Vzpomínka na světlo

KAPITOLA 27 Do vlastních řad

Gareth Bryne dlouhými kroky kráčel ležením, které postavil na arafelské straně hranice s Kandorem, několik stovek kroků východně od brodu, a nevšímal si vojáků, kteří se mu snažili salutovat. Po jedné jeho straně spěchala Siuan, na druhé posel s hlášeními. Následoval je houf stráží a sloužících, kteří nesli mapy, atrament a papír.

Celé to zatracené místo se otřásalo výbuchy síly. Příšerný rámus a pohroma… bylo to jako stát uprostřed skalního sesuvu.

Zápach kouře už mu přestal dělat starosti. Byl všudypřítomný. Přinejmenším některé z těch ohňů uhasili; ty seančanské usměrňovačky se rozmístily u řeky a vytahovaly z ní proudy vody.

Nedaleko se s rachotem zřítil k zemi stojan s kopími, když ležení nedaleko zasáhla vlna jediné síly. Bryne klopýtl a kolem něj a Siuan přelétla sprška hlíny a oblázků, které mu s řinčením narážely do přilby a kyrysu.

„Mluv dál, chlape,“ vyštěkl na posla, který se jmenoval Holcom.

„Ehm, ano, můj pane.“ Vytáhlý muž měl koňskou tvář. „Aes Sedai na červeném, zeleném a modrém pahorku se všechny drží. Šedé ustoupily a bílé hlásí, že jim docházejí síly.“

„Ostatní Aes Sedai už budou taky unavené,“ řekla Siuan. „Nepřekvapuje mě, že to bílé přiznaly jako první. Pro ně to nebude hanba, jen další skutečnost.“

Bryne zabručel a nevšímal si další spršky hlíny, která je zasypala. Nesměl se zastavit. Stín měl nyní příliš mnoho průchodů. Pokusí se udeřit na jeho velitelské stanoviště. To by na jejich místě udělal on. Nejlepší odpovědí na takovou strategii bylo nemít velitelské stanoviště, přinejmenším ne takové, které lze snadno najít.

Vzato kolem a kolem se bitva odehrávala podle plánu. Občas bylo překvapující, když se tak dělo; na bojišti jste čekali, že při každé změně budete muset od základů přebudovat taktiku – ale pro jednou vše běželo hladce.

Aes Sedai bušily do Šařanů z vrcholků jižně od brodu, podporované neustálým krupobitím střel od lučištníků, rozmístěných na svazích těsně pod nimi. Důsledkem bylo, že velitel Šařanů – Demandred osobně – nemohl všechny své vojáky vrhnout proti obráncům na řece. Stejně tak nemohl se všemi vojáky zaútočit proti Aes Sedai – ty by se pomocí cestování přesunuly pryč – takže plně se zaměřit na ně by znamenalo vystavit se a přitom získat jen velmi málo. Místo toho své vojsko rozdělil, poslal trolloky z pravého křídla ke kopcům – utrpí těžké ztráty, ale zaměstná tak Aes Sedai – a své Šařany přivedl, aby se pustili do boje s hlavními silami Bílé věže u řeky.

Pozornost nepřátelských usměrňovaček směřovala převážně na Seančany. To ovšem některým šarským usměrňovačkám nezabránilo, aby na Bryneův tábor za řekou nevrhaly oheň. Nemělo cenu dělat si starosti, že vás zasáhnou. Tady byl stejně v bezpečí jako kdekoli jinde, leda snad že by ustoupili až do Bílé věže. Nedokázal vystát představu, že sedí někde v bezpečí v pokoji na míle daleko od bitevního pole.

Světlo, pomyslel si. Takhle to nejspíš velitelé budou v budoucnosti dělat. Bezpečné velitelské stanoviště, dostupné pouze průchody. Generál však potřeboval cítit, jak bitva probíhá. To nemohl dělat z místa míle a míle daleko.

„Jak se daří pikenýrům na jednotlivých kopcích?“

„Velmi dobře, můj pane,“ odpověděl Holcom. „Tak dobře, jak se dá čekat po hodinách odrážení trolloků.“ Bryne v polovině každého kopce umístil obranné řady pikenýrů; každého trolloka, kterému by se podařilo kordónem proniknout, mohli shora sestřelit lučištníci, aniž by Aes Sedai rušili při práci. „Ale píky, které chrání červené adžah na prostředním kopci, budou brzy potřebovat posilu; při posledním útoku tam ztratili hodně mužů.“

„Budou muset ještě chvíli vydržet. Ty červené jsou dost nebezpečné, aby se postaraly o všechny trolloky, kteří přes pikenýry proniknou.“ Alespoň v to doufal. Další výbuch srovnal nedaleký stan se zemí. „Co oddíly lučištníků tam nahoře?“ Bryne odkopl z cesty spadlou halapartnu.

„Některým začínají docházet šípy, můj pane.“

S tím ovšem nemohl moc udělat. Ohlédl se k brodu, ale tam vládl chaos. Hryzalo ho, že je tak blízko bojů, a přitom neví, jak se jeho vojákům daří.

„Má někdo informace o tom, co se děje u brodu?“ zařval a obrátil se ke svým pobočníkům. „Nevidím jedinou Světlem spálenou věc, jenom chumel těl a ty ohnivé koule, co poletujou sem a tam a všechny nás oslepujou!“

Holcom zbledl. „Ty Seančanky usměrňujou, jako by měly rozžhavené železo v… Chci říct, dávají Šařanům zabrat, můj pane. Naše levé křídlo právě utrpělo velké ztráty, ale zdá se, že se obdivuhodně brání.“

„Nedal jsem tam velení nad kopiníky Jonimu?“

„Kapitán Šagrin je mrtvý, můj pane,“ řekl další posel a předstoupil. Na hlavě měl čerstvou ránu. „Právě jsem odtamtud dorazil.“

Ať shořím. Ale Joni si vždy přál padnout v bitvě. Bryne ovládl emoce. „Kdo teď velí?“

„Uno Nomesta,“ řekl posel. „Potom, co Joni padl, nás dal dohromady, ale posílá varování, že na ně hodně tvrdě tlačí.“

„Světlo, Nomesta není ani důstojník!“ Nicméně celé roky cvičil těžkou jízdu a žádný muž nejspíš nebyl v sedle lepší než on. „Dobře, vrať se tam a řekni mu, že mu pošlu nějaké posily.“

Bryne se obrátil zpátky k Holcomovi. „Jdi za kapitánem Denholdem a ať pošle jezdce, které má v záloze, k brodu, aby posílili naše levé křidlo. Uvidíme, co ti Illiánci dokážou! Nesmíme tu řeku ztratit!“

Posel odběhl. Brzy budu muset udělat něco, abych ulevil Aes Sedai. Zařval: „Annah, kde jsi?“

Dva vojáky, kteří spolu nedaleko mluvili, odstrčila podsaditá mladá žena – bývalá členka kupecké stráže a nyní pěšák a spojka ve službách Garetha Brynea – která se protlačila k Bryneovi. „Můj pane?“

„Annah, běž žadonit k té císařské příšeře, co vede Seančany, jestli by byla tak laskavá a půjčila nám část tý svý zatracený kavalerie.“

„Mám to formulovat přesně takhle?“ zeptala se Annah s úsměvem na rtech a zasalutovala.

„Pokud to uděláš, holka, shodím tě ze skály a nechám Yukiri Sedai, ať si na tobě vyzkouší pár těch svých nových padacích tkaniv. Běž!“

Žena se zazubila a pak se rozběhla k místu na cestování, aby jí vytvořili průchod.

Siuan si Brynea změřila. „Jsi čím dál tím nabručenější.“

„Máš na mě dobrý vliv,“ obořil se na ni a vzhlédl, když nad nimi přelétl stín. Sáhl po meči, neboť čekal další letku draghkarů. Místo toho to bylo jedno z těch seančanských létajících zvířat. Uvolnil se.

Ohnivá koule srazila tvora z oblohy. Ten se otáčel a mával hořícími křídly. Bryne zaklel a uskočil, když obrovské zvíře narazilo na pěšinu přímo před ním v místě, kde běžela Annah. Zvířecí mršina se přes ni převalila a porazila jeden ze zásobovacích stanů, plný vojáků a proviantmistrů. Vzápětí dopadl na zem i rakenův jezdec.

Bryne se vzpamatoval, vrhl se vpřed a podlezl pod kusem stanové plachty a tyčí, které zatarasily pěšinu. Dva z jeho gardistů našli vojáka napůl zavaleného křídlem mrtvého zvířete a vyprostili ho, zatímco Siuan si klekla a vytáhla z váčku angrial, aby provedla léčení.

Bryne se přesunul k místu, kde padla Annah. Našel ji rozdrcenou, jak se přes ni převalil padlý raken. „Ať shoří!“ Odsunul myšlenky na padlé stranou a začala se zabývat tím, co udělat dál. „Potřebuju někoho, kdo půjde za Seančany!“

Z jeho doprovodu zůstali v táboře jen dva gardisté a jeden písař. Potřeboval, aby mu Seančané poslali další jezdce; začínal mít pocit, že hodně záleží na tom, aby ty Aes Sedai na kopcích udržel v bezpečí. Konec konců, tam nahoře s nimi byla amyrlin.

„Vypadá to, že půjdeme sami,“ řekl Bryne a poodstoupil od mrtvé Annah. „Siuan, máš dost síly, abys s tím angrialem otevřela průchod?“

Vstala a snažila se zakrýt vyčerpání, ale on ho viděl. „Ano, i když bude tak mrňavý, že se budeme muset proplazit. Tady to moc dobře neznám. Budeme se muset přesunout zpátky doprostřed tábora.“

„Ať shořím!“ řekl Bryne a obrátil se, když od řeky zazněla řada výbuchů. „Na tohle nemáme čas.“

„Můžu jít a nějaké posly nám sehnat,“ řekl gardista. Druhý pomáhal vojákovi, kterého Siuan vyléčila. Muži se podlamovaly nohy.

„Nevím, jestli tady ještě nějací poslové jsou,“ namítl Bryne. „Prostě pojďme…“

„Já půjdu.“

Bryne spatřil Min Farshaw, které se nedaleko zvedala na nohy a oprašovala se. Málem zapomněl, že ji přidělil k jednomu ze zásobovacích pluků jako písaře.

„Nevypadá to, že bych někdy v dohledné době dělala písaře,“ řekla Min, prohlížejíc si zřícený zásobovací stan. „Umím běhat stejně rychle jako kterýkoli z tvých poslů. Co chceš, abych udělala?“

„Najdi seančanskou císařovnu,“ řekl Bryne. „Její tábor leží pár mil severně odtud na arafelské straně. Běž na místo pro cestování; budou vědět, kam tě poslat. Řekni císařovně, že mi musí poslat další kavaleristy. My už nemáme žádné zálohy.“

„Udělám to,“ řekla Min.

Nebyla voják. Nu, vypadalo to, že polovina jeho armády nebyla ještě před pár týdny vojáky. „Běž,“ řekl a pak se usmál. „Odečtu den práce z toho, co mi dlužíš.“

Zrudla. Myslela si, že dovolí ženě zapomenout na svou přísahu? Bylo mu jedno, v čí společnosti se pohybuje. Přísaha je přísaha.

Min běžela týlem armády. V ležení bylo víc stanů a vozíků – přivezených ze skladišť v Tar Valonu nebo Tearu – které měly nahradit ty, o něž přišli při prvním šarském útoku. Všechno tvořilo překážkovou dráhu, kterou se Min musela při hledání místa pro cestování proplést.

Místo pro cestování tvořila řada čtverců, oddělených provazy a očíslovaných nabarvenými prkny, zaraženými do země. Čtveřice žen v šedých šátcích spolu tlumeně rozmlouvala, zatímco jedna z nich držela otevřený průchod pro zásobovací vůz, naložený šípy. Klidní voli ani nezvedli hlavy, když nedaleko od nich narazila do země kometě podobná ohnivá koule a vymrštila rudě žhnoucí kameny do vzduchu a na hromadu svinutých pokrývek, které začaly doutnat.

„Musím se dostat k seančanské armádě,“ řekla Min šedým. „Rozkazy urozeného pána Brynea.“

Jedna ze šedých sester, Ašmanaille, se na ni podívala. Všimla si Mininých spodků a kudm a pak se zamračila. „Elmindredo? Má milá, co ty tady děláš?“

„Má milá?“ zeptala se jedna z ostatních. „To je jedna z písařů, ne?“

„Musím se dostat k seančanské armádě,“ zopakovala Min a hluboce po svém běhu oddechovala. „Rozkazy urozeného pána Brynea.“

Tentokrát se zdálo, že ji slyší. Jedna z žen vzdychla. „Čtverec čtyři?“ zeptala se ostatních.

„Tři, drahoušku,“ odvětila Ašmanaille. „Na čtyřce se každou chvíli může otevřít průchod z lllianu.“

„Tři,“ řekla první a pokynula Min k určenému čtverci. Tam se ve vzduchu objevil malý průchod. „Všichni poslové se plazí,“ poznamenala. „Musíme si zachovat sílu; je nutné dělat průchody tak malé, jak je to rozumné.“

Tohle je rozumné? pomyslela si podrážděně Min, zatímco běžela k malé díře. Klesla na všechny čtyři a prolezla skrz.

Na druhé straně vylezla v kruhu vypálené trávy, označující správné místo. Nedaleko od ní stála dvojice seančanských vojáků s oštěpy zdobenými střapci a tvářemi zakrytými přilbami, podobajícími se hmyzu. Min vyrazila, ale jeden zvedl ruku.

„Jsem posel od generála Brynea,“ řekla.

„Noví poslové čekají tady,“ řekl jeden ze strážných.

„Je to naléhavé!“

„Noví poslové čekají tady.“

Žádného dalšího vysvětlení se jí nedostalo, takže si založila ruce – vyšla z černého kruhu pro případ, že by se otevřel další průchod – a čekala. Viděla odtud na řeku a rozlehlé vojenské ležení podél jejích břehů. Seančani by tuhle bitvu mohli hodně změnit, pomyslela si Min. Je jich opravdu síla. Tady se nacházela daleko od bitvy, pár mil na sever od Bryneova tábora, ale stále dost blízko, aby viděla záblesky světla, jak usměrňující ženy spřádaly smrtící tkaniva.

Přistihla se, že se ošívá, takže se přinutila zůstat v klidu. Výbuchy z usměrňování zněly jako tupé bušení. Zvuky se ozývaly po záblescích světla, jak hrom, který následuje blesk. Proč?

To je jedno, řekla si Min. Potřebovala kavalerii pro Brynea. Alespoň něco dělala. Poslední týden strávila tím, že se zapojovala do každé práce, kterou našla a kde bylo třeba pár rukou navíc. Bylo překvapující, kolik bylo ve válečném ležení kromě samotného boje práce. Nebyla to práce, která by vyžadovala právě ji, ale bylo to lepší, než sedět v Tearu a dělat si starosti o Randa… nebo na něj být naštvaná, že ji zakázal jít k Šajol Ghúlu.

Byla bys tam přítěž, řekla si Min. Víš to. Nemohl si zároveň dělat starosti se záchranou světa a tím, aby ji ochránil před Zaprodanci. Ve světě těch, kteří umějí usměrňovat jako Rand, Elain a Aviendha, bylo někdy těžké necítit se bezvýznamně.

Zalétla pohledem ke strážím. Jednomu se nad hlavou vznášel obraz. Zakrvácený kámen. Zemře následkem pádu z nějakého vysokého místa. Už jí to připadalo jako věčnost, kdy kolem něčí hlavy viděla něco nadějného. Smrt, zkáza, symboly strachu a temnoty.

„A kdopak je tohle?“ zeptal se nezřetelný seančanský hlas. Přišla sem sul’dam, která neměla damane. Žena držela v ruce a’dam a poklepávala si stříbrným obojkem do druhé dlaně.

„Nový posel,“ řekl strážný. „Nikdy předtím průchodem neprošla.“

Min se zhluboka nadechla. „Posílá mě generál Bryne…“

„Všechny posly měl s námi předem probrat,“ řekla sul’dam. Měla tmavou kůži a kudrnaté vlasy po ramena. „Císařovna – kéž žije věčně – musí být chráněna. Náš tábor bude řádně uspořádaný. Každý posel je schválen předem, žádná příležitost pro nájemné vrahy.“

„Já nejsem vrah,“ prohlásila Min rozhodně.

„A ty nože, co máš v rukávech?“ zeptala se sul’dam.

Min sebou trhla.

„To, jak máš spuštěné manžety, to jasně ukazuje, dítě,“ řekla sul’dam, přestože nebyla o nic starší než Min.

„Žena by byla blázen, kdyby chodila po bojišti beze zbraně,“ řekla Min. „Nech mě doručit zprávu některému z generálů. Druhý posel byl zabit, když jednoho z vašich rakenů sestřelili a on spadl z oblohy na náš tábor.“

Sul’dam zvedla obočí. „Já jsem Catrona,“ řekla. „A zatímco jsi v táboře, budeš dělat přesně to, co ti řeknu.“ Obrátila se a mávla na Min, aby šla za ní.

Min za ženou vděčně spěchala ležením. Seančanský tábor se od Bryneova velice lišil. Měli rakeny, kteří nosili zprávy a hlášení, nemluvě o císařovně, kterou bylo třeba chránit. Postavili si tábor daleko od nepřátel. Také vypadal mnohem úhledněji než Bryneovo ležení, které bylo téměř zničeno a znovu postaveno, a v němž byli lidé z mnoha zemí a s různými vojenskými zkušenostmi. Seančanský tábor byl sourodý a plný vycvičených vojáků.

Alespoň tak se Min rozhodla si jeho uspořádanost vykládat. Seančanští vojáci tiše stáli v šicích a čekali na povolání do bitvy. Jednotlivé části tábora byly označené kůly a provazy a všechno bylo dobře uspořádané. Nikdo nepobíhal. Lidé kráčeli cílevědomě, nebo čekali v pohovu. Jakkoli kriticky by člověk mohl o Seančanech mluvit – a Min by se do takového rozhovoru mohla zapojit se spoustou postřehů – rozhodně měli ve věcech pořádek.

Sul’dam odvedla Min do části ležení, kde několik mužů stálo u tlustých knih položených na vysokých stolech. Muži v rouchách a s napůl oholenou hlavou, což značilo výše postavené sloužící, tiše psali záznamy. Mezi stoly se propletla nemravně oděná mladá žena s lakovanými podnosy v rukou, a na každý stůl položila úzký bílý pohárek s kouřící černou tekutinou.

„Přišli jsme teď nedávno o nějaké rakeny?“ zeptala se Catrona mužů. „Byl některý zasažen v letu nepřátelskými marath’damane a mohl spadnout do ležení generála Brynea?“

„Právě dorazilo hlášení o něčem takovém,“ řekl sloužící a uklonil se. „Jsem překvapený, že ses o tom doslechla.“

Catrona se zahleděla na Min a zvedla obočí ještě o něco víc.

„Nečekalas, že je to pravda?“ zeptala se Min.

„Ne,“ řekla sul’dam. Pohnula rukou a zasunula nůž do pochvy na boku. „Pojď za mnou.“

Min vydechla. Nakonec, už se musela vypořádat s Aiely; Seančané jen těžko mohli být stejně naježení jako oni. Catrona ji vedla po další pěšině v ležení a Min byla stále neklidnější. Jak je to dlouho, co ji Bryne poslal? Bylo už příliš pozdě?

Světlo, Seančané měli vše opravdu dobře ohlídané. Na každé křižovatce stáli dva vojáci se zvednutými oštěpy a všechno sledovali hledím těch svých strašných přileb. Neměli by všichni tihle muži být tam venku a bojovat? Nakonec ji Catrona dovedla ke skutečné stavbě. Nebyl to stan. Stěny vypadaly jako hedvábí natažené v dřevěných rámech, podlaha byla dřevěná a střechu pokrývaly šindele. Stavba se nejspíš dala rychle rozložit a přenést, ale působilo to pošetile.

Vchod hlídali mohutní chlapi v černém a červeném brnění. Vypadali nebezpečně. Když kolem nich Catrona prošla, zasalutovali ji. Společně s Min vešly dovnitř a Catrona se poklonila. Ne až k zemi – vypadalo to, že císařovna v místnosti není – ale přesto hluboko, protože uvnitř byla řada urozených. Catrona zalétla k Min pohledem. „Ukloň se, ty hlupačko!“

„Myslím, že raději postojím,“ řekla Min a se založenýma rukama si prohlížela shromážděné velitele. Vpředu stála známá postava. Mat měl na sobě hedvábný seančanský oděv – slyšela, že je v tomto táboře – ale na hlavě měl svůj obvyklý klobouk. Jedno oko mu zakrýval klípec. Takže vidění se konečně splnilo, je to tak?

Mat se na ni podíval a zazubil se. „Min!“

„Jsem úplný pitomec,“ řekla. „Mohla jsem prostě jen říct, že tě znám. Přivedli by mě sem bez všech těch cavyků.“

„To nevím, Min,“ řekl Mat. „Oni tady mají cavyky docela rádi. Je to tak, Galgane?“

Širokoplecí muž s tenkým hřebenem bílých vlasů na jinak oholené hlavě Mata sledoval, jako by nevěděl, co si o něm má myslet.

„Mate,“ řekla Min. „Generál Bryne potřebuje kavalerii.“

Mat zabručel. „O tom nepochybuju. Pořádně na svoje vojáky tlačí, dokonce i na Aes Sedai. Měl by za to dostat metál. Nikdy jsem žádnou z těch ženských neviděl ustoupit ani natolik, aby vešla dovnitř, když to navrhl muž, dokonce i kdyby stála v dešti. První Legii, Galgane?“

„Ti budou stačit,“ řekl Galgan, „pokud se Šařanům nepodaří dostat přes brod.“

„Nepodaří,“ odpověděl Mat. „Bryne zaujal dobré obranné postavení, které by s trochou povzbuzení mělo se Stínem zatočit. Laero lendhae an indemela.“

„Co to znamená?“ svraštil Galgan čelo.

Min tomu také nerozuměla. Něco o praporu? V poslední době starý jazyk studovala, ale Mat jím mluvil tak rychle.

„Hmmm, co?“ řekl Mat. „Nikdys to předtím neslyšel? Je to jen rčení poražené armády Kardie.“

„Čí?“ zeptal se zmateně Galgan.

„To je jedno,“ řekl Mat. „Tylee, mohla bys vést naši legii na bojiště, tedy za předpokladu, že to dobrý generál schválí?“

„Bylo by mi ctí, krkavčí princi,“ řekla žena v kyrysu, která stála poblíž a z jejíž přilby, kterou držela v podpaží, trčely čtyři chocholy. „Chtěla jsem činy generála Brynea sledovat víc přímo.“

Mat pohlédl na Galgana, který si mnul bradu a prohlížel mapy. „Vezmi svoji legii, generálporučíku Chirgan, jak krkavčí princ navrhuje.“

„A,“ dodal Mat, „musíme dávat pozor na ty šarské lučištníky. Budou se přesouvat podél řeky na sever, aby se jím líp ostřelovalo Bryneovo pravé křídlo.“

„Jak si můžeš být tak jistý?“

„Je to jasný,“ řekl Mat a poklepal na mapu. „Jestli chceš, pošli rakena, abys měl jistotu.“

Galgan zaváhal a pak vydal rozkaz. Min si nebyla jistá, jestli je jí tady ještě třeba, takže se obrátila k odchodu, ale Mat ji chytil za ruku. „Hej. Mohl bych tě… ehm… použít, Min.”

„Použít mě?“ zeptala se zpříma.

„Upotřebit tě,“ řekl Mat. „Tak jsem to myslel. V poslední době mám trochu potíže s tím, co za slova mi vychází z pusy. Zdá se, že to zvládají jenom ty pitomý. Každopádně, mohla bys… uh… víš…“

„Nevidím kolem tebe nic nového,“ řekla, „ačkoli předpokládám, že ti to oko na vahách konečně dává smysl.“

„Ano,“ trhl sebou Mat. „Tohle je zatraceně jasný. A co Galgan?“

„Dýka vražená do srdce krkavce.“

„Zatracenej popel…“

„Nemyslím, že to znamená tebe,“ dodala. „Nedokážu říct proč.“

Galgan mluvil s nějakými méně významnými šlechtici. Přinejmenším měli víc vlasů než on, což byl u Seančanů znak nižšího postavení. Mluvili tlumeně a Galgan čas od času zalétl pohledem k Matoví.

„Neví, co si o mně má myslet,“ řekl Mat tiše.

„Jak neobvyklé. Nenapadá mě nikdo jiný, na koho bys takhle působil, Mate.“

„Ha ha. Jseš si jistá, že ta zatracená dýka neznamená mě? Krkavci… no, krkavci tak nějak znamenají mě, správně? Občas? Teďka jsem zatracenej princ pitomejch krkavců.“

„Nejsi to ty.“

„Snaží se rozhodnout, kdy mě nechá zavraždit,“ řekl Mat tiše a sledoval Galgana přimhouřenýma očima. „V armádě jsem se dostal na pozici těsně za ním a on se bojí, že ho vystrnadím. Tuon tvrdí, že je to oddaný voják, takže počká až po Poslední bitvě.“

„To je hrozný!“

„Já vím,“ řekl Mat. „Nechce si se mnou nejdřív zahrát karty. Doufal jsem, že si ho nakloním. Že bych párkrát schválně prohrál.“

„Nemyslím, že by se ti to povedlo.“

„Vlastně už jsem zatraceně dávno přišel na to, jak prohrát.“ Zdálo se, že mluví naprosto vážně. „Tuon říká, že kdyby se mě nepokusil zabít, byl by to projev neúcty. Jsou to blázni, Min. Všichni jsou to zatracení blázni.“

„Jsem si jistá, že kdybys řekl, Egwain by ti pomohla utéct, Mate.“

„No, netvrdil jsem, že s nima není zábava. Jenom jsou to blázni.“ Narovnal si klobouk. „Ale jestli se další z nich zatracen/” pokusí…“

Zmlkl, když stráže u dveří klesly na kolena a pak se natáhly čelem k zemi. Mat vzdychl. „Vyslov jméno Temnoty a ona ta tebe upře zrak.’ Yalu kazath ďZamon patra Daeseia asa darši.“

„… cože?“ zeptala se Min.

„Tuhle taky neznáš?“ řekl Mat. „Copak už nikdo zatraceně nečte?“

Dveřmi vešla seančanská císařovna. Min překvapilo, když viděla, že na sobě nemá šaty, ale široké stříbřité kalhoty. Nebo… tedy, možná to byly šaty. Min nedokázala poznat, jestli jsou to sukně, rozstřižené pro jízdu na koni, nebo kalhoty s velice širokými nohavicemi. Halenku měla Fortuona z přiléhavého šarlatového hedvábí a přes ni oblečenou vpředu otevřené modré roucho s velmi dlouhou vlečkou. Byl to oděv válečníka, cosi jako uniforma.

Lidé v místnosti padli na kolena a pak se poklonili až k zemi, dokonce i generál Galgan. Mat zůstal stát.

Min zaťala zuby a poklekla najedno koleno. Konec konců, ta žena byla císařovna. Min se nebude klanět Matovi nebo generálům, ale projevit úctu Fortuoně bylo vhodné.

„Kdo je toto, Knotaii?“ zeptala se Fortuona zvědavě. „Považuje se za vysoko postavenou.“

„No, teda,“ řekl Mat jen tak mimochodem, „je to jenom žena Draka Znovuzrozenýho.“

Catrona, která se u stěny místnosti klaněla až k zemi, vydala přiškrcený zvuk. Zvedla hlavu a podívala se na Min vyvalenýma očima.

Světlo, pomyslela si Min. Nejspíš si myslí, že mě urazila nebo tak něco.

„Jak zajímavé,“ řekla Fortuona. „To by znamenalo, že je tobě rovná, Knotaii. Ty ses, jak se zdá, zase zapomněl uklonit.“

„Můj otec by se styděl,“ řekl Mat. „Vždycky se chlubil, jakou mám paměť.“

„Opět mě na veřejnosti uvádíš do rozpaků.“

„O nic víc než uvádím do rozpaků sebe.“ Usmál se, ale pak se zarazil, jako by se nad těmi slovy znovu zamyslel.

Císařovna se rovněž usmála, přestože nezastřeně připomínala dravce. Vešla do místnosti a lidé vstali, takže se i Min zvedla na nohy. Mat ji okamžitě začal postrkovat ke dveřím.

„Mate, počkej,“ zašeptala Min.

„Prostě běž,“ řekl. „Neriskuj, že po tobě chňapne. Není právě dobrá v tom, jak pustit to, co už jednou chytila.“ Ve skutečnosti to říkal pyšně.

Jsi stejný cvok jako oni, pomyslela si Min. „Mate, květina potřísněná krví.“

„Cože?“ zeptal se a pořád ji postrkoval.

„Květina potřísněná krví kolem její hlavy,“ řekla Min. „Komoutice. Někdo se ji velmi brzo pokusí zabít.“

Mat ztuhl. Fortuona se prudce otočila.

Min si ani neuvědomila, že se dva gardisté pohybují, dřív, než ji srazili k zemi. Byli to ti divní v černé zbroji – teď, když byli blízko, Min viděla, že je ve skutečnosti tmavě zelená.

Pitomče, pomyslela si, když jí přitlačili obličej k podlaze. Měla jsem Mata nechat, ať mě nejdřív odtáhne z místnosti. Takovou chybu – mluvit o některém ze svých vidění tak nahlas, že to ostatní mohli slyšet – už neudělala celé roky. Co se to s ní děje?

„Přestaňte!“ ozval se Mat. „Nechte ji vstát!“

Mata možná pozvedli mezi urozené, ale smrtonoši zjevně neměli problém jeho přímý rozkaz ignorovat.

„Jak to ví, Knotaii?“ zeptala se Fortuona, která přistoupila k Matoví. Zněla rozzlobeně. Možná zklamaně. „O co tady jde?“

„Není to tak, jak si myslíš, Tuon,“ řekl Mat.

Ne, neříkej…

„Ona vidí věci,“ pokračoval Mat. „Není důvod se kvůli tomu naštvat. Je to jenom trik vzoru, Tuon. Min má o lidech vidění, jako malé obrázky. Tím, co řekla, nic nemyslela.“ Zasmál se. Nuceně.

V místnosti zavládlo ticho. Takové, že Min opět z dálky slyšela výbuchy.

„Orákulum,“ zašeptala Fortuona.

Gardisté ji náhle pustili a ucouvli. Min se s heknutím posadila. Stráže se přesunuly, aby chránily Fortuonu, ale ten, který se í dotkl, si stáhl železné rukavice a hodil je na zem. Ruce si otíral o kyrys, jako by chtěl kůži od něčeho očistit.

Fortuona nevypadala vyděšeně. Přistoupila k Min a rty měla pootevřené téměř jako ve výrazu uctivé bázně. Mladá císařovna se natáhla a dotkla Mininy tváře. „To, co říká… je pravda?“

„Ano,“ potvrdila Min zdráhavé,

„Co vidíš kolem mne?“ zeptala se Fortuona. „Řekni to, orákulum. Dozvím se tvá znamení a posoudím, zda jsou pravdivá či falešná!“

To znělo nebezpečně. „Vidím kornoutici potřísněnou krví, jak jsem pověděla Matoví,“ řekla Min. „A tři lodi pod plachtami. Hmyz v temnotě. Rudá světla, rozptýlená po poli, které by mělo být svěží a zralé. Muže s vlčími zuby.“

Fortuona se prudce nadechla. Pohlédla na Mata. „Přinesl jsi mi skvělý dar, Knotaii. Dostatečný na to, aby vykoupil tvé pokání. Dostatečný na to, aby se dal započítat jako záloha do budoucna. Takový velkolepý dar.“

„No… já…“

„Já nikomu nepatřím,“ řekla Min. „Možná kromě Randa, a on patří mně.“

Fortuona si jí nevšímala a vstala. „Tato žena je moje nová Soe’feia. Orákulum, pravdomluvčí! Svatá žena, které se nikde nesmí dotknout. Byli jsme požehnáni. Ať to vejde ve známost. Už více než tři staletí neměl Křišťálový trůn nikoho, kdo skutečně dokáže vidět osud!“

Min ohromeně seděla, dokud ji Mat nevytáhl na nohy. „Je to dobře?“ zašeptala mu.

„Ať mám rozbitý nos, jestli to vím,“ odpověděl Mat. „Ale pamatuješ, co jsem říkal o tom, že se máš od ni dostat pryč? No, tak teď na to nejspíš můžeš zapomenout.“