Vzpomínka na světlo

KAPITOLA 7 Dát se do toho

Elain vyšla po skončení setkání ze stanu – a vstoupila do hájku s asi tuctem stromů. A ne ledajakých: byly to obrovské, zdravé, nádherné stromy s mohutnými větvemi, desítky sáhů vysoké a se širokými kmeny. Ztuhla a zůstala vyjeveně zírat, což by bylo trapné, kdyby všichni ostatní nedělali totéž. Pohlédla stranou, kde stála Egwain a s otevřenou pusou civěla vzhůru do korun obrovských stromů. Slunce jim stále zářilo nad hlavou, ale zelené listy vrhaly na okolí stín, čímž se vysvětlovalo, proč se ve stanu setmělo.

„Tyhle stromy,“ řekl Perrin, popošel vpřed a položil ruku na silnou vroubkovanou kůru. „Takovéhle velké stromy už jsem viděl. V državě.“

Elain uchopila zdroj. Záře saidaru zde byla a zahřívala ji společně se sluncem. Naplnila se silou a pobavilo ji, že většina žen, které dokázaly usměrňovat, udělala totéž, jakmile padlo slovo država.

„No, ať je teď Rand čímkoli,“ prohlásila Egwain a založila si ruce, „nemůže jen tak nechat objevit državu.”” Zdálo se, že ji ta myšlenka uklidňuje.

„Kam odešel?“ zeptala se Elain.

„Vydal se támhle,“ řekl Perrin a mávl rukou ke stromům. „A zmizel.“

Mezi mohutnými stromy se procházeli lidé: vojáci z různých ležení, hledící vzhůru. Zaslechla, jak nedaleko mluví jeden ze Šajnarců s urozeným pánem Agelmarem. „Dívali jsme se, jak rostou, můj pane. Vyrazily ze země. Netrvalo ani pět minut, než dorostly do takové výšky. Přísahám, můj pane, jinak už nikdy netasím čepel.“ „Dobrá,“ řekla Elain a propustila zdroj. „Začněme. Země hoří. Mapy! Potřebujeme mapy!“

Ostatní panovníci se k ní obrátili. Na setkání v Randově přítomnosti jen málo z nich něco namítalo proti tomu, že byla vybrána za vůdce. Tak to mohlo v jeho přítomnosti být; osoba byla smetena přílivem Randovy vůle. Věci se zdály logické, když o nich mluvil.

Nyní mnoho z nich vypadalo nespokojeno, že byla vyvýšena nad ně. Nejlepší bude nedopřát jim čas, aby nad tím dumali. „Kde je pan Norry?“ obrátila se na Dyelin. „Mohli bychom…“

„Mám mapy, Veličenstvo,“ řekl Gareth Bryne, když vycházel ze stanu se Siuan po boku.

Vypadal prošedivělejší, než jak si ho pamatovala; na sobě měl tuhý bílý kabát a kalhoty, na hrudi znak plamene Tar Valonu. Uctivě se jí uklonil, ale nepřistoupil příliš blizko. Z jeho uniformy bylo jasné, komu patří jeho loajalita, stejně jako ze Siuaniny ruky, kterou ho ochranitelsky držela.

Elain si vzpomínala, jak se stejným klidným výrazem stával za její matkou. Nepočínal si troufale a vždy chránil královnu. Tatáž královna ho propustila ze služby. To, co se stalo, nebyla Elainina vina, ale v Bryneově tváři viděla zrazenou důvěru.

Elain nemohla změnit, co se stalo. Mohla jen hledět do budoucnosti. „Pokud máš pro nás připravené mapy této oblasti a možných bojišť, urozený pane Bryne, rádi bychom si je prohlédli. Chtěla bych mapy zemí mezi Merrilorem a Caemlynem, podrobnou mapu Kandoru a tvé nejlepší mapy ostatních Hraničních států.“ Pak se obrátila k monarchům. „Sežeňte své velitele a poradce! Okamžitě se musíme sejít s ostatními hlavními kapitány a promluvit si o našich dalších krocích.“

Netrvalo to dlouho, přestože když se do díla pustily dva tucty různých frakcí, vypukla vřava. Sloužící roztáhli stěny stanu a Elain přikázala Sumeko, aby sehnala ženy z rodinky, a gardistům, aby přinesli z jejího ležení průchodem stoly a nějaká křesla. Také nechala poslat pro hlášení, co se děje u Sedla, kam podle Randova přání měla vyrazit převážná část hraničářských vojsk a zachránit Lana. Panovníci a hlavní kapitáni zůstali zde, aby naplánovali akci.

Brzy Elain s Egwain stály nad Bryneovými podrobnými mapami, které ležely rozložené na čtyřech stolech. Panovníci poodstoupili dozadu a nechali rokovat velitele.

„Tohle je dobrá práce, Bryne,“ řekl urozený pán Agelmar. Šajnarec byl jedním ze čtyř zbývajících hlavních kapitánů. Bryne byl další. Poslední dva hlavní kapitáni – Davram Bašere a Rodei Ituralde – stáli bok po boku na konci jiného stolu a opravovali mapu západního území Hraničních států. Ituralde měl váčky pod očima a občas se mu třásly ruce. Podle toho, co se Elain doslechla, byl v Maradonu podroben pořádně těžké zkoušce a zachránili ho teprve nedávno. Vlastně ji překvapilo, že tady vůbec je.

„Dobře,“ oslovila Elain shromáždění. „Musíme bojovat. Ale jak? Kde?“

„Početná vojska zplozenců Stínu vpadla na tři místa,“ řekl Bryne. „Do Caemlynu, Kandoru a Tarwinova sedla. Sedlo bychom neměli opustit, za předpokladu, že naše armády postačí, abychom to tam urozenému pánovi Mandragoranovi pomohli stabilizovat. Pravděpodobný výsledek našeho dnešního útoku na Sedlo bude, že se zplozenci Stínu stáhnou zpátky do průsmyku. Držet tam nepřítele uzavřeného není vhodný úkol jen pro samotnou malkierskou těžkou jízdu. Možná by bylo nejlepší mu poslat nějaké oddíly pikenýrů? Pokud se mu dál podaří držet průsmyk, můžeme většinu našich sil využít na boj v Andoru a Kandoru.“

Agelmar přikývl. „Ano. Pokud Dai Šanovi poskytneme náležitou podporu, dalo by se to provést. Ale nemůžeme riskovat, že Šajnar bude dobyt stejně jako Kandor. Pokud se dostanou ze Sedla…“

„Jsme připraveni na dlouhou bitvu,“ řekl urozený pán Easar. „Odpor Kandoru a Lanův boj v Sedle nám poskytl čas, který potřebujeme. Naši lidé ustupují do našich pevností. Můžeme se udržet, dokonce i když ztratíme Sedlo.“

„Chrabrá slova, Veličenstvo,“ řekl Gareth Bryne, „ale nejlepší by bylo, kdybychom Šajnarce nemuseli takové zkoušce podrobit. Naplánujme si, že Sedlo udržíme, ať to bude stát jakkoli velké vojsko.“

„A Caemlyn?“ zeptala se Elain.

Ituralde přikývl. „Nepřátelská armáda tak hluboko v našem týlu, s bránou, kterou mohou dostávat posily… to je problém.“

„První hlášení z dnešního rána,“ řekla Elain, „naznačují, že prozatím zůstávají na místě. Vypálili rozsáhlé části města, ale jiné nechali na pokoji – a teď, když město získali, se trolloci pustili do hašení požárů.“

„Nakonec budou muset odejít,“ řekl Bryne. „Ale bude lepší, když je vyženeme dřív než později.“

„A proč neuvažovat o obléhání?“ zeptal se Agelmar. „Myslím, že převážná část našeho vojska by měla jít do Kandoru. Nechtěl bych, aby Oblačný trůn a Obchodní trojhalí padly jako Sedmivěží.“

„Kandor už padl,“ řekl princ Antol tiše.

Hlavní kapitáni se podívali na nej staršího syna kandorské královny. Vysoký muž působil jako někdo, kdo toho moc nenamluví. Nyní mluvil směle. „Moje matka za naši zemi bojuje,“ řekl, „ale je to boj o pomstu a záchranu. Kandor je v plamenech, ale i když mi to rve srdce, vím, že to nedokážeme zastavit. Nejvyšší pozornost věnujte Andoru; je z taktického hlediska příliš důležitý, než abyste ho nechali být, a já bych nechtěl vidět další zemi padnout tak jako tu moji.“

Ostatní přikyvovali. „Moudrá rada, Výsosti,“ řekl Bašere. „Děkuju ti.“

„Taky nezapomínejme na Šajol Ghúl,“ ozval se Rhuark z okraje shromáždění, kde stál společně s Perrinem, několika Aes Sedai a pár dalšími aielskými náčelníky. Hlavní kapitáni se k Rhuarkovi obrátili, jako by zapomněli, že tam vůbec je.

„Kar’a’karn brzy zaútočí na Šajol Ghúl,“ řekl Rhuark. „Až to udělá, bude potřebovat podporu oštěpů.“

„Bude ji mít,“ odpověděla Elain. „Ačkoli to znamená boj na čtyřech frontách. Šajol Ghúl, Tarwinovo sedlo, Kandor a Caemlyn.“

„Soustřeďme se nejprve na Caemlyn,“ prohlásil Ituralde. „Myšlenka, že to tam oblehneme, se mi nelíbí. Musíme trolloky vyhnat ven. Když je jenom oblehneme, poskytne jim to čas přivést si bránou posily. Musíme je dostat ven teď, za našich podmínek.“

Agelmar se zabručením přikývl s pohledem upřeným na mapu Caemlynu, kterou jeden z pobočníků rozprostřel na stole. „Můžeme ten přísun zarazit? Znovu se zmocnit brány?“

„To jsem zkusila,“ řekla Elain. „Dnes ráno jsme průchodem poslali do sklepení s bránou tři oddělené jednotky, ale Stín je připravený a opevněný. Ani jeden z oddílů se nevrátil. Nevím, jestli dokážeme získat bránu zpátky, nebo ji dokonce zničit.“

„Co kdybychom to zkusili z druhé strany?“ navrhl Agelmar.

„Z druhé strany?“ zeptala se Elain. „Myslíš zevnitř Cest?“

Agelmar přikývl.

„Po Cestách nikdo nechodí,“ řekl Ituralde zděšeně.

„Trolloci ano,“ opáčil Agelmar.

„Já jsem po nich prošel,“ řekl Perrin a přistoupil ke stolu. „A je mi líto, mí pánové, ale nemyslím, že by fungovalo zmocnit se brány z druhé strany. Pokud tomu rozumím, nemůžeme ji zničit – dokonce ani s použitím jediné síly. A uvnitř nevydržíme, ne když je tam Černý vítr. Nej lepší možnost, kterou máme, je nějak ty trolloky dostat z Caemlynu a pak držet tuto stranu brány. Když bude řádně střežená, Stín ji nedokáže použít proti nám.“

„Tak dobře,“ řekla Elain. „Zvážíme jiné možnosti. I když, napadá mě, že bychom také měli poslat do Černé věže pro jejich asa’many. Kolik jich tam je?“

Perrin si odkašlal. „Myslím, že na to místo by sis možná chtěla dát pozor, Veličenstvo. Něco se tam děje.“

Elain se zamračila. ‚„Něco‘?“

„Nevím,“ řekl Perrin. „Mluvil jsem o tom s Randem a on si dělal starosti a říkal, že to prošetří. Prostě… jenom si dávej pozor.“

„Vždycky si dávám pozor,“ řekla Elain nepřítomně. „Takže jak ty trolloky dostaneme z Caemlynu?“

„Možná můžeme ukrýt velké útočné vojsko v Brémském lese; je to tady, téměř padesát lig severně od Caemlynu.“ Bryne ukázal na mapu. „Kdyby menší oddíl vojáků vyrazil k městským branám a přiměl trolloky, aby je pronásledovali k lesu jako návnadu do pasti… vždycky jsem se obával, že nepřátelská armáda použije Brémský les jako úkryt a základnu k útoku na město. Nikdy mě nenapadlo, že budu sám zvažovat stejnou možnost.“

„Zajímavé,“ řekl Agelmar, který si prohlížel mapu okolí Caemlynu. „To zní jako slibný plán.“

„Ale co Kandor?“ zeptal se Bašere. „Princ má pravdu, že se země nedá zachránit, ale nemůžeme trollokům prostě dovolit, aby se valili do dalších zemí.“

Ituralde se poškrábal na bradě. „Celá tahle záležitost bude složitá. Tři trollocké armády, mezi které jsme nuceni rozdělit pozornost. Ano, stále víc a víc si uvědomuju, že správný postup je soustředit se na jednu z nich a proti zbývajícím dvěma poslat síly, které je zdrží.“

„Armáda Stínu v Caemlynu je nejspíš nejmenší,“ řekl Agelmar, „protože velikost brány omezuje jejich vstup do města.“

„Ano,“ souhlasil Bašere. „Největší naději na vítězství na jedné z front máme v Caemlynu. Měli bychom tam tvrdě udeřit s naší největší útočnou armádou. Pokud se nám podaří v Andoru zvítězit, zmenší to počet front, na kterých musíme bojovat - a to bude neobyčejně výhodné.“

„Ano,“ řekla Elain. „Pošleme posily Lanovi, ale řekneme mu, že jeho úkolem je udržet se tam, co nejdéle to půjde. Druhé vojsko umístíme na hranice Kandoru, rovněž s cílem nepřítele zdržet – možná pomalu ustupovat, podle situace. Zatímco se budeme držet na těchto dvou frontách, můžeme soustředit naši skutečnou pozornost - a největší armádu – na porážku trolloků v Caemlynu.“

„Dobře,“ řekl Agelmar. „To se mi líbí. Ale které vojsko pošleme do Kandoru? Jaká armáda dokáže trolloky zpomalit, ale nebude vyžadovat velké množství vojáků?“

„Bílá věž?“ zeptala se Elain. „Když do Kandoru pošleme Aes Sedai, můžou zpomalit postup trolloků přes hranice. To nám ostatním umožní soustředit se na Caemlyn.“

„Ano,“ přikývl Bryne. „To se mi líbí.“

„A co čtvrtá fronta?“ zeptal se Ituralde. „Šajol Ghúl? Ví někdo, jaké s ním má urozený pán Drak plány?“

Nikdo nepromluvil.

„O jeho potřeby tam se postarají Aielové,“ promluvila Amys, která stála vedle kmenových náčelníků. „Nemusíte si o nás dělat starosti. Plánujte svoje bitvy, a my si naplánujeme tu naši.“

„Ne,“ řekla Elain.

„Elain?“ ozvala se Aviendha. „My…“

„Tohle je přesně to, čemu se Rand chtěl vyhnout,“ řekla Elain důrazně. „Aielové budou spolupracovat s námi ostatními. Bitva u Šajol Ghúlu by mohla být nejdůležitějši ze všech. Nedovolím, aby se jedna skupina vydělila a bojovala sama. Přijmete naši pomoc.“

A, dodala v duchu, naše vedení. Aielové byli skvělí válečníci, ale některé věci prostě nehodlali uznat. Například užitečnost jezdectva.

Aielům se představa mokřiňanského velitele očividně nelíbila. Naježili se a hleděli na ni přimhouřenýma očima.

„Aielové jsou skvělé nepravidelné jednotky,“ upřel na ně Bryne pohled. „Čelil jsem vám na Krvavém sněhu a vím, jak smrtonosní dokážete být. Nicméně pokud urozený pán Drak zaútočí na Šajol Ghúl, budeme pravděpodobně muset obsadit údolí a udržet ho tak dlouho, jak dlouho mu bude trvat bitva s Temným. Nevím, kolik času to zabere, ale mohlo by to trvat hodiny. Dny. Povězte mi, museli jste se někdy zakopat a vést vleklou, obrannou válku?“

„Uděláme, co bude třeba,“ řekl Rhuark.

„Rhuarku,“ ozvala se Elain. „Vy sami jste trvali na tom, že podepíšete Drakův mír. Vy sami jste trvali na tom, že budete součástí koalice. Očekávám, že svoje slovo dodržíte. Uděláte, co se vám řekne.“

Bryneovy a Ituraldeho otázky je vyprovokovaly, ale když se jim přímo řeklo, co udělat, ustoupili. Rhuark přikývl. „Samozřejmě,“ řekl. „Mám toh.“

„Vyrovnej ho posloucháním,“ řekla Elain, „a vlastními názory. Pokud budeme bojovat současně na čtyřech frontách, budeme potřebovat hodně koordinovat.“ Pohlédla na shromážděné generály. „Teď mě to napadlo. Máme čtyři fronty a čtyři hlavní kapitány…“

Bašere přikývl. „To není náhoda.“

„No, mohla by být.“

„Nic není náhoda, Veličenstvo,“ řekl Bašere. „Jestli jsem se na cestách s urozeným pánem Drakem něco naučil, je to tohle. My jsme čtyři, bitevní fronty jsou čtyři. Každý si vezmeme jednu a královna Elain nás bude koordinovat a dohlížet na válečné úsilí jako celek.“

„Já půjdu k Malkierům,“ ozval se Agelmar. „Většina Hraničářů teď bojuje tam.“

„A co Kandor?“ zeptala se Elain.

„Pokud tam budou bojovat Aes Sedai,“ řekl Bryne, „tak i já. Mé místo je s Bílou věží.“

Nechce bojovat v Andoru, pomyslela si Elain. Nechce bojovat po mém boku. Chce, aby to byl jasný rozchod. „Takže kdo se mnou půjde do Andoru?“

„Já,“ řekl Bašere.

„Takže já k Šajol Ghúlu,“ přikývl Ituralde. „Bojovat po boku Aielů. Po pravdě mě nikdy nenapadlo, že takový den přijde.“

„Dobře,“ řekla Elain a přitáhla si křeslo. „Takže se dejme do toho a začněme probírat podrobnosti. Potřebujeme nějaké ústředí, z něhož budu pracovat, a Caemlyn je ztracený. Prozatím použiju Merrilor. Leží uprostřed a je na něm spousta místa k přesouvání jednotek a zásob. Perrine, myslíš, že by ses mohl ujmout řízení tohoto ležení? Zařídit místo pro cestování a zorganizovat usměrňovače, aby pomohli s dorozumíváním a zásobováním?“

Perrin přikývl.

„A my ostatní,“ řekla, „začneme podrobně probírat rozdělení vojsk a dáme našim plánům jasné obrysy. Musíme mít konkrétní představu, jak ty trolloky dostaneme z Caemlynu, abychom se jim mohli postavit v rovném boji.“

O mnoho hodin později vyšla Elain ze stanu, hlavu plnou podrobností o taktice, potřebách zásobování a rozmístění jednotek. Když zamrkala, viděla v duchu mapy, popsané špatně čitelnými poznámkami Garetha Brynea.

Ostatní účastníci porady se začali trousit do svých ležení, aby začali plány pro bitvu uvádět do chodu. Šeřící se obloha si vyžádala, aby byly kolem stanu rozestaveny lucerny. Elain si matně vzpomínala na to, že jim na jednání přinesli oběd a večeři. Najedla se, že? Měli prostě tolik práce.

Kývnutím se loučila s procházejícími panovníky. Vyřešili většinu podrobností základních plánů bitev. Zítra Elain vezme své vojáky do Andoru a začne první část protiútoku proti Stínu.

Půda zde nyní byla měkká, pružná a zarostlá vysokou zelenou trávou. Randovo působení přetrvávalo, přestože on odešel. Zatímco si Elain prohlížela mohutné stromy, přistoupil k ní Gareth Bryne.

Obrátila se, překvapená, že ještě neodešel. Nyní už zde setrvávali pouze sloužící a Elainini gardisté. „Urozený pane Bryne?“ zeptala se.

„Jen jsem ti chtěl říct, že jsem pyšný,“ řekl jí Bryne tiše. „Vedla sis dobře.“

„Sotva jsem měla co dodat.“

„Dodalas vedení,“ řekl Bryne. „Ty nejsi generál, Elain, a nikdo nečeká, že budeš. Ale když si Tenobie stěžovala, že Saldeia zůstane odkrytá, to tys ji nasměrovala zpátky k důležitým věcem. Vládne tady velké napětí, ale tys nás udržela pohromadě, uklidňovala špatné nálady, bránilas nám, abychom se rozhádali. Dobrá práce, Veličenstvo. Velice dobrá práce.“

Zazubila se. Světlo, bylo tak těžké při jeho slovech přímo nezářit. Nebyl její otec, ale v mnoha směrech mu byl tak blízko, jak jen to bylo možné. „Děkuji ti. A Bryne, Koruna se omlouvá za…“

„O tom už ani slovo,“ řekl. „Kolo tká, jak si přeje. Neobviňuji Andor za to, co se mi stalo.“ Chvíli váhal. „Přesto budu bojovat s Bílou věží, Elain.“

„Rozumím.“

Uklonil se jí a odkráčel k Egwainině části ležení.

K Elain přistoupila Birgitte. „Takže se vracíme do tábora?“

„Já…“ Elain zaváhala, neboť něco zaslechla. Slabý zvuk, přesto nějak hluboký a mocný. Svraštila čelo, vydala se k němu a zvednutou rukou zarazila Birgitte, která se chystala zeptat, co se děje.

Společně obešly velký stan, přešly zelený trávník a rozkvétající jitřní květy a zamířily za zvukem, který stále sílil. Píseň. Nádherná píseň, která se nepodobala žádné, kterou kdy slyšela, a rozechvívala ji svou pozoruhodnou zvučností.

Zalévala ji, obklopila ji, kypěla v ní. Radostná píseň, píseň bázně a úžasu, přestože slovům nerozuměla. Přiblížila se ke skupině vysokých tvorů, podobných samotným stromům, kteří se zavřenýma očima stáli s rukama na sukovitých kmenech stromů, jimž dal Rand vyrůst.

Tři tucty ogierů nejrůznějšího věku, od těch s obočím bílým jako čerstvě napadlý sníh, až po mladé jako Loial. Stál tam s nimi a při zpěvu se mu koutky rtů zvedaly v úsměvu.

Perrin stál se založenýma rukama poblíž, společně se svou ženou. „To, jak jsi mluvila o tom, že je třeba zajít za aša’many, mě přimělo přemýšlet – pokud potřebujeme spojence, co ogierové? Chtěl jsem se zajít podívat, jestli bych nenašel Loiala, ale než jsem stačil vyrazit, už jsem je našel mezi těmihle stromy.“

Elain přikývla, naslouchajíc, jak ogierská píseň dosahuje vrcholu, pak utichá a ogierové sklání hlavu. Na okamžik zavládl klid.

Nakonec letitý ogier otevřel oči a obrátil se k Elain. Bílý vous mu sahal až dolů na prsa a nad ním měl bílý knír, který mu po stranách úst visel dolů. Popošel vpřed a další staří ogierové, muži i ženy, se k němu připojili. S nimi přišel i Loial.

„Ty jsi královna,“ řekl starý ogier a uklonil se jí. „Ta, která vede tuto cestu. Já jsem Haman, syn Dala syna Morelova. Přišli jsme propůjčit své sekery vašemu boji.“

„Jsem potěšena,“ řekla Elain a pokynula mu hlavou. „Tři tucty ogierů dodají našemu boji sílu.“

„Tři tucty, děvče?“ Haman se hromově rozesmál. „Velký pařez se nesešel a nerozmlouval tak dlouho, aby vám poslal tři tucty. Ogierové budou bojovat po boku lidí. My všichni. Každý z nás, kdo udrží sekeru nebo dlouhý nůž.“

„Nádhera!“ řekla Elain. „Najdu pro vás dobré využití.“

Starší ogierka zavrtěla hlavou. „Tak neuvážlivá. Tak ukvapená. Věz toto, děvče. Byli i tací, kteří by nechali vás i svět Stínu.“

Elain ohromeně zamrkala. „To byste opravdu udělali? Prostě… nás nechali samotné? Bojovat?“

„Někteří to obhajovali,“ řekl Haman.

„Sama jsem tu pozici zastávala,“ řekla žena. „Uváděla jsem důvod, přestože jsem skutečně nevěřila tomu, že je správný.“

„Cože?“ zeptal se Loial a klopýtl vpřed. Zdálo se, že je to pro něj novinka. „To přece ne?“

Žena se na něj podívala. „Jestli se Temný zmocní světa, stromy neporostou.“

Loial vypadal překvapeně. „Ale proč jsi…“

„Argumentům je třeba odporovat, pokud se mají prokázat, můj synu,“ řekla. „Ten, kdo vede debatu, se o hloubce své oddanosti přesvědčí skrze protivenství. Nenaučil ses, že stromy mají nejsilnější kořeny, když jsou vystaveny větru?“ Zavrtěla hlavou, i když se tvářila laskavě. „To neznamená, že jsi měl tehdy opustit državu. Ne sám. O to už bylo naštěstí postaráno.“

„Postaráno?“ zeptal se Perrin.

Loial se začervenal. „No, víš, Perrine, teď jsem ženatý.“

„O tom ses předtím nezmínil!“

„Všechno se stalo tak rychle. Ale víš, oženil jsem se. Je támhle. Slyšel jsi ji zpívat? Nebyla její píseň překrásná? Být ženatý není tak špatné, Perrine. Proč jsi mi neřekl, že to není tak špatné? Myslím, že se mi to docela líbí.“

„Mám z tebe radost, Loiale,“ přerušila ho Elain. Když si člověk nedával pozor, ogierové dokázali docela dlouho mluvit o věcech, které nesouvisely s tématem. „A jsem vděčná, vám všem, že jste se k nám přidali.“

„Snad to stojí už jen za to,“ řekl Haman, „vidět tyto stromy. Po celý můj život lidé Velké stromy pouze poráželi. Vidět, jak jim někdo místo toho dává vyrůst… Rozhodli jsme se správně. Ano, ano, rozhodli. Ostatní to budou muset vidět…“

Loial mávl na Perrina a zjevně se chystal pokračovat. „Dovol mi, ať si ho na chvilku vypůjčím, Loiale,“ řekla Elain a nasměrovala Perrina doprostřed hájku.

Faile s Birgitte se k ní připojily a Loial čekal vzadu. Zdálo se, že mohutné stromy odvádějí jeho pozornost.

„Je tu povinnost, kterou ti chci uložit,“ řekla Elain Perrinovi tlumeně. „Kvůli ztrátě Caemlynu hrozí, že se naše vojska dostanou do krize ohledně zásobování. I když si lidé stěžují na ceny jídla, dařilo se nám všechny nakrmit a dělat si zásoby na nadcházející bitvu. O zásoby jsme teď přišli.“

„A co Cairhien?“ zeptal se Perrin.

„Pořád tam nějaké jídlo je,“ řekla Elain. „Stejně jako v Bílé věži a Tearu. Baerlon má dobré zásoby kovu a prachu potřebuju zjistit, co můžu získat od dalších států, a prověřit jejich situaci s jídlem. Koordinovat zásobování a příděly pro všechny armády bude ohromný úkol. Byla bych ráda, kdyby to všechno řídil jeden člověk.“

„Myslelas na mě?“ zeptal se Perrin.

„Ano.“

„Je mi líto,“ řekl Perrin. „Elain, Rand mě potřebuje.“

„Rand nás potřebuje všechny.“

„Mě potřebuje víc,“ řekl Perrin. „Říkal, že to Min viděla. Když se nezúčastním Poslední bitvy, on zemře. Kromě toho musím ještě pár bojů dokončit.“

„Já to udělám,“ ozvala se Faile.

Elain se k ní se svraštěným čelem obrátila.

„Je mojí povinností postarat se o záležitosti vojska mého manžela,“ řekla Faile. „Jsi jeho lenní paní, Veličenstvo, takže tvoje potřeby jsou jeho. Pokud má Andor velet v Poslední bitvě, pak se Dvouříčí postará, aby byl nakrmený. Dej mi přístup k průchodům, dost velkým, aby jimi projel vůz, dej mi vojáky, kteří nás budou při přesunu chránit, a přístup k záznamům všech zásobovacích důstojníků, které budu chtít. Já se o to postarám.“

Bylo to logické a rozumné, ale ne to, co Elain potřebovala. Jak moc této ženě důvěřuje? Faile ukázala, že je v otázkách politiky obratná. To bylo užitečné, ale opravdu se považuje za součást Andoru? Elain si ženu pozorně prohlížela.

„Není nikdo lepší, komu bys mohla tenhle úkol svěřit, Elain,“ řekl Perrin. „Faile se o to postará..”

„Perrine,“ řekla Elain. „Tady jde ještě o něco jiného. Můžeme si chvilku promluvit v soukromí?“

„Až skončíme, stejně jí řeknu, o co jde, Veličenstvo,“ řekl Perrin. „Já před svou ženou nemám tajemství.“

Faile se usmála.

Elain si je chvíli prohlížela a pak si tiše povzdechla. „Během plánování bitvy za mnou přišla Egwain. Existuje jistý… předmět důležitý pro Poslední bitvu, který potřebuje doručit.“

„Valerský roh,“ přikývl Perrin. „Doufám, že ho pořád máte.“

„Máme. Ukrytý ve Věži. Přesunuly jsme ho ze zabezpečené místnosti právě včas. Včera v noci se do té místnosti někdo vloupal. Vím to jen proto, že tam byla nastražena jistá ochranná opatření. Stín ví, že roh máme, Perrine, a nohsledi Temného po něm pátrají. Nemůžou ho použít; je připoután k Matoví, dokud ten nezemře. Ale jestli se služebníkům Stínu podaří ho získat, můžou Matoví zabránit ho použít. Nebo hůř – zabijí ho a zatroubí na něj sami.“

„Chcete jeho přesun zamaskovat,“ řekla Faile, „použijete dodávky zásob k tomu, abyste ukryly, kam ho vezete.“

„Raději bychom ho Matovy daly přímo,“ řekla Elain. „Ale on umí někdy… dělat potíže. Doufala jsem, že dorazí sem na setkání.“

„Je v Ebú Daru,“ řekl Perrin. „Podniká něco se Seančany.“

„Řekl ti to?“ zeptala se Elain.

„Ne přímo,“ odpověděl Perrin s neklidným výrazem. „Máme… máme mezi sebou jisté spojení. Občas vidím, kde je a co dělá.“

„Ten chlap,“ prohlásila Elain, „nikdy není tam, kde je třeba.“

„A přesto,“ namítl Perrin, „tam vždycky nakonec dorazí.“

„Seančani jsou naši nepřátelé,“ řekla Elain. „Vzhledem k tomu, co dělá, se zdá, že to Mat nechápe. Světlo, doufám, že se nežene do nějakého maléru…“

„Já to udělám,“ řekla Faile. „Postarám se o Valerský roh. Postarám se, aby se dostal k Matoví, a pohlídám ho.“

„Nechci vás ani jednoho urazit,“ namítla Elain, „ale nechce se mi svěřit to někomu, koho dobře neznám. Proto jsem přišla za tebou, Perrine.“

„To bude problém, Elain,“ řekl Perrin. „Pokud po rohu skutečně pátrají, budou očekávat, ho s Egwain dáte někomu, koho dobře znáte. Vyberte Faile. Nikomu nevěřím víc, ale nikdo ji nebude podezřívat, protože není nijak přímo spojená s Bílou věží.“

Elain pomalu přikývla. „Tak dobře. Pošlu ti zprávu, jak bude doručen. Prozatím začni přesouvat zásoby, aby to pak vypadalo normálně. O rohu ví příliš mnoho lidí. Až ti ho dám, pošlu z Bílé věže pět údajných vyslanců a postarám se, aby se to rozneslo. Doufáme, že Stín bude předpokládat, že jeden z nich nese roh. Chci, aby byl tam, kde to nikdo nečeká, přinejmenším dokud ho nebudeme moct dát Matrimovi.“ „Čtyři bitevní fronty, urozený pane Mandragorane,“ zopakoval Bulen. „To říkají poslové. Caemlyn, Šajol Ghúl, Kandor a tady. Chtějí zkusit tady a v Kandoru trolloky zadržet, zatímco se pokusí nejdřív porazit ty v Andoru.“

Lan zabručel a navedl Mandarba okolo páchnoucí hromady mrtvých trolloků. Teď, když je před Momou, kde se trolloci shromažďovali, jeho pět aša’manů navršilo do hromad podobných temným krvavým kopcům, sloužili jako val.

Smrad byl samozřejmě hrozný. Mnohé z hlídek, které na své obchůzce míjel, házely do ohně byliny, aby zápach zakryly.

Blížil se večer a s ním nejnebezpečnější část dne. Díky černým mrakům na obloze byly naštěstí noci tak temné, že trolloci stěží něco viděli. Za soumraku však byli silní – byl to čas, kdy lidské oči viděly hůř, ale oči zplozenců Stínu nikoli.

Síla spojeného útoku Hraničářů zatlačila trolloky zpátky k ústí Sedla. Lan dostával posily v podobě pikenýrů a dalších pěšáků, aby mu pomohli tuto pozici udržet. Vzato kolem a kolem to tady teď vypadalo mnohem lépe než pouhý den předtím.

Ale stále ponuře, pomyslel si. Pokud to, co Bulen říkal, byla pravda, jeho vojsko tady poslouží ke zdržení nepřítele. Což znamenalo, že dostane méně vojáků, než by byl chtěl. Předložené taktice však nemohl nic vytknout.

Dojel na místo, kde se šajnarští kopiníci starali o koně. Z jejich středu se vynořila postava a dojela k Lanovi. Král Easar byl statný muž s bílým uzlem vlasů na temeni, který nedávno dorazil z Merrilorského pole poté, co s ostatními celý dlouhý den plánovali bitvu. Lan se začal v sedle ukiánět, ale zarazil se, když se král Easar uklonil jemu.

„Veličenstvo?“ zeptal se Lan.

„Agelmar přinesl svoje plány pro tuto frontu, Dai Šane,“ řekl král Easar a zařadil se vedle něj. „Chtěl by je s námi projít. Je důležité, abys tam byl; bojujeme pod zástavou Malkieru. Všichni jsme s tím souhlasili.“

„Tenobie?“ zeptal se Lan, kterého to upřímně překvapilo.

„V jejím případě bylo třeba trochu povzbuzení. Smířila se s tím. Také mám zprávy, že královna Ethenielle opustí Kandor a dorazí sem. Hraničáři v této bitvě bojují společně a ty nás při tom povedeš.“

Světlo kolem nich postupně sláblo a Easara cestou zdravila jedna řada kopiníků za druhou. Šajnarci měli nejlepší těžkou jízdu na světě a na této kamenité půdě nesčetněkrát bojovali – a umírali – při obraně bohatých jižních zemí.

„Přijdu,“ přikývl Lan. „To, co jste mi uložili, tíží jako tři hory.“

„Já vím,“ řekl Easar. „Ale my tě budeme následovat, Dai Šane. Dokud se samotná obloha nerozerve vedví, země se nerozdělí pod nohama a dokud se samotné kolo nepřestane otáčet. Nebo, kéž požehná Světlo, každý meč nepozná mír.“

„A co Kandor? Pokud královna přijede sem, kdo bude velet té bitvě?“

„Se zplozenci Stínu tam jede bojovat Bílá věž,“ řekl Easar. „Tys pozvedl zlatého jeřába. Zavázali jsme se přísahou, že ti přijdeme na pomoc, tak jsme tady.“ Na okamžik se odmlčel a pak pokračoval pochmurnějším hlasem. „Kandor už není možné zachránit, Dai Šane. Královna to přiznává. Úkolem Bílé věže není ho zachránit, ale zabránit zplozencům Stínu získat další území.“

Obrátili se a projeli řadami kopiníků. Muži měli rozkazy se za soumraku zdržovat u svých koní a měli napilno s péčí o zbroj, zbraně a zvířata. Každý z nich měl na zádech přivázaný dlouhý meč, někdy i dva, a všichni nosili na opascích palcáty a dýky. Šajnarci se nespoléhali pouze na svá kopí; nepřítel, kterého napadlo je sevřít tak, aby neměli prostor k útoku, brzy zjistil, že v boji nablízko mohou být velice nebezpeční.

Většina mužů měla přes plátovou a kroužkovou zbroj natažené kabátce se znakem černého jestřába. Zdravili je odhodlaně a s vážnými tvářemi. Ano, Šajnarci byli vážný národ. To s vámi udělal život v Hraničních státech.

Lan zaváhal a pak hlasitě promluvil. „Proč truchlíme?“

Vojáci poblíž se k němu obrátili.

„Není tohle to, k čemu jsme se cvičili?“ vykřikl Lan. „Není to náš účel, samotný náš život? Nad válkou není třeba truchlit. Jiní lidé možná byli nedbalí, ale my ne. My jsme připravení, a tak je toto čas slávy.

Ať zazní smích! Radujme se. Provolávejme slávu padlým a připijme si na naše předky, kteří nás dobře vycvičili. Pokud zítra zemřete, očekávejte znovuzrození, buďte hrdí. Poslední bitva je tady a my jsme připravení!“

Lan si nebyl tak úplně jistý, co jej přimělo pronést tato slova. Ale vyvolala bouři. „Dai Šan! Dai Šan! Vpřed, zlatý jeřábe!“ Viděl, že někteří z mužů jeho řeč zapisují, aby ji nechali kolovat mezi ostatními.

„Máš duši vůdce, Dai Šane,“ řekl Easar, když vyrazili dál.

„Tím to není,“ odvětil Lan s očima upřenýma před sebe. „Nesnáším sebelítost. Příliš mnoho z těch mužů vypadalo, jako by si připravovalo vlastní rubáš.“

„Buben bez paličky,“ promluvil tiše Easar a popohnal koně otěžemi. „Pumpa bez rukojeti. Píseň bez hlasu. Přesto je můj. Přesto je můj.“

Lan se se svraštěným čelem otočil, ale král báseň nijak nevysvětlil. Pokud jeho poddaní byli vážní, pak král ještě víc. Easar v nitru ukrýval rány, o něž se nemínil dělit. Lan mu to neměl za zlé; on sám dělal totéž.

Dnes večer však spatřil, jak se Easar usmívá, když přemýšlí o tom, co mu na rty přineslo onu báseň.

„Byla to Anasai?“ zeptal se Lan.

Easar se zatvářil překvapeně. „Ty jsi četl Anasaiino dílo?“

„Byla to oblíbená básnířka Moirain Sedai. Znělo to jako něco od ní.“

„Všechny své básně psala jako žalozpěvy,“ řekl Easar. „Tento byl za jejího otce. Zanechala pokyny; je možné ho číst, ale neměl by být pronášen nahlas, leda by byla vhodná chvíle. Nevysvětlila, kdy bude dobrá chvíle.“

Dojeli k válečným stanům a sesedli. Sotva to udělali, začaly rohy troubit na poplach. Oba muži na to zareagovali a Lan se mimoděk dotkl meče, který mu visel po boku.

„Pojďme za urozeným pánem Agelmarem,“ vykřikl Lan, když muži spustili křik a rozřinčela se zbroj. „Pokud chcete bojovat pod mojí zástavou, rád roli vůdce přijmu.“

„Vůbec neváháš?“ zeptal se Easar.

„Co jsem zač?“ zeptal se Lan, když se vyhoupával do sedla. „Nějaký ovčák ze zapadlé vesničky? Vykonám svoji povinnost. A když jsou muži tak bláhoví a zvolí si mě za vůdce, pošlu je konat tu jejich.“

Easar přikývl, pak zasalutoval a koutky úst se mu zvedly v dalším úsměvu. Lan mu pozdrav oplatil a pak se s Mandarbem tryskem prohnal prostředkem ležení. Muži na jeho okrajích zapalovali ohně; aša’manové vytvořili průchody k jednomu z usychajících lesů na jihu, kde bylo možné nasbírat dřevo. Kdyby záleželo na Lanoví, těchto pět usměrňovačů by neplýtvalo silami na zabíjení trolloků. Byli mnohem užitečnější jinak.

Narišma projíždějícímu Lanoví zasalutoval. Lan si nebyl jistý, jestli mu hlavní kapitáni vybrali aša’many z Hraničních států záměrně, ale zdálo se, že to není náhoda. Z každého z Hraničních států měl přinejmenším jednoho – dokonce i jednoho, který se narodil malkierským rodičům.

Bojujeme společně.