světlo dá, bylo bezpečné.

Žena jménem Hessalam uprchla. Když proběhla vlastním průchodem, Taim ji s hrstkou ostatních následoval. Zbytek nebyl tak rozumný – neboť vzápětí Androl otevřel průchod široký jako podlaha a shodil zbývající ženy a aša’many z výšky pěkných pár desítek sáhů.