KAPITOLA 33 Princův tabák

Perrin pronásledoval Zabíječe oblohou.

Seskočil z vířícího, stříbročemého mraku a Zabíječ byl na spálené obloze před ním vidět jako rozmazaná čára. Vzduch pulsoval v rytmu blesků a zuřící vichřice. Na Perrina útočil jeden pach za druhým bez jakékoli logiky. Bláto v Tearu. Spálený koláč. Plesnivějící odpadky. Komoutice.

Zabíječ přistál na oblaku před ním a přesunul se a během mrknutí oka se otočil s nataženým lukem. Šíp vylétl tak rychle, až vzduch zapraskal, ale Perrinovi se ho podařilo srazit kladivem. Dopadl na stejný bouřkový mrak jako Zabíječ, představil si pod sebou oporu a pára mraku zhutněla do pevné podoby.

Perrin se prohnal vířící, tmavě šedou mlhou, která tvořila horní vrstvu mraku, a zaútočil. Srazili se a Zabíječ si přivolal štít a meč. Perrinovo kladivo rytmicky bušilo do štítu, doprovázeno hřměním. Při každém úderu zahřmělo.

Zabíječ se otočil a chystal se uprchnout, ale Perrinovi se podařilo popadnout ho za lem pláště. Když se Zabíječ pokusil přesunout, Perrin si představil, jak zůstávají na místě. Věděl, že se tak stane. Nebyla to možnost, ale skutečnost.

Oba se na okamžik rozmazali a pak se vrátili na mrak. Zabíječ zavrčel, pak máchl mečem dozadu. Odťal si cíp pláště a osvobodil se. Obrátil se, aby Perrinovi čelil, ukročil stranou a ostražitě svíral meč oběma rukama. Mrak pod nimi se třásl a přízračné blesky osvětlovaly mlžné výpary u jejich nohou.

„Začínáš být čím dál otravnější, vlčí štěně,“ řekl Zabíječ.

„Nikdy jsi nebojoval s vlkem, který se mohl bránit,“ řekl Perrin. „Zabíjel jsi je z dálky. Takové vraždění je snadné. Teď se snažíš lovit kořist, která má zuby, Zabíječi.“

Zabíječ se ušklíbl. „Jsi jako kluk, co drží otcův meč. Nebezpečný, ale nemáš ponětí, proč nebo jak svoje zbraně používat.“

„Uvidíme, kdo…“ začal Perrin, ale Zabíječ po něm s napřaženým mečem skočil. Perrin se zapřel, představil si, jak je meč tupý, vzduch hustý a zpomaluje ho… a Perrinova kůže dost tvrdá na to, aby se od ní zbraň odrazila.

Vzápětí se Perrin kutálel vzduchem.

Pitomče! pomyslel si. Tak moc se soustředil na útok, že když Zabíječ změnil to, na čem stáli, nebyl na to připravený. Perrin propadl dunícím mrakem, vylétl na oblohu pod ním a vítr mu při pádu rval šaty. Připravil se na krupobití šípů, které ho bude z mraku následovat. Zabíječ dokázal být tak předvídatelný…

Žádné šípy nepřilétly. Perrín chviličku padal, pak zaklel, otočil se a uviděl záplavu šípů vystřelujících vzhůru ze země pod ním. Přesunul se jen pár vteřin předtím, než prolétly místem, kde předtím byl.

Perrín se objevil ve vzduchu třicet kroků stranou a stále padal. Nenamáhal se s tím, aby se zpomalil; při dopadu na zem zvětšil pevnost těla, aby se vypořádalo s otřesem při nárazu. Zem popraskala. Rozlétl se od něj kruh prachu.

Bouře byla mnohem horší než předtím. Půda zde – nacházeli se někde na jihu, kde rostlo přerostlé křoví a po kmenech stromů se táhla spleť popínavých rostlin – byla plná dolíků a trhlin. Neustále se blýskalo, tak často, že stěží dokázal napočítat do tří, aniž by viděl nějaký blesk.

Nepršelo, ale krajina se rozpadala. Celé kopce se náhle rozkládaly. Ten hned nalevo od Perrina se rozpustil jako obrovská hromada prachu a ve větru se zableskl jen proužek hlíny a písku.

Perrin skákal oblohou plnou trosek a pronásledoval Zabíječe. Přesunul se ten muž zpátky k Šajol Ghúlu? Ne. Oblohu proťaly další dva šípy, mířící k Perrinovi. Zabíječ byl velice obratný a vítr na jeho šípy nijak nepůsobil.

Perrin smetl šípy stranou a vrhl se směrem k nepříteli. Zahlédl ho na skalním štítu. Po obou stranách se zem kolem rozpadala a zmítala ve větru.

Perrin seskočil s napřaženým kladivem. Zabíječ se pochopitelně přesunul pryč a kladivo s hromovým zařinčením udeřilo do skály. Perrin zavrčel. Zabíječ byl příliš rychlý!

Perrin byl ale také rychlý. Dříve či později jeden z nich uklouzne. A jedno uklouznutí bude jednomu či druhému stačit.

V dálce zahlédl skákajícího Zabíječe a vyrazil za ním. Když Perrin seskočil z dalšího vrcholku, kameny za ním se roztříštily a vznesly do vzduchu. Vzor slábl. Kromě toho, když tu byl v těle, byla jeho vůle mnohem silnější. Už si nemusel dělat starosti s tím, že do snu vstoupí příliš silně a ztratí se. Vstoupil do něj tak silně, jak to jen bylo možné.

Takže když se Perrin pohyboval, země kolem něj se otřásala. Při příštím skoku před sebou spatřil moře. Dostali se mnohem dál na jih, než si Perrin uvědomil. Byli v Illianu? Tearu?

Zabiječ dopadl na pláž, kde se voda tříštila o skály; písek – pokud zde nějaký býval – vítr odfoukl. Země jako by se vrátila ke své prvotní podobě, s vyrvanou trávou a vymletou zeminou, po nichž zůstal jen kámen a rozbíjející se vlny.

Perrin přistál vedle Zabíječe. Pro jednou se nepřesouvali. Oba muži se soustředili na boj a údery kladiva a meče. Kov zvonil o kov.

Perrinovi se téměř podařilo Zabíječe zasáhnout, když se jeho kladivo otřelo o protivníkovo oblečení. Zaslechl nadávku, ale vzápětí už se k němu Zabíječ otáčel s velkou sekerou v ruce. Perrin se zapřel a zachytil ránu bokem, na němž si zpevnil kůži.

Sekera ho nezranila, ne když byl takto připravený, ale byl to velice silný úder. Rána smetla Perrina nad moře.

Vzápětí se Zabíječ objevil nad ním a ohnal se po něm sekerou. Perrin ji při pádu zachytil kladivem, ale síla úderu ho srazila dolů směrem k oceánu.

Poručil vodě ustoupit. Ta se s čeřením a bubláním rozestoupila, jako by se do ní opřel mocný vítr. Perrin se narovnal a doskočil na ještě mokré kamenité dno zátoky. Po obou stranách se do výšky zvedala mořská voda a vytvářela asi deset kroků vysokou stěnu.

Zabíječ dopadl nedaleko od něj. Muž lapal po dechu, vyčerpaný namáhavým bojem. Dobře. Perrinova vlastní únava se projevovala jako pálící svaly.

„Jsem rád, žes tam byl,“ řekl Zabíječ, zvedl meč k rameni a jeho štít zmizel. „Tak strašně jsem doufal, že až se tam objevím, abych Draka zabil, zapleteš se do toho.“

„Co jsi zač, Luku?“ zeptal se Perrin ostražitě, přesunul se stranou a stále se v kamenném kruhu se stěnami z mořské vody držel naproti Zabíječe. „Co jsi doopravdy zač?“

Zabíječ se kradl na bok a mluvil – jak Perrin věděl – aby svou kořist ukolébal. „Víš, viděl jsem ho,“ řekl Zabíječ tiše. „Temného, Velikého pána, jak ho někteří nazývají. Obě jména jsou hrubě, téměř urážlivě skromná.“

„Opravdu si myslíš, že se ti odmění?“ odsekl Perrin. „Jak to, že si neuvědomuješ, že jakmile uděláš, co po tobě chce, zbaví se tě jako tolika jiných?“

Zabíječ se zasmál. „Zbavil se Zaprodanců, když neuspěli a byli s ním uvězněni ve Vrtu? Mohl je všechny povraždit a jejich duše nechat trpět ve věčných mukách. Udělal to?“

Perrin neodpověděl.

„Temný se nezbavuje užitečných nástrojů,“ řekl Zabíječ. „Když ho zklamou, může si to žádat trest, ale nikdy se jich nezbavuje. Je jako hospodyně, která má na dně košů schované zašmodrchaná klubka příze a rozbité konvice a čeká na správný okamžik, kdy je zase použít. V tomhle se pleteš, Aybaro. Obyčejný člověk možná zabije nástroj, který uspěl, protože se bude bát, že ho ten nástroj ohrozí. Takhle se ale Temný nechová. On mě odmění.“

Perrin otevřel pusu, aby mu odpověděl, a Zabíječ se přesunul přímo před něj s úmyslem zaútočit, neboť se domníval, že rozptýlil jeho pozornost. Perrin zmizel a Zabíječ zasáhl jen vzduch. Muž se prudce otočil a jeho meč rozčísl vzduch, ale Perrin se přesunul na opačnou stranu. U nohou se mu vlnili malí mořští tvorové s mnoha končetinami, zmatení z nečekaného zmizení vody. V tmavé vodě za Zabíječem plavalo něco velkého a tmavého.

„Neodpověděls mi na otázku,“ řekl Perrin. „Co jsi zač?“

„Jsem troufalý,“ odpověděl Zabíječ a vyrazil vpřed. „A už mě unavuje mít pořád strach. V tomhle životě jsou dravci a kořist. Predátoři se často stávají žrádlem někoho jiného. Jediný způsob, jak přežít, je přesunout se na řetězci výš a stát se lovcem.“

„Proto zabíjíš vlky?“

Zabíječ, jehož tvář halily stíny, se usmál nebezpečným úsměvem. Kvůli těm bouřkovým mračnům nad hlavou a vysokým stěnám vody bylo tady na dně šero – přestože tímto místem pronikalo zvláštní světlo vlčího snu, byť tlumeně.

„Vlci a lidi jsou nejlepší lovci na světě,“ řekl Zabíječ tiše. „Zabij je, a pozvedneš se nad ně. Ne všichni jsme měli tu výsadu vyrůstat v pohodlném domově s teplým krbem a rozesmátými sourozenci.“

Perrin se Zabíječem kolem sebe kroužili, jejich stíny se prolínaly a skrz vodu se třpytilo světlo blesků na obloze.

„Kdybys věděl, jaký jsem měl život,“ řekl Zabíječ, „vyl bys. Ta beznaděj, to utrpení… Brzo jsem našel cestu. Svoji moc. Na tomhle místě jsem král.“

Jako blesk skočil vpřed. Perrin se připravil na ránu, ale Zabíječ netasil meč. Narazil do Perrina a oba je srazil do vodní stěny. Moře kolem nich vřelo a bublalo.

Temnota. Perrin vytvořil světlo, když se mu nějak podařilo rozzářit kameny, které měl u nohou. Zabíječ mu jednou rukou svíral plášť a druhou se ho snažil ve vodě bodnout. Za jeho mečem se táhly bubliny, ale pohyboval se stejně rychle jako ve vzduchu. Perrin zaječel a z pusy se mu vyvalily bubliny. Pokusil se útok odrazit, ale ruce se mu pohybovaly otupěle.

V tom jediném strnulém okamžiku si Perrin pokusil představit, že mu voda nebrání, ale jeho mysl tu myšlenku odmítla. Nebylo to přirozené. Nemohlo být.

V zoufalství, neboť Zabíječův meč byl už téměř u něj, Perrin vodu kolem nich obou zmrazil. Téměř ho to rozdrtilo, ale přesto to Zabíječe v rozhodující chvíli na okamžik zpomalilo, zatímco se Perrin vzpamatovával. Nechal svůj plášť zmizet, aby Zabíječe nevzal s sebou, a pak se přesunul.

Perrin se objevil na kamenité pláži vedle prudkého svahu, napůl podemletého mocnými vlnami. Klesl na všechny čtyři a lapal po dechu. Byl prostě tak… unavený. Vyčerpaný. Jak je to dlouho, co naposledy spal? Ve skutečném světě uplynuly týdny, ale tady to nemohly být opravdu týdny, nebo ano? Bylo…

Moře vřelo a pěnilo. Perrin se obrátil. Nějak se mu dosud podařilo udržet kladivo a teď ho zvedl, aby čelil Zabíječi.

Voda se dál pohybovala, ale nic se z ní nevynořilo. Náhle se kopec za ním rozpoltil vedví. Perrin cítil, jak ho něco těžkého zasáhlo do ramene jako úder. Padl na kolena a otočil se, aby viděl, jak Zabíječ stojí na druhé straně rozlomeného kopce a vkládá do luku další šíp.

Zoufalý Perrin se přesunul a z boku se mu celým tělem začala se zpožděním šířit bolest.


„Jenom říkám, že se bojuje,“ prohlásil Mandevwin, „a my u toho nejsme.“

„Vždycky se někde bojuje,“ odvětil Vanin, který se zády opíral o stěnu skladiště v Tar Valonu. Faile je poslouchala jen na půl ucha. „Už jsme si odbojovali svoje. jenom říkám, že jsem rád, že se zrovna téhle vyhnu.“

„Lidi umírají,“ řekl Mandevwin nesouhlasně. „Tohle není jenom tak nějaká bitva, Vanine. Je to samotnej Tarmon Gai’don!“

„Což znamená, že nám nikdo nezaplatí,“ řekl Vanin.

Mandevwin vyprskl. „Zaplatit… za boj v Poslední bitvě… Ty sketo! Tohle je bitva o samotnej život!“

Faile se při procházení zásobovacích knih usmála. Dvě Rudé paže postávaly u dveří, zatímco sloužící se znakem plamene Tar Valonu nakládali Faileinu karavanu. Za nimi se nad město zvedala Bílá věž.

Nejdřív ji to vtipkování rozčilovalo, ale to, jak Vanin ostatní muže popichoval, jí připomínalo Gilbera, jednoho z proviantmistrů, které její otec míval v Saldeii.

„No tak, Mandevwine,“ řekl Vanin, „vůbec nezníš jako žoldnéř! Co kdyby tě slyšel urozený pán Mat?“

„Urozený pán Mat bude bojovat,“ odsekl Mandevwin.

„Když bude muset,“ řekl Vanin. „My nemusíme. Podívej, tyhle zásoby jsou důležitý, jasný? A je to.“

„Já prostě jenom nechápu, proč na tuhle práci potřebujou nás. Měl bych pomáhat Talmanesovi při řízení Bandy a ty, chlape, ty bys měl hlídat urozenýho pána Mata…“

Faile téměř slyšela konec té věty, jak si to všichni mysleli. Měl bys hlídat urozeného pána Mata před těmi Seančany.

Vojáci se lehce vypořádali s tím, že Mat zmizel a pak se objevil se Seančany. Očividně takovéto chování od „urozeného pána“ Matrima Cauthona očekávali. Faile měla padesátičlenný oddíl tvořený těmi nejlepšími z Bandy, včetně kapitána Mandevwina, poručíka Sandipa a několika Rudých paží, které dostaly od Talmanese nejlepší doporučení. Nikdo z nich nevěděl, že jejich skutečným cílem je střežit Valerský roh.

Kdyby mohla, vzala by s sebou desetkrát tolik vojáků. Ale za daných okolností bylo padesát už tak dost podezřelých. Těchto padesát byli elita Bandy, některé z nich stáhli i z velitelských pozic. Budou muset stačit.

Nejedeme daleko, pomyslela si Faile, procházejíc další stránku knihy. Musela vypadat, jako že ji zajímají zásoby. Proč jsem tak znepokojená?

Když se teď Cauthon konečně objevil, musela jen dopravit roh na Merrilorské pole. Už se stejnými strážemi vedla karavany z jiných míst, takže tato práce nevzbudí podezření.

Bandu si vybrala zcela záměrně. V očích většiny ostatních to byli jen žoldnéři, tedy nejméně důležití – a nejméně důvěryhodní – vojáci v armádě. Nicméně jakkoli si na Mata stěžovala – možná ho moc dobře neznala, ale to, jak o něm mluvil Perrin, stačilo – ve svých mužích probouzel věrnost. Muži, kteří si našli cestu ke Cauthonovi, byli jako on. Pokoušeli se schovávat před povinnostmi a před užitečnou prací dávali přednost hazardu a pití, ale v nouzi každý z nich bojoval za deset.

Na Merriloru bude mít Cauthon dobrý důvod zajít se podívat na Mandevwina a jeho muže. V tu chvíli mu Faile může předat roh. Samozřejmě s sebou jako stráže měla také příslušníky Ča Faile. Chtěla nějaké lidi, u kterých si byla jistá, že jim může věřit.

Nedaleko od ní vyšla ze skladiště Laras – zavalitá správkyně kuchyní v Tar Valonu – a zakývala prstem na pár služebných. Žena zamířila k Faile a za ní šel vyčouhlý kulhající mladík, který nesl otlučenou truhlu.

„Něco pro tebe, má paní.“ Laras ukázala na truhlu. „Sama amyrlin to na poslední chvíli přidala ke tvému nákladu. Něco pro jejího kamaráda z dětství?“

„To je tabák pro Matrima Cauthona,“ ušklíbla se Faile. „Když zjistil, že amyrlin má ještě zásoby dvouříčského tabáku, trval na tom, že ho koupí.“

„V takovéhle době, a tabák.“ Laras zavrtěla hlavou a otřela si prsty do zástěry. „Na toho kluka si pamatuju. Kdysi jsem znávala pár takových mládenců, kteří se pořád plížili kolem kuchyní jako tulák, co žebrá o zbytky. Někdo by mu měl najít něco užitečného na práci.“

„Pracujeme na tom,“ řekla Faile, zatímco Larasin sluha uložil truhlu do Faileina vozu. Pustil ji, až to zadunělo, a Faile sebou trhla. Pak si oprášil ruce.

Laras přikývla a vrátila se do svého skladiště. Faile položila prsty na truhlu. Filozofové tvrdili, že vzor nemá smysl pro humor. Vzor a kolo prostě byly; nezajímaly se, nikomu nestranily. Nicméně Faile se nemohla ubránit myšlence, že se na ni Stvořitel někde šklebí. Utekla z domu s hlavou plnou domýšlivých plánů, dítě, které si myslí, že se vydává na velkolepou výpravu za nalezením rohu.

Život jí podrazil nohy a nechal ji, ať se na ně sama vyškrábe. Dospěla a začala se starat o to, co je skutečně důležité. A nyní… nyní jí vzor s téměř lhostejnou neúčastí hodil Valerský roh do klína.

Sundala ruku a okázale odmítla truhlu otevřít. Měla klíč, který jí doručili zvlášť, a ověří si, že je roh skutečně v truhle. Ale ne teď. Ne dokud nebude sama a nebude si jistá, že je v bezpečí.

Vyšplhala do vozu a položila si na truhlu nohy.

„Stejně se mi to nelíbí,“ říkal Mandevwin u skladiště.

„Tobě se nelíbí nic,“ prohlásil Vanin. „Podívej, děláme tady důležitou práci. Vojáci musejí jíst.“

„To je asi pravda,“ připustil Mandevwin.

„To je!“ dodal nový hlas. Připojil se k nim Haman, další z Rudých paží. Faile si všimla, že ani jeden z těch tři nevyskočil, aby sluhům pomohl karavanu naložit. „Jídlo je úžasná věc,“ řekl Haman. „A pokud na to je někdo odborník, Vanine, jsi to zaručeně ty.“

Haman byl statný muž se širokým obličejem a jestřábem vytetovaným na tváři. Talmanes na toho muže přísahal a říkal o něm, že je veterán „masakru v šesti poschodích“ a Zadního Úhoru, ať už to znamenalo cokoli.

„Tak tohle mě ranilo, Hamane,“ ozval se zezadu Vanin. „To mě vážně ranilo.“

„O tom pochybuju,“ zasmál se Haman. „Aby tě něco vážně ranilo, bylo by nutný nejdřív propíchnout špek, aby se člověk dostal ke svalům. Nejsem si jistej, že jsou na to trolločí meče dost dlouhý!“

Mandevwin se rozesmál a všichni tři odešli. Faile prošla několik posledních stránek účetní knihy a pak začala slézat, aby zavolala Setalle Anan. Žena při těchto přesunech karavan pracovala jako její pomocnice. Nicméně když Faile slézala dolů, všimla si, že všichni tři vojáci z Bandy neodešli. Zavalitý Vanin tu stále stál. Spatřila ho a zarazila se.

Vanin se okamžitě odvlekl k dalším vojákům. Sledoval ji?

„Faile! Faile! Aravine říká, že už skončila s kontrolou nákladu. Můžeme jet, Faile.“

Olver se dychtivě vyškrábal na kozlík. Trval na tom, že pojede s karavanou, a členové Bandy ji přesvědčili, ať to dovolí. Dokonce i Setalle podotkla, že by bylo moudré ho vzít. Podle všeho si dělali starosti, že když nebudou mít Olvera neustále pod dohledem, nějak si najde cestu do bitvy. Faile ho zdráhavé nechala vyřizovat pochůzky.

„Tak dobře,“ řekla Faile a vyšplhala zpátky na vůz. „Takže myslím, že můžeme vyrazit.“

Vůz se dal pomalu do pohybu. Celou cestu z města se snažila nedívat na truhlu.

Pokusila se na ni nemyslet, ale to jen způsobilo, že začala uvažovat o další věci, která jí dělala starosti. Perrin. Jen krátce se s ním setkala, když vezla zásoby do Andoru. Varoval ji, že možná bude mít jiné povinnosti, ale zdráhal se ji říct, o co jde.

A teď zmizel. Jmenoval Tama svým správcem, nechal si otevřít průchod k Šajol Ghúlu a zmizel. Vyptávala se těch, kdo tam byli, ale od jeho rozhovoru s Randem ho nikdo neviděl.

Bude v pořádku, že ano? Byla dcera a manželka vojáka; věděla, že to nemá s obavami přehánět. Člověk se ale nedokázal ubránit, aby si starosti alespoň trochu nedělal. Perrin byl ten, kdo ji navrhl za strážkyni rohu.

Naprázdno uvažovala, jestli to udělal proto, aby ji udržel mimo bitevní pole. Ani by jí moc nevadilo, kdyby to tak bylo, ačkoli by mu to nikdy neřekla. Až tohle všechno skončí, bude vlastně naznačovat, že ji to urazilo, a uvidí, co on na to. Musel vědět, že nebude sedět v závětří a nechávat se rozmazlovat, dokonce i kdyby její skutečné jméno naznačovalo něco jiného.

Faile se svým vozem, který jel v karavaně jako první, vjela na Jualdheský most vedoucí z Tar Valonu. Asi v polovině cesty se most začal otřásat. Faile zpomalila koně, kteří podupávali a pohazovali hlavami, a ohlédla se přes rameno. Pohled na kymácející se domy v Tar Valonu jí prozradil, že se netřese pouze most.

Ostatní koně poskakovali a ržáli a otřesy cloumaly vozy.

„Musíme sjet z mostu, urozená paní Faile!“ vykřikl Olver.

„Most je příliš dlouhý, než abychom se dostali na druhou stranu dřív, než tohle skončí,“ řekla Faile klidně. V Saldeii už zemětřesení zažila. „Hrozilo by nám větší nebezpečí, že se nám něco stane v tom zmatku, než tady. Tenhle most postavili ogierové. Nejspíš jsme tady ve větším bezpečí než na zemi.“

A vskutku, zemětřesení ustalo, aniž by se z mostu uvolnil byť i jediný kámen. Faile dostala koně pod kontrolu a opět vyrazila vpřed. Světlo dej, a zemětřesení ve městě nenapáchalo příliš velké škody. Nevěděla, zda tady zemětřesení bývají často. Když Dračí hora leží tak blízko, musí tady přinejmenším občas k otřesům docházet, ne?

Přesto jí zemětřesení dělalo starosti. Lidé mluvili o tom, že země začíná být nestabilní, že její nářek se podobá nářku oblohy, protínané blesky a hromy. Při nejedné příležitosti slyšela o jemných prasklinách, které se objevovaly v kamenech, naprosto černých, jako by se táhly do samotné věčnosti.

Jakmile zbytek karavany vyjel z města, Faile zastavila vozy vedle jakýchsi žoldnéřských band, které čekaly, až přijdou na řadu a Aes Sedai jim umožní cestování. Faile si nemohla dovolit trvat na tom, že má přednost; nesměla na sebe upoutávat pozornost. Takže jakkoli nervy drásající to bylo, usadila se a čekala.

Její karavana byla ten den v řadě poslední. Nakonec k Faileinu vozu přišla Aravine a Olver se posunul, aby jí udělal místo. Pohladila ho po hlavě. Hodně žen tak na Olvera reagovalo a on většinou skutečně vypadal nevinně. Faile o tom nebyla přesvědčená; přimhouřenýma očima sledovala, jak se Olver k Aravine tiskne. Zdálo se, že Mat měl na to dítě velký vliv. Neblahý vliv.

„S touto dodávkou jsem spokojena, má paní,“ řekla Aravine. „S těmito plachtami bychom měli mít dostatek materiálu, abychom postavili stany pro většinu armády. Nicméně stále budeme potřebovat kůže. Víme, že královna Elain hnala své muže velmi tvrdě a budeme dostávat žádosti o nové boty.“

Faile roztržitě přikývla. Průchod před ní se otevřel na Merrilor a ona spatřila armády, které se stále ještě sbíraly. Během posledních pár dnů se vojáci pomalu dobelhali zpátky a lízali si rány. Tři bitevní fronty, tři takové či onaké katastrofy. Světlo. Příchod Sařanů byl zničující, stejně jako zrada hlavních kapitánů včetně Faileina vlastního otce. Armády Světla přišly o vic než třetinu vojáků.

Na Merrilorském poli velitelé rokovali a vojáci opravovali zbroj a zbraně a čekali, co přijde. Poslední místo odporu.

„… budeme taky potřebovat další maso,“ řekla Aravine. „Měli bychom navrhnout, aby příštích pár dní vyrážely průchody lovecké výpravy, a uvidíme, co najdeme.“

Faile přikývla. Mít Aravine bylo uklidňující. Přestože Faile stále pročítala hlášení a chodila za proviantmistry, Aravinina pečlivá pozornost jí práci velice usnadňovala, byla jako dobrý seržant, který se postará, aby jeho muži byli připravení na inspekci.

„Aravine,“ řekla Faile. „Nevyužilas žádný z průchodů, abys navštívila svoji rodinu v Amadicii.“

„Tam už pro mě nic není, má paní.“

Aravine paličatě odmítala přiznat, že než ji zajali Šaidové, byla šlechtična. Ale alespoň se nechovala poddajně a pokorně jako někteří jiní bývalí gaišainové. Byla-li Aravine odhodlaná nechat svou minulost za sebou, Faile jí ráda dá příležitost. Bylo to to nejmenší, co jí dlužila.

Zatímco spolu hovořily, Olver slezl, aby si zašel poklábosit s některými svými „strýčky“ mezi Rudými pažemi. Faile zalétla pohledem stranou, když je předjel Vanin se dvěma dalšími zvědy z Bandy. Bodře s nimi rozmlouval.

Vykládáš si ten jeho pohled špatně, řekla Faile. Na tom chlapovi není nic podezřelého; jenom jsi nervózní kvůli rohu.

Přesto, když za ní přišel Haman, aby se jí zeptal, zda něco nepotřebuje – každou půlhodinu to některý z příslušníků Bandy udělal – zeptala se ho na Vanina.

„Vanin?“ řekl Haman ze sedla. „Správný chlapík. Občas ti z toho jeho remcání můžou upadnout uši, má paní, ale nenech se tím otrávit. Je to náš nej lepší zvěd.“

„Nedokážu si představit, jak je to možné,“ řekla. „Chci říct, s takovým tělem se přece nedokáže pohybovat rychle nebo tiše, ne?“

„Byla bys překvapená, má paní,“ zasmál se Haman. „Rád si ho dobírám, ale je opravdu schopný.“

„Měl někdy nějaké kázeňské problémy?“ zeptala se Faile, která se snažila mluvit opatrně. „Rvačky? Krádeže věcí ze stanů ostatních?“

„Vanin?“ Haman se rozesmál. „Když mu to dovolíš, půjčí si tvoji pálenku a flašku ti vrátí skoro prázdnou. A po pravdě řečeno, možná že v minulosti občas něco ukradl, ale nikdy jsem neviděl, že by se rval. Je to dobrý chlap. Nemusíš si s ním dělat starosti.“

V minulosti občas něco ukradl? Haman však vypadal, jako by už o tom nechtěl dál mluvit. „Děkuju ti,“ řekla, ale starosti ji neopouštěly.

Haman zvedl raku k hlavě v jakémsi zasalutování a pak odjel. Trvalo další tři hodiny, než dorazila Aes Sedai, aby je vyřídila. Beriša se k nim přiloudala a kriticky si karavanu prohlédla. Měla tvrdou tvář a hubenou postavu. Ostatní Aes Sedai, které na místě pro cestování pracovaly, se už touto dobou vrátily do Tar Valonu a slunce se sklánělo k obzoru.

„Karavana se zásobami jídla a plachtovinou,“ řekla Beriša, zatímco zkoumala Faileinu účetní knihu. „Mířící na Merrilorské pole. Už jsme jim dnes poslaly sedm karavan. Proč další? Řekla bych, že v Caemlynu by se to taky mohlo hodit.“

„Na Merrilorském poli brzo dojde k velké bitvě,“ řekla Faile, které se s námahou podařilo ovládnout. Aes Sedai neměly rády, když na ně člověk štěkal. „Pochybuju, že bychom to mohli se zásobami přehnat.“

Beriša nakrčila nos. „Říkám, že je to moc.“ Zdálo se, že je ta žena neustále nespokojená, jako by ji rozčilovalo, že se neúčastní boje.

„Amyrlin s tebou nesouhlasí,“ odvětila Faile. „Průchod, prosím. Už se připozdívá.“ A jestli se chceš bavit o plýtvání, proč se nezamýšlet nad tím, jak jste mě nutily jet celou tu cestu z města a čekat, místo abyste mě poslaly přímo z pozemků Bílé věže?

Věžová sněmovna si přála mít jediné místo pro cestování pro rozsáhlé přesuny vojáků nebo zásob, aby byla lepší kontrola nad tím, kdo do Tar Valonu přichází nebo ho opouští. Faile jim toto bezpečnostní opatření nemohla mít za zlé, i když ji to občas rozčilovalo.

Byrokracie byla byrokracie a Beriša konečně nasadila soustředěný výraz, jak se připravovala otevřít průchod. Než však stihla průchod vytvořit, země se rozehřměla.

Už ne, povzdechla si v duchu Faile. Jistě, obvykle po velkém zemětřesení následovala…

Z půdy nedaleko od nich vyrazila vzhůru řada černých ostrých krystalů do výšky nějakých čtyř či pěti kroků. Jeden z nich projel jedním z koní i jeho jezdcem a do vzduchu vystříkla krev.

„Bublina zla!“ vykřikl Haman, stojící kousek od ní.

Ze země prudce vyrážely další krystalové bodce – některé tenké jako oštěp, jiné široké jako člověk. Faile se horečně snažila ovládnout koně. Ti uskočili na bok, otočili vůz, a když Faile přitáhla otěže, málem ho překlopili.

Všude kolem zavládlo šílenství. Ze země vyrážely trsy bodců ostrých jako břitva. Jeden z vozů se roztříštil, když mu krystaly zničily levou postranici. Jídlo se sypalo na suchou trávu. Někteří koně se splašili a další vozy převrátily. Po celém poli se objevovaly další krystalické bodce. Z nedaleké vesnice na konci mostu z Tar Valonu se ozval křik.

„Průchod!“ zaječela Faile, která stále zápasila s koňmi. „ Otevři ho!“

Beriša uskočila dozadu, když krystaly vyrazily ze země u jejích nohou. Vrhla po nich vyděšený pohled a Faile si teprve v tu chvíli uvědomila, že se vevnitř temných krystalů něco pohybuje. Vypadalo to jako kouř.

Jeden z bodců projel Beriše nohou. Žena vykřikla a padla na kolena právě ve chvíli, kdy vzduch proťala čára světla. Světlu díky, žena udržela tkanivo a čára světla se – vypadalo to, že pomalu jako posouvající se ledovec – otočila a otevřela otvor dost velký na to, aby jím projel vůz.

„Průchodem!“ vykřikla Faile, ale její hlas ve všeobecném rámusu zanikl. Těsně nalevo od ní vyrazily ze země krystaly a do tváře ji zasáhla hlína. Její koně poskočili a pak pmdce vyrazili. Než by nad nimi úplně ztratila kontrolu, Faile je raději nasměrovala k průchodu. Avšak těsně předtím, než projeli, je pmdce zastavila, až se koně vzepjali.

„Průchod!“ zařvala na ostatní. Její hlas byl opět přehlušen. Rudé paže ho naštěstí zaslechly, rozjely se kolem řady, v níž vládl zmatek, popadly otěže koní a navedly vozy směrem k průchodu. Další muži sbírali ty, kteří spadli na zem.

Haman prohřměl kolem s Olverem v sedle. Následoval ho Sandip, k němuž se zezadu tiskla Setalle Anan. Krystaly se objevovaly stále rychleji. Jeden vyjel kousek od Faile a ta si s hrůzou uvědomila, že ten kouř, který se pohybuje uvnitř, má tvar. Postavy křičících žen a mužů, kteří jako by byli uvězněni uvnitř.

Zděšeně se odtáhla. Nedaleko prohrkal průchodem poslední pojízdný vůz. Na poli brzy nebude nic než krystaly. Několik roztroušených příslušníků Bandy pomáhalo zraněným na koně, ale dva padli, když z krystalů začaly rašit výhonky do stran. Bylo načase jít. Aravine proběhla kolem a popadla Faileiny otěže, aby její vůz odtáhla do bezpečí.

„Berišo!“ řekla Faile. Aes Sedai klečela vedle otvoru a po bledé tváři jí stékal pot. Faile seskočila z kozlíku a popadla ženu za rameno, zatímco Aravine táhla vůz průchodem.

„Pojďme!“ řekla Faile Beriše. „Ponesu tě.“

Žena zavrávorala a pak se s rukou přitisknutou k břichu zhroutila na bok. Faile si s leknutím uvědomila, že ženě mezi prsty proudí krev. Beriša zírala na oblohu a pohybovala ústy, ale z těch nevycházel žádný zvuk.

„Má paní!“ Přihnal se k ní Mandevwin. „Je mi jedno, kam to vede! Musíme projít!“

„Co…“

Zmlkla, když ji Mandevwin popadl za zápěstí a vytáhl ji nahoru, zatímco kolem rašily krystaly. Držel ji a tryskem se prohnal průchodem.

Ten se vzápětí zavřel.

Mandevwin těžce oddechující Faile postavil na zem. Zírala na místo, kde byl ještě před chvílí průchod.

Konečně k ní pronikla jeho slova. Je mi jedno, kam to vede… Viděl něco, čeho si ona při své zoufalé snaze dostat všechny do bezpečí nevšimla.

Průchod nevedl na Merrilorské pole.

„Kde…“ zašeptala Faile a připojila se k ostatním, kteří civěli na odpudivou krajinu. Strašlivé vedro, rostliny pokryté tmavými skvrnami, vzduch prosycený pachem něčeho hrůzostrašného.

Byli v Momě.


Aviendha žvýkala svůj příděl, křupavé ovesné rolky s medem. Chutnaly dobře. Být blízko Randa znamenalo, že se jejich zásoby jídla přestaly kazit.

Sáhla po polní lahvi s vodou, ale zaváhala. V poslední době pila hodně vody. Málokdy se zastavila, aby se zamyslela nad tím, jak je cenná. Copak už zapomněla, co se naučila během svého návratu do Trojí země, když šla do Rhuideanu?

Světlo, pomyslela si a zvedla láhev ke rtům. Koho to zajímá? Tohle je Poslední bitva!

Seděla na podlaze velkého aielského stanu v údolí Thakan’dar. Melain vedle ní žvýkala vlastní příděl. Žena měla už brzy porodit svá dvojčata a její břicho se pod šaty a šátkem nadouvalo. Stejně jako měly Děvy zakázáno v těhotenství bojovat, Melain měla zakázané nebezpečné činnosti. Dobrovolně odešla pracovat do Berelainina špitálu v Mayene – ale pravidelně chodila kontrolovat průběh bitvy. Mnoho gaťšainů prošlo průchody, aby zde pomáhali, jak to jen bylo možné, přestože nemohli nic víc než nosit vodu nebo hlínu na vály, které Ituralde rozkázal navršit, aby obráncům poskytly alespoň nějakou ochranu.

Nedaleko jedl hlouček Děv, které mezi sebou hovořily znakovou řečí. Aviendha by ji bývala mohla číst, ale neudělala to. Jen by to v ní vyvolalo touhu se k nim připojit. Stala se z ní moudrá a svého starého života se vzdala. To neznamenalo, že se zbavila každé špetky závisti. Místo toho vytřela svou dřevěnou misku, zastrčila ji do rance, vstala a vyklouzla ze stanu.

Noční vzduch venku byl chladný. Do svítání zbývala asi hodina a bylo to tu téměř jako za nocí v Trojí zemi. Aviendha vzhlédla k hoře, která vévodila údolí; navzdory tmě časného rána rozeznávala otvor, vedoucí dovnitř.

Od chvíle, kdy Rand vstoupil dovnitř, uplynulo už mnoho dní. Včera v noci se Ituralde přiloudal do ležení s historkou, jak ho zadržovali vlci a muž, který tvrdil, že ho Perrin Aybara poslal, aby hlavního kapitána unesl. Ituraldeho vzali do vazby a on neprotestoval.

Trolloci celý den na údolí nezaútočili. Obránci je stále zadržovali v průsmyku. Zdálo se, že Stín na něco čeká. Světlo dej, ať to není další útok myrddraalů. Ten poslední s obranou málem skoncoval. Když se bezocí vynořili, aby pobili lidi bránící ústí průsmyku, Aviendha shromáždila usměmovače; bezocí si museli uvědomit, že ukazovat se ve velké skupině není rozumné, a jakmile začalo usměrňování, uprchli zpátky do bezpečí.

V každém případě byla vděčná za vzácnou chvíli odpočinku a poměrného klidu mezi útoky. Zírala do díry v hoře, v níž bojoval Rand. Z hlubin vycházelo silné pulsování; usměrňování, ve vlnách, velmi mocné. Venku uplynulo několik dní, ale kolik času uvnitř? Den? Hodiny? Minuty? Děvy, které střežily stezku vedoucí vzhůru ke vchodu, tvrdily, že po čtyřech hodinách na stráži sejdou dolů po úbočí a zjistí, že uplynulo osm hodin.

Musíme vydržet, pomyslela si Aviendha. Musime bojovat. Dát mu tolik času, kolik můžeme.

Alespoň věděla, že stále žije. Cítila to. A jeho bolest.

Odvrátila pohled.

Když to udělala, něčeho si všimla. V táboře usměrňovala nějaká žena. Bylo to slabé, ale Aviendha se zamračila. V tuto dobu, když se nebojovalo, se mohlo usměrňovat jedině na místě pro cestování, a to leželo jiným směrem.

S tichým mumláním se vydala ležením. Nejspíš je to zase jedna z hledaček větru, která právě nemá službu. Neustále se střídaly ve skupině, která používala Větrnou mísu, aby udržely bouři v patřičných mezích. S mísou pracovaly na vrcholku severní stěny údolí, dobře střeženém početnou jednotkou Mořského národa. Při střídání se nahoru musely dostávat pomocí průchodů.

Když hledačky větru právě nebyly ve službě, tábořily se zbytkem armády. Aviendha jim stále dokola opakovala, že když jsou v údolí, nesmějí neplánovaně usměrňovat. Jeden by si myslel, že po všech těch letech, kdy nedovolovaly Aes Sedai, aby viděly, jak používají svou moc, by se mohly umět víc ovládat! Jestli zase některou z nich přistihne, jak si pomocí jediné síly ohřívá čaj, pošle ji za Sorileou, aby se jí dostalo poučení. Tohle měl být zajištěný tábor.

Aviendha ztuhla. Usměrňování nepřicházelo z malého kruhu stanů, který patřil hledačkám větru.

Cítila nějaký vpád? Žena mezi hrůzopány nebo některá ze Zaprodanců by patrně předpokládaly, že – v ležení plném Aes Sedai, hledaček větru a moudrých – si nikdo nevšimne trochy usměrňování tu a tam. Aviendha se okamžitě přikrčila vedle stanu poblíž a ukryla se před světlem lucerny na kůlu. Usměrňování, velice slabé, se objevilo znovu. Aviendha se kradla vpřed.

Jestli se ukáže, že si někdo ohřívá vodu na koupel…

Pohybovala se mezi stany po tvrdé zemi. Když se přiblížila, zula si boty a nechala je na zemi a pak vytáhla z pochvy dýku. Nemohla se odvážit obejmout zdroj, aby se své kořisti neodhalila.

Tábor ve skutečnosti nespal. Pro válečníky, kteří právě nebyli ve službě, nebylo snadné zde usnout. Vyčerpání v řadách oštěpů, včetně Děv, začínalo představovat problém. Všichni si stěžovali na noční můry.

Aviendha se dál tiše plížila vpřed, proklouzávala mezi stany a vyhýbala se těm, v nichž zářilo světlo. Všechny je toto místo znepokojovalo, takže ji nepřekvapilo, když slyšela o zlých snech. Jak by mohli klidně spát tak blízko příbytku Temného?

Logicky věděla, že Temný nikde poblíž není, ne skutečně. Tohle Vrt nebyl. On na tomto místě nežil’, existoval mimo vzor, uvnitř svého vězení. Ale přesto, jít si na tomto místě lehnout bylo jako pokoušet se spát, když vedle vaší postele stojí vrah s nožem a hloubá nad barvou vašich vlasů.

Tam, pomyslela si a zpomalila. Usměrňování ustalo, ale Aviendha byla blízko. Útoky draghkarů a nebezpečí toho, že v noci do ležení proklouznou myrddraalové, přinutily velitele tábora rozmístit důstojníky po celém ležení do stanů, na nichž nebylo nijak poznat, zda patří důstojníkovi nebo obyčejnému pěšákovi. Aviendha však věděla, že tento stan patří Darlinu Sisnerovi.

Poté, co přišli o Ituraldeho, byl nyní na této frontě oficiálně velitelem Darlin. Nebyl generál, ale tairenská armáda, jejichž elitními jednotkami byli obránci Kamene, tvořila podstatnou část obrany. Velitel obránců Tihera byl schopný taktik a Darlin jeho návrhům pozorně naslouchal. Tihera nebyl hlavní kapitán, ale výborně mu to myslelo. On, Darlin a Rhuark vymýšleli po Ituraldeho pádu plány pro bitvu…

V té tmě si Aviendha málem nevšimla tří postav, které se krčily u Darlinova stanu. Mlčky gestikulovali a ona toho z nich moc neviděla – dokonce ani šaty ne. Zvedla nůž a vtom oblohu rozčísl blesk a umožnil jí se na jednoho z nich podívat lépe. Muž měl závoj. Aiel.

Taky si toho vetřelce všimli, pomyslela si a s rukou zvednutou dlaní k nim, aby na ni nezaútočili, se přikradla bliž. Zašeptala: „Cítila jsem poblíž usměrňování a nemyslím, že by to byl někdo z vás. Co jste viděli?“

Tři muži na ni takřka omráčeně zírali, i když z jejich tváří mnoho neviděla.

Pak na ni zaútočili.

Aviendha zaklela a uskočila dozadu, když muži vytáhli oštěpy a jeden z nich po ní vrhl nůž. Aielští temní druzi? Cítila se jako pitomec. Měla mít rozum.

Natáhla se, aby uchopila zdroj. Pokud někde poblíž byla jedna z hrúzopánů, ucítí, co Aviendha dělá, ale nebyla jiná možnost. Musela přežít tyto tři.

Nicméně když se Aviendha natáhla po jediné síle, něco mezi ni a zdroj zapadlo. Štít, jehož tkaniva neviděla.

Jeden z těch mužů dokázal usměrňovat! Aviendha reagovala instinktivně. Potlačila příval paniky, přestala se drápat po zdroji a vrhla se na nejbližšího muže. Volnou rukou odrazila jeho oštěp, nevšímajíc si bolesti, když ji hrot sekl do žeber, a přitáhla si ho k sobě, aby mu vrazila nůž do krku.

Jeden ze dvou zbývajících zaklel a Aviendha náhle cítila, jak ji omotala tkaniva vzduchu, a nebyla schopná mluvit ani se hýbat. Do jupky se jí vsakovala krev a stékala jí po zraněném boku. Muž, kterého bodla, lapal po dechu a zmítal se na zemi, zatímco umíral. Ostatní dva se mu nesnažili pomoct.

Jeden z temných druhů, pružný muž, ve tmě téměř neviditelný, vykročil vpřed. Přitáhl si její tvář, aby si ji prohlédl, a pak mávl na svého druha. Vedle nich se objevilo velmi slabé světlo, takže na ni lépe viděli – a ona na ně. Měli rudé závoje, ale tenhle si ho v boji sundal. Proč? Co to mělo znamenat? Neznala žádné Aiely, kteří by to dělali. Byli to Šaidové? Přidali se ke Stínu?

Jeden z mužů zagestikuloval na druhého. Byla to znaková řeč. Ne taková, jakou mluvily Děvy, ale podobná. Druhý muž přikývl.

Aviendha se zmítala v neviditelných poutech. Silou vůle se zapřela do štítu a skousla roubík. Aiel vpravo – ten vyšší, který pravděpodobně držel štít – vyhekl. Aviendha měla pocit, jako by prsty drásala okraj téměř zavřených dveří, za nimiž je světlo, teplo a moc. Dveře se nepohnuly ani o píď.

Vysoký Aiel na ni pohlédl přimhouřenýma očima. Světlo, které vyvolal, nechal vyhasnout a všechno se ponořilo do tmy. Aviendha slyšela, jak vytahuje oštěp.

Na zem nedaleko od nich dopadla noha. Rudé závoj to uslyšely a obrátily se; Aviendha ze všech sil upírala oči do tmy, ale nově příchozího nepoznala.

Muži stáli zcela nehybně.

„Co se děje?“ zeptal se ženský hlas. Kadsuane. Přiblížila se k nim s lucernou v ruce. Muž, který držel tkaniva, Aviendhu prudce strhl do tmy a zdálo se, že Kadsuane si její přítomnost neuvědomuje. Viděla jen druhého muže, který stál blíž pěšině.

Aiel vystoupil ze stínu. Také si sundal závoj. „Měl jsem dojem, že tady u stanů něco slyším, Aes Sedai,“ řekl. Měl zvláštní, nepatrně odlišný přízvuk. Jen nepatrně. Mokřiňan by to nikdy nepoznal.

Tohle nejsou Aielové, pomyslela si Aviendha. Jsou něco jiného. Její mysl s tou představou zápasila. Aielové, kteří nejsou Aielové? Muži, kteří dokáží usměrňovat?

Muži, které posíláme, uvědomila si s děsem. Když mezi Aiely našli muže, kteří měli schopnost usměrňovat, poslali je, aby se pokusili zabít Temného. Sami se vydávali do Momy. Nikdo nevěděl, co se s nimi pak stalo.

Aviendha se znovu začala zmítat a snažila se udělat nějaký hluk – jakýkoli – aby Kadsuane varovala. Veškerá snaha byla mamá. Pevně spoutaná visela ve vzduchu v temnotě a Kadsuane se nedívala jejím směrem.

„No a našel jsi něco?“ zeptala se Kadsuane muže.

„Ne, Aes Sedai.“

„Promluvím se strážemi,“ řekla Kadsuane a znělo to nespokojeně. „Musíme být ostražití. Kdyby se draghkarovi – nebo hůř, myrddraalovi – podařilo proniknout dovnitř, mohli by zabít tucty lidí, než bychom na něj přišli.“


Kadsuane se obrátila k odchodu. Aviendha zavrtěla hlavou a oči se jí zalily slzami zklamání. Tak blízko!

Rudý závoj, který mluvil s Kadsuane, se stáhl zpátky do tmy a zamířil k Aviendze. Oblohou projel blesk, v jehož světle Aviendha spatřila na jeho rtech úsměv, který ten, který ji držel v poutech, napodobil.

Rudý závoj před ní vytáhl z opasku dýku a pak se k ní natáhl. Bezmocně sledovala nůž, který jí mířil k hrdlu.

Ucítila usměrňování.

Pouta, která ji držela, okamžitě zmizela a Aviendha spadla na zem. V pádu popadla muže za ruku s nožem a on vytřeštil oči. Přestože čistě instinktivně objala zdroj, její ruce už se pohybovaly. Zkroutila muži zápěstí a zlomila mu ho. Druhou rukou chytila nůž a vrazila mu ho do oka právě ve chvíli, kdy začal ječet bolestí.

Jekot umlkl. Rudý závoj se jí zhroutil k nohám a ona se s obavami ohlédla po tom, který stál předtím vedle ní – po tom, který ji držel v tkanivech. Ležel mrtvý na zemi.

S prudkým oddechováním se doškrábala k pěšině, kde našla Kadsuane.

„Zastavit člověku srdce je velmi jednoduché,“ prohlásila Kadsuane se založenýma rukama. Zněla nespokojeně. „Tolik se to podobá léčení, ale účinek je přesně opačný. Možná je to zlo, ale nikdy jsem nedokázala pochopit, proč by to mělo být horší, než prostě člověka spálit na prach.“

„Jak?“ zeptala se Aviendha. „Jak jsi poznala, co jsou zač?“

„Nejsem nějaká napůl vycvičená divoženka,“ odvětila Kadsuane. „Nejraději bych je zabila hned, když jsem přišla, ale chtěla jsem si být jistá, než budu jednat. Když ti ten jeden pohrozil nožem, byla jsem si jistá.“

Aviendha rychle oddechovala a snažila se uklidnit bušící srdce.

„A samozřejmě tam byl ten druhý,“ dodala Kadsuane. „Ten co usměrňoval. Kolik mužů mezi aielskými válečníky umí potají usměrňovat? Byla tohle výjimka, nebo je vaši lidé kryjí?“

„Cože? Ne! Nekryjeme. Nebo jsme nekryli.“ Aviendha si nebyla jistá, co budou dělat teď, když byl zdroj očištěn. Určitě by měli přestat posílat osamělé muže, aby zemřeli v boji s Temným.

„Víš to jistě?“ zeptala se Kadsuane bezbarvým hlasem.

„Ano!“

„Škoda. Tihle by teď pro nás mohli představovat velké dobrodiní.“ Kadsuane zavrtěla hlavou. „Po tom, co jsme se dozvěděly o těch hledačkách větru, by mě to nepřekvapilo. Takže tohle byli jenom prachobyčejní temní druzi, kteří mezi sebou měli jednoho, který tajil svoji schopnost usměrňovat? Co měli dneska v noci za lubem?“

„Tihle jsou všechno, jenom ne obyčejní temní druzi,“ řekla Aviendha tiše, zatímco si prohlížela mrtvoly. Rudé závoje. Muž, který dokázal usměrňovat, měl zuby vybroušené do špiček, ale ostatní dva ne. Co to znamenalo?

„Musíme varovat ležení,“ pokračovala Aviendha. „Je možné, že tihle tři prostě nakráčeli dovnitř, aniž jim v tom kdokoli bránil. Mnoho z mokřiňanských stráží se střetům s Aiely vyhýbá. Předpokládají, že všichni sloužíme Kar’a’karnovi.“

Pro příliš mnoho mokřiňanů byl Aiel jako Aiel. Hlupáci. Ačkoli… po pravdě řečeno, Aviendha musela přiznat, že i její první reakce na to, když viděla Aiely, byla považovat je za spojence. Kdy se to stalo? Kdyby ani ne před dvěma roky zahlédla neznámé algai’dsiswai, jak slídí kolem, zaútočila by.

Aviendha dál prohlížela mrtvé muže – každý z nich měl nůž, oštěpy a luk. Nic jiného, co by o něčem vypovídalo. Nicméně jí myšlenky našeptávaly, že jí něco uniká.

„Usměrňující žena,“ řekla náhle a vzhlédla. „Přilákala mě sem žena, která používala jedinou sílu, Aes Sedai. Bylas to ty?“

„Neusměmila jsem, dokud jsem nezabila toho muže,“ řekla Kadsuane a svraštila čelo.

Aviendha se okamžitě připravila k boji a skryla se do stínů. Co najde dál? Moudré, které slouží Stínu? Kadsuane se mračila, zatímco Aviendha dál zkoumala okolí. Minula Darlinův stan, před nímž se vojáci choulili kolem luceren a vrhali stíny, tančící po plachtách. Míjela vojáky, kteří v sevřených hloučcích mlčky kráčeli po pěšinách. Nesli pochodně, kvůli nimž byly jejich oči ve tmě slepé.

Aviendha zaslechla, jak jeden z tairenských důstojníků poznamenává, že je milé, když si projednou nemusejí dělat starosti, že jejich muži na hlídce usnou. S tím vším blýskáním, trolločími bubny v dálce, občasnými nájezdy zplozenců Stínu, kteří se snažili proniknout do ležení… vojáci věděli, že mají být ostražití. Mrazivý vzduch byl cítit kouřem a z trolločích táborů k nim vítr přinášel odporný zápach.

Nakonec lov vzdala a vrátila se cestou, kterou přišla, a našla Kadsuane, jak mluví se skupinou vojáků. Aviendha se k nim právě chystala přistoupit, když přejela pohledem po tmavém místě nedaleko od nich a její smysly ji varovaly. Ta skvrna temnoty usměrňuje.

Aviendha okamžitě začala spřádat štít. Osoba ve tmě spřádala oheň a vzduch směrem ke Kadsuane. Aviendha rozpustila své tkanivo a místo toho šlehla duchem a přesekla nepřátelské tkanivo právě v tu chvíli, kdy bylo vypuštěno.

Aviendha zaslechla nadávku a jejím směrem vylétlo rychlé tkanivo ohně. Aviendha se přikrčila a tkanivo jí prolétlo nad hlavou a zasyčelo v chladném vzduchu. Vlna horka pominula. Její protivnice se vynořila ze tmy – ať užívala jakékoli tkanivo, zhroutilo se – a objevila se žena, s níž už Aviendha bojovala. Ta, co měla téměř stejně ošklivou tvář jako trolloci.

Žena proběhla za shlukem stanů těsně předtím, než se za ní rozervala země – to nebylo Aviendžino tkanivo. Vzápětí se ta žena opět poskládala, stejně jako předtím. Zmizela.

Aviendha se ostražitě zvedla. Obrátila se ke Kadsuane, která mířila k ní. „Děkuju ti,“ řekla žena zdráhavé. „Žes přerušila to tkanivo.“

„Tak to jsme asi vyrovnané,“ řekla Aviendha.

„Vyrovnané? To ani za pár stovek let, dítě. Přiznávám, že jsem ti za tvůj zásah vděčná.“ Zamračila se. „Zmizela.“

„Už to udělala i předtím.“

„Nějaký způsob cestování, který neznáme,“ řekla Kadsuane a vypadala znepokojeně. „Neviděla jsem žádné proudy. Možná ter’angriall Bylo…“

Z předních linií armády vylétl záblesk červeného světla. Trolloci útočili. Ve stejnou chvíli Aviendha ucítila na různých místech ležení usměrňování. Jedna, dvě, tři… Otáčela se a snažila se zjistit, odkud. Napočítala pět míst.

„Usměrňovači,“ řekla Kadsuane rázně. „Tucty.“

„Tucty? Já jich cítím pět.“

„Většinou jsou to muži, dítě hloupé,“ řekla Kadsuane a mávla rukou. „Běž a sežeň ostatní!“

Aviendha se tryskem rozběhla pryč a křičela na poplach. Později si s Kadsuane promluví o tom, jak ji sekýruje. Možná. Když jste si s Kadsuane „promlouvali“, často jste si nakonec připadali jako pitomci. Aviendha vběhla do aielské části ležení právě včas, aby viděla Amys a Sorileu, jak si přehazují šátky a prohlížejí si oblohu. Z nedalekého stanu vyklopýtal Flinn a pomrkával kalnýma očima. „Muži?“ zeptal se. „Usměrňování? Dorazili další aša’manové?“

„Nejspíš ne,“ řekla Aviendha. „Amys, Sorileo, potřebuju kruh.“

Pohlédly na ni se zvednutým obočím. Možná je teď jednou z nich a možná má na Kar’a’karnův příkaz velení, ale připomínat to Sorilee by znamenalo skončit po krk zahrabaná v písku. „Buďte tak hodné,“ dodala.

„Když to říkáš, Aviendho,“ řekla Sorilea. „Půjdu a promluvím si s ostatními a pošlu ti je, abys měla svůj kruh. Myslím, že uděláme, dva, jak jsi předtím navrhovala. To by bylo nej lepší.“

Ta je stejně paličatá jako Kadsuane, pomyslela si Aviendha. Ty dvě by mohly učit stromy trpělivosti. Nicméně Sorilea nebyla v usměrňování silná – vlastně to stěží zvládala – takže by bylo moudré využít ostatní, jak navrhovala.

Sorilea začala svolávat další moudré a Aes Sedai. Aviendhu to zdržení znepokojovalo; už teď slyšela v údolí vřískot a výbuchy. Do vzduchu stoupaly proudy ohně a pak se opět snášely k zemi.

„Sorileo,“ řekla Aviendha potichu starší moudré, když ženy začaly vytvářet kruhy. „Právě před chvílí na mě v ležení zaútočili tři Aielové. V bitvě, kterou se chystáme svést, budou nejspíš bojovat další Aielové, kteří stojí na straně Stínu.“

Sorilea se prudce otočila a pohlédla Aviendze do očí. „Vysvětli to.“

„Myslím, že to musejí být muži, které jsme poslali zabít Oslepitele,“ řekla Aviendha.

Sorilea tiše zasyčela. „Jestli je to pravda, dítě, tak tato noc nám všem přinese velké toh. Toh vůči Kar’a’karnovi, toh vůči samotné zemi.“

„Já vím.“

„Dej mi vědět,“ řekla Sorilea. „Dám dohromady třetí kruh; možná přinutím některé z těch hledaček větru, co právě nemají služby, aby se do něj připojily.“

Aviendha přikývla a pak přijala vládu nad kruhem, kterou jí předaly. Měla tři Aes Sedai, které přísahaly věrnost Randovi, a dvě moudré. Flinn se podle jejího rozkazu do kruhu nezapojil. Chtěla, aby byl na stráži, hledal známky usměrňujících mužů a byl připravený tím směrem ukázat, a kdyby byl součástí kruhu, nemuselo by to být možné.

Pohybovaly se jako oddíl sester oštěpu. Míjely hloučky tairenských obránců, kteří si přes uniformy s širokými pruhovanými rukávy navlékali kyrysy. V jedné skupině našla krále Darlina, který hromovým hlasem řval rozkazy.

„Počkejte chvilku,“ řekla ostatním a rychle za Tairenem zamířila.

„… je všechny!“ říkal Darlin velitelům. „Nenechte přední linie oslabit! Nemůžeme si dovolit, aby se ty stvůry nahrnuly do údolí!“ Vypadalo to, že ho útok probudil ze spánku, protože měl na sobě jen kalhoty a bílý nátělník. Rozcuchaný sluha mu podával kabát, ale král, který věnoval pozornost poslovi, se odvrátil.

Když Darlin uviděl Aviendhu, naléhavě na ni mávl. Sluha si povzdechl a sklonil ruku s kabátem.

„Myslel jsem, že dneska v noci už nezaútočí,“ řekl Darlin a pak zvedl pohled k obloze. „Tedy, dneska ráno. Hlášení zvědů jsou tak zmatená, připadám si, jako by mě hodili do kurníku plného poblázněných kuřat a nařídili mi chytit to s jediným černým pírkem.“

„Ty hlášení,“ řekla Aviendha, „zmiňují se o aielských mužích, kteří bojují pro Stín? Možná usměrňují?“

Darlin se prudce otočil. „Je to pravda?“

„Ano.“

„A trolloci se na nás vrhli se vším, co mají, aby si vynutili cestu do údolí,“ řekl Darlin. „Jestli tihle aielští hrůzopáni začnou útočit na naše vojáky, nebudeme mít šanci, když tam nebudete vy, abyste je zadržely.“

„Už jdeme,“ řekla Aviendha. „Pošli pro Amys a Kadsuane, aby otevřely průchody. Ale varuju tě. Chytla jsem hrůzopána, který se plížil kolem tvého stanu…“

Darlin zbledl. „Jako Ituralde… Světlo, nedotkli se mě. Přísahám. Já…“ Zvedl ruku k hlavě. „Komu můžeme věřit, když ne vlastní mysli?“

„Musíme tanec s oštěpy co nejvíc zjednodušit,“ řekla Aviendha. „Běž za Rhuarkem a shromážděte svoje velitele. Společně naplánujte, jak se Stínu postavit, nedovolte, aby bitvu řídil jeden muž – a uveďte plány do pohybu; nenechte je měnit.“

„To by mohlo skončit katastrofou,“ řekl Darlin. „Když se nebudeme schopní přizpůsobit…“

„Co je třeba měnit?“ zeptala se Aviendha ponuře. „Držíme se. Držíme se se vším, co máme. Neustoupíme. Nesnažíme se o nic chytrého. Prostě se jen držíme.“

Darlin přikývl. „Nechám otevřít brány, abychom rozmístili Děvy nahoru na úbočí. Můžou vyřídit ty trolloky, kteří střílejí šípy na naše mládence. Dokážete se vypořádat s nepřátelskými usměrňovači?“

„Ano.“

Aviendha se vrátila ke své skupině a pak do sebe začala natahovat jejich sílu. Čím víc jediné síly jste drželi, tím těžší bylo odříznout vás od pravého zdroje. Měla v úmyslu jí držet tolik, aby ji od něj žádný muž nedokázal oddělit.

Bezmoc. Nesnášela pocit bezmoci. Nechala v sobě běsnit zuřivost nad tím, co se jí stalo, a vedla svůj kruh směrem k nejbližšímu zdroji mužského usměrňování, který Flinn dokázal najít.

Загрузка...