Vzpomínka na světlo

KAPITOLA 18 Připadat si nevyužitý

Gawyn stál na poli poblíž místa, kde Aes Sedai poprvé bojovaly s trolloky. Sestoupili z pahorkatiny a přesunuli se hlouběji na kandorskou pláň. Stále bránili trollokům v postupu, a dokonce se jim podařilo zatlačit hlavní část nepřátelského vojska o několik stovek kroků zpět. Vzato kolem a kolem, tato bitva probíhala lépe, než se dalo čekat.

Na otevřeném bezejmenném kandorském poli bojovali už týden. Místo bylo promísené a rozdrásané, jako by se na něm připravovala setba. Leželo zde tolik těl – naprostá většina patřila zplozencům Stínu – že je všechna nedokázali zhltnout dokonce ani žraví trolloci.

Gawyn nesl v jedné ruce meč a v druhé štít a zaujímal pozici před Egwaininým koněm. Jeho úkolem bylo skolit trolloky, kteří prošli přes útoky Aes Sedai. Raději bojoval obouruč, ale proti trollokům ten štít potřeboval. Někteří z ostatních si o něm mysleli, že je blázen, když používá meč. Dávali přednost píkám a halapartnám, čemukoli, co od nich udrželo trolloky dál.

S píkou jste nicméně nemohli svést skutečný souboj-, jako pikenýr jste byli cihla ve velké zdi. Nebyli jste ani tak voják, jako překážka. Halapartna byla lepší – ta alespoň měla čepel, jejíž použití vyžadovalo určitou zručnost – ale nic mu nedávalo takový pocit jako meč. Když Gawyn bojoval s mečem, měl boj pod kontrolou.

Vrhl se na něj vrčící trollok, v jehož tváři se mísily beraní a lidské rysy. Tento vypadal lidštěji než většina ostatních, včetně toho, že měl odporně lidskou pusu plnou zkrvavených zubů. Netvor se rozháněl palcátem se znakem plamene Tar Valonu na rukojeti, který ukradl padlému příslušníkovi věžové gardy. Přestože šlo o obouruční zbraň, trollok jí bez obtíží máchal v jedné.

Gawyn uhnul stranou a pak zvedl štít doprava nahoru proti očekávanému útoku. Štít se otřásal pod opakovanými údery. První, druhý, třetí. Běžné trolločí běsnění – udeřit tvrdě, udeřit rychle a předpokládat, že se protivník zlomí.

Mnozí se zlomili. Klopýtli nebojím z toho bušení otupěly paže. Tady byl význam šiků pikenýrů či halapartníků. Bryne využíval obojí a nově i šiky tvořené napůl pikenýry a halapartníky. Gawyn o něčem podobném četl v dějepravných knihách. Bryneova armáda je využívala, aby trolloky zmrzačila. Pkenýři je udrží z dosahu a pak se skrz ně natáhnou halapartníci a přesekají trollokům nohy.

Gawyn uskočil stranou a trollok nebyl na jeho nečekané zrychlení připravený. Otočil se příliš pomalu, zatímco mu Gawyn usekl ruku v zápěstí pomocí Větru točícího se v horách. Trollok zavřeštěl a Gawyn se prudce otočil a vrazil meč do břicha dalšímu, kterému se podařilo prorazit obranou Aes Sedai.

Vytrhl meč z těla a zabodl ho prvnímu trollokovi do krku. Mrtvá stvůra mu sklouzla z čepele. Tohle už byl čtvrtý, jehož Gawyn dnes zabil. Pečlivě otřel meč do zakrváceného kusu látky, který nosil přivázaný na opasku.

Zkontroloval Egwain. Seděla na koni a používala jedinou sílu, aby trhala trolloky po celých houfech. Aes Sedai se střídaly a na bojišti jich vždy byla jen malá část najednou. Tak málo Aes Sedai současně znamenalo, že hlavní nápor boje ponesou vojáci, avšak Aes Sedai vždy vstupovaly do bitvy odpočinuté. Jejich úkolem bylo rozmetat houfy trolloků, rozbíjet šiky a nechat vojáky, ať se postarají o rozprášené zbytky.

Vzhledem k tomu, že Aes Sedai trollokům bránily vytvářet pevné formace, pokračoval boj – jakkoli vysilující – dobře. Od chvíle, kdy za sebou nechali kopce, nemuseli ustoupit a už tady postup trolloků účinně zdržovali týden.

Silviana seděla na grošovaném valachovi vedle Egwain a dělala, co mohla, aby trollokům zabránila se příliš přiblížit. Půda těsně před nimi byla rozervaná a zbrázděná. Silvianiny útoky ji trhaly vedví a po celém bojišti zanechávaly průrvy podobné příkopům. Navzdory tomu se čas od času nějaký trollok proplazil bahnem a zaútočil na Gawyna.

Gawyn zahlédl v nejbližší prohlubni pohyb a vyrazil vpřed. Uvnitř se krčil trollok s vlčími rysy. Zavrčel na něj a začal se škrábat nahoru.

Voda stéká z kopce.

Trollok se zřítil zpátky do příkopu a Gawyn otřel čepel do zakrvácené látky. Pátý. Na jednu z jeho dvouhodinových směn to nebylo špatné. Aes Sedai často dokázaly trolloky zahnat a on jenom celou dobu stál vedle Egwain. Dnes ji pochopitelně doprovázela Silviana – vždycky chodily do předních linií ve dvojicích – a Gawyn byl napůl přesvědčený, že kronikářka nechá tu a tam pár trolloků proklouznout, jen aby měl co na práci.

Náhlá řada výbuchů poblíž ho srazila dozadu. Ohlédl se přes rameno. Dorazilo jejich střídání. Gawyn zvednutým mečem pozdravil Sleeta, který společně se strážcem Piavy Sedai zaujímal postavení, aby střežil oblast.

Gawyn se připojil k Egwain a Silvianě, které opouštěly bojiště. Cítil Egwainino narůstající vyčerpání. Byla na sebe příliš tvrdá, trvala na tom, že se zúčastní příliš mnoha směn.

Projížděli po podupané trávě a cestou minuli oddíl illiánských rytířů, ženoucích se do boje. Gawyn neměl dostatečně dobrou představu o celkové situaci na bojišti, aby poznal, kde přesně je jich třeba. Sledoval je s mírnou závistí.

Věděl, že ho Egwain potřebuje. Nyní víc, než kdy předtím. Mizelci v noci pronikali do ležení a přinášeli si thakan’darské čepele, aby připravili Aes Sedai o život. Když Egwain spala, Gawyn osobně držel stráž a spoléhal se na to, že až ho přemůže únava, ona mu od ní odpomůže. Spal, když měla jednání s věžovou sněmovnou.

Trval na tom, aby každou noc spala v jiném stanu. Čas od času ji přesvědčil, aby odcestovala do Mayene a využila postele v paláci. Už to pár dní neudělala. Jeho argumenty, že by měla zkontrolovat žluté a prověřit, jak jsou na tom s léčením, byly čím dál tím slabší. Rosil Sedai to tam měla pevně v ruce.

Gawyn a obě ženy pokračovali dál do tábora. Někteří vojáci se ukláněli, ti, kteří právě nebyli ve službě, zatímco jiní spěchali na bitevní pole. Gawyn si některé z nich prohlédl. Příliš mladí, příliš nezkušení.

Další patřili k Dračím spřísahancům, a kdo ví, co si o nich člověk měl myslet? Mezi Dračími spřísahanci byli Aielové, což mu dávalo smysl, protože jemu v zásadě všichni Aielové připadali jako Dračí spřísahanci. V řadách Dračích spřísahanců však byly také Aes Sedai. Neměl o tom, jak si vybraly, příliš vysoké mínění.

Gawyn zavrtěl hlavou a jel dál. Jejich ležení bylo obrovské, přestože v něm kromě vojáků nebyli téměř žádní jiní lidé. Jídlo denně dováželi skrz průchody ve vozech – některé byly tažené těmi nespolehlivými kovovými stroji z Cairhienu. Odjíždějící vozy pak odvážely šaty na vyprání, zbraně, které bylo třeba opravit, a boty k zašití.

Bylo to výkonné ležení; nicméně nebylo příliš přelidněné, protože téměř všichni každodenně trávili dlouhé hodiny na bojišti. Všichni kromě Gawyna.

Věděl, že je ho zapotřebí, a že to, co dělá, je důležité, ale nemohl se ubránit pocitu, že je nevyužitý. Byl jeden z nejlepších šermířů v armádě, a přitom stál na bojišti pár hodin denně a sem tam zabil trolloka, který byl tak hloupý, že zaútočil na dvě Aes Sedai. Gawyn s nimi ani tak nebojoval, jako je spíš zbavoval jejich trápení.

Egwain se kývnutím rozloučila se Silvianou a pak obrátila koně k velitelskému stanu.

„Egwain…“ ozval se Gawyn.

„Jenom chci zkontrolovat situaci,“ řekla klidně. „Elain měla poslat nové rozkazy.“

„Potřebuješ se vyspat.“

„Zdá se, že to jediné, co v poslední době potřebuju, je spánek.“

„Když bojuješ, máš cenu tisíce vojáků,“ řekl Gawyn. „Kdyby bylo třeba, abys spala dvaadvacet hodin denně, aby tě to udrželo v dobrém stavu, a ty pak mohla muže dvě hodiny chránit, navrhl bych, ať to uděláš. Naštěstí to není třeba – a taky není třeba, aby ses honila tak tvrdě, jak to děláš.“

Cítil skrz pouto její rozmrzelost, ale potlačila ji. „Samozřejmě máš pravdu.“ Změřila si ho. „A nemusíš být překvapený, že mě slyšíš to přiznat.“

„Nebyl jsem překvapený,“ řekl Gawyn.

„Cítím, co cítíš ty, Gawyne.“

„To bylo kvůli něčemu úplně jinému,“ řekl. „Vzpomněl jsem si na něco, co mi před pár dny řekl Sleete, vtip, kterému jsem až doteď nerozuměl.“ Vrhl po ní nevinný pohled.

To konečně vyvolalo úsměv. Tedy náznak úsměvu, ale to stačilo. V poslední době se moc často neusmívala. To jen málokdo.

„Navíc,“ pokračoval, uchopil její otěže a pomohl jí sesednout, neboť dojeli k velitelskému stanu, „nikdy jsem moc nepřemýšlel o tom, že strážce pochopitelně nemusí brát ohled na tři přísahy. Zajímalo by mě, jak často se to sestrám hodí?“

„Doufám, že ne příliš často,“ odvětila Egwain. Velice diplomatická odpověď. Uvnitř velitelského stanu našli Garetha Brynea, který hleděl dolů svým průchodem, který nyní používal běžně; udržovala ho nenápadná šedá, kterou Gawyn neznal. Bryne přistoupil ke stolu, plnému map, který se Siuan snažila uklidit. Udělal si pár poznámek na jednu z map, pokýval pro sebe hlavou a pak vzhlédl, aby se podíval, kdo vešel.

„Matko,“ řekl a vzal ji za ruku, aby jí políbil prsten.

„Zdá se, že bitva probíhá dobře,“ řekla Egwain a kývla na Siuan. „Držíme se tady dobře. Vypadá to, že máš v plánu postupovat dál?“

„Nemůžeme tady otálet věčně, matko,“ řekl Bryne. „Královna Elain mě požádala, abych zvážil přesun hlouběji do Kandoru, a já myslím, že by to bylo moudré. Obávám se, že se trolloci stáhnou zpátky do kopců a připraví se. Všimla sis, jak každou noc odtahují z bojiště stále víc těl?“

„Ano.“

Gawyn cítil její nelibost; přála by si, aby Aes Sedai měly dost síly na to, aby trolločí mršiny každý den spálily.

„Shromažďují jídlo,“ řekl Bryne. „Možná se rozhodli táhnout na východ a pokusit se nás obejít. Musíme je udržet zaměstnané tady, což by mohlo znamenat natlačit se do kopců. Obvykle by nás to přišlo draho, ale teď…“ Zavrtěl hlavou, znovu přešel k průchodu a podíval se jím na přední linie. „Tvoje Aes Sedai tohle bojiště ovládly, matko. Nikdy jsem nic takového neviděl.“

„Má svůj důvod,“ odvětila, „že Stín udělal vše, co bylo v jeho moci, aby Bílou věž zničil. On to věděl. Bílá věž je schopná tuto válku ovládnout.“

„Budeme si muset dávat pozor na hrůzopány,“ řekla Siuan, která se probírala papíry. Gawyn předpokládal, že jsou to hlášení zvědů. Navzdory tomu, že ušetřil její život, toho o Siuan Sanče moc nevěděl, ale Egwain běžně hovořila o tom, jak ta žena lační po informacích.

„Ano,“ řekla Egwain. „Přijdou.“

„Černá věž,“ zamračil se Bryne. „Věříš zprávám od urozeného pána Mandragorana?“

„Celým svým životem,“ řekla Egwain.

„Aša’manové, kteří bojují pro nepřítele. Proč Drak Znovuzrozený nic neudělá? Světlo, kdyby se všichni zbývající aša’manové přidali na stranu Stínu…“

Egwain zavrtěla hlavou. „Bryne, chci, abys připravil jezdce a poslal je do okolí Černé věže, kde je stále možné otvírat průchody. Ať co nejrychleji vyrazí za sestrami, které stále táboří u Černé věže.“

„Chceš, aby zaútočily?“ ožil Gawyn.

„Ne. Mají se stáhnout tak daleko, jak je třeba k otevření průchodu, a pak se k nám připojit tady. Další odkládání si nemůžeme dovolit. Chci je mít tady.“

Poklepala prstem na stůl. „Taim a jeho hrůzopáni přijdou. Drželi se od tohoto bojiště dál, a místo toho se soustředili na urozeného pána Mandragorana. To jim umožňuje tamto bojiště ovládnout stejně, jako my ovládáme toto. Vyberu další sestry, které hraničářské armádě pošleme. Nakonec se jim budeme muset postavit.“

Gawyn nic neřekl, ale sevřel rty. Méně sester tady znamenalo více práce pro Egwain a ostatní.

„A teď,“ řekla Egwain, „potřebuji…“ Všimla si Gawynova výrazu a hlas se jí vytratil. „Asi se potřebuji vyspat. Když mě bude třeba, pošlete pro mě do… Světlo, nevím, kde dneska spím. Gawyne?“

„Nechám tě spát ve stanu Maerin Sedai. Při příštím střídání má službu, takže by ti to mělo poskytnout pár hodin nepřerušovaného spánku.“

„Leda by mě bylo zapotřebí,“ připomněla mu Egwain. Vydala se ke vchodu do stanu.

„Jistě,“ řekl Gawyn a následoval ji, ale zavrtěl na Brynea a Siuan hlavou. Bryne se usmál a přikývl. Na bitevním poli bylo jen velmi málo toho, co by naprosto nezbytně vyžadovalo pozornost amyrlin. Přímý dohled nad armádami byl svěřen věžové sněmovně.

Venku Egwain vzdychla a zavřela oči. Jednou paží ji objal a nechal, ať se o něj opře. Trvalo to jen pár vteřin a pak se odtáhla, narovnala a nasadila tvář amyrlin. Tak mladá, pomyslel si, a žádá se od ní tolik.

Samozřejmě nebyla o moc mladší než sám al’Thor. Gawyna potěšilo a trochu překvapilo, že v něm myšlenka na toho muže nevzbudila žádný hněv. Al’Thor vybojuje vlastní boj. Vskutku, to, co ten chlap dělá, není Gawynova věc.

Gawyn Egwain odvedl do části ležení, která patřila Aes Sedai, a několik strážců po obvodu je pozdravilo uctivým kývnutím. Maerin Sedai měla velký stan. Většina Aes Sedai měla dovoleno přinést si s sebou jakékoli přístřeší a nábytek za předpokladu, že si na to dokáží otevřít vlastní průchod a odnesou jim ho jejich vlastní strážci. Kdyby se armáda musela rychle přesunout, tyto věci by zde nechali. Mnohé Aes Sedai se rozhodly přinést si toho jen velmi málo, ale jiné… nu, nebyly zvyklé na prostotu. Maerin byla jednou z nich. Jen málokterá si toho přinesla tolik, co ona.

Před stanem čekali Leilwin a Bayle Domon. To oni Maerin Sedai sdělili, že si na dnešní noc vypůjčují její stan a že nemá nikomu říkat, že v něm bude spát Egwain. Tajemství by mohlo být prozrazeno, kdyby se někdo vyptával – cestou sem se nijak neukrývali – ale pokud by se někdo vyptával, kde amyrlin spí, vzbudilo by to pozornost. Lepší ochranu Gawyn zajistit nedokázal, neboť Egwain nebyla ochotná každý večer cestovat, aby se vyspala jinde.

Jakmile Egwain spatřila Leilwin, ucítila podráždění.

„Říkalas, že si ji chceš držet poblíž,“ řekl Gawyn tiše.

„Nelíbí se mi, že ví, kde spím. Jestli jejich zabijáci skutečně přijdou a budou mě v táboře hledat, právě ona by je ke mně mohla dovést.“

Gawyn potlačil nutkání odporovat. Egwain byla mazaná žena, která dokázala proniknout do podstaty věcí – ale pokud šlo o cokoli seančanského, byla slepá. On na druhé straně došel k tomu, že Leilwin věří. Připadala mu jako někdo, kdo s lidmi jedná přímo.

„Dám na ni pozor,“ řekl.

Egwain se nadechla, aby se uklidnila, a pak se vydala ke stanu a beze slova prošla kolem Leilwin. Gawyn za ní dovnitř nešel.

„Zdá se, že amyrlin je rozhodnutá nenechat mě, abych jí sloužila,“ řekla Leilwin Gawynovi tím výrazným seančanským protaženým přízvukem.

„Nevěří ti,“ odpověděl Gawyn upřímně.

„Znamená na této straně oceánu přísaha tak málo?“ zeptala se Leilwin. „Složila jsem jí přísahu, kterou by neporušil nikdo, dokonce ani Mujami!“

„Temný druh poruší jakoukoli přísahu.“

Žena na něj chladně pohlédla. „Začínám si myslet, že považuje všechny Seančany za temné druhy.“

Gawyn pokrčil rameny. „Bili jste ji a uvěznili, udělali z ní zvíře na vodítku.“

, ne,“ řekla Leilwin. „Kdyby ti jeden pekař upekl odporný chleba, předpokládal bys, že se tě všichni pekaři snaží otrávit? Pche. Nehádej se. Nemá to cenu. Když nemůžu sloužit jí, posloužím tobě. Už jsi dnes jedl, strážce?“

Gawyn zaváhal. Kdy měl naposledy něco k jídlu? Dnes ráno… ne, byl příliš žhavý do boje. Hlasitě mu zakručelo v břiše.

„Vím, že ji tu nenecháš,“ řekla Leilwin, „obzvlášť ne pod dohledem Seančanky. Pojď, Bayle. Přineseme tomuhle hlupákovi něco k jídlu, aby neomdlel, kdyby dorazili nájemní vrazi.“ Odkráčela a její mohutný illiánský manžel ji následoval. Chlapík po něm vrhl přes rameno pohled, kterým by se dala vyčinit kůže.

Gawyn vzdychl a usadil se na zemi. Z kapsy vytáhl tři černé prsteny; jeden si vybral a zbývající dva schoval zpátky do kapsy.

Vždycky, když mluvili o nájemných vrazích, začal přemýšlet o prstenech, které vzal Seančanům, kteří přišli Egwain zabít. Prsteny byly ter’angrialy. S jejich pomocí se ty Krvavé nože pohybovaly rychle a splývaly se stíny.

Zvedl prsten ke světlu. Nepodobal se žádnému ter’angrialu, který kdy viděl, ale předmět síly mohl mít jakoukoli podobu. Prsteny byly vyrobeny z nějakého těžkého černého kamene, který nepoznával. Zvnějšku byly vyřezávané jako tmy, přestože vnitřni povrch – ta strana, která se dotýkala kůže – byl hladký.

Převracel prsten v prstech. Věděl, že by s ním měl jít za Egwain. Také věděl, jak Bílá věž s ter’angrialy zachází. Zamykaly je, protože se s nimi bály experimentovat. Ale toto byla Poslední bitva. Jestli někdy nastala chvíle, kdy podstoupit riziko…

Rozhodl ses stát v Egwainině stínu, Gawyne, připomněl si. Rozhodl ses, že ji budeš chránil, že budeš dělat to, co od tebe potřebuje. Ona v této válce vyhrávala, ona a Aes Sedai. Dovolí si na ni začít žárlit, jako předtím žárlil na al’Thora?

„Je to to, co si myslím?“

Gawyn prudce zvedl hlavu a sevřel prsten v pěsti. Leilwin a Bayle Domon zašli do jídelního stanu a přinesli mu misku s jídlem. Podle vůně to zase byly dušené kroupy. Kuchaři je pepřili tak silně, že se z toho člověku téměř zvedal žaludek. Gawyn měl podezření, že to dělají proto, že v černých vločkách pak nejsou vidět kousky obilních molů.

Nesmím se chovat, jako bych dělal něco podezřelého, napadlo ho okamžitě. Nesmím ji nechat jít za Egwain.

„Tohle?“ zeptal se a zvedl prsten. „Je to jeden z prstenů, které jsme vzali seančanským vrahům, kteří se pokoušeli Egwain zabít. Předpokládáme, že je to nějaký ter’angrial, ačkoli o takovém Bílá věž ještě neslyšela.“

Leilwin tiše zasykla. „Tyhle dostanete jenom od císařovny, kéž…“ Zarazila se a zhluboka nadechla. „Takový prsten smí nosit jenom ten, kdo je jmenován Krvavým nožem, ten, kdo svůj život věnoval císařovně. Kdyby sis ho nasadil ty, bylo by to velice, velice zlé.“

„Naštěstí,“ řekl Gawyn, „ho nenosím.“

„Tyto prsteny jsou nebezpečné,“ řekla Leilwin. „Moc toho o nich nevím, ale říká se, že zabijí ty, kdo je nosí. Nedovol, aby se prstenu dotkla tvá krev, nebo ho spustíš, a to by mohlo být smrtící, strážce.“ Podala mu misku s jídlem a pak odešla.

Domon za ní nešel. Illiánec se poškrábal v krátkých vousech. „Moje žena, ona není vždycky zrovna nejvstřícnější ženská,“ řekl Gawynovi, „ale je silná a moudrá. Udělal bys dobře, kdybys ji poslouchal.“

Gawyn schoval prsten do kapsy. „Egwain by mi ho především nikdy nedovolila nosit.“ To byla pravda. Kdyby o něm věděla. „Vyřiď své ženě, že to varování oceňuju. Měl bych vás upozornit, že ta záležitost s nájemnými vrahy amyrlin stále ještě dráždí. Navrhuju, abyste se otázce Krvavých nožů nebo jejich ter’angrialů vyhnuli.“

Domon přikývl a pak se vydal za Leilwin. Gawyn se za svůj podvod zastyděl jen trochu. Neřekl nic, co by nebyla pravda. Jenom nechtěl, aby mu Egwain pokládala nepříjemné otázky.

Prsten a jeho bratři něco představovali. Nebylo to jako se strážci. Stát Egwain po boku, sledovat, zda jí nehrozí nebezpečí… takové to bylo se strážci. On změní bitvu tím, že jí bude sloužit, ne že vyjede jako nějaký hrdina.

Jedl kroupy a opakoval si to stále dokola. Když dojídal, byl si téměř jistý, že tomu věří.

Přesto Egwain o prstenech neřekl.

Rand si vzpomněl na to, když poprvé spatřil trolloka. Ne když zaútočili na jejich statek v Dvouříčí. Skutečně poprvé, kdy je spatřil. Během předchozího věku.

Přijde čas, kdy už nebudou existovat, pomyslel se, když spřádal oheň a vzduch a vytvářel výbušnou stěnu z plamenů, která se s řevem probrala k životu uprostřed smečky trolloků. Nedaleko od něj muži z Perrinovy vlčí gardy zvedli meče na znamení díků. Rand na ně kývl. Prozatím na sebe v této bitvě vzal podobu Jura Gradyho.

Kdysi trolloci zemi nesužovali. Mohli by se k tomu vrátit. Kdyby Rand Temného zabil, stalo by se to okamžitě?

Z plamenů jeho ohnivé stěny mu na čele naskakoval pot. Opatrně natáhl sílu z angrialu v podobě tlouštíka – nemohl si dovolit vypadat příliš silně – a srazil tady na bojišti západně od řeky Alguenji další skupinu trolloků. Elainina vojska překročila Erinin a zemi směrem na východ a čekala, až budou vybudovány mosty přes Alguenju. Ty už byly téměř hotové, ale mezitím je dohnal předvoj trolloků a Elainino vojsko zaujalo obranné postavení, aby je zadrželo, než budou moci řeku překročit.

Rand jim rád pomohl. Skutečný Jur Grady odpočíval v ležení v Kandoru, vyčerpaný léčením. Příhodná tvář, kterou si Rand mohl nasadit a nepřitahovat pozornost Zaprodanců.

Vřískot hořících trolloků ho uspokojoval. Když se blížil konec války jediné síly, tento zvuk miloval. Vždycky v něm vyvolával pocit, že něco dělá.

Když trolloky viděl poprvé, netušil, co jsou zač. Jistě, věděl o Aginorových experimentech. Luis Therin o něm nejednou prohlásil, že je šílenec. Nechápal to; mnoho jich to nechápalo. Aginor své projekty miloval až příliš. Luis Therin udělal chybu, když předpokládal, že Aginor, podobně jako Semirhage, miluje mučení jen pro ně samotné.

A pak přišli zplozenci Stínu.

Netvoři dál hořeli a v křečích škubali končetinami.

Rand se nicméně obával, že by tyhle věci mohly být znovuzrození lidé. Aginor k vytvořeni trolloků a myrddraalů používal lidi. Byl toto něčí osud? Být znovu zrozen jako takovýto zvrácený výtvor? Z té představy se mu dělalo zle.

Zkontroloval oblohu. Mraky začaly ustupovat, tak jako kolem něj vždy. Mohl by je přinutit, aby to nedělaly, ale… ne. Lidé potřebovali Světlo a on zde nemohl bojovat příliš dlouho, aby nezačalo být zřejmé, že jeden z aša’manů je na svou tvář příliš silný.

Rand dovolil světlu přijít.

Po celém bitevním poli lidé vzhlíželi k obloze, když je zalilo slunce a temné mraky ustupovaly.

Dost bylo schovávání, pomyslel si Rand, sňal zrcadlovou masku a zvedl nad hlavu ruku zaťatou v pěst. Spředl vzduch, oheň a vodu a vytvořil sloup světla, který se z něj zvedal k obloze. Vojáci po celém bojišti začali jásat.

Nepřivolá pasti, které na něj Temný nastražil. Prošel průchodem zpátky na Merrilor. Nikdy nezůstával na bojišti dlouho, ale vždy se před odchodem ukázal. Nechal mračna roztrhat, ukázal, že tady je, a pak se stáhl.

Na místě pro cestování na Merriloru na něj čekala Min. Ohlédl se, když se průchod zavíral a on za sebou nechával lidi, ať bojují bez něj. Min mu položila ruku na paži. Děvy tady na něj čekaly; zdráhavé mu dovolily bojovat samotnému, neboť věděly, že jejich přítomnost by jej prozradila.

„Vypadáš smutně,“ řekla Min tiše.

Někde ze severu vanul horký vítr. Vojáci poblíž mu salutovali. Měl tady převážně lidi z Arad Domanu, Taireny a Aiely. Útočná síla pod velením Rodela Ituraldeho a krále Darlina, která se pokusí udržet údolí Thakan’dar, zatímco bude Rand bojovat s Temným.

Už téměř nastal čas. Stín ho viděl bojovat na všech frontách. Postupně se zapojil do boje u Lana, Egwain i Elain. Touto dobou Stín vrhl většinu svých vojsk na jih. Chvíle, kdy Rand zaútočí na Šajol Ghúl, už byla téměř zde.

Podíval se na Min. „Moirain mě kvůli těm útokům považuje za hlupáka. Tvrdí, že to, čeho dosáhnu, nestojí ani za to malé riziko.“

„Moirain má nejspíš pravdu,“ řekla Min. „Často ji má. Ale já mám raději, když jsi člověk, který to udělá. To je člověk, který může porazit Temného: muž, který nedokáže sedět a spřádat plány, zatímco ostatní umírají.“

Rand jí položil ruku kolem pasu. Světlo, co by bez ní dělal? Padl bych, odpověděl si. Během těch temných měsíců… Zaručeně bych padl.

Za Min Rand spatřil přicházet šedovlasou ženu. A za ní se menší postava v modrém zastavila a nezastřeně vyrazila opačným směrem. Kadsuane a Moirain se v ležení jedna druhé širokým obloukem vyhýbaly. Měl dojem, že v Moiraininých očích zahlédl náznak hněvu, když si uvědomila, že Kadsuane si Randa všimla první.

Kadsuane došla k němu, pak ho obešla a prohlédla si jej od hlavy k patě. Několikrát sama pro sebe přikývla.

„Snažíš se rozhodnout, jestli na ten úkol stačím?“ zeptal se Rand Kadsuane hlasem, v němž nijak nedával najevo své pocity – tentokrát rozmrzelost.

„Nikdy jsem o tom neuvažovala,“ řekla Kadsuane. „Dokonce ještě dřív, než jsem zjistila, že ses znovu zrodil, nikdy jsem neuvažovala o tom, jestli z tebe dokážu udělat muže, kterým musíš být. Úvahy, přinejmenším takové, jsou pro hlupáky. Jsi hlupák, Rande al’Thore?“

„Na takovou otázku se nedá odpovědět,“ řekla Min. „Když odpoví, že je, tak se z něj hlupák stane. Když odpoví, že není, pak naznačuje, že už nehledá další moudrost.“

„Pche. Moc čteš, dítě.“ Zdálo se, že to Kadsuane říká s láskou. Obrátila se k Randovi. „Doufám, že jí dáš něco hezkého.“

„Jak to myslíš?“ zeptal se Rand.

„Dáváš lidem dary,“ řekla Kadsuane, „připravuješ se tak na smrt. Je to běžné u starých lidí nebo u těch, kteří míří do bitvy, o níž nevěří, že ji můžou vyhrát. Meč pro tvého otce, ter’angrial pro andorskou královnu, koruna pro Lana Mandragorana, šperky pro to aielské děvče, a pro tuhle…“ Kývla na Min.

Ran ztuhl. Na jisté úrovni věděl, co dělá, ale slyšet to takto bylo znepokojivé.

Min se zamračila. Její stisk na jeho paži zesílil.

„Pojď se se mnou projít,“ řekla Kadsuane. „Jen ty a já, urozený pane Draku.“ Pohlédla na něj. „Jestli chceš.“

Min se na Randa podívala, ale on ji poplácal po rameni a přikývl. „Sejdeme se ve stanu.“

Vzdychla, ale vzdálila se. Kadsuane už vyrazila po pěšině. Rand musel kousek klusat, aby ji dohnal. Nejspíš se jí to líbilo.

„Moirain Sedai tvé průtahy zneklidňují,“ řekla Kadsuane.

„A co si myslíš ty?“

„Myslím, že v sobě má určitou moudrost. Já nicméně tvůj plán nepokládám za úplnou pitomost. Ale už nesmíš moc dlouho otálet.“

Záměrně neřekl, kdy vydá rozkaz k útoku na Šajol Ghúl. Chtěl, ať se všichni dohadují. Když nikdo v jeho okolí nebude vědět, kdy udeří, byla slušná šance, že to nebude vědět ani Temný.

„Ovšem,“ pokračovala Kadsuane, „nejsem tady, abych mluvila o tvých průtazích. Mám dojem, že Moirain Sedai má tvou… výuku v této záležitosti pevně v rukou. Mnohem větší starosti mi dělá něco jiného.“

„A to je?“

„Že očekáváš, že umřeš. Že toho tolik rozdáváš. Že se ani nesnažíš přežít.“

Rand se zhluboka nadechl. Za nimi je sledovala skupina Děv. Prošli kolem malého tábora hledaček větru, které se shlukly a rozmlouvaly nad Větrnou mísou. Obrátily k němu a Kadsuane nevzrušené tváře.

„Nech mě jít za mým osudem, Kadsuane,“ řekl Rand. „Objal jsem smrt. Až přijde, přijmu ji.“

„To mě těší,“ odvětila, „a nemysli si – ani na okamžik – že bych nevyměnila tvůj život za svět.“

„To dáváš jasně najevo už od začátku,“ řekl Rand. „Tak proč si teď dělat starosti? Ten boj si vyžádá můj život. Musí to tak být.“

„Nesmíš předpokládat, že zemřeš,“ řekla Kadsuane. „Dokonce i když je to téměř nevyhnutelné, nesmíš to považovat za naprosto nevyhnutelné.“

„Elain říkala víceméně totéž.“

„Tak to alespoň jednou v životě promluvila moudře. Což je lepší výsledek, než jsem u ní předpokládala.“

Rand se odmítl nechat tou poznámkou vyprovokovat a Kadsuane uklouzl úsměv. Těšilo ji, jak se nyni dokáže ovládat. Proto ho zkoušela.

Copak ty zkoušky nikdy neskončí?

Ne, pomyslel si. Dokud nepřijde ta poslední. Ta, na níž záleží nejvíc.

Kadsuane se na cestičce zastavila, takže on také. „Máš pro mě taky dárek?“

„Ty dávám těm, které mám rád.“

To u ní vyvolalo skutečný úsměv. „Naše vztahy nebyly vždycky úplně bezproblémové, Rande al’Thore.“

„Tak se to dá taky říct.“

„Nicméně,“ pokračovala a nespouštěla z něj oči, „chci, abys věděl, že jsem potěšena. Dopadl jsi dobře.“

„Takže mám tvoje svolení zachránit svět?“

„Ano.“ Zvedla pohled vzhůru, kde na obloze vřela temná mračna. V jeho přítomnosti se začala trhat, protože se nepokoušel ji zakrýt nebo jím bránit.

„Ano,“ zopakovala Kadsuane, „máš mé svolení. Pokud to uděláš brzy. Ta temnota roste.“

Jakoby v souladu s jejími slovy zaduněla země. V poslední době k tomu docházelo stále častěji. Tábor se zatřásl, lidé klopýtali a tvářili se ostražitě.

„Přijdou Zaprodanci,“ řekl Rand. „Až vstoupím dovnitř. Někdo se jim bude muset postavit. Mám v úmyslu požádat Aviendhu, aby vedla ty, kdo se jim postaví na odpor. Hodila by se jí tvoje pomoc.“

Kadsuane přikývla. „Odvedu svou práci.“

„Vezmi Alivii,“ řekl Rand. „Je silná, ale mám obavy nechat ji s ostatními. Ona nechápe hranice tak, jak by měla.“

Kadsuane opět přikývla a při pohledu na výraz v jejích očích jej napadlo, zda už to přesně tak neměla v plánu. „A Černá věž?“

Rand zatnul zuby. Černá věž byla past. Věděl, že je to past. Taim chtěl Randa nalákat na místo, odkud nemohl uniknout pomocí průchodu.

„Poslal jsem na pomoc Perrina.“

„A tvoje odhodlání, že tam půjdeš sám?“

Musím jim pomoct. Nějak. Nechal jsem Taima dát je dohromady. Nemůže mu je jen tak nechat…

„Pořád si nejsi jistý,“ řekla nespokojeně Kadsuane. „Riskoval bys život, životy nás všech tím, že vlezeš do pasti.“

„Já…“

„Jsou volní.“ Kadsuane se obrátila k odchodu. „Taima a jeho muže z Černé věže vyhnali.“

„Cože?“ zeptal se Rand naléhavě a popadl ji za paži.

„Tvoji muži se osvobodili,“ řekla Kadsuane. „I když podle toho, co mi řekli, to při tom pěkně schytali. Ví to jen pár lidí. Možná bude nějakou dobu trvat, než je královna Elain bude moct využít v boji. Podrobnosti neznám.“

„Osvobodili se?“ zopakoval Rand.

„Ano.“

Dokázali to. Nebo Perrin.

Rand zajásal, ale pocit viny ho zalil jako vlna. O kolik jich přišli? Kdyby tam šel, mohl je zachránit? Už o jejich zlé situaci věděl celé dny, a přesto je nechal být a poslechl Moirainino naléhavé přesvědčování, že je to past, kterou si nemůže dovolit nechat sklapnout.

A oni z ní nyní unikli.

„Kéž bych z tebe dokázala vytáhnout odpověď,“ řekla Kadsuane, „na otázku, cos tam chtěl udělat.“ Vzdychla a pak zavrtěla hlavou. „Máš v sobě praskliny, Rand al’Thore, ale budeš muset stačit.“

Odešla.

„Deepe byl dobrý chlap,“ řekl Antail. „Přežil pád Maradonu. Stál na hradbě, když vybuchla, ale přežil a bojoval dál. Nakonec si pro něj přišli hrůzopáni, seslali výbuch a skoncovali s ním. Deepe proti nim do poslední chvíle vrhal tkaniva. Zemřel dobře.“

Malkierští vojáci pozvedli k Antailovi poháry v pozdravu padlým. Lan zvedl vlastní, ačkoli stál těsně mimo kruh mužů kolem ohně. Přál si, aby byl Deepe poslechl rozkazy. Zavrtěl hlavou a obrátil do sebe víno. Přestože byla noc, Lanoví muži byli na řadě, aby zůstali vzhůru pro případ útoku.

Lan obracel pohár mezi prsty a opět přemýšlel o Deepem. Zjistil, že se na muže nedokáže zlobit. Deepe chtěl zabít jednoho z nejnebezpečnějších usměrňovačů, které Stín má. Lan nemohl tvrdit, že kdyby podobnou příležitost dostal on, zahodil by ji.

Muži dál připíjeli padlým. Stala se z toho každovečemí tradice, která se rozšířila po všech hraničářských leženích. Lan považoval za povzbudivé, že jeho muži začínají brát Antaila a Narišmu za jednoho z nich. Aša’manové se drželi stranou, ale Deepeho smrt mezi nimi a obyčejnými vojáky vytvořila pouto. Teď už si smrt vybrala svou daň mezi všemi. Chlapi viděli, jak Antail truchlí, a pozvali ho, ať pronese přípitek.

Lan odešel od ohně, prošel ležením a cestou se zastavil u koní, aby se podíval, jak se daří Mandarbovi. Hřebec se držel dobře, přestože měl na levé slabině velkou ránu, kde už mu nikdy znovu nenaroste srst; zdálo se, že se zranění dobře hojí. Pacholci si stále šeptali o tom, jak se zraněný kůň po boji, v němž padl Deepe, vynořil z noční tmy. Toho dne v boji zemřelo nebo bylo vyhozeno ze sedla mnoho jezdců. Jen velmi málo koní trollokům uteklo a vrátilo se do tábora.

Lan Mandarba poplácal po krku. „Brzo si odpočineme, kamaráde,“ řekl potichu. „Slibuju.“

Mandarb ve tmě zafrkal a nedaleko pár dalších koní zaržálo.

„Vybudujeme si domov,“ řekl Lan. „Až bude Stín poražen, Nyneiva a já znovu získáme Malkier. Pole zase rozkvetou a vyčistíme jezera. Zelené pastviny. Už žádní trolloci, se kterými by bylo třeba bojovat. Budeš vozit děti, kamaráde. Budeš moct trávit dny v klidu, jíst jablka a vybírat si z nejlepších klisniček.“

Už to bylo velice dlouho, co Lan přemýšlel o budoucnosti a cítil při tom něco, co alespoň připomínalo naději. Bylo zvláštní, že ji našel teď, na tomto místě, v této válce. Byl tvrdý muž. Občas měl pocit, že toho má víc společného s kameny a pískem než s muži, kteří se společně smáli u ohně.

Tohle ze sebe udělal. Byl to člověk, jímž potřeboval být, člověk, který bude jednoho dne moci vyrazit do Malkieru a pozdvihnout čest své rodiny. Rand al’Thor začal tou skořápkou pronikat a pak ji Nyneivina láska celou rozervala na kusy.

Zajímalo by mě, jestli si to Rand vůbec kdy uvědomil, uvažoval Lan, zatímco vytahoval hřeblo a začal se starat o Mandarbovu srst. Lan věděl, jaké to je, být od dětství vyvolený zemřít. Věděl, jaké to je, být nasměrován k Momě a dozvědět se, že tam obětuje život. Světlo, to věděl. Rand al’Thor se nejspíš nikdy nedozví, jak podobní si jsou.

Lan Mandarba nějakou dobu hřebelcoval, přestože byl unavený až do morku kostí. Možná měl jít spát. Nyneiva by mu řekla, aby se šel vyspat. Přehrál si ten rozhovor v hlavě a dovolil si úsměv. Vyhrála by, protože by mu vysvětlila, že generál potřebuje spát a tady je spousta čeledínů, kteří se o koně postarají.

Nyneiva tu však nebyla. Hřebelcoval dál.

K řadě koní někdo přicházel. Lan samozřejmě uslyšel kroky dávno předtím, než osoba dorazila. Urozený pán Baldhere si z věcí pacholků vzal hřeblo, kývl na jednoho ze strážných a zamířil k vlastnímu koni. Teprve pak si všiml Lana.

„Urozený pane Mandragorane?“ řekl.

„Urozený pane Baldhere,“ odpověděl Lan a na Kandořana kývl. Mečonoš královny Ethenielle byl štíhlý muž s bílými prameny v jinak černých vlasech. Přestože Baldhere nebyl jedním z hlavních kapitánů, byl to dobrý velitel a od smrti svého krále sloužil Kandoru dobře. Mnozí předpokládali, že se královna za Baldhereho provdá. To bylo samozřejmě bláhové; Ethenielle na něho hleděla jako na bratra. Kromě toho by každý, kdo by tomu věnoval pozornost, věděl, že Baldhere zjevně dává před ženami přednost mužům.

„Omlouvám se, že tě ruším, Dai Šane,“ řekl Baldhere. „Nenapadlo mě, že tu bude někdo jiný.“ Obrátil se k odchodu.

„Už jsem skoro hotový,“ řekl Lan. „Nenech se rušit.“

„Pacholci se o koně starají dobře,“ řekl Baldhere. „Nepřišel jsem sem kontrolovat jejich práci. Zjistil jsem, že občas mi nějaká prostá a známá činnost pomáhá přemýšlet.“

„Nejsi sám, kdo si toho všiml,“ řekl Lan a dál hřebelcoval Mandarba.

Baldhere se uchechtl a pak chvíli mlčel. Nakonec promluvil. „Dai Šane,“ řekl, „dělá ti urozený pán Agelmar starosti?“

„V jakém směru?“

„Bojím se, že se příliš přepíná,“ řekl Baldhere. „Některá jeho rozhodnutí… mě matou. Není to v tom, že by se ohledně bitvy rozhodoval špatně. Prostě mi jen jeho rozhodnutí připadají příliš agresivní.“

„Je válka. Netušil jsem, že při porážce nepřítele může být člověk příliš agresivní.“

Baldhere chvíli mlčel. „Jistě. Ale všiml sis ztráty dvou jízdních švadron urozeného pána Yokaty?“

„To bylo nešťastné, ale chyby se stávají.“

„Takovouhle chybu neměl urozený pán Agelmar vůbec udělat. Už zažil situace, jako je tahle, Dai Šane. Měl to předvídat.“

Došlo k tomu při jednom z posledních nájezdů proti trollokům. Aša’manové zapalovali Fal Eisen a okolní krajinu. Na Agelmarův rozkaz Yokata se svými jezdci objel velký kopec, aby zaútočil na pravé křídlo trollocké armády, postupující na aša’many. Agelmar měl v úmyslu použít klasický obchvat a vyslat další jízdu proti nepřítelovu levému křídlu a aša’manové by se obrátili a čelili trollokům zepředu.

Jenže velitelé Stínu manévr prohlédli. Než mohli Agelmar a aša’manové zasáhnout, početný kontingent trolloků přešel kopec a zaútočil na Yokatovo pravé křídlo, zatímco zbytek se s Yokatou střetl čelně a jeho jezdce obklíčil.

Jezdce pobili do posledního. Vzápětí poté se trolloci vrhli na asa’many, kteří se stěží dokázali zachránit.

„Je unavený, Dai Šane,“ řekl Baldhere. „Já Agelmara znám. Kdyby byl vzhůru a ve střehu, nikdy by takovou chybu neudělal.“

„Baldhere, takovou chybu by mohl udělat každý.“

„Urozený pán Agelmar je jeden z hlavních kapitánů. Měl by bitvu vidět jinak než obyčejní muži.“

„Víš jistě, že od něj nečekáš trochu moc?“ zeptal se Lan. „Agelmar je jenom člověk. Jako konec konců my všichni.“

„Já… Snad máš pravdu,“ řekl Baldhere s rukou položenou na meči, jako by měl obavy. Samozřejmě u sebe neměl královninu zbraň – tu nosil jen tehdy, když jednal jejím jménem. „Myslím, že to je asi instinkt, Lane. Svrbí mě to. Agelmar vypadá hodně unaveně a já se bojím, že to ovlivňuje jeho schopnost plánovat. Prosím, jenom na něj dávej pozor.“

„Budu,“ slíbil Lan.

„Děkuju ti,“ řekl Baldhere. Teď už nevypadal tak ustaraně, jako když přišel.

Lan Mandarba naposledy poplácal, nechal Baldhereho, ať se postará o svého koně, a vydal se ležením k velitelskému stanu. Vešel dovnitř; stan byl osvětlený a dobře střežený, nicméně vojáci na stráži neměli výhled na válečné mapy.

Lan obešel závěsy, které zakrývaly vchod, a kývl na dva šajnarské velitele, Agelmarovy podřízené, kteří v této vnitřní svatyni byli. Jeden studoval mapy, rozložené na podlaze. Samotný Agelmar zde nebyl. Vůdce potřebuje někdy spát.

Lan si dřepl a zahleděl se na mapu. Vypadalo to, že po zítřejším ústupu se dostanou na místo zvané Krvavé prameny, pojmenované podle toho, jak se kvůli zbarvení kamenů pod hladinou zdálo, že má voda rudou barvu. U Krvavých pramenů budou mít díky přilehlým kopcům mírnou výškovou převahu a Agelmar měl v úmyslu na trolloky zaútočit pomocí spolupracujících lučištníků a jízdy. A samozřejmě budou dál vypalovat zemi.

Lan v kleče na jednom koleni pročítal Agelmarovy poznámky o tom, která armáda by měla kde bojovat a jak útoky rozdělí. Bylo to náročné, ale nic z toho Lanovi nepřipadalo nijak zvlášť znepokojivé.

Zatímco studoval situaci, závěs ve vchodu zašustil a vstoupil sám Agelmar, zabraný do tichého rozhovoru s urozenou paní Elis ze Saldeie. Když spatřil Lana, zarazil se a tiše se své společnici omluvil. Přistoupil k Lanovi.

Agelmar neměl únavou pokleslá ramena, ale Lan se naučil hledat známky únavy hlouběji než jen v držení těla. Zarudlé oči. Dech, který byl slabě cítit buřinou, rostlinou, která se žvýkala, aby si člověk udržel jasnou hlavu, když je příliš dlouho vzhůru. Agelmar byl unavený – ale to i všichni ostatní v ležení.

„Schvaluješ to, co vidíš, Dai Šane?“ zeptal se Agelmar a klekl si.

„Na ústup je to velice agresivní.“

„Můžeme si dovolit něco jiného?“ zeptal se Agelmar. „Za sebou zanecháváme lány spálené země a ničíme Šajnar téměř tak jistě, jako kdyby se ho zmocnil Stín. Ten popel zchladím trolločí krví.“

Lan přikývl.

„Přišel za tebou Baldhere?“ zeptal se Agelmar.

Lan prudce vzhlédl.

Agelmar se nuceně usmál. „Předpokládám, že šlo o ztrátu Yokaty a jeho mužů?“

„Ano.“

„Rozhodně to byla chyba,“ řekl Agelmar. „Byl jsem zvědavý, jestli to na mě někdo vytáhne; Baldhere věří, že jsem nikdy neměl takovou chybu udělat.“

„Myslí si, že se příliš přepínáš.“

„V taktice se vyzná,“ řekl Agelmar, „ale neví toho tolik, jak si myslí. Má hlavu plnou historek o hlavních kapitánech. Nejsem dokonalý, Dai Šane. Tohle nebude moje jediná chyba. Uvědomím si je, jako jsem si uvědomil tuhle, a poučím se z nich.“

„Ale i tak bychom se možná měli postarat, aby sis dopřál víc spánku.“

„Jsem naprosto v pořádku, urozený pane Mandragorane. Znám svoje hranice; poznával jsem je celý život. Tato bitva mě dostane až na hranici možností a já jí to musím dovolit.“

„Ale…“

„Vystřídej mě, nebo mě nech na pokoji,“ přerušil ho Agelmar. „Nechám si poradit – nejsem hlupák – ale nenechám svá rozhodnutí zpochybňovat.“

„Tak dobře,“ řekl Lan. „Věřím, že se rozhoduješ moudře.“

Agelmar přikývl a sklopil pohled k mapám. Když se Lan konečně zamířil pryč, aby si šel lehnout, stále ještě pracoval na svých plánech.